U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2015 o
dovoláních, která podali obvinění M. H., K. M., J. Č., R. N., M. P., R. P., J.
R.,V. S.a Z. V.proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, č. j.
61 To 82/2014-3775, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 81/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se odmítá dovolání obviněného R. P.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných M. H., K.
M., M. P. a Z. V.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných J. Č., R.
N., J. R. a V. S.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2013, č. j. 41 T
81/2012-3516, byli uznáni vinnými
obviněný M. H. (ad 14) zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první,
odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
obviněný K. M. (ad 2) zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první,
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
obviněný J. Č. (ad 5) zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea
první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a
přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011,
obviněný R. N. (body 4, 16) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle § 331
odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30.
11. 2011 a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011,
obviněný M. P. (body 1, 15) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle § 331
odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30.
11. 2011 a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011,
obviněný R. P. (body 14, 16) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle § 331
odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30.
11. 2011 a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011,
obviněný J. R. (body 8, 12, 13) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §
331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do
30. 11. 2011 a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §
329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011,
obviněný V. S. (bod 5) zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea
první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a
přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011,
obviněný Z. V. (bod 6) zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea
první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a
přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011.
Této trestné činnosti se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustili
tím, že
1) obž. M. P. jako zkušební komisař Odboru dopravně správních agend Magistrátu
hlavního města Prahy dne 7. 12. 2010 v P., V., v prostorách autoškoly, při
konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, převzal
nejméně od obžalovaných R. K. a D. M., peníze v přesně nezjištěné výši, za to,
že zajistil či zajistí K. K. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků,
kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a
úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského
oprávnění, případně jeho rozšířením, (skutek I/2 obžaloby)
2) obžalovaná J. V. jako zkušební komisařka dne 9. 12. 2010 v P., V., v
prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti
žáků autoškoly, převzala od obžalovaných R. Č., K. M., D. M. a dalšího dosud
přesně nezjištěného učitele autoškoly peníze v celkové výši 28.000,- Kč,
konkrétně od R. Č. 16.000,- Kč, K. M. 4.000,- Kč, za to, že zajistila či
zajistí V. B., M. Š., X. T. K. a dalším dvěma přesně nezjištěným žákům ze
skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky,
bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním
řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/3 obžaloby)
4) obžalovaní R. Č., R. K., D. M. a D. Z., jako OSVČ v oboru provozování
autoškoly, dne 31. 1. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání
závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě
předali zkušebním komisařům obž. B. B. a R. N. peníze v celkové výši 23.000,-
Kč, konkrétně R. Č. 8.000,- Kč, D. M. 9.000,- Kč, R. K. 2.000,- Kč a D. Z. 4.000,- Kč, za to, že zkušební komisaři B. B. a R. N. zajistili či zajistí J. G., J. H., P. H. T., M. N. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků,
kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a
úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského
oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/5 obžaloby)
5) obžalovaní D. M. a Z. P., jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 7. 2. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné
způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali zkušebním komisařům
obž. J. Č.a V. S. peníze v celkové výši 12.000,- Kč, konkrétně Z.P. 8.000,- Kč
a D. M. 4.000,- Kč, za to, že zkušební komisaři J. Č. a V. S. zajistili či
zajistí D. H., L. T. H. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků,
kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a
úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského
oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/6 obžaloby)
6) obžalovaní R. Č., R. K., D. M. a D. Z. jako OSVČ v oboru provozování
autoškoly dne 14. 2. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání
závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly hodlali zkušebním
komisařům obž. M. P. a Z. V. předat peníze za to, že tito zkušební komisaři
zajistí P. K., M. P., T. G.
a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků,
kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a
úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského
oprávnění, případně jeho rozšířením, přičemž poté, co obž. P. od obž. M. se
slovy „nechte to po cestě“ z opatrnosti odmítl peníze převzít v prostorách
autoškoly, mezi sebou obžalovaní Č., K., M. a Z. vybrali částku 29.000,- Kč,
kterou následně předal obžalovaný K. obžalovaným P. a V.v okamžiku, kdy je z
autoškoly odvážel, kdy do této částky přispěl obžalovaný Č. částkou 15.000,-
Kč, R. K. částkou 6.000,- Kč, D. M. částkou 6.000,- Kč a D. Z. částkou 2.000,-
Kč, (skutek I/7 obžaloby)
8) obžalovaní R. Č. a D. Z., jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 7. 3. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné
způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali zkušebnímu komisaři
obž. J. R. peníze v blíže nezjištěné výši, za to, že zkušební komisaři J. R. a
již zesnulý J. P. zajistili či zajistí K. H., S. V. a dalším přesně nezjištěným
žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné
zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se
získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/10
obžaloby)
12) obžalovaní D. M., Z. P. a D. Z. jako OSVČ v oboru provozování autoškoly,
dne 4. 4. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek
z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali zkušebním
komisařům obž. M. B.a J. R. peníze vždy v blíže nezjištěné výši, kdy D. M. a D. Z. tyto peníze předali J. R. a Z. P. M. B., to vše za to, že zkušební komisaři
M. B. a J. R. zajistili či zajistí J. P. a dalším přesně nezjištěným žákům ze
skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky,
bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním
řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/13 obžaloby)
13) obžalovaní D. M., Z. P. a D. Z., jako OSVČ v oboru provozování autoškoly
dne 11. 4. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných
zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali, za
konkludentní dohody, že část peněz je i pro druhého komisaře obž. J. R. a bude
mu obž. P. V. předána, zkušebnímu komisaři obž. P. V. peníze v celkové blíže
nezjištěné výši za to, že zkušební komisaři P. V. a J. R. zajistili či zajistí
přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě
konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v
souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením,
(skutek I/14 obžaloby)
14) obžalovaní R. Č., M. H., D. M. a Z. P. jako OSVČ v oboru provozování
autoškoly, dne 18. 4. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání
závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě předali
zkušebnímu komisaři obč. F. L. peníze v celkové blíže nezjištěné výši, za to,
že zkušební komisaři F. L. a R. P. zajistili či zajistí J. Š., T. H. T.
a
dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném
místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné
zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho
rozšířením, kdy část těchto peněz následně ještě v prostorách autoškoly obž. F. L. předal obžalovanému R. P., (skutek I/15 obžaloby)
15) obžalovaní R. Č. a D. M., jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 5. 5. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z
odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali zkušebnímu
komisaři obž. M. P. peníze v celkové blíže nezjištěné výši, za to, že zkušební
komisař M. P. zajistil či zajistí L. T. T., T. T. D. a dalším přesně
nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali
závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v
souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením,
(skutek I/16 obžaloby)
16) obžalovaní R. Č., D. M., Z. P. a D. Z. jako OSVČ v oboru provozování
autoškoly, dne 9. 5. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání
závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě
předali za konkludentní dohody, že část peněz je i pro druhého komisaře obž. R. P., zkušebnímu komisaři obž. R. N. peníze v celkové blíže nezjištěné výši, za
to, že zkušební komisaři R. N. a R. P. zajistili či zajistí L. T. V., H. N., K. L., P. S., M. Č., N. V. C., P. M. a dalšímu přesně nezjištěnému žáku obž. Z. bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním
řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/18 obžaloby),
přičemž obžalovaní J. Č., R. N., M. P., R. P., J. R., V. S. a Z. V. svým
jednáním zneužili pravomoc zkušebního komisaře stanovenou v části čtvrté zákona
č. 247/2000 Sb., zejména v § 39 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a
zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel, ve znění pozdějších
předpisů, konkrétně tím, že s ohledem na poskytnutí úplatku u zkoušených žáků
tolerovali či byli připraveni tolerovat buď pomoc od učitelů autoškol při
vyplňování písemných testů, či případné nedostatky v praktických jízdách, popř. obojí, čímž vykonávali svou pravomoc i v rozporu se základními povinnostmi
úředníka dle § 16 zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků. Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni:
obviněný M. H. podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále
uložen peněžitý trest zahrnující 20 denních sazeb po 500 Kč (celkem 10.000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby
samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu
čtyř roků. obviněný K. M. podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále
uložen peněžitý trest zahrnující 20 denních sazeb po 500 Kč (celkem 10.000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby
samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu
čtyř roků. obviněný J. Č. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67
odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý
trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (celkem 40.000 Kč). Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř
měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o
získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v
účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby
samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu
sedmi roků. obviněný R. N. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále
uložen peněžitý trest zahrnující 120 denních sazeb po 500 Kč (celkem 60.000
Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody
v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení
motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již
jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru
provozování autoškoly na dobu deseti roků. obviněný M. P. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11.
2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále
uložen peněžitý trest zahrnující 120 denních sazeb po 500 Kč (celkem 60.000
Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody
v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení
motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již
jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru
provozování autoškoly na dobu deseti roků. obviněný R. P. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67
odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý
trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (celkem 40.000 Kč). Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř
měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o
získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v
účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby
samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu
sedmi roků. obviněný J. R. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále
uložen peněžitý trest zahrnující 120 denních sazeb po 500 Kč (celkem 60.000
Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody
v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení
motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již
jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru
provozování autoškoly na dobu deseti roků. obviněný V. S. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67
odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý
trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (celkem 40.000 Kč). Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř
měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o
získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v
účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby
samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu
sedmi roků. obviněný Z. V. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67
odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý
trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (celkem 40.000 Kč). Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř
měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o
získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v
účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby
samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu
sedmi roků.
Týmž rozsudkem bylo odsuzujícím výrokem rozhodnuto rovněž o dalších dvanácti
obviněných (R. Č., R. K. /ten byl obžaloby i částečně zproštěn/, D. M., Z. P.,
D. Z., Mgr. M. B., B. B., F. L., M. P., Bc. P. V., J. V. a R. F.) a
zprošťujícím výrokem o dvou obviněných (F. D. a R. K.).
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. H., K. M., J. Č.,
R. N., M. P., R. P., J. R., V. S., Z. V. a dalších sedm obviněných a v
neprospěch devatenácti obviněných i státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. 61 To 82/2014-3775,
jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně
zrušil ohledně obviněného R. F. a ohledně tohoto obviněného postupem podle §
259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil
obžaloby, zatímco odvolání zbývajících obviněných a odvolání státní zástupkyně
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali prostřednictvím svých
obhájců dovolání obvinění M. H., K. M., J. Č., R. N., M. P., R. P., J. R., V.
S. a Z. V. Svá dovolání opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., obviněný K. M. též o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a l)
tr. ř.
Obviněný M. H. ve svém mimořádném opravném prostředku zdůvodněném obhájcem
JUDr. Janem Turinou, napadajícím jak výrok o vině, tak výrok o trestu, namítá,
že skutková zjištění soudů, která akceptuje, nejsou podřaditelná pod zákonné
znaky trestného činu podplácení podle § 332 tr. zákoníku. Naplnění této
skutkové podstaty podle dovolatele nelze spatřovat v jeho pouhé přítomnosti v
kanceláři autoškoly v P., ulici V., kde byl výhradně za účelem zkoušek. K té
došlo proto, že v jím provozované autoškole v P., ulici N. S., se zkoušky
nerealizovaly z důvodu malého počtu žáků. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho
přítomnost v kanceláři autoškoly na ulici V. dne 18. 4. 2011 vyhodnotil jako
úplné naplnění všech zákonných znaků trestného činu podplácení podle § 332 tr.
zákoníku, a to i přes absenci zejména zákonného znaku poskytnutí, nabídky či
slibu úplatku.
Obviněný M. H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k tr. ř.
zrušil část rozsudku Městského soudu v Praze týkající se jeho osoby, jakož i
jemu předcházející část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a podle § 265l tr.
ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný K. M. ve svém dovolání zdůvodněném obhájkyní JUDr. Eliškou Vranou
namítá nesprávné hmotně právní posouzení skutku a „nesprávné právní posouzení
ukládaného trestu, včetně nepřiměřenosti uložených trestních sankcí“ [s oporou
o ustanovení § 38 tr. zákoníku a § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.], a rovněž to,
že pro zamítnutí jeho řádného opravného prostředku nebyly splněny zákonem
stanovené podmínky. Současně vytýká porušení svých ústavních práv (zejména čl.
8 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny), jakož i práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny.
Pochybení soudu prvního stupně shledává v tom, že své skutkové zjištění učinil
na základě vyhodnocení prostorových odposlechů (a v dovoláních citovaných vět,
z nichž je dle něj nejasné „komu bylo co dáno“ a „o kom vlastně učitelé
mluví“). Vadu tohoto důkazu, provedeného v jednací síni, shledává v jeho
naprosté nesrozumitelnosti („není vůbec jasné, kdo přesně co říká, dokonce je
problém rozeznat i některé osoby“). Nesouhlasí s postupem předsedy senátu,
který na takovou námitku reagoval sdělením, že si záznam prohlédl a poslechl v
klidu kanceláře, a stejnou možnost měla i obhajoba. Provedení důkazu pokládá
dovolatel za nezákonné, odporující právnímu řádu, porušující zásadu ústnosti a
bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) a v konečném důsledku i ústavním
pořádkem zaručené právo na spravedlivý proces. Obviněný podotýká, že jeho vinu
dovodil soud prvního stupně z toho, že jeho žáci zkoušku úspěšně složili, a z
vyhodnocení záznamu prostorového odposlechu. Žádným důkazem nicméně nebylo
prokázáno, že by obviněný inkriminovaného dne vůbec s obviněnou V. mluvil, že
by jí cokoli předal nebo že by snad žákům pomáhal s vyplňováním jejich testů.
Nebyl proveden žádný důkaz, který by prokázal, že předával jakoukoli finanční
částku jinému z učitelů, aby ji předal obviněné V. Má za to, že chybí důkazy o
tom, že by svým zaviněným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného
činu podplácení podle § 332 tr. zákoníku. Závěr soudu prvního stupně učiněný na
základě věty, kterou pronesl, a toho, co říkali ostatní učitelé, neodpovídá
provedeným důkazům.
S ohledem na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2142/11, sp. zn. I. ÚS
407/13, sp. zn. III. ÚS 722/09, sp. zn. Pl. ÚS 38/14) zdůrazňuje, že pokud
dojde v řízení před nalézacím soudem k porušení ústavním pořádkem garantovaných
práv, které nenapraví následně ani soud odvolací, přenáší se toto břemeno na
soud dovolací, který musí zasáhnout. Vedle porušení ústavně garantovaných práv
navíc trpí rozhodnutí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními.
Z těchto důvodů se neztotožňuje ani s výrokem o trestu, který neodpovídá
zákonným kritériím, a to ani tehdy, pokud by bylo možné soudům přisvědčit stran
jeho viny. Ve vztahu k peněžitému trestu zmiňuje, že soud prvního stupně řádně
nezjistil, jaké jsou jeho osobní a majetkové poměry. Za těchto okolností
pokládá kombinaci uložených tří trestů za nepřiměřeně přísnou, odporující účelu
trestu a mající pro něho fakticky likvidační charakter.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze,
jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil v části,
týkající se jeho osoby a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Obvinění J. Č. a V. S. ve svém dovolání odůvodněném obhájcem JUDr. Tomášem
Chlostem shledávají napadené rozhodnutí odvolacího soudu vadným pro nesprávné
právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolání
napadají výroky o vině i trestu. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s
jejich obhajobou, zejména zda skutek naplňuje skutkovou podstatu trestných
činů, jimiž byli uznáni vinnými, a zda je dostatečně konkrétní a splňující
podmínku určitosti podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., tedy aby nemohl být
zaměněn s jiným. Mají za to, že provedené důkazy neprokazují skutkový děj tak,
jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatelé namítají, že se soud odvolací nezabýval otázkou, „zda je zachována
jednota skutku po celou dobu trestního řízení“. Poukazují již na svoji stížnost
proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ve které namítali neurčitost a
nekonkrétnost skutku. Zmiňují, že následně podaná obžaloba vypustila pasáž o
zneužití pravomoci úřední osoby, která byla součástí usnesení o zahájení
trestního stíhání, přičemž soud prvního stupně takto vymezený skutek pojal do
výroku o vině beze změny. Vymezení skutku pokládají za zcela nekonkrétní a
neurčité, z jeho popisu podle jejich hodnocení nelze dovodit naplnění
přisouzených trestných činů. Přestože měl soud k dispozici seznam žáků, kteří
dne 7. 2. 2011 vykonávali závěrečné zkoušky, použil ve výroku termín „dalším
přesně nezjištěným žákům“. Stejně neurčitě a nekonkrétně působí vymezení, že
měli umožnit „bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky“, neboť není
zřejmé, jakým jednáním měli naplnit skutkovou podstatu trestných činů přijetí
úplatku a zneužití pravomoci úřední osoby. Absentuje konkretizace toho, za co
údajně měli úplatek převzít a co měli konkrétně pro někoho vykonat. Opakovaně
zdůrazňují, že pokud byli odsouzeni za to, že umožnili bezproblémové a úspěšné
vykonání závěrečné zkoušky za přijetí úplatku, pak je na místě specifikovat, v
čem konkrétně jako zkušební komisaři porušili svoji zákonnou povinnost a které
zákonné ustanovení. Jsou přesvědčeni, že z žádného důkazu neplyne, že by
nějakým způsobem porušili povinnosti, které jim byly uloženy zákonem č.
247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových
vozidel, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících
územně samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů. Z provedených důkazů
nevyplývá, že by nějakým způsobem porušili povinnosti dané touto právní úpravou
a měli převzít úplatek v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu pro
jiného (§ 331 odst. 1 tr. zákoníku). Již vůbec není zřejmé, že by jinému
způsobili škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřili sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch tak, že svoji pravomoc vykonávali způsobem, který odporuje
jinému právnímu předpisu [§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Namítají, že v dané věci existuje pouze jediný nepřímý důkaz v podobě
audiovizuálního záznamu ze dne 7. 2. 2011, z něhož však nevyplývá jejich
jednání tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Plyne z něho pouze závěr, že se
obvinění domlouvají se spoluobviněnými P. a M. na organizaci provedení řidičské
zkoušky, zejména její praktické části a je patrné, že Č. počítá do osmi. Z toho
nelze bez dalšího vyvozovat jakýkoli závěr. Není proto zřejmé, na základě čeho
soudy obou stupňů dovodily popis skutku a průběh jednání tak, jak je uvedeno v
odsuzujícím výroku rozsudku. Zdůrazňují, že skutková zjištění nemají oporu v
provedených důkazech a soudy takové závěry učinily na základě hypotetických
úvah možného děje. Ze svědeckých výpovědí svědků navíc plyne, že zkoušky
proběhly zcela regulérním způsobem. Pro soudy učiněné závěry tedy neexistují
žádné důkazy, které by je usvědčovaly z jakékoli trestné činnosti, a to ve
vztahu k obviněnému S. Ve vztahu k obviněnému Č. existuje pouze zvukový záznam,
ze kterého je patrné, že počítá do osmi. Závěry soudů představují pouze jejich
hypotetickou úvahu, která není podporována žádným důkazem. Jelikož byli
odsouzeni za jednání ze dne 7. 2. 2011, nelze činit závěr o jejich údajné
trestné činnosti ze záznamů z jiných dnů, které se týkají jiných osob.
Podle obviněných v popisu skutků dále zcela absentuje konkretizace toho, v čem
je spatřována realizace pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému
právnímu předpisu, navíc tehdy, pokud v popisu skutku žádný právní předpis není
uveden. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 254/08 mají za to, že
popis skutku nepojímá po obsahové stránce všechny znaky trestných činů, jimiž
byli uznáni vinnými. Pokud jejich námitky neshledal odvolací soud důvodnými,
porušil zásadu in dubio pro reo.
Dovolatelé rovněž namítli nepřiměřenost jim uložených trestů, které pokládají
za rozporné s ustanovením § 39 tr. zákoníku. Peněžitý trest neodpovídá údajnému
majetkovému prospěchu a stran trestu zákazu činnosti není na místě, aby jim byl
uložen trest zákazu jakékoli činnosti (podnikatele, OSVČ, zaměstnance) v oboru
provozování autoškoly, když se v takovém postavení žádného trestného činu
nedopustili.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265 odst. 1 tr. ř. rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil v části týkající se zamítnutí jejich odvolání a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž obviněný R. N. ve svém dovolání odůvodněném obhájcem JUDr. Tomášem
Chlostem shledává relevantní, že se ani v jeho případě odvolací soud nezabýval
tím, zda byla zachována jednota skutků po celou dobu trestního řízení. Uvádí,
že jeho neurčitost a nekonkrétnost (jednání ve dnech 31. 1. 2011 a 9. 5. 2011)
namítal ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a poukazuje
na změny, které ve skutku provedla obžaloba a následně soud prvního stupně.
Nedostatky skutku spatřuje zejména v jeho neurčitosti, tj. v tom, co se rozumí
bezproblémovým a úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky, tedy v nekonkretizaci
toho, za co měl převzít úplatek. Z rozhodnutí podle něj není zřejmé, jakou
povinnost a které ustanovení zákona svým jednáním měl porušit. Namítá rovněž
nesprávné posouzení provedených důkazů, neboť zvukový (ze dne 31. 1. 2011) a
audiovizuální (ze dne 9. 5. 2011) záznam, ze kterých soudy vycházely, trpí
vadou nízké kvality. Pokud si sám soud v rámci prostudování spisu přehrává
zvukové záznamy na jiném zařízení, než je k dispozici v jednací síni, pokládá
to za porušení práva na obhajobu (§ 213 odst. 1, § 214 tr. ř.).
Trestnost jeho jednání z provedených důkazů nelze vyvozovat, zejména se
zřetelem k tomu, že na žádném ze záznamů není vidět předávání bankovek nebo
počítání peněz. Užvůbec z nich neplyne, že by od učitelů měl nějakou částku
převzít a že by tato měla být za obstarání záležitosti pro jiného. Pokud by z
provedených záznamů snad mohlo plynout, že někdo vzal úplatek, není zřejmé, že
jej převzal právě on. Trestnost jeho jednání nevyplynula ani ze svědeckých
výpovědí jednotlivých svědků. Soudům vytýká jejich nesprávnou interpretaci
(např. výpovědi svědkyně Č.).
Pokud byl odsouzen pro trestný čin přijetí úplatku a trestný čin zneužití
pravomoci úřední osoby, pak popis skutků neobsahuje konkretizaci, v čem je
spatřováno obstarání věci pro jiného a zcela absentuje konkretizace, v čem je
spatřováno uplatnění pravomoci úřední osoby způsobem, který odporuje jinému
právnímu předpisu, pokud žádný takový právní předpis v popisu skutku uveden
není (s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 254/08). S ohledem na
nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97, sp. zn. IV. ÚS 260/05, sp. zn.
IV. ÚS 335/05 zdůrazňuje, že pokud existuje pochybnost o tom, zda se skutek
stal a zda ho spáchal právě obviněný, nelze ani dovodit závěr, že se skutek
stal, ani že ho spáchal právě on.
Obviněný dále uplatňuje námitku nepřiměřenosti trestu, jeho uložení pokládá za
rozporné s ustanovením § 39 tr. zákoníku. Peněžitý trest neodpovídá údajnému
majetkovému prospěchu a stran trestu zákazu činnosti není na místě, aby jím byl
uložen trest zákazu jakékoli činnosti (podnikatele, OSVČ, zaměstnance) v oboru
provozování autoškoly, když se v postavení takovéto osoby žádného trestného
činu nedopustil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 odst. 1 tr. ř. rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil v části týkající se zamítnutí odvolání
obviněného R. N. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. P. ve svém dovolání odůvodněném obhájcem JUDr. Miroslavem Demčákem,
namítá, že orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo získat jediný důkaz,
který by prokázal, že jako zkušební komisař převzal úplatek v souvislosti s
bezproblémovým vykonáním zkoušek při získání řidičského oprávnění. K dispozici
jsou pouze audiovizuální záznamy, z útržků hovorů není jasné, zda se číslice 18
(v případě skutku ad 1) vztahuje k jeho osobě. Ještě absurdnější se jeví závěry
soudů u skutku ad 15, kdy měl přijmout úplatek od učitelů R. Č. a D. M., ačkoli
je z kamerového záznamu seznatelné, jak mu učitel Č. strká částku 2.000 Kč do
ruky, aby napsal zkoušku ženě, které má problémy s jízdami. To důrazně odmítá.
Z téhož záznamu je patrno, že k němu jde učitel M. a podává mu do ruky svazek
papírů se slovy „na dvakrát Vietnam“. Takové závěry podle obviněného postačily
soudům oběma stupňů k závěru, že se jedná o úplatky a vůbec jimi nebylo
zjištěno, zda se jednalo o peníze nebo stvrzenky o zaplacení správního
poplatku. Soudy navíc nevzaly ani v potaz, že společně s komisařem D. byli
nejméně oblíbenými komisaři a byli pro učitele i žáky nejhorší variantou u
zkoušek.
S ohledem na možné vykonstruování skutkového děje obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud postupem podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně
a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. rozhodl o přikázání věci odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí v potřebném rozsahu nebo aby podle § 265m odst.
1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se podle § 226 písm. a) tr. ř.
obžaloby zprošťuje.
Obviněný R. P. podal mimořádný opravný prostředek prostřednictvím obhájce JUDr.
Milana Hulíka, Ph.D. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
podle něj dán tím, že „rozhodnutí o jeho vině (pozn. v kontextu námitek pod
bodem IV. dovolání míněno rozhodnutí odvolacího soudu) není totiž zdůvodněno“.
Proto jsou podle dovolatele dány oba důvody dovolání, tj. že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném (hmotně) právním
posouzení.
Obviněný uvádí, že jediná pasáž odůvodnění napadeného rozsudku, která se jej
týká, je obsažena na straně 27, kterou zmiňuje. Následně namítá, že rozsudek
pak obsahuje paušální tvrzení a citace ustanovení trestního řádu. S odkazem na
§ 6 odst. 2 tr. ř. (správně § 2 odst. 6 tr. ř.) podotýká, že orgány činné v
trestním řízení musí hodnotit důkazy na základě všech okolností případu
„jednotlivě i v jejich souhrnu“, což se v tomto případě nestalo. Odvolací soud
sice zmiňuje v odůvodnění svého rozsudku některé obžalované jednotlivě, jeho
jméno však nezmiňuje vůbec („... vůbec jej neuvádí ve vztahu k některému z
provedených důkazů, dokonce ani ne ve vztahu k jím podanému odvolání a jeho
důvodům“), což pokládá za „hrubé porušení trestního řádu a jeho ustanovení o
provádění dokazování“.
Odvolací soud podle jeho náhledu nesplnil svoji roli přezkumné instance, když s
odvolateli v podstatě polemizoval formou odkazu na rozsudek soudu prvního
stupně. Podle dovolatele „přenesl tak způsob a výsledky dokazování soudu
prvního stupně na svoje hodnocení a nesplnil tak svoji přezkumnou úlohu“.
Protože „napadený rozsudek byl de iure, i de facto nepřezkoumatelný již ve fázi
odvolacího řízení a „zkoumatelnost“ nezlepšil ani rozsudek odvolacího soudu“
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. R. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Výborčíka
namítá nedostatečnost provedeného dokazování pro závěr o jeho vině, když ke
skutku pod bodem 8 namítá, že: jediným důkazem byl audiovizuální záznam, z
něhož má být zřejmé, že přebírá peníze od obviněných Z. a Č. a poukázal i na
rozhovor obviněného Č. a K., z něhož by mělo plynout, že se jedná o peníze
určené jako odměna od obviněného Č. zkušebním komisařům. Vypovídací hodnotu
zmiňovaného audiovizuálního záznamu považuje za mizivou, jedná se navíc o
nepřímý důkaz. V obecné rovině poukazuje na to, že pachatele lze usvědčit i
nepřímými důkazy. Jejich řetězec by však musel vést k jednomu závěru, tedy že
bez jakýchkoli pochybností lze dovodit jeho vinu. Pokud soud nedisponoval
jinými důkazy, než tímto záznamem, není podle dovolatele možné důkazní situaci
dotvářet vlastním pocitem a „subjektivní výklad nadřazovat nad objektivitu.“
Takový postup však pokládá za rozporný s § 2 odst. 5 tr. ř.
Ke skutku pod bodem 12 obviněný uplatňuje, že ze záznamu nelze zjistit, zda v
rámci jeho rozhovoru s obviněným Z. šlo vůbec o předání peněz a pokud ano, v
jaké množství. Takovýto nepřímý důkaz nemůže sám o sobě odůvodnit odsuzující
výrok soudu, když „není jiný důkaz, jejímž (patrně jejichž) společným řetězením
by mohla být vina bez pochybností prokázána“.
Ještě slabší důkazní situace podle dovolatele existuje u skutku pod bodem 13, neboť zde ani na audiovizuálních záznamech nikterak nefiguruje. Obviněný
opětovně brojí proti tomu, že soudy nadřadily vlastní pocit nad důkazy, a
poukazem na citaci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně namítá, že soud
učinil svůj závěr na základě toho, že jiný obviněný rozdělil peníze na dva
balíčky, a toho, že si s učiteli tyká a připíjí si s nimi. Takový závěr soudu
má za absurdní. Pochybení shledává i v tom, že důkazy v rámci tohoto skutku
byly nahrazeny zjištěními učiněnými v rámci jiných skutků. Z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně je pak podle jeho názoru patrná nejistota s
ohledem na nedostatečné důkazy pro to, aby soud učinil závěry, které následně
pojal do odůvodnění rozsudku.
Audiovizuální záznam je podle jeho přesvědčení důkaz sice hodnotný, pro vydání
odsuzujícího rozsudku však nemůže zůstat osamocený. Ani svědci nepotvrdili, že
by docházelo při zkouškách k nestandardním postupům. Pokud soud neměl jakýkoli
důkaz, kterým by věrohodnost svědků vyvrátil, nemohl to nahradit vlastním
pocitem. Vzhledem k tomu, že ve věci existuje jako nepřímý důkaz pouze
zmiňovaný audiovizuální záznam, který lze interpretovat rozdílnými způsoby, má
obviněný za to, že se soudům nepodařilo prokázat jeho vinu tak, jak je
popisována v obžalobě. Soudy postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny,
pokud jednotlivé důkazy či jejich dílčí části jimi byly hodnoceny vždy v jeho
neprospěch. Rozhodovaly v rozporu s procesním trestním právem a došlo i k
porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V části IV. svého dovolání upozorňuje obviněný, že skutková podstata trestného
činu zneužití pravomoci úřední osoby předpokládá speciální subjekt trestného
činu, a odkazuje na pojem úřední osoby upravené v § 127 tr. zákoníku. Podotýká,
že vytýkaného skutku se měl dopustit v postavení zkušebního komisaře podle
zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k
řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. Je přesvědčen, že zkušebního komisaře nelze pokládat za úřední osobu,
neboť osoba zkušebního komisaře není podřaditelná pod žádnou z kategorií
předpokládanou ustanovením § 127 tr. zákoníku. S touto námitkou se však ani
jeden ze soudů nevypořádal, přitom jde o jednu z obligatorních náležitostí
naplnění skutkové podstaty trestného činu.
Dále namítá, že v rámci přečinu zneužití pravomoci úřední osoby měl vykonávat
svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. S odkazem na
komentář k trestnímu zákoníku (Šámal, P. a kol.) má za to, že jde o porušení
konkrétní právní normy, kterou je v tomto ohledu míněna nejmenší součást
právního řádu, která v sobě pojímá jeden konkrétní příkaz, zákaz nebo zákonné
dovolení. V návaznosti na tento komentář zdůrazňuje, že v případě výkonu
pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu je nezbytné, aby
pachatel jednal v rozporu s právním předpisem tak, že svým jednáním poruší
alespoň některou konkrétní právní normu, která je součástí tohoto právního
předpisu. Soudy obou stupňů sice konstatovaly, že se měl v rámci výkonu své
funkce dopustit jednání, které odporuje právnímu předpisu, činí tak však za
užití vágních pojmů, vyjadřujících jejich subjektivní hodnocení, nikoli
výsledek komparace s daným „jiným právním předpisem“, tedy aniž blíže
specifikovaly, jakou konkrétní normu měl v rámci své pravomoci porušit.
Obviněný uplatňuje výhrady i vůči procesnímu postupu při dokazování. Procesní
použitelnost audiovizuálního záznamu před soudem spojuje s tvrzením, že je
nezbytné, aby v příkazu k nařízení záznamu „byla stavena uživatelská adresa či
zařízení a osoba monitorované osoby a dále doba, po níž bude záznam pořizován.“
Ačkoli byl v dané věci příkaz k pořízení tohoto záznamu vydán, nebyl dovolatel
mezi podezřelými uveden. Proto je nezbytné na procesní použitelnost tohoto
důkazu vztáhnout ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. ohledně použití záznamu v jiné
trestní věci. Je přesvědčen, že pokud je (s odkazem na § 88 odst. 1 tr. ř.,
který vymezuje výčet trestných činů, u kterých je možné záznam jako důkaz
provést) pro takový trestný čin (zneužití pravomoci úřední osoby) vedeno
trestní stíhání neoprávněně, tedy je-li pachatel z trestného činu nezákonně
obviněn a následně odsouzen, není možné předmětné záznamy procesně použít.
Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1235/09 zabývající se případem
získání a následného použití důkazů v rozporu s procesními předpisy. Takový
důkaz musí být a limine z předmětu úvah soudu směřujících ke zjištění
skutkového stavu věci vyloučen.
Závěr o procesní nepoužitelnosti důkazu musí být podle dovolatele bezpodmínečně
konstatován ve vztahu k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že „nebylo řádně osvědčeno, že
se obviněný jednání dopustil v postavení úřední osoby,… není možné hovořit o
naplnění skutkové podstaty dle odst. 3 písm. b) daného ustanovení“. Pokud by
bylo lze připustit odpovědnost odvolatele podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku, pak
„se nemůže jednat o trestný čin, v rámci jehož prokazování trestní řád umožňuje
provedení důkazů videozáznamem dle § 88 odst. 6“. Pokud by bylo možné záznam
jako důkaz provést v rámci rozhodování o přečinu zneužití pravomoci úřední
osoby, není možné k takovým záznamům přihlížet v rámci rozhodování o trestném
činu přijetí úplatku, byť jsou řešeny ve společném řízení.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265m odst.
1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a sám ve věci rozhodl
rozsudkem tak, že obviněného obžaloby zprostí.
Obviněný Z. V. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Rambouska.
Podle dovolatele popis skutku nedovoluje přijmout závěr, že by svým jednáním
naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle § 331
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Důkazní situace a skutková zjištění
jsou zatížena extrémním rozporem. Soudům vytýká, že jejich hodnocení důkazů je
v příkrém rozporu se zásadami formální logiky. Skutková zjištění nemají oporu v
provedených důkazech, shromážděné důkazy jej ze spáchání vytýkaných jednání
vyviňují. Z žádného důkazu neplyne, že ze strany učitelů autoškol byly k rukám
komisařů poskytnuty peníze, které na základě všech okolností nemohly být ničím
jiným, než úplatkem. Z audiovizuálního záznamu je pouze patrné, že si peníze
předávají učitelé autoškol mezi sebou. Z následných telefonátů obviněných K. a
Z. neplyne, že obviněný M. a Z. svěřili peníze K., aby je komisařům předal po
cestě. Z následného rozhovoru vyplynulo, že obviněný K. převzal peníze i od
obviněného Č. a že i tyto peníze komisařům předal. Z toho plyne, že obviněný K.
od ostatních učitelů autoškol vybral peníze s úmyslem je předat zkušebnímu
komisaři (nikoli komisařům). Dle názoru obviněného není možné „zjednodušujícím
a ulehčujícím si způsobem hodnotit důkaz odposlechem dalších obžalovaných, ze
kterého mělo vyplynout trestné jednání obžalovaného (viz např. výrok obviněného
M. „každej 15 si odnesli“).
Z provedeného audiovizuálního záznamu je zřejmé, že se s ostatními učiteli
autoškol vůbec nezná. Tuto skutečnost podpořil tím, že práci zkušebního
komisaře dělal v inkriminovanou dobu přibližně jeden rok a v této autoškole byl
potřetí v životě. Nikdo se s ním nebavil a teprve po jeho odchodu vytáhl
obviněný M. bankovky, které chce předat P. Pokud by mu chtěl předat úplatek,
není důvodu, aby tak neučinil v době předchozí.
Další skutkový děj pokládá za prokázaný až do výroku obviněného P., že „to
nechají na cestě“, další průběh skutkového děje považuje za založený na důkazní
nouzi. Z předestřených možných variant soud prvního stupně vybral tu nejméně
příznivou pro obviněného. Navíc nebylo určeno, komu z obou zkušebních komisařů
mělo být předáno kolik peněz. Soud si důkazní situaci ulehčil volnou úvahou o
polovině z předaných úplatků, aniž by konstatoval, na základě jakých úvah tak
učinil.
Obviněný zdůraznil, že se trestné činnosti se neúčastnil. Závěry soudů o jeho
účasti považuje za spekulativní, dovozené na základě určité míry
pravděpodobnosti. Nepřímé důkazy ve svém souhrnu netvoří logickou, ničím
nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe
navazujících důkazů, ze kterých by bylo možné vyvozovat jediný závěr.
Nevyloučený závěr vyvrací přímým důkazem, kterým je audiovizuální záznam.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a § 265l odst. 1 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Státní zástupce nejprve shrnuje důvody dovolání, které obvinění uplatnili [§
265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.], a zmiňuje, že nad jejich rámec uplatnil
obviněný M. i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však v
textu svého dovolání nijak neodůvodnil, tj. nepoukázal na žádný důvod
nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 tr. ř. nebo § 11a tr. ř. Námitky
dovolatelů M. a N. proti přiměřenosti uloženého trestu nepovažuje s odkazem na
rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. za naplňující dovolací důvod.
Poukazuje na to, že významnou část všech dovolání představují námitky
dovolatelů proti skutkovým zjištěním učiněným nalézacím i odvolacím soudem.
Tito zejména nesouhlasí s vyhodnocením audiovizuálního záznamu (R., Č., S., N.,
P., V., M.), s nerespektováním § 88 odst. 6 tr. ř. při přehrání audiovizuálního
záznamu (R.), nebo jen obecně s hodnocením důkazů (P.). Rovněž tyto námitky
nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod
dovolání upravený v témže ustanovení.
K námitce dovolatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces státní
zástupce sděluje, že žádný z nich neuvádí příklad extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním ve smyslu nálezu Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další judikatury Ústavního soudu. Oproti tomu
obvinění uvádějí jen vlastní hodnocení důkazů odlišné od úvah nalézacího soudu.
Nalézací soud přitom své úvahy při hodnocení důkazů podrobně a pečlivě popsal v
odůvodnění svého rozsudku. Vysvětlil tak například i to, proč shledal spojení
mezi obviněnými M. a V. (str. 36 rozsudku), které obviněný M. považuje za
neprokázané. Hodnocení důkazů provedené soudem je tedy jiné, než jak tyto
důkazy hodnotí dovolatelé (v případě obviněného V. lze odkázat na str. 41
rozsudku nalézacího soudu, v případě ostatních dovolatelů na další části
odůvodnění tohoto rozhodnutí), není však svévolné ve smyslu citované judikatury.
Státní zástupce rozvádí, že z hlediska práva na spravedlivý proces neobstojí
ani argumentace obviněného R. ohledně nerespektování § 88 odst. 6 tr. ř. Je
totiž zřejmé, že audiozáznam byl pořízen o sledování osob a věcí podle § 159d
tr. ř. a že jeho použití v jiné trestní věci upravoval odst. 10 tohoto
ustanovení, na jehož znění odkázal. Protože se neuplatní poněkud přísnější
podmínky upravené ustanovením § 88 odst. 6 tr. ř., jež se týká pouze odposlechu
a záznamu telekomunikačního provozu, důkazy nezákonně provedené státní zástupce
v posuzované věci neshledává.
V další části vyjádření státní zástupce uvádí, že by tvrzený dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly naplnit námitky, dle nichž
· zkušební komisař nemá postavení úřední osoby (obviněný R.),
· soud neuvedl, jakou normu jiného právního předpisu obviněný porušil
(obvinění R., Č., S., N.),
· popis skutku neobsahuje jednání, které má znaky předmětného trestného
činu – zejména neobsahuje jména konkrétních žáků (obvinění Č., S., N., H. a V.).
Podle něj lze přisvědčit dovolatelům v tom, že zkušební komisař není výslovně
uveden mezi osobami, které jsou podle § 127 tr. zákoníku považovány za úřední
osoby, i v tom, že soudy dostatečně neodůvodnily, proč zkušebního komisaře za
úřední osobu považují. S odkazem na citaci obsaženou v odůvodnění soudu
rozsudku na str. 57 má za to, že nalézací soud usoudil, že obvinění byli
úředními osobami podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Citovaný text však
podle státního zástupce odpovídá písm. i) citovaného odstavce, které se
vztahuje toliko na fyzickou osobu, jež byla ustanovena lesní stráží, stráží
přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. Podotýká, že tuto nejasnost
nenapravil ani soud odvolací, který v odůvodnění na str. 31 svého rozsudku jen
stručně uvedl, že „zkušební komisaři byli úředními osobami“, aniž by tuto úvahu
jakkoliv zdůvodnil.
Důvodnost námitky může spočívat v tom, že samotný zkušební komisař
nečiní žádné rozhodnutí o právech či povinnostech žáků autoškoly, není oprávněn
udělit jim řidičské oprávnění a má je pouze zabezpečit pro takový další postup
obecního úřadu s rozšířenou působností nezbytný podklad, tj. zajistit provedení
zkoušky podle § 33 odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování
odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů,
a zapsat výsledek vykonané zkoušky podle § 39 odst. 4 citovaného zákona do
žadatelovy žádosti o řidičské oprávnění a do protokolu o zkouškách. Samotné
řidičské oprávnění pak žadateli udělí „příslušný obecní úřad obce s rozšířenou
působností“, jak je patrno z ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu).
Ve vztahu k této námitce pokládá státní zástupce za podstatné, že výsledek
zkoušky je nejdůležitějším podkladem pro udělení řidičského oprávnění, přičemž
udělení řidičského oprávnění výkonem pravomoci úřední osoby nesporně je. K
posouzení otázky, zda je výkonem takové pravomoci rovněž i předchozí opatřování
podkladů k takovému vrchnostenskému rozhodnutí obecního úřadu, zmiňuje nález
Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 197/2013, a s oporou o ně
dospívá ke kladnému závěru, což odůvodňuje i poukazem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 396/2013. Uzavírá, že úřední osobou ve
smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je rovněž zkušební komisař při
provádění zkoušky podle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování
odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů.
Ve vztahu k druhé námitce poukazuje státní zástupce na výčet porušených
povinností podle § 16 zákona č. 12/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků a o změně některých zákonů obsažený v odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu na str. 58 a 59 s tím, že soud zde dostatečně označil
konkrétní povinnosti, které dovolatelé svým jednáním porušili.
K námitce o nedostatečnosti popisu jednání u skutků č. 4, 5, 6, 14 a 16
upozorňuje státní zástupce na to, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku
na str. 58 podrobně popsal, v jakém rozsahu a z jakých důvodů shledal, že ke
zvýhodnění žáků autoškol ze strany obviněných skutečně došlo s tím, že s těmito
úvahami se ztotožňuje. Byť již v samotném popisu skutku mohlo být zvýrazněno
aktivní jednání těchto obviněných, ta skutečnost, že žáky skutečně zvýhodnili,
je z výroku patrna a odůvodněním potvrzena.
Státní zástupce proto považuje tři výše zmíněné námitky uvedených
dovolatelů za zjevně neopodstatněné.
Na základě shrnutí, že
· skutkové námitky, procesní připomínky a námitky proti výši uloženého
trestu, které uvedli dovolatelé P., P. a M., neodpovídají důvodům dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
· porušení zásad spravedlivého procesu v posuzované věci neshledává a
· námitky stran nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného
nesprávného hmotně právního posouzení, pokládá za zjevně neopodstatněná,
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl dovolání dovolatelů M. P., R. P. a K. M., neboť ta byla podána z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl dovolání ostatních dovolatelů, neboť jde o dovolání zjevně
neopodstatněná. Vyjádřil souhlas, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za
podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal
přitom, že dovolání obviněných jsou – se zřetelem k tomu, jaké rozhodnutí
napadají – přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Již na tomto místě
je ovšem nutno dodat, že přípustnost dovolání musí Nejvyšší soud posuzovat i se
zřetelem k ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., což se odrazilo (viz níže) v
případě jeho rozhodnutí o dovolání obviněného R. P. Dále zjistil, že dovolání
byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.),
přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi
uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je
„proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na
některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodů ustanovení § 11 odst. 1,
4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní vůbec zahájit a pokud
bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť
výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody
nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný
v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního
stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172
odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1
písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1
písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k
jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k
odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci
samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto
důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé
ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž
pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního
stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání,
nezakládají tento dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v
případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy
dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b)
tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla
zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut
řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout jednak
to, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich
odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozhodnutí z vlastní iniciativy, a jednak to, že podle ustanovení § 265a odst.
4 tr. ř. není přípustné dovolání podané jen proti důvodům rozhodnutí.
Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit
povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněných:
IV.
Rozborem dovolací argumentace obsažené v jednotlivých dovoláních lze dospět k
poznatku, že na základě věcného vyhodnocení námitek do těchto mimořádných
opravných prostředků vtělených lze vymezit tři skupiny dovolatelů. Jednu tvoří
ti dovolatelé (obvinění M. H., J. Č., V. S., R. N. a J. R.), kteří v souladu s
deklarovaným dovolacím důvodem uplatili (též) námitky, jež lze označit za
námitky hmotně právní, tj. z formálního hlediska podřaditelné pod důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další skupinu tvoří ti dovolatelé
(obvinění K. M., M. P. a Z. V.), jejichž námitky jsou ryze skutkového či
procesního charakteru a jako takové tudíž uplatněný dovolací důvod (ale
současně ani jiný ustanovením § 265b tr. ř. upravený důvod dovolání)
nenaplňující. Samostatně je třeba vyčlenit mimořádný opravný prostředek
obviněného R. P., jenž se plně koncentruje na námitky vůči odůvodnění
napadeného rozsudku. Uvedené rozčlenění opravných prostředků dovolatelů
odůvodnilo (viz níže) rozdílné rozhodnutí o nich dovolacím soudem.
A) K dovolání obviněného R. P.
Aniž by bylo nezbytné opětovně detailně vymezit, jaké výhrady ve svém dovolání
uplatnil tento obviněný, lze odkazem na to, co je uvedeno výše (str. 12-13
tohoto usnesení), konstatovat, že dovolatel předmětem svých námitek učinil
způsob, jakým přistoupil odvolací soud k vypořádání se s jeho argumentací
obsaženou v jeho řádném opravném prostředku – odvolání podanému proti rozsudku
soudu prvního stupně, resp. to, jak se tento jeho přístup promítl v odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku. Jinak vyjádřeno, aniž by dovolatel v jím podaném
dovolání vymezil, v jakých skutečnostech shledává nesprávnost právního
posouzení skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným, a v jakém pochybení při
jeho právní kvalifikaci shledává naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který měl odvolací soud reagovat zrušením odvoláním
napadené části rozsudku nalézacího soudu [zde lze toliko připomenout, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ač jeho uplatnění se, s
ohledem na nesouhlas dovolatele s právním posouzení skutku a zamítnutí jeho
odvolání odvolacím soudem, nabízelo, neuplatnil], soustředil veškeré úsilí na
to, že poukázal na jím pociťovanou neudržitelnost (nedostatečnost) odůvodnění
rozsudku soudu druhého stupně.
V daném kontextu je ovšem třeba důrazně odmítnout názor obviněného, že tím, že
„rozhodnutí o jeho vině není totiž zdůvodněno“, je naplněn důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již předesláno, podle § 265b odst. 4 tr. ř.
„dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné“. Citované ustanovení
toliko explicitně vyjadřuje to, co ve shodě zastává jak soudní praxe, tak
trestně právní nauka, tj. že opravnými prostředky lze brojit toliko proti
výrokové části rozhodnutí, neboť pouze výroková část rozsudku nabývá právní
moci a v závislosti na ní (se zákonem vymezenými výjimkami) i vykonatelnosti.
Je rovněž třeba připomenout, že toliko na podkladě námitek obsažených v
dovolání posuzuje Nejvyšší soud důvodnost konkrétního mimořádného opravného
prostředku dovolatele. Bylo-li nepochybným způsobem dáno na vědomí (viz
rozhodnutí publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.), že dovolatel při
formulaci svých dovolacích námitek nemůže odkázat na svá jiná podání adresovaná
v jiných stadiích řízení orgánům činným v trestním řízení či obdobná vyjádření
(tj. například odkázat na námitky obsažené v odvolání proti rozsudku či
závěrečné řeči obhájce) a že pokud tak učiní, že nemůže očekávat, že by k nim
bylo přihlíženo Nejvyšším soudem při posuzování důvodnosti podaného dovolání,
pak tím spíše (argumentum a minori ad maius) nemůže očekávat, že by k
přezkoumání napadeného rozhodnutí, resp. i jemu předcházejícího rozsudku soudu
prvního stupně, dovolací soud přistoupil, pokud v podaném dovolání není ani
odkaz na takové dřívější podání (a to v souvislosti s tvrzením o nesprávnosti
právní kvalifikace skutku či hmotně právního posouzení jiné skutečnosti). Byť
dovolateli nelze odepírat právo na to, aby způsobem, který zvolil obviněný,
demonstroval svou nevoli vůči způsobu reakce odvolacího soudu na jím uplatněné
odvolací námitky, na straně druhé není dán důvod k tomu, aby o dovolání, jehož
obsahem je toliko vyjádření nesouhlasu s odůvodněním rozhodnutí (v daném
případě tvrzené nedostatečnosti reakce na odvolací námitky) a které je tak
fakticky podáno pouze proti odůvodnění rozhodnutí – odůvodnění rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, č. j. 61 To 82/2014-3775, bylo
rozhodnuto jiným způsobem, než podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolateli totiž nic nebránilo v tom, aby vyjma námitek, které obsahem svého
dovolání učinil, v něm vymezil i ty konkrétní výhrady, které vůči rozhodnutím
soudů nižších stupňů v jejich celistvosti dané způsobem rozhodnutí odvolacího
soudu (tj. ztotožněním se se skutkovými a právními závěry soudu nalézacího)
uplatňuje, tzn. aby dovolání podal způsobem, který by svědčil o tom, že je jím
napadána i jejich výroková část. Protože v obviněným podaném dovolání nelze
nalézt jedinou konkrétní námitku, z níž by bylo lze dovodit, v čemž spatřuje
nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, tzn. těch výroků, které se
vztahují k jeho osobě, je nutno dovolání obviněného R. P. posuzovat jako
dovolání podané výlučně proti odůvodnění rozhodnutí. O takovém dovolání lze s
ohledem na ustanovení § 265b odst. 4 tr. ř. rozhodnout jen způsobem upraveným
ustanovením § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání
odmítne, „není-li přípustné“. Uvedeným způsobem proto Nejvyšší soud rozhodl o
dovolání obviněného R. P.
B) K dovolání obviněných M. H., K.M. a M. P. a Z. V.
K dovolání těchto čtyř obviněných je nezbytné uvést, že ač namítají nesprávnost
právního posouzení skutku, neuplatňují tuto nesprávnost ve vztahu ke skutkům,
jak byly zjištěny soudy nižších stupňů a popsány v tzv. skutkové větě výrokové
části rozsudku soudu prvního stupně (případně jak skutková zjištění k nim byla
rozvedena v odůvodnění označených rozhodnutí), neboť tak činí primárně
zpochybněním těchto skutkových zjištění, cestou námitek vůči procesním
pochybením soudů při provádění důkazů, cestou námitek vůči hodnotícím postupům
soudů apod. Jinak vyjádřeno, nesprávnost rozhodnutí soudů shledávají v
učiněných skutkových zjištěních a existenci deklarovaného dovolacího důvodu
uplatňují primárně skrze odlišná skutková tvrzení. Tímto způsobem však tvrzení
o nesprávnosti právního posouzení skutku soudy nelze uplatňovat, neboť „z toho,
že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze
automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil.
Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně
určených dovolacích důvodů) opustit.“ (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2013,
sp. zn. III. ÚS 2157/13).
Nejvyšší soud musí opakovat, že správnost či naopak nesprávnost právního
posouzení skutku soudy nižších stupňů hodnotí vždy na podkladě skutkového stavu
věci, jak je zjištěn v dovoláním napadených rozhodnutích. Jedinou výjimku,
která zakládá možnost (a v případě jeho skutečné existence i nutnost)
Nejvyššího soudu zaobírat se skutkovým stavem věci představuje případ tzv.
extrémního nesouladu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými či právními
závěry ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem. Námitku extrémního nesouladu
učinili z označených obviněných součástí svého dovolání pouze obvinění K. M. a
Z. V.
Ve vztahu k jejich dovolání je proto nezbytné dodat následující:
Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatelů, že jimi napadená rozhodnutí jsou
zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z
nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. O takový rozpor by se ve
smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že
skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že
tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu
důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad
je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s
provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního
posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na
spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící
úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do
skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu
obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se
zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě
i v jejich souhrnu.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního
charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněných hodnotit jinak, než jako
výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný
potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší
soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny
není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
(srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Obviněný M. H. sice proklamuje, že akceptuje skutková zjištění, k nimž dospěly
soudy nižších stupňů, a tvrdí, že svou námitku o nesprávnosti právního
posouzení skutku uplatňuje ve vztahu k nim, ve skutečnosti ji však (v podobě
tvrzené absence naplnění znaku poskytnutí, nabídky či slibu úplatku) uplatňuje
v kontextu jiného skutkového základu, když uvádí, že naplnění skutkové podstaty
trestného činu podle § 332 tr. zákoníku nelze spatřovat v jeho pouhé
přítomnosti v kanceláři autoškoly v P., V., kde byl výhradně ve věci zkoušek.
Takto formulovaná námitka odhlíží od skutkového zjištění vyjádřeného v bodě 14)
rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného na str. 52-53 odůvodnění, jehož
podstatou je vyjádření toho, že dovolatel společně s dalšími specifikovanými
osobami (obviněnými Č., M. a P.) předával peníze zkušebnímu komisaři F. L. se
záměrem ovlivnění výsledku zkoušky. Trestní odpovědnost dovolatele není soudy
(dle obviněného nesprávně) vyvozována z pouhého faktu jeho přítomnosti v
označeném objektu (tj. takto naznačované jeho pasivity vůči zkušebnímu
komisaři), nýbrž je vázána na jeho, dokazováním prokázané jednání komisivního
charakteru, které je v dostatečném rozsahu v odsuzujícím rozsudku popsáno.
Jinak vyjádřeno, odlišný právní závěr o nenaplnění zákonných znaků trestného
činu, jimž byl uznán vinným, staví tento dovolatel na jiném (odlišném)
skutkovém základě, než z něhož při právním posouzení skutku uvedeného pod bodem
14 vyšly soudy nižších stupňů. Proto je jeho mimořádný opravný prostředek třeba
pokládat za dovolání, jež deklarovaný dovolací důvod ani formálně nenaplňuje.
Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož dovolání odmítne, „bylo-li podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b“.
K dovolání obviněného K. M., s ohledem na výše uvedené, zbývá dodat, že jím uplatněnou námitku stran procesního porušení zásady
ústnosti a bezprostřednosti, která měla mít za následek porušení jeho práva na
spravedlivý proces, nelze mít za důvodnou a již vůbec ne za takovou, jež by
měla odůvodnit kasaci napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V případě, že
důkaz byl ve věci zákonem předvídaným způsobem proveden (a opak dovolatel
netvrdí), mohl být použit za podklad, na jehož základě vystavěl soud prvního
stupně svá skutková zjištění. Příprava soudu na hlavní líčení, tj. seznámení se
s důkazním materiálem ještě před tím, než ten byl procesním způsobem proveden v
důkazním řízení za účasti procesních stran, nemůže založit porušení práva
obviněného na spravedlivý proces. Tvrzení obviněného, že chybí důkazy o tom, že
svým zaviněným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu
podplácení podle § 332 tr. zákoníku (že by s obviněnou V. mluvil atd.), je ryzí
skutková polemika obviněného se zjištěními soudu, které ve vztahu k jeho osobě
vymezil nalézací soud pod bodem 2) svého výroku, nenaplňující jím uplatněný
dovolací důvod (zde v části alternativy nesprávného hmotně právního posouzení
skutku).
Obviněný sice uvedl, že své dovolání směřuje i „do nesprávného právního
posouzení ukládaného trestu“, avšak konkrétní vadu, jíž se soudy měly při jeho
uložení (při poukazu na to, že řádně nezjistily jeho majetkové a osobní poměry)
dopustit, vyjma uplatňované nepřiměřené přísnosti trestu, nevymezil. Výhrady
vůči trestu omezil na tvrzení, že kombinace tří ukládaných trestů je
nepřiměřeně přísná, odporující účelu trestu, resp. i fakticky likvidační. Ve
shodě se státním zástupcem je pak třeba s odkazem na rozhodnutí č. 22/2003 Sb.
rozh. tr. odkázat na to, že rovněž námitka vůči nepřiměřenosti trestu
(uplatněná i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu) není pod deklarovaný
dovolací důvod podřaditelná. Z uvedeného plyne, že se obviněný s věcným
naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a založil své dovolání na
námitkách, které pod něj (ani jiný dovolací důvod) nelze podřadit. Nejvyšší
soud proto i o dovolání tohoto obviněného rozhodl způsobem upraveným v
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož dovolání odmítne, „bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b“.
K dovolání obviněného M. P. je možno uvést, že ten k oběma skutkům,
jimiž byl uznán vinným, uplatňuje stejnou skutkovou výhradu, a to, že se
nepodařilo získat jediný usvědčující důkaz, který by prokázal skutková
zjištění, která se stala předmětem právního posouzení soudy nižších stupňů. I
tuto dovolací argumentaci nelze pokládat za nic jiného, než polemiku obviněného
se soudy stran důvodnosti vyvozování skutkových základů věci, resp. prosazování
vlastní interpretace důkazů, z nichž soudy nižších stupňů vycházely. Jinými
slovy vyjádřeno, tato argumentace nepřináší nic, co by odůvodňovalo (např. z
důvodu zjištění porušení některého základního práva obviněného) zásah
dovolacího soudu do učiněných skutkových zjištění a potažmo pak i právní
kvalifikace skutků, jimiž byl dovolatel pravomocně uznán vinným. Ze stejných
důvodů, jako v případě obviněného K. M., proto dovolací soud i dovolání tohoto
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného Z. V. nezbývá než opakovat, že i tento dovolatel založil
tvrzení o důvodnosti svého mimořádného opravného prostředku výlučně na
námitkách skutkových (opřených o argument zatížení důkazní situace a skutkových
zjištění extrémním rozporem) a že ani on předmětem svých námitek neučinil
hmotně právní zpochybnění těch závěrů, které soudy učinily ve vztahu ke skutku,
který k jeho osobě vymezil nalézací soud pod bodem 16 výroku svého rozsudku.
Je-li základem jeho argumentace tvrzení, že závěry soudu jsou spekulativní,
neboť nepřímé důkazy ve svém souhrnu netvoří logickou, ničím nenarušenou a
uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, pak
je zcela zřejmé, že jeho dovolání je budováno na námitkách procesního a
skutkového charakteru, neboť problematika důkazního řízení je součástí práva
procesního a úpravy obsažené v trestním řádu, a nikoli námitkách hmotně právní
povahy. K uvedenému zbývá dodat, že lze usuzovat – s ohledem na vlastní,
obviněným prováděnou interpretaci audiovizuálního záznamu, k němuž se patrně
označení nepřímý důkaz přimyká – že i tento dovolatel se mýlí stran posuzování
povahy důkazů (k problematice důkazů přímých a nepřímých viz níže – k dovolání
obviněného J. R.), což pak má pochopitelně své důsledky při posuzování otázky
dostatečnosti podloženosti skutkových závěrů příslušnými důkazy, příp. řetězcem
důkazů. Protože ani dovolání tohoto obviněného nebylo možno vyhodnotit jako –
byť formálně relevantním způsobem – naplňující uplatněný dovolací důvod, bylo
rovněž odmítnuto jako dovolání podané z jiného důvodu než je upraven
ustanovením § 265b tr. ř., tedy podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Souhrnně lze konstatovat, že dovoláními napadaná a zpochybňovaná
skutková zjištění mají ohledně uvedených tří dovolatelů dostatečné ukotvení v
důkazech, které ve vztahu k obviněnému M. zmínil nalézací soud na str. 35-36,
ve vztahu k obviněnému P. na str. 34, resp. 53-54 a ve vztahu k obviněnému V.
na str. 40-42.
Z uvedeného plyne, že rozsudek soudu prvního stupně nelze označit za
rozhodnutí, jehož odůvodnění by neodpovídalo požadavku formulovanému zněním §
125 tr. ř., resp. za rozhodnutí, jež by jako naprosto nedostatečně reagující na
obsah důkazů a obhajobu obviněných svědčilo o libovůli soudu při rozhodování o
vině dovolatelů.
C) K dalším dovolacím důvodům uplatněným obviněným K. M.
Obviněný uplatnil vedle důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) a l) tr. ř. V souvislosti s
výše zmíněným vymezením dovolacích důvodů (část III. odůvodnění) lze pouze ve
stručnosti doplnit následující:
Obviněný ve svém dovolání nikterak nevymezil, v jaké skutečnosti (v jakém
pochybení orgánů činných v trestním řízení) spatřuje naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V dané souvislosti Nejvyšší soud pouze
připomíná, že není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo
263/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo
955/2014). Přitom věcné zdůvodnění uplatněného dovolacího důvodu je podmínkou
toho, aby Nejvyšší soud vůbec mohl posoudit, zda tento tvrzený dovolací důvod
je v dané věci naplněn (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp.
zn. I. ÚS 452/07).
Stran deklarovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze
konstatovat, že rovněž ten není v posuzované věci zjevně, ani formálně naplněn.
Obviněný především vůbec nespecifikoval, v jaké alternativě tento dovolací
důvod uplatňuje. Pouze z kontextu způsobu rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu
dovolacích námitek lze usuzovat, že tak učinil v duchu alternativy druhé (bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v
předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr.
ř. K tomu však je třeba zdůraznit, že u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. v dovolání obviněného absentuje jakákoli argumentace (viz výše)
a pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak
obviněným uplatněné argumenty se s tímto dovolacím důvodem (a ostatními
dovolacími důvody) míjejí (viz shora bod B).
D) K dovolání obviněných J. Č., V. S., R. N. a J. R.
Dovolání těchto čtyř obviněných, jak již výše uvedeno, obsahují z části
námitky, které ve shodě s jejich posouzením státním zástupcem lze označit za
formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, tj. za námitky hmotně
právní povahy. Uvedl-li Nejvyšší soud výše, že dovolání těchto obviněných
obsahují „(též)“ takové námitky, mínil tímto vyjádřením to, že vyjma námitek
hmotně právní povahy jsou součástí mimořádných opravných prostředků obviněných
i námitky skutkové a procesní, jež uplatněnému dovolacímu důvodu (jak již výše
vyloženo) neodpovídají.
V případě dovolání J. R. je takovou námitkou tvrzení dovolatele, že jeho
odsouzení nemůže být založeno na důkazu mizivé vypovídací hodnoty, nadto ještě
důkazu nepřímém. Vyvozuje-li obviněný z absence řetězce (nepřímých) důkazů
závěr o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které má být založeno právě
tím, že ve věci existuje jako nepřímý důkaz pouze zmiňovaný audiovizuální
záznam, pak tento závěr je třeba odmítnout již proto, že vychází ze špatné
premisy. Má-li totiž označený důkaz svědčit o tom, co uvádí obviněný ve svém
dovolání („ze kterého má být patrno, že obviněný přebírá údajně peníze od
obviněného Z. a obviněného Č.“), pak označení důkazního prostředku –
audiovizuálního záznamu, resp. poznatku z něho plynoucího (tj. vlastního důkazu
– ve smyslu jeho odlišení od nositele důkazu, tj. důkazního prostředku), za
důkaz nepřímý je zjevně nepřípadné.
Procesní teorie dělí důkazy podle několika kriterií. Rozlišení důkazů na přímé
a nepřímé nastává podle vztahu k dokazované skutečnosti. Zatímco přímý důkaz
umožňuje orgánu činnému v trestním řízení učinit si přímý poznatek o dokazované
skutečnosti, za důkaz nepřímý (indicie) je považován takový důkaz, který
dokazuje jinou skutečnost, než která je konkrétním předmětem dokazování,
přičemž však jde o takovou skutečnost, z níž je možno prostřednictvím logických
úvah a zkušeností usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, jež je
dokazována (srov. např. Musil, Kratochvíl, Šámal a kolektiv, Trestní právo
procesní, 2. přepracované vydání, 2003, C. H. BECK, s. 394, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1045/2013).
Na rozdíl od důkazů nepřímých, které jsou prokazovanou skutečnost (tj. že se
obviněný dopustil jednání, jež naplňuje znaky konkrétního trestného činu),
vzhledem ke své povaze, způsobilé prokázat jen v určité své celistvosti
(množství) těchto důkazů a jejich vzájemné propojenosti (tzv. řetězec nepřímých
důkazů), v případě, že o prokazované skutečnosti svědčí důkaz přímý, není pro
závěr o vině obviněného nezbytný řetěz takových důkazů, či skupina přímých
důkazů. Tvrzení obviněného proto v důsledku jeho nesprávného posouzení
označeného důkazu postrádá své věcné opodstatnění při dovození jím
formulovaného závěru – tj. porušení práva na spravedlivý proces.
K uvedenému zbývá jen dodat, že v uvedeném směru se již vyslovil i soud
odvolací, který učinil poznatek, že okolnosti zmiňované v rozsudku soudu
prvního stupně „tvoří naprosto ucelený řetěz důkazů“ a zejména též výslovně ve
shodě se soudem dovolacím uvedl, že „použitý audiovideozáznam je důkazem přímým
a ne jak se domnívá řada obžalovaných, důkazem nepřímým stojícím osamoceně a
nemajícím vedle sebe další nepřímé důkazy, které by tvořily ucelený řetěz“.
Uplatňování obsahově stejné dovolací námitky obviněným proto nelze vnímat
jinak, než ignorování právního názoru obsaženého v dovoláním napadeném
rozhodnutí, a to bez jeho věcného zpochybnění.
Stejně tak uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka dovolatele stran
procesní nepoužitelnosti audiovizuálního záznamu vůči jeho osobě z důvodu
rozporu s ustanovením § 88 odst. 6 tr. ř. Protože jde o námitku deklarovanému
dovolacímu důvodu neodpovídající, omezuje Nejvyšší soud svou reakci na ni
jednak na poukaz na ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. (dovolatelem zmiňované) na
straně jedné a dále na ustanovení § 159d odst. 10 tr. ř. (zmíněné státním
zástupcem) na straně druhé a ve své podstatě na rozvedení toho, co k ní ve svém
vyjádření k dovolání obviněného uvedl státní zástupce.
Ustanovení § 88 tr. ř. upravuje podmínky provedení a následného procesního
využití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jeho odstavec 6
stanoví, že„má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je
třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu
provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Ostatní záznamy je
povinen policejní orgán označit, spolehlivě uschovat tak, aby byla zajištěna
ochrana před neoprávněným zneužitím záznamů, a v protokolu založeném do spisu
poznamenat, kde jsou uloženy. V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl
odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz
užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený
v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice“.
Naproti tomu podmínky sledování osob a věcí (o něž z hlediska dovolací
argumentace jde) upravuje ustanovení § 158d tr. ř., z něhož v reakci na námitku
obviněného je vhodné výslovně zmínit odstavec 10, jenž stanoví, že „v jiné
trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci
2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako
důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu
nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním
zasahováno“.
Z citace obou uvedených ustanovení je zřejmé, že procesní možnosti užití důkazu
opatřeného při sledování osob a věcí jsou širší, neboť jsou podmíněny jen
zjištěním, že ve věci, v níž má být použit, je řízení vedeno o úmyslném
trestném činu, kdežto ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. podmiňuje užití záznamu
telekomunikačního provozu v jiné trestní věci zjištěním, že „v této věci vedeno
trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1“.
Je-li proto dovolací námitka obviněného rozvedená na str. 7-8 jeho
dovolání stavěna na tvrzení o procesní nevyužitelnosti audiovizuálního záznamu
na nesplnění podmínky stanovené v § 88 odst. 6 tr. ř., poté zcela pomíjí ten
fakt, že namítaný „neprocesní“ důkazy byl obstarán a proveden za podmínek
upravených ustanovením § 158d tr. ř. (viz č. l. 87 a násl.). Již proto tato
procesní námitka nemůže odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Současně je nezbytné uvést, že dovolací soud nemůže přisvědčit ani té
části argumentace obviněného, v níž dovozuje nutnost posouzení procesní
využitelnosti důkazu skrze ustanovení odstavce 6 § 88 tr. ř., a to proto, že
osoba dovolatele nebyla uvedena mezi podezřelými osobami ve vydaném příkazu.
Obviněný v dané souvislosti dovozuje, že „je na procesní použitelnost vztáhnout
ustanovení § 88 odst. 6 věta třetí, ohledně použití záznamu v jiné trestní
věci“.
Takový závěr, tj. že důkaz – audiovizuální záznam pořízený na základě příkazu
vydaného soudkyní dne 21. 9. 2010 (č. l. 87-88), resp. ze dne 16. 12. 2010 (č.
l. 89-90) byl použit „v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za
podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno“, je zjevně nesprávný, neboť podstata
věci je vymezena jednak právní kvalifikací, stran které byla věc šetřena
[příkaz byl vydán „ve věci podezření ze spáchání trestných činů podplácení
podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přijetí úplatku podle §
331, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž skutková specifikace věci je obsažena v
jeho odůvodnění – těchto, „příp. jiných trestných činů… se mají dopouštět blíže
neustanovení uchazeči o rozšíření řidičského oprávnění … s dosud blíže
neustanovenými osobami zkušebních komisařů a dalšími úředními osobami… (etc.)“.
Sama skutečnost, že v příkazu je uvedena toliko osoba R. Č. nemůže vést k
závěru dovozovanému dovolatelem. Jednak označené povolení vymezuje, že
sledování osob a věcí, pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů
utajovaným způsobem za použití technických prostředků se týká jak v něm
označené osoby (R. Č.) a specifikovaných prostor, tak „i všech osob, které
budou se sledovanou osobou v průběhu sledování v kontaktu“, resp. „i všech
osob, které se budou v průběhu sledování v tomto prostoru nacházet a všech
finančních částek, které budou v průběhu sledování předány“, jednak nelze
pominout, že k zahájení trestního stíhání dovolatele usnesením ze dne 16. 6.
2011 (č. l. 1070-1076) došlo společně se zahájením trestného stíhání dalších
devatenácti obviněných, včetně R. Č., právě pro trestné činy, k jejichž
objasňování se i pořizováním záznamů postupem podle § 158 odst. 3 tr. ř.
přistoupilo, tj. § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku. Následné vedení společného řízení odůvodněné ustanovením
§ 20 odst. 1 tr. ř., podání obžaloby pro skutky, pro které bylo trestní stíhání
obviněných zahájeno a rozhodnutí o podané obžalobě soudem jsou jen dalším
důkazem toho, že procesně zpochybňovaný důkaz nebyl opatřen a proveden v jiné
trestní věci.
Z uvedeného plyne, že v dovolání tohoto obviněného označenému dovolacímu důvodu
odpovídá jen námitka, dle níž osoba zkušebního komisaře není podřaditelná pod
pojem úřední osoby podle jejího vymezení obsaženého v ustanovení § 127 tr.
zákoníku, a námitka o absenci konkrétního vymezení právní normy, jež měla být
jeho jednáním porušena v rámci porušení svěřené pravomoci. K oběma námitkám viz
níže – část E.
U obviněných J. Č. a V. S. je třeba za námitku vymykající se uplatněnému
dovolacímu důvodu (ale i jiným důvodům dovolání) pokládat tu, v níž pozornost
obracejí k problematice jednoty a totožnosti skutku, ať již z hlediska otázky
konkrétnosti jeho vymezení z pohledu zaměnitelnosti skutku, tak z pohledu
zachování zásady obžalovací (omezení rozsahu v podané obžalobě, z níž vyšly
následně i soudy). K této námitce v části („zda popis skutku tak, jak je uveden
v odsuzujícím rozsudku … je natolik konkrétní… aby… nemohl být zaměněn s
jiným“) vyhodnocené jako námitka zpochybňující totožnost skutku (jakožto námitka procesní povahy nespadající pod uplatněný dovolací důvod) se
Nejvyšší soud omezuje na konstatování, že nezakládá žádné z porušení, na které
by z hlediska zásad spravedlivého procesu mělo být dovolacím soudem reagováno.
Ostatně ani samotní dovolatelé netvrdí, že by jimi uplatňované skutečnosti měly
vést k závěru, jejich trestní stíhání bylo vedeno způsobem odporujícím
požadavku plynoucím z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2
odst. 1 tr. ř., či bylo vedeno v rozporu s ustanovením § 2 odst. 8 tr. ř.
upravenou zásadou obžalovací, či některým ustanovením trestního řádu ji dále
rozvádějícím (§ 176 odst. 1, § 220 odst. 1 tr. ř.). Skutek vymezený jak v
usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných (usnesení na č. l. 1092-1104,
bod 18.), tak skutek popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (bod 5)
jsou dostatečně konkrétní a nepochybně jsou i skutky totožnými ve smyslu
výkladu vztahujícímu se k otázce totožnosti skutku (dostačuje i částečná
totožnost jednání či následku).
Zdánlivě by o hmotně právní povaze uplatněné námitky mohlo svědčit to, že
odvolatelé vznáší dotaz, zda byla zachována „jednota skutku, resp. skutků“. V
této souvislosti je totiž nezbytné připomenout, že pojem jednoty skutku je
termínem trestního práva hmotného a vyjadřuje „všechny ty projevy vůle
pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního
práva, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním… Strukturu skutku podle trestního
práva hmotného tedy tvoří jednání a jím zapříčiněný následek, obojí zahrnuto
požadovanou formou pachatelova zavinění.“ (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní
právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 390). Jako
takový je termín jednota skutku, resp. jeden skutek de iure vnímán jako
prostředek umožňující odlišení souběhu jednočinného a vícečinného. Nejvyšší
soud konstatuje, že z dovolací argumentace obviněných, jak je obsažena na str.
2-3 jejich mimořádného opravného prostředku, nelze zjistit, v jakých
souvislostech, tj. stran jakého vadného hmotně právního posouzení je námitka
jednoty skutku uplatňována. Proto se jí v části E) svého rozhodnutí již
nezabývá.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídající je i námitka dovolatelů stran
existence jediného nepřímého důkazu v podobě audiovizuálního záznamu (k uvedené
problematice jsou platné vývody uvedené výše u obviněného J. R.). Obdobné platí
i stran tvrzené nepřiměřenosti uložených trestů (k této otázce viz výše u
obviněného M.).
Obdobně lze poukázat na to, že v případě obviněného R. N. se uplatněnému
dovolacímu důvodu vymykají obsahově shodně vyznívající námitky stran
průkaznosti důkazů, z nichž soudy vycházely, či nepřiměřenosti trestu. K
problematice jednoty/totožnosti skutku zmiňované odvolatelem v obsahové shodě s
výše uvedenými obviněnými je nezbytné uvést to samé, jako v případě obviněných
Č. a S. Námitka o nehodnocení otázky zachovalosti totožnosti skutku, tj. otázky
trestně procesní bezprostředně spojené se zásadou obžalovací, není pod hmotně
právní důvod dovolání podřaditelná, námitka nehodnocení otázky jednoty skutku
není konkretizována příslušným závěrem, v jakém vadném hmotně právním posouzení
se měla v napadených rozhodnutích projevit.
Je proto možno uzavřít, že jasně formulované a dovolacímu důvodu odpovídajícími
jsou v dovoláních těchto tří obviněných obsažené námitky, jejichž základem je
tvrzení, že z popisu skutku není seznatelné, že by
· jednali způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu (v popisu skutku
není žádný uveden),
· převzali úplatek v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu,
· jinému způsobili škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřili sobě
nebo jinému neoprávněný prospěch.
O těchto námitkách, včetně tvrzení, že v popisu skutku chybí konkretizace znaku
obstarání věci pro jiného, lze konstatovat, že jsou v nich obsaženy konkrétní
výhrady vůči právnímu posouzení činů dovolatelů, tj. naplnění zákonných znaků
objektivní stránky trestných činů podle § 329 a § 331 tr. zákoníku. Reakce
Nejvyššího soudu na ně (stejně jako na hmotně právní námitky obviněných H. a
R.) je obsažena v následující části tohoto usnesení.
Pokud jde o námitky obviněných J. Č., V. S. a R. N. vůči výroku o trestu, lze
rozlišit mezi tím, co uplatňují vůči peněžitému trestu a co vůči trestu zákazu
činnosti. Námitka že peněžitý trest „neodpovídá údajnému případnému majetkovému
prospěchu“ je ve své podstatě námitkou nepřiměřenosti trestu (ostatně za
takovou ji pokládají i samotní dovolatelé, když namítají nepřiměřenost
uloženého trestu“, který považují „za uložený v rozporu s ustanovením § 39 tr.
zákoníku“). Ve vztahu k tomuto druhu trestu lze proto plně odkázat na to, co
Nejvyšší soud uvedl výše u obviněného K. M. (odkaz na rozhodnutí č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.). Pod námitkou nepřiměřenosti trestu uplatňují obvinění i výhradu
vůči rozsahu, v němž jim byl uložen trest zákazu činnosti. Při tomto náhledu by
bylo postupovat při jejím vyhodnocení identicky. Pokud však ji obvinění
současně vznášejí s poukazem na to, že se nedopustili žádného trestného činu v
postavení takového osoby, poté ji lze vnímat i tak, že namítají nesplnění
zákonných předpokladů a podmínek pro uložení tohoto trestu v části zákazu
„jakékoli činnosti, ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné
či zaměstnance v oboru provozování autoškoly“. V tomto pojímání by ji bylo lze
formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
který však dovolatelé neuplatili. Je však třeba dodat, že ani v tomto nazírání
by jí nebylo možné přiznat věcné opodstatnění. Zákonnou podmínku „dopustil-li
se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností“ (§ 73 odst. 1 tr.
zákoníku) nelze vyložit tak restriktivně, jak by bylo nutno dovozovat z
dovolání obviněných. Je sice skutečností, že obvinění se v pozici osoby
provozující autoškolu, ať již jako podnikatelé, osoby samostatně výdělečně
činné či zaměstnanci nenacházeli, na straně druhé se trestné činnosti dopustili
v šíře pojímané souvislosti s takovou činností, neboť v bezprostřední
subjektivní shodě s osobami, které takovou pozici zastávaly, se při činnostech,
v nichž výuka prováděná vrcholila – výkonem zkoušky způsobilosti k řízení –
podíleli svým úmyslným jednáním na záměrném zkreslování výsledků zkoušky, a tím
i mnohdy samotné náplně (provádění výuky a její absolvování žáky) činnosti,
která je předmětem činnosti autoškol. Za daného stavu je z hlediska
preventivního žádoucí, aby obviněným bylo zabráněno v případném výkonu
protiprávní činnosti, která odůvodnila vyvození trestní odpovědnosti
spoluobviněných, kteří se daným oborem činnosti zaobírali, a s nimiž se takto
koordinovaně na páchání trestní činnosti, byť jinak právně kvalifikované,
podíleli. Při tomto náhledu je třeba konstatovat, že dovolání obviněných je
třeba pokládat za zjevně neopodstatněná (viz níže), i při posouzení jejich
námitek vůči trestu v náhledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř.
E) K posouzení námitek obviněných hmotně právní povahy
Trestně právní povaha jednání obviněných byla soudy nižších stupňů shledána v
naplnění skutkových podstat trestných činů
přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
(obvinění J. Č., R. N., J. R. a V. S.), jež byla podle soudů (u každého z nich)
po objektivní stránce naplněna tím, že obviněný v souvislosti s obstaráním věci
obecného zájmu pro sebe či pro jiného přijal úplatek a spáchal takový čin jako
úřední osoba,
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
(obvinění J. Č., R. N., J. R. a V. S.), jež byla podle soudů (u každého z nich)
po objektivní stránce naplněna tím, že obviněný jako úřední osoba, v úmyslu
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu.
Obstaráním věci obecného zájmu se rozumí „činnost, která souvisí s
plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů
státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a
právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných
potřeb. Jde tedy o naplnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění
má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina“ (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012.
S. 3161).
Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém
obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě
nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok. Zpravidla jde o
zvýhodnění, které se dostává uplácenému nebo jiné osobě nebo s jeho souhlasem
jiné osobě, spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním
nebo materiálním… Z hlediska tohoto znaku není rozhodující výše úplatku (Rizman
in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012. S. 3161).
Za úřední osobu se podle § 127 tr. zákoníku považují osoby vyjmenované
v písm. a) až i) tohoto ustanovení, které plní úkoly státu a používají při tom
svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů (srov. blíže Šámal in Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012. S. 1352).
S přihlédnutím k těmto obecným vymezením zákonných znaků objektivní
stránky trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jakož i k tomu, co
stran odůvodnění právní kvalifikace uvedl soud prvního stupně na str. 57-58
rozsudku, lze k uplatněným dovolacím námitkám uvést následující skutečnosti:
K námitce, že osoba zkušebního komisaře není podřaditelná pod pojem úřední
osoby podle jejího vymezení obsaženého v ustanovení § 127 tr. zákoníku
(obviněný R.)
Z výše uvedené citace ustanovení § 127 tr. zákoníku plyne, že osoba
zkušebního komisaře jako taková není uvedena ve výčtu osob, které jsou jím
explicitně za okolností dále stanovených („pokud plní úkoly státu nebo
společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů“)
prohlášeny za „úřední osobu“. Tato skutečnost však současně neznamená, že by
zkušební komisař – při splnění zákonem předvídaných okolností – nemohl být za
úřední osobu pokládán.
Dovoláním napadená rozhodnutí při právním posouzení skutků obviněných vyšla z
toho, že za podmínek, které se vztahují na jimi učiněná skutková zjištění, „je
ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku třeba (zkušebního
komisaře) považovat za úřední osobu, neboť jako úředník veřejné moci plnil(a)
úkoly státu nebo společnosti a používal(a) přitom pravomoci svěřené pro plnění
těchto úkolů“ (str. 57 rozsudku soudu prvního stupně), resp. z toho, že
„zkušební komisaři byli úředními osobami (str. 31 rozsudku soudu odvolacího).
Z pohledu námitek dovolatelů lze za dílčí nedostatek těchto rozhodnutí,
který však nemá vliv na jejich věcnou správnost, pokládat to, že uvedený právní
závěr v nich není detailněji odůvodněn. Odvolací soud sice vychází z toho, že
zkušební komisaři (coby úřední osoby) „při své činnosti musí zvýšenou měrou
dbát ve smyslu citovaného zákona (pozn. zák. č. 247/2000 Sb., o získávání a
zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel) regulérnosti
prováděných zkoušek, tak aby byly eliminovány osoby, které nesplňují podmínky
pro získání řidičského oprávnění, když porušení takovýchto základních principů
je do té míry škodlivé, že se jedná o trestný čin, zcela mimořádně
zavrženíhodný“, avšak toto konstatování nikterak nedává odpověď na to, jak jsou
obsahové složky pojmu úřední osoby ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. d)
tr. zákoníku (úředník veřejné moci plnící úkoly státu nebo společnosti a
používající přitom pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů) činností
zkušebního komisaře naplněny.
Ve shodě s vyjádřením státního zástupce lze totiž poukázat na to, že z
faktu, že samotný zkušební komisař nečiní žádné rozhodnutí o právech či
povinnostech žáků autoškoly a není oprávněn udělit jim řidičské oprávnění, by
bylo lze usuzovat na důvodnost dovolací námitky obviněného, neboť by bylo možno
poukazovat na to, že soudy učiněný právní závěr je nesprávný již proto, že
zkušební komisař při výkonu svých činností v souladu s právní úpravou nepoužívá
„přitom pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů“.
Výkonem pravomoci ve smyslu ustanovení § 127 tr. zákoníku je totiž třeba
rozumět oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, kterou se rozumí autoritativní
rozhodování o právech a povinnostech jiných osob (resp. subjektů obecně), ať
již přímo nebo zprostředkovaně a vždy musí jít o plnění úkolů, jež mají širší
společenský dosah. Ačkoli za výkon pravomoci nelze považovat pouze rozhodování
o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, je v pojmu pravomoci
vždy obsažen prvek moci a rozhodování (srov. Šámal in Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1362).
Zkušební komisař přitom v tomto pojímání žádné rozhodování nečiní. Sama tato
skutečnost ovšem nemůže mít za následek závěr, že ho za „úřední osobu“ ve
smyslu právního závěru soudů nižších stupňů nelze pokládat.
Zkušebního komisaře je, s ohledem na zákonnou úpravu obsaženou v zákoně č
247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení
motorových vozidel a o změnách některých zákonů (dále pouze „cit. zákon“),
třeba pokládat za „jiný orgán veřejné moci“ ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1
písm. d) tr. zákoníku. Jde totiž o osobu odborně způsobilou k provádění zkoušky
– jeho způsobilost k výkonu zákonem upravené činnosti osvědčuje jemu vystavený
průkaz zkušebního komisaře (§ 34 cit. zákona), přičemž jde současně o osobu
určenou k provádění zkoušek příslušným obecním úřadem s rozšířenou působností
(§ 33 odst. 2 cit. zákona), tj. orgánem, který podle § 33 odst. 1 cit. zákona
zkoušky žadatelů o řidičská oprávnění provádí. Dodat lze, že zkušebním
komisařem přitom (§ 33 odst. 2 cit. zákona) může být pouze zaměstnanec obce
zařazený do obecního úřadu, který je současně držitelem platného průkazu
zkušebního komisaře. Všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že je „jiným
orgánem veřejné moci“.
Současně je i takovým jiným orgánem veřejné moci, který plní úkoly státu nebo
společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Toto
konstatování plyne z faktu, že znak „používá při tom svěřené pravomoci pro
plnění těchto úkolů“ nelze interpretovat jen ve smyslu omezení na činnost, při
němž je vydáváno konkrétní rozhodnutí, jež zakládá oprávnění žadatele k řízení
motorového vozidla.
Vyjít z takto restriktivně pojaté interpretace zákonných znaků ustanovení § 127
tr. zákoníku by zjevně odporovalo jeho smyslu. V uvedeném směru je třeba
vycházet z toho, že udělení řidičského oprávnění výkonem pravomoci úřední osoby
nesporně je, přičemž při vydání takového rozhodnutí (osobou odlišnou od
zkušebního komisaře) konkrétní osoba – „pracovník příslušného úřadu obce s
rozšířenou působností“ vychází ze zjištění, která byla učiněna v průběhu
zákonem předvídané a upravené zkoušky. Jinak vyjádřeno, podstata věci spočívá v
posouzení toho, zda výkonem pravomoci je nezbytné rozumět toliko činnost, jíž
celý proces vrcholí, tj. činnost spočívající ryze ve vydání příslušného
rozhodnutí, či zda je možno za výkon takové pravomoci pokládat i předchozí
opatřování podkladů k takovému vrchnostenskému rozhodnutí obecního úřadu.
Dovolací soud neshledává žádných důvodů k tomu, aby věc vyložil způsobem
odlišným od očekávané a předvídatelné interpretace této otázky. Stran
předvídatelnosti níže uvedeného závěru musí totiž připomenout, že otázka
posouzení postavení osoby/zaměstnance při opatřování pokladů pro rozhodnutí z
hlediska pojmu „veřejného činitele“ ve smyslu jeho úpravy obsažené v dřívějším
trestním zákoně, tj. v ustanovení § 89 odst. 9 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále je „tr. zák.“), byla již
předmětem posouzení, jak o tom svědčí nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000,
sp. zn. III. ÚS 371/99, publikovaný pod č. 49/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu. Citovaný nález, učiněný ve vztahu k osobě daňového kontrolora,
přiznal tomuto postavení veřejného činitele (tj. postavení obsahově totožné
pojmu „úřední osoby“ v jejím vymezení tr. zákoníkem) při konstatování, že
daňový kontrolor sice „sám přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových
subjektů nemá“, avšak je mu svěřena „kvalifikovaná příprava rozhodnutí,
učiněného správcem daně“. V návaznosti na to dospívá Ústavní soud v označeném
nálezu k závěru, že „proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, vlastní
přijetí rozhodnutí a fázi jeho výkonu. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze
druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo
být přijato, musí pod pojem pravomoc rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci
i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by
takového rozhodnutí, ani jeho výkonu nebylo“.
Lze ostatně odkázat na to, že potřebu takto vyznívající interpretace zastává i
komentář trestního zákoníku, a to již v jeho znění (1. vydání) dostupném před
spácháním inkriminovaných činů dovolateli. I uvedená odborná publikace zmiňuje
právní názor, že úřední osobou není proto pouze ten, kdo přímo vydává nebo
učiní konkrétní rozhodnutí, nýbrž i osoba, která věcně připravuje takové
rozhodnutí za podmínky, že bez této přípravy by předmětné rozhodnutí nemohlo
být učiněno, anebo která takové rozhodnutí vykonává, tedy zabezpečuje výkon
rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí věcně správné či
nesprávné (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 24. 3. 1987, sp.
zn. 7 Tz 15/87, srov. Šámal in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1216,).
S přihlédnutím k takto vyslovenému závěru je nezbytné dovodit, že i
zkušebního komisaře, který plní při provádění zkoušky mu právní reglementací
upravené činnosti, je třeba pokládat za úřední osobu ve smyslu jejího vymezení
obsaženého v ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť mu je takto
svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí, které následně – na podkladě jeho
hodnocení, když výsledek zkoušky je třeba vnímat jako vůbec nejdůležitější
podklad pro udělení řidičského oprávnění – činí příslušný úřad obce s
rozšířenou působností.
Nepochybil proto soud prvního stupně, který ve svém rozsudku (str. 57) uvedl,
že zkušebního komisaře je ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku třeba považovat za úřední osobu, neboť jako úředník veřejné moci
plnil(a) úkoly státu nebo společnosti a používal(a) přitom pravomoci svěřené
pro plnění těchto úkolů.
K námitce o absenci konkrétního vymezení právní normy, jež měla být jeho
jednáním porušena v rámci porušení svěřené pravomoci (obvinění R., Č., N., S.)
Úplnost skutkových zjištění z hlediska vyjádření znaků příslušného
trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným, hodnotí dovolací soud při
posuzování otázky existence či neexistence vady zakládající dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s přihlédnutím k dovoláním napadenému
rozhodnutí jako celku. Znamená to, že přihlíží jednak k popisu skutku, jak je
obsažen v tzv. skutkové větě výrokové části rozhodnutí (stran této části
rozhodnutí Nejvyšší soud dodává, že by zásadně měla vyjadřovat celkový,
koncentrovaně vyjádřený skutkový podklad nezbytný pro náležitou, skutkovým
zjištěním odpovídající právní kvalifikaci skutku), avšak současně zohledňuje i
ta skutková zjištění, která jsou obsažena v odůvodnění rozhodnutí, pokud tato
jsou se zjištěními popsanými ve výroku rozhodnutí v obsahové a logické
souvztažnosti a tyto dále rozvíjejí a konkretizují.
Jsou-li na tomto podkladě posuzována skutková zjištění vyjádřená soudy
nižších stupňů v dovoláními napadených rozhodnutích, pak se námitky obviněných
o nedostatečné konkrétnosti stran vymezení porušení právních norem jeví jako
neopodstatněné. Byť lze přiznat, že výroková část rozsudku soudu prvního stupně
v konkrétnosti příslušná ustanovení neuvádí, ve shodě s vyjádřením státního
zástupce lze poukázat na to, že obsažena jsou v dostatečné míře v odůvodnění
rozsudku (str. 58 a 59), které tak rozvíjí a konkretizují ta zjištění, která
jsou ve výroku vyjádřena formulací „za to, že zajistil či zajistí …
bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním
řidičského oprávněné, případně jeho rozšířením“ obsaženou u jednotlivých bodů
výroku (1-17), a to zneužitím pravomoci „zkušebního komisaře stanovenou v části
čtvrté zákona č. 247/2000 Sb., zejména v § 39 zákona č. 247/2000 Sb., o
získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel, ve znění
pozdějších předpisů, konkrétně tím, že s ohledem na poskytnutí úplatku u
zkoušených žáků tolerovali či byli připraveni tolerovat buď pomoc od učitelů
autoškol při vyplňování písemných testů, či případné nedostatky v praktických
jízdách, popř. obojí, čímž vykonávali svou pravomoc i v rozporu se základními
povinnostmi úředníka dle § 16 zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územně
samosprávných celků“, jak jednání vyjmenovaných obviněných – zkušebních
komisařů dále vymezuje závěrečná část skutkové věty.
K námitce o absenci znaku převzetí úplatku v souvislosti s obstaráním věci
obecného zájmu (obvinění Č., N., S.)
K vyhodnocení této námitky jako námitky hmotně právní přistoupil
dovolací soud se značnou mírou shovívavosti, neboť uplatňují-li dovolatelé, že
z provedených důkazů nevyplývá, že by nějakým způsobem porušili povinnosti dané
touto právní úpravou a měli převzít úplatek v souvislosti s obstaráním věci
obecného zájmu pro jiného (§ 331 odst. 1 tr. zákoníku), pak je třeba usoudit,
že jejich námitka má především skutkový základ (z provedených důkazů
nevyplývá). Dovolací soud se proto omezuje na konstatování, že v části týkající
se označených dovolatelů (body 4, 5, 16) skutková zjištění soudů obsahují údaj,
o předání peněz zkušebním komisařům (bod 4: „peníze v celkové výši 23.000,- Kč,
konkrétně R. Č. 8.000,- Kč, D. M. 9.000,- Kč, R. K. 2.000,- Kč a D. Z. 4.000,-
Kč“, bod 5: „peníze v celkové výši 12.000,- Kč, konkrétně Z. P. 8.000,- Kč a D.
M. 4.000,- Kč“, bod 16: „peníze v celkové blíže nezjištěné výši“), a to za
zajištění bezproblémového a úspěšného vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti
se získáním řidičského oprávnění, případně jeho rozšířením. Peníze za těchto
okolností zkušebním komisařům předané je bezpochyby třeba pokládat za úplatek,
který byl předán v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Stran
naplněnosti znaků „úplatek“ a „věc obecného zájmu“ dostačuje odkázat na str. 57
rozsudku nalézacího soudu.
K námitce o absenci konkretizace znaku obstarání věci pro jiného v popisu
skutku (obviněný Č., N., S.)
Naplnění znaku obstarávání věci obecného zájmu pro jiného je třeba
spatřovat v podílu zkušebního komisaře na činnosti, jejímž vyústěním je vydání
řidičského oprávnění, popř. jeho rozšíření osob podrobující se závěrečné
zkoušce z odborné způsobilosti žáků autoškoly, jak byl význam činnosti
zkušebního komisaře vyložen jednak výše v souvislosti s výkladem znaku „úřední
osoba“, či jak se o něm zmínila dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších
stupňů. Obsahuje-li popis skutků pod body 4 a 16 rozsudku nalézacího soudu, že
činnost dovolatele měla spočívat v tom, že zajistí „přesně nezjištěným žákům ze
skupiny žáků (bod 4, popř. konkretizovaným žákům – bod 16) bezproblémové a
úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského
oprávnění, případně jeho rozšířením“, jakožto stěžejní předpoklad pro vystavení
řidičského oprávnění příslušným orgánem, pak právě v tomto popisu je dostatečně
vyjádřen znak obstarání věci obecného zájmu pro jiného.
K námitce o absenci znaku způsobení škody nebo jiné závažné újmy nebo opatření
neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému (obvinění Č., N., S.)
Vzhledem ke skutečnosti, že tzv. právní věta vyjadřující naplnění toho
či onoho znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byli dovolatelé uznáni
vinnými, neobsahuje znaky „způsobení škody nebo jiné závažné újmy“, dostačuje
zaujmout stanovisko k naplnění znaků soudy užitých, tj. „opatření neoprávněného
prospěchu sobě nebo jinému“ a stran toho odkázat na str. 58-59 rozsudku soudu
prvního stupně, v níž je zcela dostačující reakce tohoto soudu na obsahově
shodnou námitku uplatněnou již v řízení před nalézacím soudem.
Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k poznatku, že o
dovoláních obviněných M. H., J. Č., V. S., R. N. a J. R., kteří svými námitkami
uplatněný dovolací důvod formálně, avšak věcně nikoli právně relevantním
způsobem naplnili, je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li
o dovolání zjevně neopodstatněné“.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil dovolací soud toto
rozhodnutí o všech podaných dovoláních v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil