U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2016 o dovolání
podaném M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp.
zn. 5 To 442/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 55/2015, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první trestního řádu se zčásti
zrušuje jednak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To
442/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené „X. X.“ *), a jednak
jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn.
3 T 55/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Ing. D. E., L.
E., a „X. X.“ *).
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna
další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265m odst. 2 trestního řádu, s přiměřeným použitím § 265
trestního řádu, se podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškození Ing. D. E., L.
E. a „X. X.“ *) odkazují s uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové
újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 T 55/2015, byl
M. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2
trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr.
zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v
tom, že „dne 29. 3. 2014 v 19:05 hodin v B. po ulici T. označené dopravní
značkou P2 jako hlavní silnice s rychlostním omezením do max. 60 km/hod směrem
od ulice Ř. v důsledku vědomého porušení ustanovení § 4 písm. c) a § 18 odst.
1, 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řídil
vlastní výkonný motocykl Honda CBR 900 RR, rychlostí 110 až 113 km/hod, kdy
při nájezdu do křižovatky s ulicí P. reagoval prudkým brzděním na osobní auto
Citroën Xsara, se kterým jeho řidička V. H. najížděla v protisměru do
křižovatky a odbočovala vlevo do ulice P., a křížila mu tak jeho jízdní dráhu,
kdy při tomto brzdění nezvládl řízení motocyklu a došlo k pádu motocyklu i s
posádkou na vozovku, v důsledku čehož jeho spolujezdkyně M. E., utrpěla
rozsáhlá zranění, zejména zlomení klenby a spodiny lební, natržení spojení
Varolova mostu s prodlouženou míchou, zhmoždění mozečku a krvácení pod obaly
mozkové a do komor mozku, kterým téhož dne po převozu do nemocnice podlehla“.
Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků,
přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
čtyř roků. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků. Podle § 228
odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla obviněnému uložena povinnost
nahradit poškozeným: Ing. D. E., škodu ve výši 1.000.000 Kč, L. E., škodu ve
výši 1.000.000 Kč, „X. X.“ *) škodu ve výši 350.000 Kč, Zdravotní pojišťovně
Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Brno, Cejl 5, škodu ve výši 62.234 Kč. Podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. J. S., odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byli poškození Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) odkázáni se zbytkem svého nároku
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V předmětné věci podali obviněný M. K. a poškozená „X. X.“ *) odvolání, o
kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To
442/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, týkající se poškozené „X. X.“ *), a
podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst.
1 tr. ř. uložil povinnost uhradit na náhradě škody poškozené „X. X.“ *) částku
700.000 Kč. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako
nedůvodné.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal M. K. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává
z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejprve namítl, že
soudy chybně vyhodnotily subjektivní stránku předmětné skutkové podstaty, resp. že se nedostatečně zabývaly otázkou možného zavinění či spoluzavinění dopravní
nehody svědkyní V. H. K tomuto připomenul některé pasáže z výpovědi svědkyně H. a soudům vytkl, že se více nezabývaly okolnostmi spočívajícími v tom, že
svědkyně byla čerstvou držitelkou řidičského oprávnění či světelnými podmínkami
v době nehody. Dle obviněného měla svědkyně H. lépe zanalyzovat nastalou
situaci a nehodě tak mohla zabránit. Dále poukázal na judikaturu Nejvyššího
soudu (konkrétně usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, a
usnesení ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007) a uvedl, že i kdyby
obviněný výrazně překročil povolenou rychlost jízdy, nejednalo by se o výlučný
faktor nehody, nýbrž jen jeden z nich, kdy další zapříčinila svědkyně H., což
však soudy dostatečným způsobem nezkoumaly. Následně poukázal na pochybnosti o
nestrannosti revizního znalce. V tomto je obviněný přesvědčen, že pokud původní
znalec přibraný policejním orgánem (Ing. Jiří Finstrle) konzultoval postup
vypracování posudku se znalci Ústavu soudního inženýrství v Brně, pak lze
předpokládat, že ustanovený revizní znalec působící na stejném znaleckém
ústavu, nebude konfrontovat závěry původního znalce. Soudy přesto nevyhověly
námitkám obhajoby a k vypracování revizního znaleckého posudku nepřibraly
znalce, který na případu nebyl do té doby zainteresován. Obviněný k tomuto
doplnil, že nikterak nezpochybňuje odbornost revizního znalce (doc. Ing. Aleše
Vémoly, Ph.D.), avšak soud dle jeho názoru pochybil, když nepřibral znalce,
který dosud na případu nebyl žádným způsobem zainteresován, a to i ve smyslu
sdělení pouhých informací od svých kolegů na pracovišti. V tomto bodě obviněný
uzavřel, že postupem soudů bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na
spravedlivý proces. Rovněž namítl, že nebylo vyhověno žádosti obhajoby o
doplnění dokazování formou znaleckého posudku Ústavu súdného inžinierstva
Žilinskej univerzity v Žilině, kterým bylo mj. navrhováno provedení
vyšetřovacího pokusu. Soudu druhého stupně dále vytkl, že zmíněnému posudku
nevěnoval patřičnou pozornost, kdy se během pětiminutové porady ani nemohl
seznámit se závěry v posudku uvedenými. K výše uvedenému obviněný dodal, že
soud měl napřed důkaz provést a vyhodnotit jeho relevanci, nikoli odmítnout
návrh na doplnění dokazování, a to navíc bez patřičného odůvodnění. K výroku o
náhradě škody namítl pochybení soudů, když poškozeným přiznaly nárok na náhradu
škody, aniž by blíže zkoumaly jejich opravdový vztah se zesnulou M. E., kdy ani
jeden z poškozených nebyl vyslechnut a nároky byly uplatněny prostřednictvím
zmocněnce, v důsledku čehož je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rovněž soud
druhého stupně vyhověl návrhu sestry zesnulé, a to aniž by zkoumal zásah do
osobnostních práv, který by rozhodnutí soudu odůvodnil. V tomto odkázal na
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II.
ÚS 1320/08, dle
kterého i výrok o náhradě škody musí být náležitě odůvodněn. Soudy zcela
opomněly hodnocení takových okolností, jako jsou vřelost vztahů v rodině,
jejich intenzita apod. Obviněný se nemůže ani ztotožnit se závěrem soudu
druhého stupně, dle něhož výrok o náhradě škody neměl být odvoláním napaden,
přičemž obviněný odvolání směřoval do všech výroků rozsudku soudu prvního
stupně. Dále uvedl, že soudy po celou dobu přehlížely výpověď svědka Ing. J. S., která svědčila ve prospěch obviněného, přičemž dle obviněného je naprosto
nepřezkoumatelné, z čeho soudy dovodily nevěrohodnost této výpovědi. K podanému
dovolání obviněný rovněž přiložil a navrhl provedení důkazu „Záznam o jednání
se svědkem P. D. ze dne 22. 2. 2016“, přičemž z výpovědi tohoto svědka lze
dovodit skutečnosti, které svědčí ve prospěch závěrům znaleckého posudku Ing. Milana Blahy. Uvedená svědecká výpověď by tedy mohla mít zásadní význam pro
znalecké posouzení celého nehodového děje a na závěr o rychlosti motocyklu
řízeného obviněným. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, stejně jako rozsudek jemu
předcházející, a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a
rozhodnout. Současně vyjádřil nesouhlas s projednáním věci u Nejvyššího soudu v
neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve
zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci, připomenul dovolací
námitky obviněného a poukázal na podstatu uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně uvedl, že pod zvolený dovolací důvod
nespadají námitky stran (obviněným namítaného) chybného procesu dokazování a
hodnocení důkazů. Námitkami stran posudku znalce doc. Ing. Vémoly, Ph. D. a
jeho případné podjatosti se již zabýval soud druhého stupně, a to s
přesvědčivými závěry, přičemž tyto námitky obviněného státní zástupce označil
za nepodložené spekulace. Podotkl, že dle jeho názoru byly v souladu s
procesními předpisy zajištěny a provedeny všechny důležité a pro rozhodnutí
podstatné důkazy. Zdůraznil, že soudy nejsou povinny provést všechny
(obhajobou) navrhované důkazy, avšak za současného řádného zdůvodnění takového
rozhodnutí. Za neopodstatněné poté považuje námitky stran spoluzavinění
svědkyně V. H. Otázce zavinění dopravní nehody se soudy obsáhle věnovaly, a to
s přesvědčivými závěry podloženými provedeným dokazováním. Dodal, že svědkyně
V. H. nemohla předpokládat, že obviněný porušuje dopravní předpisy a k místu
střetu se blíží rychlostí přesahující 100 km/h. V tomto tedy uzavřel, že právní
kvalifikace jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, 2 tr. zákoníku je přiléhavá. Za opodstatněné však státní zástupce
považuje námitky stran otázky vzniklé škody, které lze rovněž podřadit pod tzv.
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Soudy měly postupovat chybně, pokud při
stanovení výše újmy zohlednily úpravu obsaženou v § 444 odst. 3 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 2004, vyhlášku
Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. a Metodiku Nejvyššího soudu k
náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Podotkl, že zmíněná Metodika Nejvyššího
soudu na daný případ zcela nedopadá, neboť slouží k posouzení stupně a
intenzity zásahu do zdraví primární oběti a nelze ji bez dalšího využít pro
zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených
jako sekundárních obětí. Připomenul zákonná ustanovení pro stanovení
nemajetkové újmy, okolnosti, které je v tomto nutno zkoumat, a nedávné
rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo
1402/2015), jež se uvedenou problematikou rovněž zabývalo. Rozhodnutí soudu
prvního a druhého stupně v projednávané věci jednak vykazují nepřesnosti, kdy
postrádají přesné označení přiznaného nároku (nemajetkové újmy), a omezily se
na povinnost k náhradě „škody“. Rovněž dle státního zástupce nebylo provedeno
náležité dokazování okolností rozhodných pro určení výše nemajetkové újmy,
především posouzení intenzity vzájemných vztahů. V tomto bodě uzavřel, že soudy
nedostály všem svým povinnostem a neobjasnily všechny potřebné okolnosti
rozhodné pro objektivní rozhodnutí o výši povinnosti obviněného hradit
nemajetkovou újmu pozůstalým. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
nejprve podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 T 55/2015, a to ve výroku o náhradě škody
(nemajetkové újmy) ve vztahu k poškozeným Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *), a aby
zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. poškozené Ing. D.
E., L. E. a „X. X.“ *) odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení
ve věcech občanskoprávních. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil
rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených
dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího
důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl rozsudkem. Druhá
alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut
z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první,
ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což
znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo
hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném
prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého
rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné
části směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká
nesprávné hodnocení důkazů a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a
vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů
odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve
svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního
líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých
důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného
vycházely.
Dle Nejvyššího soudu se subjektivní stránkou předmětné skutkové podstaty, resp. otázkou možného spoluzavinění dopravní nehody svědkyní V. H., soudy dostatečně
zabývaly. Po náležitém dokazování mohly uzavřít, že V. H. nelze vzniklou
dopravní nehodu klást za vinu, neboť příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená
rychlost motocyklu, přičemž z technického hlediska nebylo v možnostech V. H.,
aby zavčas rozpoznala, jakou rychlostí se motocykl obviněného blíží. K
odbočovacímu manévru se rozhodla ve chvíli, kdy protijedoucí motocykl byl od
jejího vozidla v dostatečné vzdálenosti, přičemž na těchto závěrech nemohou
ničeho změnit ani námitky obviněného, že V. H. měla být čerstvou držitelkou
řidičského oprávnění (k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že svědkyně H. disponovala řidičským oprávněním již rok, jela automobilem, se kterým běžně
jezdí a místy, která zná, neboť tu jezdí často). V. H. tedy nelze klást za vinu
zavinění dopravní nehody ve smyslu § 21 odst. 5 silničního zákona, podle něhož
musí vlevo odbočující řidič dát přednost protijedoucím vozidlům. Dále lze
uvést, že za situace, kdy si znalecké posudky Ing. Jiřího Finstrleho a Ing. Milana Blahy de facto odporovaly, si soud prvního stupně zcela logicky nechal
zpracovat revizní znalecký posudek, který vypracoval doc. Ing. Aleš Vémola,
Ph.D. Soudy podrobně popsaly, proč za směrodatné vzaly (zejména) závěry
znaleckého posudku vypracovaného znalcem doc. Vémolou, které označily za
logické, vědecky a zkušenostmi odůvodněné, a rovněž obhájené u hlavního líčení
před soudem prvního stupně, a nikoli závěry Ing. Milana Blahy. Namítanou
nestranností resp. podjatostí revizního znalce se poté zabýval již soud druhého
stupně (viz str. 4 napadeného rozhodnutí), který předmětné námitky shledal
nedůvodnými a nepatřičnými. Nejvyššímu soudu v tomto bodě nezbývá než závěrům
soudu druhého stupně přisvědčit a plně na ně odkázat, když ani Nejvyšší soud
neshledal jakýkoli důvod pro vyslovení pochybností o nestrannosti znalce doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., neboť bez dalšího nelze presumovat, že ustanovený
revizní znalec působící na stejném znaleckém ústavu, by nemohl konfrontovat
závěry znalce, který ve stejné věci vypracoval dřívější posudek. Rovněž nelze
přisvědčit námitce obviněného, že soudy přehlížely výpověď svědka Ing. J. S.,
která by verzi obviněného podporovala. Soudy jasně uvedly, proč tuto výpověď
považují za nevěrohodnou, křivou a záměrně podanou ve prospěch obviněného,
zejména s přihlédnutím k tomu, že jím tvrzené skutečnosti byly vyvráceny
provedeným dokazováním. Pokud jde o námitky obviněného stran nedoplnění
dokazování formou znaleckého posudku Ústavu súdného inžinierstva Žilinskej
univerzity v Žilině, kterým bylo mj. navrhováno provedení vyšetřovacího pokusu,
tak soud druhého stupně náležitě odůvodnil, proč shledal obhajobou navrhované
dokazování za nadbytečné (viz str. 5 napadeného rozhodnutí), resp. uvedl, proč
zejména provedení vyšetřovacího pokusu (jak bylo navrhováno ve zmíněném
posudku) shledal nadbytečným. Ostatně Nejvyšší soud zdůraznil již ve svých
dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly
navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost
skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Podstatné
je však zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy,
které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky
týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality
předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným
způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými
důkazy, tak soud druhého stupně nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl
některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své
rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje zásady
vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces, přičemž o relevanci
námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutné uvažovat i v dovolacím řízení,
avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem
věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají
významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové
zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl
odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o
dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud
však ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními. Na existenci extrémního rozporu přitom nelze usuzovat
jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak
obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud tedy konstatuje, že si soudy vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního
řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná,
že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci
obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění
zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak
vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat
určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska
práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS
1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí
soudů v projednávané věci z podstatné části za naplněný (krom výroku o náhradě
škody a nemajetkové újmy, jak bude uvedeno dále), neboť soudy své závěry v
odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné
hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem.
Použitou právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin usmrcení z
nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku lze tedy s ohledem na všechny
okolnosti a učiněná skutková zjištění v předmětné trestní věci označit za zcela
přiléhavou.
Stran obviněným přiloženého „Záznamu o jednání se svědkem P. D. ze dne 22. 2.
2016“, ze kterého mají být dovozeny skutečnosti svědčící ve prospěch závěrů
znaleckého posudku Ing. Milana Blahy, Nejvyšší soud uvádí následující:
Dle § 265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem
zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy
nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. K provádění důkazů před
Nejvyšším soudem tedy dochází zcela výjimečně, neboť těžiště dokazování spočívá
před soudy prvního a druhého stupně, kde jsou zároveň uplatňovány základní
zásady trestního řízení, upravené zejména v ustanovení § 2 tr. ř. S
přihlédnutím k podstatě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
navíc Nejvyšší soud nepřezkoumává správnost a úplnost provedeného dokazování
ani hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, resp. k takovému
přezkumu přistupuje zcela výjimečně. Nejvyšší soud přitom může provádět důkazy
jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby mohl spolehlivě rozhodnout o dovolání. V
takovém případě mají být ověřeny výsledky původního řízení z hlediska obsahu
dovolání a v něm uplatněných dovolacích důvodů a souvisejících konkrétních
námitek, anebo má být zpochybněna správnost původního rozhodnutí nebo řízení mu
předcházejícího. Rozhodně však není účelem provádění důkazů podle § 265r odst.
7 tr. ř., aby Nejvyšší soud nahrazoval dokazování provedené soudem prvního či
druhého stupně. Rovněž je namístě podotknout, že přistoupení k dokazování je v
řízení o dovolání pouze fakultativní, přičemž současně jsou dány jisté limity,
neboť dovolání (jako mimořádný opravný prostředek) je určeno k nápravě právních
vad určitých rozhodnutí ve věci samé, nikoli k přezkoumávání skutkového stavu.
Tudíž ani postupem podle § 265r odst. 7 tr. ř. se nelze domáhat odstranění
nedostatků ve skutkových zjištěních, případně přehodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud již v tomto rozhodnutí uvedl, že soudy prvního a druhého stupně
při svých rozhodnutích vycházely z náležitě zjištěného skutkového stavu a
okolnosti nastalé po právní moci rozhodnutí ve věci samé, jako je např.
zjištění nového svědka předmětné události, mají zpravidla potenciál sloužit
jako podklad pro jiný mimořádný opravný prostředek, a to obnovu řízení (§ 277 a
následující tr. ř.), nikoli doplňovat přezkum ve věci učiněných rozhodnutí
formou dovolání.
Na druhou stranu musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného
směřující do adhezního výroku napadeného rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu
prvního stupně) považuje za důvodné. V tomto bodě, jak bude uvedeno dále, lze
rovněž přisvědčit argumentaci státního zástupce, kterou rozvedl ve svém
vyjádření k dovolání obviněného.
Předně se nelze zcela ztotožnit s tvrzením soudu druhého stupně, dle něhož
výrok o náhradě škody nebyl odvoláním obviněného napaden. Z předmětného
odvolání (srov. č. l. 481 a č. l. 487) je zřejmé, že bylo podáno proti všem
výrokům rozsudku soudu prvního stupně, byť k výroku o náhradě škody obviněný
neuvedl žádnou relevantní argumentaci, na kterou by soud druhého stupně mohl
reagovat.
Poškození Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) (všichni zastoupeni Mgr. Veronikou
Urbánkovou) uplatnili návrh na náhradu újmy v adhezním řízení podle § 43 odst.
3 tr. ř., a to společným návrhem ze dne 10. 4. 2015. Svůj návrh odůvodnili
zejména tím, že jsou ztrátou nejbližší příbuzné velmi dotčeni a nacházejí se ve
špatném psychickém stavu. Jelikož M. E. byla dcerou a sestrou poškozených, tedy
osobou jim nejbližší, se kterou je pojilo silné citové pouto, považují za
adekvátní náhradu vyvažující jejich duševní útrapy (ve smyslu § 2959 zák. č.
89/2012 Sb., dále jen občanský zákoník) částku 480.000 Kč pro každého z nich.
Poškození rovněž uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy (s odkazem na §
2956 občanského zákoníku), a to s odůvodněním, že rodiče dceru vychovali,
podporovali ji ve vzdělání, pomohli ji osamostatnit se, tudíž důvodně
očekávali, že se o ně jejich dcera ve stáří postará a bude jim finančně
vypomáhat. Sestry „X. X.“ *) a M. poté pojilo silné citové pouto, měly mezi
sebou blízký vztah a společně podnikaly řadu aktivit. S ohledem na uvedené poté
rodiče a sestra M. E. považovali za přiměřenou náhradu další nemajetkové újmy
částku 2.000.000 Kč pro každého z nich. Závěrem svého návrhu tedy poškození
navrhli, aby obviněnému byla uložena povinnost nahradit jim způsobenou újmu ve
výši 2.480.000 Kč pro každého z nich.
Pro úplnost lze dodat, že k trestnímu řízení se s nárokem na náhradu škody
připojila rovněž poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR (č. l.
272), a to s částkou 62.234 Kč, a Ing. J. S. (č. l. 275) s nárokem na náhradu
škody ve výši 480.000 Kč. Zdravotní pojišťovna svůj nárok odůvodnila náklady,
které poskytla smluvním zdravotnickým zařízením, a na něž má právo ve smyslu §
55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Dle
Nejvyššího soudu poté soud prvního stupně nepochybil, pokud obviněnému ve
smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost k náhradě škody, neboť poškozená
zdravotní pojišťovna se k trestnímu řízení připojila řádně a včas a svůj nárok
náležitě odůvodnila. Stejně tak bylo řádně odůvodněno, proč byl Ing. J. S. se
svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních ve
smyslu § 229 odst. 1 tr. ř.
Jiná je ovšem situace stran nároků poškozených Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *).
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že se řídil stejnými argumenty,
jako v obdobných případech dopravních nehod s tragickými následky a přisvědčil
argumentaci zmocněnkyně poškozených, která odkazovala na ustanovení § 444 odst.
3 dříve platného občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.) a na Metodiku
Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ze dne 12. 3. 2014. Nadto
uvedl, že z důvodu efektivity trestního řízení (jehož primárním účelem je
nalezení trestní odpovědnosti a stanovení sankce pachateli) nemá soud možnost
provádět další obsáhlé dokazování k úplnému stanovení nemajetkové újmy, zejména
pak k posouzení intenzity vztahu příbuzných k poškozené, otázce případné hmotné
závislosti pozůstalých na usmrcené osobě či morálního zadostiučinění. Přesto
soud prvního stupně dospěl k závěru, že peněžitou náhradu vyvažující utrpení
pozůstalých může částečně stanovit sám, přičemž v tomto zohlednil zejména nízký
věk poškozené a míru zavinění obviněného, které shledal jako značné. Z toho
důvodu zavázal obviněného nahradit rodičům a setře poškozené částku přesně
stanovenou ve výroku rozhodnutí a se zbytkem jejich nároků je ve smyslu § 229
odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud druhého stupně uvedeným závěrům z podstatné části přisvědčil, a to s tím,
že mají oporu v ustanovení § 2910, § 2951 odst. 2 a § 2959 občanského zákoníku.
Dle soudu je zřejmé, že náhlým a zcela neočekávaným usmrcením M. E. byly
pozůstalým způsobeny duševní útrapy, za které jim náleží nárok na přiznání
peněžité náhrady, vyvažující jejich utrpení. Pochybení však konstatoval stran
přiznaného nároku vůči „X. X.“ *). K tomuto uvedl, že soud prvního stupně
nedostatečně zohlednil sourozenecké vazby s poškozenou a zejména vzájemné
citové pouto, které je pojilo. Rovněž nebylo možné přehlédnout poměrně nízký
věk této pozůstalé v době předmětné dopravní nehody (sedmnáct let). Soud
druhého stupně tudíž zrušil výrok o náhradě škody stran poškozené „X. X.“ *) a
obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené na náhradě škody částku 700.000
Kč (oproti původně přiznané částce 350.000 Kč), když tuto částku odvodil
(shodně jako soud prvního stupně) od předchozí úpravy ustanovení § 444 odst. 3
dříve platného občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.) a přihlédl k Metodice
Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ze dne 12. 3. 2014.
Obviněný ve svém dovolání soudům vytýká především nedostatečně odůvodněný
adhezní výrok, kdy nebyl náležitě zkoumán zásah do osobnostních práv (zřejmě
myšleno poškozených – pozn. Nejvyššího soudu) a ani jeden z poškozených nebyl
před soudem vyslechnut, nýbrž toliko se připojili se svými nároky
prostřednictvím zmocněnkyně. Soudu druhého stupně rovněž vytkl, že přisvědčil
námitkám uvedeným v odvolání poškozené „X. X.“ *), a to aniž by své závěry
opřel o náležitě provedené dokazování.
Při zohlednění výše uvedených konstatování soudů prvního a druhého stupně a s
přihlédnutím k dovolacím námitkám obviněného, dospěl Nejvyšší soud k
následujícím závěrům.
Předně je nezbytné uvést, že oba soudy rozhodly v (části) adhezního výroku
nesprávně, neboť obviněnému uložily povinnost nahradit poškozeným Ing. D. E.,
L. E. a „X. X.“ *) škodu, avšak ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. de facto
rozhodovaly výlučně o nemajetkové újmě, tedy nikoli majetkové škodě (ta byla
správně přiznána poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR). Oba
soudy rovněž vycházely z Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy
na zdraví ze dne 12. 3. 2014, která však nedopadá na nyní posuzovaný případ,
jelikož tato slouží k posouzení stupně a intenzity zásahu do zdraví primární
oběti a určení výše odškodnění její bolesti a ztížení společenského uplatnění,
a nelze ji využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap
pozůstalých poškozených jako sekundárních obětí ve smyslu § 2959 občanského
zákoníku.
Podle ustanovení § 2959 občanského zákoníku při usmrcení nebo zvlášť závažném
ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo
jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li
výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Předchozí právní úprava (§ 444 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
ve znění účinném od 1. 5. 2004) stanovila jednorázové odškodnění pozůstalých za
nemajetkovou újmu vzniklou v případě usmrcení osoby blízké, a to tak, že v
případě pozůstalého rodiče a dítěte se jednalo o částku ve výši 240.000 Kč a u
sourozence o částku ve výši 175.000 Kč. Přitom k přiznání takovéto částky
postačilo doložit relevantní příbuzenský vztah pozůstalého k usmrcené osobě bez
dalšího dokazování. Nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) však maximální
možnou výši náhrady, popřípadě konkrétní paušální částku této reflexní újmy,
blíže nestanoví. V tomto je tedy nezbytné náležitě individualizovat způsobilost
jednotlivých satisfakčních prostředků, kterých se dotčené osobě již dostalo
(omluva toho, kdo do práv na ochranu osobnosti fyzické osoby zasáhl, jeho
aktivně projevená snaha mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci v
podobě dobrovolného poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích anebo jiné
formy vedoucí ke zmírnění následků zásahu, projevená lítost apod.), zmírnit
následky zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osobě a současně i
konkrétně uvážit, do jaké míry se taková satisfakce podílela na zmenšení
následků zásahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp.
zn. 30 Cdo 2545/2008), k čemuž by soudy měly dospět na základě výsledků
důkazního řízení.
Z dalších faktorů, které lze jmenovat, se bude jednat o postoj obviněného ke
způsobené události, neodčinitelnost vzniklé újmy, míra zavinění obviněného,
majetkové poměry obviněného a rovněž dopad události do jeho duševní sféry,
intenzita vztahu pozůstalého se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého a otázka
hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě. Nadto je třeba zohlednit, zda
by uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla doživotní „likvidační“
následky pro pachatele, resp. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný
život. Uvedené faktory pramení z judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11), jež vycházela z právního stavu za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Zákonodárce při tvorbě nového kodexu směřoval k
odstranění paušálních zákonných náhrad, přičemž např. důvodová zpráva k
ustanovení § 2959 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) mj. uvádí, že
„pokud jde o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, opouští se
pojetí § 444 odst. 2 a 3 platného občanského zákoníku a vůbec myšlenka, že by
sazebník výše náhrad měl a priory stanovit zákon nebo dokonce podzákonný
předpis, aby se tak zjednodušilo rozhodování soudů“.
K postupu obecných soudů při určování výše náhrady nemajetkové újmy v případě
úmrtí osoby blízké se po přijetí nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012
Sb.) vyjádřil rovněž Ústavní soud v jednom ze svých rozhodnutí (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14), kde mj. uvedl, že
okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle
rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk
zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené
osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita
vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka
(nově dle § 2959 Občanského zákoníku duševní útrapy) je často vnímána jako
nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy
přerůstající až do duševního onemocnění. Při zohlednění věku zemřelého se
odlišuje, nakolik je prožívána ztráta novorozence jeho rodiči, ztráta rodiče
jeho dětmi nebo ztráta osoby důchodového věku jeho vnoučaty. Důležitou roli
hraje i pocit zodpovědnosti rodiče za své děti. Ztráta osoby, na níž je
pozůstalý existenčně závislý, se negativně projeví i ve sféře osobnostního
prožívání. Jiná forma satisfakce než peněžitá (např. omluva odpovědné osoby)
sice nemůže být sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení
jejího významu však může promluvit do snížení peněžitého zadostiučinění.
Ústavní soud k výše uvedenému doplnil, že okolnosti na straně osoby odpovědné
(původce zásahu), jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva
aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho
majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je
zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání
újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může
zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená
bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým
poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků.
Z okolností konkrétního případu je tedy nezbytné vycházet nejen při rozhodování
o vině obviněného a navazujícím druhu a výměře sankce, nýbrž i v rámci
adhezního výroku.
Pro úplnost lze dodat, že postoj obviněného, který popírá svoji vinu, což
ostatně vyjádřil ve svém odvolání i dovolání, nelze z hlediska nazírání na
nemajetkovou újmu pojímat za přitěžující kritérium, které by mělo mít vliv na
případné úvahy o zpřísnění přiznávané kompenzace, jelikož rozhodující orgány by
se tímto dostávaly do kolize s realizací práva obviněného na obhajobu.
Soudy prvního a druhého stupně se dle Nejvyššího soudu nedostatečně vypořádaly
s dosavadní judikaturní praxí vztahující se k odčinění nemajetkové újmy
pozůstalých při usmrcení osoby při dopravní nehodě a stejně tak nedostatečně
vysvětlily, z jakých důvodů přiznaly poškozeným náhradu škody v předmětné výši.
Nejvyšší soud si je vědom, že soudy nižších stupňů postupovaly se záměrem, aby
o nároku poškozených bylo (alespoň částečně) rozhodnuto již v rámci trestního
řízení, aby se jim dostalo rychlejší kompenzace bez nutnosti vznášet své nároky
v dalším (občanskoprávním) řízení a nemusely tak podstupovat další prohlubování
útrap a oživovat vzpomínky na tragickou událost, která je zasáhla. Přesto
Nejvyšší soud nemůže odhlédnout od skutečnosti, že oba soudy při svém
rozhodování nerespektovaly zákonná ustanovení a judikaturní výklad, když se
zejména jeví, že vycházely z ustanovení stran kompenzace za způsobenou
nemajetkovou újmu na zdraví v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění,
přičemž za tohoto stavu nemohly rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 30. 9.
2015, sp. zn. 3 T 55/2015, a Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn.
5 To 442/2015, ve výrocích o náhradě škody vůči Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *)
obstát. Krom toho oba citované rozsudky postrádají ve svých výrocích přesné
označení přiznaného nároku (nemajetkové újmy), a toliko konstatují povinnost
obviněného uhradit poškozeným způsobenou škodu. Ve výsledku tímto postupem
došlo (v adhezních výrocích obou rozhodnutí) k nepřípustnému zjednodušení
přiznaného nároku, když byla současně pod pojem škody subsumována nejen
nemajetková újma přiznaná poškozeným Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *), ale i
nárok Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR. Takové zjednodušení není v
souladu s požadavkem § 228 odst. 2 tr. ř., neboť výrok podle tohoto ustanovení
(v kombinaci s postupem podle § 229 tr. ř.) je exekučním titulem ve smyslu §
274 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a § 40
odst. 1 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, tudíž musí být přesně
specifikován.
Adhezní řízení svojí podstatou představuje začlenění prvků občanskoprávního
řízení do trestního procesu, a to za účelem rychlejší reparace hodnot, jež byly
narušeny trestnou činností. V tomto je patrná snaha poskytnout poškozeným
možnost co nejrychlejší finanční kompenzace, neboť jinak by poškození museli
své nároky uplatňovat v občanskoprávním řízení. V rámci adhezního řízení však
přichází do úvahy postup podle § 228 odst. 1 tr. ř. pouze za situace, kdy má
soud za naplněné veškeré podmínky pro takové rozhodnutí. Nárok tedy musí být
uplatněn řádně a včas za podmínek § 43 odst. 3 tr. ř. a musí být podložen
takovými skutečnostmi, které mají potenciál umožnit dostatečně přesnou
kvantifikaci nemajetkové újmy. Prokázání takových skutečností poté náleží
poškozenému (zmocněnci) a soudy nejsou povinny prokazovat je nad rámec, jenž by
byl v rozporu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti trestního řízení. Pokud
však takové podmínky splněny nejsou, není namístě, aby soud (z hlediska určení
výše náhrady nemajetkové újmy v penězích) přiznával pouze hodnotu, která by
odpovídala jeho představě o kompenzaci újmy z důvodu obecného příbuzenského
vztahu, bez náležitého prokazování jeho specifik. Požadavku komplexnosti
rozhodnutí by odpovídalo celkové odkázání poškozených s jejich nárokem na
náhradu nemajetkové újmy podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech
občanskoprávních, přičemž postup podle § 229 odst. 2 tr. ř., kdy jsou poškození
odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních, přichází do úvahy toliko za situace, kdy samotný návrh po
zhodnocení veškerých okolností přesahuje soudem vytyčenou maximální hranici a
neodpovídá rovněž ustálené rozhodovací praxi (v tomto srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015).
Jak ostatně vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn.
II. ÚS 1320/08 (na který obviněný ve svém dovolání poukázal), „aby bylo
naplněno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba i
výrok o náhradě škody náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením § 125 odst. 1
tr. ř.“. Jak dále vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012,
sp. zn. III. ÚS 2954/11, adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje
občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován.
Výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok
poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí
snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní
soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého
rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody
ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž
trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o
odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Trestní soud v
adhezním řízení nemůže rezignovat na náležité odůvodnění výroku o náhradě
škody, včetně posouzení osobních a majetkových poměrů obžalovaného.
Soudy prvního a druhého stupně si tvrzení poškozených žádným způsobem neověřily
a dopustily se tak pochybení stran v tomto rozhodnutí popsaných požadavků na
způsob provádění adhezního řízení a zásad, kterými je vázáno. V daném případě
tudíž bude vyžadováno další dokazování k ověření rozhodných okolností, jak je
uvedli poškození. Soudy postupovaly chybně, pokud při stanovení výše újmy
zohlednily úpravu obsaženou v § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 2004, vyhlášku Ministerstva zdravotnictví
č. 440/2001 Sb. a Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na
zdraví. Rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v projednávané věci dále
vykazují nepřesnosti, kdy postrádají přesné označení přiznaného nároku
(nemajetkové újmy), a omezily se na povinnost k náhradě „škody“. Nadto nebylo
provedeno náležité dokazování okolností rozhodných pro určení výše nemajetkové
újmy, především posouzení intenzity vzájemných vztahů. Soudy tak nedostály všem
svým povinnostem a neobjasnily všechny potřebné okolnosti rozhodné pro
objektivní rozhodnutí o výši povinnosti obviněného hradit nemajetkovou újmu
pozůstalým.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal v této části dovolání
obviněného důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř.
zčásti zrušil jednak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp.
zn. 5 To 442/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené „X. X.“ *),
a jednak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015,
sp. zn. 3 T 55/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Ing. D.
E., L. E., a „X. X.“ *). Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rovněž zrušil
všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále postupoval
podle § 265m odst. 2 tr. ř., v souladu s přiměřeným použitím § 265 tr. ř.
stanovícím, že dojde-li ke zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o
náhradě škody, nebo nemajetkové újmy v penězích nebo vydání bezdůvodného
obohacení, a nerozhodne-li Nejvyšší soud sám, odkáže poškozené na řízení ve
věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Pro
řádné zjištění a objasnění výše náhrady nemajetkové újmy, která by poškozeným
příslušela, bude nutné dále rozhodné skutečnosti objasňovat, což přesahuje
možnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Nejvyšší soud tedy rozhodl tak,
že poškozené Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal
s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.