6 Tdo 203/2018-69
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. března 2018 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch i ve prospěch
obviněného B. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2017,
sp. zn. 6 To 292/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 130/2016, t a k t o:
Podle § 265l odst. 2 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ostravě,
aby v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 To 292/2017, ve výroku – bod I.),
jímž vyslovil, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. se napadený
rozsudek zrušuje ve výroku o vině v bodě 3) doplnil výrok o zrušení trestu,
který byl obviněnému uložen soudem prvního stupně.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 10 T
130/2016, byl B. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným
zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm.
b), d) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku,
zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku a zločinem
znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil
jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Za tato jednání byl
odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s
ostrahou.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný odvolání,
o kterém Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 To
292/2017-1070 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině v bodě 3) a za podmínek § 259 odst. 3
tr. ř. nově rozhodl, že obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle § 175
odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1,
2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové
části rozsudku odvolacího soudu. Za tato jednání byl obviněný nově odsouzen,
při nezměněném výroku o vině v bodě 1) rozsudku soudu prvého stupně - zločinem
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr.
zákoníku, podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 10 měsíců. Podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody
zařazen do věznice s ostrahou. Ve výroku o vině v bodě 1) zůstal napadený
rozsudek nezměněn. Dále byl z podnětu odvolání obviněného zrušen napadený
rozsudek ve výroku o vině v bodě 2) a podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §
223 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v rozhodnutí
odvolacího soudu bylo usnesením soudu druhého stupně zastaveno, a to z důvodu
uvedeného § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť souhlas s trestním stíháním
poškozenou byl vzat zpět.
3. Nejvyšší státní zástupce podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě v
neprospěch i ve prospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), k) tr. ř., s argumentací, že bylo
rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a obsahuje neúplný výrok. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání
shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že se zastavením trestního
stíhání obviněného pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i s vypuštěním části skutkové
věty a tomu odpovídající právní kvalifikací přečinem omezování osobní svobody
podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku u skutku popsaném pod bodem 3), jak tento
závěr učinil odvolací soud, se nemůže ztotožnit. Namítl, že odvolací soud toto
rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvého stupně nevyvodil odpovídající závěr z
výslovného vyjádření poškozené, ke kterému došlo u hlavního líčení konaného dne
7. 10. 2016, kdy poškozená uvedla, že neudílí souhlas s trestním stíháním
obviněného. Dále rozvedl blíže důvody, kterými odvolací soud argumentoval v
rámci odůvodnění svého shora uvedeného závěru. Nejvyšší státní zástupce k tomu
uvedl, že odvolací soud nevyhodnotil aktuální osobnostní a psychický stav
poškozené zapříčiněný trestnou činností obviněného a nedostatečně zohlednil
závěry znaleckého posudku Mgr. Michaely Mrowetz. Dále tuto svoji argumentaci
rozvedl v souvislosti se závěry zmíněného znaleckého posudku vypracovaného na
poškozenou a mj. připomenul, že u této byla diagnostikována multifaktoriální
psychotraumatizace, a dále byla rovněž zjištěna existence syndromu týrané osoby
a stockholmského syndromu. Dodal, že odvolací soud rovněž opomenul vzít v potaz
chování obviněného a jeho obhájce vůči poškozené v průběhu hlavního líčení i
mimo něj. Všechny shora uvedené důvody, pro které nemůže se závěrem odvolacího
soudu souhlasit, dále rozvedl a rozebral (např. poukázal na charakter
traumatizace poškozené, vyplývající ze zmíněného znaleckého posudku, na vnímání
poškozené stran agrese obviněného, strach poškozené z možnosti naplnění
výhružek obviněného, SMS komunikace poškozené a obviněného, kontaktování
poškozené obhájcem obviněného, agresivní projevy obviněného vůči poškozené u
hlavního líčení, které vyústily v použití pořádkových opatření). Zdůraznil
přitom, že postoj poškozené k udělení souhlasu s trestním stíháním obviněného
se v průběhu jednotlivých hlavních líčeních měnil, přičemž nakonec vlivem
tísně, kterou v ní vyvolalo jak jednání obviněného, tak jeho obhájce, souhlas s
trestním stíháním obviněného vzala zpět. Na základě těchto okolností se pak
plně ztotožnil se závěrem znalkyně Mgr. Michaely Mrowetz, že zpětvzetí souhlasu
s trestním stíháním obviněného nebylo důsledkem její opravdové, vážně míněné a
svobodné vůle, ale naopak projevem pohnutky na bázi strachu, že zpětvzetí
souhlasu s trestním stíháním obviněného, bylo učiněno v tísni, vyvolané
závislostí a podřízeností poškozené na obviněném.
Uvedené pochybení tak podle
dovolatele založilo existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f),
g) tr. ř. Důvodnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak
spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud zrušil napadený rozsudek v bodě I. pouze ve výroku o vině, nezrušil současně výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 10 T 130/2016. Vzhledem k tomu
došlo k situaci, že obviněnému byly pravomocně uloženy dva tresty. Taktéž
upozornil na nesoulad vyhlášeného a písemného vyhotovení rozsudku odvolacího
soudu (vyhlášení usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu podle § 11
odst. 1 písm. k) tr. ř., v písemném vyhotovení rozsudku uvedl důvod podle § 11
odst. 1 písm. l) tr. ř. a na skutečnost, že usnesení o zastavení trestního
stíhání pojal odvolací soud pod bodem II. svého rozsudku, když ústně nejprve
vyhlásil usnesení o zastavení trestního stíhání, které i odůvodnil a dal
odpovídající poučení, které však již písemné vyhotovení neobsahuje. Rovněž tak
poukazuje na to, že písemná forma, kterou odvolací soud zvolil (rozsudek
obsahuje výrok o vině a trestu a současně také usnesení o zastavení trestního
stíhání bez poučení) nemá oporu v trestním řádu. Ve prospěch obviněného dále
podal dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to z důvodu, že
odvolací soud nesprávně kvalifikoval jednání obviněného jako zločin vydírání
podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, tedy že čin spáchal na
svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. K tomu dodal, že obviněný se
domáhal pouze toho, aby poškozená vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním,
a neboť termín „stažení trestního oznámení“ trestní řád nezná, přičemž mělo
podle dovolatele dojít při právní kvalifikaci daného jednání k záměně práva
poškozeného za povinnost svědka, mělo být jednání obviněného správně
kvalifikováno pouze podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Na základě
výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek (usnesení)
Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal
Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Dále vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil
za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro
případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
4. Nejvyššímu soudu bylo doručeno vyjádření obviněného prostřednictvím jeho
obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce. Ve vyjádření obviněný uvedl,
že již v rámci odvolání namítal, že se skutek uvedený pod bodem 3) nestal, o
čemž měly svědčit již tehdy shromážděné důkazy. K pochybení odvolacího soudu,
kdy zrušil výrok o vině, ale už ne o trestu, uvedl, že se jedná pouze o
formální chybu a ta nemůže mít za následek to, co uvedl dovolatel, tedy že jsou
vedle sebe chybně uloženy dva tresty. Polemizuje s tím, zda je možné, aby
odvolací soud vydal rozsudek, který obsahuje zároveň i usnesení. K problematice
aplikace § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. dále uvedl, že se ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu a na tyto rovněž odkázal. V dané souvislosti zdůraznil, že
posouzení tísně je otázkou právní, kterou je oprávněn vyhodnotit soud a nikoli
znalkyně. V další části svého vyjádření se zabýval otázku existence tísně u
poškozené a rozvedl možné pohnutky, proč poškozená souhlas s trestním stíháním
vzala zpět a taktéž reprodukoval, co k tomu poškozená v rámci řízení uvedla. K
vypuštění právní kvalifikace přečinu omezování osobní svobody uvedl, že
poškozená na osobní svobodě omezována nebyla, nebyl jí ani odňat mobilní
telefon, přičemž na podporu svých tvrzení hodnotil provedené důkazy. Z důvodů
shora uvedených vyjádřil souhlas s dovolatelem „v tom směru, že pokud by
Nejvyšší soud shledal, že ve věci je třeba rozhodnout jiným způsobem, než
předpokládaným v § 265 odst. 1 písm. b) tr. ř.“, vyjádřil pro tento případ
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), c) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání
obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o
podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti,
že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí
uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže
v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď
nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho
výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale
není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který
neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v
případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky
trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího
důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé
je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání
skutku.
10. Po zhodnocení okolností případu a jejich podřazení námitkám vzneseným
dovolatelem, se Nejvyšší soud nemůže než ztotožnit s primárními závěry, které
učinil nalézací soud, a to především stran prokázaného skutkového děje a právní
kvalifikace u skutků popsaných pod bodem ad 1), tedy u trestného činu týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr.
zákoníku a částečně i pod bodem ad 3), pokud se týká zločinu vydírání podle §
175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku a zločinu znásilnění podle § 185 odst.
1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Opačná situace však nastala při zhodnocení závěru
nalézacího soudu, která se týká neudělení souhlasu s trestním stíháním
obviněného poškozenou. Nalézací soud v dané věci konstatoval, že na základě
provedeného doplnění znaleckého posudku je nepochybné, že poškozená odepřela
souhlas s trestním stíháním obviněného v důsledku snahy vymanit se z
přítomnosti obviněného a jeho obhájce, kdy tento kontakt vnímala jako určitý
diskomfort a retraumatizující událost. Z výše uvedeného dále nalézací soud
dovodil, že poškozená jednala ve stavu tísně a procesní úkon poškozené, kdy
odepřela udělit souhlas s trestním stíháním obviněného, vyhodnotil na základě
sdělení znalkyně jako jednání, které bylo vyvoláno tísní, co by následek
projevu vztahové závislosti a psychické závislosti na obviněném. Z toho důvodu
nalézací soud aplikoval ustanovení § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy
nepřihlédl ke zpětvzetí souhlasu poškozenou s trestním stíháním obviněného (v
podrobnostech srov. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě, především
str. 66).
11. K této argumentaci nalézacího soudu Nejvyšší soud zmiňuje, že se s ní
neztotožnil, a to především s ohledem na zákonné podmínky vymezené v
ustanoveních § 163 tr. ř. a § 163a tr. ř. Předně je třeba konstatovat, že
otázka posouzení tísně je otázkou právní, jak ostatně uvedl již odvolací soud,
a náleží k posouzení výlučně soudu, nikoliv znalci. Nic to však nemění na
okolnosti, že je možné v rámci doplnění znaleckého zkoumání opětovně prověřit
psychický stav poškozené tak, jak učinil nalézací soud. V této části se
Nejvyšší soud ztotožňuje s postupem soudu nalézacího, opačná situace však
nastala při samotném posuzování znaku tísně u poškozené ve smyslu § 163a odst.
1 písm. d) tr. ř.
12. Nejprve je zapotřebí v obecné rovině připomenout, že podle § 11 odst. 1
písm. k) tr. ř. [Nejvyšší soud pouze podotýká, že v době, kdy rozhodoval soud
II. stupně bylo trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl
dán, nebo byl vzat zpět – upraveno v § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř.]. trestní
stíhání obviněného nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat tehdy, je-li podmíněno souhlasem poškozeného a tento souhlas nebyl
dán, nebo byl vzat zpět (srov. § 163 tr. ř. a § 163a tr. ř.). Ustanovení § 163
odst. 1 tr. ř. stanoví mimo jiné taxativní výčet trestných činů, pro něž lze
trestní stíhání zahájit a pokračovat v něm pouze se souhlasem poškozeného,
jestliže trestně stíhaná osoba je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by
měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř.
Zákonodárce tak v druhově vymezených případech normativně vyřešil konflikt mezi
veřejným zájmem na tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich
pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, a zájmy poškozeného, který má k
pachateli trestného činu blízký vztah; a to ve prospěch poškozeného, jenž může
být v důsledku potrestání pachatele nepřímo také postižen. Poškozený je tak v
zákonem vyjmenovaných případech nadán významným dispozičním oprávněním,
vztahujícím se na celé trestní stíhání. Jeho uplatněním, ať už v podobě udělení
souhlasu s trestním stíháním či naopak ve formě jeho odepření či zpětvzetí,
navenek projevuje své vnitřní stanovisko k případnému postihu osoby blízké,
která se vůči němu dopustila trestného činu. Kladný či záporný postoj
poškozeného k trestnímu stíhání takové osoby je pak logicky motivován různými
objektivními a zejména subjektivními pohnutkami. Určitý průlom do výše popsané
dispozice poškozeného s trestním řízením představuje ustanovení § 163a odst. 1
tr. ř., v němž jsou upraveny situace, kdy souhlasu poškozeného s trestním
stíháním není třeba. Jde o případy, kdy a) trestným činem byla způsobena smrt,
b) poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu či poruchu, pro
kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho
způsobilost k právním úkonům omezena, c) poškozeným je osoba mladší 15 let
anebo d) z okolností případu je zřejmé, že souhlas byl dán nebo byl vzat zpět v
tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.
13. Přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (rovněž
omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku), pro které bylo mimo
jiné vedeno trestní stíhání obviněného, patří do výčtu trestných činů uvedených
v § 163 odst. 1 tr. ř. Soud prvního i druhého stupně neměly pochybnosti o tom,
že poškozená -„svědkyně je v okruhu osob, disponujícím tímto oprávněním,
svědkyně je osobou, jež měla právo odepřít vypovídat (§ 100 odst. 2 tr. ř.)“ –
viz str. 12 rozsudku soudu druhého stupně, a toto zjištění není ani dovolatelem
zpochybňováno. Z předloženého procesního spisu dále vyplývá, že poškozená vzala
výslovně a po řádném poučení svědka ze strany orgánu činného v trestním řízení
zpět svůj souhlas s trestním stíháním obviněného, a to v hlavním líčení před
soudem prvního stupně dne 7. 10. 2016, jak vyplývá z protokolu o hlavním
líčení. K výslovnému dotazu ze strany státního zástupce tento svůj postoj
potvrdila a zopakovala. Z hlediska ustanovení § 163 odst. 1, 2 tr. ř. tedy
podmínky pro zastavení trestního stíhání dovolatele pro výše uvedené trestné
činy splněny byly. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
poškozená vzala svůj souhlas s trestním stíháním obviněného zpět v tísni
vyvolané její závislostí na jeho osobě (§ 163a odst. 1 písm. d) tr. ř.), a
proto tento její procesní úkon nepovažoval za překážku bránící tomu, aby v
trestním stíhání bylo pokračováno (v podrobnostech blíže viz rozsudek
nalézacího soudu str. 54 – 55). Svůj postup opřel zejména o vyjádření znalkyně
Mgr. Mrowetz a taktéž jej založil na nevhodném chování obviněného v průběhu
hlavního líčení, které skončilo až využitím pořádkových opatření, včetně
vykázání obviněného z jednací síně (viz protokol o hl. líčení ze dne 2. 9.
2016), jakož i na základě kontaktování poškozené obhájcem obviněného. Na
základě výše uvedených zjištění nalézací soud uzavřel, že zpětvzetí souhlasu
poškozené s trestním stíháním obviněného nelze považovat za svobodné
rozhodnutí, a proto je na ně nutno nahlížet tak, že bylo učiněno v tísni
vyvolané její závislostí ve smyslu § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř.
14. Takový výklad stavu tísně na straně poškozené však Nejvyšší soud považuje
za velmi zjednodušující a proto neakceptovatelný. Nedostatek svobody projevu
její vůle při zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného totiž nelze bez
dalšího dovozovat na základě toho, že svého zásadního procesního oprávnění ve
prospěch druha využila mimo jiné i s motivem ukončit situaci kontaktu s
obviněným a nelze takové důvody zaměňovat se situacemi, na něž primárně cílí
ustanovení § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř., které chrání zájmy poškozených osob,
jež z důvodu naprosté závislosti na pachateli trestného činu vůbec nejsou
schopny z vlastního pohledu analyzovat jednotlivá pro a proti, která případné
uplatnění trestněprávní odpovědnosti u jejich partnera může přinést, resp. které si jinou variantu své další existence, než je společné soužití s
pachatelem, vůbec neumějí představit. Závislost a tíseň poškozené na obviněném
v takové kvalitě, jak vyžaduje zákon, však podle názoru Nejvyššího soudu ze
zjištěného skutkového stavu věci bez pochybností nevyplývají. Pro uvedený závěr
dle názoru Nejvyššího soudu svědčí např. i to, že obviněná v době konfliktů
nebydlela s obviněným ve společně obývaném bytě, ale na jiné adrese, kde s ní
bydlel i L. Ž., což svědčí spíše pro závěr, že si obviněná uměla představit
žití i bez obviněného (tedy proti závislosti ve smyslu shora uvedeném). Nejvyšší soud je toho názoru, že jednání poškozené nelze bez dalšího hodnotit
jako zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním, které bylo učiněno v tísni, což
konečně výstižně vyjádřil i odvolací soud ve svém rozsudku (viz str. 12-14). Z
dovolání nejvyššího státního zástupce vyplývá, že podstata jeho námitek stručně
řečeno spočívá v tom, že poškozená, u které byl zjištěn syndrom týrané osoby a
na kterou působilo agresivní chování obviněného u hlavního líčení dne 2. 9. 2016 a následně také rozhovor s obhájcem obviněného dne 7. 10. 2016, před
zahájením hlavního líčení, jsou faktory, které vyvolaly stav tísně ve smyslu §
163a odst. 1 písm. d) tr. ř. V souvislosti s tímto znakem „tísně“ je však nutno
uvést, že tíseň musí být vyvolána výhružkami, nátlakem, závislostí nebo
podřízeností. Z dovolání nejvyššího státního zástupce přitom vyplývá, že
zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného „nebylo projevem svobodné
vůle poškozené, ale naopak k němu došlo v důsledku strachu, který má svůj
podklad nejen v traumatizujících zážitcích poškozené z dětství, ale především v
její psychické závislosti na obviněném, přičemž tato závislost je pak projevem
nejen syndromu týrané osoby, ale i syndromu stockholmského“. Z takto podané
argumentace by rovněž bylo možno dovodit, že v případě poškozených, u kterých
bude zjištěn některý z uvedených syndromů, bude vyloučeno, aby poškozený mohl
prohlásit, že nedává souhlas s trestním stíháním obviněného v případech
vymezených v § 163 tr. ř., neboť podle závěrů plynoucích z dovolání nejvyššího
státního zástupce, zde bude existovat stav tísně vyvolaný závislostí na
obviněném (ke stavu závislosti poškozené na obviněném bylo již odkázáno např. níže okolnost bydlení).
Takový jednostranný závěr však Nejvyšší soud nesdílí z
důvodů rovněž uvedených níže. Pokud jde o další část argumentace nejvyššího
státního zástupce k otázce tísně v souvislosti s agresivním jednáním obviněného
a jednáním obhájce obviněného, pak je potřebné uvést objektivně i tyto
skutečnosti. K nevhodnému jednání obviněného, pro které byl i vykázán z jednací
síně, došlo dne 2. 9. 2016 a jednání tehdy ani nebylo zahájeno. Je pravdou,
kterou připouští i obhájce obviněného, že kontaktoval poškozenou a s touto se
chtěl sejít, poškozená však nepřišla a ze strany obhájce nebyly činěny žádné
neadekvátní kroky např. k vyhrožování či zastrašování poškozené. V mezidobí [do
dne 7. 10. 2016], tj. dne 19. 9. 2016 poškozená vešla do jednací síně a nejprve
uvedla, že si nepřeje, aby obviněný byl stíhán, avšak po náležitém poučení
předsedou senátu se vyjádřila tak, že souhlasí s trestním stíháním obviněného. Pokud by tedy měl být správný závěr dovolatele, že to byl strach z agresivního
chování obviněného, pak uvedený strach dne 19. 9. 2016, zřejmě nedosahoval té
intenzity tísně, aby poškozená prohlásila, že nedává souhlas s trestním
stíháním, ale naopak, po poučení souhlas s trestním stíháním obviněného přes
úvodní (neprocesní) vystoupení, kdy se vyjádřila, že s trestním stíháním
nesouhlasí, dala (agresivní chování ze dne 2. 9. 2016, neovlivnilo rozhodnutí
poškozené dát souhlas s trestním stíháním obviněného). Je tedy potřebné
nahlížet na jednání a chování poškozené v kontextu všech skutečností, které
měly orgány činné v trestním řízení k dispozici a tyto neposuzovat pouze
izolovaně a jednostranně. Jak již uvedl Nejvyšší soud shora, do „stavu
nepohody“ mohla být poškozená uvedena nejen přítomností obviněného u hlavního
líčení, ale také již shora popsaným jednáním obhájce (jak je nesporné z
argumentace dovolatele). V této souvislosti lze pouze poznamenat, že z
protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2016 (ani následných dokumentů) však
nevyplývá, že by ze strany soudu nebo dozorujícího státního zástupce byl
obhájce upozorněn na nevhodné chování vůči poškozené. Ze spisu vyplývá a sám
obhájce toto u hlavního líčení dne 7. 10. 2016 také uvedl, že se snažil
poškozenou kontaktovat (neúspěšně) a následně měl s ní krátký (cca minutový)
rozhovor před začátkem hlavního líčení. U hlavního líčení jednak potvrdila
poškozená skutečnosti obhájcem uváděné a současně po poučení uvedla, že
neuděluje souhlas s trestním stíháním obviněného. V této souvislosti je nutno
upozornit také na skutečnost vyplývající z protokolu o hlavním líčení (viz
strana 700 spisu), že poškozená byla upozorněna, že její odepření souhlasu s
trestním stíháním obviněného nemá pro obviněného ten důsledek, že trestní
stíhání bude zastaveno pro všechny skutky, ale že bude zastaveno jen pro ty
mírnější, což ve svém důsledku povede k odsouzení obviněného. Za tohoto stavu
je třeba si položit otázku, nakolik jednání obviněného, případně nejvyšším
státním zástupcem zmiňované jednání obhájce, mělo být takové intenzity, aby
dosáhlo intenzity tísně vyžadované § 163a odst. 1 písm. d) tr.
ř., když
poškozená věděla, že i nadále bude vedeno trestní stíhání proti obviněnému, na
základě jí učiněných oznámení, tudíž je nutno důsledně posuzovat i relevantnost
tvrzení, „že motivem jednání poškozené bylo ukončit aktuálně nepříjemnou
situaci přímého kontaktu s obviněným…(viz str. 7 dovolání s odkazem na posudek
znalkyně Mgr. Mrowetz“), když je zřejmé, že 2. 9. 2016 hlavní líčení
nepokračovalo, tudíž ani nebyl souhlas s trestním stíháním vzat zpět, jak se
naskýtá ze spojení shora uvedených termínů ukončit aktuálně nepříjemnou situaci
přímého kontaktu s obviněným…. Na tomto svém závěru (nedání souhlasu s trestním
stíháním obviněného) setrvala poškozená i po opětovném dotazu státního zástupce
i přes upozornění na následky s tím spojené. Podle názoru Nejvyššího soudu je
nezbytné brát při zvažování odepření souhlasu poškozené s trestním stíháním
obviněného v úvahu nejen skutečnosti, které jsou v dovolání nejvyšším státním
zástupcem zmiňovány, ale také řadu dílčích skutečností, které provázely
spolužití obviněného a poškozené, jak vyplývají ze znaleckých posudků
zpracovaných ať již k osobě obviněného či poškozené. Bezpochyby významnou měrou
se na vztahu mezi poškozenou a obviněným podílel také velmi dobrý vztah
obviněného k jejich dceři (přestože nebyl zapsán v rodném listě a jak sám
uvedl, měl pochybnosti o svém otcovství), který obviněná ze svého dětství
neznala (u poškozené zjištěna primární psychotraumatizace, oběť sexuálního
zneužívání otcem). Rovněž je nutno upozornit i na to, že přes tvrzenou
závislost a strach z obviněného (jak vyplývá z dovolání), přestože jí bylo
vyhrožováno obviněným, poškozená dne 26. 1. 2016 i přes sledování obviněným, na
Policii ČR nedošla a „nestáhla své trestní oznámení.“ Na tuto skutečnost je
potřebné rovněž upozornit v souvislosti s tvrzenou tísní a závislostí, neboť
takto se poškozená rozhodla jednat v době, kdy byla v téměř denním styku s
obviněným oproti situaci, kdy se rozhodla vzít zpět souhlas s jeho trestním
stíháním, což učinila v době, kdy byla mimo denní kontakt s obviněným, který se
již několik měsíců nacházel ve vazbě. Vedle těchto skutečností nelze přehlížet
ani skutečnosti, které uváděla u znalkyně (viz č. l. 12 posudku – str. 964) ve
vztahu k obviněnému “sem tam mi chybí, ..vzpomínám na klidnou dobu, kdy jsem z
něho neměla strach ..jeho jsem se vyloženě bála, to že za mnou je a to, že je
moc blízko a že mu sundali pouta“. Na základě všech shora uvedených skutečností
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v předmětné trestní věci obstojí závěr soudu
druhého stupně, že nesouhlas poškozené s trestním stíháním obviněného nebyl
učiněn v tísni.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď
nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho
výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale
není úplný. Dovolatel namítl, že Krajský soud v Ostravě zrušil napadený
rozsudek nalézacího soudu v bodě I. pouze ve výroku o vině, avšak nezrušil
současně v napadeném rozsudku výrok o trestu. Uvedenou námitku je možné z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
považovat za právně relevantní a z důvodů níže uvedených opodstatněnou.
16. Je třeba přisvědčit dovolateli, že odvolací soud skutečně zrušil napadený
rozsudek nalézacího soudu pouze ve výroku o vině v bodě 3), nikoli však již ve
výroku o trestu. Obviněný byl odvolacím soudem odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku v trvání tří let a deseti měsíců a pro účely výkonu trestu jej podle §
56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, aniž by
současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24.
7. 2017, sp. zn. 10 T 130/2016, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí
svobody podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku v
trvání čtyř let. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. je tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo zmíněnou vadou. Z
kontextu výroku a odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že
odvolací soud ve vztahu k obviněnému opomněl specifikovat zrušující výrok,
konkrétně neuvedl, že rozsudek nalézacího soudu se zrušuje i ve výroku o
trestu, přitom z ustanovení § 258 odst. 2 věty za středníkem tr. ř. mj. pro
odvolací soud vyplývá, že „zruší-li byť i jen z části výrok o vině, zruší vždy
zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině
svůj podklad.“
17. Podle § 265l odst. 2 tr. ř. záleží-li vada jen v tom, že v napadeném
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž
rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím
výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Nejvyšší soud proto z podnětu
částečně důvodně podaného dovolání podle § 265l odst. 2 tr. ř. Krajskému soudu
v Ostravě přikázal, aby v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 To 292/2017,
ve výroku, jímž vyslovil, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. se
napadený rozsudek zrušuje ve výroku o vině obviněného v bodě 3) doplnil výrok o
zrušení trestu, který byl obviněnému uložen soudem prvního stupně (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 367/2013, Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 522/14).
18. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání i ve prospěch obviněného s odkazem
na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proto, že odvolací soud podle jeho
názoru nesprávně právně kvalifikoval jednání obviněného jako zločin vydírání
podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, tedy rovněž s přihlédnutím k
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že čin
byl spáchán na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Nejvyšší soud
považuje za potřebné uvést, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný se
předmětného zločinu na poškozené dopustil mj. tím, že ji ve dnech 25., 26. a
27. 1. 2016 nutil k tomu, aby tzv. „stáhla“ své trestní oznámení, které na něj
učinila na Policii ČR. Uvedenou námitku je možné z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za právně
relevantní, Nejvyšší soud ji však jako opodstatněnou neshledal. Přisvěčit
dovolateli lze jen potud, když uvádí, že trestní řád nezná termín „stažení“
trestního oznámení. Z kontextu odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je
zřejmé, že obviněný poškozenou nutil ke zpětvzetí souhlasu s jeho trestním
stíháním ve smyslu § 163 odst. 1, 2 tr. ř. Ačkoli jako právnicky nevzdělaná
osoba nepoužil takto formálně správný pojem, ale laicky hovořil o „stáhnutí“
trestního oznámení, je nepochybné, byť tento pojem není správný a trestní řád
ho ani nezná, že takový termín se obecně veřejně používá a nevzbuzuje pochyb,
co je tím myšleno. Podstata jednání obviněného a použitá právní kvalifikace
není určována „stažením“ trestního oznámení, ale jinými skutečnostmi, které
jednání obviněného charakterizují.
19. Pokud jde o jednání, které bylo posouzeno jako zločin vydírání, podle § 175
odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, lze uzavřít, že je soudy obou nižších
stupňů správně kvalifikovaly. Trestného činu vydírání ve smyslu § 175 odst. 1,
2 písm. c), e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou
násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl
a spáchal takový čin se zbraní a na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v
souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Objektivní stránka spočívá v daném
případě v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, a to pohrůžkou
násilí. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké
újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí
však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se
rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být
vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v
souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem v souvislosti je pojem širší než
pojem pro výkon. Postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost [srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2010, 1575 s.]. Nejčastěji půjde o vynucování násilí, pohrůžkou násilí nebo
pohrůžkou jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho
příbuznému v trestním nebo jiném řízení, nebo aby pozměnil již učiněnou výpověď
apod. Za svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba
považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy
již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí
výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je
třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala
skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním
řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od
řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. V předmětné
trestní věci je dovolatelem poukazováno na to, že poškozená byla nucena
obviněným, stáhnout trestní oznámení, které na obviněného podala, tudíž s
ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 889/2011, nelze aplikovat
znění § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však v této trestní
věci považuje za potřebné uvést, že ze skutkového zjištění mj. vyplývá, že
poškozená byla v obavě o zdraví a život svůj a své dcery (výhružky ze strany
obviněného) před přivolanou hlídkou Policie ČR nucena uvést, že soužití s
obviněným obnovila, což však bylo v rozporu s realitou a učinila tak z obavy z
obviněného.
Při komplexním posouzení jednání obviněného, pro které byl odsouzen
pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a jednání, pro které byl odsouzen
soudem druhého stupně (popsaném ve výroku jeho rozsudku), kdy hrozbou násilí
působil obviněný na poškozenou-svědkyni, aby tato vypovídala dne 24. 1. 2016,
před Policií ČR, k otázce společného soužití s obviněným v rozporu s objektivní
realitou, pak při shora popsaném materiálním pojetí svědka (viz roz. č. 13/2012
Sb. rozh. tr., roz. 28/2013 Sb. rozh. tr., které bylo přijato po již zmíněném
rozhodnutí NS 4 Tdo 889/2011), musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolatelem
zmíněné rozhodnutí na předmětnou trestní věc nedopadá, a to mj. i proto, že ze
skutkového zjištění soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný nejenže „dne 25. 1. 2016 a dne 26. 1. 2016 nutil poškozenou k tomu, aby stáhla své trestní
oznámení, které na něj učinila na Policii ČR dne 22. 11. 2015 pod č. j. KRPT-250741/TČ-2015-070713, přitom jmenované vulgárně nadával, že je kurva,
feťácká štětka, několikrát na ni plivnul, ale také jí vyhrožoval, že když něco
oznámí na policii, tak ji zabije…“(viz materiální pojetí svědka). Lze tedy
uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, když
poškozenou pohrůžkou násilí nutil, aby něco konala v úmyslu odradit ji od
řádného plnění jejich povinností jako svědkyně.
20. Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce částečně
důvodným, a to z důvodu, který je vymezen o § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle § 265l odst. 2 tr. ř. záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí
některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší,
přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo
neúplný výrok doplnil. Proto Nejvyšší soud podle § 265l odst. 2 tr. ř.
Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn.
6 To 292/2017, ve výroku, jímž vyslovil, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst.
2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ve výroku o vině obviněného v bodě 3)
doplnil výrok o zrušení trestu uloženého obviněnému soudem prvního stupně
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 367/2013 a usnesení Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 522/14]. S přihlédnutím ke skutečnostem, které zmínil
Nejvyšší soud shora, dospěl tento k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. S ohledem na shora uvedené by
přicházelo v úvahu dovolání Nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítnout, ve vztahu k těmto dvěma dovolacím důvodům, to však
pouze za situace, kdyby zde nebyl dán důvod pro postup podle § 265l odst. 2 tr.
ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. pak Nejvyšší soud
toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.
ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu