6 Tdo 1217/2013-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2013 o
dovolání podaném obviněným R. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 11 To 380/2012, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 267/2010, t a k t o
:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 6. 2012, č. j. 1 T
267/2010 - 3047 byl obviněný R. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) k zločinu krádeže podle § 205
odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 4 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný
společně s J. D. a L. H. zavázán společně a nerozdílně nahradit poškozené T. V.
škodu ve výši 6.476,- Kč.
Citovaným rozsudkem bylo současně rozhodnuto i o vině spoluobviněných
J. D., L. H. a J. L.
O odvolání obviněného a uvedených spoluobviněných proti tomuto rozsudku
rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č.
j. 11 To 380/2012 – 3149, tak, že mimo jiné podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody poškozené T. V. a podle § 259 odst.
3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění J. D., L. H. a R. K. jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit této poškozené částku 3.138,- Kč.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť dle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, a rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v
rozhodnutí některý výrok chybí, resp. je neúplný.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že prvně uplatněný dovolací důvod
vztahuje obviněný toliko k části III. výroku o vině, neboť namítá, že svým
jednáním nenaplnil veškeré obligatorní znaky skutkové podstaty pomoci k zločinu
krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Soudy prvního a druhého stupně podle něj
nesprávně zjistily a po právní stránce posoudily jeho reálnou roli (dovolává se
výpovědí spoluobviněných, podle nichž od samého počátku nevěděl, že by měla být
jakákoli vozidla odcizena), neboť se přímo nepodílel na jejich odcizení, tzv.
nehlídal okolí páchání trestné činnosti, o které se mohl dozvědět teprve tehdy,
kdy spoluobviněný D. s odcizeným vozidlem přijel. Nebylo rovněž prokázáno, že
by jakékoli odcizené vozidlo řídil, nebo že by měl z jakéhokoli skutku
majetkový či jiný prospěch. Soudy užitá právní kvalifikace je podle obviněného
nepřiléhavá a neodpovídající objektivní a subjektivní stránce jeho jednání,
které by mohlo být posouzeno nejvýše jako neoprávněné užívání cizí věci podle §
207 tr. zákoníku.
Skutkový závěr soudu prvního stupně je podle obviněného nesprávný a nemající
oporu v provedeném dokazování (odkazuje na výpověď spoluobviněného D.),
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zmatečné (poukazuje na záměnu jeho
výpovědi s obhajobou spoluobviněného D.). Žádný důkazní prostředek nenasvědčuje
tomu, že by po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu pomoci k zločinu
krádeže podle § 205 tr. zákoníku.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje
obviněný v tom, že ve výrokové části napadeného rozsudku Krajského soudu v
Praze zcela chybí výrok, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s jeho
odvoláním proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ.
Na základě shora uvedených skutečností proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 11 To
380/2012-3149, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) se k obviněným podanému dovolání po krátkém shrnutí jeho obsahu
vyjádřila. Uvedla, že námitky stran právní kvalifikace jednání vyjádřené v
dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku
trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku,
takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále rozvedla, že se v rámci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Dovolací soud je vázán
skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen
zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní
posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (NS
16/2002-396, NS 17/2002-T 419, NS 20/2003-T 475 atd.).
Dále zmínila, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek do značné míry
formalizovaný není určen k všeobecnému přezkumu trestních věcí, není třetím
stupněm trestního řízení, ani nějakou příležitostí pro obviněného dosáhnout
opakovaného přezkoumání svých námitek, které již řádně přezkoumal soud druhého
stupně na základě řádného opravného prostředku. Pokud bylo provedeno přezkumné
řízení ve druhém stupni, není Nejvyšší soud povinen znovu přezkoumávat
opakované námitky obviněného jen proto, že ten nesouhlasí s výsledkem řízení o
odvolání. Dovolací soud je povolán pouze ke zjištění, zda ve věci není dána
dovolatelem specifikovaná vada odpovídající některému z důvodů dovolání
vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr. ř. Takový důvod zjištěn nebyl. Pokud jde
o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že v rozhodnutí soudu
druhého stupně chybí výrok, jakým způsobem bylo rozhodnuto o odvolání
obviněného, uvedla, že soud se řádným opravným prostředkem obviněného zabýval,
proto bylo rozhodnuto o zrušení části rozhodnutí týkajícího se tohoto
obviněného ve výroku o náhradě škody. Z toho je zřejmé, že soud o odvolání
obviněného rozhodl, což je patrno i z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Zároveň
navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné
než navrhované rozhodnutí, vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým
způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v
mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin
nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak
byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní
posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně
právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně
právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II.
ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6
tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten je
dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V případě
první varianty jde o to, že některý výrok jako celek není v určitém rozhodnutí
obsažen, přestože ho soud podle zákona měl pojmout do výrokové části.
Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně tak může být např.
neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně
podaných opravných prostředků, o nichž uvedený soud rozhodoval v rozhodnutí
napadeném dovoláním. Neúplným je naopak výrok napadeného rozhodnutí, který
neobsahuje některou podstatnou náležitost upravenou zákonem (v případě výroku o
vině např. chybějící tzv. právní věta, v případě uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody nerozhodnutí o způsobu výkonu takového testu, apod.).
S přihlédnutím k obsahovému vymezení obviněným uplatněných dovolacích
důvodů přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti jeho dovolání.
Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., pak je v prvé řadě nezbytné poukázat na skutečnost, že
dovolatel v rozsáhlé části svého mimořádného opravného prostředku polemizuje se
skutkovými zjištěními nalézacího soudu a předkládá vlastní alternativy
skutkového stavu (nevědomost o skutkových okolnostech vztahujících se k jednání
spoluobviněných), nemající oporu v provedeném dokazování. Skrze ně pak
uplatňuje své výhrady k právnímu posouzení skutku, aniž by bral v úvahu to, že
skutková zjištění soudů vyznívají odlišně. Lze to dokladovat již poukazem na
tzv. skutkovou větu výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, z níž
vyplývá, že obviněný byl uznán vinným tím, že:
1)
v přesně nezjištěné době od 23,00 hod. dne 18. 5. 2010 do 7,45 hod. dne 19. 5.
2010 přivezl obžalovaný R. K. s úmyslem pomoci zmocnit se cizí věci
obžalovaného J. D. do obce D., okres Č. L., osobním automobilem Renault Laguna
registrační značky ........ obžalovaného L. H., obžalovaný R. K. zastavil a
čekal opodál až obžalovaný J. D. šroubovákem rozlomil dveře u osobního
motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia šedá metalíza registrační
značky ......... v hodnotě 250.000,- Kč, přičemž odcizené vozidlo následně do
S. B. řídil obžalovaný J. D. Z tohoto vozidla odcizil obžalovaný J. D.
veterinární (doplň. pomůcky a přístroje) v hodnotě 315.600,- Kč a tímto činem
tak způsobil škodu odcizením osobního vozidla a odcizením tam uložených věcí v
celkové výše 565.600,- Kč poškozenému J. H.,
2)
v přesně nezjištěné době od 18,30 hod. dne 2. 6. 2010 do 15,15 hod. dne 3. 6.
2010 přijeli obžalovaní L. H. a R. K. s úmyslem pomoci zmocnit se cizí věci
obžalovanému J. D. motorovým vozidlem obžalovaného L. H. Renault Laguna
registrační značky ..... do obce Č. L., okres Č. L., v ulici N. J., před dům č.
p. ...., zatímco obžalovaný H. a K. čekali ve vozidle opodál, obžalovaný J. D.
pomocí šroubováku vnikl do osobního motorového vozidla tovární značky VW Golf
černé barvy registrační značky ...... v hodnotě 98.000,- Kč, obžalovaný J. D.
jej nastartoval, obžalovaný L. H. s ním odjel a uschoval na neznámém místě,
obžalovaný R. K. řídil na cestě zpět do S. B. motorové vozidlo obžalovaného L.
H. Renault Laguna, obžalovaný L. H. vozidlo VW Golf, obžalovaný J. D. vozidlo
Škoda Superb. Svým jednáním tak způsobil obžalovaný J. D. škodu ve výši
98.000,- Kč poškozené T. V.,
3)
v přesně nezjištěné době od 22,00 hod. dne 2. 6. 2010 do 5,30 hod. dne 3. 6.
2010 obžalovaný L. H. a obžalovaný R. K. přijeli s úmyslem pomoci zmocnit se
cizí věci obžalovanému J. D. do Č. L., okres Č. L., v ulici N. V. před dům č.
p. ......, osobním automobilem obžalovaného L. H. Renault Laguna registrační
značky ...., zatímco čekali opodál, obžalovaný J. D. za pomoci šroubováku vnikl
do osobního automobilu tovární značky Škoda Superb černé barvy registrační
značky ..... v hodnotě 172.800,- Kč, pomocí krabičky jej nastartoval a odjel s
ním k benzínové čerpací stanici U č. k., kde na něj čekal obžalovaný R. K.,
přičemž uvedené auto zanechali v D., čímž způsobil obžalovaný J. D. škodu ve
výši 172.800,- Kč poškozenému T. K., přičemž vozidlo VW Golf řídil na cestě z
Č. L. obžalovaný L. H., vozidlo Renault Laguna řídil obžalovaný R. K. a vozidlo
Škoda Super řídil řídil J. D.
Citací výrokové části rozsudku soudu prvního stupně dovolací soud
dokladuje, že soudy nižších stupňů (s ohledem na způsob rozhodnutí o řádném
opravném prostředku odvolatele i soud odvolací) dospěly ke skutkovým zjištěním
o vědomosti obviněného o skutkových okolnostech probíhajících dějů (povaze
jednání spoluobviněných), tj. ke skutkovým zjištěním, která dovolatel popírá a
zpochybňuje.
Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán (nutno podotknout, že mají
oporu v provedených důkazech, jak plyne i z rozhodnutí soudu odvolacího) a
toliko ve vztahu k nim může hodnotit (a dovolatel namítat) nesprávné právní
posouzení (soudy zjištěného) skutku. Nic takového však obviněný nečiní, neboť
uplatňuje svoji skutkovou verzi odlišnou, případně namítá i skutečnosti, které
napadená rozhodnutí vůbec nezjišťují (viz jeho tvrzení, že není prokázáno, že
by řídil odcizená motorová vozidla). Protože se obviněný ve své argumentaci
rozchází s požadavky, které z obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
plynou, tj. i po věcné stránce příslušnou argumentací deklarovaný důvod naplnit
[žádnou konkrétní hmotně právní námitku, proč by výše popsané skutky neměly být
ve své celistvosti posouzeny jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst.
1 písm. c) tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku nevznáší], nelze jeho dovolání v této části pokládat za důvodné.
Nadto je možno pro úplnost uvést, že nepřesnosti odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně ve vytýkaném směru si byl vědom soud odvolací, který s
oporou o obsah spisu přiléhavým způsobem upozornil na to, že existenci závěru o
úmyslné formě zavinění dovolatele je nezbytné spatřovat v jeho výpovědi ze
stadia přípravného řízení, kterou (č. l. 98-100) učinil za přítomnosti
obhájkyně, po poradě s ní, a v níž vědomost o podstatě jednání svého i
spoluobviněných nijak nezpochybnil (což plyne i z jeho odpovědí na dotazy
obhájkyně). Změnil-li se pak postoj obviněného, bylo oprávněním soudu prvního
stupně vyhodnotit věrohodnost údajů, které poskytl, a vyvodit z nich příslušné
skutkové závěry. Ty, i s ohledem na opakovanost jednání obviněných (odcizení
celkem tří vozidel), nelze pokládat za nedůvodné.
V konkrétnosti lze odkázat na to, co ve vztahu k právnímu posouzení činu
obviněného uvedl soud odvolací (str. 7 jeho rozsudku): „Odvolání obžalovaného
K. je rovněž založeno na tom, že nevěděl, že jednotlivá vozidla, na jejichž
krádežích se účastnil, budou J. D. ukradena. Tato obhajoba však neodpovídá
tomu, co o věci uváděl obžalovaný R. K. v přípravném řízení, v němž se k
trestným jednáním doznával a dokonce usvědčoval ostatní spoluobžalované (věděl
totiž například, jak obžalovaný D. krade auta – k tomu řekl, že do nich vnikl
pomocí šroubováku a startoval je notebookem a věděl také, že věci odcizené z
automobilů jsou pak rozprodávány různým zájemcům, protože se ho D. ptal, zda
nezná nějaké osoby, které by věci koupily). Soud prvního stupně právem neuvěřil
následné změně jeho postoje, tu vyhodnotil jako jeho snahu o snížení podílu
osobní odpovědnosti za spáchanou trestnou činnost a v souladu se stavem věci
jej uznal vinným pomocí ke zločinu krádeže, kterého se dopustil J. D. Jeho
jednání spočívalo v tom, že z místa činu vždy odjel s motorovým vozidlem,
kterým obžalovaní přijeli, aby tak umožnil .. odvézt ukradené automobily z
místa činu do bezpečí. Jestliže se pak odvolatel domnívá, že by jeho trestná
činnost mohla být posouzena mírněji, jako přečin neoprávněného užívání cizí
věci podle § 207 tr. zákoníku, nelze mu přisvědčit, neboť k tomu, aby mohla být
věc tímto způsobem kvalifikována, by bylo třeba, aby automobily, které
obžalovaní užívali bez souhlasu jejich vlastníků, byly odstaveny na takových
místech, aby se bez větších problémů mohly dostat zpět do dispozice jejich
majitelům ..“.
Nejvyšší soud uzavírá, že argumentace obviněného v jeho dovolání je ve
své podstatě pouhou opakovanou polemikou se závěry soudů nižších stupňů a
opakováním odvolacích námitek, které již uplatnil v řízení před soudem druhého
stupně, s nimiž se uvedený soud náležitě a v plném rozsahu vypořádal. V tomto
kontextu tak Nejvyšší soud nemá napadenému rozhodnutí co vytknout.
Protože námitkami tvořícími obsahové jádro dovolání se v dostatečném
rozsahu a způsobem odpovídajícím trestnímu řádu zabýval již soud odvolací,
odkazuje v tomto Nejvyšší soud na rozhodnutí vydané pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz
Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Nutno však zdůraznit, že tento
postup přichází v úvahu jen za situace, že Nejvyšší soud nezjistí jiný důvod
pro eventuální odmítnutí dovolání. Tak by tomu bylo [§ 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř.], pokud by obviněný ve svém dovolání uplatnil jen dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ani formálně obsahově nenaplnil.
Formálně relevantním způsobem obviněným uplatněná dovolací námitka stran
chybějícího, resp. neúplného výroku ve výrokové části rozsudku soudu druhého
stupně (důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.), je zjevně
neopodstatněná. Obviněnému lze přisvědčit jen v tom, že v celé výrokové části
rozsudku odvolacího soudu není jeho opravný prostředek výslovně zmíněn (např.
že ke zrušení té konkrétní části napadeného rozsudku došlo z podnětu jeho
odvolání), avšak tato skutečnost současně neznamená, že by v rozsudku nějaký
výrok absentoval, nebo byl neúplný. Z podaného odvolání obviněného je zřejmé,
že (a konstatuje to i odvolací soud na str. 4 rozhodnutí) rozsudek soudu
prvního stupně napadl ve výroku o vině, trestu i náhradě škody a že již tímto
vymezením tedy založil přezkumnou povinnost odvolacího soudu ve vztahu ke všem
výrokům učiněným soudem prvního stupně k jeho osobě. Byl-li obviněný společně
se spoluobviněnými J. D. a L. H. rozsudkem nalézacího soudu zavázán k náhradě
škody ve výši 6.476,- Kč a zrušil-li odvolací soud tento výrok z důvodu, který
uvedl na str. 10 rozsudku, a rozhodl-li pak nově o stejné povinnosti obviněného
a spoluobviněných toliko v rozsahu částky 3.623,- Kč, provedl uvedenou změnu
nutně i na podkladě odvolání obviněného K., byť toto explicitně ve svém
rozhodnutí neuvedl. Došlo-li k částečnému vyhovění odvolání obviněného, nemohl
odvolací soud (i když ponechal beze změn výrok o vině i trestu) rozhodnout tak,
že se jeho odvolání zamítá. Proto je nezbytné konstatovat, že žádný výrok v
rozsudku odvolacího soudu – zejména z pohledu uplatněné dovolací námitky –
neabsentuje (není výrokem chybějícím) či není neúplným.
Protože námitka obviněného formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byla uplatněna zjevně neopodstatněně a
jelikož důvodně nebyl uplatněn ani jím druhý označený důvod dovolání [podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], bylo jeho dovolání vyhodnoceno Nejvyšším soudem
jako dovolání zjevně neopodstatněné a jako takové bylo podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítnuto. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto
dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění
tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V
odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod
odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil