USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2019 o
dovoláních, která podali obviněný D. L., nar. XY, bytem XY, obviněný T. T.,
nar. XY, bytem XY, a obviněný L. Z., nar. XY, bytem XY, proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 9 To 94/2018, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T
77/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 2
T 77/2013, byl D. L., T. T. a L. Z. (dále jen „obviněný“, „spoluobvinění“ příp.
„dovolatel“) uznáni vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustili
jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byli
[každý z obviněných] podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl [každému z obviněných] podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu dvou let.
2) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podali obvinění
odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2018, podle § 256
tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obvinění podali prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému
usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod
vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Podané dovolání odůvodnili tvrzením, že se nedopustili jednání,
které je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně. Naopak jsou přesvědčeni, že
odvolací soud nad rámec jeho pravomoci zasahoval do rozhodovací úlohy soudu
prvního stupně. Rovněž shodně uvedli, že podávají dovolání, aby tak případně
splnili zákonnou podmínku pro podání ústavní stížnosti. Dále namítli, že o
skutkovém stavu je spor v podobě tvrzení poškozeného K., jehož výpověď považují
za nevěrohodnou. Opětovně zdůraznili, že se domnívali, že poškozený odcizil
cizí dámskou peněženku, a proto proti němu zakročili, nikoli však způsobem,
který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle mínění
dovolatelů ani společenská škodlivost jejich jednání nenaplnila takovou
intenzitu, aby dosáhla intenzity trestného činu, když jejich jednání bylo
vedeno v dobré víře, v úmyslu zamezit protiprávnímu jednání poškozeného. Jak
již v úvodu podaného dovolání, znovu zmínili, že trestní řízení bylo zatíženo
vadou, a to neoprávněným zásahem soudu odvolacího, který opakovaně zasahoval do
hodnocení důkazů soudu nalézacího, a následně předložili shrnutí průběhu celého
trestního řízení. V závěru dovolání proto shodně navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to v jiném složení
senátu.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil,
že s ohledem na charakter námitek, které byly uplatněny v dovolání, se k tomuto
nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla
podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst.
2 tr. ř.).
8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) Obecně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo
tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy
pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech
zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu.
Obvinění tak mají v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek
vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným
činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má
povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku rozsudku, a je povinen zjistit,
zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v
příslušné skutkové podstatě trestného činu. Obvinění nemohou zaměňovat řádný
opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s
poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat, přezkoumání napadených
rozhodnutí v intencích odvolacího řízení, a to ani upozorněním na případné
podání ústavní stížnosti, nebude-li takto postupováno [Ústavní soud ve svém
rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá
právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
10) Pokud tedy obvinění s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. [nutno podotknout, že v případě, kdy je odvolání obviněného
odvolacím soudem zamítnuto podle § 256 tr. ř., měl by dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., být uplatněn prostřednictvím dovolacího důvodu,
který je vymezen v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] v
dovolání zpochybnili dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů
a rozsah dokazování, nemohl Nejvyšší soud takové námitky učinit předmětem svého
posuzování. V projednávaném případě sice dovolatelé soudům vytkli nesprávnost
hmotněprávního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní
námitku opřeli o námitky zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily
ve věci provedené důkazy, čemuž svědčí i závěrečný návrh, aby věc po zrušení
byla přikázána jinému senátu. Svůj mimořádný opravný prostředek založili na
zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, a teprve v návaznosti na to
namítli nesprávné hmotněprávní posouzení jejich jednání ve smyslu § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně
domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci
ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním (§ 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil se zřetelem k názoru opakovaně vysloveného v
judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho
interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní
práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným
vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito
vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního
rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými
důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04
nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS
3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem
deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem
toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní
procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně
měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení
stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i
skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. V projednávaném
případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení
žádnou z výše uvedených vad netrpí. Při aplikaci těchto obecných východisek na
projednávanou trestní věc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění
učiněná soudem prvního stupně na základě provedených důkazů jsou podřaditelná
pod ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku o trestném činu vydírání.
11) Ve vztahu k trestnému činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými lze
obecně uvést, že trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou
jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin
nejméně se dvěma osobami. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí
jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou
násilí nebo jiné těžké újmy [toto násilí a nucení poškozeného k tomu, aby tento
něco konal však obvinění (vesměs) odmítají, obv. L. – „obv. Z. poškozeného
vyzval, aby se svléknul, což poškozený odmítal, a proto dostal od obv. 2 a 3
facky“ (str. 3 rozsudku), obv. T. „nedošlo k fyzickému napadení poškozeného,
všechny věci vydal dobrovolně“ (str. 4 rozsudku), obv. Z. „neviděl, že by někdo
ze spoluobviněných poškozeného udeřil, bez použití násilí poškozený vyndal
věci, když mu to řekli“ (str. 4 rozsudku)]. Čin je dokonán násilným jednáním
nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl
toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej
musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí,
tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší
nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí
je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude
použito s odstupem času. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému
(může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může
týkat i násilí na majetku. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění.
Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (obecný subjekt).
Pod pojmem jiného nutno rozumět individuálně určitou osobu nebo individuálně
určité osoby, odlišné od pachatele. Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je
třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou
měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby (tedy s pachatelem celkem tři).
Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou
návodu Nevyžaduje se, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele
byly trestně odpovědné. Stejně tak se nevyžaduje, aby šlo o organizovanou
skupinu. Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musily o
své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou
součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě
práce (srov. R 37/1965). Pachatel však o součinnosti s nimi ve smyslu § 17
písm. b) tr. zákoníku vědět musí [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2010, 1574 s.].
12) Nejvyšší soud se ztotožnil se všemi právními úvahami soudů obou
stupňů vztahujícími se k závěru, že obvinění zjištěným jednáním naplnili
všechny formální znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zákoníku. Jakkoliv by proto postačovalo na tyto úvahy pouze odkázat, přece
jen se jeví potřebným reagovat na uplatněnou dovolací argumentaci obviněných a
některé úvahy zopakovat, příp. konkretizovat.
13) Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se obvinění
jmenovaného trestného činu dopustili tím, že společným jednáním poškozeného
násilím nutili, aby něco konal a čin spáchali nejméně se dvěma osobami.
Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí rozhodnutí
nalézacího soudu obsahuje natolik konkrétní skutková zjištění, která formální
zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zákoníku naplňují. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. také
poukázal na to, že vzhledem k zásadě reformationis in peius, kdy nebylo
odvolání podáno státním zástupcem v neprospěch obviněných, nemohl část jednání
obviněných posoudit jako zločin loupeže. Poukázal na to, že z provedeného
dokazování totiž vyplynulo, že obvinění bezdůvodně proti poškozenému použili
fyzické násilí k tomu, aby jim vydal všechny své věci a tyto jeho věci, které
mu byly obviněnými za použití násilí odebrány, mu byly vydány zpět až po zásahu
na místo přivolanými příslušníky Policie České republiky. Tuto vadu však
odvolací soud vzhledem k ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. nemohl zhojit.
Odvolací soud poukázal dále na to, že trestného činu vydírání ve smyslu
ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se obvinění dopustili
následně tím, že poškozeného za použití násilí donutili jít do sklepních
prostor, kde ho opět za užití násilí (mj. facky, údery, bití, natlačování na
mříže) nutili, aby se svlékl, vydal svoje věci a podrobil jejich prohlídce.
Ačkoli obvinění namítají, že se jednání dopustili vůči domnělému pachateli
trestného činu, nelze takové argumentaci přisvědčit. Protiprávní jednání
poškozeného nebylo žádným z důkazů prokázáno, ale kdyby tomu tak bylo, obviněné
to neopravňovalo k tomu, aby se sami protiprávního jednání vůči poškozenému
dopustili. Nadto se obvinění trestného činu dopustili jako příslušníci
ozbrojeného sboru, od kterých lze obecně očekávat jednání v souladu se zákonem
a při zachování morálních hodnot, jednání se navíc dopustili vůči osobě mladší
18 let, ve výrazné početní a silové převaze, za opakovaného bezdůvodného
použití fyzického násilí a ponižujícím způsobem.
14) Obvinění byli usvědčeni především výpověďmi poškozeného, svědka J.,
H., S., P., R., zasahujících policistů B., K., dále kamerovými záznamy, ale i
samotnými výpověďmi obviněných [jestliže obvinění zpochybňovali použití násilí,
pak násilí potvrzoval poškozený, svědek J. – který viděl rozbitý ret
poškozeného, totéž viděl svědek R., stejně jako svědkyně H., lékařská zpráva –
poškozený hovořil o napadení. Hodnověrnost výpovědí obviněných je snižována
dále obsahem zprávy, kterou odeslal obv. T. obv. Z. dne 11. 12. 2012, ale i
skutečností, že to nebyli obvinění ani nikdo z personálu, kdo přivolal Policii
ČR, vlastními rozpory mezi výpověďmi jednotlivých obviněných, kamerovými
záznamy atd., jak mj. vyplývá z hodnotících úvah soudu prvního stupně, ale také
rozhodnutí soudu odvolacího – viz str. 5-7]. S otázkou věrohodnosti uvedených
svědeckých výpovědí se nalézací soud patřičně vypořádal, když mj. uvedl, že
korespondují i s ostatními provedenými důkazy (např. odst. 12 rozhodnutí
nalézacího soudu). Nelze ani souhlasit s námitkami obviněných stran
nevěrohodnosti poškozeného. Orgány činné v trestním řízení měly k dispozici
procesně použitelnou výpověď poškozeného z přípravného řízení. V této poškozený
podrobně popsal, co se v inkriminovanou dobu stalo a jakým způsobem. Nelze
odhlédnout ani od celkové doby trestního řízení, která je skutečně velmi dlouhá
a pro poškozeného je jistě velká psychická zátěž ony traumatizující prožitky po
pěti letech znovu reprodukovat. Faktem je, že rozhodnutí nalézacího soudu sp.
zn. 2 T 77/2013 ze dne 22. 11. 2017, je již v pořadí pátým rozhodnutím
nalézacího soudu ve věci samé. Nelze však akceptovat námitku dovolatelů, že by
Městský soud v Praze jako soud odvolací jakkoli nepřiměřeně nebo dokonce
neoprávněně zasahoval do hodnocení důkazů soudu prvního stupně. Rozhodnutí
odvolacího soudu byla učiněna na základě podaných řádných opravných prostředků,
zákonným způsobem, při zjištění zejména nerespektování soudem prvního stupně
procesních ustanovení ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
15) S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že skutek obviněných byl kvalifikován v souladu se zákonem a že
rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když
argumentaci obviněných bylo nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
označit za irelevantní. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo obviněnými podáno z
jiného důvodu než vyžaduje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných D. L., T. T. a L. Z.
odmítnout. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto
učinil v neveřejném zasedání. K rozsahu odůvodnění poukazuje Nejvyšší soud na
znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu