6 Tdo 158/2022

6 Tdo 158/2022-614

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný O. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 12 To 145/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 118/2020, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 12 To 145/2021, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 38 T 118/2020, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-východ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 38 T 118/2020, byl obviněný O. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“ ) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 25. 8. 2016 v XY, okres Praha-východ, nejprve uzavřel smlouvu o dílo na zhotovení stavby domu na stavební parcele č. XY v obci XY, okr. Praha-východ, v ul. XY č. p. XY, podle níž měl jako zhotovitel postavit na uvedené adrese stavbu rodinného domu pro objednatele V. a J. Z., přičemž za tímto účelem od dcery objednatelů N. H. postupně přebíral zálohy, a to po etapách, které na stavbě postupně realizoval, přičemž dne 06. 10. 2016 převzal částku 216 000 Kč za konkrétním účelem, a to na nákup oken, a dne 04. 11. 2016 částku 500 000 Kč za konkrétním účelem, a to na nákup materiálu a stavbu střechy, tento stavební materiál ani práce, s výjimkou materiálu na stavbu střechy v hodnotě 70 292 Kč, i po opakovaných urgencích poškozených a jejich dcery nedodal, následně poškozeným ze svěřených záloh vrátil pouze částku 74 000 Kč a zbývající část svěřených finančních prostředků použil nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozeným V. a J. Z. škodu v celkové výši 571 708 Kč.“ 2. Za to byl odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit V. Z. a poškozené J. Z. škodu ve výši 543.238 Kč.

3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 12 To 145/2021, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění do 31. 12. 2021].

5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že

napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze shrnout v tom smyslu, že převzal finanční prostředky, které byly účelově určeny, tyto nepoužil k určenému účelu. Z této skutečnosti soudy nižších stupňů vyvodily závěr o spáchání trestného činu zpronevěry. Soudy z provedeného dokazování uzavřely, že mu poškození měli předat částku 216.000 Kč na zhotovení oken a částku 500.000 Kč na zhotovení střechy. Uzavřely pak, že měl od poškozených převzít částku celkem 716.000 Kč, když měl dodat materiál na stavbu střechy v hodnotě 70.292 Kč a dále poškozeným vrátil 74.000 Kč. Uvedené skutečnosti po celu dobu řízení nerozporoval, avšak argumentoval tím, že veškeré finanční prostředky, které od poškozených obdržel na stavbu jejich rodinného domu, investoval do této stavby. Soud prvního stupně, ani soud odvolací, tuto námitku nepromítl do svého hodnocení důkazů, ani do svého rozhodnutí.

6. Jedním ze základních znaků skutkové podstaty daného trestného činu je způsobení škody na cizím majetku. Soudy však skutečnou výší škody podle dovolatele neřešily, pouze odkazovaly na to, že finanční prostředky použil v rozporu s účelem, pro který mu byly svěřeny, a z toho dovodily vznik škody na cizím majetku v konkrétní výši. Soudy se vůbec nezabývaly tím, že poškození obdrželi plnění ve formě rozestavěného domu, ani hodnotou rozestavěné stavby. Nelze tak říci, že byl spáchán trestný čin zpronevěry v situaci, kdy není prokázána výše škody, a tedy nelze v souladu se zásadou materiální pravdy uzavřít, že vůbec nějaká škoda vznikla. Škoda podle nich vznikla již tím, že finanční prostředky poškozeným nevrátil, resp. je použil jiným než dohodnutým způsobem. V popisu skutku však soud prvního stupně uvedl, že je použil nezjištěným způsobem.

7. Pro posouzení věci je pak zcela zásadní, zda obviněný tyto finanční prostředky použil sice jiným než dohodnutým způsobem, ale plnění za tyto prostředky získané (např. stavební práce, materiál) převzali poškození v rámci hrubé stavby jejich rodinného domu. Obviněný tvrdil, že veškeré prostředky, které mu byly svěřeny, použil na stavbu rodinného domu, avšak soudy k tomuto neprovedly jediný důkaz, respektive byl proveden důkaz znaleckým posudkem, avšak tento znalecký posudek se nijak nepromítl do hodnocení celé věci a žádné rozhodnutí z tohoto znaleckého posudku nevyšlo, ačkoliv hovořil o tom, že cena předané hrubé stavby byla v hodnotě 928.296,42 Kč bez DPH. Tento posudek prokazuje, že poškození převzali rozestavěný rodinný dům v hodnotě, která odpovídá zálohám, které dovolatel převzal. Na tom nic nemění dodatek posudku, v rámci kterého byly odečteny různé položky z původního znaleckého posudku. Podle přesvědčení obviněného totiž takový postup není v souladu s právem, neboť je třeba zjistit, jaká byla obvyklá cena rozestavěného domu.

8. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatel nastolil otázku, zda je možné spáchat trestný čin zpronevěry za situace, kdy finanční prostředky převzaté za konkrétním účelem (který nebyl dodržen) byly použity k jinému účelu, jehož výsledek převzali poskytovatelé finančních prostředků do svého vlastnictví. Podle jeho přesvědčení uvedený trestný čin takto spáchat nelze, neboť poškození neutrpěli žádnou škodu.

9. Následně ještě vyjádřil přesvědčení, že byla porušena též zásada subsidiarity trestní represe a pravidlo ultima ratio, a to zvláště za předpokladu, že poškození disponují uznáním dluhu, které mohou vymáhat prostřednictvím občanskoprávního řízení. Je podle něj nutné, aby soudy v novém řízení jednoznačně stanovily hodnotu rozestavěného rodinného domu, a to hodnotu obvyklou v místě a čase se započtením všech položek, které by museli na trhu uhradit (metoda URS).

10. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 12 To 145/2021, i předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 38 T 118/2020, a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k novému řízení.

11. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předeslal, že v dovolacím řízení Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumává pouze v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených. Dovolatel v textu dovolání připustil, že předmětné finanční prostředky pro něho byly cizí věcí. Státní zástupce se proto věcí podrobněji nezabýval z toho hlediska, zda jsou na danou věc použitelné závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, podle kterých platba, kterou objednatel díla poskytl na podkladě smlouvy o dílo jeho zhotoviteli jako zálohu na cenu za provedení díla, přechází do vlastnictví zhotovitele díla a ten se nemůže vůči objednateli dopustit trestného činu zpronevěry, i když peníze použije na jiný účel než na zhotovení díla.

12. Státní zástupce připomněl, že dovolatel především namítl, že poškozeným nevznikla škoda, neboť předmětné finanční prostředky použil na stavbu rodinného domu, byť k jiným účelům než na zhotovení střechy nebo oken. Absenci škody obviněný dovodil ze závěrů znaleckého posouzení, přičemž zároveň polemizoval s odečtením některých položek znalkyní. Takovéto námitky, nehledě na jejich primárně skutkový charakter, samy o sobě podle státního zástupce nemohou obstát. Podle zjištění uvedených v bodě 13. rozsudku nalézacího soudu přebíral dovolatel od objednatelů i jiné zálohy než ty, které byly uvedeny ve výroku o vině, celkem částku 1.296.000,- Kč. Stěží by bylo možno dovozovat absenci vzniku škody pouze na základě srovnávání výše poskytnutých záloh a ceny rozestavěné stavby.

13. Za relevantně uplatněnou a současně částečně důvodnou však státní zástupce považoval námitku, podle které dovolatel všechny inkasované prostředky investoval do stavby rodinného domu. Tato námitka totiž podle státního zástupce neodporuje skutkovým zjištěním učiněným soudy, které toto tvrzené použití finančních prostředků nevyloučily.

14. Státní zástupce v daných souvislostech prezentoval, že dovolatel svoji argumentaci týkající se použití finančních prostředků nepřiléhavě spojil toliko s otázkou způsobení škody. Považoval za nutné uvést, že „každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřitele není trestným činem zpronevěry“ (srov. rozhodnutí č. 18/1957 Sb. rozh. tr.). Přisvojením si cizí věci ve smyslu trestného činu zpronevěry je taková dispozice, která maří základní a podstatný účel svěření. Prostředky určené na nákup oken a na nákup materiálu a zhotovení střechy nepochybně byly určeny k základnímu účelu, kterým bylo zhotovení díla – rodinného domu. Pokud byly použity sice na jiný materiál nebo práce, nicméně v rámci stavby předmětného rodinného domu, nešlo podle názoru státního zástupce o dispozici mařící základní a podstatný účel svěření. Za takové situace již podle něj není třeba řešit, zda takovou dispozicí mohla z formálního hlediska vzniknout škoda. Jednání obviněného tak mohlo založit toliko občanskoprávní odpovědnost podle § 2612 občanského zákoníku.

15. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit též námitku, kterou se dovolatel domáhá aplikace subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Za situace, kdy dovolatel současně vznesl zčásti důvodné námitky proti existenci formálních znaků trestného činu, ovšem tuto námitku vznáší nelogicky a nadbytečně. V případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že formální znaky trestného činu zpronevěry byly naplněny, pak by ji státní zástupce považoval za důvodnou. Podle jeho názoru by v případě naplnění formálních znaků trestného činu bylo na místě se zabývat otázkou, zda právě použití finančních prostředků v rámci stavby rodinného domu, tj. ve prospěch poškozených, nepředstavuje výjimečnou okolnost snižující společenskou škodlivost do té míry, že není na místě užití prostředku trestního práva. Skutečnost, že trestný čin byl spáchán v kvalifikované skutkové podstatě, sama o sobě užití zásady subsidiarity trestní represe nevylučuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce dodal, že z formálního hlediska měl dovolatel opřít své dovolání též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021. Nejde ovšem o takovou vadu, která by bránila meritornímu projednání dovolání.

16. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 12 To 145/2021, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby dovolací soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ]. III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

18. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 12 To 145/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

21. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. IV.

23. Jelikož charakter uplatněné argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení předcházející, a poté seznal, že dovolání je důvodné. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě následujících skutečností.

24. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 3 (ustanovení § 206 tr. zákoníku) naplní ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.

25. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Za svěřenou cizí věc je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila [R 67/1954]. (ŠÁMAL, Pavel. § 206 [Zpronevěra]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2008, marg. č. 5.)

26. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 2). Byla-li mu věc svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod. (ŠÁMAL, Pavel. § 206 [Zpronevěra]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2010, marg. č. 6.)

27. Totéž uvádí mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 665/2016, podle kterého „Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit věřitele z dispozice s věcí. Byla-li mu věc svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod.“

28. V návaznosti na uvedené dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolatel nerozporuje, že převzal od poškozených v rozhodnutí prvního stupně specifikované finanční prostředky a tyto nepoužil v souladu s účelem, ke kterému mu byly dány do dispozice. V tomto směru respektuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud poznamenává, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Pouze stručně tak konstatuje, že za daného stavu není na místě zabývat se věcí z hlediska závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, publikovaného pod č 41/2008 Sb. rozh. tr., podle nichž platba, kterou objednatel díla poskytl na podkladě smlouvy o dílo (§ 536 a násl. obch. zák.) jeho zhotoviteli jako zálohu na cenu za provedení díla, přechází do vlastnictví (resp. do majetku) zhotovitele díla. Proto, i když ji zhotovitel použije na jiný účel než k provedení díla, nemůže spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. ke škodě objednatele, a to ani tehdy, jestliže zhotovitel nesplnil svůj závazek provést dílo.

29. Podstata argumentace dovolatele spočívá v tom, že tvrdí, že veškeré finanční prostředky, které na stavbu rodinného domu obdržel, investoval do dané stavby, takže poškozeným nezpůsobil škodu. Argumentaci o investování veškerých svěřených finančních prostředků do předmětné stavby shledal dovolací soud za opodstatněnou, a to z následujících důvodů.

30. Soudy obou stupňů v rámci zjištěného skutkového stavu argumentaci obviněného, že přijaté finanční prostředky použil do zhotovované stavby, nevyvrátily. Ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněný ze svěřených záloh vrátil pouze částku 74 000,- Kč a zbývající část svěřených finančních prostředků použil nezjištěným způsobem. V odůvodnění svého rozhodnutí pak nalézací soud v bodu 26. vyslovil, že se nepodařilo jednoznačně zjistit, zda obviněný zbývající část svěřených prostředků v celé výši opravdu použil na jím tvrzené vícepráce nebo zda je použil jiným způsobem. Ani soud druhého stupně použití předmětných finančních prostředků na uvedenou stavbu rodinného domu nevyloučil, když v bodu 15. odůvodnění svého rozhodnutí toliko konstatoval, že obviněnému nebyl formálně udělen souhlas k započítání víceprací či jiných nákladových položek na částky převzaté v říjnu a v listopadu 2016 a jednostranný zápočet je vyloučen.

31. Jak výše nastíněno ve vymezení daného trestného činu, pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.

32. Toto vymezení odpovídá závěru, který vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí z 14. 12. 1956, sp. zn. 1 Tz 299/56 publikovaném pod č. 18/1957 Sb. rozh. tr., podle kterého „Každá disposice se svěřenou věcí proti příkazu svěřovatele nemůže být považována za trestný čin rozkrádání [§ 245 odst. 1 písm. b) tr. zák.] nebo za zpronevěru (§ 248 tr. zák.). Ovšem takovou protiprávnou disposici svěřeným majetkem, která maří základní a podstatný účel svěření, zejména znemožňuje-li se tím svěřiteli trvale navrátit věc původnímu jejímu určení, nutno považovat za nakládání se svěřenou věcí jako s vlastní ve smyslu § 245 odst. 1 písm. b) nebo § 248 tr. zák.“.

33. V posuzované věci však podmínka naložit způsobem, který maří základní účel svěření, naplněna nebyla. Cílem poškozených bylo zhotovení rodinného domu. Za tímto účelem ostatně uzavřeli s obviněným smlouvu o dílo - o zhotovení stavby domu. Lze tak jednoznačně konstatovat, že základním účelem, pro který poškození poskytovali obviněnému v průběhu stavby jednotlivé finanční částky, bylo zhotovení díla – postavení rodinného domu, tj. aby tedy poskytované částky byly použity na výdaje potřebné pro stavbu domu, aby byly „prostavěny“. Pokud (by) byly finanční prostředky, které měl obviněný podle soudů nižších stupňů zpronevěřit, sice použity na jiný materiál či práce, avšak skutečně spotřebovány pro stavbu rodinného domu, který měl obviněný postavit podle smlouvy o dílo, pak (by) s nimi obviněný nenaložil způsobem, který maří základní účel svěření, neboť právě tím byla stavba předmětného rodinného domu.

34. Nutno zopakovat, že obviněný na svou obhajobu uvedl, že finanční prostředky, u nichž je mu kladeno za vinu jejich zpronevěření, investoval do stavby domu. Soudy nižších stupňů nezjistily, k čemu obviněný použil „zbývající část svěřených finančních prostředků“. Skutkový stav totiž (jak již výše nastíněno) ustálily konstatováním, že obviněný zbývající část svěřených finančních prostředků použil nezjištěným způsobem. Tím ovšem není vyloučena možnost, že obviněný s danými prostředky naložil jím popsaným způsobem a tedy způsobem souladným se základním (výše zmíněným) účelem svěření. Pak ovšem nelze činit závěr, že si je obviněný přisvojil. To platí tím spíše z hlediska nutnosti respektování principu in dubio pro reo.

35. V daných souvislostech je vhodné připomenout nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009. sp. zn. II. ÚS 1975/08, podle něhož „Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují- li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného“.

36. S uvedenými skutečnostmi pak úzce souvisí otázka, zda a v jaké výši mohla vzniknout poškozeným škoda. Pokud (by) nebyla naplněna podmínka naložení způsobem, který maří základní účel svěření, poté (by) nebylo třeba řešit otázku škody na majetku poškozených. Teprve v případě, pokud by obviněný naložil se svěřenými finančními prostředky způsobem, který maří základní účel svěření, je na místě zabývat se otázkou, v jaké výši by jim škoda vznikla.

37. Při uvedených zjištěních dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemohou pro vady v právním posouzení jimi učiněných skutkových zjištění zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obstát.

38. Dovolací soud neopomněl, že obviněný uplatnil námitku subsidiarity trestní represe.

39. Tato námitka je sice formálně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, avšak v situaci, kdy dovolatel předtím důvodně vznesl argumentaci směřující proti naplnění formálních znaků daného trestného činu, jeví se jako nadbytečná. Otázka aplikace subsidiarity trestní represe (ve smyslu nevyvození trestní odpovědnosti) totiž přichází v úvahu teprve tehdy, když jsou naplněny formální znaky trestného činu.

40. Protože dovolání obviněného shledal Nejvyšší soud důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 12 To 145/2021, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 38 T 118/2020. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-východ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání.

41. Úkolem nalézacího soudu je, aby znovu s přihlédnutím k uvedeným právním východiskům a výše rozvedeným skutečnostem ve věci rozhodl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 4. 2022

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu