6 Tdo 1642/2005

6 Tdo 1642/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. ledna 2006 o dovolání

obviněného P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j.

9 To 258/2005-132, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.

10 T 165/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. 9 To 258/2005-132,

bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského

soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, č. j. 10 T 165/2003-108. Tímto rozsudkem byl

obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Podle § 250 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi

měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl

výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 59

odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době

uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1

tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozenému P. O., škodu ve výši 121.600,-

Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. O., odkázán se zbytkem svého

nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Shora citované

usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním.

V dovolání obviněný uplatnil dva dovolací důvody: podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotně právním posouzení a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené

zákonem pro takové rozhodnutí. Namítl, že skutečnosti uvedené ve výroku

rozsudku nejsou v souladu s výsledky dokazování. Od počátku tvrdil, že s

poškozeným sám ve věci nejednal. Nesouhlasí se závěry soudů, neboť jsou opřeny

toliko o výpovědi poškozeného, o jehož věrohodnosti lze mít důvodné

pochybnosti. Vytkl soudům, že nepřihlédly k rozdílu mezi postavením osob v

zaměstnaneckém poměru a k jeho postavení jako jednatele společnosti. Tvrdí, že

kromě tvrzení svědka P. O. neexistuje žádný jiný důkaz, na základě něhož by

bylo možno učinit závěr, že v procesu sjednávání kupní smlouvy vystupoval on,

včetně toho, že měl poškozeného uvést v omyl tím, že mu poskytl nesprávná

ujištění o kvalitách prodávaného vozu. Podle názoru obviněného, jsou-li důvodné

pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, měl by soud postupovat v souladu

se zásadou hodnocení důkazů ve prospěch obviněného. V posuzované věci tomu však

tak nebylo. V další části dovolání se obviněný obsáhle vyjadřuje k otázce, zda

lze připustit trestní odpovědnost právnické osoby. Zdůraznil, že pachatelem

trestného činu může být toliko fyzická osoba, a že trestní právo nezná institut

trestní odpovědnosti právnické osoby. Naproti tomu v konkrétním případě trestní

odpovědnost fyzické osoby nelze dovodit, nevyplývá totiž ze žádných listinných

důkazů, které byly ve spise založeny a jako důkaz provedeny. Domnívá se, že

závěry soudu se opírají o zcela neprávní úvahu, podle níž je-li obchodní

společnost nepočetná, musí vedení společnosti (jednatel) být ihned a

bezprostředně informováno o všem, co činí jeho zaměstnanci. V tomto směru v

oblasti občanskoprávní nastupuje jen zprostředkovaná odpovědnost

zaměstnavatelské organizace, nelze ale uvažovat o odpovědnosti trestněprávní. K objektivní stránce dále uvádí, že je rovněž třeba prokázat, že kupující byl

uveden v omyl a byly mu zamlčeny podstatné skutečnosti. Tyto skutečnosti se

musejí vztahovat k právně relevantním okolnostem a podle mínění obviněného je

třeba v této věci za tuto skutečnost označit cenu. Má za to, že cena je

objektivní kategorií, která nemůže být stanovována administrativně, jak to

učinil znalec. Vycházeje z obecné ceny určující v občanskoprávním odvětví (tj. s přihlédnutím k nabídce a poptávce v místě v čase uzavření úkonu), je

přesvědčen, že hodnota vozidla v době uzavření smlouvy se pohybovala mezi

částkou 340.000,- až 380.000,- Kč. Bez povšimnutí zůstal rovněž fakt, že

vozidlo bylo opravováno nákladem nejméně ve výši 50.000,- Kč. Pakliže určení

ceny je základním elementem pro posouzení objektivní stránky trestného činu,

mechanické převzetí nesprávné ceny znalce a opominutí důkazního návrhu

obviněného, představuje vadu v dokazování a následně tedy i vadu právního

posouzení.

Jak obviněný uvedl, tím je dovolací důvod uvedený na druhém místě

dostatečně doložen. Ze všech těchto důvodů, a to i s přihlédnutím k důvodům

obsaženým v odvolání, kteréžto nechť jsou považovány za součást dovolacích

námitek, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 28. 7. 2005, č. j. 9 To 258/2005-132, ve spojení s rozsudkem Městského

soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 10 T 165/2003-108, zrušil a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby obviněného přímo obžaloby

zprostil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je

přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako

osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.

ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.

ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1

tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále

nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem

stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou

provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3

tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že

skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,

třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní

kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině

popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit

od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a

protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat

činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.

rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně

relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti

skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel

vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále

vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.

Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu

soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle

svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností

případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění

skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení

nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle

§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se

zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající

se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.

nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je

dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených

procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění

učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného

dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a

jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého

stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7

tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci

ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech

rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových

zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího

přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a

bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah

dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by

zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,

nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako

mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích

důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.

zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a

jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného

rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit

povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že

obviněný „dne 30. 4. 2002 v B. na ul. V. v autobazaru T. s. r. o. jako jednatel

firmy uzavřel s poškozeným P. O. smlouvu č., jejímž předmětem byla koupě

osobního motorového vozidla Škoda Octavia 1,9 Tdi, přičemž poškozenému uvedl

nepravdivé údaje o počtu ujetých kilometrů, když tvrdil, že vozidlo má ujeto 91

000 km a ve skutečnosti mělo najeto 215 000 km a dále tvrdil, že je v bezvadném

technickém stavu, zatajil, že vozidlo bylo havarované a má servisní knížku a na

základě těchto nepravdivých údajů stanovil kupní cenu na částku 320.000,- Kč,

ačkoliv skutečná hodnota vozu podle znaleckého posudku činila 198.400,- Kč,

tímto způsobil poškozenému P. O. škodu nejméně 121.600,- Kč“.

Jakkoli obviněný brojí proti právním závěrům soudů, je zjevné, že v dané věci

jeho námitky mají primárně původ v samotném skutkovém zjištění soudu. Zcela

jednoznačně lze tuto skutečnost dovodit v části, v níž má výhrady proti

výpovědi poškozeného. V této souvislosti lze podotknout, že výpověď poškozeného

P. O. nezůstala ve světle dalších provedených důkazů osamocena. Svědeckou

výpověď poškozeného podporují i další důkazy, a to svědecká výpověď J. S.,

znalecký posudek znalce ing. M. H., a jak uvedl nalézací soud na str. 5

odůvodnění svého rozsudku, sám obviněný uvedl, že jednal s J. F., jednajícím za

firmu F., od něhož bylo auto zakoupeno. Nelze přisvědčit ani názoru obviněného,

že výpověď P. O. není věrohodná. Žádná okolnost totiž nenasvědčuje tomu, že by

poškozený měl nějaký důvod nemluvit pravdu. Ostatně sám obviněný neuvádí, proč

by soud neměl výpovědi poškozeného uvěřit. Žádný důkaz výpověď poškozeného

nevyvrací, na druhé straně obhajoba obviněného, zejména v tom směru, že

nevěděl, v jakém technickém stavu je vozidlo, je vyvrácena svědeckou výpovědí

J. S., který stav vozidla s obviněným konzultoval. Právě tuto skutečnost, totiž

že obviněný věděl o tom, kolik kilometrů má vozidlo najeto a v jakém technickém

stavu se nachází, obviněný považuje za stěžejní ve vztahu k posouzení otázky

odpovědnosti právnické osoby. Třebaže by se tato otázka mohla jevit jako ryze

právní, není tomu tak. Obviněný opírá toto tvrzení jednoznačně na tom, že

nevěděl o tom, v jakém technickém stavu se vozidlo nachází. Nelze však

přehlédnout, že sám poškozený kontaktoval původního majitele vozidla – firmu

F., resp. jejího jednatele J. F. Ten mu sdělil, že vozidlo bylo prodáno jako

nepojízdné za částku 180.000,- Kč do autobazaru, vozidlo sloužilo k jízdám po

U. při nákupu dřeva nastojato, mělo najeto 230 tisíc kilometrů na špatných

cestách. Byl v něm špatný motor, který bylo nutné vyměnit. Není proto důvodu

se domnívat, proč by veškeré tyto skutečnosti nesdělil obviněnému, když, jak

sám obviněný tvrdí, o koupi vozidla s J. F. jednal. Lze tedy uzavřít, že byť

obviněný ve snaze změnit právní posouzení skutku, uvádí námitku spadající do

kategorie námitek právních, její odůvodnění zakládá na změnách ve skutkovém

zjištění, které je však podle názoru Nejvyššího soudu v příkrém rozporu s

provedeným dokazováním a je zjevné, že s takto učiněným skutkovým zjištěním. Ne jinak tomu je i v případě, kdy se obviněný snaží zpochybnit způsob

stanovení ceny vozidla. Je třeba podotknout, že kriteria rozhodná pro stanovení

výše škody jsou obsažena v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Jde o jedno z

hledisek hmotného práva, které je třeba vzít v úvahu při stanovení výše škody. Pokud však obviněný poukazuje na způsob stanovení výše škody, nejedná se o

námitku, která by spadala do kategorie námitek právních, nýbrž skutkových. To

znamená, že taková námitka není způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. naplnit, protože nesouvisí s nesprávnou kvalifikací skutku nebo

s otázkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení.

Zde považuje Nejvyšší

soud za potřebné uvést, že obdobné námitky byly obviněným uplatňovány již v

řízení před soudem prvního stupně a zopakovány také v odvolání. Soud prvního

stupně se s těmito námitkami vypořádal a své úvahy (se kterými se ztotožnil

krajský soud) rozvedl v souladu se zněním § 125 odst. 1 tr. ř. Je zde možno

zmínit nejen znalecký posudek Ing. H., ale i skutečnost že byl k věci

vyslechnut a jak vyplynulo z uvedeného, vyjádřil se nejen k tomu, že si vozidlo

mohl prohlédnout ještě před opravami, ale i k tomu, že opravami v autobazaru

bylo vozidlo zhodnoceno částkou kolem 30.000,- Kč. Své úvahy ohledně hodnocení

jednotlivých důkazů ve vztahu ke znaleckému posudku rozvedl soud prvého stupně

obsáhle na č. l. 4 – 5 svého rozsudku. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné v

této souvislosti dodat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v

řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní

řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v

souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS

681/04).

Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

proto nezbývá Nejvyššímu soudu nic jiného, než konstatovat, že jestliže má

obviněný pochybnosti o tom, zda skutečně byla skutková podstata trestného činu

podle § 250 tr. zák. naplněna, a že se nejedná o trestný čin, nýbrž o běžnou

obchodní transakci, jak už bylo uvedeno, ve světle provedeného dokazování tato

námitka obviněného neobstojí, není totiž z hlediska právní kvalifikace

důvodná. Nejvyšší soud zastává názor, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání

trestného činu či nikoli, není rozhodné, jestli posuzované jednání bylo

uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoliv jiné.

Trestného činu se může totiž pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní

transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis,

jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí

Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). Jde o projev zásady

trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů

společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam,

kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. Často se hovoří o zásadě

pomocné úlohy trestní represe.

Ačkoliv otázku nesprávného určení ceny obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud se jí zabýval na jiném

místě tohoto rozhodnutí, tj. pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř. Podle názoru dovolacího soudu argumentace na tomto místě umožnila

podstatu problematiky lépe vystihnout. Nicméně je potřebné, aby se Nejvyšší

soud vyjádřil i k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl

v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný se domnívá, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o zamítnutí

řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, jeho námitky

tedy směřují do první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.

ř.

Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud

druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí

napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž

byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání

nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u

odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy

řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li

splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem

byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace

není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky

obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem

podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku,

proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil

meritornímu přezkumu. Lze proto shrnout, že v konkrétní věci obviněnému nebyl

přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Jen pro úplnost je třeba

doplnit, že námitky ohledně způsobu stanovení výše ceny se s uplatněným

dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nekryjí.

Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami

obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnil, a proto

ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b)

tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je

uveden v § 265b tr. ř. Stejný důvod pro odmítnutí dovolání Nejvyšší soud

shledal též u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V

souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí o odmítnutí

dovolání Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah

odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr.

ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. ledna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann