6 Tdo 219/2023

6 Tdo 219/2023-I.-872

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2023 v řízení o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 10 To 80/2022, jako soudu odvolacího v trestním věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 15/2022, takto:

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. P. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 5 T 15/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným těmito trestnými činy: - v bodě 1. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, - v bodě 2. přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 1 tr. zákoníku, - v bodě 3. přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil podle zjištění jmenovaného soudu skutky popsanými ve skutkových větách výrokové části tohoto rozsudku.

2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci specifikované v tomto výroku. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo současně uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.

3. O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 10 To 80/2022, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Z podnětu dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 6 Tdo 219/2023, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 10 To 80/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Citovaným usnesením dovolacího soudu tak bylo zrušeno rozhodnutí, na jehož podkladě obviněný v současné době vykonává ve Věznici Příbram jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody. Vydáním označeného kasačního rozhodnutí proto vyvstala pro Nejvyšší soud povinnost rozhodnout o vazbě obviněného. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. totiž [v]ykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne současně o vazbě.

6. Z předloženého trestního spisu Krajského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 5 T 15/2022 plyne, že byl obviněný v průběhu trestního stíhání v této věci vzat do vazby usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 33 Nt 202/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 14 To 322/2021, z důvodů podle § 67 písm. b), c) tr. ř. Z ní byl usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. 33 Nt 3/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 14 To 505/2021, propuštěn, jelikož důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. pominul a důvod podle § 67 písm. c) tr. ř. byl nahrazen písemným slibem obviněného a dohledem probačního úředníka. Jako náhrada za vazbu byla přijata také záruka partnerky obviněného E. K. a M. P. Současně bylo uloženo rovněž předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou AAAAA (pseudonym), jakož i s osobami mladšími 15 let, se kterými mu byl zakázán také výkon jakékoli pracovní či volnočasové činnosti.

7. Podle názoru Nejvyššího soudu nicméně nejsou v současné době naplněny podmínky pro jeho vzetí do vazby. Obviněný má stabilní zázemí, partnerský vztah, přičemž jeho partnerka se k němu chová tolerantně a pomáhá mu v jeho problémech. Z lékařské zprávy ze dne 4. 11. 2022 vyplývá, že pedofilní ani zoofilní tendence nepociťuje.

8. V posuzované věci přitom nepřichází v úvahu uložení vysokého trestu ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž lze hrozbou vysokým trestem odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby jen v těch případech, kdy lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výměře alespoň 8 let. Obviněnému byl ovšem uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výši 6 let, přičemž jeho zpřísnění je vyloučeno již proto, že dovolání podal obviněný a platí zde zákaz reformationis in peius. Za tohoto stavu nelze dovodit existenci tzv. útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. Rovněž koluzní vazba podle § 67 písm. b) tr. ř. nepřichází v úvahu, jelikož tento důvod vazby odpadl prakticky již na počátku trestního stíhání obviněného.

10. Dále je namístě zmínit, že nejsou žádné poznatky o tom, že by se obviněný po propuštění z vazby dopustil nějakého závadového jednání, natož pak jednání trestněprávního charakteru. V minulosti přitom nebyl odsouzen pro trestnou činnost téhož charakteru, jako je ta, pro niž je v současné době v daném trestním řízení stíhán. I v těchto souvislostech je nutno připomenout partnerský vztah obviněného. Nejeví se zde tak dostatečně odůvodněná obava z opakování trestné činnosti ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř.

11. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 4. 2023

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Spisová značka: 6 Tdo 219/2023

Datum rozhodnutí: 11.04.2023

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Jiný pohlavní styk, Soulož, Trest, Zmenšená příčetnost, Znásilnění

Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí: C

6 Tdo 219/2023-866

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 10 To 80/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 15/2022, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 10 To 80/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 5 T 15/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad 1.) a přečiny šíření pornografie podle § 191 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2.) a § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 3.), jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„1. v přesně nezjištěné době v létě roku 2016 v karavanu umístěném na pozemku XY, XY, XY, okres Praha - západ, za účelem uspokojení pohlavního pudu, násilím donutil k pohlavnímu styku poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, která v karavanu přespávala, tak, že ač věděl, že poškozená AAAAA je dítětem mladším 15 let, poškozené ve spánku začal stahovat kalhoty od pyžama, což ji probudilo a s jeho jednáním začala projevovat nesouhlas, když mu říkala, aby toho nechal, sdělil jí, aby se nebránila, že se jí to bude líbit, načež se mu podařilo sundat poškozené spodní díl pyžama, ta si jej oblékala zpět, zatímco on jí jej znovu sundával a trenýrky sundal i sobě, poškozená mu opět říkala, aby toho nechal, odstrkovala ho a dala mu také facku, obžalovaný jí držel ruce, se kterými nemohla hýbat, opět jí začal sundávat spodní část pyžama, poškozenou osahával na prsou, v rozkroku i jinde na těle a dotýkal se obnaženým penisem jejího obnaženého přirození a na okraj vagíny jí opakovaně strkal penis i prsty, poté, co se obžalovanému znovu vyvlékla, si obžalovaný poškozenou k sobě přitáhl, držel ji kolem pasu a ležíc za jejími zády takto spali,

2. v přesně nezjištěném období, nejméně od 18. 6. 2018 do 5. 10. 2020, v XY, okres Zlín, v XY, okres Praha - západ, v obci XY, okres Beroun či na dalších neustanovených místech vyrobil prostřednictvím svého mobilního telefonu zn. Xiaomi Redmi 5A, celkem 77 obrazových souborů (fotografií) a 62 videosouborů zobrazujících pohlavní styky své osoby s koňmi a psy a z těchto míst, ze XY, okres Uherské Hradiště, případně z dalších neustanovených míst, v období od 13. 7. 2018 do 7. 3. 2020 prostřednictvím komunikační aplikace WhatsApp zaslal T. J., narozenému XY, nejméně dva videosoubory zobrazující pohlavní styky své osoby s kobylami, v období od 28. 11. 2018 do 5. 10. 2020 prostřednictvím komunikační aplikace Telegram zaslal L. J., narozenému XY, nejméně 11 obrazových souborů a 14 videosouborů zobrazujících pohlavní styky své osoby s koňmi a psy a v období od 18. 5. 2020 do 1. 9. 2020 zaslal prostřednictvím komunikační aplikace WhatsApp neustanoveným osobám 22 videosouborů zobrazujících pohlavní styky své osoby s koňmi,

3. v období listopadu roku 2019 z dosud nezjištěného místa zaslal prostřednictvím aplikace Messenger nezletilé AAAAA, narozené XY, fotografie s pornografickou tématikou, a to nejméně celkem 13 fotografií, z toho na čtyřech fotografiích je zachycen penis obžalovaného“.

2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci specifikované v tomto výroku. Současně mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 10 To 80/2022, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 10 To 80/2022 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl také porušení jeho práv podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listiny“), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod mj. s ohledem na nedostatečné odůvodnění uloženého nepodmíněného trestu. Závěry soudů obou stupňů proto označil za nepřezkoumatelné. Porušení práva na spravedlivý proces dále spatřoval v porušení zásady in dubio pro reo, neboť se soudy nedůvodně přiklonily k verzi, která je pro něj více zatěžující.

5. Obviněný namítl, že oba soudy nižších stupňů učinily nesprávná skutková zjištění stran skutku popsaného pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině, a to na základě neúplného dokazování. Vytkl jim, že nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když nedošlo k řádnému objasnění věci, resp. nebylo provedeno pečlivé hodnocení důkazů. Odvolací soud podle něj potvrdil skutkové závěry soudu prvního stupně, ačkoliv tyto byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný proto namítl, že se nevypořádal s podstatnými námitkami obhajoby, v čemž opět spatřoval porušení práva na spravedlivý proces. V průběhu odvolacího řízení došlo k zásadní změně v postoji, resp. výpovědi poškozené AAAAA (dále také jen „poškozená“), podle obviněného v tom smyslu, že poškozená nebyla znásilněna. Odvolací soud však takovému vyjádření poškozené nepřisoudil žádný význam. V této souvislosti považoval za opomenutý důkaz návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení věrohodnosti poškozené, která zásadně změnila svou výpověď v porovnání s předchozími fázemi řízení. Rovněž rodiče poškozené zaslali odvolacímu soudu vyjádření, v němž uvedli, že je obviněný neagresivní, nedopustil se žádného násilí a že daný incident neměl charakter znásilnění. Podle nich se poškozená s předmětnou událostí dobře vyrovnala a nemá žádné psychické ani jiné následky.

6. Obviněný dále uvedl, že pokud skutečně došlo k nějakému jednání se sexuálním podtextem, bylo to ze strany poškozené dobrovolné, poškozená o něj projevovala zájem, avšak v průběhu (či možná až následně) si toto své rozhodnutí zřejmě rozmyslela a nepravdivě vypovídala (dále se v dovolání zabýval i možným motivem poškozené k fabulaci). Poukázal na konverzaci (z období po údajném protiprávním jednání) poškozené s J. H. i s ním (obviněným), z níž vyplývá, že poškozená stála opět o sexuální kontakt s obviněným. Odkazoval mj. také na výpověď svědkyně K. B., přičemž soudu prvního stupně vytkl, že neaplikoval postup podle § 211 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. V návaznosti na to obviněný rozvedl problematiku subjektivní stránky trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku v kontextu vážně míněného odporu oběti. Uvedl, že jestliže osoba z určitých důvodů nevěděla o tom, že jiná osoba s pohlavním stykem nesouhlasí (měla by za to, že je odmítání jen předstírané), jednalo by se o skutkový omyl negativní, takže by nemohla jednat úmyslně.

7. Námitky obviněného dále směřovaly k naplnění znaku „násilí“. Tvrzení poškozené, že ji měl (obviněný) „v jednu chvíli“ držet za ruce, není podle obviněného natolik intenzivním jednáním, aby tím byl naplněn tento znak. Soud navíc ani nezjišťoval bližší detaily tohoto údajného uchopení, když „v jednu chvíli“ může být i velmi krátký časový úsek. Co se týká osobnosti obviněného, všichni vyslechnutí svědci podle něj uvedli, že je neagresivní člověk submisivního charakteru. Pokud jde o poškozenou, obviněný dovozoval, že se v následném období nechovala (i s ohledem na výše zmiňované konverzace) jako oběť znásilnění.

8. Obviněný zopakoval, že z jeho strany nedošlo ke spáchání trestného činu znásilnění, k pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou nedošlo, natož násilím. Nedošlo ani k žádnému jednání, které by bylo možné posoudit jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Tento posledně uvedený znak je podle něj dovozován pouze z výpovědi poškozené, která není dostatečně průkazná, je velmi vágní, přičemž k tomuto aspektu případu se poškozená takřka nevyjadřovala. Odkázal v této souvislosti i na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 6 Tdo 741/2020.

9. V neposlední řadě obviněný uvedl, že pokud by Nejvyšší soud nesdílel názor ohledně skutkového omylu negativního, poškozenou tvrzené údajné jednání může být považováno nanejvýš za trestný čin pohlavního zneužití ve smyslu § 187 tr. zákoníku.

10. Následně směřovaly námitky obviněného do uloženého trestu, který podle něj vybočuje z ústavního rámce proporcionality trestní represe, a je tudíž trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Součástí těchto námitek je odkaz na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu k porovnání s tresty uloženými ve věcech, které jimi byly řešeny.

11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

12. K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Dovolací důvody podle ní obviněný označil řádně a uplatněná argumentace jim odpovídá. Zpochybňoval-li obviněný hodnocení důkazů a skutková zjištění, uvedla, že žádný, natož pak zjevný rozpor neshledala. Uplatnění zásady in dubio pro reo nebylo namístě. S obviněným nesouhlasila ani pro ten případ, pokud zmínil, že nebylo provedeno úplné dokazování, jestliže došlo k zamítnutí jeho podstatných důkazních návrhů.

13. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil námitku proti právnímu posouzení činu ve verzi upravené v § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že se činu dopustil způsobem srovnatelným se souloží. V posuzované trestní věci není podle státní zástupkyně pochyb o tom, že obviněný poškozenou nezletilou AAAAA znásilnil, neboť z jeho strany šlo o jednání násilné, což se projevovalo tím, že obviněný i přes nesouhlas poškozené tuto svlékal, ve svém sexuálním jednání pokračoval i poté, co mu dokonce dala facku a držel ji za ruce. Poškozená byla vysvlečená, osahával ji na prsou, v rozkroku i jinde na těle a dotýkal se obnaženým penisem jejího obnaženého přirození a na okraj vagíny ji opakovaně strkal penis i prsty. Sama poškozená uvedla, že obviněný se jí snažil zavádět penis i prsty do přirození, ale nepovedlo se mu to, snažil se o to opakovaně jak přirozením, tak prsty. Na základě těchto skutkových zjištění je třeba podle státní zástupkyně s ohledem na jí uvedená obecná východiska dospět k závěru, že k pohlavnímu styku srovnatelnému se souloží v posuzované trestní věci nedošlo. V daném směru odkázala na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 6 Tdo 741/2020, na které ve svém mimořádném opravném prostředku upozorňoval i obviněný. Na druhou stranu je však třeba podle ní zvážit, že obviněný se o pohlavní styk srovnatelný se souloží i o soulož samotnou snažil. Jeho jednání tedy mělo být správně posouzeno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku částečně dokonaný (§ 185 odst. 1 tr. zákoníku), částečně nedokonaný [§ 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

14. K dalším výhradám obviněného, které byly směřovány proti výroku o trestu, uvedla, že mu byl uložen trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Soudy za daných podmínek dospěly k závěru, že obviněný jednal ve zmenšené příčetnosti podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud současně neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, zdůraznila, že na tento postup právní nárok neexistuje, přičemž soud pro takovou možnost neshledaly podmínky, neboť dospěly k závěru o velmi vysoké škodlivosti činu.

15. S ohledem na vše uvedené závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

17. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 10 To 80/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

19. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

21. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. posuzoval ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, byť jej obviněný výslovně neuplatnil. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nenapadal pouze rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo jeho odvolání vyhověno, resp. toto bylo zamítnuto, nýbrž zejména rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest, který (obviněný) shledává nepřiměřeným.

22. Obviněný v prvé řadě brojil proti učiněným skutkovým zjištěním ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině, resp. namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Soudům oběma stupňů vytkl neúplnost dokazování a porušení zásady in dubio pro reo, když se měly přiklonit k verzi, která je pro něj více zatěžující, jakož i zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Namítl také vadu tzv. opomenutých důkazů, kterou spatřoval v tom, že odvolací soud nedoplnil dokazování o výslech poškozené s ohledem na její vyjádření zaslané odvolacímu soudu a o znalecký posudek za účelem posouzení věrohodnosti poškozené. Takové námitky formálně odpovídají důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě první a třetí tohoto ustanovení.

23. Nejvyšší soud však v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Obviněný se přitom domáhal toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem.

24. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil.

25. Stěžejním usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozené. Její věrohodností se soud prvního stupně pečlivě zabýval, hodnotil ji v kontextu dalších provedených důkazů (svědeckých výpovědí, komunikací aj.) a okolností daného případu (započetí prověřování trestné činnosti obviněného bez přičinění poškozené). V těchto souvislostech také odůvodnil, proč zamítl mj. návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení její věrohodnosti. Také odvolací soud se z podnětu námitek obviněného věnoval věrohodnosti poškozené a v návaznosti na to se vypořádal s návrhem na doplnění dokazování o její výslech. Konstatoval-li odvolací soud, že vyjádřením poškozené nedošlo v žádném případě ke zpochybnění skutečností, které jinak uvedla v průběhu trestního řízení, Nejvyšší soud mu dává za pravdu. V žádném případě nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že poškozená tímto vyjádřením zásadně změnila svou výpověď. Naopak ji tím potvrzuje a setrvává ve svém postoji ve vztahu k předmětnému skutku. Nezpochybnila ten závěr, že by k danému skutku došlo. Uvedla toliko, že se na ní žádného násilí nedopustil. V tom však nelze spatřovat jakékoliv odchýlení se od její předchozí výpovědi, když již dříve uvedla, že na ni obviněný agresivní nebyl. Stejně tak ve svém vyjádření zopakovala, že jí jednání obviněného nezpůsobilo žádné (psychické) následky. V souladu se soudem prvního stupně je třeba konstatovat, že ve výpovědi poškozené skutečně nelze spatřovat žádné dramatizování předmětné události, a proto ani není překvapivé její vyjádření zaslané odvolacímu soudu v tom směru, že pro obviněného žádala snížení uloženého trestu odnětí svobody (k tomu viz níže).

26. Ve vztahu k předmětnému skutku tak není možno činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, jelikož soudy dostatečně zdůvodnily, proč navrhované důkazy neprovedly.

27. Nejvyšší soud pak pouze na okraj poznamenává, že odkaz obviněného na § 211 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. ve spojitosti se svědkyní K. B. je nepatřičný, jelikož v hlavním líčení byl čten protokol o jejím výslechu z přípravného řízení podle § 102 odst. 2 tr. ř. Zcela bezpředmětná je pak argumentace ve vztahu k úřednímu záznamu o vytěžení N. M., jelikož, jak správně předjímal sám obviněný, tento úřední záznam je nepoužitelný, neboť nebyl jako důkaz ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. proveden.

28. K obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze ještě uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

29. V návaznosti na to je třeba konstatovat, že neobstojí námitky obviněného stran právní kvalifikace daného skutku jako trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Zde upravená základní skutková podstata tohoto trestného činu je naplněna tehdy, jestliže pachatel jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli.

30. Obviněný namítl, že i pokud došlo k nějakému jednání se sexuálním podtextem mezi ním a poškozenou, bylo ze strany poškozené dobrovolné, avšak v průběhu (či dokonce až následně) si toto své rozhodnutí zřejmě rozmyslela a jeho (obviněného) křivě obvinila. V této souvislosti namítl i skutkový omyl negativní vzhledem k menší intenzitě odporu poškozené a dále, že nebyl naplněn znak „násilí“. Takové námitky z hlediska jejich celkového vyznění je možno s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť obviněný do jisté míry rozporoval učiněná skutková zjištění. I na tomto místě je třeba zdůraznit, že obviněný předkládal vlastní skutková tvrzení, jež nemají oporu v provedených důkazech. Nejvyšší soud proto odkazuje především na příslušné pasáže rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 54. a následující). Jen ve stručnosti lze zmínit, že soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému a správnému závěru, že kladený odpor poškozené nebyl pouze předstíraný či pro obviněného natolik málo intenzivní a nezřetelný, aby se mohlo jednat o skutkový omyl negativní. Poškozená, v době, kdy už téměř spala, zaznamenala poprvé svlékání (spodku) pyžama obviněným. Spodek od pyžama se snažila znovu obléct zpátky, mezitím jí obviněný svlékl vrchní část pyžama. Postupně se oblékala, obviněný ji však poté znovu svlékal. Jeho jednání se aktivně bránila, říkala mu, „ať toho nechá“, jednou mu dala i facku, na kterou nereagoval. V jednu chvíli jí při tom držel ruce.

31. Ve shodě se soudem prvního stupně je třeba uvést, že takové jednání poškozené lze nepochybně podřadit pod formu obrany, z níž obviněný musel rozpoznat, že se jedná o vážně míněný odpor poškozené. Tento závěr je podpořen i konverzací mezi ním a T. J., v níž obviněný popisuje, že měl v posteli třináctiletou dívku, pokoušel se o pohlavní styk, ale protože se dívka bránila a on nebyl průbojnější, k pohlavnímu styku nedošlo. I na základě toho, že v předmětné konverzaci obviněný sdělil, že dívku začal svlékat, když ještě spala, což vypověděla i poškozená, soud prvního stupně důvodně dovodil, že se týkala právě dané události.

32. Na tomto závěru o vážně míněném odporu poškozené v době spáchaného skutku ničeho nezmění ani její „koketní“ chování vyplývající z obsahu komunikací, které byly jako důkazy provedeny. Jak správně uvedl soud prvního stupně, i s ohledem na to, co vypověděly svědkyně A. A. a K. B., je zjevné, že se takto poškozená spíše snažila přiměřeně svému věku komunikovat v sexuální oblasti (viz body 57. a 58. rozsudku soudu prvního stupně). V každém případě byl v dané věci podstatný jasně vyjádřený nesouhlas poškozené s jednáním obviněného.

33. Pokud jde o znak „násilí“, i tento byl naplněn, jakkoliv mohla poškozená zvláště s odstupem času subjektivně vnímat, že na ni obviněný agresivní nebyl. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67, publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr., v němž je vyložen pojem násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, byť ve vztahu k trestnému činu loupeže. Není totiž důvodu tento znak shodně užitý jak v ustanovení § 173 tr. zákoníku (dříve § 234 tr. zák.), tak v ustanovení § 185 tr. zákoníku (dříve § 241 tr. zák.) co do svého obsahového vymezení vykládat pro různé trestné činy odlišně. Podává se z něj, že ani výjimečně malá intenzita násilí či pohrůžky bezprostředního násilí nemůže vyloučit naplnění tohoto znaku, jestliže je prostředkem k zamýšlenému cíli (v daném případě k dosažení pohlavního styku). Za zjištěných okolností, kdy poškozená obviněnému opakovala, ať svého jednání zanechá, obviněný jí svlékal pyžamo, a to i poté, co si jej znovu oblékla, držel jí ruce (byť třeba po krátkou dobu) a dala mu i facku, je zjevné, že obviněný násilím překonával aktivní odpor poškozené a její vážně projevený nesouhlas.

34. Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci ve vztahu k počátku posuzovaného skutku bylo možno uvažovat rovněž o tom, že obviněný zneužil bezbrannosti poškozené, jestliže ke svému sexuálně motivovanému závěru využil jejího spánku.

35. Pro úplnost je možno uvést, že o naplnění znaku „pohlavního styku“ není pochyb, ten byl jednoznačně prokázán, když obviněný „poškozenou osahával na prsou, v rozkroku i jinde na těle a dotýkal se obnaženým penisem jejího obnaženého přirození a na okraj vagíny jí opakovaně strkal penis i prsty“. Jednáním obviněného proto byly naplněny všechny znaky trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nevznikly pochybnosti, přičemž obviněný ani takovou námitku nevznesl. Již na tomto místě je třeba uvést, že z uvedených důvodů neobstojí námitka ohledně právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku.

36. Další námitka obviněného se týkala právního posouzení podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že se činu dopustil jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. I tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť možno poznamenat, že za situace, kdy se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nemá z hlediska postavení obviněného řešení dané problematiky zásadní význam.

37. Komentářová literatura (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 185 [Znásilnění]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1841, marg. č. 11.) uvádí, že „[z]a jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk podoben situaci, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s tím lze situaci, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem. Srovnatelný způsob se souloží zde spočívá v tom, že se simulovaným mechanismem navozuje situace stejná, jako když do vagíny (pochvy) ženy pronikne mužský pohlavní úd. To tedy znamená, že je tento mechanismus schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby o takovou simulaci nešlo a jednalo by se o skutečnou soulož. [...] Za jistých okolností, při hlubokém vnikání prstů do pochvy ženy, lze při této praktice dovodit srovnatelnost provedení i účinku, jako je tomu u soulože, což nevylučuje takový mechanismus provedení pohlavního styku považovat za srovnatelný se souloží. Mohou však existovat případy, že tento mechanismus podobnost soulože nenavodí např. v důsledku malé intenzity v případě jen povrchového osahávání genitálu ženy spojeného s nevýznamným krátkodobým a povrchním vniknutím. To souvisí s tím, že tyto případy je velmi obtížné od běžného osahávání odlišit. Je proto nutné vždy zvážit konkrétní okolnosti a v každém případě pečlivě posoudit, zda se jedná o situaci srovnatelnou se souloží (srov. TR NS 35/2007-T 990).“

38. Z tohoto výkladu zákonného znaku spáchání trestného činu znásilnění jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, je-li jednání pachatele realizováno formou tzv. digitální penetrace (tj. hluboké vnikání prstů do pochvy ženy), vycházel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 6 Tdo 741/2020, na který odkazovala obhajoba nejen v dovolacím, nýbrž také v odvolacím řízení.

39. Souloží se ve smyslu první alternativy předmětné kvalifikované skutkové podstaty rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Přitom nemusí ani dojít k porušení panenské blány. Spojením pohlavních orgánů je znásilnění dokonáno bez ohledu na to, zda došlo k pohlavnímu ukojení (rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 1. 2. 1983, sp. zn. 3 To 3/83, publikované pod č. 6/1984 Sb. rozh. tr.).

40. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů zmíněná teoretická (komentářová) a judikaturní východiska dostatečně nereflektovaly, resp. při učiněných skutkových zjištění, jež jsou vyjádřena ve skutkové větě výroku o vině, se s nimi dostatečně nevypořádaly a patřičně neodůvodnily své úvahy stran zvolené druhé alternativy předmětné kvalifikované skutkové podstaty. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rovněž uvádí, že obviněný opakovaně zaváděl nejen svoje prsty, ale i svůj penis do vagíny poškozené, nesprávně tato zjištění subsumoval pod alternativu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, že se obviněný dopustil znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, jestliže nebylo prokázáno, že by došlo k hlubokému vnikání prstů do pochvy poškozené. Naopak bylo namístě takové jednání posoudit jako spáchané souloží, neboť k naplnění tohoto znaku postačí i jen částečné zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. To platí tím spíše, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku výslovně konstatoval, že nepochybně došlo k opakovanému spojení pohlavních orgánů obviněného a poškozené.

41. K tomu Nejvyšší soud dodává, že připouští-li skutková podstata trestného činu jeho spáchání více rovnocennými alternativami jednání, pak v případě, že se jedno z jednání pachatele v rámci těchto alternativ dostane jen do stadia pokusu, bude v poměru subsidiarity k jinému jednání pachatele, jímž byl dokonán trestný čin v jiné alternativě téže skutkové podstaty. Proto je v takovém případě vyloučeno posoudit jednání pachatele jako trestný čin znásilnění dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 611/2010, publikovaný pod č. 32/2011 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného proto postačovalo posoudit mj. podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku – spáchané souloží. Soud prvního stupně proto založil vadu tím, že nesprávně právně posoudil daný skutek, přičemž odvolací soud, ačkoliv obviněný tuto vadu namítl, ji nezhojil.

42. Dovolání obviněného dále směřovalo do uloženého trestu odnětí svobody, jenž označil za nepřiměřeně přísný.

43. Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

jiné hmotněprávní posouzení, než je právní posouzení skutku, může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Jestliže by se jiné hmotněprávní posouzení vztahovalo k trestu nebo k ochrannému opatření, zpravidla půjde o zvláštní dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i) nebo k) tr. ř. Skutkovou okolností zakládající jiné nesprávné hmotněprávní posouzení zde může být např. otázka, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Jiným nesprávným hmotněprávním posouzením ve smyslu tohoto dovolacího důvodu není ve vztahu k výroku o trestu ani jeho pouhá nepřiměřenost (zejména ve vztahu k hlediskům určujícím druh a výměru trestu podle § 39, 41 a 42 tr. zákoníku) (Šámal, P., Púry, F. § 265b [Důvody dovolání]. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166–3167.).

44. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejména § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

45. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

46. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že v dané věci se jedná o trest, který je trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Je třeba připomenout, že obviněný se trestné činnosti dopustil pod vlivem sexuální deviace v kombinaci s disharmonickou strukturou osobnosti, čímž byly jeho ovládací schopnosti sníženy až podstatně. Nutno přitom zdůraznit, že ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákoníku si obviněný tento stav zmenšené příčetnosti, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky. Ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění k uloženému trestu konstatoval zohlednění této skutečnosti, fakticky ji do jeho výměry nepromítl, jestliže obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let. Současně uložil ochranné léčení v ambulantní formě, kterou znalci označili za vhodnější než formu ústavní toliko s ohledem na zázemí obviněného, resp. jeho partnerský vztah. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soud prvního stupně řádně nevyhodnotil kritéria podle 39 tr. zákoníku a následující, zejména § 40 odst. 1 tr. zákoníku, čímž ani dostatečně nezvážil postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku. To vedlo k uložení zcela nepřiměřeného trestu, přičemž ani tuto vadu odvolací soud nezhojil.

47. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že si je vědom toho, že změna právní kvalifikace nemá pro obviněného v zásadě žádný (pozitivní) vliv, nicméně s ohledem na to, že shledal důvodnou i námitku co do uloženého trestu, přistoupil ke kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu, který mohl pochybení soudu prvního stupně napravit, avšak tak neučinil. Současně je třeba zmínit, že zásah Nejvyššího soudu i do právní kvalifikace nepředstavuje v dané věci porušení zákazu reformationis in peius, neboť v žádném případě nepovede k zhoršení postavení obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22).

V. Způsob rozhodnutí

48. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 10 To 80/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

49. Rozhodnutí ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. učinil Nejvyšší soud samostatným usnesením.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 4. 2023

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu