U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
září 2012 o dovolání obviněného Ing. P. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 13 To
29/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn.
3 T 164/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. P. Ž. o d
m í t á .
Obviněný Ing. P. Ž. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14.
12. 2011 sp. zn. 3 T 164/2011 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle
§ 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, protože dne 20. 4. 2011 kolem 14.25 hodin
na silnici č. I/11 u obce Š., okr. Ú. n. O., jako řidič osobního vozidla zn.
BMW 320D, v místě před mírnou levotočivou zatáčkou v rozporu s § 5 odst. 1
písm. b), § 17 odst. 5 písm. b), c) zákona č. 361/2011 Sb. (správně zák. č.
361/2000 Sb.), ve znění pozdějších předpisů, se plně nevěnoval řízení vozidla,
předjížděl traktor zn. Zetor, s přívěsem v době, kdy v protisměru přijížděl
motocykl zn. Yamaha YZF 1000, na úrovni kabiny traktoru se v levé části
vozovky čelně s motocyklem srazil, přičemž řidič motocyklu J. Č., posledně
bytem L. při střetu a následném pádu vpravo mimo komunikaci utrpěl zranění, na
jejichž následky na místě zemřel.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Současně mu byl podle § 73
odst. 1 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu pěti let. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti
obviněného k náhradě škody pozůstalým dětem poškozeného a zdravotní pojišťovně.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 sp. zn.
13 To 29/2012, kdy z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e),
f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o
náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněnému
za výše uvedený přečin, ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, uložil
podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody na jeden rok a tři
měsíce. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon
tohoto trestu do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku
uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému
povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným a to Zdravotní pojišťovně
ministerstva vnitra ČR částku 3.695,- Kč, N. Č., T. Č. a J. Č., každému částku
160.000,- Kč. Se zbytky svých nároků byli všichni jmenovaní poškození odkázáni
podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek krajského soudu ve spojení s předcházejícím rozsudkem soudu
prvého stupně obviněný prostřednictvím obhájce napadl dovoláním, které opřel o
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně tento dovolací důvod
obviněný spatřuje v tom, že soudy nesprávně posoudily skutkovou podstatu
jednání, v jehož důsledku došlo k usmrcení poškozeného. Dále v tom, že odvolací
soud nepřipustil doplnění dokazování, jímž měl být postaven najisto průběh
dopravní nehody, mj. vyhodnocen alternativní následek v případě modelové
situace, že by ke střetu vozidla s motocyklem došlo při dodržení nejvyšší
povolené rychlosti na daném úseku před místem střetu. Soudy též pochybily, když
nebyly objasněny veškeré okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
obviněného, nebylo připuštěno a doplněno dokazování v rozsahu potřebném pro
rozhodnutí v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
V podrobnostech pak dovolatel k nedostatečnému objasnění veškerých okolností s
ohledem na možný podíl poškozeného na způsobeném následku z hlediska porušení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. prohlásil, že nevyžádaný a neprovedený nový posudek z oboru
biomechaniky měl zjistit průběh nehodového děje, dobu trvání nehodového děje a
zejména následek, k němuž by došlo při uvažování “správného“ způsobu jízdy
poškozeného. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví se pak měl vyjádřit k
případnému rozsahu zranění, které by poškozený pravděpodobně utrpěl při
uvažování nejvyšší povolené rychlosti motocyklu 90 km/h, při rychlosti vozidla
117 km/h a dále k tomu, zda by taková zranění mohla přivodit smrt poškozeného.
V této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako sp.
zn. 4 Tz 61/2001 či sp. zn. 5 Tz 90/2001. Vyjádřil názor, že při objasnění
těchto otázek mohlo být postaveno najisto, zda se vedle jeho jednání
neuplatnila jako další příčina následku zaviněné jednání samotného poškozeného
a jaký mohla mít případně význam pro vznik smrtelného následku.
Pokud jde o hodnocení způsobu jízdy poškozeného soudem prvého stupně, dovolatel
namítá, že soud nedisponoval potřebnými poznatky znalce z oboru biomechaniky,
natož znalce z oboru zdravotnictví a nemohl tudíž kvalifikovaně dospět ke svému
závěru na straně 5 rozsudku ohledně obdobného následku v případě jízdy
poškozeného přiměřenou rychlostí. K takovému závěru soud nebyl odborně
způsobilý a neměl pro něj podklad v provedeném dokazování. Stejného pochybení
se dopustil i soud odvolací, i když na straně 8 svého rozsudku připustil, že
průběh nehody a dobu trvání nehodového děje mohla ovlivnit i vysoká jízdní
rychlost motocyklu. To ho pak vedlo k modifikaci výroků o trestu a o náhradě
škody. Závěry odvolacího soudu proto pokládá za vnitřně rozporné.
K porušení důležité povinnosti se dovolatel vyjádřil tak, že nesouhlasí se
závěry soudu prvého stupně v tom, že příčinou vzniku následku nebyla rychlá
jízda jeho vozidla, ale nepozornost a nebezpečný způsob předjíždění. Soud
přitom ale nevzal v potaz výraznou rychlost poškozeného, která ve spojení s
úzkým profilem motocyklu podstatně přispěla ke zvýšení rizika přehlédnutí
motocyklu a ovlivnila jeho reakční schopnost. Domnívá se, že k předmětné nehodě
nedošlo z důvodu porušení důležité povinnosti podle příslušných ustanovení zák.
č. 361/2000 Sb., nýbrž v důsledku nesprávné reakce na vzniklou situaci. Způsob
jízdy poškozeného byl způsobilý vytvořit ostatním účastníkům silničního provozu
nečekanou překážku. Namístě proto bylo celou věc posoudit pouze podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku.
Nadto spatřuje pochybení soudů i při posuzování podmínek pro uložení trestu.
Nebyl dosud soudně trestán, v době dopravní nehody neměl evidován žádný trestný
bod. Zmiňované přestupky v silniční dopravě jsou staršího data. Nepovažuje se
za neukázněného řidiče či hazardéra. K trestnému činu došlo při předjíždění
traktoru. Jím uskutečněný předjížděcí manévr nebyl projevem bezohlednosti vůči
uživatelům silnic se slabšími vozidly. Závažnosti následku si je vědom a smrti
poškozeného lituje. Jeho osobní poměry i skutečnost, že se jednalo o ojedinělý
exces, kdy sám při nehodě utrpěl zranění, jakož i to, že tato dopravní nehoda
pro něj byla životním ponaučením, podle něho umožňují uložení podmíněného
odkladu výkonu trestu odnětí svobody, a nikoli trest nepodmíněný.
Dovolatel při vědomí, že nedostatky v dokazování nenaplňují dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zastává současně názor, že opomenuté
důkazy (znalecké posudky z oboru biomechaniky a oboru zdravotnictví - soudního
lékařství) jsou natolik zásadní, že mohou mít vliv na hmotně právní kvalifikaci
skutku. Zde poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 91/2011.
Pokud by soud dospěl k závěru o spoluzavinění poškozeného ve vztahu k následku,
bylo na místě posoudit jeho jednání podle základní skutkové podstaty (§ 143
odst. 1 tr. zákoníku), a nikoli podle přísnější kvalifikované skutkové podstaty
(§ 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 7 Tdo 1145/2011.
Soud tedy neposoudil jako další příčinu vzniku střetu a smrtelného následku
rovněž jednání zemřelého a tuto nezhodnotil při rozhodování o vině, což mělo
vliv i na uložení přísnější sankce. Jedná se tak o nesprávné právní posouzení
skutku z jeho strany. Toto pochybení nenapravil ani soud odvolací. V závěru
proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvého stupně a věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k
novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci sám rozhodl.
K dovolání obviněného se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nejvyšší státní
zástupce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 13 To 29/2012 je přípustné z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d
odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost
výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které
splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( § 259 odst. 3, §
263 odst. 6, 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod ( dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (
srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř. ). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem ( viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo
uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně
z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal
vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších
četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu
ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak
zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS
1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na základě shora uvedeného je možné konstatovat, že pokud dovolatel v podaném
dovolání zpochybňuje rozsah provedeného dokazování, vyhodnocení jednotlivých
důkazů i důkazů jako celku, jakož i soudy učiněná skutková zjištění, a odvolává
se přitom na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tak se jedná o výhrady
procesního a skutkového charakteru, které v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit nelze, a pokud se tak přesto stane, není
Nejvyšší soud oprávněn se jimi zabývat.
Zde je třeba ale zároveň zdůraznit, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje
přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě
judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního
řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o
situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního
důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené
důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či
pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je
neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov.
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS
51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS
182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů
získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah
směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn.
III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nutno podotknout, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod je právem obviněného a k jeho ochraně byl
dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judiciálním
výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu
namítat porušení shora uvedených postulátů spravedlivého procesu. I takovou
námitku je však třeba z hlediska jejího obsahu podrobně konkretizovat a i v
tomto případě platí, že tvrzený dovolací důvod nemůže být pouze formální.
Pokud by tedy bylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že v projednávaném
případě došlo ze strany soudů k tzv. opomenutí důkazů, jak tvrdí ve svém
dovolání obviněný, mohlo by se jednat o důvod ke zrušení napadených rozhodnutí.
Dovolatel namítl, že v daném případě opomenutými důkazy jsou znalecký posudek z
oboru biomechaniky, jehož provedení navrhoval, a dále posudek znalce z oboru
zdravotnictví – soudního lékařství, oba za účelem zjištění, zda by u
poškozeného došlo k fatálnímu následku i za situace, kdyby jel s motocyklem
rychlostí přiměřenou.
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů ale
bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátu spravedlivého
procesu ve formě opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že obhajobou byl až v
podaném odvolání vznesen požadavek na opatření znaleckého posudku z
biomechaniky, případně na doplnění již existujícího posudku znalce z oboru
dopravy Ing. Krejsy. Tímto návrhem se zabýval odvolací soud, který na něj
reaguje ve svém rozhodnutí na str. 6 tak, že nepokládá za potřebné vyhovět ani
jedné z požadovaných alternativ a podrobně vysvětluje, proč tomu tak je. Mj.
uvádí, že místo střetu vozidel bylo možné určit s dostatečnou přesností na
základě stop nalezených na místě dopravní nehody, jakož i ze svědecké výpovědi
řidiče obviněným předjížděného traktoru. Odvolací soud se pak podrobně věnuje i
dalším zjištěním okresního soudu, na základě kterých dospěl k určení příčiny
dopravní nehody a nastalého následku a tím i zavinění obviněného.
Pokud pak jde o tvrzení dovolatele týkající se údajného návrhu na opatření
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je třeba
uvést, že takový posudek je součástí trestního spisu a byl coby důkaz v hlavním
líčení proveden a soudy hodnocen. Žádný návrh na jeho doplnění či dokonce na
opatření jiného takového posudku trestní spis neobsahuje. Nelze proto dospět k
závěru, že by v přezkoumávaném případě došlo ze strany soudů k porušení
postulátu spravedlivého procesu v podobě opomenutých důkazů.
Z celkového obsáhlého znění dovolání lze za relevantní a uplatněnému dovolacímu
důvodu odpovídající označit pouze námitky vztahující se k příčinné souvislosti
mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, a taktéž námitky ohledně
porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona.
Zde je třeba poukázat na rozhodnutí jak soudu prvého stupně, tak soudu
odvolacího. Oba soudy zcela důvodně a pregnantně označily za primární příčinu
vzniklé dopravní nehody jednání obviněného, který se rozhodl se svým vozidlem
předjet jiné vozidlo (traktor s přívěsem) v okamžiku, kdy se v protisměru ve
svém jízdním pruhu přibližoval poškozený na motocyklu. Tohoto bylo přitom možné
spatřit na vzdálenost a v čase, jež obviněnému umožňovaly předjížděcí manévr
přerušit, resp. jej nedokončit a zařadit se za traktor s přívěsem jedoucím v
jeho směru jízdy. Obviněný tak ale neučinil a předjížděcí manévr se rozhodl
dokončit a v důsledku tohoto jeho rozhodnutí došlo následně ke střetu jeho
vozidla s protijedoucím motocyklem poškozeného. Obviněný tvrdil, že poškozeného
na motocyklu neviděl. V konečném důsledku ale není podstatné, zda obviněný
protijedoucího motocyklistu viděl, či nikoli. Za rozhodující je možné prohlásit
skutečnost, že obviněný podle provedených důkazů motocyklistu přijíždějícího v
protisměru mohl vidět s dostatečným předstihem a tudíž na něj měl i
odpovídajícím způsobem reagovat způsobem své další jízdy. Pokud tak neučinil a
v důsledku toho došlo ke střetu protijedoucích vozidel, obviněný zcela
jednoznačně porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. b), c) zák. č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, které zakazuje řidiči předjíždět, jestliže
by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo či vozidla, která hodlá předjet,
nebo jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucího řidiče nebo ohrozil jiné
účastníky provozu na pozemních komunikacích. Pokud bylo nutné při absenci
jiných důkazů vycházet z tvrzení obviněného, že protijedoucího poškozeného
neviděl, ačkoli z důkazů vyplynulo, že jej vidět měl a mohl, soudy zcela
důvodně dospěly k závěru, že obviněný porušil i ustanovení § 5 odst. 1 písm. b)
téhož zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť se nevěnoval plně
řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Porušení výše cit. ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích
obviněným pak soudy zcela logicky označily za porušení důležité povinnosti
uložené podle zákona, neboť jejich nerespektování bezprostředně vedlo ke vzniku
dopravní nehody, při níž poškozený motocyklista přišel o život.
Nepřiměřená rychlost, kterou se poškozený na motocyklu pohyboval pak bezpochyby
umocnila nevyhnutelnost nastalého následku – jeho vlastní smrti, ale rozhodně
není možné se k celé problematice stavět způsobem, jak to činí dovolatel. Tedy,
že pokud by poškozený jel rychlostí dovolenou, pak by o život s jistotou přijít
nemusel, resp. nebylo prokázáno, že by se tak s určitostí stalo.
Z provedeného dokazování ale vyplynulo jasně, že pokud by poškozený jel
rychlostí přiměřenou – v daném úseku silnice povolenou (90 km/h), přesto by se
s ním obviněný střetl v rychlosti překračující rychlost povolenou. Znalcem byla
totiž vypočtena rychlost vozidla obviněného v rozmezí 113 – 121 km/h. Střetová
rychlost takových vozidel umožňuje i bez dalšího prohlásit, že by při ní
motocyklista zcela jistě nepřežil.
Za zcela rozhodující je pak třeba prohlásit úvahu, že pokud by obviněný se svým
vozidlem při předjíždění traktoru s vlekem nevytvořil poškozenému překážku,
která mu zabránila v obvyklém projetí, byť nadměrnou rychlostí, kolem
protijedoucích vozidel jeho jízdním pruhem, nebylo by lze dovodit, že by i tak
došlo k havárii motocyklu a k úmrtí poškozeného. Naopak lze důvodně
předpokládat, že poškozený by kritickým místem bez evidentních problémů projel,
a k žádnému střetu s vozidlem obviněného by nedošlo. Tudíž míra zavinění
obviněného byla v daném případě rozhodující. Poškozeného mohl a měl vidět
přijíždět v protisměru před uskutečněním předjížděcího manévru a to v
dostatečném časovém předstihu. Čili byl povinen předjížděcí manévr nezahájit
nebo přerušit.
V daném případě se rozhodně nejednalo o situaci, kdy řidič má k předjetí
dostatečný výhled před sebe a též potřebný čas k uskutečnění bezpečného
předjetí vozidla, které jede před ním, přičemž v protisměru není viditelné
žádné přijíždějící vozidlo. Pokud pak v naznačené situaci se nepřiměřenou
rychlostí přiblíží v protisměru přijíždějící vozidlo a dojde ke střetu vozidel,
jelikož předjíždějící řidič v důsledku zcela neočekávatelného, rychlého
přiblížení protijedoucího vozidla již nestihne předjížděcí manévr přerušit či
dokončit, lze podle okolností dokonce uvažovat o neexistenci trestní
odpovědnosti předjíždějícího řidiče.
Jak již ale bylo zmíněno, taková situace v projednávaném případě ani náznakem
nenastala. Byl to obviněný, kdo jednoznačně zavinil vznik dopravní nehody
včetně nastalého následku, přičemž porušil důležitou povinnost uloženou mu
zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Soudy tudíž zcela správně jeho
jednání právně kvalifikovaly jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Pokud pak odvolací soud zvýšenou měrou přihlédl i k porušení dopravních
předpisů ze strany poškozeného, tedy k výraznému překročení povolené rychlosti
v daném místě a obviněnému snížil výměru trestu odnětí svobody oproti tomu, jak
byl původně uložen okresním soudem, stalo se tak v souladu s existujícím
formálním pojetím trestního zákoníku. Ten již neumožňuje, aby v takovýchto
případech byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněného, jestliže je
zároveň zjištěna určitá, nikoli nevýznamná míra spoluzavinění poškozeného.
Takovouto okolnost ale soud nyní může zohlednit ve výměře ukládaného trestu, k
čemuž právě u obviněného Ing. Ž. došlo. Trest odnětí svobody mu byl v konečné
podobě uložen mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, která činí od
jednoho do šesti let.
Jestliže dovolatel v podaném dovolání též brojí proti nepodmíněnosti uloženého
trestu odnětí svobody, je třeba zmínit, že takováto námitka není akceptovatelná
v rámci uplatněného dovolacího důvodu, ale ani podle jiného ze zákonem
přípustných dovolacích důvodů. Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. by obviněný např. mohl namítat, že mu měl být soudem uložen
souhrnný či společný trest, ale nikoli se domáhat toho, že mu měl být uložen
podmíněný trest odnětí svobody či jiný trest alternativní.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné,
aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.
O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c