7 Tdo 100/2020-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 2. 2020 o dovolání
obviněného M. K., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchní soud
v Praze ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 10 To 84/2019, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 2/2019 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2019, č. j. 5 T
2/2019-498, byl obviněný M. K. uznán vinným pod bodem 1 zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem
podání alkoholu dítěti podle § 204 tr. zákoníku a pod bodem 2 zločinem
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon
byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr.
ř. o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozené
nezletilé AAAAA (pseudonym) ve výši 400 000 Kč.
Zločinu znásilnění a přečinu podání alkoholu dítěti se obviněný podle zjištění
nalézacího soudu dopustil v podstatě tím, že od podzimu roku 2017 do 23. 12.
2018 ve svém bydlišti v obývacím pokoji rodinného domu za účelem vlastního
sexuálního uspokojení s četností ob víkend a od přelomu let 2017 a 2018 až
každý víkend, a to i poté, co poškozené nezletilé AAAAA, nar. XY, nalil blíže
nespecifikované množství alkoholu, s ní proti její vůli opakovaně vykonával
soulože a anální pohlavní styky, osahával ji na prsou a na přirození, které jí
též olizoval a zasouval jí do něj prsty, neúspěšně po ní požadoval orální
pohlavní styky, přičemž její věk znal, neboť se jedná o dceru jeho bývalé
manželky, a uvedeného jednání se dopouštěl jednak přes její aktivní obranu a
jednak zneužívaje její opilosti po podaném alkoholu a strachu z další fyzické
agrese vůči ní a posléze zneužívaje své fyzické převahy a toho, že poškozená
uvedenému jednání nakonec podlehla při seznání beznadějnosti kladení dalšího
odporu. Zločinu pohlavního zneužití se dopustil podle zjištění soudu prvního
stupně tím, že v noci ze 7. 12. na 8. 12. 2018 na tomtéž místě si přilehl k
poškozené nezletilé BBBBB (pseudonym), nar. XY, jejíž věk znal, a po dobu asi
patnácti minut ji osahával přes oblečení na prsou.
Odvolání obviněného směřované proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně
bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 10 To
84/2019-570, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný dovoláním s odkazem na důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudu prvního stupně vytkl, že
nesprávně zhodnotil důkazy, především věrohodnost výpovědí poškozených
nezletilých, přičemž nevzal v potaz jeho obhajobu uplatňovanou od počátku
trestního řízení, že se trestné činnosti nedopustil, ani jiné důkazy znějící v
jeho prospěch. Zdůraznil, že žádnými důkazy nebylo prokázáno, že by výpovědi
obou poškozených byly pravdivé. Ze znaleckých posudků i z výpovědi matky
obviněného i jeho samotného naopak vyplývá, že poškozená AAAAA nemluvila
pravdu. Výpověď této poškozené je jediným přímým důkazem, na základě kterého
byl odsouzen. Z výsledků gynekologického vyšetření je sice patrné, že měla
pohlavní styk, neprokazuje však, s kým tento styk měla. Obviněný dále vyjádřil
přesvědčení, že soud při hodnocení důkazů porušil zásadu presumpce neviny a s
ní související zásadu in dubio pro reo. V závěru svého dovolání dodal, že pokud
se jedná o uloženou povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 400
000 Kč, je pro něj taková částka likvidační, jelikož po dobu výkonu trestu
odnětí svobody nebude mít žádný příjem a nebude tak mít z čeho splácet své
závazky. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství s tím, že námitky dovolatele jsou skutkové povahy a nelze je
podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Vyložila, že soudy se
těmito námitkami obviněného zabývaly a dospěly k logickým a důkazně podloženým
závěrům o vině. Navrhla dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.),
splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně
neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Obsah
konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího
důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle
§ 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace
hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily
z důkazů (sem spadá i námitka porušení principu in dubio pro reo), případně
jakým způsobem a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního
práva, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím
důvodem je porušení hmotného práva.
Dovolání obviněného bylo založeno převážně na námitkách, které jsou mimo rámec
deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů.
Většina námitek se týkala posouzení věrohodnosti výpovědí poškozených
nezletilých a toho, jak soudy hodnotily výpověď matky obviněného – svědkyně E.
H. K. a výpověď samotného obviněného.
Není však důvod zpochybňovat závěr soudů, jež uvěřily výpovědím poškozených
nezletilých v kontextu ostatních důkazů. Především soud prvního stupně se velmi
obsáhle zabýval posouzením věrohodnosti těchto výpovědí (srov. odstavce 44 až
53 odůvodnění rozsudku), přičemž uvedl, jaké další důkazy podporují závěr o
jejich pravdivosti. Jedná se o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví
pedopsychiatrie, a z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, vypracované
jak na poškozenou AAAAA, tak na poškozenou BBBBB (té se týkal pouze
psychologický posudek), i upřesňující a doplňující výslechy obou jejich autorek
– znalkyň MUDr. Evy Čápové a Mgr. Lenky Čermákové provedené u hlavního líčení.
Dále se jedná o výpovědi svědků T. V., pracovnice Základní školy XY E. K, či
biologické matky poškozené AAAAA R. K. i o listinné důkazy, jako např. lékařské
zprávy o výsledcích gynekologického vyšetření poškozené AAAAA či obsah lékařské
zprávy Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Hradci Králové
atd. Není proto pravdou, že by byl závěr o vině obviněného učiněn pouze na
základě výpovědí poškozených nezletilých, jak bylo tvrzeno v dovolání. Soudy
obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, jaké další
zjištěné skutečnosti vzaly v potaz a jaké okolnosti dotvořily celkový obraz
svědčící pro závěr o vině obviněného. Argumentaci obou soudů lze označit za
logickou a nevykazující prvky libovůle.
V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a
napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem dovolacího řízení jednotlivé
důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a
vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily
důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že
ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje
se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pod uplatněný dovolací důvod je podřaditelná námitka obviněného směřovaná do
výroku o náhradě nemajetkové újmy, konkrétně uložení povinnosti zaplatit
poškozené nezletilé AAAAA 400 000 Kč. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze dovolání podat i proti adheznímu výroku (§ 228 odst. 1 tr.
ř.), jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Jde pak o „jiné hmotně
právní posouzení“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Typicky se může
jednat o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti
za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 21.
2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019).
I když tuto námitku obviněný správně podřadil pod výše uvedený dovolací důvod,
jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Byla založena na tvrzení, že částka 400 000 Kč, kterou má obviněný uhradit
poškozené AAAAA jakožto náhradu nemajetkové újmy, je pro něj likvidační. V
rámci této výhrady vytkl především odvolacímu soudu, že při posouzení jeho
schopnosti tuto povinnost k náhradě nemajetkové újmy splnit nesprávně posoudil
kritérium jeho majetkových poměrů.
Ačkoli jde o námitku pouze dílčí, týká se stanovení výše náhrady nemajetkové
újmy a tedy aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku (zákon č.
89/2012 Sb., dále jen „o. z.“). Nalézací soud se touto otázkou obsáhle zabýval
v odst. 75 - 89 odůvodnění svého rozsudku. Důvodně aplikoval zejména ust. §
2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 o. z. a vyšel ze zásadně správných kritérií pro
stanovení výše náhrady. Vzal v úvahu vysokou závažnost a okolnosti jednání
obviněného a jeho negativní následky na psychice poškozené, i když nebyly v
daném případě nějak mimořádně těžké. Celkově byl případ z tohoto hlediska
hodnocen jako typově „neutrální“. Soudy přihlédly k intenzitě, četnosti,
dlouhodobosti a způsobu zásahů do přirozených osobnostních práv poškozené,
jejímu věku a rovněž k tzv. sekundární viktimizaci pramenící z nutnosti
podstoupit lékařská vyšetření, znalecké zkoumání a úkony trestního řízení.
Odvolací soud správně konstatoval, že samotné uložení trestu nemůže být pro
poškozenou postačující satisfakcí. Z hlediska okolností na straně obviněného
bylo přihlédnuto k úmyslnému spáchání činu, jinak nebylo zjištěno nic, co by
výši náhrady mělo zásadně ovlivnit (samotné popírání trestné činnosti takovou
skutečností není). I přes určitou nepřesnost spočívající v odkazu na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který se týkal
jiné problematiky, a na zde uvedené „rozpětí“ od 240 000 do 500 000 Kč, lze
uzavřít, že částku 400 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy lze, ač je poměrně
vysoká, akceptovat jako v zásadě odpovídající judikaturou uznávaným kritériím.
Správně nalézací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013,
sp. zn. 8 Tdo 46/2013, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp.
zn. 4 Tdo 482/2016, přičemž zejména tento druhý případ, v němž byla obviněnému
uložena povinnost zaplatit náhradu nemajetkové újmy 300 000 Kč, je podobný zde
posuzované kauze.
Námitka obviněného se však týkala pouze doplňkového kritéria - dopadu do
majetkové sféry obviněného. Judikatura Nejvyššího soudu se přiklání k názoru,
že majetkové poměry škůdce (zde obviněného) nejsou nějakým samostatným
kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se
totiž v duševních útrapách poškozeného, a lze k nim proto přihlížet spíše
výjimečně ve smyslu jakési moderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k
majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu
proporcionality. Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona.
Jinými slovy, případné zvažování majetkových poměrů obviněného coby kritéria
hodnocení nemajetkové újmy je nezbytné vnímat pouze v jeho quasimoderačním
významu (nepůjde o moderaci v pravém slova smyslu podle § 2953 o. z., která se
uplatní spíše tam, kde lze výši nemajetkové újmy nějak kvantifikovat - např.
při stanovení bolestného a ztížení společenského uplatnění - a kde se už při
určování samotné výše jejího odčinění nemohou promítnout hlediska významná pro
moderaci). Nepochybné je, že toto hledisko nesmí představovat otázku, zda
obviněný disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, zda je bohatý či chudý
(a rozhodné není ani to, zda jde o právnickou, nebo fyzickou osobu). Proto jeho
majetkové poměry nehrají roli pro nějaké odstupňování výše přiznaného nároku.
Soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům
obviněného jen tehdy, pokud by výše náhrady (stanovené podle ostatních
kritérií) pro obviněného představovala likvidační důsledek. Majetkové poměry
mohou představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků
na náhradu nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019,
sp. zn. 11 Tdo 654/2019).
Důležité je, že nelze zjišťovat jen aktuální majetkové poměry škůdce, ale na
zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou
újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný
život. Jinak řečeno, rozhodující nejsou pouze majetkové poměry škůdce v době
rozhodování, ale i perspektiva jejich potenciálního vývoje v budoucnosti. Daným
postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také
do adhezního řízení (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016,
sp. zn. I. ÚS 3456/15). Soudy toto vzaly v úvahu, včetně pro obviněného
nastávajícího delšího výkonu trestu odnětí svobody (viz odst. 52 odůvodnění
napadeného usnesení).
Je nutné také dodat, že právo na přirozených právech oběti (v daném případě
právo poškozené na ochranu cti, důstojnosti a svobodné rozhodování o svém
intimním životě) je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce.
Hájení ekonomických zájmů škůdce by mohlo v některých případech poškozenému
vzniklou újmu ještě prohloubit. Jde tedy pouze o určitý korektiv sloužící k
eliminaci neúnosně vysokých nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018).
V posuzovaném případě soudy na podkladě konkrétních skutečností důvodně
uzavřely, že majetkové poměry obviněného nemohly výši náhrady nijak ovlivnit v
tom směru, že by byla tato výše pro obviněného likvidační. Námitka dovolatele
vztahující se k uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozené v
uvedené výši je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného se z podstatné části zakládá
na námitkách, jež mají skutkovou povahu a nejsou dovolacím důvodem, zčásti se
zakládá i na námitce, kterou je možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit,
jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. K. podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu