U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o
dovolání, které podal obviněný F. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 200/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 150/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného F. P. o d m í t
á .
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 51 T 150/2012,
uznal obviněného pprap. F. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným,
že: „dne 12. 11. 2011 mezi 07:20 – 07:45 hod. v areálu firmy Sitel, s. r. o.,
P., N. E. …, při zákroku Policie ČR proti osobě D. J., který ve firmě působil
jako ostraha a t. č. pod vlivem alkoholu ničil zařízení firmy Sitel, poté, co
byl policisty vyveden z prostoru dolní recepce před služební vozidlo PČR a
stál k vozidlu zády u jeho levé části se sklopenou hlavou a bez aktivního
odporu, jej úmyslně kopl velkou intenzitou pravou nohou do oblasti rozkroku a
genitálií, stlačil jeho hlavu dlaní levé ruky a provedl úder pěstí pravé ruky
do oblasti hlavy, strhl ho na zem a provedl kop směrem k jeho hlavě, čímž mu
způsobil pohmoždění zevního genitálu s krevním výronem penisu a pravé poloviny
šourku, pohmoždění pravého varlete a jeho roztržení v dolní polovině, s nálezem
krevních sraženin v šourku, v důsledku čehož byl poškozený operován na
urologické klinice FN N. B. a muselo mu být odebráno pravé varle pro jeho
neživotnost, což ho omezilo v obvyklém způsobu života po dobu min. 2 týdnů, a
ze soudně lékařského hlediska bylo znalcem označeno za vážnou poruchu zdraví,
za poškození důležitého orgánu s trvalým následkem, čímž obviněný porušil
zásadu přiměřenosti vyjádřenou v § 11 zák. č. 273/2008 Sb. o Policii ČR a
ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) a § 46 odst. 1 zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů č. 361/2003 Sb.“
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně
kvalifikoval jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uložil mu podle § 146 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní
pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3 částku 3.334,- Kč a Pražské
správě sociálního zabezpečení, se sídlem Trojská 1997/13a, Praha 8 částku
5.436,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného D. J., odkázal s nárokem na
náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Pro úplnost se uvádí, že rozsudek ze dne 26. 3. 2015 není prvním
rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 v posuzované věci. Nejprve totiž
rozhodl dne 17. 12. 2013, kdy svým usnesením věc podle § 222 odst. 2 tr.
ř. postoupil řediteli Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy k projednání
jako kárné provinění. Toto usnesení zrušil Městský soud v Praze svým usnesením
ze dne 20. 2. 2014 a uložil prvostupňovému soudu, aby o věci znovu jednal a
rozhodl. Podruhé soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2014, kdy
opět věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil řediteli Krajského ředitelství
policie hl. m. Prahy k projednání jako kárné provinění. Toto usnesení opět
zrušil Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 1. 2015 a uložil
prvostupňovému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Poté Obvodní soud pro
Prahu 10 rozhodl citovaným rozsudkem ze dne 26. 3. 2015.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku ze dne 26. 3. 2015 podali obviněný a
poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, rozhodl ve druhém stupni Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 200/2015. Podle § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku
podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně jmenované poškozené zdravotní pojišťovny a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně
ČR, Regionální pobočce Praha, se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, majetkovou
škodu ve výši 8.173,- Kč. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (ve spojení s uvedeným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10) podal obviněný dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Nalézací soud podle něj nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. S
některými důkazy se nevypořádal. Odvolací soud zamítl odvolání, aniž by byly
splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Zdůraznil jako klíčovou
výpověď poškozeného, který však byl v době činu značně opilý a na spoustu věcí
si nepamatoval a uváděl i nepravdy. Zásah odvolacího soudu do § 2 odst. 6 tr. ř. šel nad rámec přezkumné činnosti soudu. Jediným důkazem usvědčujícím
obviněného byla výpověď poškozeného, který ji několikrát změnil a uváděl
nepravdivé údaje. V dalším dovolatel prezentoval, co měl vypovědět poškozený D. J. a co měl vypovědět svědek policista M. Zdůraznil, že výpověď poškozeného je
zřejmě účelová, k čemuž uváděl videozáznam z tzv. horní recepce (v areálu firmy
Sitel, s. r. o.) a jeho konflikt s F. Z. K tomuto dovolatel poukázal na judikát
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 hovořící o porušení práva na
spravedlivý proces, pokud se právní závěry orgánů veřejné moci dostávají do
extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a o důkazní situaci s
jediným usvědčujícím důkazem. Dále rozebíral výpověď svědka MUDr. K. H. ve
vztahu k výpovědi poškozeného, videozáznam, na kterém je poškozený veden na
Místní oddělení policie Zahradní Město. Uváděl, že závěr odvolacího soudu
učiněný z daného videozáznamu (že poškozený byl veden v tzv. úlevové poloze) se
mu jevil být v extrémním nesouladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Podle dovolatele byly
právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že poškozený byl natolik opilý, že si nepamatuje, kdy a kým mu bylo
zranění způsobeno. Připomněl obsah přípisů rozhodnutí ředitele Krajského
ředitelství Policie hl. m. Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 27. 6. 2012, č. 608/2012, a vrácení spisového materiálu po prověrce státním zástupcem
ze dne 17. 4. 2012. K tomu zmínil rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
2042/08 hovořící o rovnocenných skutkových verzích. Poté prezentoval závěr
znalce (jednoho ze zpracovatelů ústavního znaleckého posudku) MUDr. Kroluppera,
urologa, a vyzdvihl z něj zejména tu část, že z charakteru poranění poškozeného
nelze jednoznačně určit, zda poškozený utrpěl poranění v souvislosti s
policejním zákrokem proti jeho osobě, nebo zda k uvedenému poranění mohlo dojít
dříve či později. Zmíněný znalec pak u hlavního líčení obecně popsal případy,
které mohou způsobit předmětné zranění, mezi nimiž uvedl způsob, který je
patrný na videozáznamu, s dodatkem, že v tomto konkrétním případě ale nic
takového nevidí. Tento znalecký posudek podle obviněného jednoznačně potvrdil
pochybnosti o průběhu skutkového děje. Obviněný zdůraznil, že závěr, že zranění
způsobil poškozenému právě on, nemá oporu v provedených důkazech a existují
důvodné pochybnosti o tom, že zranění jednoznačně vznikla v důsledku jeho
zásahu vůči poškozenému. Namítl existenci velkých rozporů mezi znaleckými
posudky a akcentoval, že všichni znalci se shodli, že takto zraněná osoba by
měla velké problémy s chůzí. Zde zmínil judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
3741/11 hovořící o principu presumpce neviny.
Na základě uvedeného dovodil, že
skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v jeho posledním rozhodnutí
jsou v rozporu s provedenými důkazy, přičemž odvolací soud hodnotil provedené
důkazy přes jejich rozpornost v jeho neprospěch. Podle obviněného nebylo možno
dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. Bylo
nutné v souladu se zásadou presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) a z ní
vyplývající zásadou in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch. Neexistoval
příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem, následek nezavinil a ani nemohl
(poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS
575/01). Odůvodnění soudních rozhodnutí označil za kusá, neúplná, nejasná a
nepřezkoumatelná, tedy rozporná s ustanovením § 125 tr. ř.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil
napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a rozsudek
Městského soudu v Praze, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám hned rozhodl ve věci
rozsudkem, popř. podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro
Prahu 10, příp. Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Vyjádřil přitom souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem
k povaze obviněným uplatněných námitek se k uvedenému dovolání nebude věcně
vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím,
aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7
To 200/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm.
b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f
odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá
alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného
podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl ve veřejném zasedání po věcném
přezkoumání, je zjevné, že by tento dovolací důvod mohl přicházet v úvahu pouze
v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci tedy s dovolacím důvodem
podle písmene g).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému
dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Z jejich
obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů v prvé řadě
nesprávné hodnocení provedených důkazů, porušení zásady presumpce neviny a z ní
vyplývající zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, potažmo vadná
odůvodnění jejich rozhodnutí. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení
důkazů a s důrazem na zásadu in dubio pro reo vlastní skutkový hodnotící závěr
(nebylo prokázáno, že poškozenému přivodil shora specifikované zranění). Právě
z těchto skutkových (procesních) námitek pak (sekundárně) dovozuje svůj závěr o
vadném hmotně právním posouzení skutku, s tím, že zde absentuje příčinný vztah
mezi jeho jednáním a zjištěným následkem a jeho zavinění zahrnující tento
příčinný vztah.
Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po
zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad
vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., a v porušení
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolatel předložil Nejvyššímu soudu v rámci dovolání více skutkových (výše
popsaných) okolností s tím, že podle jeho tvrzení ve věci existuje extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry
soudů.
V obecné rovině lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze
výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li
extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu
a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Úvodem možno říci, že Nejvyšší soud zaregistroval, že v dané věci soudy
rozhodovaly vícekrát, když rozhodnutí soudu prvního stupně soud druhého stupně
dvakrát zrušil, na což dovolatel poukazoval. Nicméně z této skutečnosti nelze
činit jakékoli závěry, když tato situace je právním řádem předvídána a v praxi
není výjimečná. Nelze přitom dovozovat, že by odvolací soud v rámci své
přezkumné činnosti překročil její zákonné meze takovým způsobem, že by to mělo
za následek zásadní porušení pravidel spravedlivého procesu. Podle názoru
Nejvyššího soudu prvním zrušujícím rozhodnutím soudu prvního stupně vytkl
neúplné důkazní řízení a současně uvedl, jakým důkazem je třeba dokazování
doplnit, druhým zrušujícím rozhodnutím pak soudu prvního stupně vytkl především
nesprávné hodnocení důkazů, přičemž konkrétně uvedl, v jakém směru se tak
stalo.
Meritem podání dovolatele je argumentace určitými pasážemi z výpovědí některých
osob v dané kauze vyslechnutých a některými závěry znaleckých posudků z oboru
zdravotnictví jednotlivých znalců či znaleckého ústavu, případně též
videozáznamy z firmy Sitel, s. r. o. a lékařskými záznamy.
Na jejich vlastním hodnocení pak dovolatel založil své tvrzení o extrémním
nesouladu. Tomuto však nemohl Nejvyšší soud v konfrontaci s obsahem rozhodnutí
soudů nižších stupňů přisvědčit. Ačkoliv nepřehlédl, že provedené důkazy byly
rozporné (např. někteří příslušníci policejních složek a lékař záchytné služby
vypovídali odlišně než poškozený a názory znalců se různily), připomíná, že
tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec
žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají
z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování.
V dané věci, v krátkosti řečeno, lze označit za nesporné, že v ranních hodinách
inkriminovaného dne došlo k policejnímu zákroku vůči osobě poškozeného, který
pod vlivem alkoholu ničil zařízení společnosti Sitel, s. r. o. Poškozený byl
policií vyveden z prostoru uvedené společnosti, napaden obviněným, následně
naložen do služebního vozidla, poté byl odvezen z místa činu na policejní
služebnu a nato umístěn v záchytné protialkoholní stanici v areálu nemocnice Na
Bulovce. Po propuštění z ní se odebral (v areálu téže nemocnice) na
traumatologii a poté na urologii, kde byl vyšetřen lékařem. Byla shledána
poranění v oblasti genitálu blíže specifikovaná ve skutkové větě. Neprodleně
byl operován a muselo mu být odebráno pravé varle pro jeho neživotnost.
Poškozený vypověděl, že zraněn byl tak, že byl kopnut do genitálií policistou
při zákroku po vyvedení z firmy Sitel, když stál zády k vozidlu u levé části
služebního vozidla policie, přičemž na bolest si stěžoval jak policistům, tak i
lékaři na záchytné stanici. Tato jeho výpověď stála v protikladu s výpověďmi
většiny příslušníků policie a lékaře záchytné stanice.
Ve věci bylo k otázce zranění poškozeného a způsobu jeho vzniku pořízeno
několik znaleckých posudků. V přípravném řízení vypracoval znalecký posudek
MUDr. Miloš Sokol, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V
průběhu řízení před soudem vypracoval druhý znalecký posudek MUDr. Jiří Hladík,
znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Rovněž v průběhu
řízení před soudem byl ze strany obviněného předložen znalecký posudek, který
vypracoval MUDr. Přemysl Strejc, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství a forenzní traumatologie. Z pokynu zrušujícího usnesení Městského
soudu v Praze byl vypracován ústavní znalecký posudek, k jehož ústnímu přednesu
byl pověřen znalec primář MUDr. Marek Krolupper. Znalci se v těchto posudcích
ve svých závěrech neshodovali.
Pro úplnost se dodává, že mimo tyto posudky podal v přípravném řízení odborné
vyjádření k otázce přiměřenosti zákroku Pplk. JUDr. David Zámek z fakulty
bezpečnostně právní, Policejní akademie ČR. Obviněný předložil v řízení před
soudem znalecký posudek vypracovaný JUDr. Zdeňkem Náchodským, znalcem z oboru
kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana a služební zákroky,
vedení boje zblízka.
A právě na rozporech mezi provedenými důkazy, na důkazech resp. jejich částech,
ať už přímo jdoucích proti výpovědi poškozeného či ji nepotvrzujících je
založeno tvrzení dovolatele o existenci tzv. extrémního nesouladu.
Přes tyto skutečnosti však nebylo možno názoru o existenci tzv. extrémního
nesouladu přisvědčit. Je totiž patrno, že soudy obou stupňů si byly vědomy
složité důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak
hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická
návaznost mezi hodnocením provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními,
potažmo právními závěry. Za této situace nelze soudům nižších stupňů vytýkat,
že by při zjišťování skutkového stavu věci postupovaly svévolně. Svévoli nelze
shledávat v tom, že skutková zjištění soudů jsou odlišná od představ
obviněného, který důkazy hodnotí jinak. Soudy si nastíněné neshody nejen
povšimly, nýbrž jí věnovaly patřičnou pozornost. Soud prvního stupně své
závěry vyložil na stranách 9 až 12 svého rozhodnutí. Jeho závěry pak doplnil
soud druhého stupně na str. 4 až 8 odůvodnění svého rozhodnutí. Z daných
odůvodnění se tak podává, že neshody v důkazech soudy zaregistrovaly, zabývaly
se jimi a překlenuly je logickými úvahami, kdy vysvětlily, na základě jakých
důkazů a skutečností své skutkové závěry a jim odpovídající závěry právní
založily.
Pouze ve stručnosti lze připomenout, že usvědčující výpověď poškozeného nebyla
ve věci důkazem osamoceným. Jejímu obsahu korespondovaly zejména níže
prezentované důkazy.
Soud vycházel rovněž z výpovědi svědka T. M., který vypověděl, že jeden
z členů PMJ na poškozeného zaútočil tak, že k němu přistoupil, kolenem ho
nakopl někam do oblasti podbřišku, následně uchopil poškozeného za rameno a
strhl na zem na břicho, pak k němu přistoupil další z PMJ, dal muži ruce za
záda a svědka požádal, aby mu půjčil pouta. Poškozený poté na to nic neříkal,
pouze slyšel, že (poškozený) zasténal.
Této výpovědi i výpovědi poškozeného odpovídají i kamerové záznamy ve
věci pořízené, s nimiž se Nejvyšší soud podrobně seznámil.
Jednalo se především o záznamy z kamerového systému firmy Sitel s. r.
o. Namístě je přitom uvést, že tyto záznamy zachycovaly jednak děj v ranním
čase v tzv. dolní recepci, jak v reálné podobě, tak i v podobě zkráceného
záznamu zachycujícího toliko vlastní zákrok policie, jednak děj v předranním
čase v tzv. horní recepci firmy Sitel a před touto recepcí.
Dále je namístě uvést, že z kamerových záznamů z tzv. horní recepce je
vidět, že v době před šestou hodinou kritického dne (tj. v předranním čase)
sice proběhla potyčka mezi poškozeným D. J. a spolupracovníkem F. Z., ale na
žádném z obou ve věci pořízených záznamů není vidět, že by při tom poškozený D.
J. byl kopnut či jinak zasažen do genitálií. Pokud obviněný doložil do spisu
fotografii pořízenou z jednoho z těchto záznamů, kde je vidět zdvižená noha
svědka Z. proti poškozenému J., pak tato fotografie vznikla výřezem snímku z
kamerového záznamu a zachycuje pouze zdviženou nohu ve vzduchu. Na příslušném
kamerovém záznamu, který Nejvyšší soud pozorně shlédl, je jasně zaznamenána
situace, kdy Z. sice napřáhl nohu proti J., ale co je zásadní a je to ze
záznamu bez pochyb vidět, došlo pouze ke zvednutí nohy svědka Z., která se však
nedotkla těla J. Jinak řečeno, jednalo se toliko o napřažení nohy do volného
prostoru před tělo poškozeného J. Navíc poškozený J. se na další stopáži
záznamu pohybuje zcela běžným způsobem. Na uvedené navazuje časově pozdější
záznam z tzv. dolní recepce, kam posléze přijela Policie.
Možno tak i se zřetelem k výpovědi poškozeného dovodit, že svědek F. Z.
poškozenému zranění popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně
nezpůsobil.
Tomu koresponduje zjištění ze záznamu z prvé kamery zabírající jak
vnitřní prostor tzv. dolní recepce firmy Sitel s.r.o., tak i venkovní prostor
před touto recepcí. Z tohoto záznamu je nejprve vidět, že zde poškozený D. J.
klidně seděl až do příjezdu Policie na židli, což nenasvědčuje tomu, že by již
v této době měl mít shora popsané vážné zranění. Po příjezdu Policie je dále ze
záznamu dvou různých kamer, tedy ze dvou různých úhlů pohledu, patrno, že
poškozený D. J. volně stál na ulici vedle policejního vozu, a poté proti němu
fyzicky zakročil policista, tj. obviněný. Na dalších záznamech – šlo o
kamerové záznamy z kamer umístěných před policejní služebnou, kam byl poškozený
policií odvezen – pak již byl poškozený policisty veden.
V daných souvislostech je namístě zmínit závěr obsažený v ústavním
znaleckém posudku Znaleckého ústavu v oboru zdravotnictví Nemocnice Na Bulovce.
Podle tohoto posudku sice nelze z charakteru poranění poškozeného D. J.
jednoznačně určit, zda dotyčný utrpěl předmětné poranění v souvislosti s
policejním zákrokem proti jeho osobě, avšak kopnutí kolenem vedené velkou silou
do oblasti rozkroku, tak jak je popisováno i zachyceno na kamerovém záznamu,
může dobře vysvětlit poranění poškozeného (krevním výronem penisu a pravé
poloviny šourku, pohmoždění pravého varlete a jeho roztržení v dolní polovině s
nálezem krevních sraženin v šourku), které vedlo k operačnímu odejmutí varlete
pro jeho odúmrť.
Dovolatel ve svém podání vykresloval rozdíly v důkazech tak, aby
vytvořil obraz zásadních rozporů v důkazech a následně nelogického hodnocení ze
strany soudů nižších stupňů. Tomuto obrazu však není možné dát za pravdu. Soudy
nižších stupňů zaznamenané rozdíly reflektovaly a reagovaly na ně, přičemž
jejich závěry logicky navazují na provedené důkazy a vysvětlují dovození viny
obviněného.
Lze tak celkově shrnout, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou
dostatečně zdůvodněny závěry, které soudy učinily. Soudy nižších stupňů ve svém
postupu nevybočily z mezí pravidel zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž
odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. Z
těchto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudů na straně druhé.
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené tedy Nejvyšší soud uzavírá, že
skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy.
Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů
vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno
zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak,
že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud obviněný v postupu soudů ve věci činných shledal také porušení zásady in
dubio pro reo, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení
důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a
vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti
neměly.
Přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo
možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi
důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k
rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy
může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o
spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za
předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného
není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již
nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě
použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v
podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání
trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o
vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením
stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy
hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a
nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak
není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině,
třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve
svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu postup soudů nižších soudů
nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jimi učiněná
skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy.
Je ostatně zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o
nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci prostor
ani k aplikaci zásady in dubio pro reo.
Na okraj možno poznamenat, že za soudy zjištěného skutkového stavu nevznikla
pochybnost o příčinném vztahu mezi jednáním obviněného a následkem (účinkem) v
podobě popsaného zranění poškozeného ani o úmyslném zavinění obviněného
zahrnujícím tento příčinný vztah a následek (účinek).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu