6 Tdo 162/2025

6 Tdo 162/2025-874

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025, které podal obviněný Tomáš Jarý, trvale bytem Ke Kocábě 122, 261 01 Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 10 To 323/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 10/2022, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 10 To 323/2023, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 6. 2023, sp. zn. 2 T 10/2022.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 6. 2023, sp. zn. 16 T 60/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný Tomáš Jarý (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

poté, co dosud neztotožněný pachatel poškodil dne 28. 7. 2019 vozidlo tovární značky JAGUAR LAND ROVER LIMITED RANGE ROVER SPORT LW, registrační značky XY, VIN XY, zaparkované mezi obcemi XY a XY, okres XY tak, že poškodil pravý přední světlomet, levé a pravé zpětné zrcátko, levý a pravý zadní světlomet, všechna boční výhledová skla, všechny sedadla, tj. sedadlo řidiče, spolujezdce a zadní sedadla, předního panel, vnitřní výplně dveří, rádio, airbag řidiče, v úmyslu následného vylákání pojistného plnění nahlásil předmětnou pojistnou událost společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, která ji zaevidovala pod číslem pojistné události 4192099333 a škodu vyčíslila na částku 439.600 Kč, přičemž obžalovaný Tomáš Jarý v úmyslu neoprávněně získat pojistné plnění z pojistné smlouvy č. 6346048261 uzavřené mezi společností Kooperativa pojišťovna, a.s. a J. P. za účasti obžalovaného Tomáše Jarého, kontaktoval dne 29.7.2019 telefonicky Policii ČR s tím, že v úmyslu vylákat pojistné plnění pojišťovně předložil fiktivní podklady prokazující nájem náhradního vozidla pro J. P. za částku ve výši 100.000 Kč, ačkoliv věděl, že k nájmu náhradního vozidla nedošlo, avšak pojišťovna pojistné plnění, které mělo být vyplaceno ve prospěch bankovního účtu J. P. č. XY dosud neposkytla, přičemž v případě vyplacení pojistného plnění by společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní č. p. 665, 186 00 Praha, vznikla škoda v celkové výši 100.000 Kč.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku (ve výroku o trestu byl chybně uveden § 274 odst. 1 tr. zákoníku, na což upozornil odvolací soud, který tuto nepřesnost napravil) za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, s výší denní sazby 150 Kč, tedy celkem ve výměře 30 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku soud prvního stupně určil, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 měsíčních splátkách ve výměře 3 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadne, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas.

3. Proti shora citovanému rozsudku podali státní zástupce a obviněný odvolání. Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 10 To 323/2023, jímž z podnětu řádného opravného prostředku státního zástupce podle 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 300 denních sazeb, s výší denní sazby 200 Kč, tedy celkem ve výměře 60 000 Kč. Podle § 256 tr. ř. pak odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů jsou kontradiktorní, neboť byl soudem prvního stupně dvakrát zproštěn obžaloby, jen aby byl následně po opakovaném kasačním zásahu odvolacího soudu shledán vinným za nezměněné důkazní situace. Skutečnost, že obviněný za svou babičku vyřizoval koupi vozidla, sjednání pojištění a vyplacení pojistného plnění nelze považovat za trestný čin. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou fakticky nesprávné. Jednak nesprávně uvedl, že měl obviněný uvést emailovou adresu společnosti JARYS s.r.o. v hlášení o pojistné události, jednak nepodloženě konstatoval, že pronájem náhradního vozidla byl fingován. Jak vyplynulo z výpovědí svědků Zdeňka Ryse a J. P. (babičky obviněného), došlo k fyzickému zapůjčení vozidla náležejícímu společnosti DORYS CZ, s.r.o., prostřednictvím společnosti JARYS s.r.o. svědkyni J. P. Je sice pravdou, že předmětné náhradní vozidlo bylo poskytnuto původně obviněnému svědkem Zdeňkem Rysem (jednatelem společnosti DORYS CZ, s.r.o.), ale bylo tak učiněno bez jakéhokoliv omezení. Obviněný proto jednal podle svého uvážení a vozidlo zapůjčil za úplatu dále. I kdyby si společnost DORYS CZ, s.r.o., za toto jednání nárokovala nějaké protiplnění, v úvahu by to přicházelo pouze prostřednictvím civilního řízení. Pokud byla zpochybněna výpověď svědkyně J. P. na základě její záměny značky vozidla, jde o zcela pochopitelné přeřeknutí, ze kterého soudy vycházely pro nedostatek jiných důkazů. Obzvláště pokud dotyčná byla poprvé před soudem a auto nesprávně uvedené značky dříve vlastnila. K této svědkyni odvolací soud také nesprávně dovodil, že je nemajetná, čemuž však neodpovídají veřejně dostupné záznamy vedené v katastru nemovitostí, podle kterých svědkyně vlastní několik hodnotných pozemků. Není tedy pravdou, že by si dotyčná nemohla dovolit uhradit 100.000 Kč za pronájem náhradního vozidla. Obviněný rovněž namítl, že pojišťovna měla možnost nezaplatit za náhradní vozidlo a o toto pojistné plnění se přít v civilním řízení. Samotná pojistná smlouva neobsahuje limity, jak a kdo má náhradní vozidlo zapůjčit. Obviněný proto uzavřel, že pouze ve prospěch své babičky nárokoval zákonné a pojišťovnou garantované plnění, a místo toho, aby soudy ctily presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo, jej bez důkazů shledaly vinným. Rozhodnutí soudu je založeno na přesvědčení o amorálním jednání obviněného, které však není trestné.

5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a sám podle § 226 písm. b) nebo c) tr. ř. rozhodl o zproštění obžaloby, alternativně, aby po zrušení těchto rozhodnutí některému z těchto soudů přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že výtky obviněného jsou neopodstatněné. Jelikož skutková zjištění soudů mají obsahový podklad v provedených důkazech, nelze v projednávaném případě shledat existenci tzv. zjevného rozporu, který by jinak naplňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výpovědi svědků Zdeňka Ryse a J. P. nemohou obviněného vyvinit. Naopak soudy správně uzavřely, že došlo k fingování pronájmu vozidla, neboť skutková verze obviněného je nepřesvědčivá. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten není důvodný, protože nic nenasvědčuje přítomnosti výjimečných okolností, které by bránily uplatnění trestní odpovědnosti. Proto námitka, že přicházelo v úvahu užít nástrojů civilního práva, je bezdůvodná. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

8. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 10 To 323/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

9. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat

též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

12. V návaznosti na uvedené je třeba v první řadě konstatovat, že uplatněné námitky odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jelikož však nebylo možno o podaném dovolání rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí, Nejvyšší soud na podkladě dovolacích námitek a v rozsahu jimi vymezeném přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu – konkrétně tu jeho část, kterou bylo zamítnuto odvolání obviněného – i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru o důvodnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.

13. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný se primárně vymezuje proti učiněným skutkovým závěrům, které podle jeho mínění nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Byl totiž shledán vinným pro jednání, které bylo kategoricky vyloučeno svědeckými výpověďmi. K tomu však nebylo přihlédnuto, místo toho se soudy spokojily s nepodloženými spekulacemi o průběhu skutkového děje. Některé skutkové závěry činily dokonce v přímém rozporu s faktickým stavem věci. Za takto popsané situace se obviněný nemohl dopustit trestného činu, který je mu kladen za vinu.

14. Namítá-li obviněný, že učiněný skutkový závěr obecných soudů o fiktivnosti podkladů o nájmu náhradního vozidla pro svědkyni J. P. nemá oporu v provedeném dokazování (resp. je s ním v rozporu), zjevně tyto své výhrady spojuje s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

15. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).

16. Nutno dále poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V této souvislosti je vyžadováno podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.

17. Optikou uvedeného je ovšem nutno dát dovolateli za pravdu, že soudy učiněné skutkové závěry oporu v jednotlivých důkazech ani v jejich souhrnu nemají. Obviněnému je kladeno za vinu, že v úmyslu neoprávněně získat pojistné plnění z titulu pojistné smlouvy žádal jménem své babičky společnost Kooperativa pojišťovna, a.s. (dále jen „pojišťovna“), o proplacení nájmu náhradního vozidla, byť jím k tomu doložené podklady byly fiktivní (viz skutková věta“…v úmyslu vylákat pojistné plnění pojišťovně předložil fiktivní doklady…ačkoliv věděl, že k nájmu vozidla nedošlo…“). Jak k tomu konstatoval odvolací soud v bodě 10. svého rozhodnutí, babička obviněného ve skutečnosti žádné náhradní vozidlo neobdržela a pouze podepsala dokumenty tvrdící opak. Uvedená skutková zjištění ovšem postrádají obsahovou spojitost s provedeným dokazováním. Obecně lze v této souvislosti předeslat, že soudy jsou vázány zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Na tuto zásadu, stanovící rozsah, v němž je třeba provádět dokazování, navazuje zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Podle ní orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V tomto případě soudy citovaným zásadám nedostály.

18. Skutková verze obviněného, že vozidlo získané k neomezenému užívání od svědka Zdeňka Ryse, resp. společnosti DORYS CZ, s.r.o., předal do dispozice třetí osoby, a to jak společnosti JARYS s.r.o., tak prostřednictvím této společnosti následně své babičce, která jej v souladu s pojistnou smlouvu plně využila, v podstatě soudy nebyla zpochybněna nebo vyvrácena. Argumentace soudů, proč shledaly obviněného vinným, se soustřeďuje na dílčí okolnosti případu, které mohou vzbuzovat pochybnosti, avšak stojí mimo hlavní skutkový děj.

Konkrétněji vyjádřeno, fiktivnost obviněným dodaných listin má být implikována nedůvěryhodností svědkyně J. P., zastupováním dotyčné obviněným při uzavření pojistné smlouvy i následném nahlášení pojistné události, neposkytnutím účetnictví společnosti JARYS s.r.o., a výpovědí svědka Zdeňka Ryse. Ani jedno, třeba i ve vzájemné souvislosti, však nepředstavuje dostatečný podklad pro uvedený závěr o fiktivnosti nájmu náhradního vozidla. V prvé řadě je nezbytné poukázat, že účetnictví společnosti JARYS s.r.o.

nebylo předmětem dokazování. A třebaže úvaha, že platba svědkyně J. P. společnosti JARYS s.r.o. by měla být evidována, není nelogická, je současně i nepodložená, resp. neprokázaná. Navzdory uvedenému oba soudy nižšího stupně konstatovaly, že nebylo prokázáno uhrazení nájmu. Nejen, že tak je do důsledku přičítáno k tíži obviněnému, že nepředložil konkrétní důkaz, rovněž se skutková zjištění opírala o domněnku, co může (ale také nemusí) být obsahem neprovedeného důkazu. Takovýto způsob hodnocení nemůže obstát, jelikož z absence faktické znalosti o obsahu důkazu nelze presumovat skutková zjištění z něj vyplývající.

Nelze tedy při respektu k právu na obhajobu klást obviněnému k tíži, že orgánům činným nepředložil důkaz svědčící o jeho nevině (jeho vinu je třeba nezávisle na event. nespolupráci obviněnému prokázat). Již vůbec nelze obviněnému vyčítat, že nepředložil účetnictví firmy, z něhož by bylo zjištěno, že operace s náhradním vozidlem pro babičku do účetnictví zanesena nebyla. Předně ani taková skutečnost sama o sobě ještě nemusí znamenat fiktivnost nájmu náhradního vozidla, jednak je třeba respektovat i tzv. zákaz donucování obviněného k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare).

Tento je zakotven zejména v podobě práva odepřít výpověď (nevypovídat) a zákazu donucovat k doznání [viz zejména § 33 odst. 1 a § 92 odst. 1 tr. ř., čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966], ale podle četné judikatury Evropského soudu pro lidská práva i v podobě pravidla, že „nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení.“ Pravidlo nemo tenetur je tedy třeba vykládat tak, že je zakázáno donucování k aktivnímu jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení.

Taková pravidla víceméně akceptoval již soud prvního stupně (viz bod 18. odůvodnění jeho rozsudku), avšak údajně z kontextu též ostatních důkazů k závěru o vině obviněného dospět lze.

19. Pokud jde o vyhodnocení svědecké výpovědi J. P., soudy ji shledaly nedůvěryhodnou pro její blízký rodinný vztah s obviněným a v případě odvolacího soudu i pro nepřesné vyjádření a nedostatek finančních prostředků. Opět však platí, že tyto úvahy nejsou zcela nelogické, ale postrádají dostatečnou oporu v důkazech. Jak již bylo předesláno výše, není úkolem Nejvyššího soudu určit, zda dotyčná je skutečně důvěryhodným svědkem. Ovšem dovozovat, že vyjádření svědkyně se „rozchází s realitou“ (jak uvedl odvolací soud) je vzhledem k osobě svědkyně (žena, rok narození XY) a časovému odstupu od předmětných událostí nepřiměřené pro jedno nesprávné označení poškozeného vozidla Land Rover jako vozidla Volkswagen v hlavním líčení konaném dne 25.

7. 2022 (v podstatě 3 roky od nahlášení pojistné události). Nešlo ostatně ani o omyl ve značce náhradního vozidla, jehož užívání je předmětem tohoto trestního řízení. Ani argument, že dotyčná neměla finanční prostředky pro uhrazení nájmu náhradního vozidla, nelze plně akceptovat. Je sice pravdou, že podle provedeného finančního šetření (č. l. 627 spisového materiálu) byla na svědkyni vedena exekuce, ale rovněž bylo zjištěno, že dotyčná nemá ani aktivní bankovní účet. Není nedůvodné se domnívat, že svědkyně za svůj život nabyla nějakých finančních prostředků, které vzhledem k zjištěnému nejspíše mohla reálně přechovávat fyzicky u sebe.

To by ostatně logicky navazovalo na její tvrzení, že jak koupi vozidla značky Land Rover, tak pronájem náhradního vozidla značky Honda, uhradila v hotovosti. Svědkyně k tomuto vyslechnuta nebyla. Ani nynější námitka obviněného, že svědkyně v rozhodné době vlastnila lukrativní pozemky není bez významu. Odvolací soud totiž při posuzování nízké solventnosti argumentoval vlastnictvím „pouhé 1/8 podílu na dvou travních porostech“, přičemž tento údaj se jeví ve světle tvrzení dovolatele o údajích v katastru nemovitostí nesprávným.

Obecné soudy, především pak soud odvolací, nahlížely na předmětnou svědeckou výpověď přísnou optikou, která se zaměřovala na nedostatky a vůbec nezohledňovala existenci vícero interpretací argumentačně rovnocenných učiněnému závěru. Lze tak důvodně pochybovat o nedůvěryhodnosti svědkyně.

20. Tyto a další uvedené nedůslednosti v hodnocení důkazů ve spojitosti se zmíněnou výpovědí svědka Zdeňka Ryse a zastupováním svědkyně J. P. obviněným ve věcech pojištění netvoří dostatečný důkazní podklad svědčící o vině dovolatele. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dokazování zpravidla neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.), naopak musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.

Jestliže průběh skutkového děje, tak jak je popsán ve skutkové větě citované v úvodu tohoto usnesení, měl být zjištěn na základě dosud zmíněných důkazů, nelze jej označit za spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů. Spíše naopak soudy provedené hodnocení důkazů je kontradiktorní. Byť na jednu stranu bylo prokázáno, že obviněný disponoval náhradním autem a toto auto přes jím ovládanou společnost JARYS s.r.o. pronajal (podle veškeré listinné dokumentace se k tomu vztahující) svědkyni J.

P., současně však dotyčná neměla předmětné vozidlo vůbec používat. K tomu soudy dospěly na základě nepodložených předpokladů, že svědkyně měla pouze podepsat obviněným předložené dokumenty, a cenu za pronájem vozidla společnosti JARYS s.r.o. fakticky nezaplatila (příp. že to v účetnictví této společnosti nebylo evidováno). Jakákoliv tvrzení obviněného a této svědkyně o opaku pak byla označena za nedůvěryhodná. Ve světle dosud popsaných nedostatků a nelogičností je v dané věci patrné, že soudy vycházely z izolovaných skutkových zjištění, která sama o sobě, avšak ani ve vzájemné souvislosti nevypovídají o skutečnostech, které jsou obviněnému primárně kladeny za vinu.

Z provedených důkazů toliko vyplývá, že obviněný v rozhodné době disponoval autem značky Honda (které mu poskytl svědek Zdeněk Rys – bez limitů, avšak i bez výslovného souhlasu vozidlo dále zapůjčit, nadto za úplatu), uzavřel jménem společnosti JARYS s.r.o. se svou babičkou smlouvu o pronájmu tohoto auta a v jejím zastoupení žádal vyplacení pojistného plnění za nájem náhradního vozidla. Další skutkové závěry, především pak že obviněný měl (parafrázováno) „v úmyslu vylákat pojistné plnění pojišťovně předložit fiktivní podklady prokazující nájem náhradního vozidla, ačkoliv věděl, že k nájmu náhradního vozidla nedošlo“, jsou pouhou vlastní nepodloženou interpretací soudů o možném průběhu skutkového děje.

To však z hlediska formální logiky nemůže obstát, protože odůvodnění soudů nenabízí rozumné vysvětlení, jak tyto učiněné skutkové závěry navazují na provedené důkazy.

21. Je totiž možno shrnout, že soudy závěr o vině postavily pouze na dílčích poznatcích, jak anabáze s náhradním vozidlem proběhla, a tyto pak nepřiměřeně kriticky vyhodnotily v neprospěch obviněného. Souhrn argumentace však představuje pouze poukaz na některé „podezřelé a nestandardní okolnosti“, které nájem náhradního vozu činí nepravděpodobným. Těmi jsou (viz bod 18. rozsudku nalézacího soudu a body 8. – 10. rozsudku soudu odvolacího): - příbuzenský poměr mezi obviněným a svědkyní J. P., - šlo o vozidlo zdarma zapůjčené Zdeňkem Rysem ze společnosti DORYS CZ, s.r.o. (bez dovolení vozidlo jako náhradní výdělečně poskytnout třetí osobě), - náhradní vozidlo zapůjčil obviněný za maximální možný finanční objem sjednaný v pojistné smlouvě pro tyto účely,

- nebylo prokázáno, že by transakce byla zanesena do účetnictví firmy obviněného JARYS s.r.o.,

- platba za náhradní vozidlo v hotovosti nebyla krom výpovědi svědkyně J. P. žádným jiným důkazem prokázána,

- s nějakou mírou pravděpodobnosti majetnost svědkyně neumožňovala platbu reálně učinit (je na ni vedena exekuce, nevlastní hodnotné nemovitosti apod.). Přitom však obsah provedených důkazů (zejména listin) svědčí pouze o tom, že obviněný skutečně zapůjčené vozidlo „zužitkoval“ jako náhradní ve prospěch babičky za částku 100.000 Kč, což v souladu s pojistnými podmínkami uplatnil vůči pojišťovně jako plnění vynaložené v souvislosti s likvidací pojistné události. K závěru o fiktivnosti tohoto nájmu náhradního vozidla, tedy že vozidlo Honda fakticky svědkyně J.

P. k dispozici nedostala, že za nájem nezaplatila a tudíž bylo plnění od pojišťovny lákáno bezdůvodně a na základě fiktivních podkladů, však provedené důkazy podle názoru Nejvyššího soudu neskýtají potřebný podklad nad rámec důvodného podezření, že tomu tak mohlo být. K této stěžejní otázce se vyjádřil pouze obviněný a svědkyně, oba obsahově totožně, způsobem, který (logicky) plně podpořil listinné materiály o reálně poskytnutém náhradním vozidle za fakticky uhrazenou úplatu 100.000 Kč. Za dané důkazní situace, rekapitulované oběma soudy nižších stupňů, neshledal Nejvyšší soud v obsahu zbývajících důkazů uspokojivý podklad pro závěr učiněný bez důvodných pochybností, že nájem náhradního vozidla byl fiktivní, stejně jako doklady předložené pojišťovně, za účelem vylákání proplacení nákladů s tím údajně spojených.

22. Lze přisvědčit, že okolnosti vyjmenované výše zakládají jisté pochybnosti a podezření, avšak ani ve svém souhrnu nepředstavují spolehlivý závěr o vině s ohledem na pominutý obsah některých důkazů. Především je evidentní, že veškeré záležitosti spojené s koupí vozidla Land Rover, jeho pojištěním, vyřizováním pojistné události včetně její likvidace (včetně nákladů na náhradní vozidlo) měl na starost jako podstatně mladší a orientovaný jedinec obviněný. Nutno upozornit, že v uzavřené pojistné smlouvě v části týkající se pojištění nákladů na nájem náhradního vozidla (č. l.

32 spisového materiálu) nebyla stran podmínek pronájmu náhradního vozidla sjednána žádná omezení. Pohledem uvedeného je argumentace odvolacího soudu v závěru bodu 10. jeho odůvodnění, že obviněný se protiprávního jednání dopustil už pronájmem vozidla značky Honda, neboť k tomu nebyl oprávněn, poněkud vágní, ne-li zavádějící. Ze smlouvy plyne, že J. P. byla zavázána platbou pojistného za povinné ručení, havarijní pojištění i doplňková pojištění v částce 35.374 Kč ročně. I tato skutečnost je v rozporu s úvahami o její nemajetnosti, pokud byla schopně hradit takové pojistné po koupi vozidla za cenu 935.000 Kč. Každopádně z celkového pojistného částka 7.980 Kč připadala na doplňkové pojištění – pojištění nájmu náhradního vozidla na max.

20 dnů při denním limitu plnění 5.000 Kč. Jinými slovy si svědkyně částkou cca 8 tis. Kč ročně platila za to, že v případě potřeby jí bude poskytnuto až 100.000 Kč za 20 dnů užívání náhradního vozidla. Žádným dalším způsobem tento pojistný produkt limitován nebyl, ani specifikací pronajímatele, ani typem vozidla, jeho právním režimem apod. Lze tedy dovodit, že náhradní vozidlo mohlo být poskytnuto a účtováno způsobem libovolným, přičemž pojišťovna garantovala (na základě jí koncipované smlouvy) finanční rámec pro náklady na náhradní vozidlo, který se jeví plně přiměřeným výši pojistného.

V tomto ohledu tedy nelze hovořit o porušení smluvních ujednání a soudy nižších stupňů nakonec takový závěr ani nečiní. V podstatě i soud prvního stupně ve svých původních rozhodnutích průběžně rušených soudem odvolacím důvodně dospěl k závěru o pohybu obviněného a svědkyně J. P. v legálním rámci vymezeném smluvními podmínkami pojistné smlouvy.

23. Je zřejmé, že obviněný využil těchto smluvních podmínek a zajistil babičce náhradní vozidlo Honda. Lze souhlasit, že se tak stalo způsobem problematickým, minimálně neetickým, použil-li k tomuto účelu vozidlo zdarma zapůjčené Zdeňkem Rysem ze společnosti DORYS CZ, s.r.o. Hypoteticky by bylo možno uvažovat o eventuálním (avšak toliko občanskoprávním) nároku uvedené společnosti za neoprávněné poskytnutí vozu třetí osobě za úplatu (čemuž se obviněný výslovně ani nebrání), avšak ani komplex poznatků stran „zneužití“ vozidla Honda nesvědčí sám o sobě o tom, že fakticky vozidlo poskytnuto jako náhradní nebylo. Bylo-li soudy poukázáno, že platba v hotovosti za nájem náhradního vozu „nebyla prokázána žádným jiným důkazem“, ani účetnictvím firmy JARYS s.r.o., a že svědkyně s určitou mírou pravděpodobnosti nebyla solventní, je povinností orgánů činných v trestním řízení prokázat, že platba neproběhla, nikoli převést důkazní břemeno na obviněného. Vzdor vedené exekuci koupě vozidla, pojistné podmínky i poukaz obhajoby na vlastnictví údajně lukrativních nemovitostí J. P. svědčí o opaku než závěru o nezpůsobilosti svědkyně finančně krýt náklady spojené s projednávanou událostí. Každopádně, jak již bylo shora konstatováno, pouhá „nepřesvědčivost“ verze obviněného (nebyla-li spolehlivě vyvrácena) či zmíněné nestandardní a „podezřelé“ okolnosti likvidace pojistné události obviněným nemohou být dostatečným podkladem po vyslovení viny obviněného bez důvodných pochybností.

24. Nejvyšší soud proto nemůže jinak než konstatovat, že soudy své skutkové závěry de facto učinily nezávisle na provedeném dokazování a obsahu provedených důkazů a případné nedostatky překlenuly nepodloženými (či důvodně pochybnými) úvahami, čímž se beze zbytku dopustily vady ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku tohoto pochybení pak došlo i k namítanému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], když rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vycházelo z vadně pojatého obsahu dokazování.

25. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem lze uvést následující. Pakliže rozhodnutí obecných soudů trpí podstatnými vadami v jejich skutkových zjištěních, Nejvyšší soud nemůže činit kategorické závěry o vině obviněného, neboť pro to nemá dostatečný skutkový podklad. Za této situace bylo namístě doplnit dokazování tak, aby bylo hodnocení soudu důkazně podloženo, nebo precizněji odůvodnit, jakými úvahami se soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti. Tak tomu v projednávaném případě ovšem nebylo. Je proto nezbytné pro potřeby dalšího trestního řízení, aby učiněné skutkové závěry byly logicky navázány na jednotlivé důkazy a obhajoba obviněného byla řádně vypořádána. Vzhledem k těmto nedostatkům vyžadujícím důsledné změny v hodnocení důkazů, příp. i jejich doplnění, nelze rozhodnout jinak, než z podnětu dovolání zrušit stávající rozhodnutí soudů nižších stupňů v celém rozsahu a vrátit věc okresnímu soudu k novému projednání, neboť vyčtená vada, jejíž existenci Nejvyšší soud shledal, má svůj původ již v rozhodnutí soudu prvního stupně (je zjevné, že tomu tak je po opakované ingerenci soudu odvolacího, jehož pokyny byl nucen se řídit).

V. Způsob rozhodnutí

26. Nejvyšší soud na základě shora uvedených důvodů podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 10 To 323/2023, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 6. 2023, sp. zn. 2 T 10/2022, zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

27. Věc se tak vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně, který se bude muset znovu zabývat obhajobou obviněného a jeho námitkami obsaženými mj. i v odvolání a dovolání, na něž upozorňuje v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud. Na soudu bude, aby důsledně dostál všem svým povinnostem v rámci zjišťování skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jde v podstatě o to, aby opatřil spolehlivý skutkový podklad, na jehož základě bude moci dospět k závěru o fiktivnosti podkladů dokládající nájem náhradního vozidla svědkyní J. P. V tomto ohledu lze zvážit bližší zkoumání věrohodnosti skutkové verze obviněného a uvedené svědkyně, avšak konkrétní pokyn k doplnění dokazování za dané procesní situace nelze činit, neboť suma představitelných důkazů relevantních pro posouzení věci se jeví dostatečná. Tak se nakonec vyjádřil i odvolací soud ve svém druhém zrušujícím usnesení ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 10 To 111/2023, jímž již žádné pokyny k doplnění dokazování okresnímu soudu neudělil. Přesto obecně nelze vyloučit i potřebu opatření jiných než zmíněných důkazů, zejména s ohledem na možnou důkazní aktivitu stran.

28. V návaznosti na to bude na okresním soudu zejména (po eventuálně doplněném dokazování) hodnotit důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to důsledně v souladu s požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. V těchto souvislostech nutno připomenout, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, jeho dílčí části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obecný soud musí dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností (zejména viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a další).

29. Jak plyne ze shora uvedeného, současný výstup důkazního řízení spolehlivý závěr o vině obviněného neumožňuje. Teprve v případě, že souhrn dostatečně kvalitních důkazů bude tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti žalovaného skutku, bude možné uvažovat o trestní odpovědnosti obviněného (tu je nutno odlišit od prostých hypotetických občanskoprávních závazků, které mohly popsaným jednáním obviněnému vzniknout např. vůči společnosti DORYS CZ, s.r.o. apod.). Po stabilizaci skutkových zjištění bude třeba pečlivě posoudit, zda jsou tato podřaditelná pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku. V opačném případě bude namístě zvážit aplikaci § 226 tr. ř. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

30. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 4. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu