6 Tdo 1460/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. ledna 2005 o dovolání
obviněného P. J. a obviněného Ing. P. N., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 6. 2004, č. j. 6 To 38/2004-723, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. o d m í
t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. N. o d m í
t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, č. j. 49 T 1/2000-655,
byli obviněný P. J., obviněný Ing. P. N. společně s obviněným M. Š. uznáni
vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.,
ve znění novely účinné od 1. 1. 2002. Za tento trestný čin byl obviněnému Ing.
P. N. podle § 250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou
let s tím, že podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl
výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; obviněný P.
J. byl podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému P. J.
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru
nákup a zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. Podle §
35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k obviněnému P. J. soud prvního stupně zrušil
výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3
To 97/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č., a. s. (I., a.s.), oblastní
pobočka P., P., S. n., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti shora uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný P. J. a obviněný Ing.
P. N.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j. 6 To 38/2004-723, z
podnětu odvolání obviněného Ing. P. N. napadený rozsudek podle § 258 odst. 2
tr. ř. částečně zrušil, a to z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř.
ve výroku o jemu uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst.
1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, obviněnému
uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků,
jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušení dobu v trvání tří let. Odvolání obviněného P. J. bylo podle
§ 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním jak obviněný P.
J., tak obviněný Ing. P. N. Dovolání podali prostřednictvím téhož obhájce, jde
o dovolání s obsahově shodnými námitkami.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l),
e) tr. ř., nadto obviněný P. J. uvedl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
c) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. obvinění spatřují v tom, že ve výrokové větě rozsudku není obsaženo
klamavé jednání či úmysl oklamat. Jejich jednání spočívalo toliko ve vložení
pravé platební karty do bankomatu, zadání číselného PINu a požadované částky.
Takové jednání není předstíráním okolností, které by nebyly v souladu se
skutečným stavem věcí, nemohlo tudíž uvádět někoho v omyl. Zadáním vyšší částky
a jejím následným výběrem mohli obvinění porušit nejvýše občanskoprávní vztah
spočívající v povinnosti provádět platební kartou transakce do výše
disponibilního zůstatku na účtu. Zastávají názor, že mezi jejich jednáním a
uvedením poškozeného v omyl nebyla zjištěna příčinná souvislost. V uvedeném
případě je zřejmé, že týdenní cyklus či zpoždění mezi výběrem a zúčtováním
byly nedostatkem v systému bankomatů a bance byly tyto okolnosti známy. Naopak
nebylo prokázáno, že by tento „omyl“ systému byl znám obviněným, tj. že by
mohli či měli předpokládat, že systém není schopen jejich žádost o výběr na
základě stavu účtu překontrolovat. Nemohli proto mít úmysl využít „omylu“
banky. Tím, že banka uskutečnila transakci, měli obvinění za to, že banka
provozuje svůj systém v souladu se smlouvou a tedy že by v souladu s ní k
výběru hotovosti nad disponibilní zůstatek souhlas nevydala a v případě, že by
jej přesto vydala, vědomě by poskytla majiteli účtu úvěr za předem stanovených
podmínek. Dalším kritériem vylučující v posuzovaném případě subjektivní stránku
trestného činu je majetková újma způsobená převodem majetkové dispozice.
Debetnímu zůstatku na bankovním účtu klienta zároveň zjevně odpovídá
pohledávka, která má povahu majetkového práva vzniklého na základě závazkového
právního vztahu mezi určitými subjekty, je tedy přímým opakem škody. Skutkovému
zjištění soudů, že „ani po urgenci I. a p. b. nedošlo ze strany obžalovaných k
vyrovnání tohoto debetního zůstatku“ podle názoru obviněných chybí to
podstatné, totiž že pachateli musí být prokázán podvodný úmysl již v době, kdy
začne naplňovat objektivní stránku, protože pokud např. úmysl podvést získá až
v průběhu takového jednání nebo dodatečně /rozhodne-li se úvěr použít bez
souhlasu věřitele na zcela jiný účel, trestného činu podvodu se nedopustí,
ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný (srov. nález
IV. ÚS 158/2000)/. Podle názoru obviněných je třeba též zjistit, zda pachatel
či někdo jiný po převodu majetkové dispozice disponuje větším jměním, než před
ní. V případě banky se však převodem majetkové dispozice zvýšil stav „má dáti“
na účtu pokladny a zároveň stav „dal“ na účtu závazků, aniž by se tím celkové
jmění firmy P., s. r. o. jakkoli změnilo. Nemohl tak být tímto způsobem naplněn
zákonný znak „obohacení“.
Další námitku obvinění vznesli k otázce posouzení formy trestné součinnosti.
Konstatovali, že skutková zjištění soudů neumožňují učinit závěr, že by se na
podvodném jednání společně dohodli. Koordinované jednání obviněných nevyplynulo
z jejich dobrovolné dohody, nýbrž z faktu, že obchodní firma (společnost s
ručením omezeným) není demokratickým sdružením osob a že její spolupracovníci
jednají podle pokynů jednatele. Je mylné se domnívat, že trestný čin byl
spáchán ve spolupachatelství.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle názoru obviněných
naplněn tím, že soudy neuvedly 1. místo vyhlášení rozsudku podle § 120 odst. 1
písm. b) tr. ř., 2. kterého zákonného ustanovení použily ve výroku o společném
jednání ve smyslu § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř., 3. přesné označení trestného
činu, neboť termín „tr. zák. ve znění novely účinné od 1. 1. 2002“ není
zákonným pojmenováním konkrétního zákona ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř., 4.
zákonné znaky trestného činu úmyslně spáchaného, zejména v subjektivní stránce
není vyjádřen znak obohacení a převod majetkové dispozice podle § 120 odst. 3
tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 432/2004).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tím, že v řízení mu
předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g), e) a k) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obvinění opřeli o tvrzení,
že ve sdělení obvinění chybí popis subjektivní stránky jednání spoluobviněných,
zejména zjištění, zda uvedenými „bankomatními“ výběry měli v úmyslu způsobit
škodu na cizím majetku a sebe obohatit. Poukázali též na absenci kauzální
souvislosti mezi činem a následkem, neboť debetní stav účtu 16 dnů po
předpokládaném činu mohl vzniknout v důsledku jiných okolností. Záznam o
sdělení obvinění, který neobsahuje popis skutku, neodpovídá zákonným podmínkám
vymezeným v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., z tohoto důvodu je trestní stíhání
obviněných nepřípustné, protože nebylo nikdy zákonně zahájeno (srov. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 66/2003 ve spojení s nálezem sp. zn. IV. ÚS
582/99 a sp. zn. I. ÚS 46/96). V této souvislosti obvinění vyslovili názor, že
trpí-li přípravné řízení nezhojitelnými vadami, nemůže ani řízení před soudem,
pokud se s těmito vadami buď vůbec nebo náležitým způsobem nevypořádal,
splňovat podmínky nestranného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnil jen obviněný P. J.
Uvedl, že ačkoliv obhájci Mgr. Z. vypověděl plnou moc, s odvoláním na § 37
odst. 2 tr. ř. předseda senátu Vrchního soudu v Praze u veřejného zasedání
konstatoval, že Mgr. Z. je i nadále povinen vykonávat jeho obhajobu. Obviněný
se však domnívá, že ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. nedopadá na případy
vypovězení plné moci, nýbrž pouze na změnu v osobě obhájce. Nejenže si sám
nového obhájce nezvolil, nebyl mu ani jiný ustanoven. Z uvedeného vyplývá, že
odvolání obviněného odvolací soud projednal, aniž by veřejnému zasedání byl
přítomen jeho obhájce, čímž rozhodl ve věci předčasně, konal-li veřejné
zasedání v rozporu s ustanoveními trestního řádu a Listiny základních práv a
svobod. Svým postupem porušil ústavně zaručené právo obviněného na obhajobu
(čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neboť u obviněného byl dán
důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř.
V další části dovolání obvinění rozsáhle brojí proti způsobu provádění důkazů,
když namítají, že některé z nich soudy neprovedly vůbec, jiné opomněly provést
a učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. V rámci
dovolacího řízení se domáhají přezkumu ústavnosti trestního řízení a pokud
Nejvyšší soud dospěje k závěru, že v přezkumu ústavnosti řízení mu trestní řád
brání, tj. že je v rozporu s ústavním zákonem, nechť věc předloží Ústavnímu
soudu. V závěrečném petitu navrhli, aby Nejvyšší soud ČR podle § 265k odst. 1
tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To
38/2004, zrušil a současně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.
1. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. městskému soudu věc
přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, in eventum
obvinění navrhli zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, sp.
zn. 6 To 38/2004 a poté tomuto soudu věc přikázat k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a
k dovolání obviněných se vyjádřil. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. konstatoval, že ačkoliv obvinění formálně tento dovolací důvod
deklarují, obsahově uplatněné námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu, jakož
i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů. Je zjevné, že obvinění se primárně
domáhají jiného hodnocení důkazů, než jak bylo provedeno soudem a v návaznosti
na odlišné hodnocení důkazů se snaží docílit změny skutkových zjištění a s tím
spojené změny právní kvalifikace skutku. Pokud obvinění v této souvislosti
namítají, že v řízení před soudem nebyla v jejich případě prokázána existence
subjektivní stránky a jednotlivé útoky, jak jsou ve výroku prvoinstančního
soudu popsány, nevykazují zákonné znaky citovaného trestného činu, lze k tomu
uvést, že skutková část výroku o vině napadeného rozsudku ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. I když zásah do skutkových zjištění lze
výjimečně připustit i v rámci řízení o dovolání, o takový případ se v
posuzované věci nejedná.
Jak vyplývá ze skutkového zjištění, obvinění použili společným jednáním ve
smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. ve stejném okamžiku a na stejných
místech platebních karet k výběrům, o kterých věděli, že jsou značně vyšší než
disponibilní zůstatek na účtu, přičemž sebe obohatili tím, že uvedli v omyl I.
a p. b., a. s., a způsobili tak na jejím majetku škodu ve výši 1.084.000,-- Kč.
Spolehlivě proto lze podle názoru státního zástupce učinit závěr, že
subjektivní stránka trestného činu byla v posuzované věci naplněna. Sám
obviněný P. J. se ostatně doznal, že mu v rozhodném období bylo známo, že
dochází k několikadennímu zpoždění mezi hotovostním výběrem z bankomatu a
zaúčtováním v bance. Je tedy prokázáno, že obvinění si v rozhodné době byli
vědomi toho, že na běžném účtu jejich firmy nejsou finanční prostředky, když o
stavu účtu byli pravidelně informováni příslušnými výpisy, přesto ve velmi
krátkém časovém období a v neobvyklých denních dobách společně provedli
hromadné výběry z bankomatů tak, že v důsledku této skutečnosti vznikl na účtu
debetní zůstatek ve výši 1.084.000,-- Kč. Výběry byly provedeny tak, že
obvinění využili specifik v té době prováděného zúčtování, kdy existovala
několikadenní prodleva mezi výběrem a jeho zaúčtováním na účtu. V daném případě
jednání obviněných, kteří v okamžiku realizace hromadných výběrů z bankomatů
prokazatelně byli seznámeni se skutečností, že stav předmětného účtu je téměř
nulový, nese typické znaky podvodného jednání. Vadou jistě je, že skutková část
výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
neobsahuje explicitně konkrétní skutková zjištění, která by výstižněji naplnila
zákonný znak podvodného jednání obviněných od počátku, kdy byli srozuměni s
tím, že stav předmětného účtu je téměř nulový a přesto učinili popsané výběry z
bankomatů v hotovosti, jde však pouze o určitou nepřesnost a neúplnost popisu
skutku. Nicméně tato skutečnost nemá vliv na nesprávné právní posouzení skutku
ve smyslu hmotného práva, ale je porušením procesního ustanovení § 120 odst. 3
tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku.
Uplatněné námitky obviněných zcela jistě nenaplňují ani dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle státního zástupce v odsuzujícím rozsudku
soudu prvního stupně žádný výrok nechybí a žádný z jeho výroků není neúplný v
tom smyslu, že by případná neúplnost (např. absence citace ustanovení § 9 odst.
2 tr. zák. či absence označení novely trestního zákona účinné od 1. 1. 2002,
která byla provedena zákonem č. 265/2001 Sb.) zapříčinila jeho
nepřezkoumatelnost či nevykonatelnost a napadené rozhodnutí by tak nemohlo
obstát.
Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. důvodem dovolání je skutečnost, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Skutek popsaný ve sdělení obvinění ze dne 5. 3. 1999 vylučuje možnou záměnu s
jiným skutkem, když vedle popisu podmínek, jichž obvinění využili, a jejich
dalšího postupu, je z něj zřejmé, že jednali v úmyslu způsobit škodu I. a p.
b., a. s., přičemž ve sdělení obvinění je výslovně uvedeno, že si vybrané
finanční částky přisvojili a je tedy zřejmá příčinná souvislost mezi jejich
jednáním a následkem, který způsobili. Ve světle těchto skutečností podle
státního zástupce proto nelze argumentaci obviněných, založené na tom, že
sdělení obvinění ze dne 5. 3. 1999 je nezákonné, jelikož v něm chybí popis
subjektivní stránky jejich jednání, přisvědčit.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce dodal,
že s ohledem na nedůvodné námitky obviněných ve vztahu k dovolacím důvodům
podle § 265b odst. 1 písm. g), e), k) tr. ř., nepovažuje za důvodné ani námitky
uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Opírá-li obviněný P. J. důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. o
tvrzení, že ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. lze aplikovat pouze pro případ,
dojde-li ke změně obhájce, tento výklad považuje státní zástupce za mylný. Z
protokolu o veřejném zasedání plyne, že obviněný P. J. byl o termínu konání
vyrozuměn dne 1. 6. 2004, jeho obhájce Mgr. Z. dne 12. 5. 2004. O skutečnosti,
že obviněný J. vypověděl plnou moc Mgr. Z. se však senát Vrchního soudu v Praze
dozvěděl až po zahájení veřejného zasedání dne 21. 6. 2004. Lze uzavřít, že
předseda senátu neměl možnost vyrozumět o konání veřejného zasedání nově
zvoleného obhájce, nehledě na to, že obviněný si nového obhájce nezvolil, a
pokračoval-li ve veřejném zasedání, činil tak v souladu se zákonem, tj. v
souladu s ustanovením § 37 odst. 2 alinea třetí tr. ř.
Vedle shora citovaných důvodů dovolání se oba obvinění zaměřili dále na otázky,
které obecně označili jako pochybení orgánů činných v trestním řízení, jimiž
jim byla odepřena práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod. V souvislosti s těmito námitkami obvinění
citují nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 55/04, tedy:“ Jsou-li ve hře
základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků… Také
obecné soudy jsou totiž povinny poskytovat ochranu základním právům a
svobodám.“ Citovaný ústavní nález však řeší problematiku vzájemného vztahu
mimořádných opravných prostředků, a to dovolání a stížnosti pro porušení
zákona, jakož i interpretaci konkrétních dovolacích důvodů a nemá žádný dopad
na ustanovení § 265b tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř., podle kterých je dovolání
přípustné výslovně ze stanovených a taxativně vypočtených důvodů a určení
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. je obligatorní
obsahovou náležitostí dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), jelikož zároveň
limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (§ 265i odst. 3 tr.
ř.). Za této situace státní zástupce pokládá za bezpředmětné se vyjadřovat k
tomuto okruhu námitek, jelikož je obvinění nepodřadili pod konkrétní dovolací
důvod a jejich dovolání tak v této části nesplňují náležitosti obsahu dovolání
ve smyslu ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. S přihlédnutím ke všem těmto
skutečnostem státní zástupce v závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněných P. J. a Ing. P. N. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými, i jejich podání byla učiněna prostřednictvím obhájce [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní
náležitosti stanovené v § 265f tr. ř. potud, pokud obvinění uplatnili
konkrétní dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí
ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud
dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením
trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů
činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud
jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1
trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším
soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený
poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout.
Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1
trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní
iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení
odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 trestního řádu).
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že
obviněný P. J., obviněný Ing. P. N. a obviněný M. Š. (ohledně něhož byla věc
vyloučena ze společného řízení) „po předchozí vzájemné dohodě využil při
hotovostních výběrech z bankomatů konce a počátku týdenního cyklu a
skutečnosti, že mezi hotovostním výběrem z bankomatu a faktickým zúčtováním
hotovostních transakcí bankou dochází k několikadennímu zpoždění a tak, že
1.dne 27. 2. 1998 obžalovaný P. J. jako držitel platební karty VISA BUSINESS
číslo, obžalovaný Ing. P. N. jako držitel platební karty EC/MC BUSINESS číslo a
obviněný M. Š. jako držitel platební karty CIRRUS/MAESTRO číslo, které byly
obviněným vydány na základě Dodatku číslo 1 ke smlouvě o běžném účtu číslo ze
dne 7. 7. 1997 vedenému u I. a p. b. a. s., jehož majitelem je společnosti P.,
s. r. o., se sídlem v P., T., vybrali prostřednictvím těchto karet v době od
18.36 hodin do 19.22 hodin z bankomatu v P., N., finanční hotovost v celkové
výši 534.000,-- Kč, a to tak, že prostřednictvím karty VISA BUSINESS číslo
byla vybrána finanční hotovost ve výši 395.000,-- Kč, prostřednictvím karty
EC/MC BUSINESS číslo finanční hotovost ve výši 112.000,-- Kč a prostřednictvím
karty CIRRUS/MAESTRO číslo byla vybrána finanční hotovost ve výši 27.000,-- Kč,
2.dne 2. 3. 1998 obžalovaný P. J. jako držitel platební karty VISA BUSINESS
číslo, obžalovaný Ing. P. N. jako držitel platební karty EC/MC BUSINESS číslo a
obžalovaný M. Š. jako držitel platební karty CIRRUS/MAESTRO číslo, které byly
obviněným vydána na základě Dodatku číslo 1 ke smlouvě o běžném účtu číslo ze
dne 7. 7. 1997 vedenému u I. a p. b. a. s., jehož majitelem je společnosti P.,
s. r. o., se sídlem v P., T., vybrali prostřednictvím těchto karet v době 00.01
hodin do 00.03 hodin z bankomatu v P., a v době od 01.12 hodin do 01.29 hodin z
bankomatu v P., finanční hotovost v celkové výši 550.000,-- Kč, a to tak, že
prostřednictvím karty VISA BUSINESS číslo byla vybrána finanční hotovost ve
výši 400.000,-- Kč, prostřednictvím karty EC/MC BUSINESS číslo finanční
hotovost ve výši 120.000,-- Kč a prostřednictvím karty CIRRUS/MAESTRO číslo
byla vybrána finanční hotovost ve výši 30.000,-- Kč,
přičemž shora uvedeným jednáním obžalovaných byl přečerpán disponibilní
zůstatek na účtu číslo, kdy debetní zůstatek má činit 1.084.000,-- Kč, přičemž
ani po urgenci I. a p. b. nedošlo ze strany obžalovaných k vyrovnání tohoto
debetního zůstatku, tímto jednáním vznikla poškozené I. a p. b., a. s.,
oblastní pobočka P., celková škoda ve výši 1.084.000,-- Kč.“
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky
trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky
skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda
skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální
podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu
náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Těžiště
námitek, které obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., spatřují jednak v absenci subjektivní stránky, jednak v
neexistenci objektivní stránky, která podle jejich názoru nevykazuje znaky
podvodného jednání.
Trestného činu podvodu se podle § 250 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoliv nepatrnou; způsobí-li pachatel takovým činem značnou
škodu nebo jiný zvlášť závažný následek bude jeho jednání kvalifikováno podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák. byla v tzv. právní větě výroku o vině vyjádřena tak, že obvinění sebe
obohatili tím, že někoho uvedli v omyl a způsobili takovým činem značnou škodu.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, ve velmi krátkém
časovém úseku ve výroku o vině popsaných útocích obvinění provedli
prostřednictvím platebních karet výběry z bankomatů (str. 13 rozsudku Městského
soudu v Praze), aniž by na běžném účtu bylo dostatečné možné finanční
prostředků k pokrytí celé transakce. K výběru využívali vždy konkrétního
bankomatu, prováděli je za použití všech tří platebních karet. V dané věci
bylo zjištěno, že již od konce roku 1997 nedosahoval zůstatek na běžném účtu
částky vyšší než 200.000,-- Kč, od 21. 2. 1998 klesly dokonce pod hranici
100.000,-- Kč. Tyto skutečnosti jen důrazně podtrhují vědomost obviněných o
tom, že nebudou schopni pohledávku vůči bance uspokojit. Pravděpodobně právě
znalost stavu finančních prostředků na běžném účtu byla důvodem jejich
promyšleného postupu, která přiměla obviněné k tomu, aby k výběru z bankomatů
přistupovali v neobvyklých denních hodinách, v případě druhého útoku byly
výběry uskutečněny dokonce na samém sklonku dne. Reálně obvinění nemohli
spoléhat ani na to, že by v dohledné době mohla být částka ve výši 1.084.000,--
Kč uhrazena v důsledku jiných pohledávek společnosti P., s. r. o. I tyto
okolnosti byly v průběhu dokazování pečlivě zkoumány. Očekávat nemohli ani
zaplacení pohledávky společnosti P., s. r. o. ve výši 1.300.000,-- Kč. Je nutno
podotknout, že tato jejich obhajoba byla vyvrácena. Svědek M. K. nebyl po dobu
několika měsíců schopen dluh uhradit. Jeho platební neschopnost byla v průběhu
trestního řízení jím samotným také potvrzena. Ve světle všech provedených
důkazů není pochyb, že obvinění v úmyslu sebe obohatit, se dopustili podvodného
jednání, kterýmžto se snažili využít konce a počátku týdenního cyklu a
skutečnosti, že mezi hotovostním výběrem v bankomatu a faktickým zúčtováním
hotovostních transakcí bankou dochází k několikadennímu zpoždění. Příčinná
souvislost mezi jednáním obviněných a následkem je tedy jednoznačná.
Pokud jde o otázku subjektivní stránky předmětného trestného činu, lze uvést,
že chování obviněných v okamžiku páchání trestného činu (místo běžného výběru
u přepážky zvolili výběr z bankomatu, výběry v nočních hodinách, téměř nulový
stav konta) vykazuje úmysl dopustit se podvodného jednání, včetně obohacení.
To, že obviněným šlo už od počátku o vylákání peněz dokresluje i jednání
obviněných po spáchání trestného činu, neboť k vyrovnání debetního zůstatku
nepřistoupili ani po urgenci I. a p. b., a. s. (nyní Č., a. s). Lze shrnout, že
míra zavinění byla obviněným prokázána ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm.
a) tr. zák., protože obvinění chtěli způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit
zájem chráněný tímto zákonem, jímž je ochrana cizího majetku a byli si vědomi
následku, který způsobí, přičemž škoda dosáhla výše 1.084.000,-- Kč. Tato
okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost,
a ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. k ní bylo přihlédnuto.
Nejvyšší soud považoval za vhodné se (byť stručně) v předmětné věci vyjádřit k
subjektivní a objektivní stránce trestného činu, přestože se domnívá, že
námitky obviněných vybočují z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V zásadě se dovolací soud ztotožnil v tomto směru s názorem
státního zástupce, totiž, že námitky obviněných směřují do oblasti skutkového
zjištění, jejichž cílem je přivodit změnu v hodnocení důkazů a teprve následně
změnu v právní kvalifikaci skutku. Takové námitky mají skutkovou povahu a
nejsou způsobilé právně relevantním způsobem dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. naplnit. Do kategorie skutkových námitek spadá i námitka
vztahující se ke spolupachatelství. Její podstatou je tvrzení, že nebylo
prokázáno, že by se obvinění na podvodném jednání společně dohodli. Je absurdní
se domnívat, že by k realizaci výběrů z bankomatů došlo jinak, než po předchozí
domluvě. Časová posloupnost výběrů z bankomatů vylučuje, aby k nim došlo bez
toho, aniž by se obvinění na jejich provedení dohodli. Míra zavinění Ing. P.
N. není snižována ani jeho postavením (jak se obviněný domnívá). Třebaže nebyl
jednatelem, znal reálnou obchodní i finanční situaci společnosti, pro firmu P.,
s. r. o., sjednával obchody, na kterých se podílel také finančně, stávalo se,
že i finanční plnění procházelo přes jeho účet a následně na účet firmy, věděl
o poskytnutých a přijatých úvěrech a dalších transakcích, osobně převážel a
vyplácel firemní hotovost (viz str. 6 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Není
pochyb, že jednání obviněného Ing. P. N. bylo článkem řetězce směřujícím k
dokonání trestného činu, když společným jednáním všech obviněných byla
způsobena škoda ve výši 1.084.000,-- Kč. Pokud by obvinění opřeli své námitky
pouze o tento dovolací důvod, bylo by nutno jejich dovolání odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod je založen
na dvou alternativách, a sice, že buď určitý výrok nebyl učiněn, ačkoliv ve
výrokové části rozhodnutí měl být uveden (jde např. o případy, kdy v rozhodnutí
chybí výrok o trestu, případně o ochranném opatření nebo výrok o náhradě
škody), anebo učiněn byl, ale je neúplný. Druhá alternativa může dopadat na
případy, kdy výrok rozhodnutí obsahuje, ale nějakou část postrádá, což výrok
prakticky činí nevykonatelným (není uveden typ věznice, ve které má být vykonán
trest odnětí svobody, u peněžitého trestu není stanoven náhradní způsob
vykonání apod.). Veškeré nedostatky, které obvinění spojili s uplatněným
dovolacím důvodem, však nemohou způsobit zákonem předpokládané následky,
protože po obsahové stránce uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř. nenaplňují a z pohledu citovaného dovolacího důvodu nemohou obstát
(absence citace ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. nebo přesná citace novely
trestního zákona ještě neznamená, že výrok nebyl učiněn). Jinými slovy řečeno,
dovolání obvinění podali z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., proto
Nejvyšší soud ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že je podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Přiléhavý není ani odkaz na usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 3 Tdo 432/2004. Toto usnesení posuzuje výrokovou část rozsudku z
pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti
obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V
současné době se praxe Nejvyššího soudu ustálila na názoru, podle něhož
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit toliko za
situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11
odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto
ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního
stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např.
vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje
všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 60 odst. 1 tr. ř.),
nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10, T 739, str. 18).
Nejvyšší soud si dovoluje dále poznamenat, že v popisu skutku neshledal
vytýkané pochybení stran subjektivní stránky nebo příčinné souvislosti. Jak již
uvedl shora /pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./,
skutek obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tj. včetně jeho objektivní i
subjektivní stránky. Námitky obviněných tudíž nemohou ohledně dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přivodit jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu,
než podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání byla podána z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a e) tr. ř. obvinění podali
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem
k tomu, že žádný z těchto dovolacích důvodů nebyl věcně naplněn způsobilými
námitkami, nebylo nutno se jakkoli dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. zabývat, neboť dovolací soud má za to, že s argumentací ke všem
třem dovolacím důvodům se vypořádal na jiném místě tohoto rozhodnutí.
Dovolání lze podat také tehdy, existuje-li dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř. Zákonná dikce citovaného dovolacího důvodu zní: “obviněný neměl
v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl“. Tento dovolací důvod uplatnil
jen obviněný P. J.
Jak vyplývá z trestního spisu, na den 21. 6. 2004 v 9.00 hodin nařídil předseda
senátu Vrchního soudu v Praze veřejné zasedání. Dne 18. 6. 2004 požádal
obviněný P. J. o omluvu své nepřítomnosti. Podání učinil v elektronické podobě.
Jako důvod uvedl, že mu zaměstnavatelem nebylo poskytnuto „pracovní“ volno.
Stejným způsobem (tzv. e-mailovou poštou) předsedovi senátu obviněný oznámil,
že právnímu zástupci Mgr. Z. vypověděl plnou moc s tím, že žádá o přidělení
advokáta ex-offo. Zpráva byla obviněným P. J. odeslána 21. 6. 2004 v 10.15 h. K
veřejnému zasedání se obviněný P. J. nedostavil; obhájce obviněného Mgr. P. Z.
byl veřejnému zasedání přítomen. K žádosti obhájce obviněného Ing. P. N. byl
počátek veřejného zasedání odložen na 10.40 h. Po zahájení veřejného zasedání
předseda senátu přednesl obhájci stanovisko obviněného P. J. týkající se jeho
obhájce. V reakci na toto sdělení obhájce Mgr. Z. prohlásil, že by bylo v
rozporu se zákonem o advokacii obviněného nadále obhajovat a dodal, že pokud by
obviněný nevypověděl plnou moc, učinil by tak sám. S odkazem na ustanovení § 37
odst. 2 tr. ř. předseda senátu konstatoval, že je povinen i nadále vykonávat
obhajobu obviněného.
Podle § 59 odst. 2 tr. ř. ten, kdo činí podání v elektronické podobě podle
zvláštního právního předpisu, uvede současně poskytovatele certifikačních
služeb, který jeho certifikát vydal a vede jeho evidenci, nebo certifikát
připojí k podání. Obviněný P. J. Vrchnímu soudu v Praze adresoval dvě podání.
Žádné z nich však nesplňuje podmínku stanovenou zákonem č. 227/2000 Sb., o
elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů. Tento způsob komunikace s
orgány činnými v trestním řízení je žádoucí, protože umožňuje ověření
totožnosti podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Obviněný P. J. podání,
jehož obsahem byla výpověď plné moci obhájci Mgr. Z., odvolacímu soudu zaslal v
10.15 h, tj. 1 hodinu a 15 minut oproti předpokládanému začátku veřejného
zasedání. Ke čtení tohoto podání mohl předseda senátu přistoupit jen proto, že
začátek veřejného zasedání byl k žádosti obhájce obviněného Ing. P. N. posunut.
Pravdou sice je, že obviněný má právo kdykoliv v průběhu trestního řízení si
zvolit nového obhájce. Nicméně tato skutečnost však nemůže být důvodem pro
odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i
dosavadní obhájce. V zájmu nerušeného průběhu trestního řízení je předchozí
obhájce povinen vykonávat obhajobu do doby, než ji osobně převezme později
zvolený obhájce. Podle důvodové zprávy k novele trestního řádu provedené
zákonem č. 265/2001 Sb., ustanovení § 37 odst. 2 věta třetí tr. ř. bylo do
trestního řádu včleněno právě proto, aby mohl soud čelit snaze obviněného
opakovanou změnou obhájce dosáhnout marného uplynutí zákonné lhůty a zmaření
trestního řízení. Je zřejmé, že v dané věci nemohl předseda senátu postupovat
jinak. Sám obhájce obviněného ani v okamžiku zahájení veřejného zasedání
nevěděl o tom, že mu obviněný vypověděl plnou moc. V opačném případě by se
nejspíš k veřejnému zasedání ani nedostavil. Otázkou navíc zůstává, zda
předseda senátu mohl vůbec k podání obviněného, které nesplňovalo zákonem
stanovené náležitosti přihlížet; v daném okamžiku šlo o nedostatek podání,
který nešlo nijak odstranit. Postup předsedy senátu podle § 37 odst. 2 věty
třetí tr. ř. byl adekvátní daným podmínkám a plně v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud neshledal porušení práva obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 40
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v řízení o odvolání obviněný P. J.
měl obhájce. Podle názoru Nejvyššího soudu dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř. obviněný uplatnil zjevně neopodstatněně.
Lze jen dodat, že výklad ustanovení § 37 odst. 2 věty třetí tr. ř. je zcela
konformní také s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Podle ní z odpovědnosti
obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce nikterak nevyplývá povinnost obecného
soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce
obviněného, byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době. Změnou v osobě
zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu co do jeho režimu nikterak
vázán (nález ze dne 25. září 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněn ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 87, sv. 6).
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud ohledně dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl tak, že dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své
rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v
neveřejném zasedání.
Další námitky, které podle názoru obviněných znamenají zásah do jejich
zaručených práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o
ochraně lidských práv a svobod podle názoru Nejvyššího soudu nekorespondují se
žádným dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné
straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí
obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným
v příslušném ustanovení zákona. Zbývá v tomto směru podotknout, že otázkou
protokolace, poskytnutí kopie protokolu z hlavního líčení, nahlížením do spisu
se na základě podané ústavní stížnosti zabýval Ústavní soud a ústavní stížnost
usnesením ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS191/04 podle § 43 odst. 1 písm. e)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako
nepřípustný návrh odmítl. Má-li se Nejvyšší soud vyjádřit k návrhu na
předložení věci Ústavnímu soudu, je třeba konstatovat, že dovolací soud
nezjistil při řešení věci rozpor zákona s ústavním zákonem a proto usoudil, že
není důvodu věc Ústavnímu soudu před rozhodnutím o dovolání předkládat.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání
obviněného P. J. podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. a obviněného Ing. P.
N. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí
Nejvyššího soudu odkazuje tento na § 265i odst. 2 tr. ř. O odmítnutí dovolání
bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann