6 Tdo 239/2025

6 Tdo 239/2025-176

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 4. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 10 To 326/2024-129, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 59/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 9. 2024, č. j. 5 T 59/2024-103 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. T. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

dne 15. 6. 2024 v době od 20:00 hodin do 20:12 hodin, na křižovatce ulic náměstí XY a XY v XY, ve směru na XY, řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tovární značky Audi A6, registrační značky XY, přičemž v předmětném místě při odbočování doleva do ulice náměstí XY nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, následně nezvládl řízení, s vozidlem najel na okraj středového dělícího pásu, kde narazil do svislé dopravní značky, následně vjel do protisměrných jízdních pruhů a narazil přední částí automobilu do levého boku zde zaparkovaného vozidla tovární značky Volkswagen Tiquan, registrační značky XY, ve vlastnictví poškozené V. S. a do zaparkovaného automobilu tovární značky Volkswagen Crafter, registrační značky XY, ve vlastnictví poškozené společnosti Zemní protlaky spol. s r.o.,

poté se podrobil dechové zkoušce na zjištění přítomnosti alkoholu v dechu, kdy mu byla téhož dne v čase 20:19 hodin naměřena hodnota 2,17 promile alkoholu v dechu, druhou zkouškou provedenou téhož dne v čase 20:25 hodin mu byla naměřena hodnota 2,32 promile alkoholu v dechu a třetí zkouškou provedenou téhož dne v čase 20:43 hodin mu byla naměřena hodnota 2,30 promile alkoholu v dechu.

2. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 105 denních sazeb po 468 Kč, tedy celkem k peněžitému trestu ve výši 49 140 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání 20 měsíců.

3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jak obviněný, tak státní zástupce, přičemž Krajský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze 22. 10. 2024, č. j. 10 To 326/2024-129. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 274 odst. 2 tr. ř. za užití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 105 denních sazeb po 468 Kč, tedy k peněžitému trestu v celkové výši 49 140 Kč. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání 26 měsíců. Odvolání obviněného pak Krajský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 10 To 326/2024-129, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že „dovolacím důvodem je porušení zákona a

nesprávné právní posouzení z hlediska institutu prohlášení viny, jeho neakceptaci a dokonce zpřísnění trestu“.

5. Obviněný jako zásadní argument označil skutečnost, že nesouhlasí s rozsudkem z důvodu nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, když má za to, že jak trest zákazu činnosti, tak peněžitý trest jsou nepřiměřeně přísné. To odůvodnil tím, že v evidenční kartě řidiče má většinu starších záznamů, ke kterým by soud neměl nijak zásadně přihlížet. Taktéž, pokud jde o rejstřík trestů, je v současnosti již osobou bezúhonnou a je třeba na něj hledět tak, jako by nikdy nebyl trestán. Uložený trest je proto nepřiměřeně přísný, a to i s ohledem na to, že obviněného trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel značně omezuje, a to primárně při dojíždění do zaměstnání, kde pracuje již řadu let a zaměstnavatel je s ním spokojen. Nad to dostatečně projevil lítost, což konstatoval i soud prvního stupně.

6. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že „obviněnému bude snížen trest zákazu činnosti i trest peněžitý, případně aby napadený rozsudek zrušil a vrátil zpět soudu 1. stupně, a aby trest nebyl vyšší než původně uložený soudem 1. stupně“.

7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když výslovně konstatoval „nesprávné právní posouzení“. Státní zástupce proto zrekapituloval podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uzavřel, že z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný veškerou svou argumentaci směřuje vůči uloženému trestu a jeho údajné nepřiměřenosti, přičemž nenamítá žádné vady právního posouzení ve smyslu předmětného dovolacího důvodu, který zmiňuje toliko formálně. Dovolací argumentaci tak nelze pod předmětný dovolací důvod vůbec přiřadit.

8. Podle státního zástupce pak nedošlo ani k naplnění podmínek pro aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který lze uplatnit, jednak pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a jednak pokud mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z dostupného spisového materiálu však nevyplývá ani jedna z těchto okolností, což

dovolatel ani nenamítá. Napadeným rozsudkem naopak soud uložil trest zákazu činnosti i peněžitý trest v rámci platných zákonných limitů, přičemž jak uložený trest, tak jeho výměra odpovídají zákonem vymezeným požadavkům.

9. Zásah dovolacího soudu je přitom možný v podstatě jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v řešeném případě evidentně není, což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku, kde je vysvětleno, na základě jakých skutečností byl trest uložen. Ostatně obviněný ani soudu nevytýká extrémní přísnost či zjevnou nespravedlnost trestu. Vzhledem ke skutečnostem zde uvedeným, tedy argumentaci obviněného nelze přiřadit pod žádný dovolací důvod (státní zástupce dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2024).

10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně souhlasil, aby učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 10 To 326/2024-129, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

IV. Posouzení dovolání

15. Obviněný ve svém dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., namítl jak nepřiměřenost uloženého trestu, tak, a to poněkud nejasně, „nesprávné právní posouzení z hlediska institutu prohlášení viny, jeho neakceptaci a dokonce zpřísnění trestu“. Nejvyšší soud mu však přisvědčit nemohl, a to z více důvodů.

16. Předně je třeba, ve shodě se státním zástupcem, uvést, že argumenty obviněného nespadají pod žádný z důvodů dovolání taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

17. Pokud jde o námitku týkající se institutu prohlášení viny, pak není patrné, kam touto argumentací obviněný směřuje, neboť prohlášení viny, které učinil podle § 206c tr. ř., soud prvního stupně přijal (akceptoval). To vyplývá jak z bodu 2. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 9. 2024 (č. l. 98v). Vedle toho Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jimi uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, konkretizoval. Pro splnění požadavků plynoucích ze zákonné úpravy dovolání je ostatně vyžadováno, aby obviněný své dovolání podal prostřednictvím osoby právně erudované – tj. obhájce.

18. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku (dříve § 31 až § 34 tr. zák.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V kontextu uvedeného lze poznamenat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů vyměřené v rámci zákonných trestních sazeb.

19. Určitý průlom do výše uvedeného je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

20. V daných souvislostech lze ovšem poznamenat, že obviněný v rámci svého dovolání nenabídl žádné konkrétní argumenty, které by mohly vést k závěru o trestu extrémně přísném a zjevně nespravedlivém, neboť pouze popisuje, že projevil lítost, v evidenční kartě řidiče má většinu starších záznamů, ke kterým by soud neměl přihlížet, dále že v současné době je již osobou bezúhonnou, na kterou se hledí jako by nebyla trestána a že jej trest zákazu činnosti značně omezuje zejména v pracovním životě. Obviněný tedy spíše poukazuje na to, že v jeho případě existují některé polehčující okolnosti a snaží se zřejmě navodit dojem (ačkoliv ne výslovně, pouze uvádí, že s rozsudkem nesouhlasí z důvodu nepřiměřenosti trestu a konstatuje v tomto bodě vyjmenované okolnosti), že odvolací soud k nim nepřihlédl.

21. Jak již uvedeno, nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku (tedy i polehčujících okolností) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Postačí tedy konstatovat, že vadou spočívající ve zjevné nepřiměřenosti a nespravedlnosti trestu uloženého dovolateli rozhodnutí odvolacího soud zatíženo není.

22. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu prezentovaným a řádně odůvodněným v napadeném rozhodnutí, že soud prvního stupně sice zjistil všechny okolnosti pro správné určení druhu a výměry trestu (mimo jiné právě i prohlášení viny, projevenou lítost či bezúhonnost obviněného), ne ke všem však náležitě přihlédl. Podle odvolacího soudu obviněný v předkládané věci prohlásil vinu, avšak zároveň uvedl, že soud prvního stupně toto prohlášení viny přecenil, když v daném případě tento úkon obviněného výraznější měrou nepřispěl k objasnění jeho trestné činnosti, ani ke zkrácení trestního řízení, když jeho vina spolehlivě vyplývá z důkazů shromážděných v přípravném řízení. To však nemění nic na skutečnosti, že i odvolací soud prohlášení viny zahrnul do svých úvah jako polehčující okolnost (byť ne tak významně jako soud prvního stupně). V souladu s tím, co namítal obviněný, pak odvolací soud přihlédl také k tomu, že je na něj třeba hledět jako na osobu dosud netrestanou. K záznamům v evidenční kartě řidiče je pak nutno uvést, že je pravdou, že některé záznamy jsou již staršího data (k čemuž je třeba také upozornit, že institut zahlazení odsouzení je záležitost trestního práva, záznamy evidenční karty řidiče jsou výsledkem správního řízení). Odvolací soud je však bral v úvahu pouze při hodnocení osoby obviněného, což může v obecné rovině udělat i v případě předchozího odsouzení, ke kterému nelze z důvodu osvědčení dané osoby přihlížet, s tím závěrem, že jeho jednání má výrazně gradující tendenci, přičemž tresty obviněnému dříve uložené ve správním řízení (mimo jiné zákazy řízení motorových vozidel) na něj neměly žádný vliv.

23. Podstatné pak je, že oproti soudu prvního stupně vzal odvolací soud správně v úvahu také to, že ve vozidle, které řídil obviněný, byl kromě něj samotného i spolujezdec, přičemž k újmě na životě či zdraví dalších osob nedošlo jen šťastnou náhodou. To, že uložení trestu zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel způsobí obviněnému komplikace mimo jiné v pracovním životě, měl obviněný zohlednit před tím, než po požití alkoholu usedl za volant svého osobního automobilu, a to navíc za situace, kdy měl s tímto druhem (správního) trestu za obdobné jednání (byť v podobě přestupku) již zkušenost.

24. Se zřetelem k těmto okolnostem, i když obviněnému svědčí ku prospěchu prohlášení viny a některé polehčující okolnosti (doznání a formálně vzato vedení řádného života před spácháním činu), nutno učinit závěr, že uložený trest nelze označit za zjevně nepřiměřený a nespravedlivý, tedy v rozporu s ústavně zakotvenou zásadou proporcionality trestních sankcí.

V. Způsob rozhodnutí

25. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu