U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2015 o
dovoláních, která podali obvinění V. V. T. , B. T. A. , a N. T. T. ,
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 12 To 33/2014,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 15/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. V. T. , B.
T. A. a N. T. T. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 9 T 15/2013, byli obvinění V. V. T. , B. T. A. a N. T. T. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými zvlášť závažným
zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4
písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož
se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „od večerních
hodin dne 25. 4. 2013 do 20.55 hodin dne 28. 4. 2013, kdy byli zadrženi,v domě
čp. .. v obci Ch. , okres P. , kraj V. , se společně, po dohodě, za pomoci
rozsáhlé chemické instrumentace na speciálním zařízení uzpůsobeném k výrobě,
podíleli na neoprávněné, ve velkém rozsahu organizovanou skupinou blíže dosud
neustanovených osob prováděné výrobě psychotropní látky metamfetamin
označovanou osobami drogově závislými jako pervitin, která je podle přílohy č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, psychotropní látkou zařazenou do
seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž tuto látku bez povolení
vyráběli nejspíše z lékového přípravku CIRRUS obsahujícího pseudoefedrin, jež
je výchozí látkou pro výrobu metamfetaminu a je zařazen mezi prekurzory v
Nařízení rady (ES) č. 111/2005 a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, kdy na místě bylo zajištěno celkem
nejméně 5.400 gramů hydrochloridu metamfetaminu (pervitinu),
nejméně 5.600 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu, jenž obsahoval 4.200 gramů
pseudoefedrinu, a 27 kusů tablet lékového přípravku CIRRUS, přičemž z těchto
zajištěných výchozích látek, i s přihlédnutím k množství na místě přítomných
surovin – chemikálií (plechové barely o objemu 25 litrů s obsahem toluenového
čističe, skleněné lahve o objemu 1 litr s obsahem kyseliny chlorovodíkové –
celkem 17 litrů, originálně uzavřené skleněné láhve o objemu 1 litr s obsahem
kyseliny fosforečné – celkem 13 litrů, plastová nádoba originálně uzavřená s
obsahem fosforu – celkem 3.5 kg, plastové nádoby a dózy originálně uzavřené s
obsahem hydroxidu sodného – celkem 74,8 kg, plastové barely o objemu 50 litrů s
obsahem toluenu – celkem 705 litrů, skleněné láhve originálně uzavřené s
obsahem jódu – celkem 19,8 kg, plechový kanystr s obsahem acetonu – celkem 67
litrů), bylo možno vyrobit dalších celkem 4.800 gramů hydrochloridu
metamfetaminu (pervitinu),
t e d y c e l k e m se podíleli na výrobě 5,4 kg pervitinu v prodejní hodnotě
nejméně 800 Kč za 1 gram, přičemž organizovaná skupina dosud neustanovených
pachatelů měla za účelem distribuce v úmyslu vyrobit dalších 4.8 kg
hydrochloridu metamfetaminu (pervitinu), přičemž v důsledku policejního zásahu
k výrobě psychotropní látky v tomto množství již nedošlo; prodejní hodnota
látky zv. pervitin v celkovém množství nejméně 10,2 kg by představovala částku
nejméně 8.160.000,- Kč, kdy náklady na výrobu tohoto množství drogy na
vstupních surovinách činí 1.509.109,- Kč“. Za tento trestný čin byl podle § 283
odst.
4 tr. zákoníku odsouzen obviněný V. V. T. k trestu odnětí svobody v
trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c), odst. 3
tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný B. T. A. k trestu
odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný N. T. T. byl za to odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v délce pěti let. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
bylo obviněným dále uloženo ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové
hodnoty, a to věcí v citovaném rozsudku blíže popsaných.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a všichni
obvinění, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 6. 5.
2014, sp. zn. 12 To 33/2014, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k
odvolání obviněných V. V. T. a B. T. A. a jmenovaného státního zástupce
napadený rozsudek zrušil ohledně všech tří obviněných ve výrocích o uložených
trestech a způsobu jejich výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak,
že při nedotčeném výroku o vině výše popsaným zvlášť závažným zločinem odsoudil
podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku obviněného V. V. T. k trestu odnětí
svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3
tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, obviněného B. T. A. k trestu
odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst.
3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného N. T. T. k
trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Ostatní výroky napadeného
rozsudku, tedy nejen výrok o vině, ale i výrok, jímž bylo uloženo ochranné
opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, zůstaly tímto rozhodnutím
nedotčeny. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud zároveň jako nedůvodné zamítl
odvolání obviněného N. T. T.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání všichni
obvinění.
Obviněný V. V. T. uplatnil prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Kláry Long
Slámové dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl toho
názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
zároveň na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále uplatnil také
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož podle jeho názoru
došlo k zamítnutí jeho opravného prostředku, ačkoli v řízení předcházejícím byl
dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Po podrobném popisu průběhu dosavadního trestního řízení obviněný v prvé řadě
uvedl, že má za to, že z důkazu záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu
provedených u soudu prvního stupně spolu s vydáním předmětných telefonů lze
dovodit pouze to, že se po dobu tří dnů nacházel buď na místě činu, nebo poblíž
něj. Tato skutečnost však nevypovídá nic o uskutečněném obsahu jeho údajného
skutkového jednání a už vůbec o tom, kdo organizoval nebo řídil výrobu
pervitinu na daném místě. Obdobně také oponoval závěru, že by se z DNA stop
zajištěných na respirátorech dala dovodit jeho účast na výrobě pervitinu, když
znalec o této stopě pouze konstatoval, že se jedná o stopu se smíšeným profilem
a nelze pouze vyloučit, že by mohla být jeho. Současně podotkl, že nebylo nikde
nikým a nijak prokázáno, že by to byl on, kdo manipuloval s krystalizujícím
pervitinem. Akcentoval, že v obecné rovině zásadně nelze odůvodňovat jistotu
jeho účasti na skutkovém jednání pouhými předpoklady či úvahami (s odkazem na
nákup tyčového mixéru, noviny na místě činu, značný zápach aj.). V tomto směru
uzavřel, že mu nebyla prokázána žádná účast na skutkovém jednání kladeném mu za
vinu, kromě zmiňované přítomnosti na místě činu. Soud by měl v případě, kdy
existují vedle sebe nejméně dvě možné varianty skutkového děje postupovat tak,
že při hodnocení důkazů zvolí tu, jež je pro obviněného příznivější. Opačný
postup by byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokračoval, že pokud
soud prvního stupně na základě taktiky obhajoby či nespolupráce obviněných s
orgány činnými v trestním řízení dovozoval jejich pravděpodobnou účast na
trestném jednání a tím i jejich vinu, posunul tím dané trestní řízení do
kvality tzv. nespravedlivého procesu. Vyjádřil se také k množství vyrobeného
pervitinu a posudku znalce kpt. Ing. Šlejhara, který svými závěry podle jeho
mínění prokazuje jeho obhajobu, avšak soud jej vyhodnotil zcela opačně. Je z
něj patrno, že při započtení čistě teoretické možnosti výroby 3 kg drogy
pervitin za tři dny, nemohli vyrobit (větší) množství pervitinu uvedeného ve
výroku a ani se na výrobě podílet. Soud prvního stupně jemu a spoluobviněným v
rozporu se zjištěnými skutečnostmi a při neexistenci důkazů přičítá výrobu
většího množství drogy, když nebylo prokázáno, že by něco opravdu vyrobili a že
by měli v úmyslu něco vyrábět v budoucnu. Výrok soudu je podle něj v extrémním
nesouladu s tímto provedeným důkazem a znamená to i nesprávnou kvalifikaci
jednání – za předpokladu, že by rozhodnutí o vině bylo správné.
Jako zásadní dovolací námitku označil skutečnost, že skutek byl nesprávně
podřazen pod soudem uplatněnou skutkovou podstatu trestného činu. Znak skutkové
podstaty „podílení se na neoprávněné, ve velkém rozsahu organizovanou skupinou
blíže dosud neustanovených osob prováděné výrobě psychotropní látky
metamfetamin/pervitin“, podle jeho názoru nebyl v jeho případě naplněn ani
prokázán. Jestliže se mělo jednat o organizovanou skupinu blíže dosud
neustanovených osob, nelze ani dovozovat, že tyto osoby, o jejichž identitě a
konkrétní činnosti není nic známo, byly skupinou osob, která by se vyznačovala
„určitou hierarchií a rozdělením úloh pachatelů“, tedy vlastnostmi, které by
„vedly ke schopnosti lépe, efektivněji a pro některé členy organizované skupiny
i bezpečněji realizovat společensky vysoce škodlivou trestnou činnost“. Pouhou
spekulací o možném vztahu obviněných k nezjištěným osobám, nepodloženou žádným
důkazem, se podle jeho názoru jeví být závěr soudu, že muselo být všem
obviněným zřejmé, že za výrobou těchto látek skutečně stojí organizovaná
skupina pachatelů. Podle obviněného V. V. T. nebylo nijak prokázáno, že by
obvinění cokoliv sami vyráběli a že by k takové činnosti přijímali nějaké
pokyny nebo rozkazy od jiných osob. Dovodil, že znak organizované skupiny byl
nesprávně právně vyhodnocen a v daném případě nedošlo k jeho naplnění, ani
správnému vyjádření ve výroku rozsudku. Pokud jde o právní kvalifikaci podle §
283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nemohlo být cílem jejich (všech obviněných)
činnosti získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu ve smyslu
uvedeného ustanovení, neboť soud nesprávně stanovil cenu, za kterou se pervitin
běžně prodává, když podle zjištění obviněného se aktuální cena v době
skutkového jednání pohybovala v rozmezí 300.000 Kč až 400.000 Kč za kilogram
pervitinu v nejlepší kvalitě. Obvinění tedy teoreticky mohli uvažovat maximálně
o zisku 2.160.000 Kč, přičemž od tohoto zisku je nutno odečíst náklady na
výrobu, které podle znaleckého posudku činily 1.509.109 Kč. Obvinění tedy mohli
kalkulovat nanejvýše se ziskem 650.891 Kč. Prvoinstanční i druhoinstanční soud
vycházel při výpočtu zcela chybně z konečné ceny pro konečného odběratele za
jeden gram (navíc z ceny, která v uvedené době byla překonána a ve skutečnosti
byla nižší) a nikoliv z ceny „velkoobchodní“. Nesprávné právní posouzení tedy
podle obviněného vychází z nesprávné aplikace ceny maloobchodní, namísto ceny
velkoobchodní, se kterou jedině mohlo být teoreticky počítáno. Konečnou cenu
spotřebiteli totiž nelze zaměňovat s „prospěchem“ výrobce, který je nutno
odvíjet od ceny velkoobchodní. Dále uvedl, že je v posuzovaném případě vyloučen
pokus trestného činu, neboť podle výroku znalce se v dané varně jednalo o již
ukončený proces a varna byla likvidována. Žádný důkaz neprokazuje, že by úmysl
kohokoliv bezprostředně směřoval k dokonání trestného činu a právní posouzení
bylo tedy učiněno nesprávně. Pokud měli odjet z místa činu, nemohli se podílet
ani na činnosti skupiny z blíže neustanovených osob směřující k výrobě dalších
5,4 kg pervitinu. I za předpokladu, že by jim bylo přičteno též to, že měli v
úmyslu získat pro sebe či jiného prodejní hodnotu pervitinu v celkovém množství
10,2 kg, byla by prodejní hodnota tohoto množství maximálně 4.080.000 Kč, od
kterých by bylo nutno odečíst náklady na výrobu ve výši 1.509.109 Kč. Všichni
obvinění tak mohli pro sebe či jiného získat finanční prospěch ve výši
maximálně 2.571.000 Kč, který není prospěchem velkého rozsahu ve smyslu § 283
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný také upozornil, že obdržel velmi vysoký
trest, který není přiměřený spáchanému skutku. Podle jeho mínění nebyla v této
souvislosti dostatečně hodnocena míra společenské škodlivosti. Soudy měly podle
něj vycházet pouze z toho, co není v extrémním rozporu s provedenými důkazy a
znaky skutkové podstaty v její kvalifikované části. I za předpokladu, že by
obviněný měl účast na předmětném skutku, nelze mu přičítat výrobu více
množství, než 3 kg, na což dopadá pouze § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Na základě shora uvedených důvodů obviněný V. V. T. navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2014, č. j.
12 To 33/2014-755, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 1. 2014, č. j. 9 T 15/2013-589, a
věc vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný B. T. A. uplatnil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Marka
Čechovského dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně uvedl,
že se ve svém podání dovolává extenzivního výkladu přípustnosti podřazení své
argumentace pod výše specifikovaný dovolací důvod.
V úvodu odůvodnění svého dovolání, při současném setrvání na stanovisku, že se
vědomě žádné trestné činnosti nedopustil, polemizoval s kvalifikací daného
jednání učiněnou obecnými soudy s tím, že v prvé řadě poukázal na prokázanou
délku jeho pobytu (tři dny) v předmětné nemovitosti v souvislosti se závěrem
znalce o hypotetickém množství vyrobené drogy za jeden den práce (při kvalitní
organizaci práce lze v počtu tří osob vyrobit maximálně 1 kg drogy denně, spíše
však daleko méně). Dovodil, že vzhledem k délce pobytu všech obviněných v
nemovitosti, rozložení / nefunkčnosti výrobní linky v době zásahu policejního
orgánu a absenci jakéhokoliv důkazu o jejich schopnostech v otázce výroby drog,
nelze předpokládat, že by mohlo z jejich strany být vyrobeno více jak 1 – 1,5
kg drogy, spíše však méně. I pokud by se tedy se spoluobviněnými podílel na
výrobě drogy, pak to muselo být v rozsahu daleko nižším, než je uvedeno v
odsuzujícím rozsudku. Oponoval také právní kvalifikaci jejich jednání jako
organizované skupiny. Spisový materiál totiž neobsahuje nic, čím by mohlo být
dokázáno byť alespoň jeho vědomí o činnosti organizované skupiny. Uvedl, že v
předmětné nemovitosti pobýval pouze tři dny, předtím se žádného protiprávního
jednání nedopustil, žádná osobní ani telefonická komunikace se závadovými
osobami nebyla zjištěna, nezískal od nikoho žádné finanční prostředky atd. Jeho
participaci na činnosti organizované skupiny tak nelze dovodit. Pokračoval, že
jeho obhajoba nebyla v průběhu hlavního líčení vyvrácena, naopak téměř veškeré
provedené dokazování prokazuje hodnověrnost jeho výpovědi. Podle jeho mínění
nebyly předloženy žádné důkazy, které by odůvodňovaly závěry soudu o jeho
úmyslném páchání trestné činnosti, natož o jeho participaci na činnosti
organizované skupiny. Jediným důkazem svědčícím o vině je jeho fyzická
přítomnost po dobu necelých tří dnů v objektu, kde byla páchána trestná činnost
a profil DNA na ochranné masce. To však vysvětlil tím, že masku používal
vzhledem k zápachu, který byl v domě cítit po jejich příjezdu a v žádném
případě z ní nemůže vyplývat, že by ji používal při výrobě pervitinu. Podle
jeho názoru, s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost, nelze a priori
předpokládat, že je osobou, která by měla automaticky rozpoznat zápach výroby
pervitinu a být si tak při příjezdu vědoma toho, že zde byla, je či bude
páchána trestná činnost. Ničeho závadového vůči němu nelze dovozovat ani z
novin, kterými byly podloženy misky, ve kterých látka krystalizovala a vzhledem
k tomu, že se na novinách nenalezly daktyloskopické či DNA stopy, je
pravděpodobnější, že misky byly vypodloženy někým jiným. Soud tedy výrazně
podcenil výpověď znalce z hlediska období, kdy byla či nebyla výroba pervitinu
prováděna. To, kdy byla výroba drogy realizována, je zcela klíčové vzhledem k
velmi omezené době tří dnů, kdy obviněný s dalšími osobami v předmětné
nemovitosti pobýval. Nelze tak vyloučit, že výroba drogy probíhala před jeho
příjezdem. Nesouhlasil dále s názorem soudu, že by z výpovědi v podstatě
jediného svědka V.
vyplývalo, že by se v předmětné nemovitosti v době
posledních tří dnů před zásahem policie pohybovali pouze obvinění. Svědek V. totiž vypověděl, že do objektu nikdy nechodil, a tudíž o tom, kolik osob a kdy
se v domě pohybuje, nemohl nic vědět. Obviněný též uvedl, že jeho vinu nelze
dovozovat z toho, že detailněji nevypovídal k osobám organizátorů trestné
činnosti, kterými s největší pravděpodobností byli ti, kdo jej do nemovitosti
přivezli. Také je třeba zachovávat princip individualizace a nedovozovat vinu
ostatních obviněných na základě skutečností spojených s obviněným V. V. T. ,
neboť jeho jednání mohlo být zcela samostatné bez vazby, či vědomí obviněných. Zásadní je podle něj to, že v době zásahu Policie ČR nebyl dům uzamčen a
výrobní linka pervitinu byla rozložena a nefunkční, což jednoznačně potvrzuje
jeho obhajobu o jeho najmutí na úklidové práce. Pouze do roviny spekulací se
tak podle jeho mínění dostává závěr soudu, že linka byla demontována z důvodu
plánovaného ukončení výroby dne 29. 4. 2013, jak údajně vyplývá z SMS zpráv. Lze tak shrnout, že z jeho strany nedošlo k naplnění žádné skutkové podstaty
trestného činu.
Na základě výše uvedeného obviněný B. T. A. navrhl, aby Nejvyšší soud výše
specifikovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze a taktéž rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích (pobočka v Táboře) zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal soudu prvé instance, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný N. T. T. podal prostřednictvím obhájců Mgr. Petra Václavka a JUDr.
Mario Hanáka dovolání do všech výroků o vině i trestu. V obou samostatných
podáních odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku rovněž požádal o
odložení vykonatelnosti rozhodnutí do meritorního projednání dovolání.
V dovolání zpracovaném obhájcem Mgr. Petrem Václavkem uvedl, že se vědomě žádné
trestné činnosti nedopustil. I kdyby bylo možno dovodit, že nějakým způsobem
věděl o tom, že je páchána trestná činnost, což však popřel, je možno
polemizovat s právní kvalifikací učiněnou obecnými soudy, a to zejména s
ohledem na prokazatelnou délku jeho pobytu v nemovitosti a výpověď znalce k
hypotetickému množství vyrobené drogy za jeden den práce. Kdyby se spolu se
spoluobviněnými skutečně podílel na výrobě drogy, pak se tak muselo stát ve
výrazně menším rozsahu, než ke kterému dospěl soud v odsuzujícím rozsudku, se
všemi konsekvencemi z toho vyplývajícími. Soudy si byly uvedených pochybností
vědomy, a proto se s nimi vypořádaly dvěma způsoby, z nichž ani jeden
nepovažoval za korelující se zásadou in dubio pro reo. Soudy odkázaly na výrobu
drogy z předpřipraveného polotovaru, o čem však ve spise absentují důkazy, a
odsoudily všechny obviněné za podílnictví na neoprávněné výrobě metamfetaminu
ve velkém rozsahu organizovanou skupinou blíže dosud neustanovených osob. S
právní kvalifikací jednání obviněných jako organizované skupiny obviněný
nesouhlasí, neboť spisový materiál neobsahuje ničeho, z čeho by bylo možné
dovozovat jeho vědomí o činnosti organizované skupiny. Dále uvedl, že jeho
obhajoba nebyla vyvrácena, naopak provedené důkazy prokazují její hodnověrnost.
Žádné důkazy neprokazují jeho úmyslné jednání. O tom nesvědčí žádné záznamy
telekomunikačního provozu, stopy DNA, daktyloskopické stopy, žádné stopy na
předmětech určených k výrobě pervitinu. Jediným důkazem svědčícím o jeho vině
je jeho fyzická přítomnost po dobu necelých tří dnů v objektu, kde byla páchána
trestná činnost. Jeho vinu nelze dovozovat ani z novin, kterými byly podloženy
misky, ve kterých byla látka krystalizována. Kdo tyto misky podložil a kdy se
tak stalo, není známo. Mohly být podloženy osobou, která obviněného na místo
přivezla, což je pravděpodobnější verze, než že tak učinil obviněný, a to
vzhledem k tomu, že se na miskách ani na novinách nenašly daktyloskopické nebo
DNA stopy obviněného. Soud podcenil výpověď znalce z hlediska období, kdy byla
či nebyla výroba prováděna, když nelze vyloučit, že výroba pervitinu probíhala
před příjezdem obviněného. Pravděpodobnější verzí je podle něj to, že drogu
vyráběly osoby od obviněných odlišné a na výpověď jediného svědka V. se v
tomto smyslu nelze spolehnout. Nelze také skutečnosti týkající se jednoho z
obviněných vztahovat i na ostatní z nich. Jednání obviněného V. V. T. , pokud
se skutečně událo, jak vypověděl svědek V. , mohlo být zcela samostatné bez
vědomí ostatních obviněných. Obviněný dovodil, že jeho verzi, že byl najat na
úklidové práce, potvrzuje to, že dům nebyl v době zásahu Policie ČR zamčen a
výrobní linka byla rozložena a nefunkční. O jeho manipulaci se špachtlí rovněž
nejsou žádné důkazy a pro závěr o jeho vině jakoukoliv skutkovou podstatou
trestného činu tedy nejsou důkazy.
V dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. Mario Hanákem obviněný N. T. T.
uvedl, že soud odvolací, stejně jako soud nalézací chybně označil popsaný
skutek jako skutek spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Obviněný se na projednávané trestné činnosti měl podílet pomocnými pracemi a i
vrchní soud uvedl, že pokud se obviněný podílel na výrobě pervitinu, pak byla
jeho účast víceméně náhodná. Podle obviněného je pak vyloučeno, aby náhodná
pomoc byla úmyslnou pomocí, neboť si tyto dvě formy jednání protiřečí. Do jaké
míry byla forma pomoci obviněného úmyslná a do jaké náhodná však Vrchní soud v
Praze neuvedl a řádně neprokázal a omezil se pouze na konstatování, že se
obviněný v objektu pohyboval a musel tedy o trestné činnosti vědět, a to aniž
by se podrobněji zabýval tím, z jakého důvodu vyvozuje úmyslné jednání
obviněného a v jakém rozsahu. Obviněný trvá na tom, že se na trestné činnosti
nijak nepodílel, vůbec ne úmyslně. Podle názoru obviněného se jediným důkazem
obou soudů stala fyzická účast obviněného v budově, kde byla trestná činnost
páchána. Ze skutečnosti, že byl v místě, kde se droga nacházela, nelze podle
obviněného vyvozovat to, že ji jednak mohl poznat a vědět o co se má jednat a
jednak, že se na její výrobě měl podílet. Dále rozvedl argumenty totožné s
těmi, jež byly obsaženy v písemném vyhotovení dovolání zpracovaném obhájcem
Mgr. Petrem Václavkem. Soudy podle jeho názoru rozhodly bez dostatečných
důkazů. I pokud by byla připuštěna jeho účast na výrobě drogy, muselo by se tak
stát ve výrazně menším rozsahu než velkém. Obviněný také připomněl, že není
dosud vyloučeno, že byl v postavení podřízenosti, čemuž odpovídá to, že neměl v
držení své doklady. Právní hodnocení vrchního soudu je podle obviněného
spekulativní a důkazy nepodložené. Vrchní soud dále nevzal v potaz zásady
trestního řízení, zejména in dubio pro reo, či individualizace, když existují
jasné pochyby o tom, jak se skutek stal.
V závěru dovolání vypracovaného obhájcem Mgr. Petrem Václavkem obviněný N. T.
T. navrhl, aby Nejvyšší soud výše specifikovaný rozsudek Vrchního soudu v
Praze a taktéž rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (pobočka v
Táboře) zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu první instance, aby
věc znovu projednal a rozhodl. V závěru dovolání vypracovaného obhájcem JUDr.
Mário Hanákem pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu
zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, a to tak, že jej
zprostí obžaloby v plném rozsahu, případně podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc
vrátil k opětovnému projednání Vrchnímu soudu v Praze.
K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co
shrnul obsah jednotlivých dovolání a vymezil podstatu uplatněných dovolacích
důvodů, uvedl, že řada námitek obviněných je v rozporu s výlučně hmotně právní
povahou dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde zejména o
námitky založené na tvrzení, že soud dospěl k nesprávnému závěru, že cílem
činnosti obviněných bylo získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého
rozsahu, neboť soud nesprávně stanovil cenu, za kterou se pervitin běžně
prodává. Shodně státní zástupce hodnotil námitky obviněných týkající se soudem
zjištěného množství vyrobené drogy, jejich pachatelství na takovém činu
(tvrzení, že pravděpodobnější verzí je to, že drogu vyráběly osoby třetí, od
obviněných odlišné), nerespektování zásady in dubio pro reo a zásady
individualizace, stejně jako tvrzení obviněných. Tyto námitky totiž ve svém
souhrnu tvoří polemiku s prováděním a hodnocením důkazů ze strany soudů obou
stupňů ohledně skutečností popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně.
Státní zástupce dodal, že ve věci nelze dovodit extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a znaky skutkové podstaty v její kvalifikované části
namítnutý obviněným V. V. T. Dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu
předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy jimi byly hodnoceny tak, jak
stanoví § 2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry
ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním.
Nalézací soud pak dospěl k závěru o vině obviněných výše uvedenou právní
kvalifikací, kterou odvolací soud považoval za přiléhavou.
Za námitku obsahově naplňující uplatněný důvod dovolání považoval státní
zástupce námitku všech obviněných, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty
trestného činu, kterým byli uznáni vinnými, a to konkrétně „podílení se na
neoprávněné, ve velkém rozsahu organizovanou skupinou blíže dosud
neustanovených osob prováděné výrobě psychotropní látky metamfetamin/pervitin“,
či tvrzení že z ničeho nevyplývá, že by obvinění o páchání trestné činnosti
měli nějaké povědomí nebo že by dokonce páchali trestnou činnost úmyslně. Těmto
námitkám obviněných však nepřisvědčil. Odkázal na závěr soudu prvého stupně, že
obvinění po dohodě a za pomoci rozsáhlé chemické instrumentace na speciálním
zařízení uzpůsobeném k výrobě se podíleli na neoprávněné výrobě psychotropní
látky metamfetamin, a to ve velkém rozsahu organizovanou skupinou blíže dosud
neustanovených osob. Dodal, že dotyčný soud v odůvodnění svého rozhodnutí také
podrobně rozvedl, co jej k uvedenému závěru vedlo. Pachatelům muselo být podle
soudu zřejmé i to, že v daném případě bylo cílem jejich činnosti získat pro
organizovanou skupinu prospěch velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 4 písm. b)
tr. zákoníku, jenž je vyjádřen už jenom samotnou minimální částkou, za níž se
jeden gram pervitinu prodává. K námitce obviněného N. T. T. o chybném
označení popsaného skutku jako skutku spáchaného formou spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku státní zástupce konstatoval, že i těmito otázkami se krajský
soud zabýval, když vysvětlil, že obvinění spolu s dalšími dosud neustanovenými
osobami jednali jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a to včetně
jmenovaného obviněného, neboť jejich jednání zcela odpovídá tomu, co se podle
ustálené judikatury v uvedeném smyslu tímto pojmem rozumí (viz například
rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). S těmito závěry se zcela ztotožnil.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
všech obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Neshledal
přitom důvod pro rozhodování o žádosti obviněného N. T. T. o odložení
vykonatelnosti rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 12 To
33/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání
dovolání. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f
odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném
ustanovení.
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
V posuzované věci však důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
nemůže být ve vztahu k obviněnému V. V. T. , který jej uplatnil, dán již
proto, že zde chybí základní podmínka tohoto dovolacího důvodu, tj. že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř.
[nehledě na to, jmenovaný obviněný opřel dovolání o druhou alternativu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem jeho námitky
nelze podřadit pod jím dále uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz níže)].
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky všech obviněných směřují
primárně do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům nižších stupňů
vytýkají v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů (zvláště jejich
vyjádření – výpovědí, znaleckého posudku znalce kpt. Ing. Šlejhara a výpovědi
svědka J. V. ), nedodržení procesní zásady in dubio pro reo a nesprávná
skutková zjištění (především stran jejich pachatelství na předmětném skutku,
jejich vědomosti o rozhodných skutkových okolnostech, dále pak ohledně možného
jimi vyrobeného množství metamfetaminu, jeho ceny i závěru, že cílem činu byl
zisk ve shora uvedené výši). Obvinění polemizují se skutkovými zjištěními soudů
nižších stupňů, přitom se zabývají hodnocením provedených důkazů a na základě
toho prosazují vlastní – pro ně příznivější – verzi skutkového stavu věci.
Především tvrdí, že se shora popsaného skutku nedopustili, a pokud by jim bylo
protiprávní jednání prokázáno, pak se tak mělo stát ve výrazně menším rozsahu,
co do množství vyrobeného metamfetaminu, ale také – viz dovolání obviněného V.
V. T. – pokud jde o jeho cenu a zisk, který měl být činem dosažen. Namítají
absenci skutkových okolností zakládajících znak, že čin spáchali jako členové
organizované skupiny. Výhradně z uvedených skutkových a procesních námitek
vyvozují závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním
posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svojí
argumentací nevytýkají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po
zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve
skutečnosti spatřován primárně v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že do skutkových zjištění soudů
prvního a druhého stupně zásadně nezasahuje. Učinit tak může pouze ve zcela
výjimečných případech, a to tehdy, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy.
Ve věci však tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými
skutkovými zjištěními nebyl shledán. Jeho existence je dána zejména tehdy, když
skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Soudy obou stupňů
si však byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména
to platí pro rozhodnutí soudu prvního stupně) je zřejmé, jak hodnotily
provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními.
Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením
§ 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem
Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že především soud prvního stupně (jako
soud nalézací), jehož skutkové a právní závěry ve výroku o vině odvolací soud
shledal po provedeném přezkumu správnými, srozumitelně a logicky vyložil svůj
hodnotící postup (v podrobnostech viz odůvodnění soudních rozhodnutí). Stran
obhajobou (zejména obviněného V. V. T. ) uplatněné námitky o posunutí
trestního řízení do kvality tzv. nespravedlivého procesu ze strany soudu prvého
stupně, který vyjádřil v odůvodnění rozsudku úvahy, že „též mlčenlivost
obžalovaných u hlavního líčení … a pasivní způsob obhajoby obžalovaných tváří v
tvář hrozícímu mnohaletému trestu, svědčí o mnohém…“ Nejvyšší soud podotýká, že
ze strany obhajoby je citovaná věta vytržena z celkového hodnocení případu
jmenovaným soudem potud, že rozhodně nebyla podstatným (zásadním) důvodem
odsuzujícího rozhodnutí. Závěr o vině obviněných byl založen na jiných
skutečnostech plynoucích z ostatních provedených důkazů pečlivě hodnocených
soudem prvního stupně jak samostatně, tak především ve vzájemných souvislostech
(způsobem nekolidujícím s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.). Řízení jako celek
tedy nepozbylo rysů spravedlivého procesu.
Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů
vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozují vadnost právního
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno
zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak,
že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nad tento rámec však Nejvyšší soud považuje za vhodné stručněji zmínit
následující skutečnosti.
Trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst.
4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neoprávněně vyrobí, doveze,
vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo
pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující
omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed a spáchá takový trestný čin
jako člen organizované skupiny, ve velkém rozsahu a v úmyslu získat pro sebe
nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá
dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho
vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného
provedení trestného činu, čímž jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro
společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat
i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za
člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní
pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Tomu, aby pachatel
spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se
nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž,
pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a
vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné
činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu
odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují
pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení ze dne 12.
8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
V souvislosti s výše popsanými teoretickými hledisky nutno uvést, že soudy
nižších stupňů na základě provedených důkazů zjistily, že obvinění výrobu
psychotropní látky prováděli v objektu, který již určitou dobu předtím
pronajali jiné osoby (viz výpověď svědka J. V. ) a do něhož byli dovezeni, v
objektu, v němž byla kompletní linka a suroviny na výrobu metamfetaminu (s tím
korespondují také záznamy policie, která objekt monitorovala a z jejího
zjištění vyplývá, že nejméně od 10. 4. 2013 byly do objektu přivezeny různými
osobami vietnamské národnosti materiály jako zednické míchadlo, plastové nádoby
a bedny s nezjištěným obsahem, jejichž obsah při přenášení cinkal a na obalech
byl nápis kyselina ch). Již na pořízení surovin musela být vynaložena velmi
vysoká částka přesahující 1,5 milion korun (viz znalecký posudek pplk. RNDr.
Michaela Romana, CSc.), přičemž těmito prostředky zcela jistě obžalovaní
nedisponovali. Daný stav dokresluje také fakt, že se svědek J. V. při dílčím
zásobování setkával ještě s jinými lidmi, než byli obvinění. Přehlédnout nelze
ani tu skutečnost, že obviněným byly ad hoc dány mobilní telefony (jak soud
prvního stupně explicitně vyjádřil, na kontakt s vyšším článkem řízení).
Soudy ve věci činné proto nepochybily, když z komplexu shora nastíněných
skutečností a dalších skutečností rozvedených především v odůvodnění soudu
prvního stupně učinily závěr, že obvinění byli členy organizované skupiny,
která v obci Ch. realizovala výrobu metamfetaminu. Jednalo se totiž o sdružení
více osob, v němž byla zjevně provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé
členy sdružení, jež mělo zjevně vnitřní hierarchickou strukturu a jehož činnost
se tak vyznačovala plánovitostí a koordinovaností.
Rozvedené skutečnosti (zvláště fakt, že obvinění výrobu prováděli utajeně,
daleko od svých domovů, v objektu, který nezajistili, na místo byli přivezeni,
byl přítomen konspirační způsob jednání, v objektu byla v místnostech, kde
probíhala výroba, zatemněna okna, byla zde linka na výrobu metamfetaminu, byly
použity nové věci, ad hoc dodané mobilní telefony na kontakt s vyšším článkem
řízení, který jim předával potřebné věci na dálnici a nepřijel s nimi sám)
současně dostatečně spolehlivě svědčí o tom, že obvinění nejen jednali popsaným
způsobem jako členové organizované skupiny, ale že si toho byli vědomi a byli s
tím rovněž srozuměni. Byl tedy naplněn znak spočívající v tom, že spáchali
předmětný trestný čin jako členové organizované skupiny. Za tohoto stavu věci
je třeba z hlediska trestní odpovědnosti každému z obviněných přičíst celý
skutek (míra jejich individuálního zapojení do spáchání činu pak má a reálně
také našla svůj výraz v právním následku trestného činu v podobě uloženého
trestu).
Soud prvního stupně sice ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí svá zjištění
stran uvedeného zákonného znaku vyjádřil poněkud stroze, spíše slovy zákona
(trestního zákoníku), současně však je třeba zdůraznit, že patřičné skutkové a
navazující právní závěry dostatečně rozvedl a vyložil v odůvodnění předmětného
rozhodnutí. Ani v tomto směru tak nelze shledávat pochybení, pro něž by tento
rozsudek nemohl obstát.
Obstojí i závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obvinění jednali spolu s
dalšími dosud neustanovenými osobami jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr.
zákoníku (byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob,
odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama).
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a
úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy
však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat
znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K
naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé
zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba
i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních
pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém
celku trestné jednání.
Je-li v mezích těchto teoretických východisek posuzován soudy nižších stupňů
zjištěný skutek, pak nevznikají pochybnosti, že jednali jako spolupachatelé, a
to i s dalšími dosud neztotožněnými osobami. Tento závěr platí i ve vztahu k
obviněnému N. T. T. , jakkoli odvolací soud označil jeho zapojení do činu
jako víceméně náhodné. Podstatné totiž je, že tento obviněný se podle zjištění
soudů úmyslně zapojil do činnosti ostatních pachatelů při vědomí rozhodných
okolností a srozuměn s nimi (včetně své úlohy). Fakt, že jeho postavení bylo
podle zjištění soudu prvního stupně podřízené a že se měl na výrobě
metamfetaminu podílet spíše pomocnými pracemi, nemohl mít vliv na správnost
závěru o jeho spolupachatelství. Opětovně je totiž třeba zdůraznit, že k
naplnění tohoto znaku stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen
když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak
objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
„K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se
stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů
působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“
(viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný).
Dále lze zmínit, že podle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým
se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je
množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je
obsahujících a jedů (v rozhodné době platné a účinné právní úpravy – viz nález
Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12) bylo „množství větší
než malé“ u metamfetaminu stanoveno na množství „více než 2 gramy“ (podle
aktuální úpravy vymezené stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp.
zn. Tpjn 301/2013, pak bylo množství stanoveno na „více než 1,5 gramu“). Se
zřetelem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo
1003/2012, bylo základem pro naplnění znaku velkého rozsahu ve smyslu § 283
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, množství více než 2000 gramů jmenované
psychotropní látky. Při soudy nižších stupňů učiněném skutkovém zjištění,
především vzhledem k množství již vyrobeného metamfetaminu, ale také se
zřetelem k ostatním okolnostech charakterizujícím spáchaný skutek, nelze mít
pochyb o tom, že i zmíněný znak ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
byl naplněn.
K otázce znaku spáchání činu v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu ve smyslu
znění § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je především třeba uvést, že k
dokonání postačí, aby pachatel jednal v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného
prospěch velkého rozsahu, ale nemusí tohoto prospěchu dosáhnout. Prospěchem
velkého rozsahu se se zřetelem k ustanovení § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku
rozumí částka nejméně 5.000.000 Kč. V dané věci bylo nutno pro stanovení
celkové hodnoty prospěchu nepochybně započíst prodejní hodnotu již reálně
vyrobeného metamfetamin, ale také se zřetelem ke skutkovým zjištěním soudů
nižších stupňů, podle nichž byl zajištěn též hydrochlorid pseudoefedrinu, z
něhož měla organizovaná skupina v úmyslu vyrobit za účelem distribuce další
metamfetamin, výši prospěchu z prodeje metamfetaminu dosud nevyrobeného, tj.
virtuálně existující drogy, samozřejmě při odpočtu nákladů na výrobu této
drogy.
Při zjištění ceny metamfetaminu soudem prvního stupně, které obstojí, je možné
považovat za správný jeho závěr, že cílem předmětné trestné činnosti bylo
získat pro zmíněnou organizovanou skupinu prospěch velkého rozsahu.
Závěrem lze konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy nižších
stupňů učinily po zhodnocení provedených důkazů, a přijatými právními závěry
není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné
možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
K námitce obviněného V. V. T. , že obdržel velmi vysoký trest, který není
přiměřený spáchanému skutku je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 38 až § 42 tr.
zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen
jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky
druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,
zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť jej obviněný V. V. T.
neuplatňuje, zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III.
ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený
dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry
uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby,
ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její
dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat
zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu,
a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována
ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují
účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům a také vzhledem k tomu, že i
vadnost výroku o trestu obviněný V. V. T. de facto vyvozuje ze skutkových
(procesních) výhrad vůči výroku o vině, nelze námitky obviněného směřující
proti výroku o trestu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., podřadit. Nad tento
rámec lze stručně dodat, že jmenovanému obviněnému byl uložen přípustný druh
trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byl uznán vinným.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že každý dovolatel je v souladu s §
265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b
odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných
námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V
opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b
odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně
odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §
265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy
nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle
jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího
důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v
němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání všech obviněných nebyla podána z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o
jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný N. T. T. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího
soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba
uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit
formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí
může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu
soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad
výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu
obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2015
Předseda senátu: