6 Tdo 1203/2015-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2015 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. A.,
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6 To
138/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě
pod sp. zn. 2 T 153/2014, t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. s e dovolání z a m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 2 T 153/2014, byl
obviněný M. A. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem poškození a ohrožení
provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr.
zákoníku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 277 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání jednoho roku a tří měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl
obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození
České dráhy, a. s. a Správa železniční dopravní cesty, státní organizace,
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Ostravě. Usnesením ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6 To
138/2015, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém
rozsahu a za použití § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného pro skutek
popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 3. 10.
2014, sp. zn. 1 ZT 157/2014, spočívající v tom, že obviněný „dne 4. 7. 2014 v
06.47 hodin na silnici č. … ve směru z O. – R. ke křižovatce se silnicí č. …,
okr. O., jako řidič nákladního motorového vozidla značky DAF RZ … majitele
společnosti Van Gansewinkel HBSS s. r. o. vjel na železniční přejezd č. …,
zabezpečený výstražným křížem přesto, že spatřil zleva ve směru od O. blížící
se osobní vlak č. … řízený strojvedoucím P. K., přičemž stál před křižovatkou s
hlavní silnicí č. … a dával přednost v jízdě vozidlům po ní jedoucím, nástavbou
nákladního vozidla tak zasahoval do prostoru železničního přejezdu, čímž
porušil zejména ustanovení § 27 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 29 odst. 1
písm. d), f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve
znění pozdějších předpisů, došlo ke střetu vozidla s vlakem, vytočení vozidla
do pravého silničního příkopu, nárazu do výstražného kříže u železničního
přejezdu a jeho vyvrácení, spolujedoucí z vozidla DAF A. K. utrpěl lehké
zranění s dobou léčení 2 dny, dále došlo k zastavení drážní dopravy mezi H. n.
M. a odbočkou M. v době od 06.45 hodin do 09.30 hodin uvedeného dne, ke
zpoždění 4 vlaků a odřeknutí 2 vlaků osobní dopravy; společnosti ČD, a. s., IČ:
70994226, způsobil škodu v celkové výši 822.603 Kč, společnosti SŽDC, s. o.,
IČ: 70994234, způsobil škodu v celkové výši 2.690 Kč“, postoupil Statutárnímu
městu Opava, neboť zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
V důvodech tohoto rozhodnutí se odvolací soud neztotožnil s tvrzením, že se
obviněný dopustil přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného
zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, tedy, že z hrubé
nedbalosti poškodil obecně prospěšné zařízení. Podle jeho názoru totiž skutková
zjištění neumožňují učinit závěr o tom, že se obviněný protiprávního jednání
dopustil z hrubé nedbalosti podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku a ani u obviněného
neshledal takové jednání, které by bylo zřejmě bezohledné k zájmům chráněným
trestním zákonem. K tomu dospěl na základě postoje obviněného k požadavku
náležité pozornosti, když uvěřil jeho výpovědi, pokud se týká popisu způsobu
jeho jízdy přes železniční přejezd a okolnostem, které se odehrály
bezprostředně před dopravní nehodou. Po posouzení výpovědi obviněného odvolací
soud učinil závěr, že se jedná z hlediska zavinění o nedbalost vědomou ve
smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a z hlediska stupně intenzity
nedbalosti o vážnější míru nedbalosti, která však nedosahuje intenzity
nedbalosti hrubé. Obviněný tedy podle jeho názoru nenaplnil jeden ze základních
znaků předmětného trestného činu, a to zavinění v požadované formě hrubé
nedbalosti, a nedopustil se proto přečinu poškození a ohrožení provozu obecně
prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal v neprospěch
obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), přičemž
uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Uvedl,
že pokud odvolací soud shledal, že jednání popsané v tzv. skutkové větě
výrokové části rozsudku nalézacího soudu není přečinem podle § 277 odst. 1 tr.
zákoníku, je takové právní posouzení skutku nesprávné.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku s odkazem na ustanovení §
277 odst. 1, § 16 odst. 2 tr. zákoníku a rozsudek soudu prvního stupně stran
zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem shledal,
že obviněný svým protiprávním jednáním závažným způsobem porušil zejména § 4
písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“),
neboť se nechoval s předepsanou ohleduplností a ukázněností, aby svým jednáním
neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, své
chování nepřizpůsobil stavebnímu a dopravně-technickému stavu pozemní
komunikace, situaci v provozu na pozemní komunikaci a svým schopnostem.
Obviněný rovněž porušil § 5 odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních
komunikacích, když se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v
dopravním provozu. Tuto skutečnost lze podle dovolatele dovodit především z
důkazní situace, kdy obviněný uvedl, že ani nezná délku vozidla, které řídil.
Bylo zjištěno, že předmětné vozidlo zn. DAF mělo celkovou délku 8,40 metru a
prostor mezi levou kolejnicí a hranicí křižovatky u hlavní vozovky nemá k
využití pro zastavení vozidla 9,25 metru, ale jen 8,20 metru (po odečtu 1 metru
bezpečnostní zóny, a to 80 cm přesahu boční stěny vlakové soupravy nad
kolejištěm s připočtením 20 cm na příslušenství a součásti vlakové soupravy,
tj. zpětná zrcátka a ventily pro napouštění a vypouštění provozních médií). Je
tak podle něj vyloučeno, aby byl prostor mezi kolejemi a hranicí uvedené
křižovatky při nájezdu na hlavní komunikaci dostatečně veliký, aby tam vozidlo
zn. DAF mohlo být bezpečně zastaveno.
Obviněný tak podle dovolatele bezdůvodně spoléhal, aniž by znal délku svého
vozidla, že přejede přes přejezd a bude pokračovat, a to po nutnosti dání
přednosti v jízdě, dále po hlavní pozemní komunikaci. Zde je tak zřejmé zásadní
nerespektování § 27 odst. 1 písm. g) zákona o provozu na pozemních
komunikacích. Následně se podle názoru dovolatele rovněž ukázalo, že po hlavní
silnici jedou v obou směrech motorová vozidla, kterým byl povinen dát přednost
v jízdě, přičemž při přehlednosti úseku tato vozidla musel ještě před tím, než
vjel na přejezd, vidět, a mohl a měl počítat s tím, že k dání přednosti v jízdě
může dojít. Obviněný tak podle dovolatele hrubě porušil konstatované ustanovení
zákona o provozu na pozemních komunikacích a na přejezd vjel, tento přejel a
zůstal zadní částí vozidla zasahovat do jízdního koridoru osobního vlaku. I v
této situaci se pak podle něj nevěnoval situaci a dění, které následovalo, když
strojvedoucí systematicky houkal po poměrně dlouhý časový úsek. Ani to
obviněného nepřimělo vyhodnotit situaci či se lépe podívat, kde se s vozidlem
nachází, a případně se snažit s vozidlem mírně „popojet“ vpřed. Zcela
bezdůvodně spoléhal na to, že vlak projede, což se však nestalo a došlo k
vážnému ohrožení na životě a zdraví osmi osob jak ve vlaku, tak jeho
spolujezdců. Navíc je nutno zdůraznit, že v případě obviněného se jedná o
řidiče z povolání s dvacetiletou praxí, který, jak sám uvedl, předmětný úsek
zná, a tedy byl seznámen s poměry v místě před přejezdem a za přejezdem při
výjezdu na hlavní silnici.
Dovolatel také zdůraznil nerespektování § 28 odst. 1 zákona o provozu na
pozemních komunikacích, kdy si řidič před přejezdem musí počínat zvlášť
opatrně, zejména se musí přesvědčit, zda může přejezd bezpečně přejet, a dále
porušení § 29 odst. 1 písm. d), f) citovaného zákona, neboť obviněný viděl
přijíždějící vlak, takže neměl na přejezd vůbec vjíždět, a to i s ohledem na
stav, kdy mu nedovolila situace za železničním přejezdem jeho bezpečné přejetí
a pokračování v jízdě. Podle dovolatele se tak v posuzovaném případě jednalo o
bezohledné porušení základních pravidel ve vztahu k bezpečnému průjezdu přes
železniční přejezd i k přijíždějícímu vlaku a tedy k zájmu společnosti na
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, v silniční i železniční dopravě.
Postoj obviněného k požadavku náležité opatrnosti překračuje míru intenzity
„běžné“ nedbalosti a svou kvalitou nepochybně dosahuje míry hrubé nedbalosti,
jak je definována v § 16 odst. 2 tr. zákoníku.
Dovolatel tedy dovodil, že v daném případě byl trestný čin obviněným spáchán z
hrubé nedbalosti, přičemž zdůraznil, že přístup obviněného k požadavku náležité
opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti k ostatním účastníkům provozu na
pozemních komunikacích a v železniční dopravě. Upozornil též na skutečnost, že
při přejíždění železničního přejezdu je nutno dbát nejvyšší opatrnosti, neboť
případné srážky v těchto místech mívají až fatální následky. V daném případě
obviněný, když viděl vlak, nezastavil vozidlo před přejezdem, na přejezd vjel –
při neznalosti délky řízeného vozidla – zastavil takovým způsobem, že část
vozidla zasahovala do koridoru jízdy vlaku a přes upozorňování strojvůdcem nic
neučinil k zabránění střetu, neboť naprosto bezdůvodně spoléhal na to, že je
dostatečně vzdálen od koridoru jízdy vlaku. Jen shodou šťastných okolností
nedošlo k podstatně závažnějším následkům, když se jednalo o střet osobní
vlakové soupravy s nákladním vozidlem. Pouze na okraj dovolatel dodal, že ve
věci bylo namístě zvažovat spíše přísnější kvalifikaci ve smyslu § 273 tr.
zákoníku, což však nyní s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius nelze
namítat.
Nejvyšší státní zástupce shrnul, že se v předmětné věci jednalo o čin soudně
trestný, a proto nebyly splněny ani podmínky pro postoupení věci jinému orgánu
podle § 222 odst. 2 tr. ř. Pokud tak odvolací soud svým usnesením učinil, byl
naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání za užití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k
odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6 To 138/2015, podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší
soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než
předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný
prostřednictvím svého obhájce. Vymezil se vůči namítanému porušení ustanovení §
27 odst. 1 písm. f) a písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a v
tomto ohledu odkázal na svoji výpověď a obsah dříve podaného odvolání. Zásadně
nesouhlasil s tvrzením dovolatele, že údajně „musel“ přijíždějící vozidla na
hlavní silnici vidět dříve, než vjel na přejezd. Takové tvrzení podle něj nemá
žádnou oporu v provedeném dokazování a je v přímém rozporu se zásadou in dubio
pro reo. Podotkl, že v tomto ohledu podle něj dovolatel brojí proti skutkovému
stavu věci, tak jak byl pravomocně zjištěn a fakticky se nepřípustně domáhá,
aby tuto skutkovou okolnost dovolací soud posoudil již potřetí znovu a jinak.
Nesouhlasil také s tvrzením, že se po přejetí přejezdu údajně „naprosto
nevěnoval situaci“ a připomněl svoji výpověď stran této skutečnosti. Nerozuměl
také tomu, proč je v dovolání opakovaně uváděno, že „ani neznal délku vozidla“,
které řídil a kladl si otázku, zda by vůbec kdo na otázku o délce celého
vozidla (uvedenou v technickém průkazu) dokázal obratem (při výslechu u soudu)
správně odpovědět. Upozornil, že vozidlo řídí přes sedm let, dobře je zná a
cítil se schopen posoudit, zda mezera na vozidlo je zjevně dostatečná či
nikoli. Že jeho odhad byl prakticky správný a rozhodně s vozidlem do mezery za
přejezdem nevjel nijak „bezhlavě“ svědčí i to, že vlak zasáhl pouze cca 20 cm
zadní části vozidla, stačilo opravdu jen pár centimetrů a ke kolizi by vůbec
nedošlo.
Opakovaně uvedl, že v době, kdy na přejezd vjížděl, žádné okolnosti, na základě
kterých by si musel být bezprostředně hrozícího nebezpečí nehody vědom,
nevnímal. V tu dobu byl vlak od přejezdu ještě v dostatečné vzdálenosti a
nehoukal, mezera za přejezdem byla volná a na hlavní silnici nebyla vidět žádná
vozidla, kterým by měl dávat přednost. Vše naopak nasvědčovalo tomu, že přejezd
přejede a na hlavní silnici plynule odbočí bez problémů a mnohem dříve, než se
vlak do bezprostřední blízkosti přejezdu dostane.
Obviněný měl také za to, že k naplnění kritéria hrubé nedbalosti by bylo třeba
zavinění řádově vyšší intenzity, kdy v tomto směru odkázal na rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 7 Tdo 1302/2012. Uvedl, že v jeho případě byly
okolnosti zcela odlišné, nejednalo se o nějaké vědomé hazardérství a zřejmou
bezohlednost k ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích, kdy by si
byl reálné možnosti nehody vědom. Nehoda jej velmi mrzí a představuje pro něj
velké ponaučení. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že se u něj nejednalo o hrubou
nedbalost v smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku tak, jak správně dovodil odvolací
soud.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolání nejvyššího státního
zástupce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6
To 138/2015, bylo dovolacím soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné odmítnuto, popř. podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné
zamítnuto. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil svůj souhlas
s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání i pro případ jiných
rozhodnutí než uvedených v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 6
To 138/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr.
ř. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené
v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání
opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o
podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z významné části směřují do
oblasti skutkové a procesní. Dovolatel totiž do značné míry pomíjí hodnotící a
skutkové závěry odvolacího soudu, přičemž vychází z vlastní verze skutkového
děje. Konkrétně jde zejména o jeho tvrzení, že obviněný ještě dříve než vjel na
železniční přejezd, musel vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici, a to
měl vzít v úvahu při svém následném jednání. V tomto směru je třeba zdůraznit,
že odvolací soud, jak explicitně ve svém rozhodnutí uvedl, uvěřil výpovědi
obviněného, pokud se jedná o popis způsobu jeho jízdy přes železniční přejezd a
okolností, které se odehrály bezprostředně před dopravní nehodou. Konstatoval
pak, že obviněný se v průběhu jízdy přesvědčil o provozu na křižovatce se
silnicí č. … (hlavní silnicí) s tím, že po přejetí železničního přejezdu a
příjezdu ke křižovatce může pokračovat v jízdě a zahájit odbočovací manévr.
Vzal za prokázané, že obviněný v jízdě mohl pokračovat, neboť neviděl žádné
vozidlo přijíždět po silnici …, a teprve poté, co přejel přes železniční
přejezd a přijížděl k hranici křižovatky, zahlédl přijíždějící motorová
vozidla. Z tohoto důvodu vozidlo zastavil a domníval se, že zadní částí vozidla
nezasahuje do koridoru jízdy vlaku. Je tedy možno přisvědčit námitce
obviněného, že předmětným (shora uvedeným) tvrzením, jež nemá žádnou oporu v
provedeném dokazování a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo, brojí
dovolatel proti skutkovému stavu věci, jak byl pravomocně zjištěn. Shora
uvedenou argumentací tak dovolatel nevytýká rozpor mezi skutkovými závěry
odvolacího soudu a jeho právními závěry ústícími do výroku o postoupení věci
jinému orgánu ve smyslu ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. Takovou argumentaci
nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo podle §
265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ani jiné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr.
ř., podřadit.
V daných souvislostech Nejvyšší soud dále dodává, že v postupu soudů nižších
stupňů neshledal vady z hlediska rozsahu a úplnosti důkazního řízení, ani vady
po stránce hodnocení provedených důkazů. Soudy nižších stupňů provedly
dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (dodržely ustanovení § 2 odst. 5
tr. ř.), přičemž důkazy hodnotily způsobem, který nekoliduje s ustanovením § 2
odst. 6 tr. ř. V posuzované věci pak nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Zčásti však uplatněná argumentace dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a ve spojení s tím i dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f)
tr. ř., ryze formálně odpovídala. Konkrétně se jednalo o námitku nesprávného
právního závěru odvolacího soudu o nespáchání přečinu poškození a ohrožení
provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr.
zákoníku pro nenaplnění znaku hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr.
zákoníku, tedy zavinění obviněného, a v důsledku toho nesplnění podmínek pro
postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že zde nebyly naplněny podmínky pro odmítnutí dovolání
podle § 265i odst. 1 tr. ř., proto provedl přezkumnou činnost ve smyslu § 265i
odst. 3 tr. ř. Poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
K tomu považoval za potřebné uvést následující skutečnosti.
Trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z
nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo z hrubé nedbalosti
zničí, poškodí, odstraní nebo učiní neupotřebitelným obecně prospěšné zařízení
nebo ohrozí provoz obecně prospěšného zařízení.
Podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti,
jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé
bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.
Z formulace tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že hrubou nedbalostí se rozumí
vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě
přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou zákon
charakterizuje jako „zřejmou bezohlednost“.
Definice hrubé nedbalosti váže intenzitu nedbalosti na postoj pachatele k
požadavku náležité opatrnosti, kterou definice hrubé nedbalosti uvedená v § 16
odst. 2 uvádí výslovně, přičemž používá formulaci, že přístup pachatele k
požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé „bezohlednosti pachatele k zájmům
chráněným trestním zákonem“. Zdůrazňuje tedy přístup pachatele, při jehož
hodnocení se musí zvažovat obě hlediska, jak subjektivní, tak i objektivní, byť
vzhledem k uvedené dikci bude jistě subjektivní hledisko převažovat. Pojem
„bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem“ je sice zcela novým pojmem
v trestním právu, ale jde zároveň o pojem, který charakterizuje podle trestního
zákoníku přístup pachatele k náležité opatrnosti, kdy pachatel z hlediska svého
postoje nebere ohled na zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je zvláště
důležité u nevědomé nedbalosti, kdy takový postoj může, přestože pachatel
nevěděl, že takové porušení nebo ohrožení může způsobit, spočívat např. v tom,
že přes opakované upozornění na nutnost seznámit se s příslušnými předpisy, se
s nimi pachatel z lehkomyslnosti neseznámil, čímž projevil zcela zjevnou
bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákoníkem, k jejichž ochraně jsou
takové předpisy určeny. K posouzení zjevné bezohlednosti pachatele nutno
přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu, kdy
je třeba zvažovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními
právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly a na druhé
straně vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání,
kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání
apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na
pachateli, nebo jsou jím vyvolané. Zvláštní pozornost pak bude třeba věnovat
právě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom je jádro
posouzení míry jeho zavinění, tedy zda jeho nedbalost byla hrubá či jen lehká
či menší (s nižší mírou nedbalosti). [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II.
§ 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 239 – 241;
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s.,
2014, s. 193].
Na místě je přitom připomenout, že odvolací soud ve stíhaném skutku hrubou
nedbalost nespatřoval. Podle jeho názoru, právě s ohledem na posouzení kritérií
této vyšší formy nedbalosti, chyběl u obviněného podklad pro závěr o existující
zřejmé (zjevné) bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem. Naproti tomu
soud prvního stupně a dovolatel zde hrubou nedbalost jednoznačně shledali. Zde
je však třeba poznamenat, že při posuzování nevzali v potaz rozhodné prokázané
skutkové okolnosti případu (dovolatel nadto vycházel též z vlastních skutkových
tvrzení, jimiž oproti zjištěním odvolacího soudu významně modifikoval průběh
skutkového děje v neprospěch obviněného – viz shora).
Pro posouzení toho, zda v předmětné věci byla, či nebyla u obviněného dána
zřejmá bezohlednost ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku byly rozhodujícími
následující skutkové okolnosti.
Z výpovědi obviněného, kterou odvolací soud vzal za věrohodný důkaz,
poskytující spolehlivý základ pro relevantní skutková zjištění, vyplynulo, že
je řidičem z povolání dvacet sedm let, u společnosti Van Gansewinkel a. s. byl
v předmětné době zaměstnán tři roky a dané vozidlo řídil stejnou dobu. K
(opakované) námitce dovolatele, že obviněný neznal přesnou délku svého vozidla
(jak i obviněný sám uvedl), je v kontextu shora uvedeného podstatné zdůraznit,
že tato skutečnost nemůže zpochybnit fakt, že obviněný, který dané vozidlo
řídil, znal jej a obecně byl tedy s jeho délkou na základě mnohdy
komplikovaného manévrování dobře obeznámen. Cítil se tedy schopen posoudit, zda
je prostor mezi kolejemi a hlavní silnicí pro vozidlo dostatečný, umožňující
případné bezpečné zastavení vozidla. O tom, že jeho odhad byl prakticky správný
a že rozhodně s motorovým vozidlem do mezery za přejezdem nevjel nijak
„bezhlavě“, svědčí také to, že projíždějící vlak vozidlo sice zachytil, avšak
„pouze“ cca 20–30 cm v jeho zadní části, resp. levý zadní roh nástavby
nákladního vozidla.
Je skutečností, že obviněný v době, kdy se blížil k železničnímu přejezdu,
zahlédl přijíždět vlak a již v té době měl motorové vozidlo zastavit a přes
železniční přejezd nepřejíždět. Neučinil-li tak, porušil ustanovení § 29 odst.
1 písm. d) zákona o silničním provozu [v tomto směru lze přisvědčit názoru
dovolatele o porušení též ustanovení § 4 písm. a) téhož zákona]. V této
souvislosti je ovšem třeba při posuzování problematiky hrubé nedbalosti
zdůraznit již shora zmíněné zjištění odvolacího soudu, že v době, kdy se
obviněný rozhodl přes přejezd přejet, přesvědčil se o provozu na křižovatce se
silnicí č. ... (hlavní silnicí) s tím, že po přejetí železničního přejezdu a
příjezdu ke křižovatce může pokračovat v jízdě a zahájit odbočovací manévr.
Dopravní situace za železničním přejezdem v daný okamžik obviněnému dovolovala
jeho bezpečné přejetí a pokračování v jízdě, neboť na hlavní silnici žádné
vozidlo neviděl a přijíždějící motorová vozidla zahlédl až poté, co železniční
přejezd přejel a dostal se na hranici křižovatky.
V době, kdy obviněný na přejezd vjížděl, byl vlak od přejezdu ještě ve značné
vzdálenosti (řádově několik set metrů), mezera za přejezdem byla volná a rovněž
na hlavní silnici nebyla vidět žádná vozidla, kterým by musel dát přednost
(bylo brzy ráno a provoz byl ještě minimální). V danou chvíli naopak vše
nasvědčovalo tomu, že přejezd přejede a na hlavní silnici plynule odbočí bez
problémů mnohem dříve, než se vlak do bezprostřední blízkosti přejezdu dostane.
Po přejetí železničního přejezdu obviněný podle svých slov sledoval situaci na
hlavní silnici, kdy čekal na projetí vozidel, kterým dával přednost a rovněž
pohledem zkontroloval vlak, který byl v té době ještě asi 200 m od přejezdu.
Rovněž pohledem zkontroloval, jak daleko má levý zadní roh (stupačku) od
kolejí, a ta byla za kolejemi. Neuvědomil si však, že je vozidlo již trochu
natočeno na odbočení doprava, a proto stupačka na druhé straně vozidla (do
které vlak narazil) zasahuje dozadu o něco více.
Za tohoto stavu věci je třeba konstatovat, že uvedené skutečnosti svědčí
nepochybně o vědomé nedbalosti obviněného [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku],
ovšem vzhledem k jejich konkrétní povaze a podobě nevypovídají o naplnění znaku
nedbalosti hrubé, tedy, že by přístup obviněného k požadavku náležité
opatrnosti svědčil o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním
zákonem [§ 16 odst. 2 tr. zákoníku]. Jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí
konstatoval už odvolací soud, k tomuto závěru bylo možno dospět na základě
postoje pachatele (obviněného) k požadavku náležité opatrnosti – a to právě na
základě zjištěného způsobu jízdy obviněného přes železniční přejezd a
okolnostem provázejících danou dopravní nehodu. Z daných skutečností přitom při
řádném způsobu jejich hodnocení nevyplývá závěr, že by obviněný jednal zřejmě
bezohledně.
Nejvyšší soud tak považuje za potřebné akcentovat, že Krajský soud v Ostravě
postupoval v intencích shora uvedeného výkladu hrubé nedbalosti, neboť
přiléhavě a vyváženě vyhodnotil jak hledisko objektivní, tak i subjektivní
charakterizující osobu obviněného (jeho zkušenosti a přístup), ale i ostatních
okolností posuzovaného případu.
Nad výše popsané je možno k části vytýkaných porušení povinností řidiče
motorového vozidla podle zákona o provozu na pozemních komunikacích odkázat na
vyjádření obviněného ze dne 4. 9. 2015. Co do konkrétní námitky porušení
ustanovení § 27 odst. 1 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích,
tedy zastavit a stát na železničním přejezdu ve vzdálenosti kratší než 15 m
před ním a za ním, je třeba zdůraznit, že citované neplatí při příjezdu k
přejezdu se záměrem jej přejet. Dané ustanovení silničního zákona se totiž týká
toliko „parkování“. Pokud obviněný některé z obecných ustanovení předpisu
odvětví správního práva porušil, jeví se pak dostatečným postup, který zvolil
odvolací soud, který jeho případ postoupil k projednání Statutárnímu městu
Opava.
Pouze na okraj Nejvyšší soud k marginální zmínce dovolatele o tom, že ve věci
bylo na místě zvažovat spíše přísnější kvalifikaci ve smyslu § 273 tr.
zákoníku, dodává, že tato nebyla podložena relevantní argumentací dovolatele,
jednalo se pouze o tvrzení uvedené obiter dictum (sám dovolatel jej pojal pouze
jako poznámku zcela okrajovou). Nadto je možné stručně doplnit, že v posuzované
věci ani nebyly dány podmínky pro naplnění znaku obecného nebezpečí ve smyslu
shora zmíněného ustanovení (obecným nebezpečím se rozumí situace, kdy
bezprostředně hrozí lidem nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizímu
majetku škoda velkého rozsahu), neboť jednáním obviněného nedošlo k vydání v
nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví zaměstnanců Českých drah, a. s.,
cestujících ve vlaku ani jiných osob (spolujezdců obviněného) a nemohlo dojít
ani k nebezpečí způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku (viz zejména
vyjádření Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, založené na č. l
. 84).
Za tohoto stavu věci je tedy třeba uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal
pochybení soudu odvolacího co do namítaného nesprávného právního posouzení
skutku [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a tím ani stran rozhodnutí o
postoupení věci jinému orgánu [§ 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.] a podle
ustanovení § 265j tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu