4 Tdo 219/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o
dovolání obviněné N. W., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8.
2017, sp. zn. 6 To 512/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 3 T 25/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné N. W. odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 3 T 25/2016
byla obviněná N. W. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1,
odst. 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„v blíže nezjištěné době od 12. 3. 2012 v P., ulici D. nejprve převzala na
základě předběžného opatření soudní komisařky, notářky JUDr. Lucie Foukalové v
rámci dědického řízení do opatrování následující předměty: obraz Krajina autora
Panušky, obraz Pastevci (dobytek na pastvě), obraz Jedová chýše (autora Kozáka)
a vzpomínkové předměty, které dne 18. 2. 2015 vydala K. J., roz. Z., doklady k
hrobovému příslušenství na hrobě UH1 559, tyto předala poškozené H. Z., dne 27.
6. 2016, obraz krajina - strom (autora Šímy), obraz Ležící žena, šestiramenný
lustr (řezbářská práce), šestiramenný mosazný lustr s madonou, koberec,
kovotepeckou práci - strom, sousoší padající ženy, 2 sošky chlapců, kamenné
sousoší - utrpení - postava u náhrobku, kovotepeckou mísu - z období první
republiky, malovanou dózu z porcelánu, plochou vázu s uchem, broušený popelník,
čirou broušenou vázu, zlaté hodinky - kapesní cibule, řády a vyznamenání (řád
Francouzské akademie), rezortní vyznamenání Rumunského království, stříbrné
rybí příbory, perletí zdobené divadelní kukátko, broušené granáty, bibli
vykládanou perletí s křížkem, 5 kusů křížků z různých materiálů, vyšívané a
háčkované předměty, sochu torzo ženy z černého kamene, drobnosti v podobě malé
slámky, kávového servisu se zeleným motivem, hřbitov S., P., tyto předměty však
po uplynutí 4 měsíců od nabytí právní moci usnesení Obvodního soudu ze dne 26.
11. 2014, sp. zn. 34 C 86/2014, s právní mocí dne 23. 12. 2014, ani po výzvách
k předání věcí do současnosti nevydala a ponechala si je pro vlastní potřebu,
nebo je prodala, čímž způsobila poškozené H. Z., a N. H., škodu ve výši 111.166
Kč s ohledem na výměru podílového spoluvlastnictví v usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 10, sp. zn. 27 D 1914/2011, ze dne 30. 3. 2012“.
Za to byla obviněná podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí
svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce
dvou a půl roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo zároveň uloženo, aby
ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu a
nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř.
jí soud uložil povinnost zaplatit poškozené N. H. na náhradě škody částku 2.520
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 11. 4. 2016 do zaplacení, a poškozené
H. Z. na náhradě škody částku 111.166 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od
11. 4. 2016 do zaplacení a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 50.000
Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená H. Z. podle § 229 odst. 2
tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podaly odvolání obviněná N. W., poškozená H. Z. a ve
prospěch i v neprospěch obviněné též státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 10. Obviněná je zaměřila do všech výroků rozsudku,
poškozená H. Z. do výroku o náhradě škody a státní zástupkyně do výroku o
náhradě škody a nemajetkové újmy. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně
o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2016,
sp. zn. 6 To 512/2016, tak, že z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1
písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 226
písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 1 ZT 139/2015 pro tam popsaný skutek
kvalifikovaný jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku,
když dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a
poškozené H. Z. pak samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl.
Z podnětu následného dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v
neprospěch obviněné N. W. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 4
Tdo 445/2017 shora citovaný rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil, podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další
rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v
Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí vytkl soudu druhého stupně jednostranné a
zjednodušující hodnocení hmotněprávní otázky společenské škodlivosti jednání
obviněné, jímž byl odůvodněn zprošťující výrok napadeného rozsudku. Zdůraznil,
že odvolacím soudem akcentovaný soukromoprávní základ projednávané trestní
věci, špatné mezilidské vztahy mezi obviněnou a poškozenými jako znesvářenými
účastníky dědického řízení ani skutečnost, že se poškozená H. Z. v zájmu
ochrany svých vlastnických práv obrátila na soud v rámci občanskoprávního
řízení, samy o sobě bez dalšího závěr o mimořádně nízké společenské škodlivosti
jednání obviněné neodůvodňovaly. Nejvyššímu státnímu zástupci pak přisvědčil
potud, že městský soud dostatečně nevážil ostatní okolnosti významné pro
posouzení otázky míry společenské škodlivosti činu obviněné, resp. je vůbec při
svém rozhodování nezohlednil. To se týkalo zejména hodnoty věcí, které si
obviněná neoprávněně přisvojila v rozporu se svou povinností vydat je
oprávněnému vlastníkovi, a jejich charakteru a upomínkového významu pro
poškozenou, kdy se jednalo o rodinné památky. Soud se nezabýval ani tím, že
obviněná svým postojem k řádnému splnění svých povinností opatrovatelky
inkriminovaných věcí do značné míry zkomplikovala, ne-li znemožnila spravedlivé
vypořádání pozůstalosti v dědickém řízení. Především však zcela rezignoval na
zjištění skutkového stavu věci, o němž by sám neměl důvodné pochybnosti, a v
návaznosti na tom i na přesvědčivé posouzení otázky naplnění formálních znaků
trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku v jednání obviněné, ať už v
základní či kvalifikované skutkové podstatě. Právě to bylo základním
předpokladem pro zodpovědnou úvahu o míře společenské škodlivosti posuzovaného
trestného činu. Nejvyšší soud proto Městskému soudu v Praze uložil, aby se v
rámci opětovného projednání řádných opravných prostředků obviněné, státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a poškozené H. Z.
znovu a důsledněji vypořádal s otázkami, které ze svěřených věcí vyjmenovaných
v obžalobě lze ve vztahu k obviněné označit za věci „cizí“ a jakou škodu a komu
nesplněním své povinnosti vydat je oprávněným osobám způsobila. Teprve poté si
měl městský soud znovu ujasnit, zda jednání obviněné naplnilo formální znaky
trestného činu, a při posouzení jeho společenské škodlivosti přihlédnout se
stejnou pozorností ke všem specifikům případu, které zhodnotí komplexně ve svém
souhrnu.
Městský soud v Praze poté opětovně ve věci rozhodl rozsudkem dne 30. 8. 2017
sp. zn. 6 To 512/2016, jímž podle § 258 odst. 1, písm. b), d), f) tr. ř. znovu
zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst.
3 písm. b) tr. ř. sám obviněnou uznal vinnou toliko přečinem zpronevěry podle §
206 odst. 1 tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, že obviněná
„poté, co dne 23. 12. 2014 nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 34 C 86/2014, ve spojení s opravným
usnesením ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 34 C 86/2014, kterým bylo zrušeno její
podílové spoluvlastnictví vzniklé na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 30. března 2012 sp. zn. 27 D 1914/2011, k:
obrazu Krajina autora Panušky v hodnotě 5.000 Kč - pol. 20,
obrazu Pastevci (dobytek na pastvě) v hodnotě 8.000 Kč - pol. 21,
obrazu Krajina - strom (autora Šímy) v hodnotě 7.000 Kč - pol. 28,
šestiramenný lustr (řezbářská práce) v hodnotě 3.000 Kč - pol. 46,
šestiramenný mosazný lustr s madonou v hodnotě 3.000 Kč - pol. 47,
kovotepecká práce - strom v hodnotě 1.000 Kč - pol. 49,
sousoší padající ženy v hodnotě 200 Kč - pol. 50,
2 sošky chlapců v hodnotě 500 Kč - pol. 51,
kamenné sousoší utrpení - postava u náhrobku v hodnotě 800 Kč - pol. 52,
kovotepecká mísa - z období 1. republiky v hodnotě 600 Kč - pol. 55,
plochá váza s uchem v hodnotě 600 Kč - pol. 56,
zlaté hodinky - kapesní cibule v hodnotě 2.000 Kč - pol. 61,
řády a vyznamenání (řád Francouzské akademie) v hodnotě 400 Kč - pol. 62,
resortní vyznamenání Rumunského království v hodnotě 300 Kč - pol. 63,
stříbrné rybí příbory v hodnotě 2.000 Kč - pol. 64,
perletí zdobené divadelní kukátko v hodnotě 350 Kč - pol. 65,
bible vykládaná perletí s křížkem v hodnotě 500 Kč - pol. 69,
5 kusů křížků z různých materiálů v hodnotě 500 Kč - pol. 70,
vyšívané a háčkované předměty - pol. 74,
socha torzo ženy z černého kamene v hodnotě 400 Kč - pol. 87,
drobnosti v podobě malé slánky v hodnotě 100 Kč - pol. 91,
a které jí byly svěřeny na základě předběžného opatření soudní
komisařky, notářky JUDr. Lucie Foukalové v rámci dědického řízení do
opatrování, tyto předměty ani po výzvách k předání věcí do 20. 11. 2015, kdy
převzala usnesení o zahájení trestního stíhání, nevydala, čímž způsobila
poškozené H. Z., bytem R., Č. L., škodu ve výši 36.850 Kč,
a dále od 2. 2. 2015 nepředala na žádost H. Z. jako podílového spoluvlastníka
do její péče věci v podílovém spoluvlastnictví, a to:
obraz Ležící žena v hodnotě 1.000 Kč - pol. 29,
koberec bez hodnoty - pol. 48,
broušený popelník v hodnotě 300 Kč - pol. 58,
čirou broušenou vázu v hodnotě 300 Kč - pol. 59,
broušené granáty v hodnotě 2.000 Kč - pol. 66,
kávový servis se zeleným motivem v hodnotě 50 Kč - pol. 92,
ani nesdělila, kde se věci nacházejí, čímž způsobila H. Z., bytem R., Č. L.,
škodu na jejím podílu činícím 64 %, tedy ve výši 2.336 Kč“.
Za to soud obviněné podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí
svobody ve výměře tří měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušení dobu v trvání jednoho
roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí zároveň uložil, aby během zkušební
doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněné uložena povinnost, aby zaplatila
poškozené H. Z. na náhradě škody částku 39.186 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % od 11. 4. 2016 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu
škody soud poškozenou Z. odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech
občanskoprávních. Poškozená N. H., byla se svým nárokem na náhradu škody
odkázána na občanskoprávní řízení výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala následně dovolání obviněná N.
W. s tím, že „napadený rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení skutku“
a byl vynesen bez předchozího splnění pokynů uložených Nejvyšším soudem v
usnesení ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 4 Tdo 445/2017. Z formulace užité obviněnou
lze tedy bez pochybností dovodit, že svůj mimořádný opravný prostředek opřela o
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítla, že
vytýkaným jednáním nenaplnila formální znaky přečinu zpronevěry, kterým byla
uznána vinnou. Zpochybnila přitom svůj svěřenecký vztah k věcem vyjmenovaným v
popisu skutku napadeného rozsudku, které se staly předmětem smíru schváleného
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 34 C
86/2014, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2014.
Dovolatelka vychází z konstrukce, podle níž citovaným soudním rozhodnutím
pozbyl její původní svěřenecký vztah, založený předběžným opatřením soudní
komisařky JUDr. Lucie Foukalové ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 27 D 1914/2011, na
své účinnosti. A protože následně k žádnému dalšímu formálnímu svěření
inkriminovaných věcí do jejího opatrování nedošlo, nemohla se již vůči nim v
době po právní moci soudního rozhodnutí o schválení smíru dopouštět žádného
defraudačního jednání. Zároveň podle jejího poukazu nebylo zjištěno, kde se
tyto věci fyzicky nacházely, zda v rozhodné době vůbec ještě existovaly, a tím
méně pak, zda byly v její faktické moci anebo se jich dne 2. 2. 2015 zmocnila
poškozená Z. v rámci zcela nepřípustného útoku na její domovní svobodu.
Z výše rekapitulovaných důvodů pokládá dovolatelka popis skutku v odsuzujícím
rozsudku odvolacího soudu za zmatečný, nepravdivý a zcela nepřezkoumatelný.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a
podané obžaloby ji zprostil.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), která s názorem dovolatelky o jejím chybějícím
svěřeneckém vztahu k věcem specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku
odvolacího soudu projevila zásadní nesouhlas. Připomněla, že usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 34 C 86/2014 s právní
mocí ze dne 23. 12. 2014, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne
27. 11. 2014, došlo ke zrušení spoluvlastnického vztahu dovolatelky (jako
žalované) s poškozenou H. Z. (jako žalobkyní) k těmto věcem. Předmětným
rozhodnutím se na podkladě schváleného smíru stala jejich výlučnou vlastnicí
žalobkyně. Dovolatelka se současně zavázala k vydání věcí do čtyř měsíců od
nabytí právní moci citovaného rozhodnutí. Pokud tak ke škodě poškozené
neučinila a překročila soudem vymezené časové období, po které byla ještě
oprávněna mít tyto věci ve své legitimní dispozici, není pochyb o tom, že s
věcmi naložila v rozporu s účelem jejich svěření.
Státní zástupkyně zrekapitulovala, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud
dospěl v souladu se závaznými pokyny z předchozího kasačního rozhodnutí
Nejvyššího soudu, plně odpovídají všem zákonným znakům přečinu zpronevěry podle
§ 206 odst. 1 tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky v podobě úmyslného
zavinění na straně obviněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby
tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas
s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila státní zástupkyně i pro
případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
Obviněná N. W. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a zároveň z jeho textu bylo možno dovodit potřebné obsahové
náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně,
kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byla obviněná uznána
vinnou a byl jí uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opírá,
lze podřadit pod dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
uplatnila. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst.
1, odst. 3 tr. ř.).
Již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud rozvedl, že důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv v porušení
procesních předpisů. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen
pouze z toho hlediska, zda zjištěný skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly právně posouzeny v souladu s příslušnými předpisy hmotného práva a jejich
ustanoveními. Dovolací soud je povinen - vyjma případů tzv. extrémního
nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými
důkazy - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na shora uvedená výkladová východiska k hmotněprávnímu dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu neodpovídá ta část
argumentace obviněné, v jejímž rámci fakticky zpochybnila skutkové závěry soudů
k výčtu jednotlivých věcí patřících do pozůstalosti po zemřelém J. W., které jí
byly svěřeny na základě předběžného opatření soudní komisařky do opatrování a
které po skončení dědického řízení měla vydat poškozené Z., což neučinila.
Pokud obviněná naznačila, že tuto povinnost v míře, jak je jí kladeno za vinu,
neporušila, neboť některé z věcí vyjmenovaných v rozsudku již vůbec nemusely v
rozhodné době existovat a jiné pak nutně nemusela mít ve své faktické moci,
protože se jich ještě dříve svémocně zmocnila poškozená Z. v rámci návštěvy
jejího bydliště dne 2. 2. 2015, jde o výhrady ryze procesního a nikoli
hmotněprávního charakteru. Dovolatelka se jimi zjevně snaží dosáhnout zásadního
přehodnocení (revize) skutkových závěrů soudů ve svůj prospěch a tím i
vytvoření podkladu pro oprávněnost svého tvrzení o nesprávném právním posouzení
jejího jednání. Takto konstruované námitky však pod žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedeným závěrům i při vědomí názoru opakovaně
vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v
rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená
základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k
závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí
důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým
stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, kdy zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem
deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem
toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též
usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.).
Řízení předcházející napadenému rozsudku odvolacího soudu však v projednávané
trestní věci žádnou z vyjmenovaných podstatných procesních vad zatíženo nebylo.
S obhajobou obviněné, podle níž údaje uvedené v soupisu majetku jakožto nedílné
součásti protokolu o jednání před soudní komisařkou JUDr. Foukalovou ze dne 12.
3. 2012 (č. l. 182 a násl. spisu) neodpovídaly realitě, neboť některé z tam
uvedených věcí (položek) ve skutečnosti ve svém držení nikdy neměla, se
vypořádal již soud prvního stupně. Důvody, pro které ji neakceptoval, rozvedl
na str. 5 písemného vyhotovení rozsudku způsobem, jemuž z hlediska principů
formální logiky není co vytknout. Totožnou procesní argumentací, jíž se
obviněná snažila relativizovat rozsah a závažnost svého defraudačního jednání,
se pak v rámci opětovného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud
odvolací. Pokud vůči zpochybňovaným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně
neměl žádných výhrad, také on své stanovisko k věci v tomto směru odůvodnil na
str. 7 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.)
a ústavně konformním způsobem.
Obviněná uplatnila zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
právně relevantně pouze námitkou, že v období následujícím po pravomocném
skončení dědického řízení se nemohla dopustit zpronevěry movitých věcí z
pozůstalosti po jejím zemřelém manželovi J. W., vyjmenovaných v odsuzujícím
rozsudku odvolacího soudu, neboť v danou chvíli již nešlo o věci, které by jí
byly svěřeny, jak má na mysli ustanovení § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Této její
argumentaci však Nejvyšší soud nepřiznal žádné opodstatnění.
Obecně platí, že cizí věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do
faktické moci (do držení) s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Jestliže
pachatel s touto posléze naloží způsobem, který takto vymezený základní účel
svěření maří, a svěřitele tím vyloučí z dispozice s ní, jde o přisvojení si
cizí svěřené věci ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Cizí věcí se rozumí
taková věc, která pachateli nenáleží buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu.
Skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při hmotněprávním posouzení
jednání dovolatelky, lze stručně charakterizovat tak, že na podkladě protokolu
o jednání před soudní komisařkou ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 27 D 1914/2011,
měla ve svém držení movité věci náležející do pozůstalosti po jejím manželovi,
které jí byly s jejím souhlasem svěřeny v rámci soupisu dědických aktiv
zůstavitele. Přitom byla poučena, že s těmito věcmi není oprávněna jakkoliv
disponovat, je odpovědná za škodu, která by na tomto majetku jejím zaviněním či
neoprávněnou dispozicí vznikla, a je povinna takto svěřený majetek po
pravomocném skončení dědického řízení vydat dědicům. Dědické řízení po
zůstaviteli W. bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 27 D 1914/2011, na jehož podkladě nabyly
dovolatelka a dále N. H. a H. Z. věci do podílového spoluvlastnictví. K dílčímu
vypořádání tohoto podílového spoluvlastnictví (v převažujícím rozsahu) pak
došlo na podkladě žaloby poškozené H. Z. ze dne 16. 3. 2014, a to usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 34 C 86/2014, ve
znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2014, s právní mocí dne 23. 12. 2014.
Předmětným rozhodnutím byl schválen smír, podle kterého se podílové
spoluvlastnictví dovolatelky a poškozené H. Z. k věcem, jež byly specifikovány
ve shora citovaném usnesení soudní komisařky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 30. 3. 2012, sp. zn. 27 D 1914/2011, zrušuje a jejich výlučnou vlastnicí se
stává žalobkyně H. Z. Touto smírnou cestou se dovolatelka zavázala vydat věci
specifikované v první části výroku usnesení žalobkyni oproti závazku, že
žalobkyně jí na vypořádání spoluvlastnického podílu zaplatí částku 23.202 Kč,
to vše do čtyř měsíců od právní moci usnesení. Tuto povinnost však ve stanovené
lhůtě ani později, přes výzvy poškozené k vydání věcí, nesplnila.
Pokud Městský soud v Praze kvalifikoval jednání obviněné jako přečin
zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodl věcně správně. Z hlediska
její trestní odpovědnosti je určující, že se v žádném stadiu dědického řízení
ani po jeho skončení nenacházela v pozici výlučného vlastníka inkriminovaných
věcí z pozůstalosti po zemřelém J. W. a nebyla tak oprávněna s nimi bez
souhlasu dalších spoluvlastníků libovolně nakládat. Byla si dobře vědoma toho,
že její dispozice s věcmi je omezena toliko na jejich prosté držení, a to až do
doby, než budou dědické, resp. spoluvlastnické podíly k nim řádně vypořádány.
Své faktické postavení „opatrovatelky“ svěřených věcí nicméně ignorovala a
naložila s nimi neznámo jak, v každém případě však způsobem, kterým
spoluvlastnici a posléze výlučnou vlastnici H. Z. natrvalo vyloučila z
dispozice s nimi. Závěr městského soudu, že obviněná si přisvojila cizí věci,
které jí byly svěřeny, a způsobila tím na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou,
má tedy ve zjištěném skutkovém stavu plnou oporu.
S ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší soud v závěru konstatuje, že dovolání
obviněné N. W. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dílem o námitku, jíž z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno
přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu