Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby „Nejvyšší soud
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2005, č. j. 4 To 61/2005, v
celém rozsahu zrušil, to při současném zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém
Jičíně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 21 T 89/2004-68, co by součásti řízení
napadenému rozhodnutí předcházejícího.“
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co
zrekapituloval závěry soudů obou stupňů, jakož i námitky dovolatele, vyložil,
že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání. Konstatoval, že hlavní líčení dne 29. 9. 2004 bylo skutečně konáno v
nepřítomnosti obviněného. V této souvislosti uvedl, že pozitivní i negativní
podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou uvedeny v
ustanovení § 202 odst. 2, 4, 5 tr. ř., přičemž dovolatel nenamítá, že by tato
ustanovení byla v některém směru porušena. Dodal, že při posuzování této
problematiky je třeba vzít v úvahu též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále „Listiny“), podle kterého má každý mj. právo, aby jeho věc byla
projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. I při formálním splnění podmínek podle § 202 odst. 2, 4, 5 tr. ř.,
proto bude na místě, aby soud nekonal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného
v případě, kdy obviněnému nějaké objektivní důvody brání v osobní účasti u
hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů včas sdělí a doloží soudu a
požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno. K tomu však státní zástupce připomněl,
že obviněný I. H. byl od 22. 9. 2004 v pracovní neschopnosti s diagnosou tzv.
tenisového lokte, přičemž samotná okolnost, že je nějaká osoba v pracovní
neschopnosti má význam především z hlediska pracovního práva a nemocenského
pojištění. Nelze „automaticky“ dovozovat, že obviněný, který je v pracovní
neschopnosti, není schopen osobní účasti u hlavního líčení. Naopak, v předmětné
trestní věci lze i bez odborných znalostí z oblasti medicíny učinit závěr, že
výše uvedené onemocnění obviněnému v účasti u hlavního líčení nebránilo;
obviněný navíc doklad o své pracovní neschopnosti předložil soudu prvního
stupně až dodatečně. Soud prvního stupně tedy neporušil žádné ustanovení
trestního řádu ani výše uvedený čl. 38 odst. 2 Listiny, pokud provedl hlavní
líčení v nepřítomnosti obviněného. V souvislosti s veřejným zasedáním před
odvolacím soudem pak státní zástupce uvedl, že i ze samotné argumentace
obviněného vyplývá, že byl tomuto jednání osobně přítomen, a porušení
ustanovení o přítomnosti obviněného tak v této fázi trestního řízení
nepřicházelo v úvahu.
Dále státní zástupce vyložil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. s tím, že je dán v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takovéto rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Připomněl, že obviněný opřel svoje
dovolání o obě varianty tohoto dovolacího důvodu. Konstatoval, že uplatnění
první varianty, tj. zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
splnění procesních podmínek však v dané věci nepřicházelo v úvahu, neboť tato
vada je dána pouze v případě, kdy soud druhého stupně zamítl nebo odmítl
opravný prostředek pouze z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu
rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv bylo jeho povinností takový přezkum
provést. Taková procesní situace však v předmětné trestní věci nenastala, neboť
odvolací soud podané odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkumu
rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel odvolacímu soudu fakticky vytýká
nedostatečnou kvalitu jeho přezkumné činnosti a nerespektování procesních práv
obviněného v průběhu veřejného zasedání. Uvedené námitky citovanému ani jinému,
dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Protože řízení před soudem prvního
stupně nebylo zatíženo vadou uvedenou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř., nelze dovozovat, že by odvolání obviněného I. H. bylo zamítnuto i přes
existenci tohoto dovolacího důvodu. V návaznosti na výše uvedené státní
zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného I. H. jsou zjevně nedůvodné a
v případě námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. navíc část námitek tomuto dovolacímu důvodu ani obsahově
neodpovídá. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i v případě jiného nežli navrhovaného
rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a uložen mu trest.
Obviněný I. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné
dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze
považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného
zasedání, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána
v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38
odst. 2 Listiny). V této souvislosti je třeba připomenout, že podle § 202 odst.
2 tr. ř. lze hlavní líčení provést v nepřítomnosti obžalovaného tehdy, když má
soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout
i bez přítomnosti obžalovaného, za předpokladu, že
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu
líčení včas a řádně předvolán
b) o skutku, který je předmětem obžaloby byl obžalovaný už některým
orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o
zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost
prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).
V dané věci Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněnému I. H. bylo předvolání
k hlavnímu líčení nařízenému na den 29. 9. 2004 doručeno spolu s obžalobou do
vlastních rukou dne 4. 9. 2004 a poté ještě dne 15. 9. 2004 a tudíž lze
konstatovat, že obžaloba byla řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení
včas a řádně předvolán. V návaznosti na usnesení o zahájení trestního stíhání
(viz č. l. 33, 34 spisu), které bylo obviněnému doručeno dne 28. 5. 2004 (viz
dodejka na č. l. 34 p. v. spisu) je třeba učinit závěr, že ustanovení o
zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) bylo dodrženo. Z protokolu o
výslechu obviněného ze dne 7. 6. 2004 (viz č. l. 35-37 spisu) je zřejmé, že
obviněný byl orgánem činným v trestním řízení vyslechnut o skutcích, které byly
předmětem obžaloby, byl poučen o svých právech včetně práva uvádět důkazy k
obhajobě a činit návrhy a byl upozorněn na možnost prostudování vyšetřovacího
spisu. Soudu prvého stupně pak nelze vytýkat, jestliže shledal, že věc bylo
možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez
přítomnosti obviněného. K uvedenému je ovšem na místě dodat, že dovolatel
nenamítl, že by citované zákonné ustanovení bylo porušeno.
Namítl-li dovolatel, že bylo jednáno v jeho nepřítomnosti i přesto, že byl
omluven a žádal o odročení hlavního líčení, pak je třeba zdůraznit, že ve spise
není obsažena v písemné podobě žádná řádná omluva obviněného z hlavního líčení
ani jeho žádost o odročení tohoto jednání. Toliko v písemném vyhotovení
protokolu o hlavním líčení se uvádí: „Obžalovaný: I. H. – nikdo – omluven“. Jak
dovolací soud zjistil poslechem záznamu pořízeného o průběhu hlavního líčení,
podle sdělení předsedy senátu soudu prvního stupně se obviněný velmi krátce
před hlavním líčením pouze telefonicky omluvil s tím, že se k hlavnímu líčení
nedostaví z důvodu rehabilitace, kterou má absolvovat, přičemž nežádal o
odročení hlavního líčení. Doklad o své pracovní neschopnosti soudu zaslal až
následně po předmětném hlavním líčení. Ostatně ani z odvolání, které dovolatel
podal proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by
nalézací soud žádal o odročení hlavního líčení. Lze tedy učinit závěr, že
dovolatel svoji neúčast u hlavního líčení neomluvil řádně (především náležitě
nedoložil, i když mu v tom nic nebránilo, důvod své nepřítomnosti) a nežádal o
odročení hlavního líčení.
Dále je nutno zdůraznit, že z ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že
zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou
nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho
nepřítomnosti. Soud prvního stupně tudíž nemohl nijak porušit toto zákonné
ustanovení jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže
obviněný svou nepřítomnost předem (nikoli však řádně) omluvil a jako důvod své
nepřítomnosti uvedl rehabilitaci (tedy pracovní neschopnost). Dovolání se tudíž
opírá o okolnosti, které jsou z hlediska zákonných předpokladů k provedení
hlavního líčení bez přítomnosti obviněného nerozhodné (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Obviněný v dovolání ostatně
ani neuvedl, které konkrétní zákonné ustanovení považoval za porušené.
Ve shodě se státním zástupcem je pak na místě uvést (byť v tomto směru obviněný
žádné konkrétní námitky neuplatnil), že se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny má soud vážit, zda konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i
tehdy, jsou-li podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. splněny. Zpravidla
proto nebude možné provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě,
kdy mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení,
obviněný existenci těchto důvodů včas sdělí a řádně doloží soudu a požádá, aby
hlavní líčení bylo odročeno (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004). V těchto souvislostech je ovšem
třeba opětovně zdůraznit, že obviněný se omluvil způsobem, který nelze
považovat za řádný, a nepožádal o odročení hlavního líčení.
Postupem soudu prvního stupně, pokud provedl hlavní líčení v nepřítomnosti
obviněného, tudíž nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Nad rámec těchto skutečností lze ještě poznamenat, že potvrzení o pracovní
neschopnosti, které ovšem obviněný soudu doručil až dodatečně a bez jakéhokoliv
bližšího vysvětlení, se vystavuje pro účely sociálního zabezpečení a pro
pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993
Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Potvrzení lékaře, že ve smyslu § 2
této vyhlášky uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje,
že obviněný současně není schopen dostavit se k hlavnímu líčení (viz přiměřeně
již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo
442/2003). Podle zjištění odvolacího soudu přitom byl obviněný od 22. 9. 2004 v
pracovní neschopnosti s onemocněním, které mu reálně nebránilo v účasti na
hlavním líčení.
Jestliže dovolatel tvrdil, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při
veřejném zasedání, pak se patří zdůraznit, že toto tvrzení nelze považovat za
opodstatněné, neboť veřejnému zasedání odvolacího soudu byl dovolatel, byť s
jistým (nikoli však významným) zpožděním, osobně přítomen. Ve shodě se státním
zástupcem lze proto uzavřít, že v této fázi trestního řízení porušení
ustanovení o přítomnosti obviněného již vůbec nepřicházelo v úvahu.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít,
neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací
řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání
po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Výhrady, že
odvolací soud dovolatele před započetím výslechu v rámci provádění dokazování v
odvolacím řízení nepoučil o jeho právech a neumožnil mu mluvit jako poslednímu
při konečném návrhu podle § 235 odst. 3 tr. ř., pak nelze podřadit nejen pod
citovaný, ale ani jiný důvod dovolání. K druhé alternativě je třeba uvést, že
konkrétní námitky, jež obviněný v rámci svého dovolání relevantně uplatnil,
vzhledem ke skutečnostem výše rozvedeným nelze považovat za opodstatněné [v
řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl dán důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř.].
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného I. H. odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý