7 Tdo 214/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne
24. března 2010 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 440/2009, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T
146/2008, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 440/2009, a rozsudek Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 1 T 146/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Brno-venkov p ř
i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 1 T 146/2008,
byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1, 2 tr. zák. a byl odsouzen za tento trestný čin a za trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 11 T 101/2008, podle § 224
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1
tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně
zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2009, sp.
zn. 11 T 101/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit Všeobecné
zdravotní pojišťovně České republiky, Územní pracoviště Brno-venkov,
Francouzská 40, Brno, škodu ve výši 192.771,- Kč, Oborové zdravotní pojišťovně
zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Roškotova 1225/1, Praha 4, škodu
ve výši 26.383,- Kč, České národní zdravotní pojišťovně, Ječná 39, Praha 2,
škodu ve výši 8.835,- Kč, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České
republiky, pobočka Brno, Cejl 5, Brno, škodu ve výši 12.649,- Kč, poškozenému
V. P., škodu ve výši 180.216,- Kč, H. P., škodu ve výši 80.793,- Kč, M. P.,
škodu ve výši 20.470,- Kč, J. B., škodu ve výši 22.260,- Kč a O. B., škodu ve
výši 86.142,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození V. P., H. P., M.
P., J. B. a O. B. odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil
Okresní soud Brno-venkov skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že
obviněný P. S. dne 30. 8. 2007 v době kolem 20.05 hodin, po pozemní komunikaci
hlavní silnice I. třídy č. 23 v km 140,295, ve směru B.-R., v katastrálním
území obce O., na okrese B.-v., řídil osobní automobil tov. zn. VW Passat 1,9
TDI, když v důsledku nepřiměřené rychlosti jízdy vyšší než maximálně povolené
v daném úseku, s omezenou rychlostí 80 km/hod., tedy při rychlosti jízdy 117,6
– 126,9 km/hod., nepřizpůsobil své chování i rychlost jízdy zejména svým
schopnostem, vlastnostem vozidla, dopravně technickému stavu pozemní
komunikace, situaci v provozu na pozemní komunikaci a při neřízení se pravidly
provozu na pozemní komunikaci, jakož i dopravními značkami, při jízdě v levém
jízdním pruhu z klesání, v levotočivé zatáčce začal bržděním a vyhýbáním vlevo
opožděně reagovat z pravé strany, z vedlejší silnice na hlavní silnici
vyjíždějící osobní automobil tov. zn. Škoda Felicia 1,3, řízený V. P., takže
při nesprávném způsobu jízdy uprostřed křižovatky mezi protisměrnými jízdními
pruhy došlo ke střetu přední části vozidla VW Passat do předního levého boku
vozidla Škoda Favorit a k těžkému zranění řidiče ve vozidle Škoda Favorit,
poškozeného V. P.,který utrpěl řezné rány od skla na temeni hlavy, hematom v
čelní krajině vpravo, otřes mozku, podvrtnutí a natažení krční páteře,
otevřenou zlomeninu těla levé stehenní kosti, zlomeninu dolní části těla
loketní kosti vlevo, zlomeninu 1. a 2. žebra vlevo při páteři, zlomeninu 1. –
6. žebra vlevo ve střední podpažní čáře, místy tříštivé, místy s posunem
úlomků, zlomeninu vnitřního kotníku vlevo, průnik vzduchu do levé hrudní dutiny
a do podkoží vlevo na hrudníku, mírné krvácení do levé hrudní dutiny, zhmoždění
levé plíce, s délkou citelného omezení v obvyklém způsobu života výrazně
přesahující dobu delší než 6 týdnů, nejméně po dobu 3 měsíců, když u
poškozeného V. P. došlo k poškození důležitého orgánu, plíce a k delší době
trvající poruše zdraví jak má na mysli § 89/7e, ch) trestního zákona, jakož i
způsobil zranění dalším spolujezdcům ve vozidle Škoda Favorit, poškozené H. P.,
která utrpěla lehké zranění spočívající v mnohočetných rozsáhlých hematomech
(podlitinách) na obou dolních končetinách, zejména pravém koleni, levém stehnu,
rozsáhlém hematomu o oděrce v podbřišku vpravo, hematomu na pravém boku, s
délkou citelného omezení v obvyklém způsobu života na dobu přibližně 4 – 5
týdnů, poškozenému M. P., který utrpěl zcela lehké a povrchní zranění,
spočívající ve zhmoždění hlavy s krevním výronem v čelně temenní krajině vlevo,
zhmoždění pravého ramene a pravé kyčle s nezjištěným zevním poraněním a RTG
negativním, s pouze pohmatovou bolestí a bolesti při pohybu, s délkou citelného
omezení v obvyklém způsobu života po dobu přibližně 6 dnů, poškozenému J. B.,
který utrpěl zcela lehká a povrchní zranění, spočívající v pohmoždění krční
páteře, oděrkách na obou bércích, s délkou citelného omezení v obvyklém způsobu
života po dobu přibližně 5 – 6 dnů, poškozené O.
B., která utrpěla těžké
zranění, spočívající v oděrkách a řezných rankách na obou rukou, zlomenině obou
ramének kosti stydké vpravo, zlomenině 3. – 6. žebra vpravo, otřesu mozku,
zhmoždění oblasti zad v místě levé lopatky, příměsi krve do moči, s délkou
citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů,
přibližně po dobu 8 týdnů, když u poškozené došlo k delší době trvající poruše
zdraví, jak má na mysli § 89/7 ch) trestního zákona, a tak svým jednáním
porušil zejména § 4 písm. a), b), c), § 11/1), § 12/1), § 18/1) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
ve znění pozdějších novel a doplňků zákona č. 411/2005 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 440/2009, podle § 256
tr. ř. zamítl odvolání jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To
440/2009, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný namítl, že
orgány činné v trestním řízení údajně vedly vyšetřování jednostranně v jeho
neprospěch s cílem prokázat jeho vinu. Podle obviněného zcela opomíjely důkazy,
který by prokazovaly jeho bezúhonnost, a jeho důkazní iniciativa byla od
počátku bagatelizovaná. Obviněný poukázal na důkaz odborným vyjádřením prof.
Ing. Alberta Bradáče., Ph. D., znalce v oboru doprava, ekonomika a
strojírenství a na znalecký posudek Ing. Dušana Hasoně, znalce v oboru doprava,
ekonomika a strojírenství, z nichž údajně vyplývá, že k dopravní nehodě nemohlo
dojít tak, jak je popisována poškozenými, z jejichž výpovědí vychází odsuzující
rozsudek. Obviněný je přesvědčen, že soudům obou stupňů předložil dostatek
důkazů svědčících v jeho prospěch a pochybení těchto soudů spatřuje v tom, že k
těmto důkazům nebylo dostatečně přihlíženo. Obviněný nesouhlasil s názorem
soudu prvního stupně, že řidič vjíždějící na hlavní silnici nemůže přepokládat,
že vozidlo jedoucí po hlavní silnici jede rychleji, a že nepřiměřená rychlost
tohoto vozidla je hlavní příčnou nehody. Obviněný přitom poukázal na
skutečnost, že vozidlo jedoucí po hlavní silnici má primárně přednost. K jeho
rychlosti je nutné přihlížet, ale pouze v odpovídající míře vzhledem k
povinnosti dát přednost v jízdě a především k předpokladu řidiče jedoucího po
hlavní silnici, že mu bude dána přednost v jízdě.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, a aby sám ve věci rozhodl a
zprostil jej obžaloby. Současně naproti tomu navrhl, aby dovolací soud přikázal
věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby soud
prvního stupně věc projednal a rozhodl v jiném složení.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že
nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Soudům nižších stupňů nelze dovoláním vytýkat, že hodnotily
důkazy určitým způsobem, a že učinily skutková zjištění, podle nichž obviněný
řídil vozidlo rychlostí asi o polovinu vyšší, než je rychlost povolená, takže
poškozený přijíždějící z vedlejší silnice nemohl předpokládat tak rychlou jízdu
obviněného. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že je zjevně spatřován ve skutečnosti, že
odvolání obviněného bylo zamítnuto, aniž by odvolací soud posoudil vyžádané
znalecké posudky a odborné vyjádření způsobem příznivějším pro obviněného.
Relevantní uplatnění citovaného dovolacího důvodu podle první alternativy
nepřichází vůbec v úvahu, neboť jde o dovolací důvod ryze procesního
charakteru, vztahující se k případům, kdy odvolání bylo zamítnuto či odmítnuto
podle § 253 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání. V daném případě však odvolání
obviněného P. S. bylo odvolacím soudem projednáno a bylo o něm rozhodnuto.
Uvedený dovolací důvod, uplatněný v druhé alternativě, by mohl být relevantním
důvodem dovolání v případě, že by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí
byl naplněn některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně je toho názoru, že námitky obviněného neodpovídají
žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., a proto
není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného
P. S., a aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném podle § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal
podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal,
že dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního
je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který
zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak
ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání
je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í
vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího
důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel
snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím
i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí
skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že
dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř.
hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený
k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby
skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí
instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení
skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy
prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud je v rozhodovací činnosti zásadně vázán svou judikaturou. Ve věci
s obdobným skutkem vyslovil v usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo
38/2009, právní závěry, které lze aplikovat bez podstatných změn i v trestní
věci obviněného P. S. Jedná se zejména o následující závěry:
„V posuzovaném případě spočívala dopravní nehoda ve střetu dvou vozidel na
křižovatce hlavní silnice s vedlejší silnicí, přičemž vozidlo obviněného jelo
po hlavní silnici a vozidlo poškozeného vjelo do křižovatky z vedlejší silnice.
Obecně vzato, je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky
vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě
vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič, který má
přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na
povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči
přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici
tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí.
Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici
nedal přednost v jízdě. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po
hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska
míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič
vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že
porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě
kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené
rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě
vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se
vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se
směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o
sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s
dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými
jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost,
přehlednost daného místa či úseku apod.
Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak
extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet
stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po
hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici
splnění povinnosti dát přednost. Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti
vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší
silnici i při snaze dát přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní
manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to,
že řidič, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké
rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době,
kdy již není reálné, aby mu skutečně dal přednost. Zároveň je třeba zdůraznit,
že nedání přednosti tu nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po
vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat
nebo kterou mohl snadno předvídat.
V posuzovaném případě je potřeba zohlednit skutečnost, zda poškozený skutečně
dodržel povinnost vyplývající z dopravní značky „dej přednost v jízdě!“ a
zejména tu skutečnost, zda mohl vidět vozidlo obviněného. Pokud soudy neučinily
jasné zjištění o těchto skutečnostech, nelze přisvědčit úvaze, že rychlost
jízdy obviněného, byť výrazně překročila stanovený limit, byla jediným důvodem,
pro který bylo poškozenému objektivně znemožněno dát obviněnému přednost v
jízdě. Za těchto okolností přichází v úvahu varianta, že skutečným důvodem, pro
který poškozený nedal přednost v jízdě, naopak bylo to, že nerespektoval příkaz
vyplývající z dopravní značky „dej přednost v jízdě“, a situaci na hlavní
silnici vyhodnotil ve svůj prospěch bez ohledu na potřebu opatrnosti v zájmu
bezpečného projetí křižovatky.“
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů nesprávným způsobem
vyhodnotily chování poškozeného V. P., který měl primární povinnost dát
přednost vozidlu jedoucímu po hlavní silnici. Jak vyplývá ze skutkových
zjištění, v posuzovaném případě nejde o situaci, že by poškozený V. P. při
veškeré snaze dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici uviděl
vozidlo obviněného P. S. až ve chvíli, kdy již nebylo reálné na vzniklou
situaci adekvátně zareagovat. Naopak z výpovědí poškozených vyplývá, že v
momentě, kdy se vozidlo, v němž jeli poškození, dávalo do pohybu, bylo na
horizontu vidět přijíždějící vozidlo řízené obviněným. Řidič vozidla poškozený
V. P. k tomu uvedl, že ve vzdálenosti zhruba 300 – 400 m viděl světla vozidla a
usoudil, že vozidlo je hodně daleko, situaci vyhodnotil tak, že křižovatku
bezpečně projede (č. l. 443 spisu). Další poškození shodně vypověděli, že na
křižovatce byl rušný provoz, a proto tam stáli několik minut. Poškození M. P. a
H. P. uvedli, že společně s dalšími poškozenými měli namířeno na letiště v
Brně, odkud měli odletět na dovolenou, přičemž na letišti měli být zhruba po 22
hodině (č. l. 445, 446 spisu). K nehodě došlo kolem 20 hodiny. Z výpovědí
poškozených V. P., H. P. a O. B. je zřejmé, že v okamžiku, kdy se řidič V. P.
rozhodl projet křižovatkou, bylo na horizontu vidět osvětlené vozidlo
obviněného. Za těchto okolností lze připustit i takovou verzi skutkového děje,
že poškozený V. P. nedodržel potřebnou míru opatrnosti při vyhodnocování své
povinnosti dát přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, které
řídil obviněný P. S.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že nebyly dány přesvědčivé důvody pro
to, aby rychlost jízdy obviněného byla považována za hlavní příčinu střetu obou
vozidel. Z toho vyplývá, že jak napadené usnesení Krajského soudu Brně ze dne
30. 9. 2009, sp. zn. 5 To 440/2009, tak rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze
dne 27. 5. 2009, sp. zn. 1 T 146/2008, jako součást řízení předcházejícího
napadenému rozsudku jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Tento důvod dovolání obsahuje dvě alternativy. Podstata dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v tom, že soud druhého stupně měl v řádném
opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným
prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní
podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou
alternativou je tedy skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své
rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný nespecifikoval, kterou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatňuje, nicméně z obsahu podaného dovolání je
zjevné, že přichází v úvahu uplatnění uvedeného dovolacího důvodu pouze v jeho
druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že námitky
obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou
důvodné a odvolací soud zamítl odvolání obviněného proti rozhodnutí soudu
prvního stupně podle § 256 tr. ř., je naplněn i dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání podle § 265i odst. 3 tr. ř. shledal, že
napadené rozhodnutí trpí vytýkanými vadami, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 To
440/2009, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 1
T 146/2008. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu
Brno-venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci Okresní soud Brno-venkov odstraní vady vytknuté tímto
usnesením Nejvyššího soudu, doplní skutková zjištění ve směrech, které
vyplývají z tohoto usnesení, a v závislosti na nich znovu ve věci rozhodne.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud
prvního stupně vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto
usnesení, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší
soud nařídil.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního
zástupce.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.