6 Tdo 138/2025

6 Tdo 138/2025-447

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 7 To 64/2024-367, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 3/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 23. 5. 2024, č. j. 62 T 3/2024-309, byl obviněný J. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pokračování podle § 116 tr. zákoníku (ad I. 1. – 7.), a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad II.), kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil (zkráceně vyjádřeno) tím, že

I. v přesně nezjištěné době od druhé poloviny prosince 2020 do konce června 2022

jednak v XY, na adrese XY č. p. XY (body 1., 2., 3., 6., 7.), kde v té době žil ve společné domácnosti jako partner matky poškozené – I. D., nar. XY,

jednak na ostrově XY v Řecku (body 4. a 5.), kdy byl jako partner matky poškozené – I. D. na společné rodinné dovolené v hotelu XY,

v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení, vykonával, nebo se pokusil vykonat na nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym), pohlavní styky, a to

1. v přesně nezjištěné době v druhé polovině prosince 2020 nejméně ve 2 případech, v obývacím pokoji a v kuchyni, osahával nezletilou poškozenou přes oblečení mezi nohama, na prsou, na břiše a na zadnici, kdy nezletilá poškozená se tomuto jednání obžalovaného ze strachu a pro akutní stresovou reakci nebránila a jednání obžalovaného strpěla,

2. přesně nezjištěné době od 1. 1. 2021 do 1. 8. 2021 sešel s nezletilou poškozenou z terasy domu na zahradu, kde poškozená nabírala seno pro králíky, a když byla poškozená k obžalovanému otočená zády, přistoupil k ní zezadu, rukama ji začal osahávat pod oblečením na holých prsou, poté jí stáhnul tepláky s kalhotkami ke kotníkům a svůj ztopořený penis se poškozené zezadu snažil zasunout do vagíny, což se mu však nepodařilo, nezletilá poškozená toto jednání obžalovaného ze strachu a pro akutní stresovou reakci strpěla, nijak se mu nebránila, a po skončení tohoto útoku si oblékla tepláky a utekla do domu,

3. v přesně nezjištěné době od 1. 1. 2021 do 1. 8. 2021 opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů, v obývacím pokoji, v kuchyni, anebo v dětském pokoji nezletilé poškozenou osahával na holém těle pod oblečením na prsou a mezi nohama, strkal jeden nebo i dva prsty do vagíny poškozené, kdy nezletilá poškozená se žádným způsobem fyzicky nebránila a jednání obžalovaného strpěla ze strachu a pro akutní stresovou reakci,

4. využil toho, že nezletilá poškozená četla zprávu na mobilním telefonu a byla opřená o balkonové zábradlí, zezadu k ní přistoupil, nadzvednul jí šátek uvázaný přes kalhotky od plavek, stáhnul jí plavkové kalhotky a pokoušel se jí nejméně 2x zasunout svůj ztopořený penis do vagíny, což se mu nepodařilo, a když zaslechl z jiného pokoje matku poškozené, svého jednání zanechal, nezletilá poškozená toto jednání obžalovaného ze strachu a pro akutní stresovou reakci strpěla a nijak se nebránila,

5. v jednom případě využil toho, že nezletilá poškozená plavala s kruhem v moři, doplaval k ní, uchopil ji za zadní část těla – boky, pod vodou jí odtáhnul kalhotky od plavek a pokoušel se zasunout svůj ztopořený penis zezadu do vagíny poškozené, což se mu po opakovaných pokusech částečně podařilo, nezletilá poškozená toto jednání obžalovaného ze strachu a pro akutní stresovou reakci nejprve strpěla, avšak poté obžalovaného kopla nohou do těla, načež obžalovaný svého jednání zanechal,

ve druhém případě opět využil toho, že nezletilá poškozená plave v moři, doplaval k ní, vyndal před ní ztopořený penis, poškozená reagovala otočením se zády k obžalovanému, obžalovaný se pak pokoušel zasunout ztopořený penis zezadu do vagíny nezletilé poškozené, poškozená toto jednání obžalovaného ze strachu a pro akutní stresovou reakci strpěla, obžalovaný svého jednání proti poškozené zanechal poté, kdy na ně matka nezletilé poškozené ze břehu volala, aby se vrátili,

6. v přesně nezjištěné době od 1. 2. 2022 do 30. 6. 2022 opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů, v obývacím pokoji, v kuchyni nebo v dětském pokoji osahával na holém těle pod oblečením na prsou a mezi nohama nezletilou, které opakovaně strkal do vagíny prsty, například ve večerních hodinách, když nezletilá poškozená seděla na zahradě na vyzděném podkladě, obžalovaný k ní přistoupil z pravé strany a začal ji osahávat pod oblečením na holých prsou a na holé vagíně, zasouval jí do vagíny současně 2 prsty, kdy nezletilá poškozená se tomuto jednání obžalovaného zpočátku nijak ani slovně nebránila a ze strachu a pro akutní stresovou reakci ho přesně nezjištěnou dobu strpěla, potom vstala, v domnění, že tím zabrání dalšímu osahávání a prstění, a sedla si do trávy, obžalovaný však v tomto jednání nadále pokračoval tím způsobem, že si za ni zezadu kleknul a opětovně ji začal osahávat pod oblečením na holém těle a zasouval jí prsty do vagíny, a teprve poté, co nezletilá poškozená ze sedu vstala a opakovaně ho vyzvala, aby odešel, obžalovaný se z místa vzdálil,

7. v přesně nezjištěné době od dubna 2022 do června 2022, o 2 sobotách ve 2 případech vešel v ranních hodinách do dětského pokoje, ve kterém v tu dobu spala nezletilá poškozená, která ležela na pravém boku na své posteli, obžalovaný si zezadu lehnul k tělu poškozené, kterou vzbudil, stáhnul jí kalhotky pod zadnici a svůj ztopořený penis se pokoušel zasunout do vagíny nezletilé poškozené, což se mu ani v jednom případě nepodařilo, načež obžalovaný svého jednání zanechal a z pokoje odešel, kdy ve druhém případě, co se mu nepovedlo zasunout svůj ztopořený úd do vagíny poškozené, nad nezletilou poškozenou masturboval na zadnici až do svého vyvrcholení, poškozená toto jednání obžalovaného ze strachu a pro akutní stresovou reakci strpěla a nijak se mu nebránila,

kdy shora uvedená jednání pod body 1. – 7. obžalovaný spáchal, ačkoliv od počátku věděl, že se v případě nezletilé poškozené jedná o osobu mladší 15 let, neboť znal skutečný věk poškozené (v době činu 11 nebo 12 let),

v případech pod body 1. – 7. byl nejméně srozuměn, že vykonává pohlavní styk v různé formě, nebo se pokouší o pohlavní styk souloží proti vůli nezletilé poškozené, která nebyla schopna od samého počátku sexuálního jednání obžalovaného pro svůj věk, nedostatečnou mravní vyspělost, kdy zpočátku sexuální útoky obžalovaného nechápala a byla zmatena, pro soužití s obžalovaným jako druhem matky nebo pobyt v cizím prostředí na dovolené a v moři se vzdáleností od břehu, jakož i ze strachu a zejména pro nastalé akutní stresové reakce, projevující se tzv. zamrznutím, adekvátně reagovat na sexuální ataky ze strany obžalovaného slovním či fyzickým odporem, kdy takový bezbranný stav u nezletilé poškozené byl pro obžalovaného dostatečně zřejmý i z absolutní absence slovních projevů a pohybů těla poškozené během sexuálních ataků, u kterých vždy vystupovala pasivně a nehybně, a dále z následného, vůči obžalovanému vyhýbavého, chování poškozené ve společné domácnosti, po kterém obžalovaný v sexuálním jednání, i přes vědomí o introvertní povaze poškozené, nadále pokračoval,

v případech pod bodem 5. obžalovaný proti nezletilé poškozené s cílem dosažení vlastního pohlavního uspokojení využil i fyzické síly a převahy svého těla, neboť ji v moři chytil zezadu za boky těla tak, aby se mohl pokoušet proniknout penisem ve vodě do vagíny poškozené, což se mu v jednom případě po opakovaných pokusech částečně podařilo,

a v případech pod bodem 7. dále jednal v domnění, že nezletilá spí, neuvědomuje si sexuální útoky, a že tedy toho času absolutně není schopna reagovat na sexuální jednání ze strany obžalovaného od počátku fyzickým či slovním odporem, kdy úsudek o takovém bezbranném stavu u nezletilé poškozené byl pro obžalovaného patrný z předstírání spánku poškozené, které bylo spojeno s nedostatkem slovních projevů a fyzických pohybů těla poškozené v době sexuálních ataků,

II. v přesně nezjištěné době od 2. 8. 2021 do 11. 8. 2021 na ostrově XY v Řecku, kdy byl jako partner matky poškozené – I. D., nar. XY, na společné rodinné dovolené v hotelu XY, ve večerních hodinách, poté, co nezletilá poškozená AAAAA přišla do pokoje, ve kterém obžalovaný ležel v posteli s matkou poškozené, která v tu dobu již spala, využil této situace a před nezletilou poškozenou si vyndal svůj penis z krátkých kalhot a začal před poškozenou masturbovat, nezletilá poškozená z pokoje odešla, přičemž obžalovaný toto jednání spáchal s vědomím, že takto ohrožuje mravní vývoj nezletilé poškozené, ačkoliv věděl, že se jedná o dítě, potažmo o osobu mladší 15 let, neboť znal skutečný věk poškozené (11 let),

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA, ve výši 400 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. D., nar. XY, s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného a poškozené AAAAA proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 11. 2024, č. j. 7 To 64/2024-367, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel do dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V první řadě namítá, že ze strany soudu prvního stupně došlo k užití nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu znásilnění. Protože nebylo prokázáno, že by zneužil bezbrannosti poškozené nebo že by vůči ní užil násilí, mělo být jeho jednání posouzeno pouze jako trestný čin pohlavního zneužití.

5. K závěru, že měl od počátku v úmyslu vykonat s poškozenou soulož, nebyly provedeny žádné důkazy. Poškozenou pouze osahával přes oděv. Ta rozhodně ve stavu „zamrznutí“ nikdy nebyla, neměla chorobný strach z intimního života ani z něho a je dobře sexuálně informovaná. Velice nestandardně působilo chování matky poškozené, která si změn v chování své dcery nevšimla a nic neudělala. Poškozená přitom byla velice rychle, až předčasně vyspělá, v době činu šlo o dospívající dívku na prahu dospělosti. Stěžejní otázka celého případu byla zodpovězena v souladu se závěry znaleckých posudků tak, že obviněný nezpůsobil poškozené těžkou újmu na zdraví. Pokud jde o pokus o soulož v pokoji ve spánku, pak v obou případech poškozená obviněného slyšela již při vstupu do pokoje a dělala, že ještě spí. Poškozená tedy nebyla bezmocná, jak soudy nesprávně interpretovaly. Mohla obviněnému projevit svůj nesouhlas nebo z místnosti odejít anebo zavolat a probudit tím matku nebo sestru. Pokud jde o pohlavní styk ve vodě, ten je pro člověka velice náročný i pro dva dospělé lidi, kteří se o pohlavní styk souhlasně snaží, natož u cizích lidí, kteří nespolupracují. Absenci násilí dokazuje i opakovaná výpověď poškozené, která nikdy nezažila, že by ji obviněný do něčeho nutil, držel v místnosti, svazoval, zamykal, či jinak jí znemožnil kdykoli od něj odejít.

6. Obviněný dále namítá, že v souladu s nesprávnou právní kvalifikací soud i chybně aplikoval zákonná ustanovení pro ukládání trestu. S ohledem na změnu právní kvalifikace, o níž se dozvěděl až po zahájení hlavního líčení, nemohl dostatečně upravit způsob obhajoby v řízení před soudem. Uvedená náhlá změna také vyloučila možnost využití institutu prohlášení viny. Soud prvního stupně toto pochybení nenapravil. Zmocněnkyně poškozené navíc ve své závěrečné řeči dne 23. 5. 2024 obsáhle hodnotila právní stránku případu, podřazení skutku do skutkových podstat, a dokonce se vyjadřovala k trestu. Porušila tím flagrantně svá procesní práva i právo obviněného na spravedlivý proces.

7. Dále se obviněný zaobírá problematikou jemu uloženého trestu odnětí svobody. Akcentuje, že soud se podrobně zabýval osobností a životem poškozené, ale pominul jeho morální profil, dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy, stejně jako to, že je těžkým diabetikem. Trestné činnosti se dopustil ve věku blízkém mladistvému a o své sexuální deviaci (hebefilii) nevěděl. Tato skutečnost mu byla známa až po znaleckém zkoumání v červenci 2023. Jednal ve stavu zmenšené příčetnosti a je poprvé trestaný. Nadto nebylo vzato v potaz, že s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a doznal se. Pokud jde o adhezní výrok, pak není schopen splatit celou částku obratem a splátky mu nebyly umožněny soudem, přestože mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na pět a půl roku, což je pro něj likvidační.

8. Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že nenapravil nesprávnou interpretaci jeho jednání, a jeho obsáhlé odvolaní projednal formálně, o čemž svědčí krátké trvání veřejného zasedání. Odvolací soud se s jeho argumenty nevypořádal, pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně a nad rámec uvedl, že

pasivní chování poškozené ani její fyzická vyspělost nemá vliv na právní posouzení věci. S tím obviněný nesouhlasí, neboť právě tyto skutečnosti mají stěžejní vliv na otázku posouzení bezbrannosti oběti a jejího možného zneužití. S ohledem na neprokázání násilí a pohrůžky násilí ve vztahu k poškozené je nutné zabývat se tím, zda zneužil jejího stavu bezbrannosti. Napadené usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné z důvodu stručnosti, nelogičnosti a nevypořádání se s námitkami uvedenými v jeho odvolání.

9. Obviněný rovněž míní, že jej soud měl zprostit obžaloby pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku „pro jeho bagatelnost a faktickou konsumpci oproti zločinu podle § 185 odst. 2, 3 nebo podle § 187 odst. 2, podle kterých bude udělovat trest“.

10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek ve znění usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která upozornila, že dovolání obviněného je vystavěno především na opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením. Není úkolem ani povinností Nejvyššího soudu za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v této otázce jasná, logická a nevykazují znaky libovůle, aby opětovně v tomto mimořádném opravném prostředku znovu opakoval již jednou vyřčené, navíc pokud tvrzení dovolatele, že se soudy jeho námitkami nezabývaly, je zjevně nepravdivé.

12. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, podle relevantní judikatury, a i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, nelze po odvolacím soudu požadovat, aby v odůvodnění jeho rozhodnutí byla obsažena podrobná odpověď na každý jednotlivý argument. Při zamítnutí odvolání se může omezit v zásadě na převzetí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

13. Dokazování realizované soudem prvního stupně bylo úplné a bezvadné, v jeho rámci byly provedeny všechny důkazy klíčové pro ustálení skutkového stavu v míře potřebné pro rozhodnutí. Skutková zjištění byla zformována výlučně na podkladě důkazů řádně obstaraných a provedených. Odvolací soud správnost těchto závěrů aproboval, v čemž rovněž nelze shledat pochybení. Odsuzující rozsudek tedy není zatížen žádnou vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Na námitky uplatněné v dovolání vůči právnímu posouzení skutku uspokojivým způsobem reaguje v příslušných pasážích již rozsudek soudu prvního stupně. Na toto podrobné a přiléhavé odůvodnění v bodech 26. až 52. a 62. až 66. lze v plném rozsahu odkázat, jak učinil soud odvolací. Soud dovodil naplnění znaku zneužití bezbrannosti strachem poškozené a její akutní stresovou reakcí, a v případě bodu 7. výroku spánkem. Užití násilí v kombinaci se stavem bezbrannosti pak shledal v bodě 5. výroku. Uvedenému nelze nic vytknout. Odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že ze závěrů znaleckého zkoumání poškozené vyplynulo, že nejdříve jednání obviněného jako dítě moc nerozuměla, nechápala ho a reagovala na to akutní stresovou poruchou. Časem jednání obviněného gradovalo, bylo pro poškozenou bolestivé, přičemž měla strach, tedy „zamrzla“ a nebránila se. Poškozená podle znalkyň vykazuje známky nevyzrálosti, je méně psychicky odolná k zátěžovým faktorům, temperamentově uzavřená, nenápadná, stydlivá. Sama poškozená k tomu uvedla, že se obviněného bála. Nebyla tedy schopná projevit svoji nevůli k pohlavnímu styku s dovolatelem a účinně se mu bránit. Odvolací soud dále shledal zjevně neopodstatněnou námitku obviněného, zabývající se náročností pohlavního styku ve vodě. Soud prvního stupně přitom správně vyhodnotil, že jednání obviněného popsané pod bodem 5. výroku o vině odpovídá výkladu pojmu násilí v trestněprávním smyslu.

15. Námitka o porušení totožnosti skutku stojí mimo rámec dovolacích důvodů. Bez ohledu na to však podle státní zástupkyně byla zachována totožnost skutku mezi podanou obžalobou a odsuzujícím rozsudkem. Argumentaci obviněného o nedostatečném prostoru pro připravení jeho obhajoby v souvislosti se změnou právní kvalifikace až v řízení u soudu je nutno odmítnout. Obviněný byl na možnost odlišného právního posouzení upozorněn již v rámci řízení o příslušnosti soudu, jež vyústilo v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024, č. j. 10 Ntd 6/2024-219. Hlavní líčení přitom bylo nařízeno dne 15. 4. 2024 na termín 22. – 23. 5. 2024. Obviněnému tak byl poskytnut zcela dostatečný čas na přípravu obhajoby. Státní zástupkyně dále podotýká, že obviněný přehlíží, že právo na spravedlivý proces nelze chápat jako garanci úspěchu v řízení, ale je jím zajišťován jen nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo i v případě věci dovolatele.

16. Pokud dovolatel namítá nepřiměřenost jemu uloženého trestu, pak je třeba uvést, že tu nelze v dovolacím řízení namítat prostřednictvím žádného důvodu dovolání. Výjimkou jsou extrémní případy, kdy dochází k uložení trestů v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. K takovému pochybení však v právě řešené věci nedošlo, neboť obviněnému byl uložen trest u samotné spodní hranice trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku.

17. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Posouzení dovolání

19. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.

20. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

21. Pro úplnost lze dodat, že vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu o řádném opravné prostředku obviněného (jeho zamítnutí podle § 256 tr. ř.) měl tento vznést i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)], avšak tento nedostatek neměl žádný vliv na posouzení důvodnosti jeho dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že její zákonné znění vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).

23. Jelikož v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip, je to tudíž zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18.

1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené). Podle něj „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“.

Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

24. S ohledem na výše uvedené musí Nejvyšší soud již zde předestřít, že námitky dovolatele nejsou s to naplnit první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani ve formální rovině. Obviněný trvá na tom, že skutkový stav byl zjištěn chybně, resp. že soudem při formulování skutkových závěrů nebyly adekvátně zohledněny všechny relevantní okolnosti mající vliv na následný výrok o vině. Nicméně jeho jednotlivé výhrady v tomto ohledu postrádají jakýkoliv argumentační podklad, který by mohl vést ke zpochybnění rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu. Dovolatel v podstatě jen představuje vlastní závěry o tom, jak mělo sexuální napadání poškozené z jeho strany probíhat, jak jej tato měla vnímat a jaké měla možnosti na něj reagovat, a to jak z hlediska bezprostředního, tak i stran jejího obecného chování ve vztahu ke svému okolí. Případně stručně uvádí, že nebylo prokázáno, že by od počátku chtěl s poškozenou vykonat soulož, přestože takový závěr ani není ve vyjádření skutku ve výroku o vině obsažen. Jedná se tak jen o spekulativní prosazování jeho vlastního pohledu na projednávanou věc. Aniž by označil konkrétní rozpory mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, snaží se tímto způsobem sekundárně zpochybnit, že by jednotlivé pohlavní styky s poškozenou byly nedobrovolné, že by docházelo ke zneužití její bezbrannosti či užití násilí, byť je nutné poznamenat, že tento svůj záměr u mnohých svých dílčích tvrzení ani explicitně nevyjadřuje, což dále snižuje kvalitu jeho dovolací argumentace.

25. Rovněž je nutné podotknout, že obviněný se k činu před soudem (míněno již krajským soudem) doznal (č. l. 265) v rozsahu podané obžaloby, která sice na straně jedné byla podána pro skutek I. kvalifikovaný jako pokračující zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, avšak na straně druhé obsahovala popis skutku, jež v případě jednotlivých dílčích útoků dovolatele zahrnoval i vyjádření nedobrovolnosti pohlavních styků ze strany poškozené, která je strpěla, jelikož měla strach („nezletilá jeho jednání ze strachu strpěla“). Soud následně ve výroku odsuzujícího rozsudku doplnil popis skutku o skutková zjištění vyjadřující pokrytí znaku bezbrannosti zaviněním dovolatele a upřesňující okolnosti týkající se stavu poškozené, na níž si obviněný vynucoval pohlavní styky (k dílčím útokům pod body I. 1. – 7.). Obdobně učinil stran naplnění znaku násilí, resp. jeho užití (k útoku pod bodem I. 5.). Již skutek popsaný v obžalobě však obsahoval skutková zjištění přinejmenším naznačující možnost následného právního posouzení, že obviněný zneužil bezbrannosti poškozené (věkový rozdíl mezi nimi, nízký věk poškozené, strpění pohlavních styků poškozenou kvůli strachu, její pasivita). Stejně tak obsahoval poznatky o užití násilí vůči ní, aby s ní dosáhl pohlavního styku ve vztahu k jednomu z jeho dílčích útoků.

26. I kdyby tedy námitky dovolatele obsahovaly sofistikovanější argumentaci než jen výklad jeho vlastního pohledu na projednávanou věc, je třeba zdůraznit, že sám sobě si odporuje taktéž v rámci vlastního dovolání. V jeho úvodu totiž zmiňuje, že nezpochybňuje soudem zjištěný skutkový děj, ale pouze hmotněprávní posouzení skutku a uložený trest. Důvodem pro následné rozporování skutkových zjištění soudů je zřejmě jeho nespokojenost s přísnější právní kvalifikací jeho jednání pod bodem I. výroku odsuzujícího rozsudku jako trestného činu znásilnění. Nicméně ta je z jeho strany v rozsahu výše odkazovaných námitek napadána až sekundárně.

27. V návaznosti na poslední uvedené lze podotknout, že podle zásady objektivní pravdy vyjádřené v § 2 odst. 5 tr. ř. má soud povinnost přezkoumat podstatné okolnosti věci i přes doznání obviněného. Tak tomu ovšem bylo i v této věci. Soud prvního stupně po doznání obviněného (v rozsahu skutkového tvrzení obžaloby) provedl v rámci dokazování další důkazy, z nichž pro rozhodnutí byly podstatné především výpovědi obviněného, matky a sestry poškozené, poškozené, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k duševnímu stavu poškozené a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k duševnímu stavu dovolatele. Z důkazů v této věci provedených přitom soud utvořil přiléhavá skutková zjištění následně právně posouzená jako naplňující znak zneužití bezbrannosti poškozené (resp. užití násilí vůči ní) obviněným k tomu, aby s ní dosáhl pohlavních styků. Ve vztahu ke shora zmíněnému doplnění popisu skutku o další skutková zjištění nezbytná pro jeho (oproti obžalobě) odlišnou právní kvalifikaci lze odkázat na body 46. – 49. odůvodnění rozsudku, v nichž je soudem přijatelně popsáno, jak k daným závěrům dospěl.

28. Jak bylo již naznačeno, obsah projednávaného dovolání v právě řešeném rozsahu nemůže odůvodnit kasaci jím napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť je založen především na prosté snaze o prosazení vlastního pohledu na skutkový stav věci. Aniž by dovolací soud opětovně detailněji rozváděl to, jakým způsobem má dovolatel formulovat své námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (výše bod 23.), považuje za vhodné zdůraznit, že i podle názoru Ústavního soudu samotná jeho polemika se skutkovými závěry učiněnými soudy v dovoláním napadených rozhodnutích nemůže být podkladem pro procesní postup dovolacího soudu spočívají v jejich zrušení (viz např. usnesení ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25: „Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu.“). Přitom, jak již plyne z výše uvedeného, skutkové námitky obviněného stran skutkových zjištění soudů nejsou formulovány způsobem, jenž je vyžadován pro doložení naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť zjevný rozpor neosvědčují a jsou tak pouhou jeho pokračující polemikou se závěry soudy nižších stupňů učiněnými.

29. Nejvyšší soud považuje za vhodné nadto připomenout, že i podle Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04) právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), jehož porušení obviněný rovněž, byť v jiných souvislostech (dále bod 51.), zmiňuje, nelze vykládat tak, že mu garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

30. Pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku dovolatele, že neměl být odsouzen pro skutek pod bodem II. výroku odsuzujícího rozsudku, jelikož se jednalo o situaci tzv. faktické konzumpce. K této výhradě je nutné připomenout, že o faktickou konzumpci se jedná především v případech vyloučení jednočinného souběhu. Může nastávat tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Příkladem může být současné (při násilném ataku vzniklé) poškození oblečení jedince úmyslně usmrceného pachatelem, které z důvodu uplatňující se faktické konzumpce není vyjádřeno v podobě vyslovení jeho viny (i) trestným činem poškození cizí věci, neboť dostačující je právní kvalifikace skutku v podobě trestného činu vraždy.

31. Již z tohoto výkladu vyplývá, že faktická konzumpce v tomto smyslu nepřipadá ve věci dovolatele k úvahu, neboť ten spáchal trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v souběhu vícečinném, nikoliv jednočinném.

32. V případě vícečinného souběhu trestných činů se rovněž občas hovoří o faktické konzumpci (viz např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 404.). V podstatě jsou tak nazývány situace vztahu subsidiarity zpravidla mezi méně a více závažnými formami součinnosti na trestném činu (organizátorství, návod, pomoc) či mezi jeho jednotlivými vývojovými stadii (příprava, pokus, dokonání). Uvedené ovšem rovněž nelze aplikovat na věc dovolatele, neboť žádný takový vztah mezi skutky popsanými pod body I. a II. výroku odsuzujícího rozsudku dán nebyl. Jinak řečeno z faktického hlediska mezi nimi nebyla dána žádná věcná spojitost, ale jednalo se o dva samostatné skutky naplňující znaky odlišných skutkových podstat trestných činů. Obviněný navíc ani netvrdí opak, pouze trvá na tom, že mělo dojít k faktické konzumpci skutku vyjádřeného pod bodem II. výroku o vině.

33. Pakliže Nejvyšší soud přistoupí k posouzení dovolacích námitek obviněného značně benevolentně a vyloží jeho výhrady znějící tak, že nedošlo k prokázání naplnění znaků zneužití bezbrannosti či užití násilí, jako tvrzení, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně neodpovídá navazujícímu právnímu posouzení, ani tak nelze jeho námitkám přisvědčit. Soud prvního stupně poskytl poměrně obsáhlý výklad ke znaku bezbrannosti a možnostem jeho naplnění v bodech 39. – 44., který Nejvyšší soud nemíní rozsáhle reprodukovat, a to i s ohledem na poměrně povrchní povahu snah dovolatele o zpochybnění hmotněprávního posouzení jeho skutku, založenou převážně na rozporování správnosti skutkových zjištění.

34. Postačí uvést, že v obecném smyslu se bezbranností rozumí stav, ve kterém oběť není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93, publikované pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe dovodila celou řadu konkrétních okolností majících vliv na posouzení schopnosti oběti projevit svoji vůli. Zcela v souladu s těmito poznatky (vyloženými ve výše zmíněných bodech rozsudku) soud prvního stupně jako kauzální faktory pro neschopnost poškozené se účinně bránit, nebo dávat explicitně najevo svůj nesouhlas, a tedy způsobující u ní stav bezbrannosti, správně zohlednil akutní stresovou reakci poškozené, resp. její strach z obviněného a s tímto související její tzv. „zamrznutí“, věkový rozdíl mezi poškozenou a dovolatelem, fyzickou převahu dovolatele, v jistém smyslu rodinný vztah mezi nimi, neboť obviněný byl partnerem její matky, to, že si obviněný k útokům vybíral místo a čas, kdy byl s poškozenou o samotě, či její nízký věk a s ním související nižší úroveň mravní vyspělosti, neboť poškozená zpočátku jednání obviněného ani nechápala. S ohledem na uvedené nelze pochybovat, že skutková zjištění soudu prvního stupně poskytují dostatečný podklad pro zhodnocení stavu poškozené, jako stavu bezbrannosti.

35. Obviněný s oporou o výše zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze publikované pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr. namítá, že odvolací soud, resp. i soud prvního stupně, měly více zohlednit pasivní chování a fyzickou vyspělost poškozené. Pomíjí však, že i jím označené soudní rozhodnutí vylučuje možnost posouzení stavu poškozené jako stavu bezbrannosti, jen pokud byla kumulativně tak fyzicky a duševně vyspělá, že byla schopna pochopit jednání pachatele a dát mu zřetelně najevo svůj nesouhlas. Již s ohledem na tuto skutečnost lze uzavřít, že uvedený judikát nelze na věc dovolatele aplikovat. Je tomu tak proto, že i kdyby úspěšně zpochybnil zjištění o nízké fyzické vyspělosti poškozené související s jejím věkem (11–12 let), což navíc neučinil, nevedlo by to k závěru, že byla zároveň dostatečně duševně vyspělá, aby mu byla schopna dát najevo svůj nesouhlas. Nadto, jak již bylo vyloženo, stav bezbrannosti poškozené nebyl soudy dovozován pouze proto, že by nebylo v jejích možnostech dát najevo nesouhlas s jednáním dovolatele kvůli jejímu nízkému věku a s ním související nižší úrovní vyspělosti. Tento právní závěr byl soudy založen taktéž na zjištění, že ve chvíli, kdy ji obviněný sexuálně napadal, byla pro strach, akutní stresovou reakci a tzv. zamrznutí, neschopna nesouhlas projevit, případně se účinně bránit.

36. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě je formálně podřaditelná námitka, že v rámci výroku o náhradě nemajetkové újmy nebylo dodrženo pravidlo, že přiznání náhrady újmy nemá mít pro obviněného likvidační důsledky. Tyto důsledky spojuje obviněný s tím, že mu nebylo povoleno zaplatit náhradu nemajetkové újmy ve splátkách podle § 228 odst. 2 tr. ř.

37. Je nutné zmínit, že tato námitka je obviněným koncipována velmi povrchně, aniž by důkladněji vysvětlil, proč přesně se domnívá, že výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozené bude mít takto negativní důsledky pro jeho budoucí život. S dovolatelem lze v obecnosti souhlasit, že soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného, ale to jen pokud by pro něj výše náhrady představovala likvidační důsledek. Jinak jeho majetkové poměry nejsou samostatným hlediskem majícím vliv na výši náhrady (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, usnesení ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020). Tímto hlediskem se však soud prvního stupně zabýval, pokud v bodě 91. odůvodnění jeho rozsudku uzavřel, že obviněný nemá zdravotní omezení k výkonu práce, je obecně schopný dosahovat výdělku a v případě zaměstnání během výkonu trestu odnětí svobody nebo po něm bude schopen uloženou částku náhrady nemajetkové újmy poškozené uhradit. Dovolatel tyto závěry přitom výslovně nezpochybňuje. Nelze proto pouze z jeho odkazu, že mu nebylo soudy nižších stupňů povoleno zaplatit náhradu nemajetkové újmy ve splátkách podle § 228 odst. 2 tr. ř., dovozovat, že by jemu uložená povinnost v tomto ohledu měla doživotní likvidační následky.

IV./3. K námitkám nepodřaditelným pod žádný z dovolacích důvodů

a) výměra trestu

38. Dovolatel dále brojil proti přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. K výhradám směřujícím vůči výroku o trestu je nutno prvně připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (jenž dovolatel ani neuplatnil). Tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

39. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

40. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. přiměřeně odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“.

41. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. Je tomu tak proto, že obviněný jimi de facto namítal „pouze“ nepřiměřenost trestu, a to především tvrzením, že (podle jeho názoru) došlo a) k nedostatečnému zohlednění polehčujících okolností (jeho neznalosti vlastní sexuální deviace – hebefilie, iniciativy vyhledat terapii ještě před jeho odsouzením, předchozího řádného života a obecně osobnostních a zdravotních okolností jeho osoby), případně b) nadhodnocení přitěžujících okolností, o nichž se domnívá, že na ně byl soudem kladen příliš velký důraz (neomluvení se poškozené, neposkytnutí finančního odškodnění, nedostatečný kritický náhled na jeho jednání).

42. Tento závěr, tj. že uložením trestu odnětí svody obviněnému ve výměře soudem určené, nedošlo k vadě naplňující některý ze zákonných dovolacích důvodů, platí i v situaci, že z dokazování vyplynulo, že obviněný trestný čin spáchal ve stavu tzv. zmenšené příčetnosti. Ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku sice umožňuje, aby soud takovému pachateli (tj. pachateli se zmenšenou příčetností) uložil za současného uložení ochranného léčení (k čemuž v případě dovolatele došlo) trest odnětí pod dolní hranicí trestní sazby, avšak takový postup není obligatorní (viz text „Má-li soud za to, že ...“), nýbrž fakultativní. Z toho plyne, že v dovolacím řízení nelze úspěšně namítat, že neuložení takového (mírnějšího) trestu zakládá vadu (spočívající v porušení ustanovení o ukládání trestu) odůvodňující zrušení výroku o trestu.

43. Nad uvedený rámec je možno doplnit, že určitý průlom striktně vymezených limitů citovaného dovolacího důvodu může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud však neshledal, že by výrok o trestu trpěl právě popsanou vadou již proto, že dovolateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody jen lehce nad dolní hranicí určenou § 185 odst. 3 tr. zákoníku činící pět let, a to konkrétně ve výměře 5 roků a 6 měsíců, ačkoliv byl ohrožen trestem až ve výši 12 let. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že mu byl ukládán trest úhrnný, a to za zločin znásilnění, jehož skutkovou podstatu jeho jednání naplnilo i v její kvalifikované podobě, a za přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nadto je třeba podotknout, že porušení zmíněné ústavní zásady obviněný ani výslovně nenamítá, přičemž soud svoje důkladné úvahy o druhu a výměře trestu zcela dostatečně vyložil v bodech 67. až 83., včetně zohlednění relevantních polehčujících i přitěžujících okolností.

b) překvapivost právní kvalifikace

44. Dovolatel vznáší námitku ke změně právního posouzení skutku pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně oproti podané obžalobě a naznačuje, že byla překvapivá, když byl původně trestně stíhán pro podstatně méně závažný trestný čin pohlavního zneužití a neměl tedy možnost připravit si svoji obhajobu. Uvedená námitka je, krom její nepodřaditelnosti pod jakýkoliv z dovolacích důvodů, zcela nepřípadná. Jak již správně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, o možnosti změny právní kvalifikace se obhajoba dozvěděla již z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024, č. j. 10 Ntd 6/2024-219, kterým bylo podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o příslušnosti Krajského soudu v Hradci Králové k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Toto usnesení přitom bylo doručeno obhájci obviněného dne 19. 4. 2024 (č. l. 227) a obviněnému dne 25. 4. 2024 podle § 64 odst. 4 tr. ř. (č. l. 227).

45. Doručení rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 24 odst. 1 tr. ř., v němž je uvedena možnost přísnějšího právního posouzení skutku, má shodné účinky jako upozornění na možnost přísnějšího právního posouzení skutku podle § 190 odst. 2 tr. ř. a § 225 odst. 2 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 536/2006, publikované pod č. 27/2006 Sb. rozh. tr.). Nelze tedy tvrdit, že by byl dovolateli upírán zákonný prostor pro přípravu jeho obhajoby vzhledem k samotné změně právního posouzení skutku odlišného od jeho právní kvalifikace obsažené v obžalobě. Nadto za situace, že v zásilce o předvolání obviněného k hlavnímu líčení bylo obsaženo i samostatné poučení o možnosti odchylného právního posouzení skutku podle § 190 odst. 1 tr. ř.

46. Pro úplnost lze podotknout, že první hlavní líčení bylo ve věci konáno až dne 22. 5. 2024 (č. l. 262). Lhůta pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení stanovená podle § 198 odst. 1 tr. ř. byla zachována, neboť k doručení předvolání k hlavnímu líčení obviněnému došlo dne 2. 5. 2024 (č. l. 227) a jeho obhájci bylo doručeno vyrozumění o konání hlavního líčení dne 19. 4. 2024 (č. l. 227).

c) prohlášení viny

47. V návaznosti na posledně uvedené obviněný dále namítá, že vzhledem ke změně právního posouzení jeho skutku mu vlastně byla upřena možnost prohlásit vinu podle původně podané obžaloby. Ve skutečnosti mu však tato možnost upřena nebyla. Ačkoliv zákonné vymezení institutu prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. umožňuje jeho aplikaci pouze ve vztahu ke skutku a jeho právnímu posouzení obsaženému v obžalobě, tak soud postupoval výrazně ve prospěch dovolatele, když mu umožnil vinu prohlásit i k přísnější právní kvalifikaci, které podle názoru soudu odpovídal skutek v obžalobě popsaný, a to po doplnění skutkových zjištění dílčím dokazováním provedeným především k otázce míry újmy na zdraví poškozené. Tomu odpovídá i vyjádření soudu k této otázce v bodech 4. a 5. jeho rozsudku, případně protokol o hlavním líčení ze dne 23. 5. 2024 (č. l. 286, 287) a zvukový záznam z něj. V rámci tohoto hlavního líčení tedy obviněný svoji vinu prohlásil, ovšem jen ve vztahu ke skutku a jeho právnímu posouzení obsaženému v obžalobě. Toto prohlášení viny následně soud usnesením nepřijal, neboť měl za to, že neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, který byl z jeho strany nakonec právně kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. výroku jeho rozsudku a jako ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem II. výroku jeho rozsudku.

48. Pokud je dovolatel nespokojen s tím, že došlo k nepřijetí jeho prohlášení viny, je třeba poznamenat, že na něj obviněný nemá nárok. Vyplývá to z § 206c odst. 5 tr. ř., podle kterého soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Nejsou tedy stanoveny jednoznačné podmínky, při jejichž splnění by soud musel přijmout prohlášení viny obviněného. Zákonem jsou pouze negativně vymezeny situace, za kterých soud přijmout prohlášení viny obligatorně nesmí (nesoulad se zjištěným skutkovým stavem, závažné porušení práv obviněného v předchozím řízení) a případy, v nichž je případné nepřijetí prohlášení viny ponecháno na úvaze soudu s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Vzhledem k uvedenému tedy nelze tvrdit, že by obviněnému bylo upřeno právo prohlásit vinu, jenom proto, že toto jím učiněné prohlášení nebylo soudem přijato. To ještě za již zmíněné situace, kdy mu soud umožnil prohlásit vinu v podstatě nad rozsah umožňovaný zákonem.

d) totožnost skutku

49. Dovolatel dále velmi stručně zmiňuje, že mělo dojít k porušení totožnosti skutku mezi podanou obžalobou a odsuzujícím rozsudkem. V tomto směru však nepodává hlubší argumentaci. K dané výhradě lze uvést, že teorie i praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo v důsledku před ním provedeného dokazování. Totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována vedle naprosté shody jednání i následku také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace přicházející v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02).

50. Pokud je uvedené vztaženo na věc obviněného, nelze dovodit, že by nedošlo k zachování totožnosti skutku a tím porušení zásady obžalovací. V projednávané věci totiž byly změny v popisu skutku spíše dílčí, upřesňující povahy týkající se jednání obviněného a jeho pokrytí zaviněním (zneužití stavu bezbrannosti, užití násilí), případně se jednalo o změny strukturální v souvislosti s posouzením skutku vymezeným pod bodem I. výroku o vině jako pokračujícího trestného činu, či sloučení dvou dílčích útoků v jeho rámci do jednoho odstavce. Zbývá dodat, že kvůli samotné změně právní kvalifikace skutku nelze úspěšně namítat nedodržení jeho totožnosti a v důsledku toho porušení zásady obžalovací podle § 12 odst. 8, resp. § 220 odst. 1 tr. ř. Vyplývá to ostatně i z § 220 odst. 3 tr. ř., podle kterého soud není vázán právním posouzením skutku obsaženým v obžalobě.

e) projev zmocněnkyně

51. Výhradě dovolatele, že zmocněnkyně poškozené měla v závěrečné řeči hodnotit právní stránku věci a tím porušit právo dovolatele na spravedlivý proces, rovněž nelze přisvědčit. Trestní řád totiž nestanoví, jaké by mělo být obsahové zaměření závěrečných řečí a ani neomezuje poškozené v tom směru, že by nemohli (resp. jejich zmocněnci) hovořit o svém pohledu na právní či skutkovou situaci vyplývající z uskutečněného dokazování.

f) odvolací řízení

52. Nejvyšší soud se rovněž neztotožňuje s tvrzením obviněného o tom, že odvolací soud jeho řádný opravný prostředek projednal toliko formálně, ale hlouběji se nezabýval jeho odvolacími námitkami, což se poté projevilo i v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. S tímto tvrzením nelze souhlasit. Odvolací soud se s námitkami obviněného vypořádal, a to v bodech 7. – 15. odůvodnění jeho usnesení. Rozsah a hloubku jeho odůvodnění je možné označit za adekvátní odvolací argumentaci. K tomu lze dodat, že problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na opakující se námitky obviněného se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Je na místě dodat, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

V. Způsob rozhodnutí

53. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky zčásti uplatněnému dovolacímu důvodu nevyhověly, zčásti [ve vztahu k dovolacímu důvodu podle písm. h)] byly shledány neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

54. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Vzhledem k jeho znění je možno odůvodnění tohoto rozhodnutí považovat za jdoucí nad rámec zákonného požadavku, a to zejména v části IV/3. Při jejímž zpracování se totiž mohl Nejvyšší soud omezit na prosté konstatování, že v něm uvedené (a nad rámec nezbytného) vypořádané námitky nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů, z čehož plyne, že přezkumnou povinnost dovolacího soudu ani nemohou vyvolat.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 3. 2025

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu