U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27.
května 2010 dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 14
To 181/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 60/2009, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d
m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 2 T
60/2009, byl obviněný J. B. uznán vinným, že
dne 13. 8. 2008 kolem 09.30 hodin v M. – P., okr. Ú. n. O., při provádění
pokrývačských prací na objektu Zemědělského družstva M. jako osoba samostatně
výdělečně činná přibral na výpomoc S. R., kterého nepoučil o bezpečnosti práce
a nestanovil pracovní postup tak, aby bylo zamezeno možnosti pádu z výšky,
nevybavil ho osobními ochrannými prostředky proti pádu z výšky ani pracoviště
nezabezpečil technickou konstrukcí, v důsledku čehož S. R. při pohybu po střeše
z vlnitého eternitu po prolomení jedné z desek propadl střechou z výšky 8 metrů
na betonovou podlahu, přičemž utrpěl zranění, na jejichž následky na místě
zemřel.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §
224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož
výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil, přičemž podle § 59 odst. 1
tr. zák. stanovil zkušební dobu dva roky.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 19. 8. 2009, sp.
zn. 14 To 181/2009, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení krajského soudu (v celém rozsahu) ve spojení s rozsudkem
okresního soudu napadl obviněný J. B. prostřednictvím obhájce dovoláním, které
opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
Podle obviněného bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Namítl, že proti jeho osobě bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné na základě § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Vytkl, že byl trestně
stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy
již dříve projednán příslušným správním orgánem v řízení, jež skončilo
pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin posouzen jako správní delikt, a
ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. Taktéž uvedl, že
napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný konstatoval, že byl postižen rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce
pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj ze dne 29. 10. 2008, č. j.
1450/51/8.45/08/15.4, ve spojení s rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce v
Opavě ze dne 18. 12. 2008, č. j. 3114/1.30/08/14.3, pro správní delikt podle §
30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění
pozdějších předpisů a byla mu uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč. Připomněl
znění § 30 odst. 1 písm. s) citovaného zákona. Podotkl, že naplnění skutkové
podstaty tohoto správního deliktu správní orgán shledal u jeho osoby ve
skutečnosti, že dne 13. 8. 2008 při provádění opravy eternitové střechy
porušil povinnost, která se týkala organizace práce, pracovních postupů a
porušil tak ustanovení § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb., část VI. bod 1 písm.
c) přílohy tohoto nařízení a ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006
Sb., čímž se nepředešlo následkům smrti S.R.
Dále obviněný namítl, že v rámci trestního řízení byl uznán vinným trestným
činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že naplnění této
skutkové podstaty bylo soudy obou stupňů shledáno v jednání popsaném ve
skutkové větě výroku rozsudku, které ocitoval. Zdůraznil, že z popisu skutku ve
výrokové části rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký
kraj a Pardubický kraj je zřejmé, že byl postižen za totožný skutek, jak je
popsán v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 5.
2009, č. j. 2 T 60/2009-97. Poznamenal, že skutkem se rozumí určitá událost ve
vnějším světě vyvolaná jednáním člověka. Za jeden skutek se považují všechny
projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného pro
trestní právo, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Skutek musí být náležitě vymezen
již v usnesení o zahájení trestního stíhání, což je důležité především pro
posouzení zachování totožnosti skutku. Zásada „ne bis in idem“ brání trestnímu
stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže
skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím
příslušného správního orgánu. Pro vymezení skutku je relevantní jednání a
následek. Obviněný podotkl, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována
alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. V daném případě je totožnost
skutku zachována totožností jednání i následku.
V dovolání obviněný poznamenal, že ohledně vztahu přestupek – trestný čin, u
něhož vnitrostátní právo překážku „ne bis in idem“ nestanoví, se otevírá
prostor k vnitrostátní přímé aplikaci článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod, a to v případech, kdy po
pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož
skutku a pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější
přestupek. Připomněl, že Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 23.
10. 1995 (A 328-C) ve věci G. proti R. posuzoval obdobný případ. Uvedl, že
jmenovaný, jenž dne 1. 1. 1987 řídil v opilosti motorové vozidlo a způsobil
dopravní nehodu, která měla za následek smrt cyklisty, byl nejprve odsouzen
trestním soudem za neúmyslné zabití k peněžitému trestu a následně mu byla
hejtmanským úřadem uložena i správní pokuta za řízení vozidla v opilosti.
Rakouská vláda uváděla, že ve dvou rozdílných řízeních byla použita zákonná
ustanovení, která mají odlišnou povahu a účel – poprvé šlo o trest za zabití,
podruhé o sankci za řízení vozidla v podnapilém stavu. Evropský soud pro
lidská práva však tento právní názor odmítl. Konstatoval, že následný správně
trestní postih byl založen na posouzení téhož kriminálního skutku, protože
trestní soud by nemohl uložit ten trest, který uložil, kdyby nevzal v úvahu, že
G. řídil pod vlivem alkoholu.
S poukazem na tyto skutečnosti obviněný vyslovil názor, že i v jeho případě
došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, jehož znění ocitoval. Podle jeho mínění mu byla uložena ve
správním řízení pokuta za totožný skutek, pro který bylo později trestní
stíhání vedeno a byl mu uložen trest. Dodal, že je splněna podmínka jak
totožnosti skutku, kterým se měl dopustit protiprávního jednání, za něž byl v
řízeních projednáván a sankcionován, tak i totožnosti právní kvalifikace činů,
které mají stejné podstatné znaky skutkových podstat. Z uvedených skutečností
je proto zřejmé, že trestní stíhání bylo nepřípustné.
V další části dovolání obviněný namítl, že mu nelze klást za vinu ani vzniklý
následek. Soudům obou stupňů vytkl nesprávné právní posouzení skutku, který
není trestným činem, neboť nejsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu, jímž byl uznán vinným. Konstatoval, že nebyla prokázána
příčinná souvislost ani zavinění u jeho osoby, tedy, že by zanedbáním
základních bezpečnostních opatření při práci ve výškách zavinil pád
poškozeného, jehož následkem byla smrt. Podle obviněného umožňují soudem
učiněná skutková zjištění závěr, že čin, který je jeho osobě kladen za vinu,
nezavinil. Tento názor podporuje i skutečnost, že dokazováním bylo prokázáno,
že poškozený nebyl jeho zaměstnancem formálně ani fakticky, a proto nebyl ani
povinen se jeho pokyny řídit. Dodal, že poškozený vystupoval vlastním jménem,
při práci mohl vždy postupovat samostatně a střechy opravoval již dříve. S
touto činností tudíž měl zkušenost, byl schopen posoudit, zda na konkrétní
práci stačí a zda je schopen zajistit si bezpečnost a ochranu zdraví při práci.
V této souvislosti obviněný poukázal na tvrzení svědka V. B., který vypověděl,
že s poškozeným a obviněným „zespodu koukali na střechu a viděli, že některé
šablony jsou sesunuté a do některých šablon že jsou díry“. V dovolání
zdůraznil, že poškozený tedy měl objektivní možnost se stavem střechy se
seznámit a tento odhadnout. Rovněž doporučil poškozenému použití pásu a lana k
přivázání se, přičemž tyto prostředky, které by bránily pádu či propadnutí
střechou, mu nabídl k dispozici. Jeho osobě proto nemůže být přičítána k tíži
skutečnost, že poškozený, i přes upozornění, takto neučinil. Podle mínění
obviněného nevyplývá ze žádného právního předpisu jeho odpovědnost za jednání
poškozeného. Kromě doporučení, jež učinil a poskytnutí prostředků, které by
bránily pádu nebo propadnutí poškozeného střechou, neměl ani možnost, jak
zajistit, aby poškozený nepropadl stropem zemědělského objektu. Současně
vyslovil názor, že tuto povinnost má pouze zaměstnavatel, respektive osoba v
obdobném postavení, která je oprávněna dávat jiným osobám pokyny, a jež se
těmito pokyny musí řídit.
Obviněný vyjádřil též nesouhlas s názorem soudů obou stupňů, že mezi ním a
poškozeným došlo k uzavření ústní dohody o provedení práce, a tudíž ke vzniku
pracovněprávního poměru. Podotkl, že spoluprácí s poškozeným v žádném případě
neobcházel právní předpisy. Jejich úmyslem bylo v tomto případě založit vztah
podle § 536 a násl. obch. zák., tj. uzavřít smlouvu o dílo, jíž se poškozený
zavázal k provedení určitého díla, což je běžné v současných obchodních
vztazích, kdy se díla provádí subdodávkami dalšími zhotoviteli, pokud přímý
zhotovitel ve vztahu k přímému objednateli není schopen celé dílo sám zhotovit.
Podle obviněného nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a
vzniklým následkem. Z provedeného dokazování totiž není zřejmé, co vlastně
bylo trestněprávně relevantní příčinou vzniklého následku v podobě způsobení
smrti poškozeného, zda k propadnutí střechou nedošlo z nějakých jiných, dosud
nezjištěných příčin nesouvisejících s pracovní činností poškozeného (exces na
straně S. R.). Z jakých příčin došlo k pádu poškozeného ze střechy je nejasné,
když jeho činnost před pádem ani pád nikdo neviděl (podobně viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 674/2006). Obviněný
shrnul, že jeho jednáním nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl:
- zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze
dne 19. 8. 2009, č. j. 14 To 181/2009-120, včetně předcházejícího rozsudku
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 5. 2009, č. j. 2 T 60/2009-97,
- přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout, a to se závazným právním názorem, aby trestní řízení
bylo pro nepřípustnost zastaveno, event., aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř.
trestní řízení pro nepřípustnost zastavil.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, jak ve
věci rozhodly soudy obou stupňů a jaké výhrady byly v mimořádném opravném
prostředku vzneseny.
Pokud jde o námitky, jež obviněný J. B. uplatnil podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř., státní zástupce konstatoval, že je nutno v obecné rovině přisvědčit
tomu, že existence pravomocného správního rozhodnutí, kterým byl pachatel
postižen za správní delikt, může vzhledem k ustanovení čl. 4 odst. 1 protokolu
č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod založit důvod
nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Předpokladem ovšem je, že pravomocné správní rozhodnutí se týkalo totožného
skutku a rovněž jsou totožné podstatné znaky skutkových podstat trestného činu
i správního deliktu a znaky správního deliktu postihují skutek v celé jeho
šíři.
Státní zástupce uvedl, že při srovnání vymezení skutku ve správním rozhodnutí s
jeho vymezením ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je potřebné učinit
zjištění, že se obě rozhodnutí skutečně týkají totožných skutků, když jednání
obviněného i vzniklý následek jsou vymezeny v podstatě shodně. Současně
zdůraznil, že jiná je však situace, pokud se týká shody zákonných znaků
správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) ve spojení s ustanovením § 35
odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce a trestného činu ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jejichž zákonná znění ocitoval. V
návaznosti na to upozornil, že předmětný správní delikt je konstruován tak, že
postihuje samotné porušení předpisů o zajištění bezpečnosti a zdraví při
práci, přičemž jeho zákonným znakem není újma na uzdraví nebo smrt jiné osoby
ani jakékoli jiné porušení tělesné integrity člověka. V žádném případě proto
nelze hovořit o shodě obligatorních zákonných znaků trestného činu ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a správního deliktu, za který byl obviněný
postižen. Citované správní rozhodnutí tudíž nemůže založit překážku, respektive
důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Dále státní zástupce konstatoval, že obviněným citované rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ve věci G. proti R. na tuto trestní věc nedoléhá. Dodal,
že rozhodnutí se týká případu, kdy pachatel v opilosti řídil motorové vozidlo a
způsobil dopravní nehodu s usmrcením cyklisty, za což byl trestním soudem
odsouzen za neúmyslné zabití. Následně Evropský soud pro lidská práva shledal
nepřípustným, aby byl pachatel znovu postižen správním rozhodnutím za řízení
vozidla v opilosti. Řízení vozidla v opilosti však bylo právě tím „neúmyslným
jednáním“, které vedlo k usmrcení cyklisty a za které už byl pachatel postižen.
Podle státního zástupce se však v předmětné trestní věci nachází následek
spočívající ve smrti jiného zcela mimo rámec znaků vymezených v ustanovení § 30
odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Zjednodušeně řečeno
– citované rozhodnutí by bylo možno vztáhnout na danou trestní věc v případě,
že by po pravomocném odsouzení trestním rozsudkem za trestný čin podle § 224
odst. 1 tr. zák. měl být obviněný ještě znovu správním orgánem postižen za
porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.
Z uvedených důvodů státní zástupce neshledal za důvodné námitky, jež byly
vzneseny v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupce poznamenal, že těžiště dovolacích námitek spočívá v tvrzení, že
poškozený nebyl v žádném pracovněprávním vztahu k obviněnému a že si smrtelné
zranění přivodil sám. Na podkladě skutkových zjištění, která soudy učinily, je
ovšem nepochybné, že poškozený S. R. – lapidárně řečeno – nevylezl na střechu
objektu „z vlastní iniciativy“, ale proto, aby zde konal práce pro J. B. a
podle jeho pokynu. Podle státního zástupce byla nepochybně mezi obviněným a
poškozeným uzavřena ústní dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr,
přičemž není podstatné, zda šlo o dohodu o provedení práce nebo o dohodu o
pracovní činnosti (§ 75 a § 76 zákoníku práce). Na vztah mezi obviněným a
poškozeným se tudíž vztahovala úprava zákoníku práce (§ 77 zákoníku) včetně
ustanovení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Pokud obviněný dal
poškozenému pokyn k výstupu na střechu, která navíc byla ve špatném technickém
stavu, aniž by trval na použití osobních ochranných prostředků nebo učinil jiná
opatření k zamezení pádu z výšky, lze u jeho osoby dovodit existenci
nedbalostního zavinění ke smrtelnému následku. Ve shodě s odvolacím soudem
státní zástupce uzavřel, že šlo o zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu
§ 5 písm. a) tr. zák. Dodal, že ustanovení § 536 obch. zák. a vůbec úprava
obchodních závazkových vztahů (§ 1 obch. zák.) na vztah mezi obviněným a
poškozeným absolutně nedoléhá, neboť poškozený nebyl podnikatelem.
Jako nedůvodné státní zástupce označil i námitky, které se týkají existence
příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem, jež jsou navíc
částečně formulovány jako výhrady skutkové, tj. deklarovanému dovolacímu
důvodu obsahově neodpovídající. Upozornil, že tvrzení obviněného o excesu
poškozeného, respektive o tom, že k jeho propadnutí střechou došlo z jiných
příčin, a to nesouvisejících s jeho pracovní činností, je zcela hypotetické a
nemá žádnou reálnou oporu ve skutkových zjištěních. Dodal, že není jasné,
jakou činnost nesouvisející s prováděnou opravou by měl poškozený na střeše
provozovat, a představu, že by poškozený např. nějakým způsobem střechu pod
sebou úmyslně prorazil, označil za absurdní.
Vzhledem k tomu, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu
nebyly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., není
podle státního zástupce důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas [§ 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. B. je přípustné
[§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen
je-li tu některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní
dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv.
zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného
dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném
řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po
věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů
zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou
nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání,
které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr.
ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup
byly splněny procesní podmínky.
U obviněného J. B. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a
o řádném opravném prostředku (o podaném odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání
a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za
této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit,
byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru
obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak se
vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro nějž
trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a
musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení
trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1 písm. d), § 188
odst. 1 písm. c), § 223 odst. l, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2
ani podle § 314c odst. l písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného
méně příznivému rozhodnutí. Zvláštní případy nepřípustnosti trestního stíhání
jsou stanoveny v § 11a tr. ř.
V rámci citovaného dovolacího důvodu obviněný v podrobnostech namítl, že proti
jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné
na základě § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením čl. 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jelikož
byl trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin
trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v řízení,
jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin obviněného posouzen
jako správní delikt, a ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo.
Tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje. Nejvyšší soud proto
posuzoval, zda napadená rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou procesní vadou.
Ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zakotvuje, že trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy,
k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než
zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České
republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která
je součástí právního řádu.
Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo
trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní:
„Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím
pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen
konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
Ve vnitrostátních poměrech je nutno vyložit čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání
ve vztahu trestný čin – trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní
ustanovení, tj. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1
písm. f), g) tr. ř. Jelikož v tomto ohledu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě nestanoví něco jiného než zákon, je třeba vycházet z vnitrostátních
ustanovení (viz citovaný článek 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z
vnitrostátní úpravy i ve vztazích přestupek – přestupek a trestný čin –
přestupek, které řeší ustanovení § 76 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 11 odst. 1 písm. h)
tr. ř. Ohledně vztahu přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo
překážku „ne bis in idem“ nestanoví, se otevírá prostor k vnitrostátní přímé
aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Nejvyšší soud považuje za nutné předně uvést, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký
senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) ve věci
Z. proti R. – číslo stížnosti 14939/03 (viz publikace Přehled rozsudků
Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112, ze které
dovolací soud v tomto usnesení vychází). Toto rozhodnutí je potřebné považovat
za sjednocující dosud v některých směrech vnitřně rozporné judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“), která se týká čl. 4 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jehož porušení jmenovaný stěžovatel vytýkal. V
tomto směru bude na příslušné podstatné pasáže zmíněného rozhodnutí níže
stručně poukázáno, avšak nebude již uváděno, jak byly konkrétně aplikovány na
věc stěžovatele (byl pravomocně postižen za správní přestupek, a poté
následovalo trestní řízení, jež skončilo jeho pravomocným odsouzením pro jeden
trestný čin a zproštěním obžaloby pro jiný trestný čin).
V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové
otázky, a to zda-li:
1. první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6
Úmluvy,
2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem),
3. šlo o dvě řízení (bis).
Pokud jde o první otázku (má delikt, podle zákona o správních
přestupcích trestní charakter?) velký senát Soudu připomněl, že označení řízení
ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení
aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě. V opačném směru by totiž aplikovatelnost tohoto článku byla ponechána
na diskreci smluvních stran do té míry, že by to mohlo ohrozit předmět a účel
Úmluvy. Velký senát Soudu podotkl, že pojem „trestní řízení“ v čl. 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících
se k pojmu „trestní obvinění“ zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu
„trestný čin“ obsaženému v čl. 7 Úmluvy. Připomněl, že Soud v minulosti
stanovil tři kritéria (známá též jako tzv. „Engel kritéria“ pojmenovaná podle
věci E. a další proti N.) pro posouzení, zda se jedná o „trestní obvinění“ ve
smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato kritéria jsou následující:
- klasifikace deliktu ve vnitrostátním právu,
- povaha deliktu,
- povaha a přísnost sankce, která za protiprávní delikt hrozí.
Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, a tudíž nemusí být nutně splněna
kumulativně. To ale nevylučuje kumulaci druhého a třetího kritéria, pokud
samostatná analýza každého z nich neumožňuje dospět k jednoznačnému závěru,
zda-li se jedná o „trestní obvinění“ či nikoliv.
V případě druhé otázky [byly delikty, za které byl stěžovatel stíhán,
stejné (idem)?] velký senát Soudu přiznal, že judikatura Soudu ohledně definice
prvku idem je vnitřně rozporná. Současně identifikoval tři základní linie
judikatury:
- první se opírá o rozsudek ve věci G. proti R. a za kritérium pro stanovení
prvku idem považuje „totožnost skutku“,
- druhá se opírá o rozsudek ve věci O. proti Š, za rozhodné kritérium považuje
rovněž „totožnost skutku“, ale připouští, že jeden a tentýž skutek může
naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů, a že za ně může být
pachatel potrestán v různých řízeních před různými orgány,
- třetí se opírá o rozsudek ve věci F. proti R. a klade důraz na „podstatné
prvky“ obou trestných činů. Tento přístup modifikuje druhý přístup v tom, že
upřednostňuje, že znaky skutkových podstat trestných činů naplněných tímtéž
jednáním nemohou být pouze nominálně odlišné.
Velký senát Soudu uvedl, že třetí přístup se postupem času prosadil v
judikatuře Soudu jako dominantní, přičemž na podporu tohoto tvrzení ocitoval
řadu rozhodnutí z poslední doby. Následně konstatoval, že vnitřní rozpornost
judikatury Soudu ohrožuje právní jistotu, předvídatelnost práva a zásadu
rovnosti před zákonem, a proto se rozhodl výklad prvku idem sjednotit. Po
prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl
k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý
„trestný čin“, pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném skutku či v
podstatných rysech totožném skutku.
Dále velký senát Soudu objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje
čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního
stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl
účinků res iudicata. Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný
odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné
(resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné
odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku
je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a
jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Pokud jde o třetí otázku [šlo o dvě řízení (bis)?] velký senát Soudu
rozdělil svoji argumentaci do tří podotázek, a to zda-li:
- existoval v projednávané věci „konečný“ rozsudek,
- brání osvobozující rozsudek stěžovatele aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě,
- zbavilo osvobození stěžovatele postavení oběti.
K první podotázce velký senát Soudu podotkl, že účelem čl. 4 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě je zamezit opakovanému trestnímu řízení, které již bylo jednou
skončeno „konečným“ rozsudkem. Konečným rozsudkem se přitom rozumí rozsudek,
který nabyl účinků res iudicata, tj. pokud jsou vyčerpány všechny řádné opravné
prostředky nebo marně uplynula lhůta pro jejich podání. Dostupnost mimořádných
opravných prostředků tudíž nic nemění na tom, že již existuje „konečný“
rozsudek.
U druhé podotázky velký senát Soudu zdůraznil, že čl. 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě zní „nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán“, a tudíž
obsahuje tři samostatné záruky, a to nebýt:
- trestně stíhán,
- obžalován,
- odsouzen za tentýž trestný čin.
Ve třetí podotázce se velký senát Soudu musel vypořádat se svou
prejudikaturou, zejména ve věcech Z. a F. Nakonec akceptoval, že pokud
vnitrostátní orgány sice zahájí dvě řízení, nicméně posléze uznají porušení
zásady ne bis in idem a poskytnou dostatečnou nápravu (např. ukončením či
anulováním druhého řízení a jeho důsledků), stěžovatel ztrácí status „oběti“. V
opačném případě by totiž na vnitrostátní úrovni nebylo možné napravit tvrzené
porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a princip subsidiarity by
ztratil smysl.
Aplikují-li se výše rozvedené názory velkého senátu Soudu na předmětnou trestní
věc obviněného J. B., lze dospět k níže popsaným závěrům. Současně je potřebné
poznamenat, že před rozhodnutím Nejvyšší soud vyžádal správní spis Oblastního
inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj sp. zn.
1450/51/8.45/08/15.4 a učinil z něj následující zjištění.
Z pravomocného rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký
kraj a Pardubický kraj ze dne 29. 10. 2008, č. j. 1450/51/8.45/08/15.4
(dokument č. 14 správ. spisu), plyne, že obviněnému J. B. byla uložena pokuta
50.000,- Kč za správní delikt ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona č.
251/2005 Sb. na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. s)
zákona č. 251/2005 Sb., kterého se dopustil tím, že
dne 13. 8. 2008 při provádění opravy eternitové střechy objektu ve vlastnictví
Zemědělského družstva M., obec P., porušil povinnost týkající se organizace
práce a pracovních postupů, neboť nezajistil, aby pan S. R. vykonávající práci
na střeše pro J. B., byl chráněn proti propadnutí střešní konstrukcí, jak je
stanoveno v § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb., část VI. bod 1 písm. c) přílohy
tohoto nařízení vlády, neboť pan S. R. propadl střešní krytinou a po pádu
utrpěl vážné zranění, na jehož následky zemřel, tedy pan J. B. porušil
ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., vztahující se k
organizaci práce a pracovních postupů a ochraně osob proti pádu nebo zřícení.
Vůči tomuto rozhodnutí podal obviněný J. B. odvolání, které bylo rozhodnutím
Státního úřadu inspekce práce ze dne 18. 12. 2008, č. j. 3114/1.30/08/14.3
(dokument č. 17 správ. spisu), zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2009, č. j. 22 Ca 90/2009-29
(dokument č. 19 správ. spisu), byla zamítnuta žaloba obviněného proti
konstatovanému rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce. Rozsudek nabyl právní
moci dne 26. 6. 2009.
Předně je nutno souhlasit s obviněným J. B., že v jeho případě správní orgán
rozhodoval a sankci ukládal ohledně totožného skutku, jímž byl obviněný
následně v trestním řízení uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest. Z porovnání skutku, jak je popsán
v pravomocném rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj
a Pardubický kraj ze dne 29. 10. 2008, č. j. 1450/51/8.45/08/15.4 (viz jeho
doslovná citace výše), a skutku, pro který bylo vůči obviněnému zahájeno
usnesením trestní stíhání (č. l. 2 a násl. tr. spisu), byla podána obžaloba (č.
l. 69 a násl. tr. spisu) a byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze
dne 27. 5. 2009, sp. zn. 2 T 60/2009, pravomocně odsouzen (č. l. 97 a násl. tr.
spisu), vyplývá totožnost těchto skutků. Je totiž splněna podmínka vyslovená
velkým senátem Soudu, že totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní
skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a
místě.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda delikt, za který byl obviněný J. B.
správním orgánem postižen, má „trestní“ charakter, tj. posuzoval klasifikaci
deliktu v českém právu, povahu deliktu a povahu a přísnost sankce, která za
protiprávní delikt hrozí.
Z ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve
znění pozdějších právních předpisů (dále jen „zákon č. 251/2005 Sb.“ nebo
„zákon o inspekci práce“), vyplývá, že právnická osoba se dopustí správního
deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že poruší povinnost týkající se
organizace práce a pracovních postupů stanovenou v zákonu o zajištění dalších
podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nařízení vlády, kterým se
stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel
povinen zajistit při práci související s chovem zvířat, nařízení vlády, kterým
se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel
povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru,
nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních
postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy
dopravními prostředky, nařízení vlády o bližších minimálních požadavcích na
bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích a nařízení vlády, kterým
se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě.
Podle § 35 odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb. platí, že na odpovědnost za jednání,
k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se
vztahují ustanovení o odpovědnosti a postihu právnické osoby.
Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují
další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních
vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo
poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, ve znění pozdějších právních
předpisů, zakotvuje, že zaměstnavatel je povinen organizovat práci a stanovit
pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na
pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo zřícení.
Z ustanovení § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb., část VI. bod 1 písm. c)
přílohy tohoto nařízení vlády vyplývá, že zaměstnance vykonávající práci na
střeše je nutné chránit proti propadnutí střešní konstrukcí.
Pokud jde o klasifikaci deliktu, za který byl obviněný J. B. správním orgánem
postižen, je ve shora citovaném ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona č.
251/2005 Sb. charakterizován jako správní delikt. Skutečnost, že byl takto
označen, sama o sobě nevylučuje jeho klasifikaci jako „trestního“ v autonomním
významu Úmluvy. Již dříve byla této problematice věnována pozornost i v
právnické literatuře (např. v publikaci B. Repík: Evropská úmluva o lidských
právech a trestní právo, Orac Praha, 2002, str. 102 a násl.).
Při posuzování povahy předmětného deliktu je potřebné uvést, že zákon o
inspekci práce není právní normou, která by byla adresována všem občanům (jeho
§ 1 stanoví, že tento zákon upravuje zřízení a postavení orgánů inspekce práce
jako kontrolních orgánů na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních
podmínek, působnost a příslušnost orgánů inspekce práce, práva a povinnosti při
kontrole a sankce za porušení stanovených povinností), ale je určena vymezenému
(omezenému) okruhu právnických a fyzických osob. Ustanovení § 30 odst. 1 písm.
s) zákona č. 251/2005 Sb. se týká – obecně řečeno – různé činnosti na úseku
bezpečnosti práce. Toto ustanovení neposkytuje přímo ochranu společenským
zájmům, kterými jsou život a zdraví lidí, jak to výslovně v řadě ustanovení
činí trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních
předpisů) a do 31. 12. 2009 činil trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb., ve
znění pozdějších právních předpisů), byť jeho smyslem je těmto následkům
předcházet. Navíc ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb.
postihuje porušení zmíněných povinností též v případech, kdy k žádnému
škodlivému následku (na zdraví či životě lidí) ani nedošlo. Proto nelze
dovodit, že by účelem zákona o inspekci práce byla ochrana týchž hodnot a
zájmů, které jsou obvykle chráněny ustanoveními trestního práva.
V případě posuzování povahy a přísnosti sankce, která za správní delikt podle §
30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb. hrozí, tak ustanovení § 30 odst. 2
téhož zákona sice umožňuje uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč, avšak pokuta
ve výši řádově statisíců Kč a blížící se této maximální částce, bude evidentně
namístě jen v ojedinělých případech např. rozsáhlejšího, závažnějšího či
opakovaného porušování zmíněných předpisů, jehož se mohou dopustit i právnické
osoby. Současně není možno pominout, že za předmětný správní delikt nelze
uložit žádný jiný (ani přísnější) druh sankce, a to třeba ani zákaz činnosti,
jak to umožňuje např. zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
právních předpisů, o omezení osobní svobody pak ani nemluvě. Ve srovnání s tím
trestní zákon umožňoval do 31. 12. 2009 za způsobení smrti jedné osoby z
nedbalosti uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti (§
224 odst. 1 tr. zák.), trestní zákoník pak stanoví od 1. 1. 2010 za takový čin
trest odnětí svobody vyšší, a to až na tři léta nebo zákaz činnosti (§ 143
odst. 1 trestního zákoníku). Proto sankci, kterou je možné za daný správní
delikt uložit, ani sankci, jež byla obviněnému J. B. správním orgánem uložena –
pokuta ve výši 50.000,- Kč, nelze považovat za „trestní“ sankci, která by byla
„potrestáním“ ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Pro úplnost je možno
poznamenat, že v této relativně mírné sankci nebyl, a ani nemohl být, vyjádřen
způsobený škodlivý následek (smrtelné zranění S. R.), který je nenapravitelný a
jímž obviněný zasáhl do nejdůležitější hodnoty chráněné trestním zákonem,
kterou je lidský život. Peněžitou sankci uloženou ve správním řízení tedy nelze
považovat za adekvátní reakci na zaviněné způsobení smrti člověka, takže nemůže
mít trestněprávní povahu. Jejím smyslem bylo postihnout obviněného za porušení
preventivních povinností vyplývajících z výše citovaných ustanovení § 5 odst. 1
písm. c) zákona č. 309/2006 Sb. a § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb., část VI.
bod 1 písm. c) přílohy tohoto předpisu, nikoli jako pachatele trestného činu
proti životu a zdraví.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze důvodně konstatovat, a to s poukazem na výše
rozvedené skutečnosti, že správní delikt, za který byla obviněnému J. B.
správním orgánem uložena pravomocně sankce, neměl „trestní“ charakter, a tudíž
v důsledku následného trestního řízení a pravomocného odsouzení obviněného
nebyl porušen čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Proto již nebylo namístě
se blíže zabývat předmětnou věcí i z pohledu třetí otázky, jak byla velkým
senátem Soudu vyslovena ve zmíněném rozhodnutí.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin
nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž
se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce
předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS
449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů
soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění
soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav
posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitku obviněného J. B., že
z provedeného dokazování není zřejmé, co bylo příčinou smrti poškozeného a zda
k jeho propadnutí střechou nedošlo z jiných, dosud nezjištěných příčin
nesouvisejících s pracovní činností, kterou vykonával. Touto výtkou jsou
vznášeny výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně hodnocení
ve věci provedených důkazů. Jak již bylo řečeno, v uvedeném směru nelze v
dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Lze připomenout, že každý
dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v
mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až
l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně
uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému
dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech tvrdí, že uvedený skutek není
trestným činem, neboť nejsou naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty
včetně zavinění z nedbalosti. V této spojitosti uvádí, že není dána příčinná
souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, když nebylo prokázáno, že
by zanedbáním základních bezpečnostních opatření při práci ve výškách zavinil
pád poškozeného, jehož následkem byla smrt. Současně upozorňuje, že poškozený
nebyl jeho zaměstnancem, a tudíž nebyl povinen se jeho pokyny řídit. Tyto
námitky obsahově uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
naplňují, neboť je vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud
proto posuzoval, zda skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v
rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů, byl správně právně posouzen.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,
kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Podle § 5 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit
nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal,
že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Objektem trestného činu podle § 224 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální
funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k
náležité činnosti. Jde o trestný čin poruchový (je předpokládána těžká újma na
zdraví nebo smrt), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by
těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem. Z hlediska
jednání, a to znaku objektivní stránky skutkové podstaty, lze tento trestný
čin spáchat, jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2
tr. zák.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
vyplývá, že obviněný J. B. jako osoba samostatně výdělečně činná přibral k
provádění pokrývačských prací na výpomoc S. R., kterého „…nepoučil o
bezpečnosti práce a nestanovil pracovní postup tak, aby bylo zamezeno možnosti
pádu z výšky, nevybavil ho osobními ochrannými prostředky proti pádu z výšky
ani pracoviště nezabezpečil technickou konstrukcí…“, v důsledku čehož jmenovaný
při pohybu po střeše z vlnitého eternitu po prolomení jedné z desek propadl
střechou z výšky 8 metrů na betonovou podlahu, přičemž utrpěl zranění, na
jejichž následky na místě zemřel.
Podle názoru Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění evidentní naplnění
objektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným
včetně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem trestného činu.
Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, respektive
nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času
apod.). V usnesení Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích v
podrobnostech uvedl, že obviněný najal poškozeného S. R. na výpomoc pro práci,
kterou měl on zařídit. Věděl, o jakou práci se jedná, vyslal poškozeného na
střechu bez jakéhokoliv zajištění, ačkoliv věděl o špatném stavu střechy. S
ohledem na své postavení a živnostenské oprávnění v oboru pokrývačství dobře
věděl, co v případě špatného šlápnutí na takové střeše, a to bez zajištění,
hrozí. Odvolací soud na str. 4 usnesení též konstatoval: „V důsledku jeho
pokynu poškozený opravoval střechu, a poté, kdy se pohyboval k místu opravy,
kam byl obžalovaným naváděn, došlo k jeho propadnutí střechou na zem a
následkem toho k úmrtí.“ Oprávněně podtrhl: „Poškozený jednal na pokyn
obžalovaného, a pokud došlo k jeho pádu ze střechy, lze v jednání obžalovaného,
který žádným způsobem nezajistil bezpečnost poškozeného minimálně tak, jak mu
ukládá zákoník práce, dovozovat příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a
způsobeným následkem.“
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že střecha, na které
poškozený S. R. pracoval, byla z vlnitého eternitu, starší v nepříliš dobrém
stavu s posunutými šablonami a s děrami, které bylo nutné zalepovat asfaltovými
pásy. Bylo tedy zřejmé, že eternit v takovém stavu může být křehký a že hrozí
prolomení a propadnutí osoby, která se po něm pohybuje. Pokud na tyto
skutečnosti následně odvolací soud poukázal v usnesení na str. 4 a zdůraznil,
že „…obžalovaný dobře věděl, jakým způsobem se poškozený pohybuje po střeše,
nijak speciálně ho nepoučil a nezajistil žádné prostředky, které by ho
ochránily proti pádu či propadnutí střechou…“, tak důvodně dospěl k závěru o
naplnění vědomé nedbalosti v jeho jednání ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) tr.
zák. Dovolací soud pouze dodává, že obviněný věděl, že může způsobem v trestním
zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených
důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Ve svém jednání nedodržel míru
opatrnosti, kterou měl a byl schopen jako osoba provozující živnost
pokrývačství v konkrétním případě vynaložit.
Ze skutkového zjištění je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že mezi obviněným J.
B.a poškozeným S. R. byla uzavřena ústní dohoda o pracích konaných mimo
pracovní poměr a nikoliv smlouva o dílo ve smyslu ustanovení § 536 a násl.
obch. zák., což Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích oprávněně
konstatoval na str. 3 usnesení. To plyne z výpovědi obviněného, ve které u
hlavního líčení ke spolupráci s poškozeným S. R. mimo jiné uvedl: „On mě občas
chodil pomáhat, většinou to bylo tak, že jsem mu za to koupil jídlo nebo jsem
pomohl já jemu… V Ch. je P. tam jsme měli opravovat střechu na hospodářské
budově zemědělského družstva. Střecha byla z vlnitého eternitu a domluvili jsme
se, že pan R. vyleze na střechu, bude chodit po střeše a já s panem B. budeme
chodit dole a říkat mu, kde do střechy prosvítá světlo, a tudíž, kde jsou díry.
On to shora nemohl dobře poznat. Když jsme objevili nějakou proraženou díru,
tak pan R. měl u sebe propan butanovou láhev, hořák a nařezané pláty asfaltové
lepenky a tyto díry překryl a přitavil asfalt“ (vše na str. 94 tr. spisu).
Současně není podstatné, zda šlo o dohodu o provedení práce (§ 75 zákoníku
práce) nebo o dohodu o pracovní činnosti (§ 76 zákoníku práce), přičemž na
vztah mezi obviněným a poškozeným se vztahovalo ustanovení § 77 zákoníku práce
včetně ustanovení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (§ 101 a násl.
zákoníku práce). Poškozený ani nesplňoval náležitost být subjektem smlouvy
podle ustanovení obchodního zákoníku (nebyl podnikatelem), jak na tuto i další
skutečnosti důvodně upozorňuje též státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
S ohledem na charakter dovolacích námitek Nejvyšší soud považuje za potřebné
poznamenat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se
nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která
spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele
zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. To platí i
ohledně tvrzení obviněného, že před výstupem na střechu sdělil poškozenému, že
v autě je pás a lano. Jelikož poškozený nebyl při pádu pásem ani lanem zajištěn
(o čemž obviněný jednoznačně věděl), tak i na jeho straně odvolací soud shledal
na str. 4 usnesení určitou míru spoluzavinění, avšak větší míru odpovědnosti
oprávněně konstatoval u obviněného. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný J. B.
měl trvat na použití ochranných a jistících prostředků poškozeným, a pokud by
to S. R. odmítl akceptovat, tak měl spolupráci s ním ukončit. Navíc příčinná
souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná
a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele
(srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). K takové skutečnosti však v
posuzované věci rozhodně nedošlo.
Nejvyšší soud konstatuje, že jednáním zjištěným v soudním řízení obviněný J. B.
naplnil všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti způsobil smrt. Společenská
nebezpečnost jeho jednání, jinak osoby, která předtím žila řádným životem,
spočívá zejména ve významu porušeného zájmu chráněného trestním zákonem.
Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení
důvodně ztotožnil v napadeném usnesení též Krajský soud v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích a argumentačně je přiléhavým způsobem doplnil, odpovídá
ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí i tzv. právní
věta. Námitky, které obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k