6 Tdo 193/2022-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2022 o dovolání, které podala obviněná M. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2021, č. j. 6 To 218/2021-155, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 56/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 20 T 56/2021-124, byla obviněná M. K. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že dne 8. 7. 2020 kolem 16:20 hodin v katastru obce XY, okres Nový Jičín, na místní komunikaci (XY) ve směru jízdy z XY na XY, řídila vypůjčenou koloběžku a bezprostředně po předjetí dalšího řidiče koloběžky, poškozeného P. V., nezvládla řízení své koloběžky a upadla na komunikaci do jeho jízdní dráhy, čímž mu náhle vytvořila překážku, když poškozený se snažil vyhnout nárazu do ležící řidičky M. K. seskočením z koloběžky, přičemž však sám upadl na komunikaci a následkem pádu utrpěl odlomení přední hrany levé jamky kyčelní, oboustrannou zlomeninu dolního konce kosti vřetenní a loketní zasahující do kloubu s bolestivostí a omezenou hybností s dobou léčení 3 až 4 měsíce.
2. Obviněná byla za tento trestný čin odsouzena podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
3. O odvolání obviněné a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 6 To 218/2021-155, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2 tr. ř. ve výroku napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku, ve výši 202.042 Kč. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Josefa Chlubny dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy.
5. Podle dovolatelky skutek, jímž byla uznána vinnou, nevykazuje všechny znaky přečinu těžkého ublížení z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek byl výsledkem nešťastné náhody, nejednalo se o protiprávní jednání obviněné. Odvolací soud odkázal na povinnost dovolatelky chovat se na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně, ovšem opomněl zohlednit povinnost poškozeného, který zřejmě nedodržel vzdálenost pro bezpečnou jízdu, což zapříčinilo jeho pád a vznik jeho zranění. Odvolací soud shledal návrhy na doplnění dokazování ze strany obviněné za nadbytečné a nevzal v potaz její námitky stran rozporů mezi výpověďmi svědků a obsahem protokolu o nehodě v silničním provozu. Do tohoto protokolu vypověděla svědkyně V., že ze vzdálenosti asi 50 m sledovala, jak poškozený nestihl včas reagovat poté, co se bezprostředně před něj obviněná zařadila, přičemž narazil do ležící koloběžky. Toto její první vyjádření je v rozporu s údaji, které poskytla jako svědek po poučení o povinnosti vypovídat pravdu. Poté totiž uvedla, že poškozený neměl šanci reagovat, sundal levou nohu z koloběžky a kutálel se. Je přitom s podivem, že poškozený vypověděl, že neměl vůbec čas reagovat, ale i tak si stihl povšimnout, že si obviněná spletla brzdy, což ji mělo vymrštit z koloběžky, či zaregistrovat, že je dovolatelka drobné postavy.
6. Odvolací soud se nezabýval ani tím, jaké měly koloběžky brzdy, když poškozený uvedl, že obviněnou mělo podle něj z koloběžky vymrštit to, že zabrzdila přední brzdou. Nebylo tak zohledněno, zda se jednalo o brzdy kotoučové či o tzv. špalíčky, což má vliv na chování koloběžky při brždění (resp. vymrštění obviněné z koloběžky).
7. Ohledně protokolu o nehodě, k němuž poskytla svědkyně V. podklady, je třeba uvést, že i z náčrtku v něm obsaženém vyplývá, že k nehodě došlo v pravém jízdním pruhu, což odpovídá výpovědi dovolatelky. Přesněji řečeno tomu, že jela při pravém okraji cesty, poškozeného nepředjížděla a při pádu se koloběžka dostala skoro do poloviny vozovky. Kdyby se poškozený plně věnoval jízdě, mohl se obviněné vyhnout.
8. Dovolatelka dále poukazuje na důkazní návrhy, které učinila již v přípravném řízení, přičemž tyto byly policejním orgánem odmítnuty s odkazem na jejich navržení a provedení v dalším stádiu trestního řízení. Jednalo se o provedení vyšetřovacího pokusu za účasti obviněné a poškozeného, vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy ke zjištění přesného nehodového děje, a tedy i toho, zda se poškozený mohl obviněné vyhnout. Obviněná rovněž navrhla vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, aby bylo zjištěno, zda by poškozený utrpěl stejná zranění v případě, kdy by z koloběžky neseskočil, ale narazil do ležící koloběžky dovolatelky. Případně navrhovala doplnit dokazování výslechy chodců nacházejících se na místě v době nehody a lékaře zastavujícího u střetu.
9. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2021, č. j. 6 To 218/2021-155, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která by zrušením pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce, se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle které se námitkami obviněné zabývaly již soudy obou stupňů. Lze odmítnout, že by existoval tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným dokazování a z něj dovozeným skutkovým stavem, resp. jeho právním posouzením. Obviněná užívá prostou polemiku s názorem soudů ohledně hodnocení důkazů.
11. Závěr o vině dovolatelky je založen na dostatku důkazů. Sama uvedla, že nečekaně spadla do cesty z koloběžky. Není podstatné, že v té chvíli kolem sebe neregistrovala nikoho jiného a že vytvořila překážku v cestě. Nepopisovala ani to, že by ve chvíli pádu měla někoho před sebou, z čehož vyplývá, že poškozený jel za ní. Poškozený i svědkyně V. uvedli, že obviněná jela před poškozeným a náhle upadla, čímž vytvořila překážku, na kterou nestihl poškozený reagovat brzděním a došlo tak k jeho pádu. Reakci poškozeného, když se snažil vyhnout nárazu do obviněné, případně jejímu zranění a seskočil z koloběžky s následným pádem, není možné považovat za nepřiměřenou či nesprávnou. Z tohoto pohledu se důkazy navrhované dovolatelkou jeví jako nadbytečné. Nedostála totiž svojí obecné povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na zdraví ve smyslu § 2900 o. z., ani své konkrétní odpovědnosti jako účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví, nebo majetek jiných ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Není pochyb, že obviněná zavinila dopravní nehodu minimálně formou nevědomé nedbalosti, přičemž právní kvalifikace skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, je přiléhavá.
12. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod. Obviněná své dovolání opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to o alternativy spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy. Ačkoliv lze její námitky pod jí uplatněný důvod dovolání s jistou mírou tolerance podřadit, nelze je označit za relevantní a způsobilé přivodit kasaci napadených rozhodnutí.
15. Dovolací argumentace obviněné je z podstatné části, ne-li výlučně, opakováním již dříve užité obhajoby, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Toto zjištění má podstatný význam pro rozhodnutí dovolacího soudu, neboť ten již dříve judikoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), že opakuje-li obviněná v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
16. K první alternativě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, je nutno uvést, že takto vymezenou vadou rozsudek nalézacího soudu a potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího zatíženy nejsou. Jejich dostatečné ukotvení je třeba shledávat zejména ve výpovědích poškozeného a jeho manželky, tedy dvou přímých důkazech, jimž byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, neboť není důvod od údajů jimi poskytnutých v procesně účinných svědeckých výpovědích odhlížet. Podstata dovolací argumentace obviněné totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru, že viníkem dopravní nehody byla výlučně obviněná, nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněnou příznivější) variantu skutkového děje.
17. Pokud jde o poukaz obviněné, kterým odkazuje na údajné rozpory mezi výpovědí svědkyně V. s údaji, jež tato poskytla v rámci sepisování protokolu o nehodě (č. l. 3), lze odkázat na bod 10. rozsudku odvolacího soudu, v němž jmenovaný soud správně uvedl, že z hlediska výpovědi svědkyně je podle trestního řádu použitelná ta výpověď, jež byla poskytnuta v rámci hlavního líčení po řádném poučení, nikoliv popis děje poskytnutý ve zmíněném protokolu. Nejvyšší soud k tomuto podotýká, že v případě, kdy je takový protokol v rámci dokazování před soudem prováděn a jsou v něm obsaženy informace poskytnuté svědkem, který v rámci svojí výpovědi před soudem poskytl odlišné údaje, může mít tato skutečnost v řízení samozřejmě vliv, např. na posouzení věrohodnosti jeho výpovědi.
Uvedené však v předmětné věci nehraje roli, neboť jak odvolací soud rovněž neopomněl zmínit, daná výpověď se „…liší nikoliv v popisu nehodového děje, ale pouze v tom, zda došlo k nárazu poškozeného do ležící koloběžky či nikoliv. Z protokolu o nehodě se zjišťuje především to, že byly prohlédnuty obě koloběžky, na kterých nebyly zjištěny žádné technické závady a brzdy byly v pořádku a bylo zjištěno předpokládané místo střetu, což odpovídá výpovědím obou svědků.“ Dovolací soud přitom musí s uvedeným hodnocením souhlasit a uzavřít, že drobné rozdíly ve shora popsaném ohledu nemají vliv na pro právní kvalifikaci určující rozhodná skutková zjištění.
18. Stejným způsobem je třeba reagovat na dílčí námitky dovolatelky snažící se o znevěrohodnění údajů poskytnutých poškozeným (že sice popsal krátkou chvíli k reakci po pádu obviněné před něj, ale zároveň si měl stihnout povšimnout, že obviněná je drobnou ženou nebo že použila přední brzdu, což ji mělo vymrštit z koloběžky). Jedná se totiž o zcela prostou polemiku se skutkovými zjištěními ohledně poměrně okrajové skutečnosti nezakládající takové pochybnosti o spolehlivosti zjištěného skutkového děje, jež vyžaduje dovolací důvod uplatněný obviněnou. Odvolací soud se ke snaze obviněné zpochybňovat příčinu jejího pádu (i stran námitek poukazujících na rozdíl ve vnímání této příčiny poškozeným a svědkyní V.) vyjádřil v bodě 9. jeho rozsudku. Uzavřel přitom, že „…podstata zůstává v tom, že obžalovaná v době těsně před nehodou jela před poškozeným, náhle upadla v důsledku nezvládnutí jízdy, čímž mu vytvořila překážku, na kterou již nestačil reagovat bržděním, a proto došlo i k pádu poškozeného.“ Následně zmínil, že „[Z]ávěry svědků, co se týče příčiny pádu obžalované, jsou pak už jenom jejich dohady, které nemají vliv na samotný nehodový děj, jehož příčinou byl pád obžalované do vozovky.“ Poukaz na irelevanci rozdílného vnímání příčiny pádu obviněné musí dovolací soud označit za trefný mj. i proto, že poškozený a svědkyně V. oba sledovali nehodu z jiné polohy, zejména pak i z odlišné vzdálenosti (což je skutečnost, na kterou dovolatelka také obecně poukazuje). Shodným způsobem je přitom vhodné přistoupit i k té výhradě obviněné, že ve vztahu k příčině jejího pádu nebylo hodnoceno, zda brzdy na koloběžce mohly způsobit její vymrštění z ní. Opět tedy nelze označit skutková zjištění nalézacího soudu, a se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně, za jakkoliv rozporná s provedeným dokazováním.
19. Zcela nepřípadná jsou tvrzení obviněné, podle kterých se jí poškozený mohl plynule vyhnout, kdyby se plně věnoval jízdě či dodržel bezpečnou vzdálenost. Tato argumentace zcela odhlíží od skutkových zjištění soudů, která jsou v podrobnostech vyložena v odůvodnění rozhodnutí. Z provedeného dokazování vyplynulo, že dovolatelka upadla relativně těsně před poškozeným a krátce poté, co jej předjela. Vyvozovat za tohoto stavu spoluzavinění poškozeného, či dokonce jeho výlučné zavinění za nastalý pád a následně u něj vzniklé poranění je zcela nepřípadné. Na uvedeném nic nemění ani odkazy dovolatelky na protokol o nehodě, podle kterého k ní mělo dojít v pravé polovině vozovky. Ostatně tato skutečnost není vůbec v rozporu s výpověďmi, na jejichž podkladě je závěr o vině dovolatelky z převážné části založen. V tomto ohledu je na místě odkázat na bod 6. rozsudku nalézacího soudu, kdy podle výpovědi poškozeného, ho zleva předjela obviněná, přičemž on sám „[N]ejel těsně u kraje, jel asi v jedné třetině, ona ho předjela, spadla před něj…“ Jak zjistil nalézací soud, v obdobném smyslu vypovídala i svědkyně V., když popsala, jak obviněná poškozeného předjela zleva a následně mu vjela do cesty (viz bod 13. jeho rozsudku).
20. Pokud jde o obecnou výhradu obviněné, podle níž skutek, jehož spácháním byla uznána vinnou, nevykazuje všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, je v první řadě třeba uvést, že takto formulovanou námitku by bylo možno označit za formálně vyhovující obsahovému zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) v jeho první alternativě, tedy že napadené rozhodnutí zatěžuje vada spočívající v chybném hmotněprávním posouzení zjištěného skutku. Citovaný dovolací důvod obviněná neuplatnila, přičemž ani neposkytla žádnou hlubší argumentaci pojící se ke zpochybnění naplnění znaků trestného činu zjištěným skutkem, vyjma tvrzení, že skutek byl výsledkem nešťastné náhody a nejednalo se o protiprávní jednání obviněné.
21. Ohledně dílčí výhrady, že se v trestní věci obviněné mělo jednat o nešťastnou náhodu, je třeba uvést následující. K takto formulované námitce se sluší poznamenat, že odhlíží od toho, co v odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud. Konkrétně v jeho bodě 9. uvedl, že „[n]elze odhlédnout od toho, že, jak uváděli oba svědci, obžalovaná jela mnohem rychleji, navíc, jak sama uvedla, na koloběžce stála poprvé, neměla s řízením koloběžky zkušenosti.“ Toto hodnocení navazuje na skutková zjištění nalézacího soudu, aprobovaná soudem druhého stupně, že obviněná poškozeného při již zmíněné rychlé jízdě předjela a náhle před něj upadla v důsledku nezvládnutí řízení koloběžky (viz bod 16. rozsudku nalézacího soudu, resp. bod 8. rozsudku odvolacího soudu). V daném směru vycházel nalézací soud mj. z výpovědi svědkyně V., která mohla sledovat jak jednání dovolatelky těsně před nehodou, tak i samotný nehodový děj. Svědkyně popsala, že „… manžel jel zhruba 50 metrů před ní, kdy ji zleva předjela paní. Jela rychle, už ji jednou předjížděla. Ji předjela v klidu, jela po levé straně a koukala jenom, jak předjíždí jejího muže. Taky ho předjela zleva, ale nedala mu prostor, vjela mu do cesty a při tom manévru upadla. On neměl šanci nijak reagovat …“ (bod 13. rozsudku nalézacího soudu). Případně je možné odkázat i na výpověď poškozeného, který uvedl, že jej obviněná „… najednou naprosto z ničeho nic zleva předjela … … překřížila mu cestu a něco se stalo, protože ji ta koloběžka jakoby vyhodila a ona spadla před něj.“ (bod 6. rozsudku nalézacího soudu).
22. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná jela vyšší rychlostí a předjížděla ostatní s tím, že se zařadila relativně těsně před poškozeného, ačkoliv jak sama uvedla, je v jízdě na koloběžce nezkušená, přičemž u dané trasy byla umístěna cedule upozorňující na úsek častých nehod (bod 2. rozsudku nalézacího soudu). Soudům tudíž nelze nic vytknout, když odmítly tu alternativu skutkového děje, že se mělo jednat o „nešťastnou náhodu“, a dovodily její nedbalostní zavinění těžké újmy na zdraví poškozeného v důsledku jejího nezvládnutí neopatrné jízdy.
23. Ke zmíněnému obecnému tvrzení obviněné, podle nějž nalézacím soudem provedené vymezení skutku nevykazuje všechny znaky přečinu těžkého ublížení z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, by dostačovalo uvést, že není způsobilé přivodit zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť revizní princip se v řízení o dovolání neuplatňuje a správnost napadených rozhodnutí Nejvyšší soud posuzuje výhradně na podkladě konkrétních dovolacích námitek. Žádnou argumentaci, která by měla svědčit o nesprávnosti právního posouzení zjištěného skutku v uvedeném směru (stejně tak stran tvrzené chybějící protiprávnosti) nevznáší.
24. Proto v zásadě nad rámec nezbytného dovolací soud připomíná to, co z rozhodnutí obou soudů nižších stupňů plyne jako celku (při souladu jejich výrokové části s obsahem odůvodnění) a co jednoznačně svědčí o správnosti jejich právních závěrů. Protiprávní charakter jednání dovolatelky a nedbalostní forma jejího zavinění [konkrétně nevědomá nedbalost podle § 16 písm. b) tr. zákoníku] vyplývá z toho, co se stalo předmětem hodnotících úvah obou soudů a co má podklad v provedených důkazech.
25. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že obviněná „… řídila vypůjčenou koloběžku a bezprostředně po předjetí dalšího řidiče koloběžky, poškozeného P. V., nezvládla řízení své koloběžky a upadla na komunikaci do jeho jízdní dráhy, čímž mu náhle vytvořila překážku …“, který je zejména v kontextu odkazovaných částí výpovědí svědkyně V. a poškozeného (o rychlé jízdě obviněné a náhlém předjetí poškozeného a nezvládnutí řízení z její strany) či samotné obviněné (o její nezkušenosti a vnímání cedulí o rizikovosti trasy) pro dovození její trestní odpovědnosti v zásadě dostatečný, zejména s přihlédnutím k rozvinutí obsaženému v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
26. Ohledně hmotněprávních úvah pojících se k jednání obviněné je na místě poukázat na jejich doplnění provedené odvolacím soudem, který na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně navázal a podotkl, že obviněná „… nedostála své obecné odpovědnosti počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na zdraví ve smyslu § 2900 obč. zákoníku, ani své konkrétní odpovědnosti jako účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných ve smyslu § 4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích čís. 361/2000 Sb.“ (bod 11. jeho rozsudku).
27. Obdobně ve vztahu k popisu příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobeným následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného je postačující ta část vyjádření skutku, podle níž, když se poškozený „… snažil vyhnout nárazu do ležící řidičky … … seskočením z koloběžky, přičemž však sám upadl na komunikaci a následkem pádu utrpěl odlomení přední hrany levé jamky kyčelní, oboustrannou zlomeninu dolního konce kosti vřetenní a loketní zasahující do kloubu s bolestivostí a omezenou hybností s dobou léčení 3 až 4 měsíce.“
28. Jakkoli je možno zmínit, že promítnutí těch skutkových zjištění (obsažených v odůvodněních), jež svědčí o nezachování potřebné míry opatrnosti, kterou bylo lze po obviněné požadovat [a to i vzhledem k upozornění (Úsek těžkých nehod) doloženému pořízenou fotodokumentací], již v rámci tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku by vedlo k výstižnějšímu vyjádření povahy jednání obviněné, na podstatě věci to z hlediska rozhodování dovolacího soudu nic nemění. Rozhodnutí soudů jsou z vyložených důvodů správná a ve svých skutkových i právních závěrech vycházející z výsledků provedeného dokazování.
29. Ohledně druhé alternativy uplatněného dovolacího důvodu, tj. že k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy, je vhodné uvést toto. Dovolatelka namítá, že činila v předchozích stadiích trestného řízení důkazní návrhy, jimž nebylo vyhověno, což považuje za nedůvodné, když tyto podle jejího mínění mohly přispět k objasnění podle ní významných skutkových okolností. K tomuto nutno poznamenat, že se všemi důkazními návrhy obviněné se orgány činné v trestním řízení vypořádaly. V rámci přípravného řízení tak učinil policejní organ, když nevyhověl návrhu na doplnění vyšetřování, jelikož dospěl k závěru, že shromážděný spisový materiál plně postačuje k předložení spisu státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby. K jednotlivým důkazům, jejichž doplnění bylo obhajobou navrženo (a na něž je odkazováno i v řešeném dovolání), se policejní orgán vyslovil, když uvedl konkrétní důvody pro jejich odmítnutí (č. l. 103).
30. Obviněná měla příležitost činit návrhy na doplnění dokazování i v rámci řízení před soudem. V hlavním líčení přitom zopakovala pouze dílčí část těchto návrhů (provedení vyšetřovacího pokusu a zpracování znaleckého posudku z oboru dopravy) a obecně odkázala na v přípravném řízení učiněné návrhy na doplnění vyšetřování. Nalézací soud se s těmito návrhy procesně vypořádal tak, že je zamítl (č. l. 121 pv., 122), neboť měl za to, že již provedené dokazování skýtá dostatečný podklad pro závěr o vině obviněné, což vyplývá z jeho rozsudku jako celku či konkrétněji z bodu 16. jeho odůvodnění.
31. Dovolatelka upozornila na svoje dříve učiněné důkazní návrhy rovněž v rámci odvolacího řízení, přičemž soud druhého stupně se s nimi důkladně vypořádal v bodě 10. jeho rozsudku, kde rozvedl, z jakých důvodů je považuje za nadbytečné. Redundanci zpracování znaleckého posudku z oboru dopravy a oboru zdravotnictví či provedení vyšetřovacímu pokusu zdůvodnil tím, že „… i obžalovaná uvedla, že upadla náhle, a oba svědci se shodli na tom, že to bylo ihned poté, co poškozeného předjela. S ohledem na průběh nehodového děje nelze reakci poškozeného, který se snažil vyhnout nárazu do obžalované a její koloběžky tím, že seskočil ze své koloběžky, čímž ale došlo k jeho pádu, považovat za nepřiměřenou, ba dokonce za nesprávnou, když tento se ze svého pohledu snažil zabránit kolizi a případnému zranění obžalované.“ Stran případného zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k určení, zda by poškozený utrpěl stejná zranění, kdyby z koloběžky neseskočil, odvolací soud také dodal, že jeho vypracování není nutné, protože „…by se jednalo o spekulace, podstatné je, jaké zranění utrpěl v rámci uvedeného nehodového děje tak, jak byl okresním soudem konstatován a zjištěn.“ Ohledně návrhu na výslechy dalších svědků, soud druhého stupně odkázal na to, že „tito nebyli zjištěni, ačkoliv orgány činné v trestním řízení se snažily vypátrat tyto svědky (viz úřední záznam Policie ČR na čl. 102).“
32. Z výše provedeného hodnocení vyplývá, že se v různých fázích trestního řízení příslušné orgány s důkazními návrhy procesně vypořádaly. Není rovněž možné hovořit o situaci, kdy by zamítnutí daných návrhů bylo nedůvodné, což je zjevné především z rozsudku odvolacího soudu, resp. důkazní situace popsané a hodnocené v rozsudku soudu nalézacího. Ani v této části své dovolací argumentace tedy nemoha být dovolatelka úspěšná. V. Způsob rozhodnutí
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že jí uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými, a proto o něm Nejvyšší soud rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
34. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2022
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu