6 Tdo 1454/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podal obviněný R. L., nar. XY v Kazachstánu, státní občan
republiky Kazachstán, v ČR trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 7 To 150/2018, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 100/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4 T
100/2015, byl obviněný R. L. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu
dopustil tím, že
„v XY dne 26. 5. 2015 kolem 06.50 hodin v ulici XY v budově Policie České
republiky, odbor cizinecké policie, oddělení kontroly pobytu, pátrání a eskort,
kam byl dle § 63 odst. 3 z. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
předveden ke zjištění jeho totožnosti z důvodu jeho jízdy trolejbusem MHD bez
jízdenky, kdy na výzvu nepředložil dle § 103 písm. d) z. č. 326/1999 Sb., o
pobytu cizinců na území České republiky doklady řádně prokazující jeho
totožnost, toliko předložil průkaz zdravotního pojištění, po ověření jeho
totožnosti poté, co mu bylo ústně sděleno rozhodnutí o udělení blokové pokuty
ve výši 3.000,- Kč dle § 156 odst. 1 písm. i) z. č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, a příslušníkem Policie ČR oblečeným ve
služebním stejnokroji V. V. byl poučován o svých právech a povinnostech a o
udělení blokové pokuty, vyskočil ze židle a udeřil jej pěstí pravé ruky do
oblasti levého oka, poté jej udeřil levou rukou do rtu, další údery vedené
pěstí na jeho hlavu již policista vykryl pravou rukou, následně použil hmaty a
chvaty sebeobrany, mimo jiné navolňovací kop do jeho boku, po němž usedl na
židli, byl ze strany V. V. vyzýván, aby svého jednání zanechal, ale vzápětí
vběhl do místnosti dozorčí služby, kde byl ze strany V. V. chycen zezadu za krk
do tzv. kravaty, sveden na zem na břicho, snažil se vysmeknout, ale po chvíli v
sevření přestal a poté za pomoci páky na levou ruku byl odveden do cely pro
zadržené osoby, čímž způsobil V. V. krevní podlitinu a otok na palcové hraně
pravého předloktí u zápěstí, zhmoždění levého bulbu očního a tržnou ránu rtu,
které si vyžádalo lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností od 26. 5.
do 5. 6. 2015, kdy v případě poranění oka se jedná o středně těžké zranění s
poruchou zdraví trvající 4 týdny, přičemž poškozený byl omezen v obvyklém
způsobu života přechodným neostrým viděním levého oka.“
2. Za uvedený zločin byl odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu bylo
uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra
ČR škodu ve výši 2086,- Kč.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 7 To 150/2018, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný
dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l)
tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že spáchání skutku, pro
který je stíhán, mu nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, dále skutková
zjištění soudu jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, což mělo za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Soudy ve svých rozhodnutích zcela zásadním
způsobem porušily právní předpisy. V dané věci stály podle obviněného proti
sobě dva protichůdné popisy děje. Soudy měly postupovat tak, aby byl zjištěn
skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, resp. aby mohl být
obviněný uznán vinným, musí být prokázán skutkový stav, o kterém nemohou
panovat důvodné pochybnosti, což se v tomto případě nestalo. Poškozený V. (dále
jen „poškozený“) a svědek B. při svých výsleších působili zcela nevěrohodně,
čímž vznikly takové pochybnosti, které bylo nutno vykládat ve prospěch
obviněného. Ten naproti tomu při svých výpovědích konstantně uváděl, že
útočníkem byl policista V. a on sám se pouze bránil. Soudy se však s těmito
zcela zásadními okolnostmi a nejasnostmi případu nevypořádaly a omezily se
pouze na uvádění okolností a důkazů, které by mohly prokazovat jeho vinu. K
tomu obviněný uvedl, že poškozený V. a svědek B. jsou na celé věci
zainteresováni. U svědka V. je zainteresovanost dána především možným citelným
postihem zaměstnavatele v disciplinárním řízení a též případnou regresní
náhradou škody ze strany státu za nesprávný úřední postup poškozeného. Výslech
svědka B. je podle názoru obviněného jednak nepoužitelný pro jeho vnitřní
rozpornost a tento svědek dále může být ve věci zainteresován z důvodu profesní
kolegiality. Obviněný v těchto souvislostech poukázal na nález Ústavního soudu
ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16.
6. Ačkoliv odvolací soud podle obviněného uvedl, že nefavorizuje žádnou
z výpovědí, reálně tak učinil, neboť opominul vyhodnotit nepřesvědčivé
vystupování svědka B. a částečně též poškozeného V. Obviněný nemůže přijmout
argumentaci soudu odvolacího, že k celému konfliktu došlo jeho zaviněním, neboť
jel „načerno“ a v žádném případě celá situace nevznikla nějakou šikanou ze
strany policistů. Obviněný nepopírá, že jel prostředkem hromadné dopravy
„načerno“ a zpočátku nebyl spokojen s tím, že byla přivolána policie. Z
provedeného dokazování (výpovědí svědků Š. a B.) však podle něho vyplývá, že
cestou na služebnu se měl zcela uklidnit a spolupracovat. Na služebně již tedy
plně spolupracoval s policisty. Podle jeho mínění dále postrádá logiku, proč by
jej měl poškozený V. poučovat o jeho právech, když primárním pracovním
zařazením tohoto policisty je operační důstojník, jehož náplní práce je
především administrativní činnost. Je zcela nelogické, aby se ve fázi
vyřizování věci, kdy již obviněný plně spolupracoval s ostatními příslušníky
PČR, započal interakci s obviněným, u kterého se v této době nacházel svědek B.
Bylo by logické, pokud by poučení provedl svědek B. nebo svědkyně Š. Pokud by
se soudy vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, tak by
musely dospět k závěru, že pro rozpory ve skutkových zjištěních nelze
spolehlivě učinit závěr, kdo fyzický střet obviněného s poškozeným zapříčinil a
proto bylo na místě obviněného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
Nebyl tedy zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (§ 2
odst. 5 tr. ř.), rozhodnutí o vině je založeno na svévolném hodnocení důkazů
provedeném bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a
postup soudů obou stupňů je v rozporu s právem na spravedlivý proces.
7. Podle dovolatele je nesprávná i právní kvalifikace skutku, kdy bylo
dokazováním v podstatě vyloučeno, že jeho údajným jednáním nastal takový
následek, který je popsán v popisu skutku. Ze znaleckého posudku MUDr. Velka a
jeho výslechu, výslechu svědka S. a ze znaleckého posudku MUDr. Mandyse a jeho
výslechu jednoznačně vyplynulo, že ke zranění ruky poškozeného mohlo dojít v
jakékoliv části konfliktu, možných zraňujících mechanismů je celá řada, včetně
toho, že k poranění mohlo dojít při pádu, když se ho poškozený snažil strhnout
na zem, a tedy nikoliv aktivním jednáním obviněného. Pracovní neschopnost spíše
souvisela s poraněním oka než s poraněním ruky. Potíže obviněného nebyly
objektivní cestou (lékařskými zprávami a zkoumáním) hodnoceny jako závažné.
Zranění oka vůbec nemuselo mít původ v konfliktu s obviněným. Podle dovolatele
se dát říci, že ani jedno poranění, které by mělo mít původ v údajném konfliktu
s obviněným, neomezovalo poškozeného po dobu delší jednoho týdne. S ohledem na
uvedené, i kdyby bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek, který je mu kladen
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 7 To 150/2018, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4
T 100/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
9. K podanému dovolání zaslal sdělení státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství, který uvedl, že nevyužívá svého oprávnění a nebude se
věcně vyjadřovat. Současně vyslovil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud
rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2018,
sp. zn. 7 To 150/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d
odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
16. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1
tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
17. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném
dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž soudům
obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové
závěry, v návaznosti pak vykresluje vlastní verzi skutkového stavu a na této
své verzi poté staví své tvrzení o tom, že právní kvalifikace jeho skutku jako
výše uvedeného trestného činu je chybná. Právě a pouze z uvedených skutkových,
procesních výhrad (sekundárně) tak vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. ř.
19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými
soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení
procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové
námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
20. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových
zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na
principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces –
jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní
nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění
soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem
provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat
pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
21. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána
žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do
skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
22. Nutno uvést, že námitky obsažené v dovolání uplatnil obviněný již v
předchozím řízení a soudy obou stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly, takže v
daném směru postačí na jejich argumentaci odkázat (viz str. 9-10 rozsudku soudu
prvního stupně, str. 3-5 usnesení odvolacího soudu). Pouze pro úplnost lze k
dovolacím výhradám s odkazem na zjištění soudů nižších stupňů připomenout, že
obviněný byl v den spáchání souzeného skutku nevyspalý, jel po noční směně
„načerno“ prostředkem hromadné dopravy, byl nervózní, nechtěl se podrobit
zákroku, byl pro násilné jednání již postižen ve správním řízení, byl pod
vlivem kanabinoidů a byla mu vyměřena velmi citelná pokuta, kterou následně
nebyl schopen nebo ochoten splácet. Naproti tomu poškozený neměl důvody být
toho dne disponován k jakémukoliv agresivnímu jednání, jednalo se pro něj o
služební den jako kterýkoliv jiný, ani primární zákrok vůči obviněnému při jeho
lustraci neprováděl, dostal se s ním do styku až na policejní služebně a
odvolací soud nepovažoval za nelogické, že se obviněného jal poučovat o jeho
chování v době, kdy svědkyně M. Š. vypisovala pokutový blok v reakci na to, že
obviněný se na policejní služebně podle zjištěných důkazů v té době rozhodně
standardně nechoval. Nutno podotknout, že napadení poškozeného obviněným
potvrdila ve své výpovědi kromě poškozeného a svědka B. B. i svědkyně J. A.
23. Nad rámec uvedeného ještě lze konstatovat, že pokud obviněný také
tvrdil, že i kdyby bylo prokázáno, že spáchal skutek, který je mu kladen za
vinu, je zcela vyloučeno právní posouzení podle „§ 325 odst. 2 písm. )“ tr.
zákoníku, mohlo by toto tvrzení na prvý pohled vyvolat dojem, že předkládá
námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, avšak není tomu tak.
Obviněný totiž danou námitku neopřel o v řízení soudy nižších stupňů zjištěný
skutkový stav, nýbrž ji vystavěl na vlastním hodnocení příčiny a závažnosti
zranění poškozeného a dospěl ke skutkovým závěrům pro něj příznivějším. Na
základě takto modifikovaného skutkového stavu pak dospěl k závěru o vadnosti
právní kvalifikace. Nutno ovšem poznamenat, že závěry soudů nižších stupňů
stran zranění poškozeného nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy v
podobě svědeckých výpovědí (především svědků B. B., J. A. a poškozeného),
lékařských zpráv a znaleckých posudků, zvláště znalce MUDr. Jana Velka, pokud
jsou posuzovány v jejich komplexu.
24. Se zřetelem k výše uvedenému je zapotřebí zmínit, že námitky
dovolatele ve vztahu ke správnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce
prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení
provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve
skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Možno však shrnout, že soudy
obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je
zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je
zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením
(odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není přitom
úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu
prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními
závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi
učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena
jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho
jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu
vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že
ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2
Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší
soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva
a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní
předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými
důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní
prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu
soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v
řízení před soudy nižších stupňů.
26. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení
skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak
Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné,
že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé
alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace,
kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., nemohly být relevantně uplatněny ani
ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé
alternativě.
28. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší
soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu