U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012
dovolání, které podal obviněný S. D. , nar., proti usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 14 To
211/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 2 T 133/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. D. o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 133/2010,
byl obviněný S. D. uznán vinným, že
dne 24. 4. 2010 v době kolem 01.00 hodin v J., okres T., pod vlivem alkoholu,
na cestě z kulturního domu, odkud doprovázel domů svou sousedku P. H., nar.,
trvale bytem J., M., tuto nejprve přinutil, aby šli odlehlou pěšinou mezi
zahrádkami, kde ji u potoka opřel o plot a začal líbat, čemuž se P. H. bránila
a kousla obžalovaného do rtu, z něhož mu tekla krev, obžalovaný poškozenou
poté osahával, ona vyslovila svůj nesouhlas a odstrkávala jej od sebe, načež ji
obžalovaný povalil na zem, kde ji za použití síly svlékl, a přes její odpor na
ní vykonal soulož, a dále ji donutil k orálnímu styku, při němž ji silou tahal
za hlavu a vlasy, v čemž pokračoval i poté, co se poškozená při orálním styku
pozvracela,
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin
znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněného odsoudil
podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 14
To 211/2011, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu obviněný S. D. napadl prostřednictvím
obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, přičemž tento důvod byl dán v předchozím řízení, a to rovněž
s přihlédnutím k zásadám spravedlivého procesu (např. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. II. ÚS 193/04, sp. zn. II. ÚS 669/05, sp. zn. III.
ÚS 617/2000 a sp. zn. II. ÚS 1975/08). Současně připomněl, jak ve věci soudy
obou stupňů rozhodly.
Obviněný konstatoval, že v řízení nevypovídal, stěžejním důkazem byla výpověď
poškozené, která vypovídala toliko jednou při hlavním líčení dne 11. 10. 2010,
přičemž v podrobnostech ocitoval průběh jí popsaného skutkového děje. Podle
rozsudku měl násilím donutit poškozenou k souloži a k jinému pohlavnímu styku
(orálnímu) s ní srovnatelnému, přičemž ohledně znaku donucení poukázal na
výklad Velkého komentáře k § 185 tr. zákoníku a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 6. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1526/2009. V návaznosti na to v podání na str. 2
- 5 podrobně polemizoval se skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě
výroku rozsudku prvostupňového soudu z hlediska naplnění zejména znaku donucení
a použití násilí. Upozornil, že skutkový děj, jak jej soud uvedl, má dvě fáze.
Předělem je povalení či stažení poškozené na zem, do té doby lze mluvit o prvé
fázi, po níž následuje druhá, v níž mělo dojít k vlastnímu znásilnění, přičemž
násilí ani donucení není konkretizováno. Ze spisu, a to zejména z výpovědi
poškozené, neplyne, že skutečně došlo k násilí, které je nutným znakem skutkové
podstaty. Podle obviněného vykazuje skutková věta oproti skutkovému stavu,
který soud dokazováním v hlavním líčení a z výpovědi poškozené konstatované v
odůvodnění rozsudku zjistil, odlišnosti, a tudíž je v extrémním rozporu s
daným důkazem. Postup soudu, kdy vychází i z podaného vysvětlení jako z důkazu,
odporuje výslovnému znění § 158 odst. 5 tr. ř.
Dále obviněný vytkl, že se soudy obou stupňů nezabývaly subjektivní stránkou.
Připomněl, že aby šlo o znásilnění, musí pachatel překonat vážně míněný odpor,
ovšem ne každý odpor, který žena projevuje, je takovým odporem. Sama poškozená
svůj odpor charakterizovala jako chabý a konkrétně jej ani blíže
nespecifikovala až na odstrkávání a kousnutí do rtu (v prvé fázi) a silné
tahání za vlasy (ve druhé fázi). Ze samotného průběhu pohlavního styku, který
obviněný v podrobnostech popsal, je zřejmé, že s tímto souhlasila. Dovodil, že
nebyl-li tedy odpor oběti vážně míněný, ale pouze předstíraný, nejde o
donucení, a proto z hlediska subjektivní stránky nemohla být naplněna skutková
podstata zločinu znásilnění.
Jak obviněný konstatoval, soudní rozhodnutí vychází z výpovědi poškozené, jejíž
věrohodnost soud opřel o závěry znalce PhDr. Mgr. V. L., přičemž v dovolání
vytkl, že znalec není oprávněn se v tomto směru vyjadřovat (rozhodnutí č.
12/1987-II Sb. rozh. tr.). Vytkl i to, že znalec si nevyžádal dokumentaci od
MUDr. J. V., který má poškozenou, jež trpí psychickými problémy, ve své péči a
vznesl i konkrétní výhrady k závěrům znalce. Taktéž poukázal na výpověď
svědkyně E. K., kamarádky poškozené, která – ač byla policistkou – nechala
její sdělení o znásilnění stranou, čímž naznačila pochybnost o pravdivosti
tvrzení. Upozornil, že naproti tomu výpověď J. D., jeho manželky, jíž poškozená
po události řekla, že to bylo oboustranné, soud nesprávně označil za
nevěrohodnou, což blíže rozvedl. Dodal, že věrohodnost poškozené byla
zpochybněna i výpovědí gynekologa MUDr. P. K., který ji dne 27. 4. 2010 (tj.
tři dny po inkriminované události) vyšetřoval a kterému neřekla, že byla
znásilněna. I když tvrdila, že měla na stehnech až k rozkroku modřiny, stejně
tak na obličeji či krku, gynekolog si toho nevšiml a ani to nevyplývá ze
zdravotnické dokumentace. O modřinách se nezmínil ani manžel poškozené.
V dovolání obviněný rovněž namítl, že v průběhu řízení docházelo k porušování
procesních předpisů, a to zejména:
- u podání vysvětlení dne 28. 6. 2010 byl o svých právech nesprávně poučen,
- při předložení plné moci obhájce nebyl vyšetřovatelem proveden jím navržený
výslech poškozené, jehož se chtěl zúčastnit; na tento nedostatek nereflektovala
ani státní zástupkyně ani soud,
- v obžalobě se uvádí, že v přípravném řízení bylo opatřenými důkazy prokázáno,
že se žalovaného jednání dopustil, přičemž jako důkazy byly specifikovány
jednak výpovědi P. H., E. A. a E. Š., které však podávaly pouze vysvětlení, jež
nelze v řízení před soudem jako důkaz použít, jednak svědecká výpověď J. D. a
lékařské zprávy, z nichž však znásilnění nevyplývá; obžaloba tedy nebyla
podložena žádnými důkazy, neměla být podána, a pokud se tak stalo, mělo dojít k
jejímu předběžnému projednání.
V případě soudního řízení obviněný shledal nedostatky při protokolaci, kdy byl
přepisován zvukový záznam. Zde odkázal na rozhodnutí jednak Nejvyššího soudu ze
dne 20. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005 (rozhodnutí č. 58/2005 Sb. rozh. tr.),
jednak Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 592/2000. Především namítl nedostatky v
protokolaci posledního hlavního líčení, kdy byl přepisován zvukový záznam.
Ačkoliv otázka protokolace měla být vyjasněna do vynesení rozsudku dne 19. 4.
2011, bylo o námitkách proti protokolaci rozhodnuto až dne 1. 6. 2011. Jestliže
soud odmítl doslovnou citaci a nahradil ji obsahovým vyjádřením, porušil právo
na obhajobu a požadavek na přehrání zvukového záznamu též ignoroval odvolací
soud, a to přesto, že byl odůvodněn i odkazem na zmíněné rozhodnutí judikované
pod č. 58/2005 Sb. rozh. tr. Obviněný rovněž vytkl porušení ustanovení § 33
odst. 5 tr. ř., neboť mu nebylo umožněno hájit se způsobem, který uzná za
vhodný. Omezení svého práva na obhajobu shledal i ve skutečnosti, když na
návrh státní zástupkyně byla vyloučena veřejnost, k čemuž měl být slyšen (§
200 odst. 3 tr. ř.), což se nestalo. Taktéž nebyl poučen o možnosti přístupu
dvěma svým důvěrníkům, jeho žádost soud odmítl s tím, že původně byli přítomni
jako veřejnost. V návaznosti na další tvrzené procesní pochybení okresního
soudu při přepisu zvukového záznamu výslechu svědka J. H. a při kladení
některých otázek znalcům PhDr. Mgr. V. L. a MUDr. J. H., obviněný odkázal na
nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2002, jenž byl uveřejněn pod č. 476/2002
Sb.
Závěrem podání obviněný zopakoval, že řízení nebylo vedeno v souladu s
procesními předpisy, docházelo k porušování trestního řádu a popis skutku na
základě něhož byl uznán vinným, není v souladu s provedenými důkazy, což je v
rozporu se spravedlivým procesem. Uvedl, že všechny údaje o znásilnění vychází
toliko z podání a výpovědi poškozené, která nebyla provedena v souladu s
trestním řádem. Namítl, že v popisu skutku obsaženého ve skutkové větě není
naplněn znak násilí zločinu znásilnění a svou argumentaci blíže rozvedl, v čemž
shledal nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
když tento důvod byl dán již v řízení před soudem prvního stupně ve smyslu §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v
Táboře ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 14 To 211/2011, i rozsudek Okresního soudu v
Táboře ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 133/2010, jakož další rozhodnutí
obsahově navazující a podle § 265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem a jeho osobu
zprostil obžaloby. Současně učinil podnět, aby předsedkyně senátu Okresního
soudu v Táboře podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu přerušení
výkonu trestu odnětí svobody, který nyní na základě napadeného rozhodnutí
vykonává, když z důvodů výše uvedených je zřejmé, že skutková podstata zločinu
znásilnění nebyla naplněna. V případě, že tak předsedkyně senátu neučiní,
požádal, aby tak rozhodl (§ 265o odst. 1 tr. ř.) předseda senátu Nejvyššího
soudu.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném podání
ze dne 6. 10. 2011, č. j. 1 NZO 1033/2011-12, konstatovala, že se Nejvyšší
státní zastupitelství nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně
vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r
odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného S. D. je přípustné
[§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen
je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní
dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv.
zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného
dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném
řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po
věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl
podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo
osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v
téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro
nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly
splněny procesní podmínky.
U obviněného S. D. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Českých
Budějovicích, pobočka v Táboře jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a
o řádném opravném prostředku – odvolání jmenovaného rozhodl ve veřejném
zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr.
ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.
uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném
prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V
tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin
nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž
se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce
předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS
449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů
soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění
soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav
posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný S. D. uplatňuje v podstatné části
mimořádného opravného prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně
zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud v
podrobnostech namítá správnost skutkových zjištění, jež byla vyjádřena ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodnění soudů
obou stupňů a vytýká chybné hodnocení důkazů (předně svědeckých výpovědí
zejména P. H. a J. D., ale rovněž i E. K., E. A., E. Š. a MUDr. P. K., a dále
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace
klinická psychologie, který vypracoval PhDr. Mgr. V. L.), přičemž z tvrzených
procesních nedostatků dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Žádný důvod
dovolání obsahově nenaplňují též výhrady obviněného k přepisu zvukového záznamu
o průběhu hlavního líčení, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o přehrání
tohoto zvukového záznamu a že výslech poškozené P. H. proběhl bez přítomnosti
důvěrníků. Jak již bylo výše řečeno, v namítaném směru nelze v dovolacím řízení
napadené rozhodnutí přezkoumávat. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit
ani výhrady obviněného, že při podání vysvětlení dne 28. 6. 2010 byl nesprávně
poučen, že v přípravném řízení nebylo reagováno na návrh obhájce, aby byla
svědecky vyslechnuta poškozená P. H. a že obžaloba nebyla podložena důkazy, a
proto neměla být podána, přičemž pokud se tak stalo, mělo dojít k jejímu
předběžnému projednání.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na
spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí
napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový
rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou
obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný S. D.
sice obdobný extrémní nesoulad namítá, avšak v předmětné trestní věci se o
takovou situaci nejedná.
Z podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře plyne, jaké
skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel
a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si
vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou obviněného S. D. . Se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Českých
Budějovicích, pobočka v Táboře, jak je zřejmé z argumentace blíže rozvedené na
str. 7 až 10 napadeného usnesení. Nejvyšší soud považuje za potřebné
poznamenat, že z trestního spisu nevyplývá, že v přípravném řízení obhajoba
navrhovala svědecký výslech poškozené P. H.. Dne 28. 7. 2010 policejní orgán
odmítl jiné návrhy obhájce obviněného na doplnění dokazování (č. l. 48 spisu),
které byly dne 14. 7. 2010 uplatněny do protokolu o výslechu obviněného (č. l.
15 spisu). Podle záznamu o prostudování spisu, jež bylo uskutečněno dne 16. 8.
2010 (č. l. 52 spisu), obviněný i obhájce neměli návrhy na doplnění spisu,
obhájce navrhl zastavení trestního stíhání. V řízení před soudem nebylo
vycházeno z podaného vysvětlení, tj. důkazu, který by odporoval znění § 158
odst. 5 tr. ř. U hlavního líčení poškozená P. H. vypověděla, že obviněného
kousla do rtu, ale již nezmínila, že mu tekla krev. Takováto skutečnost ale
plyne ze svědecké výpovědi F. Č., kterou učinil u hlavního líčení (č. l. 74
spisu) a je připomenuta na str. 4 rozsudku prvostupňového soudu.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f
odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v
příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě by bylo dovolání podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a muselo by být podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
V mimořádném opravném prostředku obviněný S. D. rovněž vznáší výhradu, že
předmětný skutek nenaplňuje znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Tato námitka
obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval,
zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí
k pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti a čin
spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se
souloží. Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je
spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že za násilí se ve smyslu ustanovení § 185 tr.
zákoníku považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání
nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního
styku proti její vůli. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního
násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v
bližší nebo vzdálenější budoucnosti. K naplnění znaku násilí je nutné
požadovat, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude
použito, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka (srov. přiměřeně
rozhodnutí č. 17/1982, str. 123 Sb. rozh. tr.). Pohrůžka jiné těžké újmy může
spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti,
směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině
rozsudku Okresního soudu v Táboře (viz jejich doslovná citace v úvodu tohoto
usnesení) a blíže rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá,
že obviněný S. D. poškozenou P. H. opřel o plot a začal líbat, čemuž se
bránila a kousla ho do rtu, až mu tekla krev. Poté ji osahával, přičemž
vyslovila svůj nesouhlas a odstrkávala jej od sebe, načež ji povalil na zem,
kde ji za použití síly svlékl, a přes její odpor na ní vykonal soulož. Dále ji
donutil k orálnímu styku, při němž ji silou tahal za hlavu a vlasy, v čemž
pokračoval i poté, co se poškozená při orálním styku pozvracela. Podle názoru
Nejvyššího soudu postupoval prvostupňový soud (následně v odvolacím řízení
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře) v souladu s trestním
zákoníkem, když jednání obviněného právně posoudil jako zločin znásilnění podle
§ 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť jiného násilím donutil k
pohlavnímu styku a spáchal takový čin souloží a jiným pohlavním stykem
provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Z připomenutých skutkových
zjištění je zcela evidentní, že obviněný použil fyzickou sílu vůči poškozené
právě z důvodu, aby proti její vůli dosáhl pohlavního styku a orálního styku.
Současně musel její fyzický vážně míněný odpor vnímat, zejména když mu i
říkala, aby svého jednání zanechal. Ostatně soudy obou stupňů odmítly tvrzení
obviněného, že šlo o oboustranně chtěný pohlavní styk. Z hlediska
obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného zločinu – úmyslného
zavinění je v jednání obviněného naplněn úmysl přímý ve smyslu znění § 15 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku, který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky. Jelikož
obviněný skutek spáchal přes slovní i fyzický odpor poškozené, tak evidentně
chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, jímž v konkrétním případě bylo
právo ženy svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě.
Nejvyšší soud konstatuje, že předmětný skutek vykazuje všechny zákonné znaky
zločinu, jímž byl obviněný S. D. pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu
posouzení skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud
v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře odpovídá ve výroku o vině v rozsudku
Okresního soudu v Táboře i tzv. právní věta. Právní námitky obviněného, které v
příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně uplatnil,
tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný S. D. , neboť je shledal zjevně
neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř.,
přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na
přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť takový návrh mohla ve smyslu
znění § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního
stupně, která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu
podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k