6 Tdo 1154/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2017 o dovolání,
které podal obviněný R. F. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.
4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 244/2014, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e
- rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016, a
to pouze v té části výroku o zrušení výroku o náhradě škody z rozsudku
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014, stran
poškozených P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., všichni bytem Z., F., dále ve
výroku, kterým byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost
nahradit škodu poškozeným P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K. a ve výroku, kterým
byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškození P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K.
odkázáni se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních,
- rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014,
a to pouze ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost odčinit P. S.,
nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, B. S., odčinit nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč,
Ing. J. S., odčinit nemajetkovou újmu 800.000 Kč a Z. K., rozené S., odčinit
nemajetkovou újmu 800.000 Kč a ve výroku, kterým byli podle § 229 odst. 2 tr.
ř. poškození P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K. odkázáni se zbytky jejich nároků
na odčinění nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265 a za přiměřeného užití § 265m odst. 2 tr. ř. s e poškození
P. S., B. S., Ing. J. S., a Z. K., všichni bytem Z., F., o d k a z u j í se
svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T
244/2014, byl obviněný R. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a
pokusem přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku a § 151 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustil tím, že
„ve Z. – K. dne 26. 4. 2014 kolem 2.50 hodin po předchozím požívání
alkoholických nápojů, kdy měl v krvi nejméně 0,52 ‰ alkoholu, řídil osobní
automobil tovární značky Opel Astra, registrační značky ..., a při jízdě za
noční tmy úsekem bez veřejného osvětlení na ulici V. nepřizpůsobil rychlost
jízdy počasí a faktu, že před jízdou pil alkohol, jel s vozidlem zasahujícím do
levé poloviny vozovky, kde levým kolem najel na na silnici ležícího A. S. A. S.
utrpěl v důsledku přejetí především zhmoždění srdce při mnohočetných
zlomeninách žeber a další poranění nitrohrudních a nitrobřišních orgánů s
následným masivním krvácením do tělesných dutin, na jejichž následky na místě
zemřel. Poté, co obžalovaný A. S. přejel, zastavil svůj automobil, otočil se s
ním a vrátil se blíže k místu střetu s poškozeným na vzdálenost asi 20 metrů. Z
vozidla vystoupil a zjistil, že se jedná o člověka. Aniž by k poškozenému
přistoupil a přesvědčil se o jeho zdravotním stavu, nasedl zpět do svého
automobilu a z místa odjel, aniž by alespoň přivolal poškozenému pomoc.
Obžalovaný svým počínáním porušil povinnosti řidiče podle § 5 odst. 2 písm. b)
zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, podle něhož řidič nesmí
řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době
po požití alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu, dále
porušil povinnost řidiče podle § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle něhož
je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci provozu na
pozemních komunikacích, dále porušil povinnost řidiče podle § 18 odst. 1 téhož
zákona, podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým
schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a
dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě,
povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet
jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na
kterou má rozhled, a dále porušil pravidla pro směr a způsob jízdy podle § 11
téhož zákona, podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu
nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky.“
2. Za tyto trestné činy byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku a § 43
odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 38
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice
s dozorem. Podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
dále uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 5 roků a 7 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl
zavázán k povinnosti nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky
škodu 2.421 Kč a P. S. škodu 29.686 Kč a k povinnosti odčinit P. S.
nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, B. S. nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, Ing. J.
S. nemajetkovou újmu 800.000 Kč a Z. K., rozené S., nemajetkovou újmu 800.000
Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna
České republiky, P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., rozená S., odkázáni se
zbytky jejich nároků na náhradu škody a odčinění nemajetkové újmy na řízení ve
věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 To
107/2016. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu
poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 1.816 Kč, P. S. ve výši
1.522.264 Kč, B. S. ve výši 1.500.000 Kč, Ing. J. S. ve výši 600.000 Kč a Z.
K. ve výši 600.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tyto poškozené se
zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný
dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Odůvodnění svého mimořádného opravného rozčlenil do části A), v níž
napadl výrok o vině a trestu a do části B), v níž napadl výrok o náhradě škody
a nemajetkové újmy.
6. V části A) nazvané „Napadení výroku o vině, trestu a zákazu činnosti“
uvedl, že ve skutkové větě je uzavíráno, že jel vozidlem zasahujícím do „levé
poloviny vozovky“, tedy částečně v protisměru, kde levým kolem najel na zde
ležícího poškozeného, čímž porušil mj. § 11 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu) [dále též „zákon o
silničním provozu“], tj. povinnost jízdy při pravém okraji vozovky. Následně
vyjádřil názor, že se mu u odvolacího soudu nedostalo práva dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení. Pokud je v napadeném rozsudku
konstatováno porušení § 11 zákona o silničním provozu, pak tento závěr není
podle něho podložen důkazy a je oním jiným nesprávným hmotně právním
posouzením. Podle jeho mínění konstrukce soudů obou stupňů spočívající v tom,
že měl porušit povinnost výše uvedenou a najet na poškozeného v protijedoucím
jízdním pruhu, je nesprávným hmotněprávním zhodnocením s přímým významem pro
právní posouzení skutku. Soud druhého stupně se s námitkami stran polohy
ležícího poškozeného nevypořádal, odmítl návrhy na doplnění dokazování, a byť
bylo zřejmé, že tělo po nárazu „rolovalo“, i přes tato zjištění uzavřel, že
jeho poloha v době střetu byla v protijedoucím pruhu. Bylo otázkou, jak se mohl
s těmito argumenty vypořádat, když na projednání této věci si ponechal čas cca
20 minut. Prostor pro vyjádření obhájkyně ponechán nebyl, když času se
odvolacímu soudu nedostávalo. Jakákoli snaha o přednes byla zastavena s
poukazem na písemné vyjádření. Závěrečné zhodnocení „provedeného“ dokazování v
rámci konečného návrhu bylo zúženo do vyžadování formulace „jak máme
rozhodnout“.
7. Obviněný dále zdůraznil, že poloha těla poškozeného před střetem s
jeho vozidlem nebyla postavena najisto, nejméně tak, aby nevzbuzovala
pochybnosti. V návaznosti na to poznamenal, že mu přitěžuje, jestliže soud tuto
polohu shledal v protisměrném jízdním pruhu, což má vliv i na posouzení míry
spoluzavinění. Dodal, že znalec nebyl při vyšetřovacím pokusu schopen přesně
určit polohu těla figuranta a že při hlavním líčení připustil, že tělo
poškozeného lze na jeho nákresu situovat i o více než 0,5 m k pravému jízdnímu
pruhu. Pokud by se tak stalo, zasahoval by poškozený svou horní polovinou těla
do pravého jízdního pruhu a obviněný by tak nenajel na poškozeného v levém
jízdním pruhu a nemohlo by mu být přičítáno porušení povinností řidiče podle §
11 zákona o silničním provozu a nemohlo by mu být přičítáno, že neobjel
poškozeného zprava. Stanovení polohy těla je zásadní také v tom smyslu, že
ovlivňuje závěr znalce o možnosti objetí těla poškozeného „vybočením vpravo ve
vzdálenosti 27 m od ležícího chodce“. Přejetí osoby v protisměrném pruhu je
soudy hodnoceno jako nejvýraznější přitěžující okolnost. Podle obviněného se
nelze zbavit dojmu ze zcela jednostranného hodnocení důkazů, když mu bylo
kladeno k tíži jeho vyjádření z přípravného řízení, a to zčásti za použití
úředního záznamu, tedy důkazu procesně nepoužitelného. Vyjádření soudu, že je
třeba poukázat na předchozí stanovisko obhajoby, aby státní zástupce podle §
175a tr. ř. zahájil jednání o dohodě o vině a trestu, dokresluje korektnost
vedeného procesu, když k tíži obviněného staví návrh na procesní postup, ke
kterému státní zástupce nesvolil. V daných souvislostech obviněný podotkl, že
se k přejetí poškozeného v protijedoucím pruhu nedoznal, přiznal pouze jízdu
„ke středu vozovky“ s jasným zdůvodněním, proč tak činil v nočních hodinách na
neosvětleném úseku vozovky. Zdůraznil pak, že opomenutí znaleckého posudku
navrženého obhajobou a výslechu zasahujícího lékaře a dále extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně
druhé, a to zejména ohledně polohy těla poškozeného před střetem, odůvodňují
podané dovolání. Namítl ještě, že soud při úvaze o trestu porušil také § 39
odst. 4 tr. zákoníku, když mu jako přitěžující okolnost přičetl naléhání matky,
aby se přihlásil na policii, což je zahrnuto v aplikované skutkové podstatě §
151 tr. zákoníku.
8. V části B) nazvané „Výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy“
obviněný prezentoval, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly normy hmotného
práva [§ 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „občanský
zákoník” či „OZ”) a ustanovení související] na posuzovaný případ, jelikož
nedostatečně vyhodnotily spoluzavinění poškozeného, osobu obviněného, jeho
majetkové poměry, jeho doznání, postoj k souzené věci, snahu o náhradu škody,
omluvu, omluvu jeho matky, intenzitu vztahů jednotlivých poškozených a osoby
zemřelého. Soudy uložená povinnost nahradit způsobenou škodu a nemajetkovou
újmu má pro obviněného doživotní „likvidační“ následky. Soud druhého stupně
uzavřel, že pro moderaci nevidí prostor, což je v rozporu s požadavky Ústavního
soudu a tento závěr znemožní obviněnému pro futuro vést snesitelný a lidsky
důstojný život. Nevhodným a nedůstojným byl shledán požadavek na výslech sestry
poškozeného, která nebyla vyslechnuta v žádné fázi trestního řízení. Obviněný
však má právo na posouzení, jaký mělo jeho jednání dopad na jednotlivé
poškozené. Soud podle něho pochybil dále tím, že se držel metodiky Nejvyššího
soudu, která je použitelná ve vztahu k nemajetkové újmě podle § 2958 OZ, avšak
na nyní posuzovaný případ nedopadá. Žádný ze soudů nezhodnotil ani morální
zadostiučinění, kterého se poškozeným dostalo (omluva, aktivně projevená snaha
o náhradu škody), ale i obviněnému uložený důrazný nepodmíněný trest odnětí
svobody ve spojení s trestem zákazu činnosti, kdy i tato sankce je pro
obviněného citelná a de facto jej vylučuje z výkonu povolání po návratu z
výkonu trestu odnětí svobody. Soudy podle jeho přesvědčení neaplikovaly princip
proporcionality, nevysvětlily, z jakých důvodů přiznaly částky mnohonásobně
překračující sumy dosud přiznávané, nezohlednily zálohové plnění ze strany
pojišťovny Kooperativa, takže jimi přisouzená výše zadostiučinění (nadto
paušálně nazývaná v rozsudku soudu druhého stupně škodou) nese znaky
nahodilosti, odchyluje se od dosavadní rozhodovací praxe a je chybně vypočtena
metodikou Nejvyššího soudu. Dále poukázal na to, že nevyhodnocena zůstala i ta
okolnost, že se snažil poškozeným omluvit a zaslat finanční hotovost na
uhrazení nákladů spojených s pohřbem poškozeného.
9. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13.
4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20.
11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014, ve všech jeho výrocích, podle § 265k odst. 2
tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby tuto trestní
věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul, že námitky
proti skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem, námitky proti průběhu
jednání před odvolacím soudem, námitky důkazů opomenutých a námitka extrémního
nesouladu jsou dílem nedůvodné a dílem nekonkrétní a jsou námitkami procesními,
které nemohou založit tvrzený ani jiný dovolací důvod. Jestliže se dovolatel
domáhá, aby byla posouzena přiměřenost trestu, poukázal státní zástupce na
ustálenou judikaturu, podle níž lze námitky proti druhu a výměře trestu
uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Naproti tomu se státní zástupce ztotožnil s další částí dovolání, v níž
obviněný argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4
Tdo 1402/2015, a judikaturou Ústavního soudu, přičemž brojí proti výši náhrady
nemajetkové újmy, která byla odvolacím soudem přiznána pozůstalým poškozeného.
V tomto směru totiž dovolatel podle jeho názoru přiléhavě vystihl podstatu
zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu. Následně státní zástupce vyložil základní
myšlenky a závěry uvedeného rozhodnutí s tím, že byly aplikovány i v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, 3 Tdo 594/2016, a konstatoval, že
dovolatelem napadený rozsudek zjevně trpí vadami patrnými z citované
judikatury. Shrnul, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, neboť odvolací soud nesprávně vyložil a
užil § 2959 OZ. K rozhodnutí o nemajetkové újmě dosud nebyly provedeny veškeré
nezbytné důkazy. Při respektování rozhodnutí publikovaného pod č. 78/2013 Sb.
rozh. tr. měl státní zástupce za to, že za takové situace nezbývá, než aby
Nejvyšší soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal pozůstalé poškozené s jejich
nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních.
11. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu toliko ve
výrocích, jimiž tento soud nově rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu
čtyřem poškozeným pozůstalým P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., přičemž výrok
ohledně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky zůstane nedotčen, dále
podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 229 odst. 1 tr. ř., za užití § 265 a § 265m odst. 2
tr. ř., odkázal jmenované pozůstalé poškozené s jejich nároky na řízení ve
věcech občanskoprávních. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016,
sp. zn. 5 To 107/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d
odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném
ustanovení.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
IV.
18. V posuzované věci se však námitky obviněného směřující vůči výroku o
vině a trestu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jakož i
jinými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.) míjejí. Pokud jde o
otázku viny, obviněný soudům obou stupňů vytýká primárně neúplné dokazování,
nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž
současně předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že nepřejel zesnulého
poškozeného v protisměrném jízdním pruhu). Výlučně z těchto skutkových tvrzení
pak vyvozuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný
tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení
důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení
soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených
zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však pod výše uvedený
(ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Totéž nutno konstatovat stran námitek
vůči průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem, které jsou ryze
procesního charakteru. Nadto lze pouze ve stručnosti dodat, že tyto nemohou být
opodstatněny již se zřetelem k obsahu, jakož i rozsahu rozsudku soudu druhého
stupně, z něhož je zřejmé, že se věcí a námitkami obviněného naopak podrobně a
pečlivě zabýval.
19. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neúplnosti dokazování,
vadného hodnocení důkazů a nesprávných skutkových zjištění neexistuje přezkumná
povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize
s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí
případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem
bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 582/01,
II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů
získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah
směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí
nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v
soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s
důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou
opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a
další).
20. Navzdory skutečnosti, že v nyní souzené věci nejsou dány žádné vady
důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, Nejvyšší soud považuje za vhodné se
alespoň ve stručnosti k některým skutkovým a procesním námitkám obviněného
vyjádřit. Stran námitky týkající se polohy těla zesnulého poškozeného v
okamžiku střetu nutno uvést, že obdobné výhrady byly uplatněny již v předchozím
řízení a odvolací soud se jimi rozsáhle a pečlivě zabýval na str. 5 a 6
odůvodnění svého rozhodnutí. V souladu s provedeným dokazováním poté vyslovil,
že se neztotožňuje s tvrzením obhajoby o nedostatečně a neúplně zjištěném
skutkovém stavu, přičemž s tímto závěrem souhlasí i dovolací soud. Jak již
vyslovil soud druhého stupně, obviněný v rámci svého procesního výslechu v
přípravném řízení vypověděl, že pokračoval v jízdě na dálková světla, a to
zhruba středem silnice. Když najížděl k jedné pravotočivé zatáčce, tak uviděl v
levé části vozovky něco ležet, než stačil zareagovat, tak to přejel. V hlavním
líčení poté vypověděl, že k přejetí toho člověka došlo v tom protijedoucím
pruhu nebo víceméně uprostřed. Danému poté bez pochyb koresponduje i znalecký
posudek (spolu s výslechem v hlavním líčení) znalce Ing. Františka Kropáče,
Ph.D., z oboru dopravy, městské a silniční, technické posudky o příčinách
dopravních nehod, z něhož se podává, že zesnulý poškozený ležel v protisměrném
jízdním pruhu z pohledu jízdy vozidla řízeného obviněným, na zádech v šikmé
poloze přes uvedený jízdní pruh, levou polovinu těla k přijíždějícímu vozidlu
obviněného, hlavu měl asi půl metru od středu vozovky. Pokud dovolatel tvrdil,
že při hlavním líčení znalec připustil, že tělo zesnulého poškozeného bylo
možno na jeho schématu situovat i o více než 0,5 m k pravému jízdnímu pruhu,
neodpovídá toto tvrzení obsahu protokolu o hlavním líčení, podle něhož se
znalec k dotazu obhájce vyslovil, že poloha těla byla přibližná v toleranci v
jednotkách decimetrů, tzn. 1 - 5 dm (srov. č. l. 379 p. v.), nikoli tedy o více
než 0,5 m, jak prezentuje obviněný. O přejetí těla obviněného v protisměrném
jízdním pruhu tak není pochyb. Soud druhého stupně se zabýval i návrhem na
doplnění dokazování výslechem svědka Z. L., lékaře záchranné služby, a návrhem
na vypracování ústavního znaleckého posudku (Ústavu soudního znalectví v
dopravě, ČVUT Praha), přičemž náležitě odůvodnil odmítnutí provedení
navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost (srov. str. 5 a 10 rozsudku
odvolacího soudu). Řízení tak netrpělo ani deficitem v podobě opomenutých
důkazů.
21. V kontextu shora uvedeného nutno podotknout, že soudy obou stupňů si
byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak
hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická
návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení
§ 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní
posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze
vytýkat svévoli. Dlužno dodat, že existence případného extrémního nesouladu
mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být
založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje
z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými
rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a
souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor)
ve shora vymezeném pojetí dán.
22. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu
vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že
ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2
Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší
soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva
a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní
předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými
důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní
prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu
soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v
řízení před soudy nižších stupňů.
23. Dále ohledně námitky porušení § 39 odst. 4 tr. zákoníku je zapotřebí
uvést, že tato ve své podstatě směřuje vůči otázce přiměřenosti trestu. K tomu
však Nejvyšší soud připomíná, že námitky stran druhu a výměry uloženého trestu
(s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně
uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. S odkazem na uvedený dovolací důvod lze přitom napadat toliko
pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených
intencích, tzn. že druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest
byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením
její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. Poukazem na
tento dovolací důvod se nicméně nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí
pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby
výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 38 a násl. tr.
zákoníku, která stanoví obecné zásady pro jeho ukládání (srov. přim. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
24. S ohledem na shora uvedené tudíž nutno konstatovat, že jiná
pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu
(zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr.
zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu ani podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (či jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
tr. ř). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by
nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o
dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr.
ř. Obviněný však také namítl nesprávnost výroku o náhradě škody a nemajetkové
újmy (de facto ovšem nesprávnost rozhodnutí o odčinění nemajetkové újmy z
hlediska § 2959 a souvisejících ustanovení OZ), přičemž charakter v souvislosti
s tím uplatněné argumentace nezakládá podmínky pro rozhodnutí Nejvyššího soudu
způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou odmítnutí
dovolání. Za tohoto stavu přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř.
uvedenou část napadeného rozhodnutí i jí předcházejícího řízení a dospěl k
následujícím zjištěním.
26. Nejprve lze v obecnosti připomenout, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.
odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému
majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného
bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou
škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení,
jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento
zákon jinak. Takto postupuje za situace, jestliže jsou nárok a jeho výše
odůvodněny výsledky hlavního líčení. Naopak, není-li podle výsledků dokazování
pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo
k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o
povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání
bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně
protáhlo trestní řízení, soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkáže poškozeného na
řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným
orgánem. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních,
popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také
se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.
27. V dané věci uplatnili poškození P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K.,
roz. S., své nároky na náhradu (odčinění) nemajetkové újmy a poškozený P. S.
též nárok na náhradu škody (nákladů spojených s vypravením a realizací pohřbu
zemřelého A. S.) řádně a včas.
28. Jak již výše uvedeno, soud prvního stupně ve svém rozhodnutí přiznal
těmto poškozeným částky nemajetkové újmy a poškozenému P. S. rovněž náhradu
škody ve výších tam uvedených a se zbytky jejich nároků je odkázal na řízení ve
věcech občanskoprávních.
29. Soud druhého stupně, který rovněž přiznal dotčeným poškozeným
náhradu nemajetkové újmy (nesprávně ji označil jako náhradu škody) a v zásadě
se ztotožnil s argumenty a závěry soudu prvního stupně o intenzitě rodinných
vztahů a vzájemných citových vazbách mezi zesnulým poškozeným a pozůstalými
poškozenými, změnil částky přiznané jednotlivým poškozeným z důvodu jiného
náhledu na míru zavinění obviněného. Svůj závěr o přiznané výši předmětného
nároku přitom opřel o Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na
zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 OZ) ze dne 12. 3.
2014. Poškozenému P. S. přiznal též náhradu škody (nákladů spojených s
vypravením a realizací pohřbu zemřelého).
30. V návaznosti na uvedené je nutno předeslat, že nelze pochybovat o
tom, že poškození P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., roz. S., jsou subjekty
oprávněnými z hlediska ustanovení § 2959 OZ (poškozený P. S. též z hlediska
ustanovení § 2961 OZ). Tento závěr je podložen již zjištěním o vině obviněného
shora popsaným skutkem a o relevantním příbuzenském vztahu jmenovaných
poškozených k zesnulému A. S. Přes tyto skutečnosti adhezní výrok rozsudku
soudu druhého stupně nemohl obstát. Bylo to způsobeno několika pochybeními,
jichž se tento soud při svém rozhodování dopustil.
31. V první řadě pochybil již tím, že obviněnému uložil, byť rozhodoval
o nároku těchto čtyř poškozených na odčinění nemajetkové újmy, povinnost
nahradit jim škodu (což je jiný institut občanského práva) a nadto ve výroku
svého rozhodnutí sloučil ve vztahu k poškozenému P. S. výrok o náhradě škody
(pohřebného) a odčinění nemajetkové újmy. Samo o sobě by toto, svojí podstatou
formální pochybení nezaložilo důvod pro kasaci příslušné části napadeného
rozhodnutí. Nejvyšší soud však zjistil i další, podstatně závažnější pochybení.
32. Uvedený výrok (výrok o povinnosti „nahradit škodu poškozeným“ P. S.,
B. S., Ing. J. S. a Z. K.) totiž nemohl obstát zejména z důvodu nesprávné
aplikace ustanovení § 2959 OZ, pokud šlo o výši přiznané náhrady. Odvolací soud
při určení výše reflexní (odvozené) újmy vycházel, jak shora uvedeno, z
Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolesti a ztížení společenského
uplatnění) podle § 2958 OZ, jež však na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť
slouží k posouzení stupně a intenzity zásahu do zdraví primární oběti a určení
výše odškodnění její bolesti a ztížení společenského uplatnění, a nelze ji dále
využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých
poškozených jako sekundárních obětí ve smyslu § 2959 OZ.
33. V daných souvislostech Nejvyšší soud konstatuje, že se problematikou
výkladu ustanovení § 2959 OZ zabýval (v návaznosti na rozhodovací praxi
Ústavního soudu týkající se náhrady nemajetkové újmy) ve svém rozsudku ze dne
15. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a zdůrazňuje, že neshledal důvodu zde
rozvedená aplikační východiska negovat, měnit či modifikovat nebo se od nich
jinak odchýlit. Proto je v následujícím textu s odkazem na uvedené rozhodnutí
opětovně akcentuje.
34. Podle § 2959 OZ škůdce při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na
zdraví odčiní duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké
peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto
určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Současný občanský zákoník dále nijak
blíže nestanoví maximální možnou výši náhrady, popřípadě konkrétní paušální
částku této reflexní újmy, která byla v předchozí právní úpravě zakotvena v
ustanovení § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném od 1. 5. 2004 (dále také jen „předchozí občanský zákoník.”), jenž
stanovil jednorázové odškodnění pozůstalých za nemajetkovou újmu vzniklou v
případě usmrcení osoby blízké (v případě pozůstalého rodiče a dítěte částkou ve
výši 240.000 Kč a u sourozence částkou ve výši 175.000 Kč). K jejímu přiznání
postačilo doložit relevantní příbuzenský vztah pozůstalého k usmrcené osobě bez
dalšího dokazování. Naznačené jednorázové odškodnění bylo ve „standardních”
případech konečné, avšak z důvodu absence kritérií zohledňujících individuální
okolnosti konkrétního případu pro paušálnost těchto částek jej nebylo možno
považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nebylo vyloučeno,
pokud jednorázové odškodnění nepředstavovalo dostatečnou satisfakci za vzniklou
újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly za splnění jisté
mimořádnosti případu i další relutární satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2
a 3 předchozího občanského zákoníku na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009). Příkladmo se jednalo o značně
výraznější zásah do soukromí pozůstalých, než k jakému dochází v obvyklých
případech běžných vztahů v rodině, tedy při zásahu do značně kvalitativně
rozvinutějších a výrazně hlouběji vyvinutých rodinných vztahů nad obvyklou
úroveň takových vztahů ve společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007) či mimořádnou závažnost vzniklé
nemajetkové újmy nebo mimořádné okolnosti, za nichž k porušení práva došlo
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011). Soudní
praxe však dospěla i k závěru, že nelze vyloučit ani existenci důvodů, pro
které bude vhodné relutární satisfakci snížit, a to např. v podobě morálního
zadostiučinění, které se poškozenému již dostalo (omluva toho, kdo zasáhl do
práv na ochranu osobnosti fyzické osoby, jeho aktivně projevená snaha
mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci v podobě dobrovolného
poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích či jiné formy zmírnění následků
jakého zásahu, tedy kupříkladu účast s poškozeným, jemu poskytnutá součinnost,
projevená lítost), konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu
do osobnostních práv dotčené fyzické osoby, resp. satisfakčního účinku
trestního řízení vedeného proti původci zásahu do osobnostních práv a
rozhodnutí v něm vydaného.
To založilo nutnost náležitě, na základě výsledků
důkazního řízení, individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních
prostředků, kterých se dotčené osobě již dostalo, zmírnit následky zásahu do
jejího práva na ochranu osobnosti, a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry
se takováto satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1746/2006, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2545/2008). Zároveň je
třeba při stanovení výše náhrady škody zohlednit i situaci, kdy je pachatel
odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek
zavinil pachatel z nedbalosti. Rovněž nutno dbát na to, aby uložená povinnost
nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní „likvidační” následky,
tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život (blíže viz nález
Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11).
35. Při vědomí, že právě citovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního
soudu se váže k právnímu stavu za účinnosti předchozího občanského zákoníku,
nelze současně přehlédnout východiska, pro která zákonodárce ustanovení § 2959
OZ do nového kodexu zařadil. Důvodová zpráva k § 2951-2971 OZ konstatuje, že
pokud jde „o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, opouští se
pojetí § 444 odst. 2 a 3 platného (dnes již předchozího) občanského zákoníku a vůbec myšlenka, že by sazebník výše náhrad měl a priori
stanovit zákon nebo dokonce podzákonný předpis, aby se tak zjednodušilo
rozhodování soudů. Ostatně i jiné cizozemské úpravy dávají soudům volnou ruku,
odmítajíce, aby jiná moc – zákonodárná či výkonná, nařizovaly soudům, jak mají
každý jednotlivý případ rozhodnout. Dlužno konstatovat, že primárním zájmem
zákonodárce bylo odstranění paušálních zákonných náhrad, nikoli zpochybnění
samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k této problematice před nabytím
účinnosti současného občanského zákoníku vyvinula, a tím vědomému nastolení
stavu diskontinuity v rozhodovací činnosti. Za takového stavu se v posuzovaném
případě jeví z pohledu Nejvyššího soudu jako vhodné na tuto rozhodovací činnost
navázat a připomenout základní východiska, na kterých se ustálila judikatura ve
vztahu k dřívější právní úpravě. Nejedná se přitom o nekritické převzetí
dosavadního rozhodování posuzované problematiky, současně ovšem nelze dospět k
závěru, že dovolání se ratia normy § 2959 OZ by mělo ústit do závěru o nutnosti
dramatické změny dosavadní rozhodovací praxe k této otázce a vůli k nastolení
stavu přiznávání neúměrně vysokých náhrad na základě tvrzeného právního důvodu.
36. V daných souvislostech lze připomenout nejnovější rozhodovací
činnost Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14),
který reagoval na stav po přijetí současného občanského zákoníku, jakož i
upřesnil kritéria při rozhodování o peněžité náhradě nemajetkové újmy
(relutární náhrada). Z hlediska základů pro postup při odškodnění takové újmy,
je třeba vycházet již ze samotných principů vyplývajících přímo z čl. 10 odst.
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Jako další
podpůrný pramen, a to v rovině interpretační, je nutno vzít v úvahu čl. 10:301.
Principů evropského deliktního práva (PETL), jež obsahuje určení oprávněných
osob a kritéria výše nemajetkové újmy. Tyto principy, i když mají základ v
soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, které
se postupně tomuto pojetí přizpůsobují. Základním principem odškodnění
nemajetkové újmy je pak posouzení všech okolností případu a přiznání co možná
srovnatelných částek za objektivně podobné újmy. Hlavním smyslem takové náhrady
je její satisfakční rovina, která narůstá v přímé úměře s mírou zavinění
původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do
osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít
zadostiučinění). Ústavní soud dochází k závěru, že v případě zlého úmyslu
(záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad
tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě
citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Korekci paušalizace pak
představují další konkrétní okolnosti každého případu, a to jak právní nebo
skutkové, přitěžující nebo naopak polehčující.
37. Za okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být
podle rozvíjející se doktríny považovány zejména a) intenzita vztahu žalobce se
zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka existenční závislosti
pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši
náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi
blízkého člověka je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní
aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění.
38. Naopak okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu)
představují zejména a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.),
b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové
poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zcela
zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy
pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit
dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená
bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým
poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků.
39. Je jistě neoddiskutovatelné, že citové vazby mezi rodinnými
příslušníky jsou naprosto unikátním druhem společenských pout, vyznačujících se
dlouhodobým, silným a úzkým sepjetím jedinců. Za nejsilnější vazby pak lze
označit ty, které se tvoří v přímé příbuzenské linii, či jsou utvářeny na
základě dlouhodobého soužití ve společné domácnosti. Mezi tradičně nejužší
spojení lze proto řadit vztahy mezi rodičem a dítětem, manželi, eventuálně též
sourozenci. Narušení takových pout, pak – zejména dojde-li k němu na základě
neočekávané, tragické události – vyvolává nejen zásah do integrity (typicky
tělesné) samotného jedince, který byl přímo dotčen takovou událostí, ale
pochopitelně také do integrity s ním spjatých blízkých osob. Takový zásah
přitom mnohdy lze stavět na roveň fyzické újmě, a je proto na místě existence
mechanismu umožňujícího její finanční kompenzaci. Na druhé straně však taková
snaha o peněžitou kvantifikaci duševních útrap, při níž není možné vycházet z
objektivně měřitelných výsledků, jak je tomu např. u ohodnocení rozsahu
fyzického poranění, musí vycházet z velmi pečlivého uvážení všech okolností
případu, při němž došlo ke vzniku škodné události, a která má dopad na
sekundární oběti, vazeb mezi pozůstalými a obětí trestné činnosti a dalšího
maximálně zjistitelného počtu specifik, jež umožní stanovit adekvátní
kompenzaci nemajetkové újmy v penězích.
40. Ze shora rozvedených kritérií, která jsou vystavěna na okolnostech
konkrétního případu a korigována zásadou proporcionality, je pak nezbytné
vycházet rovněž v rámci adhezního řízení. To ve své podstatě nahrazuje
občanskoprávní řízení. Trestní soud proto musí v adhezním řízení postupovat se
stejnou pečlivostí jako soud, který rozhoduje o takovém nároku v civilním
řízení. Trestní soud tudíž musí vzít v úvahu všechna ustanovení
občanskoprávních předpisů dané problematiky se dotýkající.
41. Kvantifikace náhrady (odčinění) nemajetkové újmy tedy musí vycházet
ze zjištění a velmi pečlivého uvážení všech relevantních okolností případu, při
němž došlo ke vzniku škodné události, vazeb mezi pozůstalými a obětí trestné
činnosti a dalšího maximálně zjistitelného počtu specifik, jež umožní stanovit
adekvátní kompenzaci nemajetkové újmy v penězích, a to v mezích výše
konkretizovaných kritérií.
42. V posuzované věci však soudy nižších stupňů přes jejich nespornou
snahu těmto požadavkům v potřebné míře nedostály. Zvláště to platí pro úplné
objasnění a zhodnocení okolností z pohledu kritérií vymezených výše v bodě 39.
ve vztahu k obviněnému (škůdci).
43. V těchto souvislostech je namístě zejména znovu zdůraznit,
že přiznaný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy nesmí být pro obviněného
likvidační. Zde je namístě připomenout nález Ústavního soudu ze dne 30. 3.
2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, v němž vyslovil, že zejména v případech, kdy je
pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, nebo za trestný čin, jehož těžší
následek zavinil pachatel z nedbalosti, je při stanovení výše náhrady škody
třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro
pachatele doživotní „likvidační následky“, tj. aby mu neznemožňovala vést
snesitelný a lidsky důstojný život. Stupeň a intenzita viny pachatelů
nedbalostních trestných činů a trestných činů, jejichž těžší následek byl
zaviněn z nedbalosti, je přece jen kvalitativně odlišná, než je tomu u
pachatelů úmyslných trestných činů s úmyslně způsobeným těžším následkem.
Takové soudní rozhodnutí, které náležitě nerozlišuje stupeň závažnosti deliktu
a na ní závislý stupeň přísnosti uložené sankce, a které nezohledňuje mimořádné
osobní poměry pachatele při stanovení výše náhrady škody, nemůže být jako celek
hodnoceno jako spravedlivé.
44. Soud se tak musí zabývat kriteriem majetkových poměrů
obviněného, včetně případné otázky, zda nejsou dány zákonné předpoklady pro
snížení požadované náhrady škody ve smyslu § 2953 OZ, a to i v případě, kdy jde
o újmu způsobenou provozem vozidla, na kterou se vztahuje pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla podle zákona č. 68/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla. Výrok o povinnosti k náhradě újmy z adhezního
řízení je totiž v plném rozsahu závazný pouze pro obviněného jako pojištěného
škůdce a nikoliv již pro pojistitele, který nemá v adhezním řízení zákonem
stanoveno žádné procesní postavení a nemá tak procesní prostředky, jak toto
řízení ovlivnit. Mohou proto nastat případy, kdy je pojistitelem vyplacena
poškozenému jako pojistné plnění menší částka, než jaká je výše soudem
přiznaného nároku na náhradu újmy vůči pojištěnému škůdci. Také mohou nastat
případy, kdy o výplatě pojistného, resp. jeho výši bude veden s pojistitelem
spor, zatímco plnění uložené výrokem soudu o povinnosti k náhradě újmy bude
vůči pojištěnému již exekuovatelné. Proto je namístě zkoumat, zda uplatnění
nároku na náhradu škody nebude mít pro pojištěného důsledky z ekonomických
hledisek zcela likvidační (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp.
zn. I. ÚS 3456/15).
45. V rámci adhezního řízení je tedy nezbytné s ohledem na to,
aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledky, zkoumat
jeho majetkové poměry. Nelze však zjišťovat toliko aktuální majetkové poměry
obviněného, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti
uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést
snesitelný a důstojný život. Daným postupem přitom dochází k dostatečné
implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení.
46. V uvedeném směru však soudy nižších stupňů v posuzované věci
neučinily žádná relevantní zjištění a ostatně ani neprovedly odpovídající
hodnocení. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí deklaroval, že se
zabýval i moderačním ustanovením § 2953 odst. 1 OZ, z obsahu jeho argumentace,
na základě níž dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro uplatnění tohoto
ustanovení, je však zřejmé, že se otázkou majetkových poměrů obviněného a
posouzením toho, zda uvažovaná a přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy nebude
mít pro obviněného likvidační důsledky, vůbec nezabýval (pozornost soustředil
na „oprávněné zájmy poškozených“ a „samotné okolnosti případu“).
47. Nad rámec uvedených skutečností je zapotřebí dále uvést, že Nejvyšší
soud se v rozsudku ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, vedle otázky
určujících kritérií pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vyjádřil k
samotnému rozsahu takového nároku, a to tak, že stanovení výše náhrady by se
mělo odvíjet v základním rozpětí mezi 240.000 Kč až 500.000 Kč, a to pro
skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé.
Zdůraznil přitom, že takto stanovený rozsah kompenzace odpovídá typovým
(neutrálním) případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci
zpřísňující či naopak zmírňující kritéria (např. v podobě rozdílné formy
zavinění škůdce, věku pozůstalého, zvýšené intenzity jeho vztahu k zemřelé
osobě apod.). V případě dalších (méně intenzivnějších) příbuzenských vazeb je
namístě uvedené rozpětí přiměřeně modifikovat.
48. Závěry o výši nemajetkové újmy, kterou by měl obviněný odčinit,
učiněné odvolacím soudem (tím spíše soudem prvního stupně) však neodpovídají
ani těmto hlediskům. Zvláště nebylo lze z napadeného rozhodnutí vysledovat,
proč částky nemajetkové újmy přiznané jednotlivým poškozeným podstatně
převýšily shora zmíněný rámec výše náhrad.
49. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že se zřetelem k výše popsaným
konkrétním okolnostem napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže v části
týkající se poškozených P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., roz. S., obstát. V
zásadě z těchže důvodů nemůže ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě
nemajetkové újmy jmenovaným poškozeným (nikoliv však ve výroku o povinnosti
obviněného nahradit poškozenému P. S. škodu – náklady spojené s vypravením a
realizací pohřbu zemřelého) obstát ani rozhodnutí nalézacího soudu. Soudy
nižších stupňů totiž nepostupovaly při určení výše nemajetkové újmy důsledně v
mezích shora rozvedených teoretických východisek. Ostatně, z nezanedbatelné
části si ani nevytvořily pro takový postup patřičné skutkové podklady. V
posuzované věci totiž nebyly zejména náležitě objasněny a uváženy okolnosti na
straně obviněného coby škůdce, původce zásahu (především jeho majetkové poměry).
50. Na základě důkladného zvážení veškerých podstatných okolností
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
- rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 To 107/2016, a
to pouze v té části výroku o zrušení výroku o náhradě škody z rozsudku
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014, stran
poškozených P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., dále ve výroku, kterým byla podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit těmto poškozeným
škodu a ve výroku, kterým tito byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se
zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
- rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 31 T 244/2014,
a to pouze ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost odčinit P. S.
nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, B. S. nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč, Ing. J.
S. nemajetkovou újmu 800.000 Kč a Z. K., roz. S., nemajetkovou újmu 800.000 Kč
a ve výroku, kterým tito poškození byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se
zbytky jejich nároků na odčinění nemajetkové újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené
části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
51. Se zřetelem k tomu, že soudy nižších stupňů dosud učiněná skutková
zjištění netvořila dostatečný podklad pro zevrubné posouzení uplatněných nároků
poškozených P. S., B. S., Ing. J. S. a Z. K., roz. S., na náhradu nemajetkové
újmy a pro rozhodnutí o povinnosti obviněného k této náhradě, přičemž by bylo
nutno provádět další dokazování, jež by podstatně přesáhlo rámec činnosti
dovolacího soudu (§ 265r odst. 7 tr. ř.) a potřeby trestního řízení. Nejvyšší
soud podle § 265 tr. ř. za přiměřeného užití § 265m odst. 2 tr. ř. odkázal tyto
poškozené s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2017
JUDr. Vladimír
Veselý
předseda
senátu