USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2021 o dovolání,
které podal obviněný O. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 To 138/2019-4919, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39
T 3/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 39 T
3/2016-3974, byl obviněný O. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (body 1, 2, 3,
4.b – 4.c, 4.d, 5, 6, 7), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil
způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento zločin a za sbíhající se zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 18. 6. 2015, č. j. 46 T 84/2014-184, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 8 To 310/2015, odsouzen
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle
§ 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech
na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2015, č. j. 46 T
84/2014-184, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015,
sp. zn. 8 To 310/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu. Ve
věci bylo zároveň rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobžalovaných.
Poškození byli se svými nároky na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř.
odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 To 138/2019-4919,
jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
částečně zrušil ve výroku o trestu, který byl obviněnému uložen, a ve výroku,
jímž byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních.
4. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za
zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst.
1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený
rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku
uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně se
spoluobviněným V. T. nahradit poškozenému škodu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Topinky dovolání, jež opřel o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g) tr. ř.
6. Obviněný v úvodu připomenul obsah svého odvolání a události před
odvolacím soudem. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
uvedl, že soudy vedly trestní jednání proti osobě, která nebyla schopna pro
svoji duševní nemoc chápat smysl a účel proti němu vedeného trestního řízení.
Nebylo vyvráceno, že nesplňuje kritéria nepřípustnosti trestního stíhání podle
§ 11 odst. 1 písm. e), f) tr. ř. Nesouhlasil také s hodnocením odborného
vyjádření svého lékaře odvolacím soudem s tím, že neexistuje podle trestního
řádu hierarchie důkazů. Nebyla podle něj vyloučena existence důvodů uvedených v
§ 11 odst. 1 písm. g), f) tr. ř. Má za to, že jeho zdravotní stav nebyl
spolehlivě zjištěn a soud se nevypořádal s důkazy založenými ve spise.
7. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
shledává v závěru soudů, že mohl odporovat nátlaku J. S., neboť je podle jeho
mínění v rozporu s řadou důkazů. Uvedl přitom, že odvolací soud neprovedl žádný
důkaz požadovaný obhajobou. Již z provedených důkazů přitom vyplývalo, že na
něj J. S. působil různými psychickými technikami, zastrašováním a psychickým
týráním. Nebylo ani zpochybněno, že mu předával také veškeré výnosy z trestné
činnosti. Bylo podle jeho názoru prokázáno, že nejednal na základě své svobodné
vůle. Z důkazů vyplývá, že na S. převedl prakticky celý svůj majetek i majetek
rodiny. Nátlak a nedostatek svobodné vůle a okolnosti vylučující protiprávnost
jeho jednání, zejm. krajní nouze soudy nedostatečně zohlednily. Odkázal dále na
čl. 31 římského statutu publikovaného pod č. 84/2009 Sb. m. s.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel vznesl,
neboť podle něj nebyla fakticky dodržena zákonná pětidenní lhůta podle § 233
odst. 2 tr. ř. Nelze ji totiž brát za zachovanou jen formálně podle rozdílu dat
doručení a konání úkonu, ale podstatná je reálná možnost příprav na hlavní
líčení či veřejné zasedání. Předvolání na den 30. 9. 2020 mu bylo obhájcem
předáno 8. 9. 2020, následně byl od 17. 9. do 30. 9. 2020 hospitalizován,
přičemž se v této době z důvodu opatření proti šíření nemoci covid-19 nemohlo
uskutečnit setkání s obhájcem. Bez ohledu na jeho hospitalizaci pak odvolací
soud nařídil jeho předvedení. Policejní orgán poradu s advokátem neumožnil a
předseda senátu umožnil pouze krátké setkání. Veřejné zasedání pak proběhlo
přes zjevnou únavu a indispozici obviněného. Bylo tak de facto znemožněno jeho
právo na přípravu se svým obhájcem i přípravu samotnou, což odporuje čl. 40
odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
9. Obviněný poté shrnul, že odvolací soud nezohlednil důkazy v jeho
prospěch, soudy obou stupňů dospěly k nesprávným závěrům ohledně samotného
skutku, jeho zavinění a jednání. Trestní řízení proti němu bylo nepřípustné a
nebyl se schopen hájit. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle něj není
jasné, logické a přesvědčivé. Soudy nezjistily náležitě skutkový stav a
nevyvodily z něj odpovídající právní závěry.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 To 138/2019-4919, i rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 39 T 3/2016-3974. Žádal dále,
aby Nejvyšší soud zvážil možnost přerušení výkonu trestu.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“). Podle něj je námitka dovolatele, že jeho
nepříznivý zdravotní stav odůvodňoval zastavení trestního stíhání,
nepodřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Je totiž
založena výlučně na zpochybnění hodnocení důkazů obecnými soudy a na nesouhlasu
obviněného se závěry, které oba soudy ve vazbě na provedené důkazy učinily.
Není pravdou, že by zdravotní stav obviněného nebyl náležitě zjištěn. Oba soudy
si počínaly velmi pečlivě, mj. i ve vztahu k náležitému objasnění této otázky.
Provedly všechny potřebné důkazy, po jejichž vyhodnocení dospěly k odůvodněnému
závěru, že obviněný ve skutečnosti chorobou odůvodňující zastavení trestního
stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) či f) tr. ř. netrpí a v době
rozhodování netrpěl. Naopak, jak akcentoval Vrchní soud v Olomouci v odstavci
48. svého rozsudku, z jednání dovolatele byla patrná účelová snaha o obstrukční
jednání.
12. V podstatě totéž platí i ve vztahu k výhradám, které obviněný
podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formálně sice
prohlašuje jeho naplnění, ve skutečnosti však své dovolání v podstatě zaměňuje
za další řádný opravný prostředek. Soudům vytýká nerespektování klíčových zásad
dokazování, zpochybňuje skutková zjištění, a požaduje provedení nového
hodnocení důkazů a formulaci odlišných skutkových zjištění, která by vyzněla
pokud možno v jeho prospěch a vedla ke zproštění obžaloby. Soudy sice naznačily
možnou roli dalších osob podílejících se na projednávané trestné činnosti,
rozhodně však vyloučily, že by byl dovolatel či některý ze spolupachatelů k
protiprávnímu jednání donucen nátlakem. Postačuje přitom odkázat na obsáhlé
úvahy nalézacího soudu především v odstavcích 128. až 137. odsuzujícího
rozsudku, potažmo na shrnující argumentaci odvolacího soudu v odstavcích 60. až
64. Soudům přitom nelze vytknout ani pochybení ve smyslu tzv. opomenutých
důkazů, neboť se návrhy obhajoby řádně zabývaly a po právu je označily za
nadbytečné. Důkazní situace byla totiž v dostatečném rozsahu ustálena okruhem
jiných přesvědčivých důkazů.
13. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil
obviněný námitku, že byť byla pětidenní lhůta ke konání veřejného zasedání
formálně dodržena a on sám se veřejného zasedání zúčastnil, fakticky neměl
dostatek času na přípravu a nemohl se radit s obhájcem. Státní zástupce zastává
názor, že uvedenou výhradu pod vytýkaný dovolací důvod v zásadě podřadit lze,
je však zjevně neopodstatněná. Veřejné zasedání o odvolání bylo naplánováno na
den 30. 9. 2020, přičemž předvolání k němu převzal obviněný již dne 8. 9. 2020.
Pětidenní lhůta k přípravě byla tudíž bezezbytku zachována. Pokud obviněný
tvrdí, že byl hospitalizován, zjevně pomíjí některé, pro věc podstatné
okolnosti. Předně je totiž nepochybné, že ona pětidenní lhůta k přípravě byla
respektována (tedy naplněna) již k datu počátku hospitalizace. Vedle
skutečnosti, že zmiňovaná hospitalizace byla odvolacím soudem označena za krok
účelový, je současně namístě zdůraznit, že obviněný byl Vrchním soudem v
Olomouci prostřednictvím obhájce již dne 17. 9. 2020 vyrozuměn, že jeho žádosti
o odročení vyhověno nebude. Bylo tedy výlučně věcí obviněného a jeho obhájce,
do jaké míry a jakou formou využili čas mezi doručením předvolání a konáním
odvolacího řízení k samotné přípravě na veřejné zasedání.
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání
zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném
dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.]. S přihlédnutím k uvedenému návrhu pak státní zástupce
považuje za bezpředmětnou rovněž žádost obviněného na přerušení výkonu trestu.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze
skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném
řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy,
pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo
ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se
zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného,
ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen
na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak
mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání
trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti
vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k
důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem
kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr.
ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za
kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).
20. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního právo obviněného vyjádřit
se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně
zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř.
je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které
mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v
jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem
k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba
založena.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v
případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona
bylo nepřípustné“. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která
je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech
ustanovení § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní
stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11
odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem
vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že
příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod
nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního
stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst.
1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp.
podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního
stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé
(zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím
ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou
naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání
odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a
tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu
trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
23. Uvedený dovolací důvod je dán v případě, kdy byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Dovolatel namítá, že k tomuto porušení došlo v důsledku nedodržení pětidenní
lhůty k přípravě na veřejné zasedání. Uvedl přitom, že fakticky byla jeho
příprava znemožněna v důsledku jeho hospitalizace.
24. Úvodem vypořádání této námitky je na místě připomenout příslušná
data a události, jež jsou pro její posouzení relevantní. Předmětné veřejné
zasedání bylo nařízeno na den 30. 9. 2020. Po problémech s doručováním
obviněnému se jeho obhájce nabídl, že doručování písemností soudu
zprostředkuje. Touto cestou pak bylo doručeno také předvolání ke zmíněnému
veřejnému zasedání, a to dne 8. 9. 2020, což vyplývá ze sdělení obhájce i
připojené doručenky. V tomto sdělení obhájce soud informoval také o plánované
hospitalizaci obviněného s tím, že samotné datum jejího počátku zatím není
známo (č. l. 4878). Podle zprávy poskytnuté psychiatrickou nemocnicí byl
obviněný hospitalizován od 17. 9. 2020 (č. l. 4897). Téhož dne informoval
odvolací soud obhájce obviněného, že veřejné zasedání nebude odročeno (č. l.
4887). Dne 23. 9. 2020 zaslal obviněný soudu omluvu (č. l. 4899), která však s
ohledem na závěry revizního znaleckého posudku (viz dále) nebyla akceptována, o
čemž soud informoval obviněného 24. 9. 2020 (č. l. 4901).
25. Z výše uvedených údajů plyne, že obviněný skutečně byl před konáním
veřejného zasedání hospitalizován, a lze přijmout i námitku, že se s obhájcem
nemohl osobně setkat z důvodu opatření proti šíření nemoci covid-19. Zároveň je
však zřejmé, že k doručení předvolání došlo s dostatečným časovým předstihem
(již 8. 9. 2020) a že již od tohoto data si tedy byl obviněný vědom
skutečnosti, že dne 30. 9. 2020 bude veřejné zasedání konáno. Současně si musel
být vědom i toho, že bude v dohledné době hospitalizován a že v důsledku tohoto
stavu budou v této následující okolnosti (po dobu hospitalizace) jeho možnosti
přípravy obhajoby omezené (zejména z hlediska osobního kontaktu s obhájcem).
Uvedené doby mezi doručením předvolání a nástupem do nemocnice tedy mohl využít
k přípravě obhajoby. Obviněný nepředložil žádnou informaci značící, že by mu v
tom cokoli bránilo. Tuto dobu od 8. 9. 2020 do 17. 9. 2020 lze přitom považovat
za dostačující ve vztahu k § 233 odst. 2 tr. ř. Krom toho bez znalostí bližších
okolností hospitalizace obviněného a případných omezení nelze vyloučit jeho
možnost využití jiných způsobů komunikace se svým obhájcem krom samotného
osobního setkání, které jsou právě v době pandemie využívány ve zvýšené míře.
26. Bez relevance jsou proto námitky stran neumožnění porady s obhájcem,
když z vlastního obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že tato mu byla
předsedou senátu umožněna. Stejně bezdůvodné jsou námitky týkající se jeho
indispozice na veřejném zasedání z důvodu medikace při hospitalizaci. Z výše
uvedeného shrnutí a především samotné rozsáhlé dokumentace ve spise je zřejmé,
že obhájce obviněného i sám obviněný byli odvolacím soudem opakovaně
upozorněni, že veřejné zasedání se bude konat v nařízeném termínu a nebude
odročeno. Zároveň byla obviněnému sdělena možnost konání zasedání v jeho
nepřítomnosti, což tento neakceptoval a na své přítomnosti trval. Je proto
zřejmé, že obviněný si byl vědom toho, že dne 30. 9. 2020 se bude konat veřejné
zasedání a mohl se svými lékaři konzultovat takový medikační postup, při kterém
by byl schopen veřejného zasedání se účastnit. Pokud by takový postup možný
nebyl, mohl by o této skutečnosti odvolací soud informovat, což neučinil. Bez
povšimnutí přitom nemůže zůstat skutečnost, na níž upozornil již odvolací soud,
a to že propuštění obviněného z nemocnice bylo podle zprávy této instituce
plánováno na příští týden (kdy bylo konáno veřejné zasedání). O nezbytnosti či
neodkladnosti hospitalizace obviněného nepřísluší tomuto soudu spekulovat,
ovšem stejně jako soud odvolací si nemohl nepovšimnout, že k hospitalizaci
obviněného došlo až více než týden po sdělení informaci o jejím plánování.
27. Krom výše uvedeného zhodnocení tento soud odkazuje taktéž na
podrobné odůvodnění odvolacího soudu v bodech 43. až 50. jeho rozsudku, kde se
uvedenou situací zabýval. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitka obviněného
není důvodná a k naplnění citovaného dovolacího důvodu nedošlo. Obviněný měl
dostatek času na přípravu své obhajoby, a to nikoli pouze formálně, ale také
prakticky, v době mezi doručením předvolání k veřejnému zasedání a jeho
hospitalizací.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
28. S předcházející námitkou obviněného blízce souvisí také námitka
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pro
nepřípustnost jeho trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. e), f), g) tr. ř.
Nepřípustnost svého trestního stíhání obviněný shledává ve svých zdravotních
obtížích. Hned úvodem je proto na místě vyloučit použitelnost § 11 odst. 1
písm. e) tr. ř., k jehož uplatnění zřejmě došlo v důsledku písařské chyby,
neboť uvedené ustanovení zakládá nepřípustnost trestního stíhání na
skutečnosti, že obviněný zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Zbývající dva
důvody, a to existenci těžké choroby trvale vylučující postavení obviněného
před soud anebo duševní choroby, která nastala až po spáchání činu a která
trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání, pak vyžadují reakci tohoto
soudu, námitky v jejich souvislosti uplatněné však nejsou opodstatněné.
29. Již v řízení před soudem prvního stupně a především pak v odvolacím
řízení dovolatel namítal svoji nezpůsobilost účastnit se úkonů před soudem. Oba
tyto soudy však uzavřely, že jeho námitky nejsou opodstatněné a obviněný je
schopen chápat smysl trestního řízení a je schopen se jeho úkonů účastnit. S
tímto závěrem se nyní ztotožňuje i soud dovolací. Dosavadní vývoj v této
problematice shrnul odvolací soud v bodech 27. až 46. svého rozsudku. Odborné
závěry jednotlivých znaleckých posudků, stejně jako jejich doplnění, v těchto
bodech rozepsal a vyložil důvody, které ho vedly k zadání vypracování revizního
znaleckého posudku Psychiatrické nemocnici Bohnice jako znaleckému ústavu. Není
proto nutné, aby dovolací soud již jednou uvedené zhodnocení, s nímž se
ztotožňuje, znovu v podrobnostech opakoval.
30. Podstatné je, že ve věci bylo postupně vypracováno několik
znaleckých posudků, jež si více či méně odporovaly. Především dospěly k opačným
závěrům právě stran otázky způsobilosti obviněného účastnit se úkonů trestního
řízení. První znalecký posudek vypracovaný Všeobecnou fakultní nemocnicí v
Praze dospěl k závěru o jeho neschopnosti se účastnit. Krajský soud v Brně
přibral znalecký ústav Fakultní nemocnici v Olomouci, který dospěl k opačnému
závěru. Tento ústav byl následně požádán o doplnění svého znaleckého posudku,
přičemž v prvním doplnění dospěl k závěru, že obviněný je schopen chápat smysl
trestního řízení, nikoli však účastnit se jeho úkonů. Ve svém druhém doplnění
pak dospěl k závěru, že obviněný nejenže je schopen chápat smysl řízení, ale
může se účastnit také úkonů před soudem. Proti druhému doplnění vznesl obviněný
výhrady a také Vrchní soud v Olomouci v něm shledával rozpory, přistoupil proto
k postupu podle § 109 tr. ř. a vyzval ústav k odstranění pochybností. Jeho
reakce však byla zcela nedostatečná a odvolací soud proto přibral
Psychiatrickou nemocnici Bohnice. Tomuto znaleckému ústavu uložil nejen
zodpovězení otázek stran způsobilosti obviněného chápat smysl trestního řízení
a účastnit se úkonů před soudem, ale taktéž posouzení správnosti závěrů
předcházejících posudků.
31. Psychiatrická nemocnice Bohnice poté předložila znalecký posudek (č.
l. 4779 a násl.), který obsahoval zevrubnou nálezovou část i podrobné odpovědi
na položené otázky. Srozumitelným způsobem zde znalecký ústav odůvodnil, v čem
a z jakých důvodů byly závěry předchozích zpracovatelů posudků nesprávné.
Především pak dospěl k závěru, že obviněný je schopen chápat smysl trestního
řízení a byl toho schopen i v minulosti, když nebyla zjištěna forenzně významná
duševní porucha, která by jeho schopnost chápat smysl řízení omezovala. Dále
odpověděl, že obviněný je aktuálně (tj. v době zpracování posudku) schopen
účastnit se úkonů odvolacího řízení a nebylo prokázáno, že by jeho schopnost
byla omezena v minulosti. Na základě těchto závěrů proto uzavřel odvolací soud,
že obviněný je schopen chápat smysl trestního řízení i účastnit se jeho úkonů.
32. Obviněný v odvolacím řízení předložil odborné vyjádření svého
ošetřujícího lékaře, který se závěry znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice
Bohnice vyjádřil nesouhlas. Ve svém dovolání namítl, že odvolací soud vyjádření
neprovedl a nepřihlížel k němu. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 9.
2020 vyplývá, že mj. toto odborné vyjádření bylo provedeno jako důkaz podle §
213 odst. 1 tr. ř. (č. l. 4907). Je však pravdou, že odvolací soud k jeho
obsahu nepřihlížel, svůj postup však podrobně a logicky odůvodnil ve svém
rozsudku a se zde uvedenými závěry se lze ztotožnit. Upozornil, že ošetřující
lékař jako fyzická osoba směřoval k revizi závěrů posudku znaleckého ústavu,
což je nejvyšší forma znaleckého zkoumání. Dodal také, že lze u zpracovatele
odborného vyjádření jako ošetřujícího lékaře obviněného shledávat pochybnosti o
jeho nestrannosti pro jeho poměr k osobě obviněného. Především pak byl Doc.
MUDr. Ilja Žukov, Csc., předsedou komice, která posuzovala stav obviněného v
souvislosti s vypracováním znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v
Praze, jehož závěry byly Psychiatrickou nemocnicí Bohnice zpochybněny. Odvolací
soud tedy postupoval správně pokud při formulaci svých závěrů vyšel ze
znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem podle § 110 odst. 1 tr. ř.
33. Pokud jde o námitku dovolatele, že trestní řád nestanovuje
hierarchii důkazů, lze jí přisvědčit v tom smyslu, že v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů trestní řád nestanovuje váhu ani sílu jednotlivých
důkazů, kdy soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly. Zároveň
však nelze pominout jistou hierarchii, kterou trestní řád stanovuje právě pro
posouzení odborných otázek, a to především na základě jejich obtížnosti.
Trestní řád proto v § 105 odst. 1 stanovuje, že je-li „třeba odborných
znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření“, a jestliže
„pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán
činný v trestním řízení znalce“. V odst. 4 téhož ustanovení pak doplňuje, že
„jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité, je třeba přibrat znalce
dva“. Následně je v § 110 odst. 1 tr. ř. stanoveno, že „ve výjimečných, zvlášť
obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení“ lze přibrat
„znalecký ústav k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného
znalcem“. Z uvedeného je zřejmé, že zákonná úprava stanovuje, že zatímco pro
jednodušší avšak odborné otázky postačuje odborné vyjádření, pro složitější je
na místě přibrat znalce, či dokonce dva v případě skutečnosti zvláště důležité.
Jmenování „výjimečných“ a „zvláště obtížných“ případů jako odůvodnění přibrání
znaleckého ústavu pak naznačuje, že závěry podané těmito ústavy jsou skutečně
nejvyšší formou znaleckého zkoumání podle trestního řádu. Tím spíše, když mohou
a také bývají přibrány právě za účelem přezkoumání posudku podaného znalcem, či
častěji vícero posudků s protichůdnými závěry. I v tomto směru byly tedy závěry
odvolacího soudu zcela správné.
34. Vzhledem k výše uvedenému, a především podrobněji rozvedenému vývoji
stran vypracovaných znaleckých posudků podanému v odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, je zřejmé, že odvolací soud věnoval zjištění zdravotního
stavu obviněného náležitou pozornost. Nelze proto souhlasit s jeho námitkou, že
nebyl jeho stav spolehlivě zjištěn, neboť ve věci byla provedena nejen řada
důkazů (z nichž některé jmenoval obviněný v dovolání), ale především byly
vypracovány právě zmíněné znalecké posudky, včetně posudku znaleckého ústavu. O
náležitém zjištění jeho stavu proto nelze mít pochyb. Vzhledem k závěru
odvolacího soudu o schopnosti obviněného chápat smysl trestního řízení i
účastnit se úkonů trestního řízení založeném mj. na zmiňovaném posudku
znaleckého ústavu, a s nímž se tento soud ztotožňuje, je zřejmé, že dovolatelem
namítané důvody pro nepřípustnost jeho trestního stíhání nebyly naplněny.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní
posouzení odvolacím soudem dovolatel shledává v otázce posouzení nátlaku J. S.
na něj. Na tomto místě dovolací soud především upozorňuje, stejně jako v
případě dovolání spoluobviněného P. J., že samotný nátlak sám o sobě
nepředstavuje exkulpující okolnost, neboť není jmenován trestním zákoníkem mezi
okolnostmi vylučujícími protiprávnost. Judikatura sice zná krajní nouzi podle §
28 tr. zákoníku vyvolanou nátlakem (rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské
socialistické republiky, publikované pod č. 20/1982), ovšem pouze v případě,
kdy z něho vyplývá nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákoníkem
a které omezují svobodu rozhodování obviněného – jako v případě citovaném, kdy
bylo obviněné hrozeno s nožem v ruce usmrcením, pokud neuškrtí poškozenou.
36. Dovolatel nenamítal své přímé fyzické donucení a popisoval určité
formy psychického nátlaku. Ten rozeznává trestní zákoník jako jednu z
polehčujících okolností, přesněji podle § 41 písm. d), ovšem s tou podmínkou,
že je vyžadována určitá závažnost hrozby nebo nátlaku. Jedná se však o otázku
podléhající hodnocení v souvislosti s ukládáním trestu, a nikoli posuzováním
viny. Přísluší proto výhradně soudům nižších stupňů, a nikoli Nejvyššímu soudu,
který nemůže otázku polehčujících, či přitěžujících, okolností posuzovat ani
podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného ze
stanovených dovolacích důvodů.
37. Pokud dovolatel namítá právě svoji exkulpaci z důvodu krajní nouze
podle § 28 tr. zákoníku, musel by nátlak, jemuž byl vystaven, dosahovat takové
intenzity, jaká byla popsaná výše. K uvedenému skutkovému závěru však nalézací
soud nedospěl. Přestože dovolatel namítl, že jednoznačně vyplývá z provedených
důkazů, nelze s ním souhlasit. Vzhledem k tomu, že údajný nátlak ze strany J.
S. (či dalších obviněných) byl již v řízení před soudem prvního stupně namítán
hned několika obviněnými, nalézací soud se uvedenému ve svém rozsudku podrobně
věnoval.
38. Nalézací soud uzavřel (bod 124. a násl.), že žádný z obviněných k
trestné činnosti nucen nebyl. Poukázal na výpověď svědkyně I. R., která popsala
vztah obviněného a J. S. jako normální. Věnoval se pak podrobněji výpovědi
spolupracujícího obviněného V. T., který se prvně o žádném nátlaku nezmiňoval a
svoji výpověď upravil až v hlavním líčení. Vypověděl zde, že se S. k obviněnému
choval tvrdě a obviněný byl k němu v podřízeném vztahu. Zmínil se také o
výhrůžkách S. směřovaných vůči obviněnému. Připomněl však, že tuto výpověď
učinil až po výpovědi dovolatele. Nalézací soud proto považoval tuto jeho
výpověď za účelovou snahu na poslední chvíli zmenšit míru svého zavinění a
postavit se do role pouhého vykonavatele příkazů jiných osob. Ostatně přidal
také, že i jemu samotnému měl J. S. vyhrožovat.
39. Nalézací soud upozornil (bod 125.), že kromě svědků, kteří k
dovolateli (a obviněnému P. J., který zvolil stejnou obhajobu) vystupují v
poměrně blízkém vztahu, absentují jiné důkazy. Nejasné přitom je kdo komu měl
ve věci vyhrožovat či na koho vyvíjet nátlak. Spoluobviněný P. J. za takovou
osobu označil J. S., ale také dovolatele, spoluobviněný P. C. také označil
právě dovolatele, spoluobviněný V. T. označil J. S., zatímco dovolatel kromě J.
S. označil také právě obviněného T. Nalézací soud poukázal na výpověď J. V.,
který taktéž popisoval nikoli nátlak J. S., ale právě dovolatele. V bodě 126.
nalézací soud poukázal také na nejasnosti ohledně údajné zpětné koupě
nemovitostí dovolatelem od J. S. V. T. také v rozporu s dovolatelem vypověděl,
že tento si nechával dvě třetiny získaných prostředků.
40. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který taktéž uzavřel,
že dovolatel „nebyl pouhým pasivním sledovatelem, resp. účastníkem, děje“, ale
aktivně se zapojoval a ovlivňoval jej. Poukázal na výpověď P. C., který hovořil
o ovlivňování, navádění a manipulacích, kterých se vůči němu dopouštěl
dovolatel (viz bod 61. rozsudku odvolacího soudu). Také odvolací soud proto
uvedl, že i kdyby byl dovolatel určité formě nátlaku vystaven, nedosahoval by
úrovně tvrzené v jeho výpovědi.
41. Závěr nalézacího soudu o absenci nátlaku na dovolatele není v
rozporu s provedenými důkazy a je řádně odůvodněn. Z výpovědí svědků slyšených
před nalézacím soudem vyplývá, že J. S. se zřejmě k obviněnému skutečně
nechoval zcela standardně, o intenzitě, kterou popisuje dovolatel, se však
žádný ze svědků, s výjimkou osob mu blízkých (jak uvedl nalézací soud),
nezmiňoval. Již výše byla popsána intenzita tohoto nátlaku vyžadovaná pro
naplnění předpokladů pro posouzení jednání jako krajní nouze. Řada výpovědí
svědků, kteří hovoří o aktivní roli dovolatele v trestné činnosti, však závěru
o takovém donucení odporuje.
42. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud neprovedl žádný důkaz
navržený obhajobou. Nejenže se uvedené nezakládá na pravdě, neboť jak již bylo
výše zmíněno, z protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 9. 2020 vyplývá mj.
provedení odborného vyjádření ošetřujícího lékaře jako důkazu. Ve veřejném
zasedání byly provedené také některé další z obhajobou navrhovaných důkazů.
Nebylo však skutečně vyhověno všem jejím návrhům, a to na výslech několika
svědků a provedení dalších důkazů. V reakci na námitku obviněného je však
vhodné připomenout, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému
důkaznímu návrhu účastníka, a že tudíž neprovedení navrhovaného důkazu ještě
neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).
43. Lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých
rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III.
ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02)
podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného
hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je
konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že
„neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury
Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého
navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve
vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím
je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
44. Odvolací soud odůvodnil svoje zamítnutí důkazních návrhů obhajoby v
bodě 68. svého rozsudku a v bodě 70. dodal, že tyto návrhy považuje za „zcela
zjevně nadbytečné“. Upozornil, že se jedná o návrhy opakované, s nimiž se
vypořádal již nalézací soud, a to způsobem, s nímž se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud tedy vyhověl požadavkům daným judikaturou Ústavního soudu, a
důkazy obviněným zmiňované proto nelze považovat za opomenuté.
45. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že žádná z jím
vznesených námitek nebyla shledána opodstatněnou a k naplnění žádného z jím
uplatněného dovolacího důvodu nedošlo. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém
dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně
neopodstatněné.
46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
47. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o
odst. 1 tr. ř. v jeho případě přerušil výkon trestu odnětí svobody, je třeba
uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit
formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí
může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu
soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro přerušení výkonu
rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného
k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu