U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. listopadu 2013 o
dovolání obviněného Ing. L. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka
v Jihlavě ze dne 12. 6. 2013, č. j. 42 To 103/2013-119, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 134/2012,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 12. 6.
2013, č. j. 42 To 103/2013-119, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání
obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2013, č. j. 3
T 134/2012-101. Tímto rozsudkem byl obviněný Ing. L. V. uznán vinným přečinem
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku. Za tento přečin mu byl podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest
odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvanácti měsíců.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které
předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne
7. 2. 2013, č. j. 3 T 134/2012-101, spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku. Obviněný se domnívá, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje znaky
přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku a v té souvislosti soudu vytýká, že jeho obhajobou se zabýval
pouze okrajově a že provedené důkazy provedl a hodnotil v rozporu s ustanovením
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. Namítá, že soud nevyhodnotil provedené důkazy obhajoby
ani jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech a nevzal v úvahu jeho námitky,
že nikdo ze svědků neviděl přímo obviněného, že by předmětný stroj odvážel nebo
že by s ním jakkoliv manipuloval. Výpovědi svědků K., B., D. a Ing. F., o něž
soud své rozhodnutí opírá, považuje za nevěrohodné. Obviněný má za to, že
provedeným dokazováním nebyla prokázána subjektivní a objektivní stránka
skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, protože k tomuto
závěru by soud mohl dospět jedině tehdy, pokud by zjistil, že by věc někam
převedl nebo převezl jinam, kde by ji uschoval a zajistil si možnost s věcí
disponovat. Obviněný setrvává na svém tvrzení, že uvedený přečin nespáchal a že
podle zásady „in dubio pro reo“ mělo být trestní řízení zastaveno. Na základě
shora uvedených skutečností má za to, že provedené dokazování je nedostatečné,
neboť se nepodařilo prokázat, že se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání dopustil. Za této situace obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle
§ 265k tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a aby na základě § 265 odst. 1 tr. ř.
přikázal „rozhodujícímu“ soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu
sdělil, že k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat a udělil výslovný
souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné,
že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy. Obviněný nesouhlasí se
skutkovým zjištěním, k němuž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. V
dané věci však dokazování nebylo nijak složité a důkazní situace byla poměrně
jednoduchá. Ve výpovědích svědků nebyly zjištěny žádné rozpory, které by mohly
zjištěný skutkový stav jakkoliv zpochybnit. Skutkový děj byl prokázán výpověďmi
svědků K. K., V. B., M. D. a Ing. M. F., které si nijak neodporují a byly
doplněny o listinné důkazy. Nutno podotknout, že o nevěrohodnosti výpovědí
těchto svědků v řízení nevyvstaly žádné pochybnosti a listinné důkazy jako je
protokol o ohledání místa činu, situační náčrtek a pořízená fotodokumentace
verzi svědků podporují a obviněného z trestné činnosti jednoznačně usvědčují. I
když je pravdou, že obviněného fakticky nikdo neviděl, že by z objektu bývalého
ZD RD movité věci postižené exekucí přímo odvážel, je nepochybné, že ve svém
souhrnu tyto veškeré ve věci provedené důkazy tvoří spolehlivý podklad pro
výrok o vině pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ostatně v tomto směru lze souhlasit i s
názorem odvolacího soudu, že obviněný byl ze všech zaměstnanců jedinou osobou,
vůči níž byla vedena exekuce a že nikdo z dalších se zde pohybujících osob
neměl na odvezení těchto věcí ze zmíněného objektu zájem. O tom, že jednotlivé
důkazy a výpovědi svědků do sebe zapadají, svědčí také okolnost vztahující se k
uzamčení haly, v níž byly věci umístěny, kdy svědek B. ve shodě s výpovědí
obviněného potvrzuje, že jakmile se chtěl do dílny vrátit, již si nemohl přední
dveře odemknout původním klíčem, protože hala byla zevnitř uzamčena a do zámku
byl vložen klíč, čímž bylo vyloučeno, aby se někdo z bývalých zaměstnanců
nájemce (obviněného) mohl do dílny po ukončení nájemního vztahu dostat a
jakkoli manipulovat se sepsanými movitými věcmi. Za dané situace považuje
Nejvyšší soud skutková zjištění za nezpochybnitelná, přičemž skutkovému
zjištění zcela odpovídá právní kvalifikace skutku podle § 337 odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku.
Lze tedy jednoznačně konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným
skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn. Obviněný považuje
provedené dokazování za nedostatečné. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že ve
věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující
učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl odsouzen. S
ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu
posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale proti
skutkovým zjištěním, ke kterým soudy nižších stupňů dospěly na základě
provedených důkazů, nezbylo Nejvyššímu soudu, než postupovat podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky
obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v
předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek
17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně
relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp.
zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální;
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné
obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají
právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel
dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud
jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §
265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann