6 Tdo 139/2020 – Nejvyšší soud

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 v senátě

složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a

JUDr. Vladimíra Veselého o dovolání, které podal obviněný M. S., nar. XY,

trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, č.

j. 5 To 282/2019-332, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního

soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 T 58/2019, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, č. j. 5 To 282/2019-332,

- ve výroku, jímž byl z podnětu odvolání poškozených napadený rozsudek

Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 T 58/2019-301, podle §

258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výrocích, jímž byl

obviněný zavázán zaplatit poškozeným M. S. nemajetkovou újmu ve výši 250 000

Kč, V. S. nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč, L. S. nemajetkovou újmu ve výši

250 000 Kč, H. K. nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč a náhradu škody ve výši

14 599 Kč, E. K. nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, J. S. nemajetkovou újmu

ve výši 120 000 Kč, J. S. nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč a M. V.

nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč,

- ve výroku, jímž byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán

zaplatit poškozeným M. S. nemajetkovou újmu ve výši 375 000 Kč, V. S.

nemajetkovou újmu ve výši 375 000 Kč, L. S. nemajetkovou újmu ve výši 375 000

Kč, H. K. nemajetkovou újmu ve výši 375 000 Kč a náhradu škody ve výši 21

898,50 Kč, E. K. nemajetkovou újmu ve výši 225 000 Kč, J. S. nemajetkovou újmu

ve výši 180 000 Kč, J. S. nemajetkovou újmu ve výši 180 000 Kč a M. V.

nemajetkovou újmu ve výši 180 000 Kč a

- ve výroku, jímž podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se

zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech

občanskoprávních,

a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 T 58/2019-301,

- ve výroku, jímž byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán

zaplatit M. S., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč a

- ve výroku, jímž byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř.

odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve

věcech občanskoprávních.

II. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje takto:

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit M. S., nar. XY, bytem

XY, nemajetkovou újmu zaplacením částky ve výši 250 000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená M. S., nar. XY, bytem XY, odkazuje se

zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech

občanskoprávních.

Podle § 256 tr. ř. se odvolání poškozených V. S., L. S., H. K., E. K., J. S.,

J. S. a M. V. podaná proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 5.

2019, č. j. 9 T 58/2019-301, zamítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 T

58/2019-301, byl obviněný M. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán

vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož

se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 1. září 2018 kolem 12:00 hod. jako řidič nákladního skříňového automobilu

značky Fiat Ducato, RZ XY při jízdě po silnici č. 602 ve směru na Jihlavu v

km 63,004 v katastru obce XY, okres Žďár nad Sázavou, při odbočování vlevo na

účelovou komunikaci k rekreačnímu zařízení, se zapnutým ukazatelem změny směru

jízdy vlevo, nedbal zvýšené opatrnosti, neboť zahájil odbočování v okamžiku,

kdy již byl předjížděn zleva osobním automobilem značky Škoda Octavia combi,

RZ XY řízeným E. S., nar. XY, čímž porušil zejména ustanovení § 21 odst. 1

zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků, v důsledku čehož

došlo v levé polovině vozovky ke střetu obou vozidel, po kterém vozidlo Škoda

Octavia vjelo vlevo mimo vozovku, kde narazilo levou boční částí do stromu a

poté se převrátilo na střechu, a způsobil tak vedle lehčího zranění

spolujezdkyně ve vozidle Škoda Octavia V. S., nar. XY, řidiči E. S. nitrolební

poranění ve formě rozlámání lebečních kostí, krvácení mezi obaly mozkové, do

komor mozkových a zhmoždění a otok mozku, následkem kterýchžto zranění E. S. na

místě zemřel.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 143 odst. 1 tr.

zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl

podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu

v trvání dvou let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest

zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání

dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit

poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 16 458

Kč, M. S. nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč, V. S. nemajetkovou újmu ve výši

250 000 Kč, L. S. nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč, H. K. nemajetkovou újmu

ve výši 200 000 Kč a náhradu škody ve výši 14 599 Kč, E. K. nemajetkovou újmu

ve výši 150 000 Kč, J. S. nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč, J. S.

nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč a M. V. nemajetkovou újmu ve výši 120 000

Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna

České republiky, M. S., V. S., L. S., H. K., E. K., J. S., J. S. a M. V.,

odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení

ve věcech občanskoprávních.

3. O odvoláních obviněného a poškozených M. S., V. S., L. S., H. K., E.

K., J. S., J. S. a M. V. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně

rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 5 To 282/2019-332, jímž z podnětu odvolání

jmenovaných poškozených podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř.

napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody (a nemajetkové

újmy) u těchto poškozených a podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově uložil obviněnému

povinnost zaplatit poškozeným M. S. nemajetkovou újmu ve výši 375 000 Kč, V. S.

nemajetkovou újmu ve výši 375 000 Kč, L. S. nemajetkovou újmu ve výši 375 000

Kč, H. K. nemajetkovou újmu ve výši 375 000 Kč a náhradu škody ve výši 21 898,5

Kč, E. K. nemajetkovou újmu ve výši 225 000 Kč, J. S. nemajetkovou újmu ve výši

180 000 Kč, J. S. nemajetkovou újmu ve výši 180 000 Kč a M. V. nemajetkovou

újmu ve výši 180 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se

zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech

občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný

prostřednictvím svého obhájce JUDr. Víta Nevařila dovolání, jež opřel o

dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť má za to, že

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky zavinění,

tedy na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení, a že mu byl odvolacím soudem de facto uložen trest, který

zákon nepřipouští. Tento závěr dovozuje ze snahy odvolacího soudu navýšením

náhrady nemajetkové újmy vyrovnat jím konstatovanou mírnost nalézacího soudu

při právním posouzení skutku.

5. Obviněný po shrnutí skutkových zjištění soudů nižších stupňů namítl,

že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku zavinění, když zásadním bodem

svých úvah učinil ojedinělé, subjektivní a nepřezkoumatelné konstatování znalce

a svůj od soudu prvního stupně odlišný závěr o míře zavinění dopravní nehody

spojil s počasím a denní dobou, tedy okolnostmi, které měl při své jízdě

zohlednit poškozený. Závěry znalce o nízké intenzitě svitu ukazatele směru

jízdy na jím řízeném vozidle považuje obviněný za bezvýznamné, nekonkrétní a

nepřezkoumatelné. Podle jeho mínění soud prvního stupně postupoval správně,

pokud těmto závěrům nepřikládal žádný význam. Pokud měl znalec vyjádřit svůj

subjektivní dojem, že u vozidel daného typu nejsou ukazatele směru příliš

zřetelné, je to u řádně homologovaného vozidla ve stavu způsobilém k provozu na

pozemních komunikacích zcela irelevantní okolnost, neboť za danou vlastnost

jeho řidič nijak neodpovídá a nemůže ji ovlivnit. Samotná homologace i

prohlídky technického stavu vozidla jsou zárukou, že vozidlo má i tuto

vlastnost v potřebném rozsahu. Napadenému rozsudku vytýká, že závěr o jeho

zavinění je opírán o nahodilé okolnosti, které jako řidič nemohl nijak

ovlivnit. Ve svém dovolání tvrdí, že „[n]ení přípustné, aby byla míra zavinění

závislá na nahodilé okolnosti, jakou jsou světelné podmínky“. Namítá, že to byl

naopak zezadu přijíždějící poškozený, který měl v případě, kdy si nebyl jist

jeho záměrem a chováním jeho vozidla, protože pro nadbytek světla dostatečně

neviděl ukazatele směru, přizpůsobit rychlost vozidla této situaci. Toto zjevně

neučinil. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že toto opomenutí poškozeného zcela

nelogicky přičítá jemu. Sám se spoléhal na to, že i ostatní účastníci

silničního provozu včetně poškozeného dodrží povinnosti vyplývající z

příslušných předpisů. Jednal tak v rámci tzv. zásady omezené důvěry (v této

souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 182/2001, sp.

zn. 6 Tdo 143/2011 a sp. zn. 4 Tdo 947/2012). Nemohl tudíž předvídat, že se

vozidlo poškozeného bude přibližovat vysokou až nepřiměřenou rychlostí, že

poškozený nevyhodnotí správně jeho jízdní manévr a nepřizpůsobí situaci

rychlost jízdy, přehlédne či bude ignorovat ukazatel směru a v rozporu se svou

povinností provede předjížděcí manévr způsobem a za podmínek, kdy to zákon

výslovně zakazuje. Poškozený za dané situace neměl předjíždění zahájit nebo je

měl přerušit. Jeho spoluzavinění má podle obviněného takovou intenzitu, že by

postačilo na zavinění samostatné.

6. Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně právně

posoudily otázku příčinné souvislosti s ohledem na to, že ke smrtelnému

následku nedošlo v důsledku kolize s jeho vozidlem, ale až následným nárazem do

stromu. Tvrdí, že podle skutkových zjištění po střetu s jeho vozidlem zůstalo

auto poškozeného ovladatelné, jeho následná kolize se stromem proto nebyla

nevyhnutelná. Ke smrtelnému následku tak podle dovolatele zřejmě přispěla i

vysoká počáteční rychlost vozidla a navazující reakce poškozeného jako jeho

řidiče, který měl minimálně několik vteřin na reakci a vyhnutí se překážce. Z

dokazování podle jeho mínění nevyplývá, že pohyb vozidla poškozeného po střetu

s jím řízeným vozidlem (ten ostatně nebyl po této stránce zkoumán, pouze

popsán) byl jeho předvídatelným nebo nevyhnutelným důsledkem. Nebylo ani

prokázáno, že tento střet poškozený nezavinil nebo mu nemohl zabránit. Vliv

dalších faktorů, které dovolatel nevyvolal a které ani nemohl s přihlédnutím k

obvyklému běhu věcí předvídat, měl být zkoumán a vyloučen, nebo měl být v

souladu se zásadou in dubio pro reo posuzován v jeho prospěch jako okolnost

snižující nebo vylučující jeho zavinění.

7. V souvislosti s touto námitkou vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že

nesprávně vyhodnotil rozsah potřebného dokazování. Zpracovaný znalecký posudek

se podle jeho mínění vymyká obvyklému standardu, když nebylo provedeno vlastní

řešení střetu vozidel obvykle používanými počítačovými programy. Nejsou proto

uvedeny energetické parametry střetu, ani řešení postřetového výběhu vozidel.

To je zcela zásadní, protože není zřejmé, jakou silou na sebe vozidla v

okamžiku střetu působila, tedy zda daná situace nevyhnutelně či podle očekávání

musela vést ke vzniklým následkům, nebo zda na ně mělo vliv i pozdější jednání

poškozeného. Bez řešení otázky pohybu vozidel po střetu, související otázky

ovladatelnosti vozidla poškozeného a vlivu poškozeného na jeho pohyb nelze

podle dovolatele o jeho zavinění rozhodnout, neboť není vyloučen či potvrzen

vliv dalších okolností.

8. Za nesprávné proto obviněný považuje stanovení míry spoluzavinění

poškozeného. Její procentní vyjádření podle něj postrádá zákonný podklad a je

snadno zneužitelné. Napadenému rozsudku vytýká, že z něj není zřejmé, v čem

spočívá 25 % rozdíl při posouzení míry spoluzavinění smrtelného následku a proč

bylo zcela jednoznačné porušení povinnosti poškozeným posouzeno jen jako méně

významný faktor. Žádá proto, aby Nejvyšší soud k této otázce zaujal v rámci

sjednocování judikatury stanovisko a vymezil pravidla, jakým způsobem míru

spoluúčasti kvantifikovat a jak v procentním vyjádření zohledňovat rozhodné

okolnosti. Závěry odvolacího soudu v této otázce jsou podle dovolatele

výsledkem nepřípustné libovůle, jsou nepřezkoumatelné a nesprávné. Ohledně

dalších pochybení pak namítá, že jejich intenzita by byla postačující pro

podání ústavní stížnosti a Nejvyšší soud již opakovaně připustil tuto situaci

jako dovolací důvod sui generis.

9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel

uvedl, že rozhodnutím odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním mu byl pod

záminkou navýšení náhrady nemajetkové újmy prakticky ukládán přísnější trest,

který zákon nezná a kompenzován nedostatek pravomoci odvolacího soudu ke změně

rozsudku ve směru k právní kvalifikaci, kterou považuje za správnou. V postupu

odvolacího soudu shledává zcela zjevnou snahu zvýšit prakticky za každou cenu

míru jeho zavinění, aby mohl být postižen „alespoň“ v podobě povinnosti platit

zásadně vyšší nemajetkovou újmu. K faktickému zvýšení míry jeho zavinění došlo

bez provedeného dokazování a při absenci odvolání státního zástupce. Jednalo se

tak o nezákonný postup a náhradu trestu, který nemohl odvolací soud podle svých

představ uložit. Tento postup proto není ničím jiným než uložením nezákonného

trestu.

10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém

rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a

rozhodnutí.

11. V doplnění svého dovolání obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upozornil na skutkové zjištění, že v době

střetu vozidel bylo po dešti a zataženo, což bylo konstatováno na více místech

ve spisu. Vyjádřil názor, že každý účastník provozu na pozemní skutečnosti musí

této skutečnosti přizpůsobit jízdu, jak vyplývá z § 18 odst. 1 zákona č.

361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Posouzení odvolacího soudu

ve vztahu k jednání poškozeného ve smyslu této povinnosti považuje za

nepřezkoumatelné. Skutečností, že bylo pod mrakem, se odvolací soud vůbec při

posuzování viditelnosti světel automobilu nezabýval. Neptal se na to ani

policejní orgán a mlčí také znalec. Všechny orgány činné v trestním řízení mlčí

ve vztahu k posouzení jízdy poškozeného ve smyslu této povinnosti, přizpůsobení

jízdy povětrnostním podmínkám a pravděpodobnému překročení povolené rychlosti.

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil

prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství

(dále jen „státní zástupkyně“). Ta ve svém vyjádření nejprve uvedla, jakým

způsobem ve věci rozhodly oba soudy nižších stupňů, a poté zmínila, jaké

námitky proti dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu obviněný uplatnil.

Připomenula, že

- obviněný přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku

spáchal v zásadě tím, že při odbočování vlevo na účelovou komunikaci měl sice

zapnutý ukazatel změny směru jízdy vlevo, ale nedbal zvýšené opatrnosti a

ohrozil řidiče osobního automobilu Škoda Octavia E. S. jedoucího rychlostí 90

km v hodině, neboť zahájil odbočování v době, kdy již byl předmětným osobním

motorovým vozidlem předjížděn a vjel mu do jeho jízdní dráhy, v důsledku čehož

pak došlo nejprve k nárazu do levé přední části vozidla obviněného a k vyjetí

vozidla poškozeného mimo vozovku, kde narazilo levou boční částí do stromu a

poté se převrátilo na střechu, kdy následkem tohoto děje bylo smrtelné zranění

řidiče vozidla Škoda Octavia, a že

- soudy straně obviněného shledaly porušení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000

Sb., o silničním provozu s tím, že povinnost zachování zvýšené opatrnosti při

odbočování, aby nedošlo k ohrožení řidiče jedoucího za ním, je nutno vztáhnout

zejména k okamžiku počátku samotného odbočování.

13. Státní zástupkyně zmínila, že ze znaleckého posudku z oboru silniční

dopravy vyplynulo, že v momentě, kdy obviněný začal v rámci odbočovacího

manévru přejíždět z pravého jízdního pruhu do levého jízdního pruhu, byl už

vozidlem poškozeného předjížděn. Na rozdíl od závěrů odvolacího soudu však je

možné vyslovit s právní kvalifikaci užitou soudem prvního stupně souhlas, neboť

k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z

nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní

povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné

souvislosti zásadní příčinou vzniku následku. Jestliže při vzniku následku

spolupůsobilo více příčin, stejně tak jako v tomto případě, kdy bylo výrazné

spoluzavinění poškozeného, který porušil § 17 odst. 5 písm. e) zákona č.

361/2000 Sb., o silničním provozu, pak právě ono významné spoluzavinění, které

bylo rovněž příčinou vzniku následku, nedovoluje dovodit, že obviněný spáchal

trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu

byla uložena zákonem (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího

soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015).

14. Jestliže byl obviněný uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti

podle

§ 143 odst. 1 tr. zákoníku, poté soudy podle státní zástupkyně správně zvážily

obecná východiska příčinného vztahu, který spojuje jednání s následkem.

Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a

proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým

jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde

příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že

odpadá jeho trestní odpovědnost. Samotným základem příčinného vztahu je teorie

podmínky, podle které je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec

nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Teorie podmínky je korigována

za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti, stejně tak

i zkoumáním stavu kauzality a zavinění a s tím souvisejícím tzv. přerušením

příčinné souvislosti. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v

trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Je třeba

zdůraznit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se

nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež

spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou

skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí publikované

pod č. 37/1975 Sb., rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo

působením více okolností, nejenom tedy konáním pachatele. Určité jednání nebo

okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další

okolnosti, případně jednání. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle

příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je

nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek

sama o sobě, nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení

s druhou příčinou (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47/1970 II. Sb. rozh.

tr.).

15. Podle státní zástupkyně bylo v posuzované trestní věci bez

pochybností prokázáno, že obviněný při odbočování vlevo vytvořil překážku pro

jízdu osobním automobilem jej předjíždějícího poškozeného, jehož vozidlo

narazilo do vozidla obviněného, dále pokračovalo ve směru své jízdy, avšak mimo

vozovku, kdy narazilo do stromu, a poškozený na následky utrpěných zranění

zemřel. Mezi tím, že obviněný vjel do jízdní dráhy předjíždějícího poškozeného,

a tím, že svým vozidlem vytvořil překážku pro jeho jízdu a smrtelným následkem

u poškozeného, existuje příčinná souvislost. Na tom nic nemění ani samotná

okolnost, že na vzniklém následku spolupůsobilo zavinění samotného poškozeného,

který v případě, že obviněný dával znamení o změně směru jízdy, jej předjíždět

neměl. Kdyby obviněný nezatáčel jím řízeným vozidlem do leva na účelovou

komunikaci, pak by k uvedenému následku nedošlo. Není správný názor, že

obviněný je odpovědný pouze za rozvoj příčinné souvislosti mezi svým jednáním a

zraněním poškozeného, které by se rozvinulo, pokud by jel jinou rychlostí,

příp. jinak reagoval na jeho zatáčecí manévr. Příčinnou souvislost mezi

jednáním pachatele a vzniklým následkem totiž nelze omezovat pouze na

hypotetické následky v případě vygenerování obvyklých, resp. zákonem o

silničním provozu předvídaných řádných podmínek.

16. K obviněným namítanému principu omezené důvěry v dopravě, jehož

podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat

na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních

komunikacích, státní zástupkyně uvedla, že pokud z konkrétních okolností

nevyplývá opak, pak je třeba zdůraznit, že tento princip porušen nebyl.

Odbočování vlevo patří mezi nejtěžší dopravní manévry při jízdě vozidlem, kdy

řidič musí přihlédnout a zohlednit jak situaci ve svém směru jízdy, tak i v

protisměru, stejně tak jako situaci v místech, kam hodlá odbočit a ke kterému

se přibližuje. Právě proto je dopravními předpisy vyžadována po řidiči

zatáčejícím vlevo zvýšená opatrnost. Zvýšená opatrnost pak znamená, že situaci

za svým vozidlem musí kontrolovat nejen v momentě, kdy dává světelné znamení o

změně směru jízdy, ale i v době samotného odbočovacího manévru, kdy se vozidlo

začne vychylovat do jízdního pruhu, v němž může očekávat pohyb vozidel.

Zvýšenou opatrnost je možné logicky na řidiči odbočujícím vlevo požadovat i z

toho důvodu, že v momentě odbočování snižuje rychlost, která mu umožňuje

zareagovat na případně předjíždějící vozidlo ve vysoké rychlosti zastavením a

posečkáním s dokončením odbočení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3.

2016, sp. zn. 4 Tdo 264/2016).

17. Z výsledků dokazování, především pak ze znaleckého posudku z odboru

dopravy, vyplynulo, že příčinou nehodového děje byla technika jízdy obviněného,

kdy neregistroval vozidlo poškozeného před zahájením odbočovacího manévru.

Jednoznačně bylo prokázáno i to, že vozidlo obviněného bylo v době střetu v

pohybu a nenacházelo se ve svém jízdním pruhu, případně při středové čáře, jak

se snažil tvrdit ve své obhajobě obviněný. Bylo rovněž prokázáno, že poškozený

před střetem reagoval na manévr obviněného tím, že se mu snažil vyhnout a

znalec jeho reakci označil za včasnou, byť nebyla způsobilá odvrátit nehodový

děj, neboť poškozený se pohyboval rychlostí 90 km/h. Jestliže obviněný

inzeroval změnu směru jízdy zapnutím světel signalizujících odbočení vlevo, je

zjevné, že i poškozený spoluzavinil vzniklý následek, neboť předjíždět neměl.

Uvedený závěr je však vykládán ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in

dubio pro reo, neboť důkazně nebylo podloženo, zda a kdy zapnul ukazatel o

změně směru jízdy.

18. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnil rovněž

správnost výroku o náhradě škody z rozsudku Krajského soudu v Brně. Učinil tak

však prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř.,

který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který

zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Již ze

zákonné dikce předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že svými námitkami

zmíněný dovolací důvod naplnit nemohl, neboť uvedený dovolací důvod se striktně

váže k výroku o trestu, za který výrok o náhradě škody označit nelze, byť je

třeba zvážit, že jde o navazující rovinu civilní, která může mít na dovolatele

daleko tvrdší dopad, než podmíněné odsouzení, a to proto, že náhrada

nemajetkové újmy na zdraví, odvozená od výroku o vině dosahuje v této věci

úhrnem částku přes 2.000.000 Kč. Námitky dovolatele v uvedeném smyslu je však

možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť

19. Obviněný v mimořádném opravném prostředku naznačil, že ze strany

odvolacího soudu došlo k porušení zásady reformace in peius, pokud odvolací

soud na základě pouze jím podaného odvolání změnil výrok o náhradě škody v jeho

neprospěch. Jestliže obviněný namítl, že Krajský soud v Brně, jako soud

odvolací, nerespektoval zákaz reformace in peius, namítl porušení zásad

spravedlivého procesu, takže i k této námitce je třeba se vyjádřit.

20. Je zřejmé, že poškození uplatnili své nároky na náhradu nemajetkové

újmy řádně

a včas a obviněnému byla dána možnost v průběhu řízení seznámit se s těmito

nároky a vyjádřit se k nim. Soud prvního stupně o povinnosti obviněného k

náhradě nemajetkové újmy vůči pozůstalým poškozeného i náhradě škody vůči

Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR rozhodl, přičemž ale v míře nižší, než jimi

uplatňované, a zohledňoval přitom okolnosti jak na straně poškozených, tak na

straně obviněného, zejména jeho postoj k projednávané věci, míru zavinění a v

neposlední řadě spoluzavinění samotného poškozeného. Jestliže odvolací soud k

odvolání poškozených proti výroku o náhradě škody původní výrok podle § 228

odst. 1 tr. ř. učiněný soudem prvního stupně zrušil a za podmínek uvedených v §

259 odst. 3 tr ř. znovu ve věci rozhodl ve prospěch poškozených, nedošlo tak k

porušení zákazu reformace in peius. Uvedené vyplývá přímo z ustanovení § 259

odst. 4 tr. ř., které vymezuje, v jakých případech může odvolací soud

rozhodnout v neprospěch obviněného. V tomto ustanovení je výslovně uvedeno, že

v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek buď na

podkladě odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného,

a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání

bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného,

který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání

bezdůvodného obohacení. Odvolací soud však na základě odvolání poškozených

proti výroku o náhradě škody nemohl zasáhnout do jiného výroku, tedy do výroku

o vině, případně o trestu ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř., a to proto, že

poškozený proti výroku o vině ani trestu odvolání podat nemůže [§ 246 odst. 1

písm. d) tr. ř.].

21. Krajský soud v Brně mohl v rámci posouzení výše náhrady nemajetkové

újmy zvažovat odlišně od výroku o vině i míru spoluzavinění poškozeného, neboť

prostor

pro tyto úvahy mu poskytlo ustanovení § 2918 NOZ, podle kterého, vznikla-li

škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají

poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Úvahy odvolacího

soudu o vyšší míře zavinění obviněného, v početním vyjádření 75 %, je však

třeba označit za nepřesvědčivé a vyznívající výrazně v neprospěch obviněného, a

to proto, že mu na základě zjištěných skutkových okolností nelze přiřknout

zásadní podíl viny na předmětné dopravní nehodě, a to z toho důvodu, že každý z

účastníků předmětné dopravní nehody zásadním způsobem porušil své povinnosti. U

obviněného šlo o porušení ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/200 Sb., o

provozu na pozemních komunikacích a poškozený porušil ustanovení § 17 odst. 5

písm. e) téhož zákonného ustanovení. U obviněného šlo o porušení míry zvýšené

opatrnosti při odbočování a u poškozeného o porušení zákazu předjíždění.

Opodstatněná je tudíž úvaha soudu prvního stupně o tom, že každý z účastníků

předmětné dopravní nehody se podílel na vzniklém následku z 50 %. Spoluzavinění

poškozeného pak bylo rovněž oprávněným důvodem pro to, proč soud prvního stupně

neuznal obviněného vinným přečinem usmrcení z nedbalosti s přihlédnutím té

okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že

porušil důležitou povinnost vyplývající pro něj ze zákona. Jestliže odvolací

soud rozvíjel úvahy o vyšší míře zavinění obviněného, tyto není možné označit

za správné. Z toho důvodu je třeba označit za nesprávný i postup odvolacího

soudu, pokud vyhověl odvolání poškozených a uložil obviněnému povinnost

zaplatit jim na náhradě nemajetkové újmy vyšší částky, než které stanovil soud

prvního stupně. Výrok o náhradě škody, který učinil Krajský soud v Brně, je

proto třeba označit za nesprávný, neboť podle § 2918 NOZ určil nesprávně míru

spoluzavinění poškozeného.

22. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k

odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019,

sp. zn. 5 To 282/2019 ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným M. S.,

V. S., L. S., H. K., E. K., J. S., J. S. a M. V., jakož i další rozhodnutí na

zrušenou část rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl

tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené M.

S. nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč, V. S. nemajetkovou újmu ve výši

250.000 Kč, L. S. nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč, H. K. nemajetkovou újmu

ve výši 200.000 Kč, E. K. nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč, J. S.

nemajetkovou újmu ve výši 120.000 Kč, J. S. nemajetkovou újmu ve výši 120.000

Kč a M. V. nemajetkovou újmu ve výši 120.000 Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř.

vyjmenované poškozené odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové

újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší

soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným

než navrhovaným způsobem, vyjádřila i pro tento případ souhlas s projednáním

věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,

zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě

a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.

2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§

265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze

podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové

náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §

265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky

naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v

případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,

že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud

tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle

norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je

při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek

nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou

právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze

skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je

vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné

skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.

1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně

uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových

zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi

provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem

prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen

soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263

odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout

přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro

existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v

pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především

v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další

soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(trestního, ale i jiných právních odvětví). Ve vztahu k alternativě druhé, tj.

jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení může být tento dovolací důvod

naplněn např. i nesprávným použitím hmotně právního ustanovení v souvislosti s

rozhodováním o přiznání nároku uplatněného poškozeným v rámci tzv. adhezního

řízení.

28. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď

obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl

uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na

trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon

nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen

některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které

zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý

trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto

dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají

takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody,

trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu,

náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu

určitou a trestu zákazu pobytu.

29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že

Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§

265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní

iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má

zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.

ř.).

30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení

dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Výrok o vině

31. Úvodem je nezbytné připomenout, že dovolací soud při hodnocení

důvodnosti právní kvalifikace skutku vychází ze skutkových zjištění, která

vyjadřují dovoláním napadená rozhodnutí. Je-li podstatou tohoto obviněným

uplatněného dovolacího důvodu nesprávnost právního posouzení (tj. zjištění, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku), pak to znamená, že

Nejvyšší soud posuzuje odůvodněnost právní kvalifikace ve vztahu k tomu, co

vyjadřuje tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku, v níž je skutek, pro které

se řízení vůči obviněnému vede, popsán. Vyjádřeno jinými slovy, základem pro

zjištění, zda je dovolání obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. důvodné či nikoli, je to, zda popis skutku obsažený ve

výrokové části rozsudku je dostatečný pro subsumpci pod příslušné zákonné znaky

skutkové podstaty trestného činu, který v něm soud nalézací, příp. odvolací

shledal. Ve věci posuzované to znamená, že Nejvyšší soud zkoumal, zda to, co

nalézací soud vyjádřil ve výroku svého rozsudku jako své skutkové zjištění (viz

bod 1.), odůvodňuje závěr, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil smrt (tzv.

právní věta odsuzujícího rozsudku). Je totiž nezbytné zopakovat, že přes

výhrady soudu odvolacího (k nim níže) byl dovolatel pravomocně uznán vinným

přečinem usmrcení z nedbalosti v jeho základní skutkové podstatě, tj. podle §

143 odst. 1 tr. zákoníku, a že tudíž ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku

odvolacího soudu a současně i jemu předcházejícího rozsudku soudu nalézacího by

Nejvyšší soud z důvodu nesprávné právní kvalifikace skutku mohl přistoupit jen

tehdy, pokud by dospěl k závěru, že skutková zjištění obsažená ve výroku o vině

rozsudku nalézacího soudu (který nebyl v rámci odvolacího řízení změněn) soudem

užitou právní kvalifikaci skutku v podobě přečinu podle § 143 odst. 1 tr.

zákoníku nevyjadřují.

32. Již na tomto místě je proto třeba zdůraznit, že samotnou důvodnost

dovolání obviněného, která by měla vést k jím požadovanému zrušení rozsudku

odvolacího soudu, nemohou založit jeho výhrady vůči právním závěrům soudu

druhého stupně, který v reakci na jeho odvolací námitky a námitky poškozených v

jejich odvoláních dospěl k závěru, že důkazní situaci v posuzované věci by jako

adekvátní odpovídala přísnější právní kvalifikace skutku, a to vzhledem k jím

dovozené vyšší míře zavinění (a současně vyššímu podílu příčinné souvislosti

jednání obviněného) na vzniku dopravní nehody. Závěr o důvodnosti dovolání

obviněného proto nemohlo založit případné zjištění, že právní závěry odvolacího

soudu (že jednání obviněného mělo být správně posouzeno jako přečin usmrcení z

nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku vzhledem k naplnění znaku

kvalifikované skutkové podstaty spočívající v tom, že porušil důležitou

povinnost uloženou mu podle zákona) jsou neopodstatněné. Tyto jeho právní

závěry totiž nemohou být považovány za tzv. ratio decidendi napadeného

rozhodnutí, neboť ve vztahu k výroku o vině (při jeho potvrzení v podobě

rozsudku nalézacího soudu) byly ve své podstatě – zde při respektování zásady

zákazu reformationis in peius soudem druhého stupně – vysloveny toliko jako

obiter dictum. K zásahu do výroku o vině by za tohoto stavu mohl dovolací soud

pro neodůvodněnost právního posouzení skutku přistoupit jen tehdy, pokud by

dovolací argumentace obviněného svědčila závěru, že neopodstatněný je již

samotný závěr o jeho trestní odpovědnosti přečinem usmrcení z nedbalosti v jeho

základní skutkové podstatě, tj. podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Tak tomu však

podle Nejvyššího soudu není.

33. Dovolateli lze přisvědčit v jeho nazírání stran nedůvodnosti závěru

odvolacího soudu o navýšení míry jeho zavinění dopravní nehody poukazem na znalcem konstatovanou nižší účinnost světel

(ukazatelů směru) jím řízeného vozidla. K navýšení míry zavinění by z tohoto

důvodu mohl odvolací soud přistoupit tehdy, bylo-li by možno obviněnému

vytýkat, že k jízdě užil vozidlo nesplňující technické parametry pro provoz,

tedy v naznačených souvislostech např. pokud by ukazatel směru nebyl funkční,

čímž by druhému řidiči (poškozenému) bylo znemožněno rozpoznat zámysl

obviněného změnit směr jízdy, tj. odbočit vlevo na účelovou komunikaci. Nic

takového však zjištěno nebylo. Navíc odvolací soud nižší intenzitu svitu a z ní

dovozovanou nízkou viditelnost obviněným zapnutého ukazatele směru buduje na

pouhém poukazu na denní a roční dobu („k dopravní nehodě došlo v letním období

v pravé poledne“), aniž by přihlédl ke skutečně existujícím podmínkám v době

vzniku nehody (viz údaj „bez zhoršených povětrnostních podmínek, zataženo“ v

protokolu o nehodě v silničním provozu). Skutkový závěr o zapnutí ukazatele

směru, učiněný nalézacím soudem za užití principu in dubio pro reo (zde však

předčasně užitého, neboť si bylo lze představit další dokazování, tj. zejm.

výslech manželky poškozeného), který musí být v důsledku absence podání řádného

opravného prostředku v neprospěch obviněného respektován, vyložil odvolací soud

bez dostatečné přesvědčivosti své argumentace v neprospěch obviněného. Přitom

uvedená okolnost byla ve své podstatě jedinou skutečností, která vedla ke změně

závěru o míře zavinění, neboť ostatní zmíněné (bod 4. rozsudku odvolacího

soudu) byly již zhodnoceny soudem nalézacím. Potud tedy lze námitkám dovolatele

přisvědčit.

34. Tvrdí-li však dále, že míra spoluzavinění poškozeného „má za dané

situace takovou intenzitu, že by postačilo na zavinění samostatné“, což má vést

k závěru, že jediným viníkem je poškozený, pak v této části své argumentace

odhlíží od skutkových zjištění nalézacího soudu a jím vyslovených závěrů, neboť

svůj závěr činí formou prosazování svých vlastních hodnotících úvah a svých –

od soudem zaujatých – odlišných skutkových závěrů. Akcentuje význam pochybení

poškozeného (bod 8. dovolání), přičemž tak činí i formou podsouvání závěrů,

které soud neučinil („vysoce pravděpodobně i nepřiměřenou rychlostí“), což

souvisí i s jeho permanentní snahou o zpochybnění správnosti odborných závěrů

obsažených ve zpracovaném znaleckém posudku. V této souvislosti musí dovolací

soud připomenout, že do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zásadně

nezasahuje (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu, což není případ

posuzovaný, neboť obviněný takovou námitku ani neučinil obsahem svého

dovolání). Vychází proto ze zjištění, která učinily soudy ve svých

rozhodnutích, která ústí do závěru, že obviněný nedodržel zákonná ustanovení,

kterými se řídí odbočování řidiče s vozidlem vlevo (§ 21 odst. 1 zákona č.

361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neboť odbočovací manévr zahájil v

době, kdy již tak činit neměl („zahájil odbočování v okamžiku, kdy již byl

předjížděn zleva osobní automobilem značky Škoda Octavia combi, RZ XY řízeným

E. S.“), přičemž levou částí svého vozidla vjel do jízdní dráhy poškozeného,

který jej předjížděl. Od svého spoluzavinění, které zcela důvodně prokázal soud

nalézací (str. 5 – 6 rozsudku), obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku

zcela odhlíží.

35. Stejné konstatování platí i pro popíranou příčinnou souvislost

jednání dovolatele se vzniklým následkem. Jím dovozovaný závěr, že smrtelné

zranění poškozeného nemá žádnou příčinnou souvislost s jeho jednáním, musí

Nejvyšší soud důrazně odmítnout. Dovolatelem akcentovanou kolizi vozidla

poškozeného se stromem totiž nelze přičítat, jak svou dovolací argumentací

činí, toliko jednání poškozeného, který se podle zjištění nalézacího soudu na

jejím vzniku taktéž podílel (podle jeho zjištění 50 %), nýbrž zcela nepochybně

i jednání obviněného. Ten podle zjištění nalézacího soudu svým jednáním

zapříčinil, že vozidlo poškozeného sjelo mimo vozovku a poté, již v zásadě

neovladatelné, směřovalo levou částí do označeného stromu, po kolizi s nímž se

převrátilo. Stejně jako není důvod zpochybňovat to, že nebýt přejetí obviněného

vozidlem do levého jízdního pruhu, nedošlo by k vyjetí vozidla řízeného

poškozeným mimo vozovku (nejen pro jeho snahu vyhnout se střetu vybočením

vlevo, ale i v důsledku zasažení pravé části jím řízeného vozidla vozidlem

obviněného), není ani důvod dovozovat, že následně – ryze v důsledku jednání

poškozeného, tj. absencí jeho odpovídající reakce, která by vedla k zabránění

ke střetu se stromem – došlo k tzv. přerušení příčinné souvislosti mezi

jednáním obviněného a vzniklým následkem, tj. smrtí poškozeného. Závěr, který

se obviněný snaží prosadit, tj. že svým jednáním z hlediska příčinné

souvislosti vůbec ke vzniku smrtelného následku vůbec nepřispěl, nemá oporu v

provedeném dokazování a z něho vyvozených skutkových zjištěních.

36. K otázce obviněným odkazovanému principu omezené důvěry v dopravě, s

jehož oporou se snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že výlučným viníkem

dopravní nehody byl poškozený, dostačuje v zásadě odkázat na to, co ve svém

vyjádření uvedla státní zástupkyně (výše bod 16.). Nelze totiž přehlédnout, že

charakter vozovky (přehledný rovný úsek, dostatečný šíře vozovky) umožňoval,

aby se na ní řidič (tedy i poškozený) s vozidlem pohyboval rychlostí na horní

hranici rychlosti povolené (tj. 90 km/h) a že již z tohoto hlediska, pokud v

souvislosti s odbočovacím manévrem musel obviněný rychlost jím řízeného vozidla

do značné míry snížit, bylo základní povinností obviněného, ještě předtím, než

odbočovací manévr zahájil, přesvědčit se, kde se nachází za ním jedoucí vozidlo

poškozeného, o jehož existenci věděl. Tím spíše to platilo, odbočoval-li na

účelovou komunikaci. Z pohledu za ním jedoucího poškozeného totiž

předvídatelnost takového odbočení snižoval i fakt, že existenci této komunikace

předem nesignalizovala příslušná dopravní značka. Možnosti poškozeného včas

rozpoznat záměr obviněného se tak omezily na vnímání vlastní jízdy obviněného

(zejm. snížení rychlosti) a světelnou signalizaci, ve vztahu k jejíž včasnosti

přistoupil soud prvního stupně zjevně za užití principu in dubio pro reo.

37. Konečně namítá-li dovolatel poněkud rozporně („[n]ení přípustné, aby

byla míra zavinění závislá na nahodilé okolnosti, jakou jsou světelné podmínky“

- k tomu viz § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

a oproti tomu jeho námitka, že všechny orgány činné v trestním řízení mlčí ve

vztahu k posouzení jízdy poškozeného ve smyslu této povinnosti, přizpůsobení

jízdy povětrnostním podmínkám), že nezohledněno zůstalo další možné porušení

povinnosti řidiče ze strany poškozeného vzhledem k panujícím povětrnostním

podmínkám, pak lze odkázat na to, že s ohledem na skutková zjištění soudů o

příčinách vzniku kolize obou vozidel (a to i s přihlédnutím ke konstatovanému

stavu vozovky, viditelnost atd. v protokolu o nehodě v silničním provozu), není

taková námitka opodstatněná, neboť v takovém porušení příčinu nehody spatřovat

nelze.

38. Protože v řízení před soudy nižších stupňů byly objasněny způsobem

odpovídajícím § 2 odst. 5 tr. ř. základní skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí o

vině dovolatele, není důvod k tomu, aby dokazování provedené před soudy nižších

stupňů bylo označeno za nedostatečné. Nepochybně by si bylo lze představit

provedení dokazování ve větším rozsahu, než se stalo (objasnění dalších

skutečností, např. určení přesné polohy vozidla obviněného po nehodě, mohlo

přispět k detailnějšímu zhodnocení věci), na straně druhé jeho doplnění není

nezbytné z pohledu, který se snaží prosadit obviněný.

39. Úkolem dovolacího soudu není, aby znovu zcela podrobně odůvodnil

oprávněnost skutkových a právních závěrů obsažených v dovoláním napadeném

rozsudku. Nejvyšší soud se proto omezuje na konstatování, že dovolání

obviněného napadající výrok o vině není možno s přihlédnutím k výše uvedenému a

tomu, co obsahuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokládat za

důvodné. Vzhledem k tomu, že k námitkám obviněného se podrobným způsobem

vyjádřila státní zástupkyně, přičemž správně a vyčerpávajícím způsobem uvedla i

zásadní teoretická východiska, na základě nichž se posuzuje existence

příčinného vztahu (body 14. – 16. tohoto usnesení), necítil dovolací soud

potřebu jí uvedené skutečnosti opakovat a takto zatěžovat text svého rozhodnutí

částmi, s nimiž se zcela ztotožňuje. To mu umožnilo kratší reakci na námitku

obviněného popírající existenci tohoto zákonného znaku (kauzálního nexu)

objektivní stránky trestného činu, kdy toliko zopakoval, že její existence byla

spolehlivě prokázána.

40. Závěrem této části je třeba uvést, že soud při posuzování správnosti

právní kvalifikace skutku vycházel z toho, co rozsudek soudu prvního stupně

vyjádřil ve své celistvosti, tj. jak v jeho výrokové části, tak v jeho

odůvodnění, a to s přihlédnutím ke skutkovým závěrům, které musely být vyvozeny

z jím aplikovaného principu in dubio pro reo, resp. navazujících závěrů o

porušení povinnosti řidiče též poškozeným. Uvedený soud, jak již vyplynulo z

výše uvedeného, oproti podané obžalobě při popisu skutku zmínil i to, že ke

vzniku dopravní nehody došlo „při odbočování (obviněného) vlevo na účelovou

komunikaci k rekreačnímu zařízení, se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy

vlevo“. V uvedeném směru tedy do popisu skutku doplnil údaj svědčící (z důvodu

dále uvedeného) ve prospěch obviněného, na straně druhé v něm nevyjádřil nic,

co následně (v odůvodnění rozsudku) z hlediska příčin dopravní nehody přičetl

poškozenému.

41. Úkolem soudu při formulaci skutku ve výrokové části rozsudku je

postupovat tak, aby jeho popis byl dostatečný pro hmotně právní subsumpci pod

zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, který je ve skutku spatřován.

Uvedený požadavek se vztahuje jak ke znakům základní, tak znakům kvalifikované

skutkové podstaty. Ty by měly být adekvátně vyjádřeny již v tzv. skutkové větě

výroku o vině, nikoli snad až v rámci vyjádření širších skutkových souvislostí

v rámci odůvodnění rozsudku. V této části rozhodnutí by zásadně mělo být

obsaženo případné detailnější rozvinutí skutkových zjištění vyjádřených z

hlediska základních znaků příslušného trestného činu již v jeho výrokové části.

V případě, že objektivní stránka dotyčné skutkové podstaty je vymezena znakem

spočívajícím v porušení důležité povinnosti (např. § 143 odst. 2 tr. zákoníku),

příp. znakem hrubého porušení zákona (např. § 143 odst. 3 tr. zákoníku), měl by

již popis skutku obsahovat údaje konkretizující příslušná ustanovení zákona,

jež byla jednáním pachatele porušena (k uvedenému viz např. rozhodnutí

publikované pod č. 10-II/2019 Sb. rozh. tr.).

42. Výkladem opaku (argumentum a contrario) lze dospět k závěru, že

obdobně by již v popisu skutku měly být vyjádřeny ty skutečnosti, které brání

aplikaci příslušného zákonného znaku, který by – nebýt jich – měl být při

právní kvalifikaci skutku použit. Jde o to, že v situaci, kdy se na vzniku

následku podílí významnou měrou jednání poškozeného, nepřichází z důvodu

vyloženého v usnesení velkého senátu trestního kolegia publikovaného pod č.

32/2016 Sb. rozh. tr. (otázka tzv. gradace příčinné souvislosti) vyslovení viny

pachatele trestného činu v podobě kvalifikačního znaku daného porušením

důležité povinnosti, event. hrubého porušení zákona. Podle úsudku Nejvyššího

soudu měl proto soud prvního stupně již ve výrokové části svého rozsudku

vhodným způsobem vyjádřit to, co uvedl v jeho odůvodnění, tj. že poškozený se

rovněž, a to podstatnou měrou, na vzniku posuzované dopravní nehody podílel

svým jednáním, když porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000

Sb. Takovým vyjádřením by totiž došlo k „projasnění“ významu nalézacím soudem

doplněného údaje („se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo“), neboť by

tím bylo vystiženo, že poškozený k předjíždění vozidla obviněného přistoupil

přesto, že ten v dostatečném časovém a místním předstihu před vlastním

vybočením do levého jízdního pruhu dal světelnou signalizací najevo svůj úmysl

odbočit. Přestože soud prvního stupně k takovému závěru stran jednání

obviněného zřejmě dospěl (na základě použití pravidla in dubio pro reo včetně

údaje obviněného, kdy započal se světelnou signalizací), což je třeba dovodit z

jeho právního závěru o porušení zmíněného ustanovení zákona poškozeným, vlastní

vyjádření v tzv. skutkové větě toto explicitně nevyjadřuje, neboť umožňuje i

jiný výklad. Pokud by totiž obviněný k takovému jednání (zapnutí světelné

signalizace) přistoupil až v okamžiku vlastního odbočovacího manévru, tedy již

v době, kdy jej poškozený předjížděl a byl proto se svým vozidlem v levém

jízdním pruhu, nebylo by možné dovozovat uvedené porušení zákonného ustanovení

poškozeným. V důsledku toho by ovšem nastal důvod k tomu, aby při posouzení

jednání obviněného bylo důvodně zvažováno, že svým jednáním porušil důležitou

povinnost uloženou mu zákonem. Transparentnosti rozsudku by proto nepochybně

prospělo, pokud by uvedené skutečnosti soud prvního stupně uvedl již v popise

skutku ve výrokové části rozsudku (s tím, že vlastní vyjádření podílu by zmínil

až v rámci argumentace obsažené v jeho odůvodnění).

43. Zbývá dodat, že nyní uvedené skutečnosti však nic nemění na tom, že

z hlediska výroku o vině neshledal Nejvyšší soud žádného zákonného důvodu k

tomu, aby na podkladě dovolání obviněného takový výrok svým rozhodnutím zrušil.

Výrok o náhradě nemajetkové újmy a náhradě škody

44. Skutečností je to, že obviněný výroky, jimiž byl zavázán k částečné

náhradě nároků uplatněných poškozenými, nenapadl na podkladě tohoto důvodu

dovolání, tj. jeho druhé alternativy, nýbrž na podkladě dovolacího důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz níže), avšak argumentace, kterou ve svém

mimořádném opravném prostředku uplatnil, umožňuje dovolacímu soudu přistoupit k

posouzení správnosti výroků, jimiž o této otázce nově na podkladě jejich

odvolání rozhodl soud druhého stupně. Obviněný totiž jednak vyjádřil, že

a) za nezákonné pokládá i tyto výroky, jimiž byly přiznány nároky poškozeným –

příbuzným usmrceného poškozeného, jednak i to,

b) v čem podle něj tato okolnost spočívá, tj. v nesprávném určení míry

spoluúčasti poškozeného (řidiče druhého vozidla) na vzniku nehody, od níž se

odvinula i výše nároků, které byly poškozeným přiznány.

45. Ačkoli dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku žádné

ustanovení hmotně právní povahy, jež by mělo být v souvislosti s rozhodnutím

soudů o uplatněných nárocích porušeno, neuvádí, lze – a to i proto, že dále

citované ustanovení, které zjevně aplikovaly, nezmínil ani jeden ze soudů

nižších stupňů – vyjít z toho, na co v této souvislosti poukázala ve svém

vyjádření státní zástupkyně. Ta důvodnost naplnění druhé alternativy tohoto

dovolacího důvodu v případě výroku o náhradě nemajetkové újmy a náhradě škody

shledala v nesprávné aplikaci § 2918 zákona č. 89/201 Sb., občanský zákoník

(dále jen „o. z.“).

46. Citované ustanovení stanoví, že [v]znikla-li škoda nebo zvětšila-li

se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce

nahradit škodu se poměrně sníží (věta první). Podílejí-li se však okolnosti,

které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným, způsobem,

škoda se nedělí (věta druhá). Ze systematiky zařazení § 2918 v zákoně (Oddíl 2

Povinnost nahradit škodu) i užité terminologie („škoda“, „nahradit škodu“) je

nesporné, že toto ustanovení lze užít v souvislosti s rozhodováním nároku na

náhradu škody. Jeho použitelnost je však širší. Vzhledem ke znění § 2894 odst.

2 věty druhé o. z. (v případě, že škůdce postihuje povinnost odčinit jinému

nemajetkovou újmu, stanoví-li to zákon), podle něhož [v] takových případech se

povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně

podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu, zahrnuje i rozhodování o náhradě

nemajetkové újmy. Nutno tudíž dospět k závěru, že vadná aplikace § 2918 o. z. v

souvislosti s rozhodováním trestního soudu o nároku poškozeného na náhradu

škody či nemajetkové újmy může tuto variantu dovolacího důvodu § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním

posouzení, naplnit.

47. Z již výše uvedeného (bod 3.) plyne, že odvolací soud svým rozsudkem

navýšil povinnost obviněného odčinit nemajetkovou újmu poškozených a též

uhradit vzniklou škodu, uloženou mu soudem prvního stupně na podkladě užití §

2959 o. z., přičemž je třeba dodat, že tak učinil na podkladě jiného, avšak

zcela neopodstatněného, zhodnocení jeho míry zavinění nehodového děje. Zatímco

soud prvního stupně, vyjma jím uvedených porušení povinností řidiče ze strany

obviněného, přihlédl i k porušení podobných povinností poškozeným, odvolací

soud tyto zcela neopodstatněně, se zdůrazněním faktu, který nebylo možno

obviněnému přičítat, neboť se k němu jeho žádné zavinění nevztahovalo (viz výše

bod 33.), upozadil. Jeho závěry tak nebylo možno akceptovat, což má již (na

rozdíl od jím nezměněného výroku o vině) dopad do roviny výroků o přiznání

nároků poškozených. S ohledem na to, co ve svém rozsudku uvedl soud nalézací, i

na to, co odeznělo ve vyjádření státní zástupkyně, shledal dovolací soud

správným rozhodnutí o těchto výrocích učiněné soudem prvního stupně. Pokud ten

uzavřel, že uplatněné nároky je nezbytné s ohledem na okolnosti, které se

přičítají poškozenému (a jsou jimi vyjmenovaná porušení zákona), zkrátit o

polovinu, neboť se na vzniku nehody podílel z 50 %, pak uvedený soud správně

aplikoval § 2918 o. z. Změna, kterou provedl soud odvolací, za tohoto stavu

věci zatížila jeho rozsudek vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

48. Tento dovolací důvod obviněný svou dovolací argumentací vůbec

nenaplnil ani z formálního hlediska, neboť jeho výhrady nesměřují vůči trestům,

které mu byly rozhodnutími soudů nižších stupňů uloženy (tj. vůči trestu odnětí

svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební

dobu dvou roků, a vůči trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení

všech motorových vozidel, který mu byl uložen na dobu dvou roků), nýbrž vůči

výrokům, jež odvolací soud vyslovil podle § 228 odst. 1 tr. ř., tj. výrokům o

náhradě (odčinění) nemajetkové újmy v penězích a náhradě škody. Výroky, jimiž

trestní soud v rámci adhezního řízení rozhodne o uplatněných nárocích

poškozených, nelze pokládat za výrok o trestu. Neřeší se jimi otázka právních

následků zjišťované trestní odpovědnosti (tyto následky mají podobu trestů a

ochranných opatření, tj. trestních sankcí uvedených v § 36 tr. zákoníku) nýbrž

odpovědnost, která se na pachatele trestného činu při splnění zákonných

předpokladů vztahuje z hlediska předpisů netrestní povahy (zpravidla

občanskoprávních, pracovněprávních apod.). Je tedy zcela nepřípadné tvrdit, že

případné zhoršení postavení obviněného, které bylo vyvoláno důvodným odvoláním

poškozeného podaným v jeho neprospěch a projevilo se změnou v jeho neprospěch u

takového výroku, znamená zpřísnění trestního postihu obviněného, a že jeho

důsledkem je uložení trestu, který zákon nepřipouští. Nezbývá než připomenout,

že byť lze v dovolacím řízení napadat jak výrok o trestu, tak o ochranném

opatření, stejně jako výroky o náhradě škody, o náhradě nemajetkové újmy či o

vydání bezdůvodného obohacení, k nápravě případných vad dovoláním napadených

rozhodnutí jsou určeny odlišné dovolací důvody. Stejně jako nelze úspěšně

napadat výrok o ochranném opatření na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť k tomu je určen dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. j) tr. ř., nelze obdobně podle prvně jmenovaného ustanovení

napadat ani výrok o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy.

V.

Způsob rozhodnutí

49. Skutečnosti uvedené v bodě 44. až 47. tohoto usnesení vedou k závěru

o částečné důvodnosti dovolání obviněného. Před rozhodnutím o něm však bylo

třeba – vzhledem k tomu, co obviněný rovněž vznesl jako výhradu ve svém

mimořádném opravném prostředku – posoudit, zda zrušení příslušné části rozsudku

odvolacího soudu není odůvodněno i porušením jeho práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud totiž ještě musel uvážit, zda důvod kasace dovoláním napadeného

rozsudku nevyvolává ta část dovolací argumentace obviněného (bod 3. dovolání),

v níž namítá, že „[z]výšení náhrad ve výroku o náhradě škody nebylo na základě

aplikace jiného právního názoru na míru práva na odškodnění, ale vzhledem k

odlišnému posouzení skutkového stavu z hlediska míry zavinění obžalovaného a

poškozené“, s čímž spojuje tvrzení, že „[f]akticky tak odvolací soud nově

rozhodl o vině obžalovaného, aniž by podal odvolání státní zástupce“, což ve

své podstatě opakuje v bodě 12. dovolání („… k faktickému zvýšení míry zavinění

dovolatele došlo bez dostatečně obsáhlého kontradiktorního dokazování, po

absenci odvolání státního zástupce“).

50. Takto – byť nepřesně vyjádřená (viz „míry zavinění … poškozené“ –

zjevně míněno poškozeného) – formulace musí být po obsahové stránce vyložena

tak, že obviněný namítá, že ke zvýšení nároků přiznaných odvolacím soudem

poškozeným došlo na podkladě jiného (v jeho neprospěch učiněného) závěru o vině

(vyšší míře jeho zavinění smrtelného následku poškozeného), a to při absenci

odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch proti výroku o vině.

51. Takto popsaná procesní situace ve věci dovolacím soudem posuzované

skutečně nastala. Plyne to i z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, v němž

odvolací soud uvedl, že

· „[n]erespektování povinnosti stanovené ve druhé větě ustanovení § 21

odst. 1 silničního zákona obžalovaným za výše popsané situace bylo výrazně

neohleduplné a riskantní a bylo zásadní příčinou vzniku dopravní nehody, podíl

obžalovaného na vzniku dopravní nehody byl minimálně 75% … Ze strany

obžalovaného tedy došlo k porušení důležité povinnosti a jeho jednání mělo být

proto kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, odst. 2

trestního zákoníku.“ (viz bod 5. odůvodnění rozsudku),

což jej vedlo - skrze odlišné posouzení míry zavinění obviněného – k závěru o

důvodnosti odvolání poškozených, o nichž uvedl, že

· „[t]ato odvolání jsou částečně důvodná, neboť podíl usmrceného

poškozeného na vzniku nehody činil maximálně 25%.“ (bod 6. odůvodnění rozsudku).

52. Odvolací soud vědom si nemožnosti změny napadeného rozsudku ve

výroku o vině v neprospěch obviněného v důsledku absence takto zaměřeného

odvolání podaného v jeho neprospěch (státní zástupce se odvolání vzdal ihned po

vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně) ponechal výrok o vině a trestu

nedotčen (odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl). Na

podkladě odvolání poškozených podaných v neprospěch obviněného do výroků o

náhradě nemajetkové újmy a náhradě škody však v jeho neprospěch rozhodl

způsobem již výše (bod 3.) uvedeným.

53. Dovolací soud za tohoto stavu musel posoudit, zda uvedeným postupem

odvolacího soudu nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces,

neboť jeho součástí je i dodržení garancí plynoucích pro obviněného v případě

odvolacího řízení (zejména zákaz změny napadeného rozsudku k tíži obviněného,

nebylo-li odvolání podáno v jeho neprospěch – tzv. zákaz reformationis in

peius). Ten je vyjádřen v ustanoveních § 259 odst. 4 tr. ř. a § 264 odst. 2 tr.

ř. Není třeba připomínat, že podle prvně uvedeného ustanovení [v] neprospěch

obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě

odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve

výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání

bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného,

který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání

bezdůvodného obohacení.

54. Na posouzení dovolacího soudu bylo, zda změna provedená v neprospěch

obviněného ve výrocích, kterou učinil odvolací soud v rámci rozhodování adhezní

složky řízení, je vázána pouze na samotnou skutečnost, že takový výrok v

neprospěch obviněného poškozený napadne, či zda je podmíněna i splněním dalších

podmínek, které je třeba vyvodit ze souvisejících ustanovení upravujících

odvolací řízení. Konkrétně jde o to, že jedinou osobou oprávněnou napadnout

rozsudek v neprospěch obviněného v celém jeho rozsahu je státní zástupce [§ 246

odst. 1 písm. a) tr. ř., § 247 odst. 1 tr. ř.], zatímco poškozený je oprávněn

rozsudek napadnout jen v části týkající se jím uplatněného nároku [§ 246 odst.

1 písm. d) tr. ř.] a jen ve vztahu k tomuto výroku může své odvolání podat v

jeho neprospěch [§ 247 odst. 1 věta za středníkem tr. ř.].

55. Z uvedeného však nelze dovodit, že by poškozený nebyl oprávněn

domáhat se svým odvoláním vyslovení výroku o přiznání vyššího odškodnění či

vyššího odčinění nemajetkové újmy v situaci, kdy příslušný výrok o vině, v němž

má výrok o náhradě škody či náhradě (odčinění) nemajetkové újmy svůj podklad,

nenapadl v neprospěch obviněného státní zástupce. I v situaci, kdy poškozený

namítá nesprávnost určení podílu okolností, které se přičítají ve smyslu § 2918

o. z. poškozenému, a kdy tedy namítá nesprávnost posouzení takových konkrétních

okolností, které hodnoceny v jiných souvislostech mají bezprostřední vliv na

výrok o vině (viz zejm. závěry vyslovené v usnesení velkého senátu trestního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015,

publikovaném pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), nepostupuje jako osoba neoprávněná

k podání takového odvolání, o jejímž řádném opravném prostředku by mělo být

rozhodnuto způsobem uvedeným v § 253 odst. 1 tr. ř. Takto by bylo třeba

posoudit odvolání poškozeného pouze tehdy, pokud by se výlučně týkalo otázek,

ve vztahu k nimž mu zákon právo odvolání nepřiznává, a pokud by jím napadal

výroky, vůči nimž brojit nemůže.

56. Pokud odvolací soud v situaci, kdy se poškození žádné změny výroku o

vině, event. výroku o trestu, svým odvoláním nedomáhali a usilovali toliko o

změnu výroku o náhradě nemajetkové újmy, resp. i výroku o náhradě škody

(poškozená H. K.), nepřekročil odvolací soud své oprávnění změnit na podkladě

odvolání poškozeného jeho se týkající nárok i v neprospěch obviněného. Z

uvedeného současně plyne, že při vydání svého rozsudku neporušil zásadu zákazu

reformationis in peius a že tak svým rozhodnutím neporušil ani právo obviněného

na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Dodat lze, že toto porušení

nenastalo ani tím, že změna odvolacím soudem provedená nebyla opodstatněna

skutkovými okolnostmi jím posuzovaného případu.

57. Vzhledem k dosud uvedenému rozhodl Nejvyšší soud o dovolání

obviněného způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Z důvodu zjištěné vady

výroků o náhradě nemajetkové újmy a náhradě škody zakládající naplnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě

podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9.

2019, č. j. 5 To 282/2019-332, částečně zrušil, a to