6 Tdo 1233/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. října 2009 o dovolání
obviněného V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze
dne 23. 6. 2009, č. j. 42 To 105/2009-306, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 9/2008, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 3. 2009, č. j. 1 T 9/2008-257,
byl obviněný V. P. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině trestným činem týrání
osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm.
b) tr. zák. a trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a v bodě
2) výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1,
2 tr. zák. Za uvedené trestné činy mu byl podle § 215a odst. 2 tr. zák., za
použití § 35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání
šesti let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě rozsudkem
ze dne 23. 6. 2009, č. j. 42 To 105/2009-306, podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho
výkonu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak,
že obviněnému podle § 215a odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák.,
uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž podle § 60a odst.
1, 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti
roků s dohledem.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je přesvědčen, že rozhodnutí
odvolacího soudu je nesprávné. Nesouhlasí s tím, že by jeho jednání bylo možno
kvalifikovat jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., trestný
čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst.
1, 2 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2
tr. zák., protože se žádného takového jednání nedopustil. Má za to, že k těmto
trestným činům nebyly v řízení provedeny takové relevantní důkazy, které by
jejich spáchání jednoznačně prokazovaly. Je toho názoru, že v řízení došlo k
nesprávnému zhodnocení provedených důkazů a k přijetí nesprávné právní
kvalifikace jeho jednání, důsledkem čeho je nesprávnost výroku o vině. Domnívá
se, že provedené důkazy jeho vinu neprokázaly a soudy ho měly podané obžaloby v
rozsahu všech trestných činů zprostit, neboť bylo na místě aplikovat postup „in
dubio pro reo“, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného, protože závěry
dokazování vzbuzují pochybnosti o jeho vině. Z těchto důvodů navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že námitky obviněného směřují do způsobu hodnocení
důkazů soudy, případně obviněný poukazuje na nutnost provést důkazy další. Pro
takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou
způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně
zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud
poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je
výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu
odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění
skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke
zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán
činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění –
skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování
tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§
125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom
musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a
hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.),
stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými rovněž v souladu s ustanovením
§ 125 odst. 1 tr. ř., zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že
námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a
odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj.
v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i
druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy
reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408,
podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup
by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního
charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o
námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ačkoliv obviněný v dovolání vyjadřuje nesouhlas s právní kvalifikací skutku pod
bodem 3) výroku o vině jako trestného činu porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1, 2 tr. zák., v další části mimořádného opravného prostředku vznáší
výhrady toliko ke skutkům pod body 1) a 2) výroku o vině. K trestnému činu
týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. a
trestnému činu znásilnění podle § 241 tr. zák. zejména namítá, že se daného
jednání nedopustil, že poškozenou netýral, neznásilnil a že výrok o vině nemá
oporu v provedeném dokazování. Výpověď poškozené L. P., rozené P., považuje za
nevěrohodnou, přičemž její tvrzení se snaží v dovolání zpochybnit. Uvedenými
skutečnostmi se však soudy v předcházejícím řízení již zabývaly. Zbývá tedy
zopakovat, že soudy shledaly výpověď poškozené L. P. logickou a plně
korespondující i s ostatními důkazy, především s výpověďmi dalších svědků I.
F., K. U., J. M., J. Š., J. D., D. Š., M. V. Věrohodnost výpovědi poškozené L.
P. byla nadto osvědčena i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví
klinické psychologie. Pokud jde o hodnocení důkazů, v podrobnostech Nejvyšší
soud odkazuje na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
na str. 3 – 5, stejně jako na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 6.
Lze shrnout, že uplatněné námitky obviněného, třebaže primárně napadá právní
kvalifikaci skutků popsaných ve výroku o vině, výlučně směřují do oblasti
skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací soud
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním
posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně
proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, pokládá Nejvyšší
soud za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán
ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem
provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou
pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozsudků. Nejvyšší soud je toho
názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková
zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo
provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je
založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění
ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to
závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by
bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho
obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy
nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky
uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp.
zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální;
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným
k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně
relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného V. P.
podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann