6 Tdo 1123/2012-12
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2012 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2012, č. j. 6 To 123/2012-70, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 212/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2012, č. j. 6 To 123/2012-70, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 9. 1. 2012, č. j. 101 T 212/2011-50, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl obviněnému podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a čtyř měsíců.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2012, č. j. 6 To 123/2012-70, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je uplatněný dovolací důvod naplněn tím, že skutková věta nekonstatuje, že pachatel řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. Skutková věta obsahuje pouze zjištění, že obviněný nebyl schopen vozidlo bezpečně ovládat. Soudům vytýká, že způsobilost k řízení motorového vozidla stanovil znalec z oboru toxikologie nikoli znalec z oboru psychiatrie (posudek z oboru psychiatrie však nebyl vypracován). Dále obviněný argumentuje tím, že vzhledem k tomu, že se nepodařilo prokázat, v jaké fázi alkoholové křivky se nacházel, nebylo možno ani prokázat, zda měl v krvi více jak jedno promile alkoholu, a proto předpokládal, že soudy budou postupovat podle zásady in dubio pro reo. Dále zpochybňuje své výpovědi, které učinil před hlídkou policie a své vyjádření na protialkoholní záchytné stanici, stejně jako výsledky dechové zkoušky zde provedené. Rovněž zpochybňuje výpovědi policistů, kterými podle jeho mínění došlo k obcházení zákona. Vzhledem k tomu, že nelze podle jeho mínění vycházet z důkazů jím zpochybněných, a nebylo ani bezpečně prokázáno, zda se nacházel ve fázi vstřebávací nebo vylučovací, nelze vyloučit, že v okamžiku řízení motorového vozidla měl v krvi méně než 0,8 promile alkoholu, a pak nebylo ani prokázáno, že by se dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek zrušil a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
S ohledem na námitky obviněného je nutno uvést, že obviněný se měl podle skutkového zjištění soudu prvního stupně trestného činu, kterým byl uznán vinným, dopustit tím, že „dne 20. 6. 2011 v době kolem 05.20 hodin v O.-P., a jinde, řídil po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tov. zn. KIA Ceed, přičemž v důsledku ovlivnění svého organismu alkoholem nebyl schopen uvedené vozidlo bezpečně ovládat, neboť měl v krvi nejméně 1,24 g/kg alkoholu“. Z podaného dovolání je nepochybné, že obviněný má výhrady proti důkazům, které byly soudem prvního stupně v hlavním líčení provedeny a hodnoceny, zpochybňuje jejich procesní použitelnost a dále soudům vytýká, že byl uznán vinným, přestože nebylo prokázáno, že v době, kdy řídil motorové vozidlo, měl v krvi soudy uváděné množství alkoholu, přičemž vyjádření znalce nelze podle jeho názoru použít.
Lze tedy jednoznačně konstatovat, že veškeré námitky obviněným uplatněné jsou námitkami skutkovými, které jsou zaměřeny proti hodnotícím úvahám soudů, přičemž obviněný sám předkládá vlastní verzi skutkového děje, která je však odlišná od skutkového zjištění soudu prvního stupně. V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu je potřebné upozornit na to, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.
ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují.
Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. K otázce vlastní verze skutkového děje a vytýkaných vad musí Nejvyšší soud upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V rámci objektivity musí Nejvyšší soud konstatovat, že obdobné námitky zazněly od obviněného v rámci jeho obhajoby již v řízení před soudem druhého stupně (u hlavního líčení využil svého práva a nevypovídal, stejně jako v přípravném řízení). Na případ, kdy obviněný opakuje námitky, kterými se soudy nižších stupňů již zabývaly a vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že otázkou množství alkoholu v krvi obviněného se zabýval na str. 2-3 svého rozsudku. Zejména pak soud druhého stupně výstižně a jasně obviněnému vysvětlil, na základě kterých skutečností nelze akceptovat jeho námitku, že se nacházel v tzv. vstřebávací fázi. Pokud obviněný za základ svých námitek právě tuto fázi zdůrazňuje a upřednostňuje, pak nelze než označit jeho námitky za námitky skutkové, kterými se snaží skutková zjištění soudu zpochybnit. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně poukázal také na řadu dalších důkazů, kterými byl podpořen právě závěr, že se obviněný nenacházel ve fázi vstřebávací, ale ve fázi vylučovací, musely být v rámci obhajoby zpochybněny také tyto důkazy – takové námitky však rovněž spadají do kategorie námitek skutkových. V neposlední řadě nad rámec úvah soudu druhého stupně poukazuje Nejvyšší soud např. na rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr. Zjištění soudu, že v důsledku ovlivnění alkoholem (nejméně 1,24 g/kg alkoholu v krvi) nebyl obviněný schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, vystihuje zákonné ustanovení „ve stavu vylučujícím způsobilost“.
Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti přicházelo v úvahu o takto koncipovaných námitkách obviněným uplatněných v dovolání rozhodnout ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann