USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2019 o dovolání,
které podala obviněná M. (dříve M.) J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY,
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10
To 135/2018-1776, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Náchodě pod sp. zn. 11 T 153/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 4. 2018, č. j. 11 T
153/2015-1726, byla obviněná M. (dříve M.) J. (dále „obviněná“, příp.
„dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
si bez vědomí klientky Pečovatelské služby v J., V. Ch., nar. XY, ponechala pro
svoji potřebu její finanční prostředky ve výši 20.000 Kč, které jí byly svěřeny
na základě „Předávacího protokolu“ ze dne 18. 1. 2013, sepsaného mezi M. (dříve
M.) J., vedoucí Pečovatelské služby J., a předávající V. Ch., trvale bytem XY,
XY, na základě kterého měly být tyto finanční prostředky uloženy v trezoru
pečovatelské služby, přičemž M. (dříve M.) J. při ukončení pracovního poměru a
„Dohody o provedení práce“ ze dne 28. 6. 2013, tyto finanční prostředky nové
vedoucí Pečovatelské služby v J., P. P., na základě „Předávacího protokolu“ ze
dne 15. 7. 2013, nepředala, ale předala je až dne 13. 11. 2013 poté, co byly v
dané věci zahájeny úkony trestního řízení, a to prostřednictvím své sestry E.
J., sociální pracovnici v Oblastní nemocnici N., M. R., kde byla paní Ch.
hospitalizována, čímž způsobila poškozené V. Ch., nar. XY, škodu v celkové výši
20.000 Kč.
2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle § 206 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, jehož výkon jí byl
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v
Hradci Králové usnesením ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10 To 135/2018-1776, jímž
ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala
obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Moravce, Ph.D. dovolání,
jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., neboť
má za to, že v odvolacím řízení rozhodl vyloučený soudce a soudy skutek
nesprávně právně posoudily. Současně vznesla námitku, že rozhodnutí odvolacího
soudu je založeno na zjištěních, jež jsou v extrémním rozporu s provedeným
dokazováním.
5. Nesprávné právní posouzení skutku se podle dovolatelky promítá a) ve
vadném posouzení objektivní stránky trestného činu, jelikož nebylo prokázáno,
že by jednala v rozporu s ujednáním s poškozenou Ch., b) v chybném posouzení
subjektivní stránky trestného činu, neboť odvolací soud se odmítl zabývat tím,
v čem spočívá její úmysl nakládat s finančními prostředky svěřenými jí
poškozenou jako s vlastními, a c) v nepřezkoumatelnosti posouzení jednání
obviněné v právním omylu.
6. Obviněná s odkazem na odůvodnění usnesení odvolacího soudu
připomenula, že samotné neuložení finančních prostředků do trezoru nelze
pokládat za jednání přisvojující. Za defraudační je možné považovat pouze
takové jednání, které trvale odstraňuje svěřené finanční prostředky z dispozice
poškozené; v tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo
219/2018, jehož závěry nastínila. Její jednání nelze pokládat za rozporné se
základním účelem svěření. Ten spočíval v opatrování finančních prostředků pro
poškozenou, která si to přála. Finanční prostředky měla neustále ve svém držení
a byla připravena, je poškozené předat zpět. Nejednala v rozporu s ujednáním s
poškozenou, neboť doba, po kterou jí byly finančních prostředky svěřeny, nebyla
sjednána. Nebylo rovněž prokázáno, že by byla v prodlení s předáním svěřených
věcí.
7. Podle obviněné nebyla naplněna ani subjektivní stránka přečinu.
Zavinění musí být popsáno a prokázáno, a to i v případě omisivních deliktů.
Skutková věta odsuzujícího rozsudku však její úmysl nevyjadřuje a omezuje se
pouze na konstatování, že finanční prostředky poškozené nepředala bezprostředně
po ukončení pracovního poměru u pečovatelské služby. Soud prvního stupně se
nevypořádal s jejími námitkami, že byla nečinná z důvodu svého pracovního
vytížení. Odsuzující rozhodnutí je založeno na nepřípustné presumpci úmyslu
přisvojit si finanční prostředky. Žádné konkrétní skutkové okolnosti její úmysl
neprokazují.
8. Skutkové závěry odvolacího soudu (obsažené v bodech 12. a 14.)
považuje za extrémně rozporné s provedeným dokazováním (blíže rozvedené i v
části VI. dovolání). Není pravdou, že se k předávacímu protokolu jí vystavenému
dostal bratr poškozené J. K. zcela náhodně, neboť ho nalezl v osobních věcech
poškozené po její smrti, tj. v době, kdy již finanční prostředky dávno nebyly v
její dispozici. Za excesivní považuje i závěr odvolacího soudu, podle něhož
jednala teprve v reakci na nález předávacího protokolu. Předání svěřeného
obnosu předcházelo nálezu protokolu, což plyne i z výpovědi svědkyně R. Závěr o
tzv. extrémním nesouladu spatřuje v nesprávném závěru, že jednala pod tlakem
iniciativy policejního orgánu. Jednala prokazatelně předtím, než se mohla
dozvědět o úkonech orgánů činných v trestním řízení. Tím došlo k porušení práva
na spravedlivý proces a presumpce neviny.
9. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s námitkou, že jednala v
omluvitelném právním omylu. Jeho odůvodnění považuje za nepostačující a
nepřezkoumatelné. Pokud soud uzavřel, že jednala způsobem, jenž maří základní
účel svěření, měl by jednoznačně identifikovat právní povinnost, kterou
porušila, posoudit její vědomost o protiprávní povaze jejího jednání a
vyhodnotit, zda bylo možné se omylu vyvarovat. Z argumentace odvolacího soudu
nelze naznat, z jakých skutečností vyvozuje, že se omylu mohla vyvarovat. Má
důvodně za to, že její rozhodnutí vrátit svěřené finanční prostředky přímo
poškozené, není jednání protiprávní, ani trestné.
10. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů obviněná odůvodnila tím, že
předseda senátu odvolacího soudu byl vyloučen z projednávání věci. Důvodem je
jeho účast na rozhodování odvolacího soudu o odvolání státního zástupce, kdy
soudu prvního stupně uložil, jakým způsobem má hodnotit důkazy. V takovém
případě nebylo možné nepodjaté rozhodování předsedy senátu o jí následně
podaném odvolání. Hodnocení důkazů nalézacím soudem není výsledkem autentického
přesvědčení soudu prvního stupně, nýbrž opakované kasace jeho rozhodnutí
odvolacím soudem a aplikace § 259 odst. 5 tr. ř. Zrušení zprošťujících rozsudků
soudu prvního stupně není výsledkem odlišného právního názoru, nýbrž odlišného
hodnocení důkazů. Odvolací soud žádné důkazy neprováděl a hodnotil ty, jež před
ním provedeny nebyly, a to v neveřejném zasedání. Odvolacímu soudu nenáleží
změnit hodnocení důkazů, které sám neprovede. V tomto kontextu vznesla námitku
porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
11. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10 To 135/2018-1776,
a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 4. 2018, č.
j. 11 T 153/2015-1726, a ve věci sám rozhodl tak, že ji zprošťuje obžaloby.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“). Ta k obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla (poté, co zrekapitulovala
předcházející průběh řízení ve věci), že trestní řád neobsahuje žádné
ustanovení, které by vylučovalo soudce, jenž by opakovaně rozhodoval v téže
trestní věci, i kdyby se jednalo o soudce nadřízené instance. Trestní řád
naopak v § 264 odst. 1 tr. ř. a § 270 odst. 4 tr. ř. stanoví závaznost právního
názoru instančně nadřízeného soudu v konkrétní věci pro soud instančně
podřízený, kdy součástí právní kultury a prvkem právní jistoty je i požadavek
předvídatelnosti aplikace práva. Z tohoto pohledu, pokud v téže věci v průběhu
trestního řízení nedojde ke změnám v relevantních skutkových či právních
okolnostech, nemůže ani instančně nadřízený soud bez dalšího libovolně měnit
své závěry. Pokud rozhoduje znovu ve stejné věci, je vázán vlastním právním
názorem v této věci již dříve vysloveným. Tento princip je v souladu s
principem soudcovské nezávislosti, jak je vyjádřen v článku 95 odst. 1 Ústavy s
tím, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. V posuzované trestní věci tedy
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněná podle názoru
státní zástupkyně uplatnila zjevně neopodstatněně.
13. Námitkou obviněné se státní zástupkyně zabývá i z pohledu porušení
práva na spravedlivý proces (stran úvahy týkající se překročení oprávnění
odvolacího soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů soudem prvního stupně). V
teoretické rovině připustila, že pokud by odvolací soud nepřípustně zasáhl do
hodnocení důkazů nalézacím soudem, bylo by možné zaznamenat porušení prvků
spravedlivého procesu, kdy z důvodu ochrany základních práv obviněné by bylo
třeba v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené námitce přiznat důvodnost. V
posuzované trestní věci však odvolací soud ve svých kasačních rozhodnutích
žádným způsobem nezavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout. Sice
detailnějším způsobem přistoupil k posouzení jednotlivých důkazů, jimiž bylo
provedeno dokazování v období předcházejícím vydání zprošťujících rozsudků,
učinil tak ovšem proto, aby demonstroval, že dosavadní hodnocení důkazů
okresním soudem nesplnilo požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. Takový
postup odvolacího soudu nelze pokládat za rozporný s jeho posláním, neboť jeho
úkolem je náprava vad, jimiž je odvoláním napadené rozhodnutí zatíženo,
způsobem zákonem upraveným bez ohledu na to, ve prospěch jaké procesní strany
zjišťovaná vadnost napadeného rozsudku vyzněla a v čí prospěch se kasace
napadeného rozhodnutí v daném okamžiku projevuje.
14. K tvrzením obviněné uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že za „přisvojení si“
se v souladu s respektovanou judikaturou považuje naložení s věcí v rozporu s
účelem, k němuž byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů je možné dospět k závěru, že
uvedený znak skutkové podstaty obviněná svým jednáním naplnila. Finanční
prostředky byly majetkem předávající V. Ch., takže ve vztahu k obviněné byly
věcí cizí. Obviněné byly svěřeny především jako vedoucí Pečovatelské služby J.,
a to klientkou, jež díky rozvíjející se těžké demenci (Alzheimerově chorobě)
ztrácela kontakt s realitou. Listina potvrzující úschovu peněz byla sepsána dne
18. 1. 2013. Jestliže si obviněná při skončení svého zaměstnání uvedené peníze
nechala u sebe a při protokolárním předání své funkce úschovu této částky
zatajila, pak jednoznačně naložila s penězi poškozené v rozporu s účelem, k
němuž byly pečovatelské službě, kterou obviněná zastupovala, svěřeny. Nikdo z
pečovatelské služby totiž nevěděl, že V. Ch. svěřila pečovatelské službě nějaký
obnos, který by mohl být využit na případnou úhradu jejích potřeb.
15. Mezi tím byla poškozená V. Ch. hospitalizována v Oblastní nemocnici
N., kam obviněná teprve dne 13. 11. 2013 po své sestře E. J. předala sociální
pracovnici M. D. R. uvedené finanční prostředky. Jestliže celá záležitost o
nestandardním zacházení s finančními prostředky klientů v pečovatelské službě
byla odhalena v říjnu 2013, kdy celá situace byla probírána s vedením města dne
24. 10. 2013 a 25. 1. 2013, když následně bylo podáno trestní oznámení pro tyto
machinace, je zjevné, že obviněná peníze vrátila v době, kdy hrozilo, že i toto
jednání by mohlo být odhaleno, přestože v té době ještě nikdo v pečovatelské
službě nevěděl, že nějakým způsobem nakládala s finančními prostředky z majetku
klientky V. Ch. Právě uvedené souvislosti prokazují, že úmyslně finanční částku
poškozené zpronevěřila. Obhajoba obviněné o tom, že jednala v negativním
právním omylu, v posuzované trestní věci obstát nemůže, neboť zcela zjevně jako
vedoucí pečovatelské služby musela vědět, jakým způsobem má a může nakládat s
penězi klientů. Zjištěné jednání proto soudy důvodně kvalifikovaly jako
zmocnění se svěřené částky, protože obviněná s ní naložila v rozporu s účelem,
pro který jí jako vedoucí pečovatelské služby byla svěřena, kdy tím zmařila
také účel svěření, neboť jestliže nikdo nevěděl o tom, že peníze by se měly
nacházet v pečovatelské službě, pak tyto finanční prostředky nemohly být
použity ve prospěch klientky V. Ch., a to ani tehdy, pokud by je například
potřebovala Oblastní nemocnice N. k zajištění péče o hospitalizovanou
poškozenou, která v té době již stižena demencí, by si nemusela vzpomenout, že
pečovatelské službě peníze svěřila. S tím ostatně zcela zjevně obviněná
kalkulovala.
16. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání
zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném
dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti
dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky
naplňují jí uplatněné dovolací důvody.
19. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z
vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §
30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo
přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci
samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích
stadiích řízení.
20. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo
podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to
že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa
již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy,
jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen
senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30
tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít
o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl,
tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení dovolání
ab) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
26. Obviněná spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom (část V.
dovolání), že se na rozhodování odvolacího soudu podílel vyloučený předseda
senátu JUDr. Zdeněk Korf. Důvod jeho vyloučení shledává v jeho účasti na
předchozím rozhodování odvolacího soudu o odvolání státního zástupce v
projednávané věci, „kdy bylo soudu prvého stupně jednoznačně uloženo, jakým
způsobem má hodnotit důkazy, přičemž v takovém případě nebylo možné nepodjaté
rozhodování předsedy senátu o odvolání obžalované.“ Ratio uvedené námitky tedy
obviněná založila na tvrzení, že předcházející vyjádření odvolacího soudu,
obsažené v jeho kasačním rozhodnutí, jež podle jejího hodnocení zavázalo soud
prvního stupně, jakým způsobem má ve věci hodnotit provedené důkazy, vyloučilo
jeho nestranné posouzení při rozhodování o řádném opravném prostředku
dovolatelky.
27. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Předně je třeba
konstatovat, že její důvodností se zabýval na podkladě uplatněné námitky
podjatosti Krajský soud v Hradci Králové, jenž usnesením ze dne 23. 6. 2018, č.
j. 10 To 135/2018-1751, podle § 30 odst. 1 tr. ř. a § 31 odst. 1 tr. ř.
vyslovil, že předseda senátu krajského soudu JUDr. Zdeněk Korf není vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněné. O stížnosti obviněné
proti tomuto usnesení (č. l. 1760) rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne
8. 8. 2018, č. j. 5 To 41/2018-1764, jímž stížnost obviněné podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. zamítl.
28. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z projednávání věci v trestním řízení
vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v
něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané
věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich zákonným zástupcům a
zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže
nestranně rozhodovat. Pro určení, zda konkrétní soudní osoba je vyloučena z
projednávání věci, je v prvé řadě nezbytné prokázat konkrétní skutečnost, jež
vyvolává důvodnou pochybnost o nepodjatosti soudní osoby (předsedy senátu). V
dané věci je podjatost předsedy senátu JUDr. Zdeňka Korfa vyvozována toliko ze
zjištění, že se podílel na opakovaném rozhodování věci v řízení o odvolání a
rozhodl způsobem, jenž není pro dovolatelku příznivý. Tato skutečnost však sama
o sobě nemůže být relevantním dokladem toho, že by takový předseda senátu byl
eo ipso – již tímto poznatkem – vyloučen z projednávání věci.
29. Jak již ostatně připomenula státní zástupkyně ve svém vyjádření,
právní úprava obsažená v trestním řádu neobsahuje žádné ustanovení, jež by
vylučovalo z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který se podílel na
projednávání věci v řízení o řádném opravném prostředku jen proto, že ve věci
učinil rozhodnutí, jehož výsledek neodpovídá představám druhé procesní strany.
Obviněnou tvrzená skutečnost proto není způsobilá založit důvodnou pochybnost o
nepodjatosti předsedy senátu, není-li zde jiná okolnost, která by byla
způsobilá tuto podmínku založit.
30. Dovolací soud nesdílí závěr dovolatelky, že postupem odvolacího
soudu došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu
tím, že „… pro finální odsouzení klíčové hodnocení důkazů provedl Krajský soud
v Hradci Králové v neveřejném zasedání, aniž sám … důkazy provedl“ a v důsledku
tohoto postupu „[n]alézací soud pak již neměl žádný prostor pro jiné než soudem
odvolacím provedené hodnocení důkazů…“. Obviněná spatřuje porušení svých
základních práv v údajném nepřípustném zavázání soudu prvního stupně k
hodnocení důkazů odvolacím soudem, aniž by je sám provedl.
31. Takto však závěry, k nimž odvolací soud dospěl, nelze interpretovat.
Z obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jímž k odvolání státního
zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil v
rozsahu zrušení k dalšímu řízení (usnesení ze dne 20. 2. 2018, č. j. 10 To
4/2018-1703), plyne, že se v něm soud druhého stupně sice vyjadřuje k
obhajovací verzi obviněné a kriticky se staví ke zhodnocení důkazní situace
nalézacím soudem, avšak současně z něj nelze dovodit, že by se zcela
kategoricky k vině obviněné vyslovil způsobem, jenž by nalézacímu soudu
nevytvořil žádný prostor k vlastnímu posouzení provedených důkazů. Pokud
odvolací soud podrobil hodnotící činnost nalézacího soudu kritice a poukázal na
obsah jiných důkazů, je třeba dovodit, že poukázal na nezbytnost hodnotit
důkazy v rámci jednotlivostí i vzájemných souvislostí v souladu s požadavkem
formulovaným § 2 odst. 6 tr. ř. Ten podle zjištění odvolacího soudu v postupu
soudu nalézacího dodržen nebyl.
32. Podstatné je rovněž zjištění, že soud odvolací odkázal na původní
poznatek, který soud prvního stupně (zcela nezávisle na názoru soudu instančně
nadřízeného) učinil ve svém prvním rozsudku (ze dne 30. 6. 2016, č. j. 11 T
153/2015-1547), kde dospěl k závěru o vině obviněné (str. 12 rozsudku), přičemž
i z hlediska stránky subjektivní (str. 13 rozsudku) k řešení prvostupňového
soudu odvolací soud žádné výhrady nevznesl (viz odůvodnění usnesení ze dne 3.
11. 2016, č. j. 10 To 269/2016-1584). Byť je z protokolů o hlavních líčení,
která provedl nalézací soud po prvním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu,
zřejmé, že prováděl dokazování (mj. i výslech obviněné), následným zprošťujícím
rozsudkem svá původní zjištění popřel, aniž by tak podle odvolacího soudu
učinil důvodně, na základě podrobného zhodnocení všech relevantních zjištění
plynoucích z provedených důkazů. Pokud za tohoto stavu odvolací soud přistoupil
na podkladě odvolání státního zástupce ke zrušení zprošťujícího výroku, nemůže
jeho postup vést k závěru, že tím došlo k porušení práva obviněné na
spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu. Úkolem odvolacího soudu totiž je,
reagovat na vady zatěžující napadený rozsudek či řízení mu přecházející, a to
bez ohledu na to, ve prospěch jaké procesní strany jeho rozhodnutí vyzní.
33. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je třeba opakovat, že
odvolací soud ani v závěrečné rekapitulaci důvodů, jež ho vedly ke zrušení
napadeného rozsudku, nezavázal soud prvního stupně, jakým způsobem má provedené
důkazy v dalším řízení hodnotit, když vyslovil, že se „[o]kresní soud v této
věci … nevypořádal správně s výsledky provedeného dokazování, nevzal v úvahu a
nevyhodnotil celou důkazní situaci jednotlivě i ve vzájemných souvislostech…“,
a to z důvodů odvolacím soudem vyložených. Tímto jinými slovy vyslovil, že
závěr soudu prvního stupně, jenž z hlediska procesního přistoupil ke zproštění
obžaloby obviněné, nemůže ve světle vad vytýkaných státním zástupcem a
dosavadním výsledkům důkazního řízení obstát. To ovšem současně neznamená, že
by takový postup byl nepřípustný.
34. Z těchto důvodů dovolací soud shledal námitku obviněné, již
podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zjevně
neopodstatněnou.
bb) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Obviněná v rámci druhého z uplatněných důvodů dovolání uplatnila v
podstatě čtyři okruhy námitek, jež by měly nasvědčovat jejímu závěru o
nesprávném právním posouzení soudy zjištěného skutku. Původ vytýkaných vad
spatřuje
a) ve vadném právním posouzení objektivní stránky žalovaného trestného činu
zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku,
b) v absenci svého úmyslného zavinění, jež nebylo prokázáno a v nepřijatelné
presumpci jejího úmyslu přisvojit si svěřené finanční prostředky,
c) v nepřezkoumatelnosti právního posouzení jejího jednání, jakožto osoby
jednající v právním omylu,
d) v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a
provedenými důkazy.
36. Pouze prvně uvedená námitka je formálně způsobilá naplnit obviněnou
zvolený dovolací důvod. Zbývajícími námitkami totiž dovolatelka brojí vůči
skutkovým závěrům a namítá procesní vady postupů soudů nižších stupňů. Takto
formulované výhrady však nejsou způsobilé jí zvolený důvod dovolání věcně
naplnit. Je tomu tak proto, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. slouží k nápravě vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku,
nikoli k revizi či přezkoumání skutkových zjištění, jejichž nesprávnosti se
obviněná dovolává (s výjimkou tzv. extrémního nesouladu – viz bod 47 tohoto
usnesení).
37. Námitku nesprávného posouzení naplnění znaků objektivní stránky
přečinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku obviněná vybudovala na argumentaci
zpochybňující existenci znaku přisvojení si cizí věci. Tvrdí, že v jednání, jež
je popsáno v tzv. skutkové větě výrokové části rozhodnutí, není vyjádřen akt
přisvojení si finančních prostředků. Tím podle ní není jakékoli jednání v
rozporu s dohodou účastníků, nýbrž jen takové jednání, které „svěřenou věc
trvale odstraňuje z dispozice poškozeného“, a tak maří základní účel svěření.
Fyzické uložení svěřených finančních prostředků na jiném než ujednaném místě,
nelze pokládat za jednání trvale odstraňující svěřené finanční prostředky z
dispozice poškozené. Tato námitka však není důvodná.
38. Jednání, pro které byla obviněná uznána vinnou, a jež úspěšně
nezpochybnila vytýkanými vadami skutkových zjištění, spočívalo v tom, že „si
bez vědomí klientky Pečovatelské služby … V. Ch., nar. XY, ponechala pro svoji
potřebu její finanční prostředky ve výši 20.000 Kč, které jí byly svěřeny na
základě ‚Předávacího protokolu‘ ze dne 18. 1. 2013, sepsaného mezi obviněnou,
vedoucí Pečovatelské služby …, na základě kterého měly být … finanční
prostředky uloženy v trezoru pečovatelské služby, přičemž obviněná při ukončení
pracovního poměru a ‚Dohody o provedení práce‘ ze dne 28. 6. 2013, tyto
finanční prostředky nové vedoucí Pečovatelské služby v J., P. P., na základě
‚Předávacího protokolu‘ ze dne 15. 7. 2013, nepředala, ale předala je až dne
13. 11. 2013 poté, co byly v dané věci zahájeny úkony trestního řízení, a to
prostřednictvím své sestry … sociální pracovnici v Oblastní nemocnici N. …, kde
byla paní Ch. hospitalizována, a tímto jednáním poškozené způsobila škodu ve
výši 20.000 Kč.
39. Pachatel si „přisvojí cizí věc“, která mu byla svěřena, jestliže s
ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do
dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením se
rozumí takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z
dispozice s věcí. Přisvojením takové věci se přitom rozumí „získání možnosti
neomezené dispozice s věcí“, přičemž není rozhodné, jak následně pachatel s
přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně naloží (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní zákon komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 2010).
Způsob, jakým soud prvního stupně vyjádřil znak „přisvojení si cizí věci“ v
tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, Nejvyšší soud akceptuje.
40. Při vázanosti dovolacího soudu skutkovými zjištěními, je třeba
konstatovat, že znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v
„přisvojení si svěřené věci“ skutková věta rozsudku soudu prvního stupně zjevně
vyjadřuje. Finanční prostředky, které těžce nemocná poškozená V. Ch. svěřila
obviněné jako vedoucí Pečovatelské služby v J., byly ve vztahu k dovolatelce
věcí cizí, jež jí byla svěřena – odevzdána do faktické moci – a to na podkladě
Předávacího protokolu, který založil její povinnost nakládat se svěřenou
hotovostí způsobem v předávacím protokolu předpokládaným (viz Předávací
protokol ze dne 18. 1. 2013 založený na č. l. 480, podle něhož poškozená V. Ch.
předala hotovost ve výši 20.000 Kč „vedoucí Pečovatelské služby J., M. J., k
uschování v trezoru PS“), tj. odevzdat ji na místo, kam se pravidelně svěřené
věci klientů pečovatelské služby ukládaly. Takto obviněná nejednala, a se
svěřenou finanční hotovostí naložila způsobem, jenž byl v rozporu se základním
účelem svěření.
41. Tvrdí-li dovolatelka, že nesplnění této povinnosti (tj. neuložení
svěřených peněz do trezoru) nezakládá znak „přisvojení si“ cizí svěřené věci,
odhlíží od dalších zjištění soudů, která odůvodňují podřazení jejího jednání
pod zákonné znaky přečinu, jímž byla uznána vinnou.
42. O pravé povaze jednání dovolatelky totiž svědčí zejména její
následný postup, kdy existenci ujednání s poškozenou zamlčela při ukončení
svého pracovního poměru a dohody o provedení práce před novou vedoucí
pečovatelské služby. O existenci těchto finančních prostředků se jí nezmínila a
předávací protokol nové vedoucí za účelem řádné správy svěřené věci nepředala.
Tyto skutečnosti vyšly najevo až poté, co se o svěřené finanční prostředky
začali po úmrtí poškozené zajímat pozůstalí (viz výpověď svědkyně P. P. při
hlavním líčení ze dne 14. 12. 2015, č. l454, podle níž „[p]aní Ch. byla
umístěna na LDN a někdo za mnou přišel z rodiny nebo nevím, že tam jsou ty
peníze a že bychom je měli mít v trezoru. Já jsem na to koukala, byl to pro mě
další šok. Samozřejmě jsem nic takového nepřevzala, v trezoru nic napsaného
nebylo. Při převzetí jsem převzala trezor a tam byl napsaný akorát pas, ale
jméno klienta si již nepamatuji.“). V této době vedoucí pečovatelské služby
vůbec nevěděla o svěření finančních prostředků, jelikož taková informace
neplynula z žádné evidence vedené v předmětné organizaci.
43. Na podkladě učiněných skutkových zjištění je zcela nerozhodné (v
protikladu ke vnímání dovolatelky), že mezi poškozenou a obviněnou nebyla
sjednána doba trvání úschovy. Z charakteru poskytovaných služeb, spočívajících
v zajištění pomoci a podpory osobám odkázaným na pomoc druhých, nepochybně
plyne, že pokud pacient svěřuje léčebnému zařízení nebo zařízení poskytujícímu
mu určité sociální služby finanční prostředky, aby s nimi odpovědná osoba
určitým způsobem naložila, činí tak na dobu poskytování těchto služeb. Vzhledem
k osobám poživatelů těchto služeb, jimiž jsou zpravidla osoby odkázané na pomoc
třetích osob, vyžaduje se i vyšší stupeň pečlivosti při nakládání se svěřenými
prostředky klientů, jelikož kontrola a vymahatelnost závazků z těchto jednání
plynoucích je poživateli těchto služeb zpravidla velmi ztížená či dokonce
vyloučená.
44. Závěr o správnosti právní kvalifikace soudy zjištěného skutku nelze
zvrátit ani námitkami, jimiž obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní stránky
předmětného přečinu, konkrétně tím, že „ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně není úmysl obžalované vyjádřen“. Skutek, tak jak je popsán
v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, je plně v souladu s požadavky
zákona, který v § 120 odst. 3 tr. ř. stanoví, že „[v]ýrok, jímž se obžalovaný
uznává vinným … musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to
nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž
i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek
nemohl být zaměněn s jiným…“. Skutková zjištění soudu nachází svůj projev v
popisu skutku, tj. v jejich soustředěném vyjádření v rozsahu nezbytném pro
hmotněprávní subsumpci, jež soud případně následně rozvádí v odůvodnění
rozhodnutí. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě jsou soustředěným
vyjádřením jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu, a to slovním
vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky
příslušného trestného činu.
45. Z toho, co popis skutku obsahuje („si bez vědomí klientky
Pečovatelské služby …, ponechala pro svoji potřebu její finanční prostředky ve
výši 20.000 Kč, které jí byly svěřeny na základě ‚Předávacího protokolu‘ … na
základě kterého měly být tyto finanční prostředky uloženy v trezoru
pečovatelské služby … M. … J. při ukončení pracovního poměru … tyto finanční
prostředky nové vedoucí … nepředala …, čímž způsobila poškozené … škodu v
celkové výši 20.000 Kč“), jednoznačně plyne úmyslná forma zavinění ke vzniku
relevantního trestněprávního následku. Popis jednání vyjadřuje jak aktivní
složku vůle, tak složku vědomostní. Adekvátním je proto závěr soudu prvního
stupně o jednání obviněné v přímém úmyslu (str. 6 rozsudku).
46. Nedůvodnými shledal dovolací soud i ty námitky obviněné, jimiž se
snaží prosadit existenci stavu spočívajícího v tzv. extrémním nesouladu mezi
provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, potažmo právními
závěry. Jeho existenci má nasvědčovat (část VI. dovolání) závěr soudu o místu a
způsobu nalezení kopie předávacího protokolu („[z]a extrémní pokládá zejména
závěr, že obžalovanou vystavený předávací protokol se zcela náhodně dostal k
bratru poškozené J. K., neboť z úředního záznamu … je zřejmé, že potvrzení bylo
nalezeno zcela předvídatelně v osobních věcech poškozené, které obžalovaná toto
potvrzení zcela řádně předala.“), jakož i závěr, že obviněná jednala pod tlakem
policejního orgánu („ …tento závěr je v rozporu s jinak nezpochybněnou výpovědí
svědkyně R., která potvrdila, že předání obnosu iniciovala telefonicky
obžalovaná, přičemž se tak stalo ještě před zahájením úkonů trestního řízení“).
47. Připomíná se, že vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu ve
smyslu jeho výkladu Ústavním soudem by napadená rozhodnutí trpěla jen tehdy,
pokud by v nich obsažená skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s
provedenými důkazy, pokud by tato skutková zjištění soudů nevyplývala ze soudy
označených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení,
popřípadě by byla přímo jejich opakem, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v
případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy,
tedy tehdy kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl
zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
48. Pokud jde o první z námitek, z níž obviněná jeho existenci vyvozuje,
nelze jí dát za pravdu. Žádný nesoulad – natožpak extrémní – ve věci není dán.
Jak z napadených rozhodnutí, tak z předmětného úředního záznamu, jehož obsahu
se obviněná dovolává, lze dovodit, že k nálezu kopie dokladu o předání finanční
částky došlo při vyklízení osobních věcí z bytu poškozené po jejím úmrtí.
Sporuje-li obviněná soudem prvního stupně vyjádřený obrat „náhodně“ obsažený v
bodě 15 na str. 5 odůvodnění rozsudku, není to projev svévole či libovůle v
procesu hodnocení důkazů. Zjevně tím soud prvního stupně mínil vyjádřit to, že
v důsledku nepoctivosti jednání obviněné, která protokolárně nepředala
převzatou finanční hotovost a nesdělila ani informaci o tom, že jí převzala,
nebyla v důsledku úmrtí poškozené jediná osoba, která by převzetí této částky
mohla potvrdit. Pokud při vyklízení věnoval bratr zesnulé důkladnější pozornost
jednotlivým listinám v jejím bytě při jeho vyklízení, lze nepochybně hovořit o
tom, že k objevení této kopie došlo dílem náhody.
49. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že vyjádření obsažené ve skutkové
větě odsuzujícího výroku, že obviněná svěřenou hotovost předala až „poté, co
byly v dané věci zahájeny úkony trestního řízení“, nelze vztahovat ke skutku,
pro které byla obviněná pravomocně odsouzena. K zahájení úkonů trestního řízení
ve věci podezření ze spáchání přečinu zpronevěry ve vztahu k peněžním
prostředkům poškozené V. Ch. totiž došlo až dne 30. 4. 2014 (č. l. 89). Na
druhé straně je však třeba uvést, že dne 11. 11. 2013 byly zahájeny úkony
trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu zpronevěry ve vztahu k
peněžním prostředkům poškozeného L. K., z něhož byla podezřelá rovněž obviněná
(pro uvedený skutek na ni byla rovněž podána obžaloba). S přihlédnutím k tomu
uvedené zjištění nelze pokládat za extrémně rozporné s obsahem provedených
důkazů.
50. Nadto je třeba konstatovat, že obviněnou namítaná skutečnost nemůže
nabýt významu, který mu přisuzuje. Pro posouzení trestnosti jednání obviněné
tato skutečnost nemá bezprostřední význam. K dokonání trestného činu zpronevěry
– a tedy i k založení trestní odpovědnosti – došlo předtím, než byly zahájeny
úkony trestního řízení, případně došlo k zahájení trestního stíhání obviněné
pro posuzovaný skutek (usnesení ze dne 15. 12. 2014 – č. l. 90 až 105), avšak
rovněž i předtím, než poškozená projevila vůli vrátit poškozené svěřené
finanční prostředky. Popis skutku sice explicitně nevyjadřuje, kdy obviněná
učinila úkon, jehož podstatou bylo zmaření účelu svěření, k zbavení poškozené
dispozice se svěřenými peněžními prostředky však došlo nejpozději ke dni
odchodu obviněné z pracoviště, neboť tímto okamžikem se prokazatelně svěřené
prostředky v objektu Pečovatelské služby nadále nemohly nacházet a poškozená,
resp. pracovníci organizace s nimi v její prospěch nemohli nakládat. Nejpozději
v tomto okamžiku si je poškozená přisvojila. Okolnosti nastalé po tomto
okamžiku, tj. vrácení peněz dne 13. 11. 2013, nemají vliv pro posouzení trestní
odpovědnosti obviněné. Jako takové by mohly být zohledněny toliko v rovině
právních následků zjištěné trestní odpovědnosti, tj. při rozhodování o uloženém
trestu, případně by se jejich význam uplatnil při rozhodování o eventuálním
požadavku na náhradu škody.
51. Je možno opakovat, že k dokonání trestného činu zpronevěry došlo již
neoprávněným přisvojujícím jednáním, kdy obviněná realizovala úmysl svěřenou
věc nevrátit a naložit s ní způsobem, jenž základní účel svěření zmaří, a to
nejpozději k okamžiku, kdy své nástupkyni v pracovním postavení vedoucí
pečovatelské služby nesdělila informace o svěřené hotovosti poškozenou Ch. a
nepředala ji.
52. Lze odkázat na to, že významově stejné řešení zaujaly ve svých
rozhodnutích soudy nižších stupňů. Ty si pro posouzení viny dovolatelky
opatřily dostatečný okruh důkazů, na jehož podkladě dostály požadavkům
plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř., jenž jim ukládá povinnost hodnotit důkazy podle
vlastního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. V důsledku toho je pak i z dokazování vyvozené
skutkové závěry nutno pokládat za splňující požadavek formulovaný § 2 odst. 5
tr. ř., tj. zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.
53. K námitce obviněné, že jednala v omluvitelném právním omylu, je
třeba ve stručnosti zmínit, že jí formulovaná výhrada nesměřuje proti právnímu
posouzení soudy zjištěného skutku, nýbrž vůči způsobu vypořádání se odvolacího
soudu s její obhajobou, který označila za nepřezkoumatelný. Nadto je třeba
uvést, že námitku jednání v omluvitelném právním omylu v jí podaném řádném
opravném prostředku (č. l. 1734-1737) vybudovala na tvrzení, podle něhož „se
legitimně domnívala, že pokud si finanční prostředky svěřené poškozenou ponechá
ve svém držení a sama je poškozené vrátí, nejedná protiprávně.“ Tuto obhajobu
však soudy vyhodnotily jako účelovou, jelikož prokázaly úmysl obviněné vyloučit
do budoucna svěřitelku z dispozice se svěřenými finančními prostředky a celou
věc po skutkové stránce uzavřely zcela v rozporu s tím, co dovolatelka tvrdí.
Pro účely dovolacího řízení je proto podstatné zjištění, že odvolací soud –
přestože se zcela důsledně nevypořádal s obviněnou formulovanou výhradou o
jejím jednání v omluvitelném právním omylu – nezatížil své rozhodnutí vadou,
jež by si vynutila kasační zásah dovolacího soudu.
54. V postupu soudů nižších stupňů nedošlo k takovým nedostatkům nebo
vadám, které by mohly založit nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, jelikož
jejich závěry nelze označit za výsledek neobjektivního posouzení všech
zjištěných skutečností. Obviněná uplatněním námitky jednání v omluvitelném
právním omylu fakticky tato skutková zjištění nerespektuje, vede s nimi nadále
polemiku způsobem pro dovolací řízení nepřijatelným, jelikož prosazuje vlastní
skutkový základ odlišný od soudy přijatých výsledků provedeného dokazování.
55. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že námitky, jež
podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., vznesla
zjevně neopodstatněně. Pokud jde o druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., uplatnila v jeho rámci v podstatném rozsahu námitky, jež se s
ním věcně rozešly. Ty námitky, jež dovolací soud vyhodnotil jako formálně
podřaditelné pod zvolený důvod dovolání, shledal dovolací soud zjevně
neopodstatněnými. Vzhledem k těmto zjištěním o celém dovolání obviněné rozhodl
způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud
dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 2. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu