USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podal obviněný M. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 3 To 158/2018, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T
86/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 T
86/2017, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“) shledán vinným přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem
popsaným ve výroku daného rozsudku.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst.
1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvanácti měsíců. Podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo
rovněž ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.
6. 2018, sp. zn. 3 To 158/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný
dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a j)
tr. ř.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve
připomněl, že v řízení před soudem prvního stupně upozorňoval na rozpory mezi
výpovědí poškozené a objektivními skutečnostmi, v jejichž kontextu tato nedává
smysl, pročež ji označil za nevěrohodnou. Naproti tomu poukázal na svou
výpověď, která podle něj nepostrádá vnitřní logiku a konzistenci. Poté namítl,
že rozhodnutí odvolacího soudu svědčí o zjevné absenci srozumitelného
odůvodnění a nabízí extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními
závěry o vině a uložených sankcích, neboť nehodnotí faktický stav a „podmínky
na jeho straně“. Interpretaci zákona ze strany soudů obou stupňů označil za
nepředvídatelnou, nerozumnou, nekorespondující s fixovanými závěry soudní praxe
a svévolnou. K rozhodnutí odvolacího soudu nadto uvedl, že je tendenční a ryze
účelové, neboť důkazy interpretuje značně zkresleně a jednostranně. Dále
namítl, že soud prvního stupně nehodnotil veškeré důkazy provedené v hlavním
líčení v jejich celkovém souhrnu v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., takže odvolací
soud měl do jejich hodnocení zasáhnout. Soudu druhého stupně dále vytknul, že
se nevypořádal s tím, že k datu spáchání souzeného skutku (18. 1. 2017) mu
nebyla praktickou lékařkou ukončena pracovní neschopnost z důvodu léčení
zraněného ramene, jež vyžadovalo nošení ortézy mimo domov. Poukázal též na
skutečnost, že ulice XY v XY (kde k činu mělo dojít) je ulicí spíše
frekventovanou, zejména v době ranní a odpolední špičky. Následně soudům obou
stupňů vytknul, že neprovedly navrhovaný důkaz výslechem lékařky P. S.,
sexuoložky, nevyžádaly si od ní lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu, ani se
s těmito důkazy v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nevypořádaly, takže v daném
směru navrhl doplnit dokazování. Dodal, že jeho stav z prosince 2016 zachycený
v lékařské zprávě a doplněný výslechem ošetřujícího lékaře má pro hodnocení
jeho stavu v lednu 2017 větší vypovídací hodnotu než jakékoliv vyšetření ex
post, navíc provedené o cca rok později. V návaznosti na to namítl, že
nezákonným postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a
že provedené důkazy nepostačují k rozhodnutí o jeho vině bez důvodných
pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Dále v dovolání navrhl doplnit
dokazování zprávou Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) k počasí pro dny
17. - 18. 1. 2017 z důvodu výhrad orgánů činných v trestním řízení k jeho
tvrzení o problematické schůdnosti cesty. Své námitky směřoval rovněž vůči
výroku nalézacího soudu, který označil za rozporný s výpovědí poškozené ohledně
časových údajů, a dodal, že poškozená si jako dítě mohla vymýšlet. Poté se
zaměřil na zpochybnění „úředního záznamu o šetření ze dne 1. 2. 2017
spolužačkami H. J.“ s tím, že u něj nebyla dodržena účast pedagoga, ani z něj
neplyne jejich poučení či formulace jim kladených otázek. V dané souvislosti
upozornil též na to, že podle daného úředního záznamu tyto spolužačky s
poškozenou předtím o věci několikrát hovořily, takže není zřejmé, zda dne 1. 2.
2017 zmiňovaly to, o čem mluvily s poškozenou, nebo to, co jim bylo nastíněno
orgány činnými v trestním řízení. Tvrzení nalézacího soudu, že dne 18. 1. 2017
neměl ortézu, označil za neprokázané a uvedl, že jelikož měl pravou ruku v
důsledku nošení ortézy „mimo provoz“ a v levé ruce držel batoh, pravou ani
levou rukou nemohl nikoho držet či někam natlačovat. Stranu ortézy zmínil také,
že ji nemohla vidět ani svědkyně T. O., která se navíc soustředila na
komunikaci s mobilem. Výpověď poškozené tudíž považoval za osamocenou, k čemuž
dodal, že nebyly zachyceny žádné stopy, ani nebyl vyslechnut žádný kolemjdoucí
svědek.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. uvedl, že
samo doporučení znalců – lékařů ohledně vhodnosti uložení ochranného léčení
není podle judikatury dostatečné pro řešení této otázky. V daném kontextu
zdůraznil, že jelikož žádný trestný čin nespáchal, není namístě ani uložení
ochranného opatření. Nadto poznamenal, že za odborníkem z vlastní iniciativy
dochází, načež vyjádřil přesvědčení, že jeho stav je dlouhodobě stabilizovaný,
jinak by ošetřující lékařka provedla záznam, předepsala mu léky nebo mu určila
„program“. Nad rámec shora již prezentovaných výhrad v závěru v obecnosti
zmínil, že soudy se mají zabývat i vhodností aplikace zásady subsidiarity
trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a soudu druhého stupně vytknul,
že pouze odkazuje na rozhodnutí nalézacího soudu, aniž by dodržel všechny
zásady při hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 tr. ř.,
pročež je jeho rozhodnutí zatíženo vadou extrémního nesouladu a rovněž je
překvapivé.
7. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil usnesení soudu druhého stupně, jakož i všechna další na něj
obsahově navazující rozhodnutí, a podle § 265m odst. 1, 2 tr. ř. sám ve věci
rozhodl, popř. podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Vzhledem ke skutečnosti, že v daném vyjádření nebyly vzneseny
žádné nové argumenty, jež by nezazněly již v předchozích fázích tohoto řízení,
Nejvyšší soud neshledal důvod pro jeho zaslání obviněnému, resp. jeho obhájci.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho
odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 3 To 158/2018, je přípustné z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou
oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném
zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
13. Důvodem dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je
nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranného opatření.
Nesplnění zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení, jež jsou stanoveny
v § 99 tr. zákoníku, může spočívat např. v tom, že pachateli bylo uloženo
ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přestože vzhledem k
jeho osobě je zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout, nebo že bylo
pachateli uloženo ochranné léčení podle § 99 odst. 1 nebo 2 písm. a) tr.
zákoníku, ačkoliv jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, anebo že bylo
pachateli uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho
zjištěné nemoci.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o
něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat
zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. S přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek (které jsou navíc jen
opakováním výhrad vznesených již v řízení před soudy nižších stupňů) však nutno
konstatovat, že tyto směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Těžisko
argumentace obviněného totiž spočívá v tom, že odvolací soud vůbec nehodnotil
důkazy (popř. že své rozhodnutí zatížil vadou extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovými závěry), ačkoliv je hodnotit měl, neboť
hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně je v rozporu s pravidly
formální logiky. Obviněný tak soudům obou stupňů vytýká nesprávné (tendenční a
jednostranné) hodnocení provedených důkazů a chybná skutková zjištění, jakož i
vadné a neúplné dokazování (zejména neprovedení jím navržených lékařských zpráv
a výslechu P. S., které spolu se zprávou ČHMÚ proto navrhuje provést v řízení
před dovolacím soudem). Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a
předkládá vlastní verzi skutkového děje (že měl na pravé ruce ortézu, takže
poškozenou nemohl napadnout), z čehož dovozuje závěr, že se souzeného skutku
nedopustil. Výhradně o tyto skutkové a procesní námitky pak opírá své tvrzení o
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Obviněný tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších
stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení
soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně
právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naproti
tomu spatřuje v porušení procesních ustanovení § 125 odst. 1 tř. ř. a § 134
odst. 2 tr. ř., jakož i procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř., což ostatně sám v dovolání opakovaně konstatuje. Takové námitky však
pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
18. K tomu Nejvyšší soud v obecnosti připomíná, že zásadu, podle níž ve
vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího
soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno)
v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do
kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde
rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo
procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut
nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným
způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění
skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní projednávané věci není
dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení. K výhradám vztaženým k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se přesto alespoň ve
stručnosti vyjádří, předně však v daném kontextu považuje za nezbytné
podotknout, že extrémní nesoulad ve shora vymezeném smyslu není dán pouze tím,
že některý z provedených důkazů je v rozporu se skutkovými zjištěními soudů.
Taková důkazní situace je naopak zcela běžná (zejména, pokud se obviněný
nedozná, resp. pokud předkládá vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od
skutkových závěrů plynoucích z dalších provedených důkazů, jako je tomu v nyní
posuzovaném případě). Ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. přitom postačí, pokud
důkazy, o něž se opírají skutková zjištění soudů, tvoří ve svém souhrnu
logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na
sebe navazujících důkazů, které ve svém celku shodně a spolehlivě prokazují
skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí ve věci.
20. Takovým je z hlediska skutkových zjištění soudů nižších stupňů i
nyní posuzovaný případ. Soudy totiž opřely své skutkové závěry o vině
obviněného o výpověď poškozené, která je podpořena výpovědí jejích rodičů na
straně jedné a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
sexuologie, jakož i provedenými listinnými důkazy na straně druhé. Naproti tomu
stojí osamocené tvrzení obviněného, že se souzeného skutku nedopustil, neboť v
dané době nosil na pravé ruce ortézu, které není podpořeno žádným jiným důkazem
(jak přiléhavě konstatují soudy obou stupňů, nevyplývá ani z příslušných
lékařských zpráv) a bylo bezpečně vyvráceno výpovědí poškozené. Soudy obou
stupňů se přitom zabývaly nejen touto skutkovou verzí obviněného, nýbrž i jeho
námitkami stran výpovědi poškozené, kterou hodnotily pečlivě i s přihlédnutím k
dalším provedeným důkazům, načež dospěly k závěru o její věrohodnosti. Již na
tomto místě nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů vycházely při
vyvozování svých skutkových závěrů z výpovědi poškozené jako přímého
usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by
jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách,
resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11.
2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). K tomu dlužno dodat, že existence případného
extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení
důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
21. K výhradám obviněného vůči neprovedení jím navržených důkazů v
řízení před soudy nižších stupňů je zapotřebí konstatovat, že jak soud prvního
stupně, tak soud odvolací se jeho důkazními návrhy výslovně zabývaly a jejich
zamítnutí z důvodu nadbytečnosti dostatečným způsobem odůvodnily (viz str. 6-7
protokolu o hlavním líčení, str. 2-3 usnesení odvolacího soudu). Jejich
postupem tudíž nedošlo k pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů. Nadto lze
poznamenat, že nalézací soud vícerým důkazním návrhům obhajoby vyhověl, popř.
některé sám obstaral, takže námitky stran jednostranného přístupu k provádění a
navazujícího hodnocení důkazů jsou i z tohoto pohledu liché. Pokud pak obviněný
činí důkazní návrhy v rámci podaného dovolání, postačí vedle již uvedených
skutečností připomenout, že tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy) nejsou v
dovolacím řízení přípustná (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č.
2/1996 Sb. rozh. tr.).
22. Ohledně zpochybňovaného úředního záznamu ze dne 1. 2. 2017 je
potřeba v souladu s vyjádřením soudu druhého stupně uvést, že tento nebyl
předmětem dokazování v řízení před nalézacím soudem, který k němu nikterak
nepřihlížel ani v rámci svých hodnotících úvah při vyvozování skutkových
závěrů. Nad rámec toho lze zmínit, že v případě daného úředního záznamu se
nejednalo o výslech spolužaček poškozené (který by musel být zaznamenán formou
protokolu), takže nebylo potřeba dodržovat procesní náležitosti, jež jsou
vyžadovány pro výslech osob mladších osmnácti let ve smyslu § 102 tr. ř.
23. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem je zapotřebí podotknout, že
soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na
tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace,
provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5
tr. ř.) a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy
a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením (plně odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.),
učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení věci i
přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se po dostatečně provedeném
přezkumu ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu a nad rámec
jeho úvah se pečlivě zabýval i opakovanými námitkami obhajoby. Rozhodnutí soudů
nižších stupňů tudíž nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
(rozsudek soudu prvního stupně), popř. § 134 odst. 2 tr. ř. (usnesení
odvolacího soudu), takže jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem
Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu
prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a
provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není
extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
24. V těchto souvislostech je vhodné poukázat i na závěry Ústavního
soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že
ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2
Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší
soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva
a svobody (srov. čl. 4 Ústavy), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy
prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy.
Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky
nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu
nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení
před soudy nižších stupňů.
25. Činí-li obviněný za této situace kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho
dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že
jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání
irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak,
že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
26. Zdánlivě formálně relevantní námitkou by se na první pohled mohla
jevit konstatace obviněného, že soudy mají při vyvozování trestní odpovědnosti
zvažovat i vhodnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku. K této ryze obecné proklamaci však obviněný nevztahuje
žádné konkrétní argumenty, přičemž úkolem Nejvyššího soudu není dotvářet
dovolací argumentaci za obviněného. Pouze pro úplnost lze uvést, že soud
prvního stupně se i tímto aspektem v rámci právní kvalifikace posuzovaného
skutku explicitně zabýval a k uvedené zásadě významně přihlédl i při ukládání
trestních sankcí, když obviněnému vyměřil trest odnětí svobody na spodní
hranici zákonné trestní sazby, a to navíc „pouze“ v podmíněné formě.
27. V obdobném smyslu se nutno vyjádřit i k výtkám uplatněným ve vztahu
k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., jelikož obviněný ani
v tomto směru neučinil žádné relevantní výhrady (nenamítl, že by v jeho případě
nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení), když pouze
opakoval své skutkové a procesní námitky, že se posuzovaného skutku nedopustil,
popř. že nalézací soud vycházel při ukládání ochranného opatření pouze z
doporučení znalce, k čemuž vyjádřil své přesvědčení, že jeho stav je dlouhodobě
stabilizovaný. Uvedené námitky se proto s dovolacím důvodem podle § 265b odst.
1 písm. j) tr. ř. po formální stránce míjí. Nad rámec toho lze stručně
poznamenat, že soud prvního stupně se podmínkami uložení ochranného léčení v
dostatečné míře zabýval, přičemž nevycházel pouze z doporučení znalce, jak
tvrdí obviněný (přihlédl mj. k listinným důkazům stran jeho předchozího léčení)
a související úvahy v odůvodnění svého rozsudku náležitě vyjádřil (viz str. 6-7
jeho rozsudku). V případě obviněného byly splněny i zákonné podmínky pro
uložení ochranného léčení, které mu navíc bylo po pečlivé úvaze nalézacího
soudu stanoveno v mírnější – ambulantní – formě.
28. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání
obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl
v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného
projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu