6 Tdo 21/2025

6 Tdo 21/2025-519

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 11 To 199/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 134/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 2 T 134/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že společně s M. H.:

v blíže nezjištěné době v nočních hodinách dne 19. 12. 2022 do brzkých ranních hodin dne 20. 12. 2022, na adrese XY XY, XY, okres Praha – XY, po vzájemné dohodě vnikli blíže nezjištěným způsobem do veřejnosti nepřístupného parku zámeckého areálu obývaného L. L. a H. H. L., ze kterého odcizili zde vystavené bronzové sochy v celkové hodnotě 4.030.000 Kč, konkrétně: - sochu s názvem „Ras“ autora Vojtěcha Adamce v hodnotě 850 000 Kč, - sochu s názvem „Rok 1968“ autora Vojtěcha Adamce v hodnotě 500 000 Kč, - sochu s názvem „Pes“ autora Michala Gabriela v hodnotě 690 000 Kč, - sochu s názvem „Dívčí nohy“ autora Kurta Gebauera v hodnotě 1 350 000 Kč, - sochu s názvem „Pomníček sobě“ autorky Naděždy Plíškové v hodnotě 390 000 Kč, - sochu s názvem „Noční chodec“ autora Jaroslava Vacka v hodnotě 250 000 Kč,

přičemž sochy posléze rozřezali a jejich kusy prodali dne 20. 12. 2022 v době od 12:17 hod. do 12:26 hod. ve výkupně barevných kovů na adrese XY XY, Praha XY, kdy uvedeným jednání způsobili poškozeným L. L. a H. H. L. škodu ve výši 3 340 000 Kč a spol. COLLETT Prague | Munich, a.s., IČ: 28216474, škodu ve výši 690 000 Kč.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců, a to za současného uložení povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným M. H. jednak poškozené společnosti COLLETT Prague | Munich, a.s., náhradu škody ve výši 484 000 Kč, jednak poškozeným L. L. a H. H. L. náhradu škody ve výši 3 340 000 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. L. a H. H. L. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená J. N. s celým svým uplatněným nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soudu v Praze svým usnesením ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 11 To 199/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Své výhrady proti právnímu posouzení soustředil proti popisu jednání ve skutkové větě, který podle něj není dostatečně jednoznačný. V rozporu s ustálenou judikaturou o nezbytnosti neužívat pojmů vlastních právní větě ve větě skutkové bylo jeho jednání vymezeno užitím výrazu „odcizili“, čímž byla vyjádřena objektivní stránka trestného činu krádeže na úkor skutkových zjištění.

Následkem je, že se ve výrokové části setřel rozdíl mezi skutkovou a právní větou. Odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. I.ÚS 1531/23, obviněný dále brojil proti nedostatečným skutkovým zjištěním, což se mělo promítnout taktéž do znění skutkové věty. Ačkoliv citované rozhodnutí klade důraz na zjištění konkrétního momentu, kdy si pachatel cizí věc přisvojil, v předmětné věci popis skutku tyto informace neobsahuje. Tento nedostatek v individualizaci jednání se projevil ve znění skutkové věty o „blíže nezjištěné době“ z noci z 19.

12. na 20. 12. 2022 a o „blíže nezjištěném způsobu“ vniknutí do parku zámeckého areálu. Následkem toho byl obviněný zkrácen na právu na obhajobě, neboť se nemohl vyjádřit k dostatečně určitému popisu skutku, který současně pro svou neurčitost nebyl dostatečným podkladem pro právní kvalifikaci. Pokud jde o skutkové námitky, obviněný vycházel ze své dřívější dovolací argumentace o absenci konkrétních skutkových závěrů ve skutkové větě a namítl, že dokazováním nebylo zjištěno, jak vnikl do parku zámeckého areálu a jakým způsobem se zmocnil předmětných soch.

Jelikož objasnění uvedeného bylo nezbytné pro naplnění objektivní stránky trestného činu krádeže, šlo o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Ostatně z žádného důkazu ani nevyplynulo, že by obviněný byl fyzicky na místě činu, nebo že by se měl zmocnit předmětných soch. Tomuto závěru nesvědčí ani vypínání a zapínání mobilních telefonů, jejich lokalizování (z čehož se zjistilo, že telefon obviněného se nacházel v místě jeho bydliště) nebo zaslání 500 Kč odsouzenému M.

H. a výpověď svědka A. L., třebaže na ně soudy odkazovaly. Naopak v souladu se zásadou in dubio pro reo měl být konstatován opak. Vážnou vadu odvolacího soudu obviněný spatřoval také v odchýlení se ve skutkovém závěru o přístupnosti pozemku od soudu prvního stupně, a to i přes to, že odvolací soud sám nezopakoval nebo neprovedl dokazování. Specificky odkázal na závěr odvolacího soudu, že pozemek nebyl oplocen a bylo tak možno se bez problému dostat až k místu, kde byly odcizené sochy vystaveny, ačkoliv z výpovědi svědkyně L.

L. před soudem prvního stupně vyplynul opak. Vina obviněného tak z podstatné části stojí na hypotéze soudů nižších stupňů, že pokud se měl dotyčný dostavit do výkupny kovů s materiálem z odcizených soch, tak je musel také odcizit. Druhá část této teze však nebyla vůbec prokázána. Za této důkazní situace přicházela nejvýše v úvahu právní kvalifikace zjištěného jednání jako trestného činu legalizace výnosu z trestné činností podle § 216 tr.

zákoníku, příp. v nedbalostní variantě podle § 218 tr. zákoníku. Obviněný opakovaně popřel, že by z provedených důkazů bylo možno dovodit skutkové zjištění, že vůbec na místě činu byl, že by se soch fyzicky zmocnil, přičemž není zřejmé, jakým způsobem do inkriminovaného prostoru měl vniknout a jak měl sochy přemístit mimo zámecký areál. O tom žádný důkaz nevypovídá a nelze tak vyvodit ani ze zjištění týkajících se jeho mobilního telefonu a plateb 500 Kč mezi M. H. a jeho družkou za flexu. Poukázal opakovaně na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1531/23, o nutnosti dokazovat a odůvodnit konkrétní moment, kdy si pachatel krádeže cizí věc přisvojí tím, že se jí zmocní, stejně jako o nutnosti prokázat, že existoval úmysl pachatele nakládat s věcí jako s vlastní.

7. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, jímž se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a též „vadné řízení jim předcházející“ a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž konkrétně neuvedl, proč obsah důkazů neposkytuje podklad pro učiněná skutková zjištění a neosvědčil tak tvrzený zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Ke svým výhradám obviněný dospěl pouze selektivním hodnocením jednotlivých důkazů, z nichž vyvodil pro něj nejpříznivější skutkové závěry. Jednalo se tak o pouhou polemiku s odůvodněním soudů nižších stupňů. Státní zástupce rovněž odmítl námitku o přehodnocení skutkových zjištění odvolacím soudem. Ten totiž vyjádřil, že dotčený pozemek nebyl celistvě oplocen a bylo tedy možné se bez použití fyzické síly dostat k vystaveným sochám. Tím ovšem nebyl zpochybněn závěr soudu prvního stupně o zákazu vstupu veřejnosti do zámeckého areálu. Proto nemohlo obstát ani vytýkané nedodržení zásady in dubio pro reo, neboť nebyly dány důvodné pochybnosti o vině obviněného. Naopak skutkové závěry měly oporu v provedeném dokazování a byly opřeny o logické argumenty. K vzneseným hmotněprávním námitkám státní zástupce uvedl, že byť formálně odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou opodstatněné. Z učiněných skutkových zjištění nemohlo být pochyb o naplnění skutkových podstat trestných činů, pro které byl obviněný shledán vinným, neboť oba obvinění vstoupili na cizí pozemek, který není přístupný veřejnosti, odcizili konkretizované věci v celkové hodnotě 4 030 000 Kč, které rozřezali a prodali do výkupny kovů. Jestliže obviněný v tomto ohledu brojil proti užití výrazu „odcizit“ ve skutkové větě, nejde o právní pojem nýbrž o běžné vyjádření objektivní stránky trestného činu krádeže. Ani obviněným citovaný nález Ústavního soudu nezavdal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, protože vycházel ze zásadně odlišných skutkových reálií. Nehledě na to, požadavky na skutkovou větu byly splněny, neboť v jejím popisu byly zahrnuty všechny znaky použitých skutkových podstat. Za této situace pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

9. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 11 To 199/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou je tudíž vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat

též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání

16. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část vznesených námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Jak bude dále rozvedeno, ty výhrady, které se domáhají odlišné právní kvalifikace pro vady ve skutkových zjištění nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani pod jiné zákonem vymezené dovolací důvody. Totéž platí i pro námitky vůči znění skutkové věty.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojí primárně proti znění skutkové věty (viz dále) a učiněným skutkovým zjištěním, která shledal rozpornými s obsahem provedených důkazů. Konkrétně namítá, že soud prvního stupně bez jakékoliv opory v dokazování svévolnou úvahou dospěl k závěru, že obviněný měl odcizit vystavené sochy, resp. že by se měl na místě činu vůbec zdržovat. Z důvodu těchto nedostatků soud podle obviněného vymezil skutek ve výroku o vině neurčitým způsobem za doslovného citování skutkové podstaty trestného činu krádeže. Tím bylo jednak zasaženo do práva obviněného na obhajobu, neboť ten se nemohl efektivně bránit proti nejednoznačným závěrům soudu, jednak soud nerespektoval oddělení právní kvalifikace obsažené v právní větě od individualizace skutku ve větě skutkové. Odvolací soud v rámci svého přezkumu pak dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, byť k tomu neprovedl nezbytné dokazování.

18. Napadá-li obviněný konkrétní skutkové závěry obecných soudů, jelikož podle jeho mínění nemají žádnou oporu v provedených důkazech, jejichž obsah rozvedl, jsou tyto výhrady s jistou mírou benevolence formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ač se ve smyslu vyjádření státního zástupce v převážné míře jedná o polemiku se způsobem hodnocení důkazů s vyvozením skutkového závěru pro obviněného příznivějšího. Předmětný důvod dovolání v jeho první alternativě (na kterou dovolatel výslovně odkázal) dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

19. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).

20. Dále platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

21. Na tomto místě je vhodné rovněž poukázat, že obviněný uplatnil skutkové námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

22. Nejvyšší soud přitom dále konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo závěry právními. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.

23. Dovolatel své skutkové námitky zaměřil na skutečnost, že nebyl proveden přímý důkaz o jeho přítomnosti na místě činu, a proto mají být závěry soudu prvního stupně o opaku projevem svévole. Tomuto nelze přisvědčit. V prvé řadě, dokazování jednotlivých skutečností není podmíněno povinností provést konkrétní důkazy, jelikož by to bylo v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Za předpokladu, že jsou splněny všechny zákonné náležitosti, je bezpředmětné, jestli soud opírá své skutkové závěry o přímý o důkaz, nebo vychází ze skupiny důkazů nepřímých.

Pro dovolací přezkum z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významné až hodnotící úvahy, tedy jestli soudy nižších stupňů na podkladě provedených důkazů učinily logické závěry o průběhu skutkového děje či šlo o zmiňovanou svévoli. V tomto ohledu nelze mít pochyb, že v projednávané věci soudem prvního stupně provedené dokazování a na to navazující hodnocení vytvořilo ucelený, přesvědčivý, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného.

Jak výstižně uvedl soud prvního stupně v bodě 14. svého odůvodnění, na které tímto Nejvyšší soud i odkazuje, vina obviněného byla prokázána řetězcem nepřímých důkazů a z nich plynoucích zjištění. Ty mimo jiné zahrnují: 1) předání rozřezaných soch do sběrny surovin dovolatelem a spoluobviněným M. H. to v horizontu hodin, nikoli např. dnů, poté, co byly předmětné sochy odcizeny, 2) tentýž den před návštěvou sběrny posílání 500 Kč od přítelkyně obviněného odsouzenému M. H. s poznámkou „Peníze na flexu“, 3) přičemž tyto finanční prostředky odsouzený M.

H. vrátil později téhož dne s poznámkou „Děkujeme lásko“ (v množném čísle). Vzhledem k časové ose těchto událostí, které se odehrály během jednoho dne, a to těsně po samotném odcizení soch, si lze jen těžko představit jiný závěr než ten, ke kterému dospěl soud prvního stupně, tedy, že obviněný spolu s odsouzeným M. H. sochy odcizili, aby je vzápětí prodali ve sběrně surovin (tato část jednání byla již i kamerově zaznamenána včetně pohybu obou obviněných a dovolatelem výslovně připuštěna, tedy lze hovořit dokonce o důkazu přímém).

K tomu si z peněz zaslaných přítelkyní obviněného pořídili i nářadí na rozřezání předmětných soch. Po vyplacení ve sběrně (které bylo prokazatelně realizováno na jméno a identitu M. H.) pak tyto peníze vrátili (viz výše zmíněný plurál použitý při poděkování B. B.). Nelze přehlédnout, že spoluobviněný M. H. (byť byla vyvrácena jeho obhajoba, že šlo o opravu výfuku vozidla dovolatele) potvrdil potřebu nákupu kotoučů na flexu právě pro dovolatele, potažmo pro ně oba. Je tak zřejmé, že obviněný nestojí mimo skutková zjištění stran nářadí pořizovaného v inkriminovaném období z prostředků B.

B. Že odcizené sochy byly s vysokou pravděpodobností rozřezány flexou, která je zmíněna v konverzaci, ostatně potvrdil i svědek A. L., zaměstnanec výkupny.

Jestliže v tomto ohledu obviněný tvrdil, že oněch 500 Kč sloužilo k jinému účelu, jde o marginální polemiku se zjištěními soudů, která není v kontextu ostatních důkazů způsobilá zvrátit závěr o vině obviněného, neboť soudy zcela logicky a věcně správně dovodily souvislost mezi specifikovanou komunikací a způsobem provedení činu dokumentovaným objektivními důkazy v podobě videozáznamu a výpovědi svědka. Takto podrobně a při zohlednění obsahu všech důkazů rozvedené úvaze soudu nelze ve světle zásad elementární logiky ničeho vytknout, a to přesto, že nebyl zjištěn v průběhu noci, kdy k odcizení soch došlo, pohyb mobilního telefonu obviněného v oblasti místa činu, či zajištěny jiné další „přímé“ důkazy, a obviněný byl spolehlivě kamerově zaznamenán až v závěrečné fázi výkupu barevných kovů.

24. Námitka obviněného k hodnocení údajů o telekomunikačním provozu ve smyslu § 88a odst. 1 tr. ř. spočívala v tom, že jeho mobilní telefon se v době odcizení soch nacházel v místě jeho bydliště, tedy se nemohl dopustit jemu za vinu kladeného jednání. Zcela správně však podotkl soud prvního stupně v bodě 15. svého rozhodnutí, že zjištěné údaje se týkají toliko polohy mobilního telefonu, ne samotného obviněného. Jak nakonec vyplynulo ze srovnání dat o telekomunikačním provozu a kamerových záznamů ze sběrny surovin, obviněný se kolem poledne dne 20. 12. 2022 nacházel na jiném místě než jeho telefon. Byl tedy ve sběrně, aniž s sebou měl mobilní telefon (zanechaný na jiném místě) a nelze z toho evidentně dovozovat logikou dovolání, že ve sběrně nebyl (je-li tam zachycen kamerovým záznamem). S ohledem na výše uvedené důkazy je pak přesvědčivé a akceptovatelné vysvětlení soudu nad rámec nutného, že obviněný si v problematických časových obdobích páchání trestné činnosti mobilní telefon ponechával doma.

25. K uvedenému je vhodné ještě doplnit a opakovaně zdůraznit, že vzhledem ke sledu událostí v tak krátkém čase, s přihlédnutím k množství soch a celkové hmotnosti materiálu z nich vzešlého (135,5 kg), při zohlednění nutnosti sochy pro účely prodeje bronzového materiálu destruktivně zpracovat (reálně právě již zmíněnou flexou), si lze jen stěží představit jiné vysvětlení než zapojení obviněného do samotné krádeže soch společně se spoluobviněným, který dovolání nepodal. Po provedeném dokazování tedy nebylo logicky možno připustit jako reálnou variantu naznačovanou dovolatelem, že by v průběhu výše popsaného děje vystupoval jakýkoli „mezičlánek“ namísto obou obviněných, popř. pouze místo dovolatele, tedy že by sochy po vniknutí na pozemek poškozených odcizily osoby jiné (osoba jiná), které by je obviněným za blíže neobjasněných okolností a důvodů předaly v nezjištěném stavu k prodeji ve výkupně.

26. Spatřuje-li dále obviněný v závěru odvolacího soudu, že „pozemek nebyl celistvě oplocen a že bylo možno se bez problémů dostat až k místu, kde byly vystaveny odcizené sochy“, odchýlení od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nelze tomu přisvědčit. Uvedené totiž postavil do protikladu s vyjádřením svědkyně L. L., z jejíž výpovědi oba soudy vycházely. Ta uvedla, že „[Sochy] Byly v oploceném areálu nepřístupnému veřejnosti. Aby se tam někdo dostal, museli by mu otevřít nebo by musel přelézt plot“, ale rovněž také, že „vchod od dálnice byl méně chráněný než zbytek“. Na poslední vyjádření svědkyně také navazují zjištění z protokolu o ohledání místa činu a pořízená fotodokumentace. Jak z nich ostatně konstatoval soud prvního stupně v bodě 10. svého rozhodnutí, oplocení areálu zámku není celistvé, v levém zadním rohu chybí dvě pole pletiva, v pravé boční části je nainstalována provizorní brána, přičemž nebylo možné určit přesné místo vniknutí pachatele na pozemek. V tomto nelze spatřovat jakýkoliv rozpor s pozdějším vyjádřením odvolacího soudu, který rovněž odkazoval na protokol o ohledání místa činu. Nezbývá než uzavřít, že dovolatel brojil proti selektivně vybraným pasážím odůvodnění obou soudů bez toho, aby vzal v potaz jejich širší kontext a vazbu na skutečný obsah provedených důkazů.

27. Lze tak shrnout, že obviněný opakovaně své námitky opřel o prostý nesouhlas se skutkovými závěry soudů. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s jeho představami, však není dovolacím důvodem a samo o sobě nepředstavuje vadu v rozhodnutích soudů. Skutkové úvahy soudů se žádným způsobem neodchýlily od obsahu provedených důkazů (či je nerozporovaly), ba naopak nabízí rozumné vysvětlení. Dovolací soud shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr, než ten, že obviněný musel být ve světle takto popsaných skutečností přítomen na místě činu a odcizit předmětné sochy. Nebyl tak dán přesvědčivý důvod, proč by skutkové závěry soudu prvního stupně (potvrzené soudem odvolacím) nemohly obstát, a tudíž ani důvod pro kasační zásah dovolacího soudu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Obviněný v dovolání deklaroval rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spojil se výhradami vůči znění skutkové věty a z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu částečně i vůči právní kvalifikaci jeho jednání.

29. Nutno odmítnout předpoklad obviněného o vadně zjištěném skutkovém stavu věci, neboť jak bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Ve své podstatě dovolatel vlastním výkladem událostí dovozuje nezbytnost jiné právní kvalifikace podle § 216, či § 218 tr. zákoníku. Hmotněprávní výhrady lze však v dovolání vznášet toliko ke stabilizovaným skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, nikoli je konstruovat na základě vlastní verze skutkového děje. Nejvyšší soud proto nemohl akceptoval výhrady obviněného, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Bylo prokázáno, že obviněný neoprávněně vnikl do obydlí jiného, kde si přisvojil věc cizí tím, že se jí zmocnil a způsobil tím značnou škodu, což plně odpovídá vymezeným kritériím definujícím skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Pokud se tedy obviněný dovolává toho, že nesprávné skutkové závěry vedly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání, nenamítl neodůvodněnost hmotněprávního posouzení skutku popsaného v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku (event. rozvedeného v jeho odůvodnění), nýbrž své námitky vůči právnímu posouzení bezprostředně navázal na svou vlastní interpretaci skutkových zjištění. Takovéto námitky se však s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. minuly a nelze je pod uvedený dovolací důvod podřadit.

30. Pokud obviněný zbývající část své dovolací argumentace vůči znění skutkové věty podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vycházel rovněž ze svých výhrad ke skutkovým zjištěním soudů, vymezil se přitom proti některým konkrétním formulacím skutkové věty a zpochybnil, že tato obsahuje potřebný popis všech znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže (totéž ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody v dovolání nenamítl). Takto vznesenou námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však nedůvodná. Lze souhlasit s obecnou tezí, že neobsahuje-li skutková věta výroku o vině rozsudku úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Neúplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. je tak namístě považovat za zásah do ústavně chráněných práv, neboť se v takovém případě jedná o rozhodnutí neúplné a tím nepřezkoumatelné při popisu způsobu, kterým měl obviněný naplnit všechny znaky skutkové podstaty (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).

31. K výhradám proti popisu skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nutno uvést, že podle ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) přitom musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V obecné rovině tak na základě výše uvedeného lze s dovolatelem souhlasit, že formulace skutkové věty musí zahrnovat mj. popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Konkrétní jeho námitky však důvodnými shledat nelze.

32. V projednávaném případě obviněný brojí jednak proti užití slova „odcizit“, jelikož podle jeho mínění jde o nepřípustnou citaci znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže ve skutkové větě, jednak pro neurčitost frází „v blíže nezjištěné době“ a „blíže nezjištěným způsobem“ provedení činu (přesně vniknutí do parku zámeckého areálu). Ani v jednom z uvedených případů však nelze dovodit jakoukoliv vadu, zvláště pak takovou, která by odůvodňovala obviněným požadovanou kasaci. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s konstatováním státního zástupce, že slovo „odcizit“ není součástí popisu skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, která zní: „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní…“. Již jen z takového prostého porovnání skutkové věty a právní věty výroku rozsudku je zřejmé, že námitka nemůže obstát. Nadto lze odkázat na dlouhodobě ustálenou a terminologicky shodnou justiční praxi nevyvolávající pochyb o dostatečném vyjádření znaku trestného činu krádeže, je-li užito slovesa „odcizit“ (ve smyslu neoprávněně si přisvojit, vzít cizí majetek, ukrást) doplněného navíc o popis skutkových zjištění, z nichž je zřejmé, že pachatel naložil s věcí způsobem vylučujícím faktickou moc vlastníka nad věcí, čímž získal sám možnost trvale s věcí disponovat (tedy v daném případě obvinění bronzové sochy nejprve „odcizili“, posléze rozřezali a jejich kusy prodali ve výkupně barevných kovů). V tomto případě tedy vadu formulace skutkové věty dovolací soud neshledal.

33. Ve vztahu ke zbývajícím dvěma formulacím, které jsou podle mínění obviněného neurčité (avšak opět soudy obecně používané a akceptované), Nejvyšší soud rovněž neshledal opodstatněnost dovolatelových námitek. Krom toho, že sám obviněný ve svém dovolání upřesňuje, že blíže nezjištěnou dobou se myslí noc z 19. 12. 2022 na 20. 12. 2022 (tedy relativně nedlouhý časový úsek), není z jeho vyjádření jasné, z čeho dovozuje neúplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu.

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. je nezbytné odpovídajícím způsobem zjistit faktické okolnosti skutku mezi něž se řadí místo, čas a způsob jeho spáchání, přičemž uvedené je vázáno k osobě obviněného. Není však úkolem orgánů činných v trestním řízení perfektně a do všech detailů zjistit a rekapitulovat každou skutečnost, která se v inkriminované době udála. Takováto povinnost by byla pro účely trestního řízení nejen nadbytečná, ale mnohdy i neproveditelná s ohledem např. na časový odstup a s tím související úpadek schopnosti dotčených osob vybavit si všechny okolnosti, zejména však pro prostou nemožnost veškeré podrobnosti skutku objasnit.

Jakýkoliv popis obsažený ve skutkové větě je více či méně nedokonalou slovní reprodukcí proběhlých událostí. Míra její (ne)konkrétnosti je pak dána podmínkami a způsobem, za kterých byla trestná činnost spáchána a následně zjištěna a odhalena. Zcela zřejmě ne vždy bude možno důkazně podchytit takové detaily, kterými jsou určení přesné hodiny, přesného místa vniknutí na cizí pozemek, způsobu odvozu soch ze zámeckého areálu apod., a to samozřejmě i s přihlédnutím k obezřetnosti pachatele. Proto je zcela nekritické trvat na objasnění všech myslitelných okolností trestněprávního jednání a jde i o požadavek jdoucí nad rámec zákonné povinnosti, byly-li opatřeny a dostatečně jasně formulovány poznatky nezbytné pro naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu.

Dovozování nedostatků ve skutkových zjištěních, jestliže povaha věci nedovoluje, příp. pouze s velkými obtížemi, určit marginální detaily nemající podstatný význam pro právní posouzení skutku, představuje zjevně neopodstatněnou výhradu.

34. Tak tomu je i v projednávaném případě. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění určil přibližnou dobu, ve které ke krádeži došlo, tedy noc z 19. 12. 2022 na 20. 12. 2022. Skutečnost, že nebyla zjištěna přesná hodina, nebo snad dokonce minuta, nemůže být vadou. Z uvedeného je předvídatelné, o jakém (přiměřeně konkrétním) časovém úseku je trestní stíhání vedeno a obviněný měl tak k dispozici dostatečně určitý údaj, proti němuž se mohl vymezit. Obdobné platí i pro způsob vniknutí do zámeckého areálu.

I zde bylo vymezeno, že šlo o konkrétní zámecký areál a je tedy jasné, k jakému místu se trestní stíhání váže. Stejně tak je jasné, že šlo o soukromý pozemek, jak vyjadřuje skutková věta slovy: „veřejnosti nepřístupného parku“. Samotný způsob vniknutí je pak podružný vzhledem k nízkému, případně až neexistujícímu zabezpečení v některých částech předmětného areálu. I kdyby bylo zjistitelné, jestli obviněný využil těchto slabin v oplocení, nebo pronikl jiným způsobem, rozhodující je závěr o jeho přítomnosti na místě.

A to nejen proto, že tam neměl povolen vstup, ale také, že z tohoto místa odcizil cizí věc. Tedy určení přesného způsobu vniknutí je opět o marginální skutkovou okolností nikoli nutnou pro řádné znění skutkové věty. Pro právní posouzení skutku výše uvedené dovolatelem zpochybněné obecně znějící pasáže skutkové věty nebyly rozhodující. V případě krádeže podle § 205 tr. zákoníku i porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku není nad rámec nezbytné individualizace skutku uvedení přesného času a způsobu vniknutí na cizí pozemek podmínkou pro specifikaci jednotlivých znaků skutkových podstat trestných činů.

Jinak vyjádřeno, všechny jejich znaky byly ve skutkové větě výroku o vině v dostatečné míře popsány. Pro potřeby odsuzujícího rozsudku bylo dostačující určit alespoň v hrubých rysech náležitosti popisu skutku citované výše. Tomu také soud prvního stupně náležitě dostál, zvláště s ohledem na provedené dokazování, ze kterého nevyplynuly bližší informace. I tak je ze skutkové věty zjevné kdy, jak a kde se obviněný dopustil své trestné činnosti, a není-li tak učiněno do detailu, nejde o vadu. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, pokud dokazování zaměřily na podstatné (resp. rozhodující ve smyslu § 2 odst. 5 tr.

ř.) skutečnosti.

35. Pokud v tomto ohledu obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1531/23, nutno konstatovat, že závěr, na který obviněný odkazuje, vycházel z podstatně odlišné situace od projednávaného případu. V citovaném případě nebylo ze skutkové věty zjistitelné, jak mělo dojít k přisvojení cizí věci, tedy rozhodujícího znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže. Tato situace však v nyní projednávaném případě nenastala, naopak je výslovně uvedeno, že obviněný sochy odcizil. Proti užití tohoto termínu ostatně obviněný i sám brojil. Nepřípadnost námitek obviněného také dokresluje i obecný závěr vyjádřený Ústavním soudem v citovaném rozhodnutí, že „skutková věta musí alespoň elementárně odlišitelným způsobem popsat jednání pachatele, které je následně možné subsumovat pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku“. Uvedené pak jen dále doplňuje argumentaci Nejvyššího soudu, že hranice pro vymezení skutku ve skutkové větě jsou nastaveny poměrně extenzivně. Lze proto uzavřít, že námitky obviněného vůči formulaci skutkové věty se domáhají nic nevypovídajícího upřesnění skutkových zjištění nad nezbytný zákonný rámec. Tím se však stala tato argumentace zjevně neodůvodněnou.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

36. Z uvedeného je také zřejmé, že Nejvyšší soud nedospěl k poznatku, že by rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou, která by odpovídala některému z dovolacích důvodů upravených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Za tohoto stavu nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, pokud odvolací soud odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

V. Způsob rozhodnutí

37. Obviněný M. S. své dovolání zdůvodnil výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 2. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu