6 Tdo 1306/2011-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. října 2011 o dovolání obviněného D. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21. 4. 2011, č. j. 2 To 92/2011-265, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 169/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21. 4. 2011, č. j. 2 To 92/2011-265, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného D.F. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 1. 2011, č. j. 2 T 169/2010-232, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (týmž rozsudkem byla obviněná L. K. uznána vinnou pomocí ke zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1 tr. zákoníku) a odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 56 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21. 4. 2011, č. j. 2 To 92/2011-265, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., „neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle jeho názoru dáno tím, že v předmětné trestní věci nebylo nade vší pochybnosti prokázáno, že by se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Výpověď poškozené zůstala osamocena a z výpovědi svědka K. vyplývá pouze to, že obviněný sice měl něco v ruce, co mu připomínalo nůž, ale tato skutečnost nebyla bezpečně prokázána, neboť podle obviněného, pokud by poškozené přiložil nůž ke krku, musely by na něm být zajištěny pachové stopy nebo částečky kůže poškozené, což však zjištěno nebylo. Pokud jde o další jednání, pro které byl odsouzen (§ 173 tr. zákoníku), pak podle obviněného nebyla jeho vina prokázána, neboť svědek Š. nepoznal osobu, kterou byl napaden. Rovněž zpochybňuje výpověď svědkyně F. Poukazuje na to, že je povinností orgánů činných v trestním řízení náležitě zjistit skutkový stav a přitom ochraňovat práva občanů zákonným způsobem. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a obviněného obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, neboť veškeré návrhy obviněným uplatněné jsou pouhou jeho polemikou s hodnocením důkazů, které provedly soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s argumentací obviněného je nezbytné uvést, že tato je po obsahové stránce totožná s námitkami, které byly mj. také uplatněny v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž s uvedenými námitkami se jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. vypořádaly. Zde je pak třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Vzhledem k tomu, že také v tomto případě je ze strany obviněného uplatněna stejná argumentace jako v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se kterou se soudy nižších stupňů zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly, přičemž se jedná pouze o námitky skutkové, které uplatněný dovolací důvod nemohou naplnit, nepřísluší Nejvyššímu soudu, jako soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, neustále zdůvodňovat správnost závěrů soudů nižších stupňů opakováním již jednou užité argumentace.
V tomto směru lze odkázat na přesvědčivé závěry soudu prvního stupně, pokud hodnotil provedené důkazy na str. 8-9 svého rozsudku. Ještě výstižněji se k otázce viny obviněného vyjádřil na str. 3-4 svého usnesení soud druhého stupně. Za této situace nezbývá Nejvyššímu soudu než na odůvodnění a správnost úvah těchto soudů odkázat. Za správnou je třeba považovat také úvahu soudu druhého stupně k argumentaci obviněného, kterou uplatnil ve svůj prospěch o ovlivnění alkoholem a o účelovosti argumentace obviněného.
Nad rámec správných úvah soudu prvního a druhého stupně je však třeba upozornit na to, že obviněný sám připouští použití nože a bodání do pneumatiky vozidla (malou plechovou rybičkou, pak nůž odhodil), avšak zcela záměrně vytěsňuje jednání předcházející a snaží se soudy přesvědčit o své verzi skutkového děje. Pokud v tomto směru se obviněný dovolává práv zaručených Ústavou, pak Nejvyššímu soudu nezbývá, než upozornit obviněného např. na rozhodnutí Ústavního soudu k použitelnosti skutkových námitek v rámci dovolacího řízení.
Pod sp. zn. II. ÚS 681/04, pak Ústavní soud mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud obviněný soudům vytýká, že nedostatečně zjistily skutkový stav, pak je třeba uvést, že zcela přehlíží velmi podrobné hodnocení důkazů soudem prvního stupně, kdy na str. 3-7 rozsudku popisuje nejen jednotlivé důkazy, které ve věci byly provedeny, ale zabývá se také otázkou hodnocení důkazů (str. 8-9). Zde je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann