6 Tdo 1187/2014

6 Tdo 1187/2014-15

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. října 2014 o dovolání

nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného J. P., proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To 120/2014, v

trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 105/2013,

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze

dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To 120/2014, současně se zrušují také další

rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k

níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To 120/2014,

byl podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 1 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 67 T 105/2013, kterým byl obviněný J. P.

uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a),

odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k

trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst.

1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v

trvání osmnácti měsíců, a za použití § 222 odst. 2 tr. ř. bylo jeho jednání,

pro které byl J. P. soudem prvního stupně uznán vinným, spočívající v tom, že

„dne 10. 4. 2013 v době kolem 09.10 hodin jako řidič osobního motorového

vozidla tov. zn. VW Caddy, reg. zn. …, bezdůvodně pomalu popojížděl a následně

zastavil na tramvajovém pásu před budovou Úřadu vlády ČR na nábřeží E. B. v P.

tak, že svým vozidlem blokoval silniční provoz, a když k němu přistoupili

policisté ČR a skrz pootevřené okénko jej několikrát vyzvali, aby upustil od

svého protiprávního jednání, přestal ohrožovat plynulost a bezpečnost

silničního provozu a z místa odjel, následně se přemístil ke kraji vozovky před

budovu Úřadu vlády ČR, ve vozidle se uzamkl, a když se poté policista ppor. T.

K., oděný do služební uniformy, postavil před jeho vozidlo a gestem ruky mu

naznačoval, aby věnoval pozornost policistům, kteří s ním komunikovali přes

okénko vozidla a vyzývali jej k předložení dokladů totožnosti a vystoupení z

vozidla, s upozorněním, že proti němu bude užito donucovacích prostředků v

případě dobrovolného neuposlechnutí výzvy, tak toto obviněný svévolně

ignoroval, namísto toho zařadil rychlostní stupeň a rozjel se směrem dopředu

proti ppor. T. K., do něhož vozidlem dvakrát narazil, a to do oblasti holeně,

takže pprap. T. K. byl nucen ustoupit stranou“, postoupeno Úřadu městské části

Praha 1, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být

posouzen jako přestupek.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To

120/2014, podal nejvyšší státní zástupce dovolání s uplatněním dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. V podaném dovolání argumentuje

tím, že nelze souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, že závažnost jednání

obviněného nedosahuje takové intenzity, aby bylo posouzeno jako předmětný

zločin a na daný případ plně dopadá zásada subsidiarity trestní represe. V

další části dovolání poukazuje nejvyšší státní zástupce na okolnosti

subjektivní stránky trestného činu, zmiňuje pojem „násilí“ a „zbraně“. Vedle

odkazu na teoretické závěry a pojmy hmotného práva odkazuje dále také na celou

řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, s tím, že v předmětné trestní věci se soud

druhého stupně judikaturou neřídil a za zcela nepřípadné pak považuje závěry

zmíněného soudu v tom, že jednak sice obviněný vozidlem do poškozeného dvakrát

narazil, ale nešlo o tak závažnou protispolečenskou situaci, aby současně

konstatoval, že za dané situace by vlastně postačilo, „zpacifikování“

obviněného policisty. Dále soudu vytýká nesprávný výklad principu subsidiarity

trestní represe a v této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.

zn. 3 Tdo 1224/2011. Nejvyšší státní zástupce s ohledem na shora uvedené

skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení a

Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání

nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.],

bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné

lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání

obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále

nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem

stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou

provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3

tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo

rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro

takové rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení.

Soud druhého stupně dospěl k závěru, že „odvolání není důvodné, řízení

předcházející napadenému rozsudku netrpí žádnými podstatnými procesními vadami,

obvodní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy odpovídajícím

způsobem hodnotil a jeho skutková zjištění jsou správná“. Odvolací soud se

„však domnívá, že závažnost věci nedosahuje takové intenzity, aby jednání

obžalovaného muselo být posouzeno jako citovaný zločin, na daný případ plně

dopadá zásada subsidiarity trestní represe, když věc mohla být dostatečně

řešena prostředky jiných právních odvětví, konkrétně zcela oprávněným zásahem

policie vůči obžalovanému přímo na místě, jak se také správně stalo, případně

možností následného projednání věci v přestupkovém řízení, jak nyní svým

rozhodnutím naznačil odvolací soud“. Z rozhodnutí soudu druhého stupně rovněž

vyplývá, že tento závažnost věci dovozuje z výpovědi svědka K. a sám na straně

2 svého usnesení konstatuje, že na základě uvedené výpovědi a některých

skutečností zmíněných v rozhodnutí soudu prvního stupně, že „lze těžko uzavřít,

že by obžalovaný svým jednáním vyvolal takovou závažnou protispolečenskou

situaci, že by násilím motorovým vozidlem záměrně útočil proti veřejnému

činiteli vykonávajícímu svou pravomoc, že by jej také výrazněji ohrozil, což

dokumentuje i závěr, že se nikomu nic nestalo, vyjma obžalovaného, který byl

razantně a okamžitě policií za svoje protiprávní jednání „zpacifikován“. Tímto

také podle soudu druhého stupně měla být kauza ukončena, místo následného

složitého formalistického vyvozování trestní odpovědnosti za zločin“. Z

uvedených důvodů bylo tedy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc

postoupena správnímu orgánu, aby tento posoudil, zda by případně nepřicházela v

úvahu odpovědnost obviněného za přestupek.

Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá a tato skutečnost již není soudem

druhého stupně v jeho rozhodnutí zmiňována, že sám obviněný připouští, že

vozidlo použil jako součást demonstrace, a rovněž připouští, že mu bylo z

chování policistů zřejmé, aby místo s vozidlem opustil. I přes skutečnost, že

na jedné straně obviněný uvádí, že z posunků policistů pochopil, že s vozidlem

má odjet, nepochopil již, že by měl z vozidla vystoupit, a přestože kolem

vozidla bylo cca deset lidí a měl zacloněný výhled, přesto se s vozidlem

rozjel, není si však vědom toho, že by policista stál před vozidlem v době před

rozjetím vozidla (viz str. 3 rozsudku). Je však nutno podotknout, že i za této

situace, kdy tedy měl zacloněný výhled, se s vozidlem rozjel. Na uvedené

skutečnosti Nejvyšší soud poukazuje s ohledem na stručný a jednostranný závěr

soudu druhého stupně. Rovněž z výpovědi svědka K. byla soudem druhého stupně

reprodukována pouze část vyznívající ve prospěch obviněného, aniž by bylo

hodnoceno, jak situaci popisoval uvedený svědek v globále, že stál před

vozidlem, až za ním stáli demonstranti, se kterými obviněný gestikuloval, i

přes hlasitou hudbu bylo slyšet silné přidání plynu. Svědek sice připustil, že

s ohledem na rychlost pohybujícího se vozidla nebyl ohrožen na životě, současně

však také uvedl, že kdyby zůstal stát na místě, pravděpodobně by spadl na

kapotu či by mu vozidlo najelo na nárt nohy (právě s ohledem na zaslechnuté

přidání plynu, rozjíždění se vozidla svědek ustoupil a i přes uvedenou

skutečnost došlo k dvěma nárazům vozidlem do jeho holeně). V této souvislosti

se pak naskýtá otázka, zda pouze v důsledku jednání příslušníka policie, který

zakročoval vůči obviněnému z důvodů shora uvedených, nešlo ze strany obviněného

o jednání, kterým za pomoci zbraně působil na výkon pravomoci úřední osoby. Z

výpovědi svědkyně T. vyplývá, že vozidlo obviněného blokovalo dopravu a svědek

K. stojící před vozidlem obviněného se s tímto snažil navázat kontakt. Shodně

jako u svědka K. také tato svědkyně zaznamenala dvojí najíždění na policistu

K.. Až v souvislosti s tímto jednáním obviněného došlo k zákroku vůči

obviněnému. Svědek S. mj. uvedl, že po několika zákonných výzvách i výstraze

vůči obviněnému, na které tento nereagoval, postavil se svědek K. před vozidlo

obviněného, aby tento nemohl z místa odjet, neboť chtěli provést ztotožnění

osoby a provést poučení o protiprávním jednání a vyřešit celý přestupek (výše

popsaný), ať už blokovou pokutou nebo oznámením na správní orgán. Až v okamžiku

najetí na svědka K. bylo přistoupeno k zákroku, který podrobněji byl popsán v

rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud jde o výpovědi svědků, kteří byli dále

vyslechnuti a z jejichž výpovědí soud druhého stupně dovozoval snížení

společenské škodlivosti jednání obviněného, je nutno upozornit na tu

skutečnost, že svědci popisují jednání obviněného spíše tak, že tomuto bylo

bráněno v opuštění prostoru, resp. nemohl z důvodů stojících vozidel prostor

opustit.

Z výpovědi samotného obviněného (shodně jako policistů) však vyplývá,

že „byl rozhodnut na výzvy nereagovat“, proto také zůstal na jednom místě stát

cca 5-7 minut a následně se s vozidlem přemístil na jiné místo, kde je

„zastavil rovnoběžně se zabraným chodníkem před budovou Úřadu vlády“. Nejvyšší

soud s ohledem na uvedené podotýká, že v rámci hodnocení hodnověrnosti nelze

ani uvedené skutečnosti přehlížet.

Soud druhého stupně soudu prvního stupně vytýká, že tento otázku společenské

škodlivosti jednání obviněného nerozebírá a nekonkretizuje. Sám Městský soud v

Praze ve svém usnesení uvedené problematice věnoval patnáct řádek, přičemž jeho

argumentace je věnována pouze ve prospěch vyznívajícím skutečnostem obviněného,

aniž by z pohledu zvoleného postupu soud druhého stupně rozvedl své hodnotící

úvahy ve smyslu subsidiarity trestní represe a škodlivosti žalovaného jednání,

jak byly řešeny v rozhodnutí publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Nejvyšší

soud dále zmiňuje, že soud druhého stupně uvádí, že skutková zjištění, která

učinil soud prvního stupně jsou správná, „domnívá se“, že závažnost věci

nedosahuje takové intenzity, aby jednání obžalovaného mohlo být již posouzeno

jako citovaný zločin.

V souvislosti s předmětným rozhodnutím Městského soudu v Praze je vhodné zmínit

jiné rozhodnutí téhož soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 67 To 162/2012, kdy

řidič „vozidla opakovaně malou rychlostí najel na dva policisty, přitom předním

nárazníkem narazil do jejich nohou, až museli ustoupit“. Uvedené jednání bylo

posouzeno jako zločin podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku a dovolání podané obviněným bylo Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř. odmítnuto. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012,

sp. zn. 3 Tdo 1312/2012, přitom ve vztahu k znaku „zbraně“, „násilí proti

úřední osobě“ vyplývá, že „pachatel trestného činu násilí proti úřední osobě

podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za užití osobního

automobilu jako zbraně (§ 118 tr. zákoníku), si nemusí nutně počínat způsobem,

jímž by ohrozil úřední osobu – zde policistu – bezprostředně na zdraví či

dokonce na životě tím, že na něj najíždí větší rychlostí, kdy pravděpodobnost

vzniku zranění je podstatně vyšší. Postačí, použije-li k útoku pohybujícího se

automobilu jako prostředku násilného působení na výkon pravomoci úřední osoby

či pro její výkon“.

Nelze rovněž přehlédnout v rámci hodnocení důkazů ani tu skutečnost, že

obviněný v rámci svého jednání nerespektoval jednu ze základních povinností

řidiče uvedenou v ustanovení § 4 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na

pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, ukládající účastníkovi

silničního provozu řídit se pokyny policisty.

Podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a

trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky

škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního

předpisu.

Soudem druhého stupně zmíněný princip subsidiarity trestní represe a použití

trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy

již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To

však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní

odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. V této

souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že sama existence jiné právní normy,

umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá

nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio bez

možnosti aplikace trestněprávních institutů.

Je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana

společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných

činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon

označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1

tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní

právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní

právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho

použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k

ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech

podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je

povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li

spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích

naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na

svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem

na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že

smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to,

aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona

spravedlivě potrestáni.

Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl

zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Nový

trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a

ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní

hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v

němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány

činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (v právní nauce viz P. Šámal,

P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).

Z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplynulo, že podle jeho názoru

(vyjádřeného výrazem „domnívá se“ současně uvádí, že „odvolání není

důvodné...“) jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty

zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přesto rozhodl o postoupení věci s konstatováním, že nejde o

přestupek, avšak zažalovaný skutek by mohl být Úřadem městské části Praha 1

posouzen jako přestupek s odkazem na to, že se soud prvního stupně nezaobíral a

nekonkretizoval otázku společenské škodlivosti jednání obviněného a sám

argumentačně vycházel pouze z části výpovědi jednoho svědka, kterou bylo možno

interpretovat ve prospěch obviněného, aniž by reagoval na skutečnosti

vyplývající z dalších důkazů, přihlédl a vypořádal se s judikaturou téhož soudu

v obdobné věci (opětovné a pomalé najíždění na policistu, bez újmy na zdraví –

viz shora), otázkou jednání obviněného na místě konfliktu po celou dobu, jeho

argumentaci nerespektovat výzvy apod. V neposlední řadě pak musí Nejvyšší soud

odkázat na rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém Nejvyšší soud k otázce

společenské škodlivosti uvedl:

I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který

trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně

(§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin,

který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a

je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v

případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity

trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní

odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen

v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění

odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu

spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se

jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat

nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a

jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu

použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i

interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný

čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen

jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve

smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné

poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého

spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s

ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku,

a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a

dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní

represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti

případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní

hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané

skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima

ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné

prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou

nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. IV. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných

činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. V. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu,

zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné

škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity

trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní

odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o

použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo

některého z odklonů v trestním řízení (srov. § 179c odst. 2 písm. f/, g/, h/, §

307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), případně při

úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1,

věta za středníkem, tr. zákoníku). VI. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní

represe z hlediska viny ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před

procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Vzhledem k tomu, že ani z rozhodnutí soudu druhého stupně nevyplývá

jaké skutečnosti (s výjimkou části výpovědi svědka K., která vyznívala ve

prospěch obviněného) jej vedly k závěru o aplikovatelnosti zásady subsidiarity

trestní represe z pohledu kritérií vyslovených v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., musel Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce, které

bylo podáno v neprospěch obviněného rozhodnutí – usnesení Městského soudu v

Praze zrušit, jakož i zrušit rozhodnutí na ně obsahově navazující a Městskému

soudu přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí.

Po vrácení věci Městskému soudu v Praze bude nezbytné, aby se soud druhého

stupně náležitě vypořádal s judikaturou (nejen tou, kterou zmiňuje Nejvyšší

soud), ale také otázkou společenské škodlivosti (viz rozh. č. 26/2013 Sb. rozh.

tr.) a dalšími skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí a své úvahy vyjádřil v

odůvodnění svého rozhodnutí způsobem předpokládaným v ustanovení § 125 tr. ř. a

§ 134 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. října 2014

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann