6 Tdo 241/2024

6 Tdo 241/2024-7927

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 5. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný I. C. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2023, č. j. 3 To 417/2023-7890, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 88/2022,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. C. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 3. 2023, č. j. 4 T 88/2022-7824 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný I. C. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod I.) a pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (bod II.), jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil následovně (stručně):

I. se zjevným úmyslem obohatit se na úkor jiného v době od května 2019 do září 2019 v XY a jinde zveřejnil inzeráty na různých bazarových portálech (zejména LetGo a Bazoš.cz), ve kterých předstíral nabídku prodeje různých věcí (zejména elektroniky), po předešlé domluvě se zájemci o koupi nabízené věci si nechal zaslat určenou částku představující kupní cenu či její zálohu nebo náklady na pokrytí poštovného, a to na jím určené bankovní účty svých známých s tím, že přislíbil po obdržení této platby nabízenou věc zaslat zájemci na určenou adresu, nabízené věci však nikdy nedodal i přesto, že platba byla provedena předem, a namísto toho se pro zájemce stal nekontaktním, již zaslané peněžní prostředky nikdy nevrátil a tyto použil pro svoji potřebu k přesně nezjištěnému účelu, konkrétně takto podvodně vylákal ku škodě celkem 24 poškozených peněžní prostředky v celkové výši 50 190 Kč a popsaného jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. 2. 2018, č. j. 18 T 9/2018-158, v právní moci dne 22. 3. 2018, byl odsouzen pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře tří let za současného stanovení dohledu, který byl později zrušen v rámci ukládání souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 4 T 23/2018,

II. se zjevným úmyslem obohatit se na úkor jiného v době od února 2020 do 19. 6. 2020 zveřejňoval inzeráty na různých bazarových portálech (zejména na portále Bazoš.cz a Sbazar.cz), ve kterých předstíral nabídku prodeje různých věcí (převážně elektroniky, zejména pak herní konzole SONY Playstation různého typu), poté, co jej zájemci o koupi kontaktovali telefonicky nebo emailem a po předešlé domluvě s nimi si nechal zaslat určenou částku představující kupní cenu či její zálohu nebo náklady na pokrytí poštovného, a to na své vlastní bankovní účty či na bankovní účty založené jeho bratry L.

M. a T. C. a na další bankovní účty jiných osoby, které zkontaktoval T. C. a které poskytly údaje o svých bankovních účtech obviněnému; zájemcům o koupi nabízené věci vždy přislíbil po obdržení této platby nabízenou věc obratem zaslat na domluvenou adresu, nabízené věci však nikdy nezaslal ani jinak nedodal, a to i přesto, že dohodnutá platba předem byla provedena, a namísto toho se pro zájemce o koupi stal nekontaktním, již zaslané peněžní prostředky nikdy nevrátil a tyto použil pro svoji potřebu k přesně nezjištěnému účelu, konkrétně takto podvodně vylákal ku škodě celkem 221 poškozených peněžní prostředky v celkové výši 583 967 Kč a popsaného jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2.

2. 2018, č. j. 18 T 9/2018-158, v právní moci dne 22. 3. 2018, byl odsouzen pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře tří let za současného stanovení dohledu, který byl později zrušen v rámci ukládání souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 4 T 23/2018.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, konkrétně finančních prostředků ve výši 67,01 Kč zajištěných na bankovním účtu XY a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to v rozhodnutí soudu prvního stupně specifikovaných mobilních telefonů. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného (či o povinnosti obviněného společně a nerozdílně s T. C.) nahradit způsobenou škodu, případně o odkázání některých poškozených se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2023, č. j. 3 To 417/2023-7890, a to tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejprve obecně uvedl, že závěry odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a současně i jejich postup, jsou v přímém rozporu se zásadou in dubio pro reo a s principem presumpce neviny. Závěry soudů byly, minimálně ohledně některých dílčích útoků, učiněny bez řádných důkazů a obviněný tak byl odsouzen i za ty dílčí útoky stíhaných přečinů, k nimž proti němu neexistovaly buď žádné důkazy nebo takové důkazy, na jejichž základě by bylo možno činit závěr o jeho vině bez důvodných pochybností. Nebyly navíc provedeny důkazy, jejichž provedení navrhoval, což vnímá jako porušení jeho práv v trestním řízení. S ohledem na absenci jakýchkoliv konkrétních usvědčujících důkazů, alespoň ve vztahu k některým dílčím útokům, tak byl skutek nesprávně právně posouzen, neboť v případě, že nejsou naplněny objektivní znaky skutkové podstaty pokračujícího přečinu ve vztahu k posouzení počtu dílčích útoků, poškozených i výše škody, došlo k jeho odsouzení i za skutky, které nespáchal. Dále uvedl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo naopak nejsou ničím podepřena.

5. V návaznosti na to namítl, že vzhledem k tomu, že ani on, ani jeho bratr (jako spoluobviněný) ve věci nevypovídali, není jasné, kdo a jakým způsobem může být za stíhané jednání odpovědný. Jinak řečeno nelze vyloučit, že se „nemuselo jednat o formu trestné součinnosti, tj. že se mohlo, minimálně co do části, jednat o jednání samostatné či o jednání v jiném vztahu a poměru, než dovodil soud prvního stupně“. Na tom podle něj nic nemění ani to, že jeho bratr trestní příkaz, kterým byl sám odsouzen, akceptoval. Mohl tak činit z čistě utilitárních důvodů.

6. V řízení před soudem prvního stupně bylo podle něj prokázáno, že existují třetí osoby, na jejichž účet sice měli poškození zasílat finanční prostředky, ale které ho vůbec neznají a nemají s ním žádnou spojitost, když mu ani nepředávaly žádné finanční prostředky (Q. H. a R. B.). Z tohoto důvodu ohledně poškozených, kteří měli zaslat finanční prostředky na účty těchto osob, nelze učinit závěr, že by je obviněný uvedl v omyl a že sebe či jiného obohatil, neboť nebyla prokázána jakákoliv jeho komunikace s těmito poškozenými či snaha od nich získat jakékoliv finanční prostředky.

7. I přes to, že soud prvního stupně neměl najisto postaveno, kdo byl vlastníkem zajištěných mobilních telefonů, jsou z údajů z nich získaných a z jejich provozu činěny odsuzující závěry. Ty jsou však vystaveny toliko na domněnce, že obviněný byl vlastníkem těchto mobilních telefonů. Tak soud prvního stupně uzavřel i u telefonu, který on sám neměl u sebe a nebyl zde žádný objektivní důkaz o tom, že by jej vlastnil. Na základě těchto premis byl však vydán odsuzující rozsudek.

8. Ohradil se také vůči skutkové větě pod bodem II., podle které si po předešlé domluvě s poškozenými „nechal zaslat určenou částku představující kupní cenu či její zálohu nebo náklady na pokrytí poštovného, a to na své vlastní bankovní účty či na bankovní účty založené jeho bratry L. M. a T. C. a na další bankovní účty jiných osoby, které zkontaktoval T. C. a které poskytly údaje o svých bankovních účtech obviněnému“. Uvedl, že takový závěr je absolutně nepřezkoumatelný a důkazně nepodložený, neboť soud neměl a stále nemá k dispozici žádný procesně použitelný důkaz, z něhož by vyplývalo, že jiné osoby zkontaktované T. C. poskytly údaje o svých bankovních účtech obviněnému. To stejné podle něj platí i o pokračování skutkové věty pod bodem II., neboť pokud nebylo nijak prokázáno, že by finanční prostředky obdržel na svůj účet nebo že mu byly přeposlány či předány, je závěr o tom, že je měl použít pro svoji potřebu neudržitelný.

9. Závěry soudu prvního stupně tedy nemohou obstát zejména pro případy těch dílčích útoků pokračujícího přečinu, ohledně nichž nejsou k dispozici vyjádření poškozených a žádná dokumentace k inzerci nabízeného zboží, neboť není v takovém případě patrné a prokázané, co bylo titulem k jednání poškozených, které spočívalo v úhradě finančních prostředků na jakýkoliv účet. Doplnil, že nemohou dále obstát zejména pro případy těch dílčích útoků, ohledně nichž analýza telekomunikačního provozu směřuje k mobilním telefonům, kterém měl u sebe T. C., což je ještě zvýrazněno tím, že konkrétní poškození zasílali finanční prostředky na účet T. C. či účty lidí jím oslovených.

10. Připomněl také, že podle judikatury Nejvyššího soudu presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a existují- li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného. Naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z presumpce neviny pak plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice nechávají volnost soudcům obecných soudů, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností.

11. Následně dovolatel namítl, že odvolací soud pak nesprávně aproboval právní závěry soudu prvního stupně a doplnil odůvodnění domnělé správnosti jeho závěrů. V rámci své dovolací argumentace proto odcitoval některé části odůvodnění, s nimiž se neztotožňuje, a které považuje za takové, že je lze interpretovat a chápat i zcela odlišně, než je interpretoval odvolací soud.

12. Pokud odvolací soud uvedl, že „v celé řadě případů měl k dispozici písemná vyjádření jednotlivých poškozených …. Poškození byli v převážné části ustanovení …“, pak definičními znaky „v celé řadě případů“ a „v převážné části“ je podle obviněného připuštěno, že jsou zde i případy, kdy nejsou k dispozici vyjádření poškozených a kdy poškození nebyli ustanoveni na základě plateb realizovaných na účty odsouzeného či jemu blízkých osob. Přesto ale byl odsouzen za všechny dílčí útoky.

13. Uvádí-li odvolací soud, že „pokud zhruba ve třech desítkách případů již takovou komunikaci neměli k dispozici, tak ve dvaceti případech z tohoto počtu byla komunikace … zajištěna vytěžením obsahu mobilních telefonů …“, pak je zde minimálně deset případů, kdy žádná komunikace není k dispozici. Dodal, že navíc ani není postaveno najisto, kdo byl vlastníkem či pravidelným uživatelem toho kterého telefonu, když není jediným univerzálně platným závěrem, že pachatel musel disponovat oběma telefony. Užívání a dispozici s konkrétním telefonem je podle něj třeba zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétnímu skutku a nelze činit jakoukoliv paušalizaci.

14. Dále namítl, že závěry soudů o účtu L. M. a výběry z něj nemění nic na tom, co již uvedl o poškozených, kteří zaslali prostředky na účet T. C. (viz bod 10.). Z odůvodnění odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) navíc vyplývá, že je zde 51 případů, kdy byly finanční prostředky zaslány na účty, které on sám nezakládal a prakticky shodný modus operandi neznamená, že trestnou činnost páchala tatáž osoba.

15. K části odůvodnění odvolacího soudu, podle něhož „z původní výpovědi bratra obžalovaného J. M. vyplývá …“ sdělil, že má za to, že soudy mají vycházet pouze z procesně použitelných důkazních prostředků, což se v tomto případě nestalo.

16. Navíc, že se nějaká varianta nejeví pravděpodobnou, neznamená podle něj, že taková varianta je nereálná nebo že se ve skutečnosti nestala. Pravděpodobnost zmiňovaná odvolacím soudem není shodná s kritériem, podle něhož má být vina prokázána bez důvodných pochybností.

17. Vzhledem k uvedenému tedy uzavřel, že žádný z jím uvedených závěrů odvolacího soudu nemůže znamenat, že měl být odsouzen za všechny dílčí útoky stíhaných pokračujících přečinů, když soud neměl a nemohl zahrnout do odsuzujícího rozsudku minimálně ty dílčí útoky, k nimž nejsou žádné důkazy nebo takové důkazy, které by bez důvodných pochybností vedly k závěru o vině obviněného. To platí tím spíše, pokud existují další pochybnosti o pachatelství, tj. o tom, kdo konkrétně činil tvrzené podvodné jednání v úmyslu se obohatit.

18. Nakonec namítl, že je sice právem soudu odmítnout vyslechnutí všech poškozených pro nadbytečnost, nicméně pokud soud nevyslechl ani ty poškozené, ohledně nichž nejsou k dispozici jejich písemná vyjádření a žádná dokumentace k inzerci nabízeného zboží, pak zatížil své rozhodnutí vadou, neboť absentuje důkaz, z něhož by bylo možné dovodit, že poškozený reagoval na konkrétní inzerci a z jakého titulu hradil jakékoliv prostředky na konkrétní bankovní účet.

19. Na základě výše uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

20. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že byť je dovolání založeno na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., vzhledem ke druhému zmíněnému dovolacímu důvodu lze uzavřít, že výhrada obviněného, kterou brojil proti naplnění objektivní stránky pokračujícího přečinu podvodu ve vztahu k počtu útoků, poškozeným osobám a výši škody, zůstala jen v obecné rovině, aniž by byla adresněji rozvedena v podobě námitek ryze hmotněprávního charakteru. Za obviněného přitom nelze domýšlet, jak vystavět a kudy vést dovolací argumentaci směřující k vyloučení jeho trestní odpovědnosti. Uvedená výhrada navíc primárně předvídá přehodnocení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když obviněný v této souvislosti zdůrazňoval, že došlo k odsouzení i za ty skutky, které nespáchal. Byl to však obviněný, kdo zveřejňoval inzeráty na prodej různého zboží a následně předstíral, že k dodání zboží přistoupí po zaplacení jeho kupní ceny či zálohy, byť od počátku neměl v úmyslu takto učinit. Pod bodem I. a II. se přitom dopustil více skutků, které spojuje blízká souvislost časová, souvislost v předmětu útoku, shodný způsob provedení a dále jednotný úmysl opatřit si zvolenou cestou peněžní prostředky.

21. Státní zástupce dále konstatoval, že jádro dovolací argumentace, ve které obviněný kritizoval určení vlastního podílu na trestné činnosti, komunikaci s poškozenými, směřování peněžních prostředků a další, nepřekračovalo meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Sám státní zástupce přitom žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní, mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním neshledal. Argumentace obviněného navíc podle něj představuje do značné míry opakování, resp. pokračování jeho obhajoby uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, na kterou měly soudy nižších stupňů již příležitost reagovat a vypořádat se s ní.

22. Dále sdělil, že z jeho pohledu bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný dlouhodobě, ve dvou časově specifikovaných úsecích, podvodným způsobem vylákal od vysokého počtu poškozených platby za zboží nabízené na internetu, které ve skutečnosti neměl k dispozici a nehodlal je zájemcům o koupi zboží dodat. Ve druhém specifikovaném období postupoval za pomoci spoluobviněného T. C. Skutková zjištění zde přitom vycházejí předně z výpovědí osob, které poskytly bankovní účty a následně zaslané finanční prostředky předaly jednomu z obviněných, resp. blízké osobě. K jednotlivým útokům se vyjádřili všichni v žalovaném skutku specifikovaní poškození, kteří potvrdili průběh obchodu s obviněným. Poškození také současně ve většině případů doložili doklady prokazující provedení jednotlivých plateb, které korespondují s výpisy užitých bankovních účtů. Někteří poškození rovněž poskytli uloženou komunikaci vedenou prostřednictvím SMS zpráv nebo e-mailu. Od provozovatelů internetových portálů byly zajištěny zprávy k jednotlivým inzerátům, na jejichž základě probíhala komunikace mezi inzerentem a zájemcem. Jejich součást tvořily i údaje o ověřeném telefonním čísle a IP připojení. Předmětné telefonní číslo bylo vloženo i do mobilních telefonů zajištěných u obviněného a jeho bratra. IP připojení v okamžiku zveřejnění inzerátu bylo realizované prostřednictvím SIM karty vložené do některého z těchto mobilních telefonů. Třebaže z analýzy dat vztahujících se k zájmovým inzerátům a e-mailovým schránkám vyplývá, že v rámci podvodné aktivity bylo použito více mobilních zařízení, tj. i jiná než jen ta zajištěná, označené mobilní telefony se svými třemi IMEI byly použity v naprosté většině identifikovaných případů a ostatní zařízení tak lze považovat za doplňková.

23. Vina obviněného byla z pohledu státního zástupce prokázána spolehlivě. Vzhledem k namítané nutnosti aplikace zásady in dubio pro reo uvedl, že ta má procesní charakter a týká se otázek skutkových. K porušení uvedené zásady by tak mohlo dojít tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, porušení zásady in dubio pro reo nezakládá.

24. Námitku týkající se neakceptování návrhů obviněného na provedení dokazování, jde-li o výslech některých poškozených v návaznosti na zjištění jejich reakce na inzerci a hrazení finančních prostředků na bankovní účet, je podle státního zástupce teoreticky možné podřadit pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl však, že ani podle judikatury Ústavního soudu (konkrétně odkázal na nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, či usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Naopak, právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Okresní soud v Českém Krumlově přitom těmto požadavkům dostál, když v bodě 11. svého rozhodnutí vysvětlil, proč s ohledem na omezený důkazní potenciál nebylo na místě vyhovět návrhu obhajoby na výslech dalších poškozených.

25. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasil přitom s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

27. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2023, č. j. 3 To 417/2023-7890, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

28. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

31. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV. Důvodnost dovolání

32. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že ačkoliv obviněný uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., dovolací argumentace směřuje de facto primárně do oblasti dokazování a z toho vyplývajících skutkových zjištění, neboť teprve z těchto výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

33. Z uvedeného plyne, že námitky, jež obviněný vznesl ve svém mimořádném opravném prostředku, se svým uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí. Jeho podstatou je totiž vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

34. Přichází tak v úvahu námitky obviněného formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve všech jeho třech alternativách, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou 1) ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou 2) založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo 3) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

35. Na úvod je dále vhodné zmínit, že obviněný v převážné části svého dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudem prvního a druhého stupně, přičemž s těmito námitkami již měly možnost se vypořádat soudy nižších stupňů, což i učinily.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa první

36. Většina námitek v dovolání uplatněných obviněným (tyto jsou dále podrobněji specifikovány, jakož je na ně i reagováno, níže) formálně odpovídá první alternativě zmíněného dovolacího důvodu.

37. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit, přičemž dílem je tomu tak, že jsou nedostatečně konkrétní.

38. Pokud obviněný namítá, že vzhledem k tomu, že ani on, ani jeho bratr, jako spoluobviněný, ve věci nevypovídali, není jasné, kdo a jakým způsobem může být za stíhané jednání odpovědný, pak je třeba uvést následující. Podle § 92 odst. 1 věta druhá tr. ř. nemůže být obviněný žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Uvedená zásada zákazu nucení k sebeobviňování však neznamená, že by i přes to, že obviněný (stejně tak jeho bratr jako spoluobviněný) nevypovídal, nebylo možné jej uznat vinným ze spáchání dané trestné činnosti, neboť v předkládané věci bylo provedeno množství dalších důkazů, a to jak především listinných, tak dalších, na jejichž podkladě soud prvního stupně mohl rozhodnout a také rozhodl (přičemž odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil). Zjednodušeně řečeno výpověď obviněného není jediným důkazem, na základě kterého je možno učinit závěr o jeho vině. Důležité však je, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

39. Dále se nelze ztotožnit ani s námitkou, že vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že existují třetí osoby, na jejichž účet sice měli poškození zasílat finanční prostředky, ale tito obviněného vůbec neznají a nemají s ním žádnou spojitost, nelze ohledně poškozených, kteří měli zaslat finanční prostředky na účty těchto osob, učinit závěr, že to byl právě obviněný, kdo je uvedl v omyl, čímž sebe (případně jiného) obohatil. Konkrétně v rámci takto definovaných třetích osob obviněný jmenoval Q. H. a R. B. S oběma jmenovanými jej však shromážděné a provedené důkazy spojují. Obviněný byl opakovaně zachycen na kamerovém záznamu při výběru finančních prostředků z účtu L. M. (na jehož účet zasílali poškození své platby za podvodně nabízené zboží) z bankomatu. Podvodný inzerent komunikoval s poškozenými, kteří zasílali peníze na účet L. M., z několika telefonních číslech a e-mailových adres, přičemž mezi nimi se nacházelo i telefonní číslo či e-mailová adresa, ze které bylo komunikováno s poškozenými, kteří zasílali své peněžní prostředky na účet Q. H. Taktéž z analýzy dat ze zajištěných mobilních telefonů vyplývá, že stejný mobilní telefon byl použit pro komunikaci s poškozenými, kteří zasílali platby na bankovní účty nejen L. M., Q. H. a R. B., ale i na bankovní účty založené samotným obviněným. Námitka citovaná v úvodu tohoto bodu, tedy postrádá potenciál osvědčit zjevný rozpor naznačených skutkových zjištění s provedenými důkazy.

40. Stran argumentace obviněného, že soud prvního stupně neměl najisto postaveno, kdo byl vlastníkem zajištěných mobilních telefonů je nutno zmínit, že jako zájmové byly zajištěny celkem dva telefony, a to Huawei P20 Lite (IMEI: XY) a Huawei Y6 Prime 2018 (IMEI: XY a IMEI: XY). Nejprve je třeba uvést, že není podstatné, kdo je vlastníkem toho kterého telefonu, neboť důležité je především to, kdo daný mobilní telefon užíval. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že prvně zmíněný telefon měl obviněný v době svého zatčení u sebe, telefonoval z něj, hodlal si jej vzít do věznice a znal jeho přístupový kód. Nejvyšší soud k tomuto dodává, že obviněný znal přístupový kód k telefonu, který se skládal z číslic nápadně připomínajících datum jeho narození. Soudu prvního stupně tak nelze vytknout, že neuvěřil jeho sdělení, že patří jeho bratrovi a že uzavřel, že právě on je uživatelem tohoto telefonu. Pokud jde o druhý z mobilních telefonů, tedy Huawei Y6 Prime 2018, pak ten policejnímu orgánu vydal jeho bratr, který uvedl, že patří obviněnému. Z daného telefonu navíc bylo komunikováno mimo jiné i s poškozenými, kteří zaslali své finanční prostředky na bankovní účet založený samotným obviněným. Ani v tomto případě tedy nelze soudu prvního stupně vytknout, že by postupoval nelogicky, pokud vzal za prokázané, že telefon užíval obviněný.

41. K námitce, že pokud odvolací soud uvedl, že „v celé řadě případů měl k dispozici písemná vyjádření jednotlivých poškozených …. Poškození byli v převážné části ustanovení …“, pak definičními znaky „v celé řadě případů“ a „v převážné části“ je připuštěno, že jsou zde i případy, kdy nejsou k dispozici vyjádření poškozených a kdy poškození nebyli ustanoveni na základě plateb realizovaných na účty obviněného či jemu blízkých osob, je nutno uvést, že v této části jde primárně o výhrady ke způsobu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a to navíc výhrady, v nichž se konkrétně nepodává, v čem by měl spočívat zjevný rozpor jakých skutkových zjištění se kterými provedenými důkazy. Nad to jde do jisté míry o vytrhávání určitých vět z širšího kontextu odůvodnění tohoto rozhodnutí, když lze poukázat na bod 12. rozhodnutí odvolacího soudu.

42. Pouze nad rámec uvedeného je možno zmínit, že ne všichni poškození poskytli orgánům činným v trestním řízení své vyjádření, a ne všichni poškození byli ustanoveni na základě údajů o zaslaných platbách, to ale neznamená, že by vzhledem k těm poškozeným, kde nebylo k dispozici písemné vyjádření, nebyly k dispozici ani jiné důkazy (viz bod 12. rozhodnutí odvolacího soudu, který je citován výše). Navíc, poskytnutí důkazu ze strany poškozených a ustanovení poškozených jsou dvě rozdílné situace, které je třeba odlišovat. Ustanovením poškozených je totiž myšleno (zjednodušeně řečeno) jejich vyhledání nebo určení, kdo byl vlastně v dané věci poškozen. Pokud tedy odvolací soud uvedl, že poškození byli v převážné části ustanoveni na základě údajů o zaslaných platbách na zjištěné bankovní účty, pak takové tvrzení znamená, že převážná část poškozených by sama od sebe neučinila kroky k dopadení pachatele (například nepodali trestní oznámení), ale takoví poškození byli kontaktováni samotným policejním orgánem, který je identifikoval z výpisu bankovních účtů, které měl k dispozici na základě dalších úkonů učiněných v trestním řízení. To však opět neznamená, že vzhledem k těm poškozeným, kteří nebyli ustanoveni na základě údajů o zaslaných platbách, nebyly k dispozici jiné důkazy svědčící v neprospěch obviněného.

43. Obviněný dále uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že v předkládané věci je minimálně deset případů, kdy není k dispozici žádná komunikace mezi poškozenými a inzerentem. Sám však nikterak nespecifikoval, o jaké případy by se mělo konkrétně jednat a kde by tedy měl být založen zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Postačí proto stručně uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodly o jeho vině pouze na základě takové komunikace, ale v dané věci jsou k dispozici i další důkazy, na základě kterých soudy učinily své závěry. Jakkoliv se pak lze ztotožnit s námitkou obviněného vznesenou vzhledem k výše uvedeným mobilním telefonům v tom, že užívání konkrétního telefonu je třeba zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétnímu skutku a nelze činit jakoukoliv paušalizaci, ze zprávy o provedení analýzy zajištěných dat z mobilních telefonů vyplývá, že policejní orgán se zabýval tím, jaký telefon byl použit u každého jednotlivého poškozeného, který s podvodným inzerentem komunikoval přes mobilní telefon. K mobilním telefonům dále viz bod 39.

44. Poněkud nejasně obviněný dále namítl, že závěry soudů o účtu L. M. a výběry z něj nemění nic na tom, co již uvedl o poškozených, kteří zaslali prostředky na účet T. C., přičemž z odůvodnění odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) navíc vyplývá, že je zde 51 případů, kdy byly finanční prostředky zaslány na účty, které on sám nezakládal a prakticky shodný modus operandi neznamená, že trestnou činnost páchala tatáž osoba. Předně Nejvyšší soud uvádí, že není jasné, o jakých 51 případech obviněný hovoří, když v rámci skutku uvedeného pod bodem II. mělo být poškozeno celkem 221 osob, přičemž na bankovní účty, které založil sám obviněný zaslalo své finanční prostředky celkem 94 z nich. Jak tedy obviněný došel k počtu 51 případů není Nejvyššímu soudu zřejmé.

45. K finančním prostředkům zaslaným na účet L. M. lze pak dále uvést, že soudy nižších stupňů (bod 13. rozhodnutí soudu prvního stupně a bod 15. rozhodnutí odvolacího soudu) učinily závěr o tom, že to byl právě obviněný, kdo podvodným jednáním získal peníze od těch poškozených, kteří zaslali své finanční prostředky na účet L. M. mimo jiné na základě dvou skutečností. Zaprvé finanční prostředky z tohoto účtu následně v bankomatech vybíral obviněný, což vyplývá ze zajištěných kamerových záznamů, a zadruhé, v době jeho zadržení u něj byla zajištěna platební karta vystavená k tomuto účtu jeho bratra L. M. Nejvyšší soud proto konstatuje, že stran uvedeného skutkového zjištění soudu prvního stupně (s nímž se ztotožnil i soud odvolací) nelze uzavřít, že by postrádalo obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývalo by z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo by bylo opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V předkládané věci pak existuje spojitost mezi poškozenými, kteří zaslali své peníze na účet zmíněného L. M. a poškozenými, kteří zaslali své finanční prostředky na další účty uvedené ve skutkové větě, jak je ostatně již rozvedeno výše.

46. Ve vztahu k alternativě první (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) je dále nutno uvést, že dovolatel musí ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně poukázat, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

Shodný výklad tohoto dovolacího důvodu sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. jeho usnesením ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 [„Není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.“].

47. Další námitky obviněného však byly vzneseny pouze v obecném rámci. Uvedl sice, že soud neměl a stále nemá k dispozici žádný procesně použitelný důkaz, z něhož by vyplývalo, že jiné osoby zkontaktované T. C., poskytly údaje o svých bankovních účtech obviněnému a že nebylo nijak prokázáno, že by finanční prostředky obdržel na svůj účet nebo že mu byly přeposlány či předány, neuvádí však, vzhledem k jakým jiným osobám zkontaktovaným jeho bratrem neexistuje důkaz, že finanční prostředky zaslané na jejich účty obdržel právě on. Obdobné platí i pro argumentaci obviněného, že závěry soudu prvního stupně nemohou obstát zejména pro případy těch dílčích útoků pokračujícího přečinu, ohledně nichž nejsou k dispozici vyjádření poškozených a žádná dokumentace k inzerci nabízeného zboží nebo že dále nemohou obstát závěry soudu prvního stupně pro případy těch dílčích útoků, ohledně nichž analýza telekomunikačního provozu směřuje k mobilním telefonům, které měl u sebe T. C. Uvedená tvrzení, včetně závěru dovolání, podle kterého neměl být odsouzen za všechny dílčí útoky stíhaných pokračujících přečinů, když soud neměl a nemohl zahrnout do odsuzujícího rozsudku minimálně ty dílčí útoky, k nimž nejsou žádné důkazy nebo takové důkazy, které by bez důvodných pochybností vedly k závěru o jeho vině, je nutno považovat pouze za obecná, bez odkazu na konkrétní poškozené a konkrétní platby, tedy bez odkazu na konkrétní dílčí útoky. Ani takové námitky přitom nelze ve světle předchozího bodu považovat za způsobilé osvědčit zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů.

48. Nad rámec výše uvedeného je pak nutno zmínit, že jenom na účty, které založil sám obviněný, poškození zaslali finanční prostředky ve výši přesahující 250 000 Kč, přičemž pro kvalifikaci skutku podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku je nutno činem způsobit větší škodu. Ta činí podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku částku nejméně 100 000 Kč. Jinak řečeno i v případě, že by byly brány v potaz částky zaslané pouze na ty účty, které založil sám obviněný, i tak by způsobená škoda podstatně (více jak dvojnásobně) převyšovala minimální hranici škody, kterou je třeba naplnit tak, aby mohl být daný skutek kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Již skutkové zjištění zmíněné v úvodu tohoto bodu tedy plně postačovalo k závěru o naplnění znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. I kdyby tedy snad obviněný zpochybnil skutková zjištění týkající se všech poškozených s výjimkou těch, kteří zaslali finanční prostředky na jeho účty, na právní kvalifikaci skutku by se tak nic nezměnilo a z tohoto hlediska by nebyl naplněn základní předpoklad dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, a to, že vytýkané vady musí mít vliv na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

49. Nakonec, protože se obviněný v souvislosti s hodnocením důkazů dovolává také zásady in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny je vhodné uvést, že uvedená zásada znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Za situace, kdy soudy po vyhodnocení provedených důkazů v mezích § 2 odst. 6 tr. ř. žádné pochybnosti neměly a jejich skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž nebyl dán zjevný rozpor mezi těmito skutkovými zjištěními rozhodujícími pro právní kvalifikaci a provedenými důkazy, nebyl zde dán ani prostor pro aplikaci předmětné zásady.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa druhá

50. Pod druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu je možno formálně podřadit námitku obviněného, že pokud odvolací soud vycházel z původní výpovědi bratra obviněného, J. M., pak vycházel z procesně nepoužitelných důkazních prostředků (zjednodušeně řečeno). S uvedenou námitkou se však Nejvyšší soud neztotožňuje, a to z důvodu uvedeného níže.

51. Výpověď bratra obviněného, J. M., byla čtena již v rámci hlavního líčení. Do prováděného dokazování ji soud prvního stupně zahrnul na základě § 211 odst. 4 tr. ř., na který řádně odkázal. Podle § 211 odst. 4 tr. ř. je možno protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle § 100 tr. ř., číst jen za předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit.

52. Z protokolu o výslechu svědka J. M. ze dne 18. 2. 2022 (č. l. 292), který svědek podepsal, přitom vyplývá, že byl podle § 100 tr. ř. poučen o svém právu k dané věci nevypovídat, přičemž uvedl, že svého práva nevyužívá a vypovídat chce a bude. Výslechu byl navíc přítomen obhájce obviněného, Mgr. Michal Postl. Nutno podotknout, že svědek v rámci tohoto výslechu vypověděl, že se mu jeho bratr T. C. svěřil, že pro obviněného zakládal bankovní účty, v rámci kterých probíhaly transakce týkající se internetových podvodů.

53. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal, že by soud prvního stupně, případně soud odvolací, svá rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu učinil na základě procesně nepoužitelných důkazů, a tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě naplněn nebyl.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa třetí

54. Třetí alternativě uvedeného dovolacího důvodu formálně odpovídá námitka, že soud nevyslechl všechny poškozené, zvláště pak ty, ohledně nichž nejsou k dispozici jejich písemná vyjádření a dokumentace k inzerci nabízeného zboží. Tímto způsobem měl soud prvního stupně zatížit své rozhodnutí vadou, neboť v předkládané věci absentuje důkaz, z něhož by bylo možné dovodit, že poškozený reagoval na konkrétní inzerci a z jakého titulu hradil jakékoliv prostředky na konkrétní bankovní účet. Ani s tímto se však Nejvyšší soud neztotožnil.

55. Předně je třeba uvést, že obviněný výše uvedenou námitku, týkající se neprovedení jím navrhovaného důkazu, uplatnil toliko v obecné rovině, aniž by konkretizoval, kdo přesně jsou ti poškození, které je třeba vyslechnout, neboť ohledně nich nejsou k dispozici dostatečné důkazy. K tomu je třeba poznamenat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká. I zde je zapotřebí odkázat na shora citované usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle kterého dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení dovolacích námitek.

56. Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítá, že opomenutý důkaz se měl týkat těch poškozených, ohledně nichž nejsou k dispozici jejich písemná vyjádření a dokumentace k inzerci nabízeného zboží, avšak neuvádí, kterých poškozených se tato skutečnost týká. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá.

57. Pro úplnost a nad rámec výše uvedeného lze v obecné rovině poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022).

58. V průběhu hlavního líčení obhajoba navrhnula, aby byli znovu vyslechnuti všichni poškození. Obviněný současně nesouhlasil s přečtením jejich protokolárních výpovědí, a to ani těch, jejichž výslechu se osobně účastnil samotný obhájce. S učiněným důkazním návrhem se soud prvního stupně vypořádal v bodě 11. svého rozhodnutí, když uvedl, že je nadbytečný. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že není nutné poškozené znovu vyslýchat, neboť drtivá většina z nich krom své výpovědi na policii v přípravném řízení doložila i svá písemná vyjádření k věci, ve kterých zrekapitulovali druh objednaného zboží, celkovou dohodnutou cenu, zda za zboží zaplatili zcela nebo jen zálohu, popř. poštovné. Drtivá většina z nich doložila i platby za objednané zboží, a to výpisy z účtu, internetovým bankovnictvím apod., které byly provedeny ve prospěch prodávajícího. Soud prvního stupně sice připustil, že je zde i určitá skupina poškozených, kteří se k věci již písemně nevyjadřovali, nicméně uvedl, že i v těchto případech lze vyjít z jiných listinných důkazů, a to zejména z výpisů z bankovních účtů, kde v předmětu platby jsou specifikace účelu platby – jako označení toho, kdo zboží kupuje, o jaký druh zboží se jedná apod., popř. doložili samotnou komunikaci s prodávajícím. Nemalé množství poškozených se dále snažilo získat zpět své peníze. K tomu buď doložili komunikaci s inzertními portály, po kterých požadovali zjistit identitu prodejce nebo se domáhali vrácení peněz. Vrácení peněz se někteří domáhali i skrze své banky, někteří tak činili tím způsobem, že na účet, na který zaslali peníze za objednané zboží, poslali 1 Kč s textem, aby byly peníze vráceny nebo zboží dodáno. V drtivé většině případů se poškození ani sami na policejní orgán neobraceli, byli naopak na základě výpisů z účtů policejním orgánem identifikováni a následně k věci vyslechnuti. Soud prvního stupně nakonec uzavřel, že je absurdní se domnívat, že se k trestnímu řízení připojovali naprosto účelově a ani z tohoto důvodu nepovažoval soud za nutné poškozené znovu vyslýchat.

59. V odvolacím řízení obhajoba soudu prvního stupně vytknula, že neprovedl jím navrhovaný důkaz, když je zřejmé, že jsou zde poškození, kteří nebyli vyslechnuti v žádné fázi trestního řízení, resp. u jejichž výslechu nebyl a ani nemohl být obhájce či obviněný. Uvedenou námitku odvolací soud vypořádal přiléhavým konstatováním, že s ohledem na skutečnost, že poškození nepřišli s pachatelem dané trestné činnosti do přímého osobního kontaktu, nelze od jejich osobního slyšení při hlavním líčení očekávat uvedení dalších podstatných skutečností, než jak tyto vyplývají z jimi předložených dokladů a dalších opatřených listinných materiálů. Žádný další důkazní návrh (mimo ten navržený v rámci řízení před soudem prvního stupně) pak obviněný v odvolacím řízení neučinil.

60. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že soud prvního stupně o jím učiněném důkazním návrhu řádně rozhodl a dále vyložil, z jakých důvodů jej neprovedl. Odvolací soud pak argumentaci soudu prvního stupně doplnil, když reagoval na námitku obviněného týkající se toho, že soud prvního stupně jeho důkazní návrh neprovedl. Je proto patrné, že o opomenutý důkaz se v předkládané věci nejedná, a tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě naplněn nebyl.

V. Způsob rozhodnutí

61. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 5. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu