6 Tdo 1377/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2009 dovolání, které podal obviněný M. R., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 7 To 59/2009, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. l T 1/2009, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 1 T 1/2009, byl
obviněný M. R. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k
§ 219 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v
rozhodnutí uvedeno. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle § 219 odst. 1
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vůči tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 7 To 59/2009, byl
z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený
rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.
odvolací soud znovu rozhodl a obviněného M. R. uznal vinným, že
dne 30. 4. 2008 kolem 8.20 hod. v R., v ul. P., v domě č., v bytě č., po
předchozí slovní rozepři a hrozbě zabitím fyzicky napadl matku svých
nezletilých dcer, poškozenou Ž. S., tak, že ji bodl kuchyňským nožem do
hrudníku uprostřed ve středu nadbřišku takovou silou, že ostří nože proniklo ve
směru shora dolů oblečením, kůží, podkožím, svalovou vrstvou, povázkou
svalovou, pobřišnicí a zasáhlo povrch laloku jaterního, v důsledku čehož
poškozená utrpěla zranění s následnou dobou léčení do šesti týdnů bez
bezprostředního ohrožení jejího života.
Takto popsaný skutek odvolací soud právně kvalifikoval jako pokus trestného
činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a obviněného
odsoudil podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř
roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do
věznice s ostrahou.
Vůči citovanému rozsudku vrchního soudu (výrokům o vině i trestu) podal
obviněný M. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím obhájkyně
dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný konstatoval, že nesouhlasí se skutkovými závěry soudů a trvá na své
nevině. Namítl, že rozhodnutí o vině spočívá pouze na tvrzení poškozené a
nepřímých svědcích, kteří z jejího sdělení vychází. V dopise doručeném Vrchnímu
soudu v Praze dne 16. 7. 2009 poškozená uvedla, že v předchozím řízení
„vypověděla některé skutečnosti, které jsou některé pravdivé a některé
nepravdivé“, a dále odmítla vypovídat. Podle obviněného se odvolací soud se
sdělením dostatečně nevypořádal. Mohlo totiž souviset s tím, zda se bodla sama
či zda ji bodl on. Vrchní soud zúžil nové tvrzení poškozené pouze na to, že
lhala, pokud jde o konzumaci drog, a to i přes obsah příslušného znaleckého
posudku, z něhož vyplývalo, že má snahu, ať vědomou či nevědomou manipulovat s
informacemi v oblasti, které se týkají případného užívání drog. Obviněný
podotkl, že na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
toxikologie, bylo prokázáno, že v období března až června 2008 poškozená
užívala drogy. Pokud jde o koncentraci metamfetaminu ve vzorků vlasů Ž. S.,
znalec Ing. S. vyloučil, že by se mohlo jednat o jednu dávku, jak tvrdila, když
aktuální stav přítomnosti této drogy lze s jistotou určit pouze na základě
krevní analýzy provedené do 24 hodin po jejím požití; na základě vlasové
analýzy nelze stanovit, kdy osoba drogu vzala ani v jakém množství. Tato
okolnost byla podle obviněného důvodem, že v případě, kdyby poškozená uvedla,
že si zranění způsobila sama, musela nutně počítat s tím, že by mohlo vyjít
najevo, že v daném okamžiku byla pod vlivem návykové látky, což bylo pro ni
(podle závěrů znalce psychiatra a psychologa) naprosto nepředstavitelné. Proto
je pravděpodobné, že se na ošetření dostavila později – bezprostředně po
uplynutí 24 hodin od vzniku zranění. Poškozená rovněž uváděla rozporná tvrzení
ohledně toho, proč okamžitě nevyhledala lékařské ošetření.
Dále obviněný uvedl, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou taktéž
založena na závěrech znalců psychiatra a psychologa, podle nichž u poškozené
nebyla zjištěna taková duševní porucha nebo choroba, která by z psychiatrického
hlediska vysvětlovala schopnost způsobit si poranění břicha takového
charakteru, jaké utrpěla. Znalci se však opomněli vyjádřit, zda by takové
důsledky mohlo mít požití drogy a neprobírali otázku, za jakých okolností by
byla schopna pokusit se o sebevraždu. Znalecká zjištění jsou proto neúplná.
Znalec toxikolog Ing. S. přitom uvedl, že pervitin může působit k odstranění
strachu, k odvážnosti, zvyšuje riziko sebevraždy, přičemž obviněný odkázal na
SMS zprávy poškozené, které jsou součástí trestního spisu, že její úvahy o
smrti byly intenzivní. Přesto vrchní soud nevyhověl návrhu obhajoby na
ustanovení dalšího znalce, který by účinky požití pervitinu na poškozenou řádně
osvětlil, včetně jejího možného chování pod vlivem této drogy v jednotlivých
fázích po jejím požití. Naopak konstatoval, že ze závěrů znalců psychiatra a
psychologa vyplývá, že posttraumatická stresová porucha jednoznačně souvisí s
předmětným činem. Podle dovolatele nebyla ve znaleckém posudku podrobena
dalšímu zkoumání problematika předchozí interrupce, které se poškozená
podrobila dne 27. 12. 2007, jakož i nechtěného těhotenství, které mohly mít
vliv na spuštění posttraumatické stresové poruchy.
V dovolání obviněný vyslovil v podrobnostech nesouhlas s tím, že vrchní soud
označil rozpory ve výpovědích poškozené za zcela drobné a nepodstatné, které je
možno s odstupem času – kvůli určitému procesu zapomínání – pochopit. Soudy
obou stupňů daly zapravdu poškozené, aniž se vypořádaly se závěry výpovědi
znalce PhDr. G., který uvedl, že nenalezl přesvědčivé znaky, které by ho
opravňovaly k závěru o vědomě nepravdivém popisu průběhu děje obviněným. V této
souvislosti dovolatel odkázal na závěry znaleckého posudku PhDr. K. a MUDr. K.,
jenž byl vypracován v rámci řízení ve věci výchovy a výživy jeho syna J. R., na
který znalecký posudek MUDr. K. a PhDr. G. odkazuje s tím, že u jeho osoby
nebyly zjištěny tendence ke zkreslování.
Za další z faktorů svědčících o jeho vině označil odvolací soud obviněným
uváděný mechanismus zranění poškozené, který popsal při rekonstrukci činu
odlišně, než jak jej připustil znalec z oboru soudního lékařství. V této
souvislosti obviněný namítl sugestivnost provádění tohoto důkazu, a proto jeho
absolutní neúčinnost. Zdůraznil, že i kdyby poškozená znázornila správný směr
bodnutí a on směr opačný, nelze dovodit, že byl útočníkem, když by si tyto
skutečnosti – jako údajný aktér – měl lépe zapamatovat než jeho oběť nebo
přihlížející osoba, která nutně musela být jednáním velmi zaskočena a šokována.
I za této situace vrchní soud označil důkazy navržené obhajobou za nadbytečné.
Podle obviněného soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, když
jeho výpověď posoudil jako nevěrohodnou a výpověď poškozené shledal
věrohodnou, a to i přes skutečnosti, které byly v odvolacím řízení namítány.
Tím též porušil zásadu spravedlivého procesu a materiální pravdy. Obviněný
dodal, že napadený rozsudek trpí dalšími vadami, když se soud na jedné straně
přiklonil k tomu, že poškozená lhala, pokud jde o oblast konzumace drog, ovšem
na druhé straně uvedl, že se ztotožnil se všemi závěry krajského soudu, tj. i
se zjištěním učiněným v rozporu s provedenými důkazy.
V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž připomněl, že vrchní soud
dospěl k závěru, že úder nožem, ač byl cílený a energický, nebyl veden velkou
silou, přičemž byl orientován do horní části břicha, které je oproti hrudníku
a krku, kam by mohl obviněný útok bez problému zaměřit, méně rizikovou částí
těla z hlediska možnosti usmrtit. Podle odvolacího soudu nasvědčuje absenci
vražedného úmyslu, a to vedle zjevně toliko demonstrativních projevů chování
obviněného a poškozené po zbytek inkriminovaného dne, i motiv činu, za který
soud považoval – s ohledem na závěry znaleckého posudku znalců psychiatra a
psychologa – žárlivost (ač znalci označili tento motiv pouze za pravděpodobný),
neboť nedává jednoznačnou odpověď na otázku, s jakým úmyslem byl útok nožem
veden. Obviněný zdůraznil, že v rozporu s předchozí větou jeho jednání vrchní
soud kvalifikoval jako pokus způsobit těžkou újmu na zdraví v přímém úmyslu,
ačkoliv z provedeného dokazování nelze jednoznačně prokázat ani úmysl
eventuální. Podle jeho názoru měl vrchní soud při posuzování zavinění
přihlédnout zejména k tomu, že:
- ke zranění došlo použitím malé až střední síly,
- bodnuto bylo pouze jednou,
- ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že útok byl cílený; naopak na
necílenost útoku na životně důležité orgány lze usuzovat ze skutečnosti, že
podle závěrů soudu ukázal při rekonstrukci opačný směr bodnutí, což svědčí o
tom, že i kdyby byl skutečným původcem zranění poškozené, jeho útok nebyl
vědomě veden proti určité části těla,
- následkem údajného jednání obviněného bylo podle závěru znaleckého posudku z
oboru soudního lékařství pouhé ublížení na zdraví,
- ačkoli poškozená po incidentu nejevila známky závažnější újmy na zdraví,
přesto v útoku nebylo pokračováno, i když by jeho osobě za dané situace nic
nebránilo čin dokonat,
- bodná rána byla podle závěrů znaleckého posudku z oboru soudní lékařství
vedena svislým vbodem směrem šikmo ve směru shora dolů, tedy nikoli v přímém
směru proti tělu poškozené, a tedy z jednání nelze dovodit ani jeho srozumění
se zasažením životně důležitých orgánů,
- pokud jde o motivaci ke spáchání trestného činu vraždy z jeho strany, tato se
v řízení nepotvrdila (znalci z oboru psychiatrie a psychologie pouze
konstatovali, že jí pravděpodobně byla žárlivost),
- o případném úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví nesvědčí ani to,
že by na poškozenou naléhal, aby se nechala ošetřit, což sama potvrdila, a že
poškozenou sám vezl do nemocnice na ošetření,
- sám vrchní soud konstatoval. že ani motiv činu nedává jednoznačnou odpověď na
otázku, s jakým úmyslem byl útok nožem veden.
V návaznosti na popsané skutečnosti nelze podle obviněného dovodit spolehlivý
závěr, že by útok nožem cíleně směřoval proti životně důležitým orgánům
poškozené a že jednal v přímém úmyslu způsobit jí těžkou újmu na zdraví.
Namítl, že si vrchní soud neujasnil, jakým úmyslem měl být při svém jednání
veden. Pouze konstatoval, že přichází do úvahy eventuální úmysl obviněného
způsobit poškozené smrt a přímý úmysl způsobit jí těžkou újmu na zdraví s tím,
že při respektování zásady in dubio pro reo dává přednost mírnější právní
kvalifikaci. Podle obviněného napadený rozsudek toliko předpokládá úmysl jeho
osoby způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, a to v rozporu s judikaturou
Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 433/02). Za situace, kdy se
připustí, že je skutečně původcem zranění poškozené, nelze z jeho jednání
dovodit více než srozumění se způsobením ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1
tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 7 To
59/2009, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž navrhl, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v
Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, pokud
nedojde k závěru, že věc je nutné přikázat Krajskému soudu v Praze. Současně
obviněný požádal (s ohledem na případnou změnu právní kvalifikace a tím i
možnost podmíněného odsouzení), aby byl výkon jeho trestu odnětí svobody podle
§ 265h odst. 3 tr. ř. přerušen. Podáním ze dne 27. 11. 2009, sdělil, že
nesouhlasí, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce poukázal na dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné
dovolací námitky. Připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě pouze vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené
dovolací důvody. Dovoláním se proto nelze úspěšně domáhat opravy skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti
jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná
aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich
hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy
trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o
tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je
proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci
soudy učinily. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém
rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní
nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) a
současně je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci
nestalo.
Pokud jde o část argumentace obviněného předložené v dovolání, v jejímž rozsahu
tvrdí nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu, státní
zástupce konstatoval, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť
neuplatněnými. Za relevantně uplatněnou (ve vztahu ke zvolenému dovolacímu
důvodu) lze považovat pouze námitku, podle níž měl Vrchní soud v Praze
nesprávně vyhodnotit zavinění v jednání obviněného. V návaznosti na to státní
zástupce poznamenal, že je namístě rekapitulovat skutkové závěry Vrchního soudu
v Praze, resp. v určitém rozsahu i Krajského soudu v Praze, byť rozsudek byl
rozhodnutím odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen. Ze skutkových zjištění
vyplývá, že obviněný napadl poškozenou tak, že ji bodl nožem do hrudníku
uprostřed ve středu nadbřišku, přičemž ostří proniklo kůží, podkožím, svalovou
vrstvou, povázkou svalovou, pobřišnicí a zasáhlo povrch laloku jaterního.
Faktickým následkem bylo na straně poškozené zranění s dobou léčby do 6 týdnů,
které bezprostředně neohrožovalo její život. Pokud by bodnutí bylo jen o
několik milimetrů hlubší, došlo by k zasažení jater a k jejich masivnímu
krvácení. Současně bylo zjištěno, že obviněný útočil cíleně a energicky, byť
nikoli velkou silou. Bodnutí směřovalo do míst sice s nižší pravděpodobností
vyvolání fatálního následku, než jakými by byl např. hrudník či krk, ale přesto
do míst, kde bodnutí nožem zřejmě může způsobit těžkou poruchu zdraví. Rovněž
bylo zjištěno, že obviněný svůj útok (bodnutí), ač mohl, neopakoval.
S ohledem na popsaná skutková zjištění vyslovil státní zástupce názor, že je
nutno přisvědčit právnímu posouzení jednání, které Vrchní soud v Praze učinil.
Zdůraznil, že obviněný energicky střední silou bodl poškozenou do horní části
břicha, kde jsou uloženy orgány, jejichž zasažení nožem může nepochybně
způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák.,
přičemž pokud své jednání (bodnutí) dokonal, musel svůj čin k takovému následku
nutně směřovat. Kvalifikaci subjektivní stránky obviněného, a to jako úmyslu
přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., tudíž označil za správnou.
K námitkám obviněného státní zástupce dále zmínil, že i jedno bodnutí nožem do
dané části těla, vedené střední silou, může běžně způsobit těžkou újmu na
zdraví. Podmínkou není ani užití velké síly, ani opakovaný útok (což by byly
znaky, které by již spíše odůvodňovaly posouzení takového činu podle § 219 tr.
zák.). Podle skutkových zjištění bylo jednání obviněného cílené, tedy nejednalo
se o útok, jenž by nebyl plně pod kontrolou obviněného, např. v důsledku
vzájemného pohybu těl, mávání ruky s nožem apod. Šikmost bodné rány, pokud je
vedena dostatečně energicky, rovněž nijak výše naznačené závěry nezpochybňuje.
Motiv útoku obviněného byl na základě vyjádření znalců dovozen v podobě
nezvládnutého afektu při rozvíjející se žárlivosti vůči poškozené. Pokud Vrchní
soud v Praze vyslovil ohledně motivu a zavinění obviněného určité pochybnosti,
tyto se vztahovaly k možnému právnímu posouzení jeho jednání jako pokusu
trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák., a které vrchní soud právě s
ohledem na tyto pochybnosti odmítl. Přímý cíl obviněného (alespoň) způsobit
těžkou újmu na zdraví však byl podle státního zástupce konstatován jednoznačně.
Proto dospěl k závěru, že se odvolací soud nedopustil nesprávného právního
posouzení skutku.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné
a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Současně uvedl, že neshledává ani důvod k postupu podle §
265h odst. 3 tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo
učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§
265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III.
ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jimiž v
dovolání a v podrobnostech zpochybňuje správnost skutkových zjištění včetně
úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž poukazuje
na svoji nevinu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím
řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f
odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v
příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky zmíněné
v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, bylo by nutno podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než
jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Obviněný rovněž uplatňuje námitku, která obsahově deklarovaný dovolací důvod
naplňuje, neboť vznáší výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky pokusu
trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák.,
jímž byl uznán vinným. Namítá, že zjištěné jednání mohlo být posouzeno toliko
jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud
proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí vykazuje tvrzenou právní vadu.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,
kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Z ustanovení § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. vyplývá, že těžkou újmou na zdraví
se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je
těžkou újmou na zdraví poškození důležitého orgánu.
Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které
bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v
úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání
trestného činu nedošlo.
Zákon v § 4 písm. a) tr. zák. stanoví, že trestný čin je spáchán úmyslně,
jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Jestliže úmyslným jednáním pachatele byl způsoben následek v podobě ublížení na
zdraví, které není ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. těžkou újmou na zdraví, je
pro rozlišení právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu
ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. nebo jako pokusu trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. rozhodující,
jestli úmysl útočníka směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě
těžké újmy na zdraví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn.
5 Tz 49/2001).
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda
tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako
všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování
okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat
zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je
třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin
spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání
obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2
odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není
proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění
přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění,
je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov.
rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru
lze zpravidla dovozovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých
se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k
porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č.
62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s
trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině
rozsudku (viz její doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a
podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, posoudil jako
pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr.
zák. Toto konstatování je důvodné, neboť obviněný se dopustil jednání pro
společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení
těžké újmy na zdraví jinému, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat,
přičemž k jeho dokonání nedošlo.
Ze skutkových zjištění plyne, že jednání obviněného spočívalo ve fyzickém útoku
proti poškozené Ž. S., a to způsobem, že ji po předchozí slovní rozepři a
hrozbě zabitím, fyzicky napadl tak, že „ji bodl kuchyňským nožem do hrudníku
uprostřed ve středu nadbřišku takovou silou, že ostří nože proniklo ve směru
shora dolů oblečením, kůží, podkožím, svalovou vrstvou, povázkou svalovou,
pobřišnicí a zasáhlo povrch laloku jaterního…“. V důsledku tohoto napadení
jmenovaná utrpěla zranění s následnou dobou léčení do šesti týdnů bez
bezprostředního ohrožení jejího života. Nejvyšší soud považuje za potřebné
uvést, že jednáním obviněného bylo sice poškozené způsobeno zranění
nenaplňující zákonné znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst.
7 písm. e) tr. zák., avšak jeho úmysl k takovému následku u její osoby
směřoval. V této souvislosti Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného
rozsudku na str. 8 oprávněně konstatoval: „…úmysl obžalovaného způsobit
poškozené těžkou újmu na zdraví lze spolehlivě dovodit právě z charakteru
použité zbraně a intenzity bodné rány, když k poškození důležitého orgánu [§ 89
odst. 7 písm. e) tr. zák.] nedošlo pouze náhodou (viz zasažení povrchu levého
laloku jaterního”.
S ohledem na povahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné
připomenout, že obviněný bodl poškozenou pouze jednou, avšak bodnutí muselo být
energické, byť nebylo bodnuto velkou silou. Bodná dučej směřovala šikmo shora
dolů, jak tyto skutečnosti vyplývají ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie a z výpovědi
jeho zpracovatele Prof. MUDr. P. S., DrSc u hlavního líčení. Z tohoto důkazu
rovněž mimo jiné plyne, že „Pokud by byla rána jen o několik milimetrů hlubší,
pak by nastalo krvácení z jater. Játra jsou krevnatý orgán, a pokud by došlo k
zasažení větší tepny jater nebo i žíly, mohlo dojít k masivnímu krvácení“ (vše
na str. 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně).
Ze skutkových zjištění je evidentní, že obviněný bodl nožem poškozenou do horní
poloviny břicha, kde jsou uloženy orgány včetně důležitého a objemného orgánu –
jater. Právě poškození tohoto orgánu jeho činem bezprostředně hrozilo, přičemž
k takovému následku nedošlo toliko v důsledku skutečností nezávislých na jeho
vůli. S poukazem na charakter použitého nože, intenzitu bodnutí a místo na těle
poškozené, kam bylo nožem bodnuto, byl Vrchním soudem v Praze učiněn důvodný
závěr, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §
89 odst. 7 písm. e) tr. ř. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, když při
posouzení obligatorního znaku subjektivní stránky shledal v jednání obviněného
úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl porušit zájem chráněný
trestním zákonem, kterým je lidské zdraví. Byť obviněný popřel trestnou
činnost, bylo na naplnění úmyslného zavinění v jeho činu oprávněně usuzováno z
výše zmíněných okolností objektivní povahy. Tento závěr nezpochybňuje výhrada
obviněného, že šlo o jeden bodný úder, který byl veden směrem šikmo dolů, neboť
toto jednání bylo cílené a jednoznačně způsobilé přivodit škodlivý následek ve
smyslu ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. Pokud tyto okolnosti, včetně motivu
spáchaného činu, jímž byl podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie a
psychologie pravděpodobně nezvládnutelný afekt, při rozvíjející se žárlivosti
vůči poškozené, soud druhého stupně zhodnotil ve smyslu zásady in dubio pro reo
ve prospěch obviněného a neshledal u jeho osoby naplnění úmyslného zavinění,
tak je potřebné zdůraznit, že se jednalo o posouzení skutku soudem prvního
stupně jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr.
zák.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl
oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na
přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový
návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3
tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k
postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k