6 Tdo 159/2014-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. února 2014 o
dovolání obviněného J. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.
10. 2013, č. j. 6 To 343/2013-155, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 92/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2013, č. j. 6
To 343/2013-155, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. H.
proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 5. 2013, č. j. 3 T
92/2013-73. Tímto rozsudkem byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku, a odsouzen podle § 205
odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do
věznice s ostrahou.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Má za to, že provedené dokazování je neúplné a nedostatečné,
protože je založeno pouze na jediném bezprostředním důkazu, a to na svědecké
výpovědi poškozené B. H. Tvrdí, že její výpověď je v rozporu s výpovědí
obviněného a tyto dvě výpovědi se od sebe podstatně odlišují. Obviněný namítá,
že s rozdíly mezi těmito výpověďmi se soudy řádně nevypořádaly, přičemž odmítly
jeho návrh na provedení konfrontace a rekonstrukce. Je přesvědčen, že vina mu
nebyla bezpečně prokázána a pochybnosti měly být odstraněny dalším dokazováním.
Vytýká soudům, že k tomuto důkazu se nemohl vyjádřit a klást poškozené otázky,
protože hlavní líčení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku se konalo v jeho
nepřítomnosti. Domnívá se, že tím byla porušena ustanovení o přítomnosti
obviněného v hlavním líčení, čímž je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř. Dodal dále, že podle jeho názoru nebyl správně ve věci zjištěn
skutkový stav, což vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Podle
názoru obviněného po objektivní stránce nebylo zjištěno, že by použil
bezprostředně po činu násilí. Z hlediska subjektivní stránky namítá, že není
zřejmé, z jakého konkrétního důkazu soudy dovodily, že jednal v úmyslu přímém.
S ohledem na tyto skutečnosti má za to, že nesprávné právní posouzení věci mělo
vliv na stanovení druhu a výměry trestu. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2013, č. j. 6
To 343/2013-155, zrušil, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze
dne 6. 5. 2013, č. j. 3 T 92/2013-73, a věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila Nejvyššímu
soudu, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně udělila
výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší sud rozhodl o dovolání v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod
nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo
veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s
konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost
obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v
nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo
jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke
zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a
mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 3 T 92/2013,
Nejvyšší soud zjistil, že hlavní líčení bylo nařízeno na den 6. 5. 2013.
Obviněný byl předvolán k hlavnímu líčení vzorem č. 6a tr. ř. a předvolání mu
bylo předáno krátkou cestou, a to u vazebního zasedání dne 17. 6. 2013 (viz
protokol o vazebním zasedání na č. l. 64). U vazebního zasedání byl obviněnému
předán rovněž návrh na potrestání (viz č. l. 62 protokolu o vazebním zasedání)
a obviněnému bylo umožněno se s ním seznámit. U hlavního líčení dne 6. 5. 2013
samosoudce konstatoval, že předvolání bylo obviněnému doručeno řádně a včas a
že pětidenní lhůta k přípravě od doručení předvolání byla u obviněného
zachována. Na to bylo prohlášeno usnesení podle § 202 odst. 2 tr. ř., že hlavní
líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se k hlavnímu líčení nedostavil a
svou účast u hlavního líčení neomluvil, návrh na potrestání mu byl řádně
doručen, k hlavnímu líčení byl včas a řádně předvolán vzorem 6a tr. ř. -
doručení obžaloby obžalovaného a jeho předvolání k hlavnímu líčení v případech,
v nichž lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného, který obsahoval
poučení pro případ, že se obviněný k hlavnímu líčení bez řádné a důvodné omluvy
nedostaví. Současně tento vzor obsahoval poučení, resp. výzvu k tomu, aby
obviněný soudu neprodleně sdělil své případné návrhy na provedení dalších
důkazů, mimo důkazů uvedených již v návrhu na potrestání.
K podmínkám, za nichž lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného,
Nejvyšší soud zjistil, že ke skutku, který byl předmětem návrhu na potrestání,
byl obviněný vyslechnut při vazebním zasedání dne 17. 6. 2013 a měl možnost se
seznámit s předloženými listinnými důkazy a vyjádřit se k nim. Byla splněna i
podmínka, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení
dosáhnout bez přítomnosti obviněného. Nutno dodat, že trestní věc obviněného
nebyla nijak složitá, k jejímu objasnění nebylo nutno provádět rozsáhlé
dokazování, k objasnění věci byli u hlavního líčení konaného dne 6. 5. 2013
slyšeni dva svědci B. H. a J. Š., jejichž výpovědi společně s dalšími
listinnými důkazy po skutkové stránce umožnily, aby skutkový stav byl
spolehlivě objasněn již v řízení před soudem prvního stupně a podle předpokladu
mohl být i v tentýž den vyhlášen rozsudek. Z tohoto důvodu je zjevné, že účast
obviněného u hlavního líčení – a jeho případné vyjádření se k provedeným
důkazům - by nemohla na podstatě věci nic změnit. Ostatně vyplývá to rovněž z
obsahu dovolání, v němž obviněný žádné nové skutečnosti k provedeným důkazům
nenamítl.
Nejvyšší soud má za to, že za této situace byl postup soudu prvního stupně
zcela správný a nelze mu ničeho vytknout, pokud hlavní líčení proběhlo v
nepřítomnosti obviněného. Tento závěr je souladný i s konstantní judikaturou.
Jestliže tedy soud v předvolání k hlavnímu líčení upozorní obviněného na to, že
hlavní líčení lze provést i bez jeho přítomnosti, a obviněný se k hlavnímu
líčení bez omluvy nedostaví ani nepožádá o jeho odročení, pak při splnění
dalších zákonných podmínek uvedených v § 202 odst. 2 tr. ř. není konáním
hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného naplněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v porušení ustanovení o
přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Tento výklad není v rozporu s čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť pokud v konkrétních
ustanoveních trestního řádu jsou stanoveny podmínky, za nichž lze konat hlavní
líčení v nepřítomnosti obviněného, právo obviněného je tím specifikováno a jsou
přesně vymezeny hranice (podmínky), za nichž je třeba na účasti obviněného u
hlavního líčení trvat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp.
zn. 8 Tdo 1500/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, ročník 2005, svazek 12, pod T 762). V případě obviněného byly splněny
veškeré zákonem stanovené podmínky, aby hlavní líčení mohlo být provedeno v
nepřítomnosti obviněného, proto jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebylo nijak dotčeno. Za této situace
Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného jako opodstatněné, a proto v této
části dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Jak dokládá obsah dovolacích námitek, obviněný zpochybňuje provedené
dokazování, je přesvědčen, že nebylo provedeno tak, aby byl zjištěn skutkový
stav bez jakýchkoliv pochybností a za tím účelem se domáhá doplnění dokazování. Z rozporů, které vyplývají z jeho výpovědi a výpovědi poškozené, dovozuje, že
dokazování je neúplné, nejasné a nedostatečné a vyžaduje doplnění. Je zjevné,
že obviněný v dovolání popisuje skutkový děj jinak, než byl soudy zjištěn. Nutno však uvést, že skutková zjištění soudy opřely nejen o výpověď poškozené
B. H., která je podpořena také výpovědí dalšího svědka J. Š., který slyšel
poškozenou, jak křičí o pomoc a následně obviněného v zahrádkářské kolonii
zadržel a předal Policii. Jak vyplývá z popisu skutku, poškozené se přesto, že
jí obviněný odcizil látkovou tašku, v níž byla peněženka s finanční hotovostí
600,- Kč, podařilo tašku s peněženkou získat zpět. Nelze proto shledávat ve
výpovědi této svědkyně nějakou zaujatost vůči obviněnému nebo důvod k uvádění
nepravdivých skutečností. Její výpověď právě v tomto kontextu nabývá na
věrohodnosti, neboť je zjevné, že neměla žádný motiv k tomu, aby o
skutečnostech, které se odehrály, vypovídala nepravdivě a navíc pod sankcí
křivé výpovědi. V této souvislosti je situace na straně obviněného zcela
pochopitelně naprosto opačná. Pokud obviněný tvrdí, že v otevřené chatce v
zahrádkářské kolonii uviděl láhev s vodou a chtěl se jen napít, náhle však
dostal něčím přes záda a starší paní pak začala křičet „zloděj“ a o pomoc, lze
jen stěží této jeho verzi uvěřit. Naopak, sám tímto tvrzením dokazuje, že
poškozená volala o pomoc, protože jí někdo chtěl okrást a potvrzuje tak výpověď
J. Š. Nelze si rovněž nevšimnout, že pokud poškozená křičela „zloděj“, musela
tak činit naprosto spontánně, a tato její reakce musela mít nějaké opodstatnění
(příčinu). Uvedená argumentace obviněného k reakci poškozené na jeho přítomnost
na její zahrádce tak jedině dosvědčuje pravdivost výpovědi poškozené a svědka
J. Š. Vzhledem k tomu, že skutkový děj si v dané věci nevyžadoval nijak
komplikované dokazování, další dokazování ve věci by bylo zcela nadbytečné. Namítá-li obviněný, že bezprostředně po činu nepoužil násilí, i tuto jeho
argumentaci je třeba vyvrátit. Poškozená si obviněného všimla až poté, co začal
utíkat s její taškou, kterou měla předtím umístěnou v otevřené zahradní chatce. Získala svou tašku s hotovostí zpět, když se jí podařilo obviněného uchopit a
po přetahování mu vytrhnout tašku z jeho ruky. Je tedy zjevné, že i po
objektivní stránce obviněný naplnil znak skutkové podstaty přečinu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívající v tom, že se
bezprostředně po činu pokusil uchovat si věc násilím. Ohledně formy zavinění
lze nepochybně dovodit zavinění úmyslné, neboť obviněný věděl, že zasahuje do
objektu zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je ochrana vlastnictví věci,
držby věci, ale i jen faktické držení věci, a tento zájem chtěl porušit.
Na
základě těchto skutečností lze konstatovat, že popis skutku, jak je vyjádřen ve
výroku o vině, obsahuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán
vinným.
Jestliže tedy obviněný zpochybňuje uvedená skutková zjištění, není pochyb, že
není spokojen s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a jaký závěr z nich
dovodily a v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi. Nutno dodat, že
zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem
hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soudy vedly k
tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v
odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy ve
věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném
dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2
odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze
konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je
možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit
možnost jiného závěru. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí
proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně
právnímu posouzení, Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. a dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné,
že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy, protože obviněný
nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k nimž soudy na základě provedeného
dokazování dospěly. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že obviněný se
neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn
a obviněnému nelze přisvědčit, pokud považuje provedené dokazování za
nedostatečné. Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů,
které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je
pachatelem skutku, pro který byl odsouzen.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky
obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v
předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek
17, pod T 408/, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky právně relevantního
charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp.
zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální;
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Vzhledem ke skutkovým námitkám, které obviněný uplatnil,
Nejvyšší soud dovodil, že námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání
obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože u
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal, že dovolání
obviněného je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel
dovolání obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde
o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann