6 Tdo 1314/2011 - 13
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2011 dovolání, které podala obviněná M. C., rozená M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 3 To 824/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 55/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. C. o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 7 T 55/2010, byla obviněná M. C. uznána vinnou, že v Českých Budějovicích v prostorách cestovní kanceláře A. T. and E., s. r. o., se sídlem Č. B., B., IČ, se záměrem získat majetkový prospěch a sjednané smluvní podmínky neplnit, při vědomí své nepříznivé finanční situace, svých již splatných závazků a nedostupnosti svých pohledávek, uzavřela na základě předchozí ústní dohody z přesně nezjištěného dne měsíce června 2008, cestovní smlouvy ve smyslu zákona č. 159/1999 Sb. na zájezd do V. pro tři osoby, v celkové výši 163.000,- Kč, když byla dne 20. 8. 2008 vystavena faktura č. na částku ve výši 163.000,- Kč, s datem splatnosti 3. 9. 2008, přičemž zájezd do V. ve dnech 13. 10. 2008 až 31. 10. 2008 spolu se svým synem M. C. a Z. K. absolvovala, do uskutečnění zájezdu ničeho neuhradila a začala tak činit až přes opakované urgence poškozeného, přičemž tímto svým jednáním způsobila poškozené společnosti A. T. and E., s. r. o., se sídlem , B., IČ , škodu ve výši nejméně 163.000,- Kč.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené společnosti A. T. a. E., s. r. o., se sídlem Č. B., B., IČ, částku ve výši 27.636 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí obviněná M. C. podala odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 3 To 824/2010, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněné zrušen v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 7 T 55/2010, výrok o náhradě škody včetně odkazu na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a poškozenou společnost A. T. a. E., s. r. o., se sídlem Č. B., B., IČ, odkázal se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek ve vině a trestu nedotčen.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu (výrok, že napadený rozsudek zůstal ve vině a trestu nedotčen) obviněná M. C. napadla prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutek, pro který byla odsouzena, totiž není pro absenci subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění trestným činem.
Obviněná připomněla, jak ve věci odvolací soud rozhodl. Popřela úmysl obohatit se bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění, neboť v době sjednávání předmětného zájezdu neměla výraznější pochybnosti o své solventnosti, když disponovala s finanční hotovostí, která vysoce převyšovala cenu zájezdu. Problémy se závazky a související úbytek finančních prostředků se objevily až po sjednání zájezdu (náklady za spory), což shledala rozhodným okamžikem pro posuzování jejího úmyslu. Konstatování soudu, že uvedla, že byla v době objednání zájezdu zatížena jinými závazky, proto označila za nesprávné a neprokázané.
Namítla, že v tomto smyslu se rozhodně nevyjadřovala a soud její výpověď účelově přeformuloval a následně vyhodnotil rozporně se skutkovou situací. Zdůraznila, že poškozenou společnost neuvedla v omyl, naopak sama jí, respektive přímo svědku K. (jednatel poškozené společnosti) sdělila, že nebude moci na zájezd odjet, protože není schopna zaplatit jeho cenu. Konečné rozhodnutí účastnit se zájezdu bylo motivováno především výší storno poplatků, které se blížily samotné ceně zájezdu. Současně obviněná odkázala na výpověď svědka K., který byl o jejích problémech spraven, a přesto její zájezd hradil (záloha nebyla sjednána).
Dodala, že se svému závazku vůči poškozené společnosti nikdy nebránila, dle svých faktických možností prováděla částečné platby a svůj závazek vůči ní dokonce písemně uznala.
Podle mínění obviněné soud nedostatečně časově specifikoval okamžik sjednání cestovní smlouvy a dobu splatnosti ceny zájezdu, když podstatný moment pro možnou závadnost jejího jednání lze spatřovat pouze v prvém z uvedených (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 959/2010). Vytkla, že se soud nevypořádal s časovým určením doby sjednání zájezdu (cestovní smlouvy nejsou podepsány, ke konkrétnímu termínu sjednání neexistují další důkazy) ani doby splatnosti ceny zájezdu, kterou nelze dovozovat z doby splatnosti uvedené na faktuře, přičemž nebylo zjištěno, kdy jí byla předmětná faktura doručena (svědek K.
uvádí, že faktura byla doručena až později, neboť obviněná nebyla k zastižení). Konstatovala, že pokud jí byla faktura doručena až po konání zájezdu, musela splatnost logicky nastat nejdříve doručením faktury, když i o tomto lze polemizovat. Pak by logicky došlo k tomu, že zájezd byl sjednán řádně a do problémů se dostala případně až ke dni splatnosti svého závazku. Obviněná poznamenala, že podobné případy jsou dnes obvyklé a nelze je nadměrně kriminalizovat; jedná se pouze o civilněprávní delikt s civilněprávními důsledky, avšak v konkrétním případě jednoznačně bez důsledků trestněprávních.
Rovněž vyslovila nesouhlas, že byla srozuměna s probíhajícími exekucemi z dokladů založených ve spisu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že měla s doručováním písemností neustále problémy, neboť se častěji zdržovala na různých místech. Jestliže k nabytí právní moci příslušných, a to pro souzenou trestní věc velmi podstatných rozhodnutí, mohlo dojít též jinými právně dovolenými způsoby (doručení fikcí), pak ve věci není dostatečně objasněno, kdy se s obsahem těchto rozhodnutí jednak mohla a též i skutečně seznámila.
Bez prokázání vědomosti obviněné o svém právním postavení v exekučním řízení není možné dospět k závěru, že jednala v úmyslu obohatit se a uvést poškozenou společnost v omyl. Obviněná vyloučila, že by vůči poškozené společnosti jednala se záměrem získat majetkový prospěch, při vědomí své nepříznivé finanční situace, svých již splatných závazků a nedostupnosti pohledávek. Zopakovala, že kdyby věděla, že nebude schopna cenu zájezdu uhradit, nikdy by zájezd neobjednala ani neabsolvovala; peníze na zaplacení jeho ceny v okamžiku sjednání zájezdu měla, a tudíž měla dostatečné zdroje ke splnění svého závazku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 889/2010).
Její úmysl není možné jen předpokládat, ale je nutné jej na základě zjištěných okolností jednoznačně prokázat, což soud neučinil.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2011, č. j. 3 To 824/2010-216, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2010, č. j. 7 T 55/2010-191, a věc přikázal prvostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí. S odkazem na ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř., resp. § 265o odst. 1 tr. ř. navrhla, aby předseda senátu zvážil odložení výkonu jejího trestu do skončení dovolacího řízení, neboť jeho výkon by se její osoby citelně dotkl a vyřadil by ji z běžného života, což by bylo v případě kladného výsledku dovolacího řízení výsledkem nepřípustným (je samoživitelkou dvou studujících dětí, kterým hradí studium a veškeré životní potřeby). V současné době průběžně navštěvuje místní probační a mediační službu, se kterou plně spolupracuje a v případě potřeby je ochotná se podrobit i dalším omezujícím opatřením.
Samosoudkyně soudu prvního stupně nechala ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněné Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné M. C. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněné M. C., kterými v podrobnostech zpochybňuje v soudním řízení ve věci učiněná pravomocná skutková zjištění včetně soudy provedeného hodnocení důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků dovozuje nesprávné právní posouzení svého jednání.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněné M. C.. Se skutkovými závěry prvostupňového soudu se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, jak je zřejmé z argumentace na str. 3 a 4 napadeného rozsudku.
Uplatněný dovolací důvod obviněná obsahově naplnila toliko námitkou, že skutek, jímž byla uznána vinnou, není zejména pro absenci úmyslného zavinění trestným činem. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. zakotvuje, že škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 25. 000 Kč. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Okresní soud v Českých Budějovicích (následně v napadeném rozsudku taktéž Krajský soud v Českých Budějovicích) v souladu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku a blíže rozveden v jeho odůvodnění, jenž obviněná M. C. spáchala, kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť ke škodě cizího majetku (společnosti A. T. a. E., s. r. o.) sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl (osobu oprávněnou jednat za jmenovanou společnost – RNDr. M. K., CSc., ohledně uhrazení ceny zájezdu do V.) a způsobila takovým činem na cizím majetku (jmenované společnosti) škodu nikoli malou (konkrétně se jednalo o škodu ve výši nejméně 163.000,- Kč). Existuje příčinná souvislost mezi omylem osoby, která jednala za poškozenou společnost a její majetkovou dispozicí učiněnou v tomto omylu, a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku (společnosti A. T. a. E., s. r. o.) a obohacením obviněné na straně druhé.
V jednání obviněné M. C. je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky daného trestného činu – úmyslné zavinění, které zahrnuje všechny jeho podstatné znaky, a to ve formě úmyslu minimálně nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., jak ostatně konstatoval již soud prvního stupně na str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku. S ohledem na svou nepříznivou finanční situaci a z toho plynoucí omezené finanční možnosti obviněná musela vědět, že může způsobit zmaření uspokojení pohledávky společnosti A. T. a. E., s. r. o., a pro případ, že tento následek způsobí, s ním byla srozuměna. Jednoznačně musela být srozuměna s tím, že nebude schopna cenu zájezdu uhradit, a to ani v situaci, kdy jí jednatel cestovní kanceláře RNDr. M. K., CSc., umožnil platbu zájezdu odložit. Ze skutkových zjištění evidentně plyne, že všechny okolnosti týkající se nutnosti úhrady ceny zájezdu, a to i s ohledem na své finanční poměry, obviněná dobře znala a jednala s vědomím jejich existence. Nemohla důvodně spoléhat na uhrazení pohledávky od K. T., jak okresní soud v podrobnostech upozornil na str. 4 a 5 rozsudku. Pro posouzení její trestní odpovědnosti není relevantní, zda jednatel poškozené společnosti A. T. a. E., s. r. o., znal finanční situaci obviněné či nikoliv. Podstatné je, že jí umožnil zájezd absolvovat, neboť obviněná jej ujišťovala, že svůj závazek na úhradu ceny zájezdu splní. Toto z výpovědi svědka RNDr. M. K., CSc., zjevně vyplynulo. Byť obviněná popřela, že by jednala úmyslně, tak naplnění úmyslného zavinění v jejím činu soudy důvodně vyvodily ze zjištěných okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák., tj. ke způsobení škody nikoli malé, postačuje ve smyslu znění § 6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti. Dodává, že jednání obviněné je nebezpečné pro společnost, jež spočívá zejména ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, který porušila, přičemž její stupeň je zvyšován recidivou trestné činnosti vůči cizímu majetku a výší způsobené škody, která výrazně převyšuje znak škody nikoli malé.
Obviněná rovněž tvrdí, že její jednání mělo charakter vztahu civilněprávního, do kterého by neměly zasahovat prostředky trestní represe, a proto i její případná odpovědnost měla být pouze civilněprávní. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že lze bezpochyby přisvědčit názoru, podle něhož není namístě trestní stíhání, jestliže se jednání obviněného (škůdce nebo jiného porušovatele práva) výhradně pohybovalo v rovině vztahů občanskoprávních či obchodněprávních, resp. že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly jiné, mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly využity, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. V posuzovaném případě však nelze přehlédnout, že čin spáchaný obviněnou M. C., jak byl v soudním řízení pravomocně zjištěn, se nepohyboval jen v rovině občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů, ale zcela jednoznačně se již dostal do oblasti trestněprávní regulace. Obviněná totiž svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky jedné ze skutkových podstat trestných činů proti majetku. Přitom není překážkou vzniku trestní odpovědnosti, že původní právní vztah mezi obviněnou a poškozenou společností byl založen smlouvou uzavřenou podle občanského práva, kterou také porušila. Podstatné je, že obviněná jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jí spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle zákona.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů objasňují všechny potřebné skutečnosti pro posouzení jednání obviněné jako trestného činu, jímž byla pravomocně uznána vinnou. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, odpovídá v rozsudečném výroku i aplikovaná tzv. právní věta. Námitky, jež byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné M. C., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněné na odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť takový návrh mohla ve smyslu znění § 265h odst. 3 tr ř. podat pouze samosoudkyně soudu prvního stupně, která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k