4 Tdo 1132/2014-45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o
dovolání, které podal obviněný L. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 5 To 8/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 68/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného L. T.
o d m í t á .
Obviněný L. T. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 10. 2013
sp. zn. 51 T 68/2013 uznán vinným v bodě 1) a 2) zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to
jednáním popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Za to byl odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání tří roků s výkonem ve věznici s ostrahou. Dále mu byl
uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, konkrétně v rozsudku
vyjmenovaných věcí a jiného náčiní. Spolu s obviněným T. byli odsouzeni i
spoluobvinění J. a T. M. Uvedený rozsudek obsahoval ve vztahu k obviněnému T. i
zprošťující výrok podle § 226 písm. b) tr. ř.
Proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání obvinění L. T. a J. M., v neprospěch
obviněných L. T. a T. M. podal odvolání státní zástupce.
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 5 To 8/2014 na
základě těchto odvolání rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), tr. ř. tak,
že zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr.
ř. znovu rozhodl tak, že v bodě 1) obviněného L. T. uznal vinným tím, že od r.
2009 do dubna 2012 v P., v ul. O. a na dalších místech P., přestože
nedisponoval žádným oprávněním k nakládání s omamnými a psychotropními látkami
ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nejméně v pěti
případech prodal drogu běžně zvanou jako pervitin blíže nezjištěné množství
kolem 0,5 gramu za 500,- Kč T. M., od začátku července do konce října 2012 v
P., v ul. P., prodal přibližně ve 13ti případech množství 0,5 gramu za celkovou
částku ve výši 6.000,- Kč drogu pervitin J. M., od dubna roku 2012 do konce
měsíce září 2012 v deseti až patnácti případech prodal drogu běžně zvanou jako
pervitin v blíže nezjištěném množství kolem 0,3 a 0,5 gramu za cenu 300 – 500,-
Kč společně T. M. a J. M., dále zhruba počátkem září 2012 poskytl nejméně ve
dvou případech množství 0,7 gramu drogy pervitin T. M.,
V bodě 2) obviněné L. T. a J. M. uznal vinnými, že od měsíce října 2012 do 16.
ledna 2013 v bytě v P., v ul. N. H., ve čtvrtém patře, v bytě v kuchyni,
předmětného bytu, který za tím účelem poskytl obžalovanému T. spoluobžalovaný
J. M., obžalovaný L. T. opakovaně a průběžně vyráběl drogu pervitin
(metamfetamin), psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998
Sb., o návykových látkách, a to nejméně 3x týdně, kdy z každého varu vytěžil
nejméně 3 gramy drogy, celkem tak vyrobil nejméně 120 gramů drogy zvané
pervitin, výroba probíhala v přenosné varně, kterou do bytu za tímto účelem sám
přinesl a obžalovaný J. M. mu ji umožnil v bytě uschovat a byla dne 16. 1. 2013
zajištěna, včetně chemikálií nutných pro výrobu drogy tzv. Nagaiho syntézou,
přičemž uvedenou varnu mu pomáhal sestavovat a rozebírat spoluobžalovaný J. M.,
který mu rovněž v řadě případů při vlastní výrobě pomáhal jednak ve snaze se
výrobu drogy naučit a rovněž proto, aby měl o množství vyrobené drogy přehled,
přičemž obž. J. M. poskytl obžalovanému T. na nákup chemikálií, jakož i
prekursoru prvotní investici ve výši 1.500,- Kč, o kterou se podělil se svým
bratrem, obž. T. M., v blíže nezjištěném počtu případů poskytl i finanční
hotovost ve výši 150 – 400,- Kč a přibližně ve čtyřiceti případech nakoupil lék
Nurofen StopGrip, balení o dvou platech s obsahem 8 – 10 tablet v jednom platu,
a to v lékárnách v P., ul. J. M. a na K. n., v P. v ul. M. a nákupním centru
E., s vědomím toho, že tak mu bude poskytnuta část vyrobeného pervitinu se
slevou, kdy zbylou část výchozí látky pro výrobu pervitinu obstaral obžalovaný
T.
V bodě 3) pak rozhodl o vině obviněného T. M.
Jednání obviněného L. T. v bodech 1), 2) bylo posouzeno jako přečin nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to
byl obviněný L. T. odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové
hodnoty, konkrétně věcí a jiného náčiní jež jsou blíže specifikovány ve výroku
tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 5 To
8/2014 podal obviněný L. T. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Tento dovolací důvod spatřuje v porušení ústavních práv obviněného, konkrétně v
porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti poukázal na judikaturu
Ústavního soudu, např. na rozhodnutí II. ÚS 669/05, I. ÚS 55/04 a na základě
nich dovodil, že Nejvyšší soud nemůže podané dovolání zamítnout. V další části
rekapituluje skutek, jímž byl obviněný uznán vinným a poukazuje na námitky, jež
vůči odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně vznesl v podaném odvolání.
Zastává názor, že v projednávaném případě stále existuje celá řada pochybností,
neboť většina závěrů soudů nebyla v řízení prokázána. Hodnocení důkazů trpí
vadami, s nimiž se nevypořádal ani soud odvolací. Rozhodnutí soudů I. i II.
stupně jsou proto nezákonná.
V další části dovolatel polemizuje s obsahem jednotlivých výpovědí obviněných a
klade otázku, proč soudy uvěřily obviněným M., a nikoli jemu. V této
souvislosti soudům vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na sejmutí otisků prstů z
několika desítek předmětů určených k výrobě drogy, jež byly policií zajištěny.
Poté opětovně zdůrazňuje, že proti němu svědčí jediný důkaz a tím jsou výpovědi
spoluobviněných M., kterým soudy bezdůvodně uvěřily. Je toho názoru, že byl
uznán vinným, aniž ve věci byly provedeny zásadní důkazy, na jejichž základě by
bylo možno jeho vinu shledat, anebo naopak vyloučit (viz nález III. ÚS
1104/08). Podle dovolatele tak soudy postupovaly nezákonně, když důkazy
hovořící v jeho prospěch deformovaly v jeho neprospěch, vyvodily z nich
neověřené závěry a chybějící důkazy nahradily svými fabulacemi.
V poslední části dovolání je pak namítána nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud jde o vypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání a
taktéž pokud jde o uvedení skutečností v návaznosti na rozsudek nalézacího
soudu, jež byly vzaty za prokázané včetně právních úvah, kterými se při
rozhodování řídil. Dovolatel uváděl v odvolání celou řadu důvodů a argumentů,
jež zpochybňovaly nebo vyvracely rozhodnutí soudu prvního stupně, ale odvolací
soud se s nimi dostatečně nevypořádal. Nepřipuštěním či ignorováním důkazních
návrhů obviněného, které mohly podpořit či vyvrátit jeho obhajobu, odvolací
soud přispěl k porušení zásady materiální pravdy a k porušení práva obviněného
na spravedlivý proces.
V závěru proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze, jakož i předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
10 a dále postupoval podle § 265l tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření
uvedl, že obviněným uplatněné námitky obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto nepokládá za nutné se k podanému
dovolání věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovil souhlas, aby o podaném dovolání
bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014
sp. zn. 5 To 8/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §
265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také
skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tudíž zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud to v minulosti již vícekrát vyslovil a dovolatel sám
v dovolání na několika místech připustil vědomost o tom, že Nejvyšší soud není
povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon
vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích
námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v
jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže
rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej
soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění
všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný
odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že
skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec
žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným
či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit
tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby
zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj.
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá)
ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto
musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první
alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci,
přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi
brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s
obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný L. T. stručně řečeno ve svém dovolání oběma soudům vytýká, že při
hodnocení důkazů a stanovení skutkových zjištění vycházely z výpovědí
spoluobviněných J. a T. M., a nikoli z jeho vlastní výpovědi, přičemž výpovědi
spoluobviněných označuje za nedostatečně věrohodné. Soudy též nedoplnily
dokazování v souladu s jeho návrhem, konkrétně se jednalo o sejmutí otisků
prstů z předmětů určených k výrobě drogy, jež byly v bytě zajištěny. Ve
zbývající části označil za nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud jde o jím vznesené odvolací námitky.
Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného shledal, že obviněný sice
podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však
ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky
napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně
zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a
neodstranily existující rozpory. Výhrady uvedené v dovolání se tedy soustředily
jen proti správnosti zjištění, že se obviněný skutečně dopustil vytýkané
trestné činnosti. Konkrétně obviněný napadá závěr soudu zejména v tom, že se
jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, vůbec
dopustil. Svou účast na spáchaném trestném činu popírá. V podaném dovolání
poukazuje na údajné faktické nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu,
polemizuje s hodnocením provedených důkazů a soudům vytýká zejména to, že
nesprávně posoudily otázku hodnověrnosti výpovědí spoluobviněných bratrů M.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu,
tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního
řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o
situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního
důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené
důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či
pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je
neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov.
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS
51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS
182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů
získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah
směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn.
III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými
zjištěními, která soudy, zejména pak odvolací soud, po zákonném a úplném
zhodnocení provedených důkazů učinily, a výsledným právním posouzením skutku,
není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení konečného rozhodnutí soudu
druhého stupně. Oba soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění
učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že především
odvolací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. náležitě vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi důležitými pro své
rozhodnutí. Konkrétně na základě podaných odvolání zareagoval na některé
nedostatky v rozhodnutí nalézacího soudu a výsledná skutková zjištění pozměnil
v souladu se skutečnostmi vyplývajícími z důkazů, při respektování zásady in
dubio pro reo, a na jejich základě pak odpovídajícím způsobem změnil i právní
kvalifikaci skutků, jakož i uložené tresty. Nejvyšší soud v tomto ohledu
neshledal podstatných důvodů k výtkám na adresu soudů projednávajících a
rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení. V podrobnostech proto
Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze uzavřít, že v
přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v
extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných
důkazů, opomenutých důkazů (bude podrobněji vysvětleno níže) a ani o případ
hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu
nevyplývá, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nad rámec výše uvedeného a k doplnění celkového obrazu v dané věci je třeba
ještě zmínit, že obviněný T. svůj nesouhlas s hodnocením důkazů a zjištěným
skutkovým stavem vyjádřil již v podaném odvolání. Odvolací soud proto
přistoupil k opětovnému výslechu obviněného J. M. ve veřejném zasedání, aby
mohl sám bezprostředně zhodnotit míru věrohodnosti jím uváděných skutečností.
Stejně jako soud prvního stupně ve svém rozsudku (viz str. 8 až 9) i odvolací
soud dospěl ke shodnému závěru, že hlavní osobou, která drogu (pervitin) v bytě
J. M. vyráběla a tuto rovněž distribuovala, byl obviněný L. T. (viz str. 12).
Odvolací soud pak oproti rozhodnutí soudu prvního stupně dal za pravdu
odvoláním obviněných, tedy i obviněného T., a to pokud jde o četnost výroby
drogy a jejího výsledného množství v inkriminovaném období, takže skutkový
stav, právní kvalifikaci jednání obviněných, tudíž i obviněného T., změnil v
jejich prospěch, z čehož pak vyplynulo i uložení nižších trestů odnětí svobody.
Není tedy pravdou, že by provedené důkazy byly deformovány výhradně v
neprospěch dovolatele.
I výpověď obviněného je důkazem, který je soud povinen hodnotit
postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. a při určení skutkového stavu z něj podle
existující důkazní situace vycházet, či nikoli (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je
pravdou, že soudy nižších stupňů mohly své úvahy v uvedeném směru více
rozvinout, např. že obvinění bratři M. neměli žádný evidentní důvod svádět
trestnou činnost na obviněného T., a ani obviněný T., kromě tvrdošíjného
tvrzení, že on žádnou drogu v bytě nevyráběl, neuvedl nic, co by mohlo
spoluobviněné bratry M. vést k uvádění nepravdivých skutečností. Případné
tvrzení, že se tím snažili zbavit své trestní odpovědnosti anebo tuto alespoň
umenšit na úkor obviněného T., nemůže obstát, neboť obvinění bratři M. se při
neexistenci jiných než v řízení provedených důkazů v podstatě svými vlastními
výpověďmi usvědčili ze spáchání předmětné trestné činnosti. Kdyby např. využili
svého práva nevypovídat, nebyly by proti nim v tomto směru k dispozici žádné
jiné relevantní důkazy, kromě zajištěné „varny“. Výhodnější proto pro ně bylo
mlčet, a nikoli vypovídat o činnosti obviněného T., ale tím i o činnosti
vlastní. Nejvyšší soud, byť mu to v dovolacím řízení v podstatě nepřísluší,
taktéž pokládá tvrzení spoluobviněných bratrů M. ohledně toho, že drogu v bytě
vyráběl zejména obviněný L. T., za přesvědčivá a věrohodná, takže lze tuto
okolnost pokládat za dostatečně prokázanou.
Pokud se týká dovolatelem tvrzeného tzv. „opomenutého důkazu“, kterým má být
neprovedení sejmutí otisků prstů z předmětů tzv. „varny“, čímž by byl zajištěn
důkaz ohledně osoby či osob, které s těmito věcmi manipulovaly, tak k tomu lze
uvést, že požadavek na opatření takového důkazu měl být především vznesen již v
přípravném řízení (§ 166 odst. 1 tr. ř.), a nikoli až v řízení před soudem. Ze
záznamů o prostudování spisu obviněným T. dne 30. 4. 2013 (č. l. 214) a jeho
obhájcem dne 3. 5. 2013 (č. l. 217) vyplývá, že žádný takový (ani jiný) návrh
na doplnění dokazování při tomto úkonu, a to až do okamžiku podání obžaloby
vznesen nebyl. Poprvé byl tento návrh obhájcem obviněného T. vysloven v hlavním
líčení dne 19. 6. 2013 (č. l. 260). Z protokolu o tomto hlavním líčení taktéž
vyplývá, že hlavní líčení bylo odročeno na 22. 7. 2013, mj. též kvůli zadání
vypracování odborného vyjádření z oboru daktyloskopie ohledně otisků prstů
obviněných na varně. Je skutečností, že v mezidobí soud předmětné odborné
vyjádření nevyžádal, ale dne 3. 9. 2013 v hlavním líčení vyslechl znalkyni kpt.
Ing. Š. Zachovou, která ve věci vypracovala znalecký posudek z oboru
kriminalistika, odvětví chemie a fyzikální chemie, konkrétně ke zjištění
omamných či psychotropních látek na předložených předmětech. Jmenovaná znalkyně
pak v závěru své výpovědi mj. uvedla, že se (zajištěným) zkoumaným chemickým
nádobím v laboratoři manipulovali, a to v rukavicích. Nedokázala upřesnit, zda
případné otisky prstů jsou již setřené, ale připustila, že daktyloskopické
zkoumání, ale i zkoumání DNA (jsou-li vyžádána) se provádí vždy před chemickým
zkoumáním. Je totiž možné, že se tím zničí. Na daktyloskopii totiž tvrdí, že i
když my na to saháme v rukavicích, tak můžeme stopy znehodnotit. V souvislosti
s dalším odročením hlavního líčení obhájce obviněného T. prohlásil, že trvá na
daktyloskopickém zkoumání zajištěné aparatury (č. l. 276). O tomto návrhu
obhájce nebylo soudem samostatně rozhodnuto. Vzhledem k současnému upozornění
obviněných ze strany soudu, že jejich jednání může být posouzeno podle
přísnějšího ustanovení trestního zákoníku, což si vyžádalo ustanovení obhájců i
ostatním dvěma obviněným a projednání věci senátem (nikoli samosoudcem), muselo
být dokazování opakováno. V následujícím hlavním líčení konaném dne 30. 9.
2013, které se již konalo před senátem a v němž bylo dokazování opakováno,
žádný návrh na doplnění dokazování o daktyloskopické zkoumání zajištěné
chemické aparatury již vznesen nebyl a nebyl zmíněn ani v rámci závěrečné řeči
obhájce ani samotného obviněného T.
Z výše uvedeného je patrné, že soud prvního stupně při svém rozhodování
vycházel výhradně z důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, a to v
řízení před senátem a vzhledem k tomu, že v této fázi řízení před soudem nebyl
návrh na provedení daktyloskopického zkoumání zajištěných předmětů učiněn, tak
o něm ani nebylo rozhodováno a v odůvodnění rozsudku se pak takovým neučiněným
návrhem soud nezabýval.
V řízení před odvolacím soudem je situace odlišná v tom, že v písemném odvolání
obviněného T. se nachází pasáž, v níž napadá postup soudu prvního stupně, že
nebylo vyhověno jeho návrhu na sejmutí otisků z „varny“ atd. Je pravdou, že na
tuto konkrétní námitku odvolací soud ve svém rozhodnutí nereagoval. Lze pouze
spekulovat, proč tomu tak je, když se nabízelo vysvětlení totožné s tím, jak je
výše zmínil dovolací soud.
K námitce dovolatele ohledně neuskutečněného daktyloskopického zkoumání
zajištěné aparatury lze ale celkově uvést, že předmětný návrh na doplnění
dokazování nebyl řádně učiněn v řízení před soudem prvního stupně a tato
námitka se objevila posléze až v podaném odvolání. Odvolací soud se touto
námitkou měl ve svém rozhodnutí zabývat, což ale neučinil. V projednávaném
případě se přesto nejedná o pochybení, které by mohlo být pokládáno za tzv.
„opomenutý důkaz“. Ze strany obhajoby byla předmětná výhrada (nikoli návrh)
validním způsobem zmíněna až v odvolacím řízení. K návrhu učiněnému před soudem
prvního stupně v řízení před samosoudcem nelze dost dobře přihlížet, jelikož
celé toto řízení bylo ve své podstatě anulováno, neboť podle nalézacího soudu
vyvstal zákonný důvod k projednání věci senátem, a proto muselo být dokazování
kompletně opakováno. Případný návrh na doplnění dokazování tak měl být znovu
vysloven např. v hlavním líčení, které se konalo dne 30. 9. 2013.
Z hlediska posuzování celé této záležitosti je významná i otázka kvality
předmětného důkazu. Tedy zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit
existující důkazní situaci a tím i konečné rozhodnutí soudu. K tomu je třeba
uvést následující.
Jak již bylo výše zmíněno, v daném případě nebyl důvod nevycházet z výpovědí
obviněných bratrů M., kteří od počátku shodně usvědčovali obviněného T., že to
byl on, kdo drogu v bytě především vyráběl. Na zajištěné aparatuře se tak
teoreticky mohly nacházet otisky prstů osoby či osob, které drogu vyráběly
(pokud tyto osoby nepracovaly v rukavicích, jež byly na místě orgány policie
rovněž zajištěny; případně pokud po každém výrobním procesu tyto otisky nebyly
těmito osobami setřeny). Každopádně z výpovědi znalkyně kpt. Ing. Zachové
vyplynulo, že po provedené chemické expertize na přítomnost metamfetaminu na
zajištěných předmětech již nebylo možné předpokládat, že by následující
daktyloskopické zkoumání týchž předmětů mohlo přinést relevantní výsledky stran
případného ztotožnění osob, které s těmito předměty přišly do styku. Takový
závěr podporuje i výsledek zkoumání zajištěných rukavic na DNA, když závěr byl
takový, že stěry z předložených rukavic nejsou pro smíšené profily DNA vhodné k
porovnání (č. l. 151 až 152).
Nelze tedy důvodně předpokládat, že i v případě provedení daktyloskopického
zkoumání zajištěné aparatury, případně dalších věcí, a to až v řízení před
soudem, by byl získán jednoznačný a přesvědčivý důkaz o tom, že se obviněný L.
T. jednání, pro které byl soudy nižších stupňů v konečném výsledku odsouzen,
nedopustil.
Poslední výhrada dovolatele směřující k vlastnímu znění odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, kdy je toho názoru, že se nevypořádal se všemi jím vznesenými
námitkami, již do značné míry koliduje s ustanovením § 265a odst. 4 tr. ř.,
podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Každopádně
je možné souhlasit, že odůvodnění napadeného rozhodnutí mělo být pečlivější a
obsáhlejší, zejména pokud jde o vypořádání se s námitkami obviněného T. Přesto
nelze konstatovat, že výsledné rozhodnutí odvolacího soudu je věcně nesprávné,
a tudíž že je zde důvod k jeho zrušení a vrácení věci k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že s právním hodnocením jednání obviněného L. T.,
tak jak bylo ve výsledku rozhodnuto odvolacím soudem, se ztotožňuje. Obviněný v
dovolání vyjádřil nesouhlas se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších
stupňů a místo toho nabídl svoji verzi průběhu skutkového děje. Přitom zároveň
neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku,
resp. skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Z charakteru jeho
námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají výhradně povahu vad skutkových,
k čemuž pak údajně došlo v důsledku nesprávného a neúplného vyhodnocení
provedených důkazů. Dovolatel se tak pouze snaží primárně dosáhnout změny
zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou
nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky ale jsou z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu neakceptovatelné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
odmítl dovolání obviněného L. T. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c