6 Tdo 1436/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.

prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti usnesení Krajského

soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 5 To 172/2009, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v

Havířově pod sp. zn. 102 T 193/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 2. 3. 2009, sp.

zn. 102 T 193/2008, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným

trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.,

kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne

12. 5. 2008 v době kolem 11.30 hodin v T., okres K., na staveništi u

rozestavěného rodinného domu na parcele č. katastrálního území T., po

předchozí slovní rozepři a hádce týkající se prováděných prací na stavbě

rodinného domu, úmyslně pěstí udeřil do obličeje Ing. arch. Mgr. K. C., který v

důsledku tohoto úderu upadl na zem, přičemž utrpěl zranění a to zhmoždění hlavy

v oblasti čela a hřbetu nosu a zhmoždění bederní páteře s výhřezem

meziobratlové ploténky, kteréžto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a

následné léčení spočívající mimo jiné v podstoupení rehabilitace a

hospitalizace na neurologickém oddělení K. h. n. v trvání nejméně do 18. 7.

2008, po kterou byl napadený omezen na běžném způsobu života zejména

bolestivostí, omezením chůze a omezením hybnosti pravé dolní končetiny, nejméně

po dobu 3 měsíců“.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 221 odst. 2 tr. zák. k

trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1

tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání

osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti

uhradit poškozenému Ing. arch. Mgr. K. C. škodu ve výši 22.441,- Kč. Podle §

229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu

škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém

stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 5 To

172/2009, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání,

přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku soudům nižších stupňů

vytkl, že vyšly mj. ze znaleckého posudku MUDr. B. F., znalce v oboru

zdravotnictví odvětví chirurgie, primáře chirurgického oddělení. Zdůraznil, že

posouzení příčinné souvislosti mezi tvrzeným napadením poškozeného a následkem,

který mělo vyvolat, spočívá z hlediska hmotného práva jednoznačně na posouzení

odborné otázky, zda lze poškozeným tvrzené subjektivní potíže a především

objektivní nález dát jednoznačně do souvislosti s popisovaným úrazovým dějem.

Shledal, že na tuto otázku není oprávněn odpovídat znalec z odvětví chirurgie,

ale znalec z odvětví neurologie a neurochirurgie, resp. že soudy nevzaly v

úvahu znalecké posudky všech znalců, kteří se shodli na tom, že nelze nade vší

pochybnost říci, že zranění poškozeného vzešlo z jeho (obviněného) jednání.

Dospěl k závěru, že soudy pochybily při posuzování zavinění a příčinné

souvislosti z hlediska hmotného práva, když jeho zavinění (byť ve formě

nedbalosti nevědomé) a příčinnou souvislost ve vztahu k újmě na zdraví

poškozeného nelze považovat za prokázané.

Následně vyjádřil přesvědčení, že i kdyby byla dána příčinná souvislost mezi

jeho jednáním a následkem spočívajícím ve zranění poškozeného, nemůže být

prokázáno jeho zavinění, byť ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b)

tr. zák. Upozornil, že znalecký posudek neurologa MUDr. P. H. ze dne 2. 5. 2009

určil, že poškozený trpí dlouhotrvajícími (i když asymptomatickými)

degenerativními změnami na páteři (tzv. chondrózou), jež nepochybně přispěly k

rozsahu následků na zdraví poškozeného. Prohlásil, že ze znaleckých posudků

MUDr. P. H. i MUDr. M. F. vyplývá jednoznačný závěr (jenž se setkal s

nepochopením dané problematiky odvolacím soudem), že výhřezem meziobratlové

ploténky poškozený mohl trpět již dávno před tvrzeným útokem, a to bez větších,

či vůbec žádných potíží. Dodal, že fackou uštědřenou otevřenou dlaní nemohlo

podle názoru znalce dojít s největší pravděpodobností ani k pádu tak, jak jej

popisuje poškozený. Poznamenal, že odvolací soud zcela ignoroval též odpověď

znalce MUDr. M. F. na otázku číslo jedna (na obrazové dokumentaci RTG, CT, MRI

není popisováno traumatické poškození struktur pohybového aparátu, ale pouze

změny degenerativní, které vznikají v dlouhodobém časovém horizontu nikoli

úrazem), a dodal, že jmenovaný znalec rovněž konstatoval, že traumatický výhřez

bederní meziobratlové ploténky bez traumatického poškození okolních vazivových

a kostěných struktur je nemožný a takový případ není v neurochirurgické

literatuře popisován.

Uzavřel, že pokud odvolací soud nevyhodnotil tyto skutečnosti v jeho prospěch,

přihlédl ke znaleckému posudku MUDr. B. F. a nepochopil, že degenerativní změny

popisovaného rozsahu nemohou vzniknout z poškození, ke kterému mělo dojít dne

12. 5. 2008 (zmínil přitom, že CT páteře poškozeného bylo provedeno dne 30. 6.

2008), nesprávně právně hodnotil skutek, kterého se měl vůči poškozenému

dopustit. Pro takový závěr svědčí podle něho i obsah znaleckých posudků znalců

způsobilých se k řešené problematice vyjadřovat - MUDr. P. H. a MUDr. M. F.

V poslední části odůvodnění svého dovolání pak akcentoval, že nevěděl a ani

neměl a nemohl vědět, že poškozený trpí chondrózou a že může svým jednáním

spočívajícím v lehkém úderu do obličeje způsobit poškozenému dlouhotrvající

následky na zdraví. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu

České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 8 Tdo 250/2009, a na

rozhodnutí publikované pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr. Konstatoval, že v případě,

kdy lehce udeřil poškozeného do obličeje, nemohl předvídat následek ve formě

zranění páteře poškozeného, a tedy jeho zavinění neexistuje ani ve formě

nevědomé nedbalosti.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí

zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce

Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obsah

mimořádného opravného prostředku je prakticky totožný s obsahem odvolání

obviněného, které podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Podle

státního zástupce se odvolací soud námitkami obviněného podrobně zabýval a své

hodnocení věci učiněné při zamítnutí odvolání pro jeho nedůvodnost obšírně

rozebral v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ustanovením § 134 odst. 2

tr. ř. (viz zejména na stranách 3 - 6). Prohlásil, že vzhledem k tomu, že s

obsahem odůvodnění soudu odvolacího se plně ztotožňuje, považuje za postačující

zdůraznit, že Krajský soud v Ostravě, ve veřejném zasedání konaném o odvolání

obviněného, k jeho návrhům, doplnil dokazování o obhajobou opatřený znalecký

posudek, když provedl výslech jeho zpracovatele jako znalce, a současně k

závěrům znalce obhajoby dovyslechl znalce v oboru zdravotnictví, odvětví

chirurgie MUDr. B. F. Hodnocení obsahu a významu těchto důkazů pak odvolací

soud provedl i v kontextu s obsahem znaleckého posudku podaného znalcem z oboru

neurologie MUDr. P. H. Konstatoval, že z důkazů provedených soudem nalézacím,

posléze ještě doplněných soudem odvolacím, byla nepochybně zjištěna i ta

okolnost, že degenerativní změny v oblasti bederní páteře poškozeného jsou

zcela běžné a vyskytují se téměř s jistotou u každého člověka ve věku nad 50

let. Charakter těchto degenerativních změn zjištěných u poškozeného (nar.) se

nijak nevymyká průměru a odpovídá velké části osob lékařsky vyšetřovaných v

tomto věku. Se zřetelem k těmto zjištěním učiněným soudem odvolacím, kdy

charakter zjištěného zranění odpovídá mechanizmu jeho vzniku, se lze ztotožnit

s postupem obou soudů v tom, že údaje poškozeného jsou v souladu jak s

výpověďmi svědků, tak se závěry znalců. V hodnocení důkazů nelze spatřovat

naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky obviněného

jsou zjevně neopodstatněné i pokud jde o příčinný vztah mezi jeho jednáním a

jím zaviněným následkem, nejen ve vztahu k základní skutkové podstatě, nýbrž i

k okolnosti, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby, která s ohledem na

svoji závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu

obviněného (§ 88 odst. 1 tr. zák.).

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a)

tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako

zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je

na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm.

a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše

uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má

všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné

přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 5

To 172/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.

ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání

dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně

dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.

1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §

265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě

určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,

bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp.

konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v

předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod

neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti

nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání

hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod

totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového

stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.

4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již

třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze

dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je

rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí

vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a

jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen

zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání

v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový

stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je

dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených

procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění

učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného

dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a

jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého

stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7

tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci

ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech

rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových

zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího

přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a

bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah

dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by

zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,

nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako

mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích

důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.

zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená

v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další

soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do

oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též (převážně)

nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje

vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho

příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi

skutkového stavu věci (tvrdí, že zranění poškozeného v podobě zhmoždění bederní

páteře s výhřezem meziobratlové ploténky nebylo způsobeno jeho jednáním, že

poškozený toto zranění utrpěl ještě před incidentem ze dne 12. 5. 2008).

Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o

nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním

posouzení (výlučně z těchto námitek vyvozuje neexistenci příčinné souvislosti

mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného a z podstatné části pak i absenci

subjektivní stránky). V těchto směrech nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry

vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné

nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve

skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v

ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnil na

procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani

jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že

předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o

hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové

okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových

závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva

procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.

a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní

posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj

názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů

a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při

aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení

určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli

však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně

stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),

b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou

argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího

důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán

konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého

stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného

skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel

by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž

dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí

však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud

zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a

aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je

souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných

rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.

6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního

soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud

konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu

zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému

judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při

posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal

dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní

soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž

ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,

podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení

důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout

podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo

podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však také argumentoval, že nevěděl a ani neměl a nemohl vědět, že

poškozený trpí chondrózou, a že může svým jednáním spočívajícím v lehkém úderu

do obličeje způsobit poškozenému dlouhotrvající následky na zdraví, resp. že v

případě, kdy lehce udeřil poškozeného do obličeje, nemohl předvídat následek ve

formě zranění páteře poškozeného, a tedy jeho zavinění neexistuje ani ve formě

nevědomé nedbalosti. Takovou argumentaci, kterou je namítán nedostatek zavinění

k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, lze označit z pohledu

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně

relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně

neopodstatněnou.

Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2

písm. c) tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu

§ 221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z

tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 221 odst. 2 písm. c) tr. zák.,

spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví

není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje

použití vyšší trestní sazby.

Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby

(způsobení těžké újmy na zdraví) je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v § 6

písm. a) tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní

sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel

z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění

úmyslné. Protože způsobení těžké újmy na zdraví je v konkrétním případě „těžším

následkem“, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon

úmyslné zavinění nevyžaduje.

Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:

a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem

chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení

nebo ohrožení nezpůsobí [§ 5 písm. a) tr. zák.], nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o

tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm.

b) tr. zák.].

Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku

trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem

trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl

představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele

nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá

za následek, který takto vzejde (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).

Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v

tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž

vyplývá, že obviněný: „… na staveništi u rozestavěného rodinného domu … po