6 Tdo 247/2023

6 Tdo 247/2023-778

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný V. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2022, č. j. 10 To 222/2022-726, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 74/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 8. 2022, č. j. 4 T 74/2022-450, byl obviněný V. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 205 odst. 3, § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené 300.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 10 To 222/2022-726, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

v XY v přesně nezjištěné době od dubna 2018 do 15. 5. 2018, kdy opustil společnou domácnost, kterou vedl se svou tehdejší manželkou V. H. v bytě na adrese XY, XY, odcizil z tohoto bytu z trezoru umístěného v ložnici ke škodě V. H., nar. XY, finanční částku 300.000 Kč, kterou jmenovaná nabyla v červenci roku 2017 do svého výlučného vlastnictví z prodeje nemovitostí, které zdědila, čehož si byl vědom.

4. Odvolací soud ho za to odsoudil podle § 205 odst. 3, § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost uhradit poškozené 300.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. jdoucím od právní moci rozsudku, tj. od 1. 12. 2022 do zaplacení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Dagmar Fejfarové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž první z nich označil v jeho první a poslední alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

6. K dovolacímu důvodu podle písm. g) dovolatel namítl, že přestože nalézací soud sám navrhl doplnit dokazování šetřením u finančních institucí, u kterých měla poškozená investiční produkty, od tohoto návrhu upustil a shodný návrh obhajoby zamítl jako nadbytečný. Neprovedením tohoto důkazu porušil právo obviněného na obhajobu, neboť rozhodoval pouze na základě důkazů předložených jednou stranou sporu (poškozenou). Mělo dojít k objasnění, jak bylo naloženo s prostředky z prodeje zděděných nemovitostí i výlučnými prostředky z jeho podnikání. Investice mohly být prováděny i prostřednictvím jiného bankovního účtu. Krom toho soud jako podklad pro své rozhodnutí vzal vyjádření V. P. a J. B., aniž by je vyslechl v procesním postavení svědků, čímž znemožnil obhajobě klást jim dotazy.

7. K dovolacímu důvodu podle písm. h) dovolatel namítl, že se domníval, že hotovost byla jeho výlučným vlastnictvím a nejedná se tedy o cizí věc, bylo by tedy na místě skutek kvalifikovat jako negativní omyl. Dodal dále, že v dubnu 2018 bylo v pokladně namísto předpokládaných 1.136.142 Kč pouze 550.000 Kč, i kdyby byla zbývající částka výlučnými prostředky poškozené, chybějící částka představovala jeho výlučné vlastnictví, neboť nikdo jiný do pokladny hotovost nevkládal. Sám vyloučil, že by z pokladny vybíral (nebylo vyvráceno), tudíž musela hotovost spotřebovat poškozená a pokud nespotřebovala svých 300.000 Kč, spotřebovala chybějících 585.732 Kč, které byly jeho výlučným vlastnictvím. Pak měl za poškozenou pohledávku z bezdůvodného obohacení, a když si odnesl předmětnou hotovost, došlo co do částky 300.000 Kč k jejímu započtení. Jeho jednání proto nevykazuje znaky trestného činu. Záležitost proto měla být řešena prostředky občanského práva, buď v rámci vypořádání společného jmění manželů, nebo vydání bezdůvodného obohacení.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2022, č. j. 10 To 222/2022-726, zrušil a podle § 265l odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbydou podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že těžiště dovolacích námitek spočívá v námitkách skutkových. Dovolatel dovozuje, že provedením dalšího dokazování by mohlo být zjištěno, že finanční prostředky, které podle výroku o vině odcizil, poškozená ve skutečnosti vložila do investičních produktů. Přitom, mimo citace zákonného znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani formálně nevytýká existenci zjevného rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a soudy provedenými důkazy.

10. Část námitek obviněného se týká tzv. opomenutých důkazů, byť ani tuto kategorii vad důkazního řízení dovolatel výslovně nezmiňuje. Uvedenou vadou důkazní řízení netrpí, když nalézací soud v bodě 59. odůvodnění svého rozhodnutí v dostatečném rozsahu vyložil, proč neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz šetřením u finančních institucí, u kterých měla poškozená sjednány finanční produkty. Otázkou nakládání s finančními prostředky v domácnosti bývalých manželů H. včetně jejich vkladů do investičních produktů a tvrzení dovolatele o údajném „ulívání“ peněz poškozenou se nalézací soud zabýval až v nadměrném rozsahu (body 20. a násl., 47. a násl. odůvodnění jeho rozhodnutí).

11. Do jisté míry lze výhradám dovolatele přisvědčit v tom směru, že informace od J. B. a V. P. nalézací soud čerpal pouze z jejich písemného vyjádření. Nevyjádřily se však nijak k okolnostem nakládání s částkou 300.000 Kč získanou prodejem nemovitosti ve výlučném vlastnictví poškozené. Za této situace nelze dovozovat, že by na základě z těchto procesně problematických důkazů byla činěna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Vady uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se při tom musí týkat právě takovýchto pro věc podstatných důkazů.

12. Ve vztahu k objektivním znakům trestného činu podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákona dovolatel prakticky nevznáší relevantní námitky. Jak již bylo uvedeno, ty, jimiž zpochybňuje výlučné vlastnické právo poškozené k předmětným finančním prostředkům, jsou námitkami primárně skutkovými. Finanční prostředky získané podle soudy učiněných skutkových zjištění poškozenou prodejem zděděných nemovitostí tedy byly jejím výlučným vlastnictvím a ve vztahu k dovolateli byly cizí věcí. Existenci subjektivní stránky dovolatel zpochybňuje tvrzením o negativním omylu právním. Nevysvětluje však, z čeho měl jeho omyl vycházet, když pouze prezentuje vlastní skutkové tvrzení, podle kterého při odchodu ze společné domácnosti odnesl peníze, které před tím do pokladny vložil. Rovněž námitky týkající se jeho údajné pohledávky vůči poškozené z bezdůvodného obohacení a výklady s tím spojené jsou založeny výlučně na vlastních skutkových tvrzeních a důkazních hodnoceních. Na tato vlastní skutková tvrzení dovolatele navazuje též námitka, podle které měla být celá záležitost řešena prostředky občanského práva. Dovolatel v této souvislosti neodkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), ale opět na započtení jeho pohledávky z bezdůvodného obohacení.

13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

15. Jak již bylo uvedeno (bod 5.), dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle písm. g) shledává naplněný v jeho první a třetí alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné

důkazy. Prostřednictvím důvodu podle písm. h) namítá nesprávné právní posouzení skutku zjištěného soudem prvního a druhého stupně. Podle jeho mínění měl být skutek kvalifikován jako negativní skutkový omyl v normativním znaku skutkové podstaty, který vylučuje úmyslné zavinění, a tedy jeho odpovědnost za trestný čin krádeže.

První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Obviněný sice vznesl první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v odůvodnění jeho dovolání lze však pouze s vypětím značného úsilí [v části A)] nalézt odpovídající argumentaci. Podle všeho totiž shledává rozpor mezi skutkovými zjištěními přijatými nalézacím soudem a neprovedenými důkazy, jež mají podporovat jeho verzi události. Uvádí, že proti sobě stojí dvě skutkové verze, avšak soud rozhodoval pouze podle skutkových zjištění přijatých na základě důkazů předložených jednou stranou sporu. Ačkoli takto uplatněnou námitku lze stěží považovat za odpovídající zvolené alternativě dovolacího důvodu, Nejvyšší soud se k ní v krátkosti vyjádří.

17. Obviněný již v přípravném řízení a následně také v řízení před nalézacím soudem předložil své vypracované tabulky, které měly obsahovat jeho „inventuru“ příjmů a výdajů v domácnosti. Nalézací soud se těmito materiály velmi podrobně zabýval a z jeho odůvodnění je zjevné, že jejich hodnocení věnoval náležitou pozornost (body 25. a jejich hodnocení v bodech 35. – 41.). Pokud při svém hodnocení těchto důkazů nedospěl k závěru vyhovujícímu obviněnému, nelze v tom spatřovat vadu napadeného rozhodnutí. Stejně tak dovolatel předložil rozsáhlý důkazní materiál spolu se svým odvoláním. Z protokolů o hlavních líčeních je nadto zřejmé, že mu byl umožněn prostor ke všem provedeným důkazům se vyjadřovat, čehož mnohokrát využil. Není proto podklad pro závěr, že by při svém rozhodování nalézací soud vycházel pouze z důkazů předložených jednou stranou sporu.

18. Přestože proti sobě ve věci stály dvě skutkové verze, z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je vidno, že si toho byl vědom a důsledně se věnoval hodnocení důkazů a vyložení svých důvodů pro přiklonění se k výsledné skutkové verzi. Podrobně přitom objasnil důvody vedoucí ho k závěru, že je to právě výpověď poškozené, kterou je na místě považovat za věrohodnou, neboť je podporována nejen dalšími svědeckými výpověďmi, ale především mnoha listinnými důkazy. Naopak výpověď obviněného neshledal věrohodnou, přičemž se vyjádřil k jednotlivým argumentům obhajoby a zdůvodnil, na základě kterých důkazů k tomuto závěru dospěl a kde ve výpovědi obviněného shledal rozpory. Přesvědčivě vyargumentoval, proč má za prokázané, že poškozená peníze z domácnosti „neulívala“, a to jakýmkoli způsobem, včetně jejich vkládání do investičních produktů. Logicky totiž uvedl, že kdyby je chtěla tímto způsobem použít, musela by je prvně vložit na bankovní účet, aby je mohla investiční společnosti poslat, přičemž takový pohyb na žádném z jejích bankovních účtů shledán nebyl (bod 48. rozsudku). Tvrzení obviněného, že mohly být investice prováděny z jiného bankovního účtu, není založena na žádném reálném podkladu – J. B. vyloučila, že by poškozená prováděla investice jejím prostřednictvím, z dokladů předložených poškozenou a dopisu V. P. vyplývá, že rodiče poškozené částky předávali jí (poškozené), a nikoli naopak.

19. Vzhledem k absenci jakékoli konkrétní argumentace dovolatele v souvislosti s první alternativou citovaného dovolacího důvodu nezbývá, než uzavřít, že ty z jím vznesených námitek, jež bylo možno z dovolání vyvodit, nebylo možné shledat opodstatněnými.

Třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Uvedená alternativa je naplněna v případě, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V souvislosti s námitkami obviněného je proto třeba upozornit na dvě podstatné podmínky, jež z uvedeného vymezení vyplývají. Zaprvé pro tuto variantu platí, stejně jako pro ostatní varianty citovaného důvodu, že vada, na niž dovolatel poukazuje, se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska hmotněprávní subsumpce zjištěného skutku pod příslušné zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný shledán vinným. Zadruhé nejenže musí být důkaz obhajobou navržen, ale platí také judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva stanovená pravidla, především že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a rozsudek velkého senátu ze dne 18. 12. 2012, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05).

21. Dovolatel namítl, že soud neprovedl důkaz zjištěním informací o investičních produktech poškozené, byť to sám navrhl. Přestože v protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 6. 2022 (č. l. 412–414) je uvedeno, že hlavní líčení je odročeno mj. za účelem „získání […] informací od investičních společností“ (č. l. 414), neznamená to, že soud „navrhuje“ provedení důkazu. Ze spisového materiálu, především úředních záznamů založených ve spise je zřejmé, že soud měl obsah investičního portfolia poškozené za dostatečně prokázaný dosud provedenými důkazy a nepovažoval na nutné provádět v tomto směru další dokazování. Pokud v závěru předchozího hlavního líčení uvedl možnost vyžádání zpráv od samotných investičních společností, učinil tak za situace, kdy nevěděl, jaké informace získá z dalších důkazních zdrojů, především od J. B.

22. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je to soud, kdo v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Nalézací soud sám nepovažoval doplnění dokazování dotázáním investičních společností za nutné (což je s ohledem na časovou náročnost pochopitelné). Obhajoba navrhla provedení tohoto důkazu a bylo na ní, aby připojila dostatečně přesvědčivé odůvodnění svědčící pro nezbytnost provedení daného důkazu pro prokázání své verze. Nalézací soud za současné důkazní situace považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné, přičemž své rozhodnutí náležitě odůvodnil (bod 59. rozsudku). Zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemůže do jeho rozhodování Nejvyšší soud s výjimkou zjevného excesu zasáhnout.

23. V případě čtení dopisu zaslaného J. B., je na místě poukázat, že se jednalo o odpověď na dožádání podle § 8 odst. 1 tr. ř., neboť sdělovala informace pouze k finančním produktům poškozené. Z podaných informací bylo zřejmé, že o projednávaném skutku nemohla nic sdělit. Kdyby soud dospěl k opačnému závěru, předvolal by ji k nadcházejícímu hlavnímu líčení jako svědka a provedl by její výslech, což neučinil. Ostatně ani obviněný při hlavním líčení konaném dne 22. 8. 2022, byť se vyjadřoval k informacím zaslaným J. B., její výslech nenavrhl a ani neuváděl, že by jí chtěl položit dotazy. Jeho obhájkyně navrhla provedení důkazu pouze vyžádáním zprávy od investičních společností.

24. Dovolatel ve svém opravném prostředku namítal také, že bylo čteno vyjádření V. P., matky poškozené. Poškozená již v hlavním líčení konaném dne 13. 6. 2022 vyjádřila obavy, že její matka nebude schopna se k soudu dostavit z důvodu jejích zdravotních obtíží (č. l. 413 p. v.). Přílohou e-mailu ze dne 25. 7. 2022 zaslala prohlášení svojí matky a uvedla, že s ohledem na její věk (ročník 1946) by pro ni byla úleva po stránce zdravotní i psychické, pokud by výpověď v písemné podobě byla dostačující (viz č. l. 429). Ze záznamu založeného na č. l. 437 vyplývá, že předseda senátu poškozené sdělil, že pokud bude doručeno vyjádření písemně na soud (nikoli z adresy poškozené, což se také následně stalo), pravděpodobně s ohledem na důkazní situaci její matku nebude předvolávat. Vzhledem k tomu, že ji skutečně k hlavnímu líčení konanému dne 22. 8. 2022 nepředvolal, vyhodnotil soud důkazní situaci za dostatečnou pro své rozhodnutí, aniž by ji musel předvolávat. Pokud jde o obviněného, tento výslech V. P. nenavrhl a ani nezmínil, že by jí chtěl pokládat jakékoli dotazy. Její výslech nenavrhovala ani obhájkyně obviněného.

25. Přestože shodnou námitku dovolatel vznesl také ve svém odvolání, kromě samotné výhrady, že těmto osobám nemohl pokládat dotazy, svoji argumentaci blíže nerozvedl. Nejenže tedy v tomto řádném opravném prostředku neuvedl, jaké dotazy by na případné svědkyně chtěl vznést, či jakým způsobem by jejich výslech mohl napomoci prokázání jeho obhajoby, ale ani zde nenavrhl provedení důkazu jejich výslechem v rámci veřejného zasedání. Pouze pro úplnost lze dodat, že byť byli obviněný i jeho obhájkyně přítomni veřejnému zasedání, ani v přímém kontaktu se soudem (odvolacím) nevznesli návrh na doplnění dokazování v tomto směru. Nejvyššímu soudu tudíž není zřejmé, jak by mohlo dojít k naplnění třetí varianty tohoto dovolacího důvodu či zkrácení obviněného na jeho obhajovacích právech, pokud sám (měl-li za to, že by J. B. nebo V. P. mohly svým svědectvím napomoci jeho obhajobě, a cítil-li se být zkrácen na svých právech, pokud nebyly vyslechnuty jako svědci), jejich výslech nepožadoval při ani jedné z těchto minimálně tří příležitostí.

26. Pokud dovolatel provedení výslechu svědků nenavrhl, nezbývá než připomenout, že „rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsah aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů.“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14).

27. Za uvedené situace · nelze shledávat, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (alternativa třetí), · nelze hovořit o tom, že šlo o procesně nepoužitelné důkazy, na nichž byla založena rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (alternativa druhá).

28. Skutečnosti zjišťované od J. B. a V. P. byly zcela okrajového rázu a sloužily pouze k dokreslení situace. To je zřejmé mj. z toho, že nalézací soud nepovažoval za nutné předvolat je k hlavnímu líčení a vyslechnout je jako svědky. Ze stejného důvodu by tyto důkazy nebyly dostatečným podkladem pro kasaci napadeného rozhodnutí ani z podnětu druhé alternativy téhož dovolacího důvodu, tedy jejich procesní nepřijatelnosti, jak zřejmě naznačoval státní zástupce, byť dovolatel tuto alternativu ve svém dovolání neuplatnil.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

29. Dovolatel namítl, že se domníval, že hotovost, kterou si z domácnosti odnesl je jeho výlučným vlastnictvím, tedy že ve vztahu k němu nejde o cizí věc, a je proto na místě jeho jednání kvalifikovat jako negativní skutkový omyl. Na podložení své argumentace předkládá obviněný výpočet částek, které se podle jeho mínění měly nacházet v domácnosti (1.136.142 Kč), oproti těm, které se zde skutečně nacházely (550.000 Kč). Ze svého výpočtu dovozuje, že veškerá zbývající hotovost byla jeho výlučným vlastnictvím, neboť poškozená spotřebovala více než jí výlučně patřících 300.000 Kč.

30. Nejvyšší soud nemůže pominout jistý rozpor · mezi tvrzením obsaženým v dovolání, v němž obviněný uvádí, že „zcela vylučuje (a toto tvrzení nebylo v řízení nijak vyvráceno), že by z pokladny vybíral“, pročež jakákoli spotřebovaná hotovost jde na vrub poškozené, · a jeho odpovědí na dotaz soudu, kdy uvedl, že „neví, kolik on si sám průběžně vybral z peněz uložených doma, nemá o tom evidenci. Peníze si takto bral on i poškozená.“ (viz bod 4. rozsudku nalézacího soudu).

31. Ostatně vývoj v jeho obhajobě lze zaznamenat také ohledně samotného trezoru v domácnosti, jehož existenci obviněný v přípravném řízení zcela vyloučil, avšak v hlavním líčení již jeho existenci doznal, a vztahu k svědkyni M. V. To obviněný označil za pouhou známou, kterou se snažila poškozená z nenávisti zdiskreditovat. Svědkyně však s poukazem na blízký intimní vztah s obviněným využila práva odepření výpovědi. I tato zjištění přispívají k poznatku, že obviněný své verze postupně mění.

32. Negativní skutkový omyl podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku věty před středníkem je definován tak, že Kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně. Pokud by skutečně obviněný nevěděl, že se jedná o věc cizí, nemohl by být odpovědný za úmyslný trestný čin, jímž krádež podle § 205 tr. zákoníku bezpochyby je. Ovšem pouze v takovém případě, kdyby při formulaci své námitky dovolatel vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, a nikoli své vlastní verze události založené mj. na vlastních výpočtech hotovosti, která se měla nacházet v domácnosti. Tento jím předložený závěr je v přímém rozporu se skutkovým zjištěním, k němuž dospěl nalézací soud v bodě 55. svého rozsudku, podle něhož v trezoru měla poškozená uloženou výlučně svou částku 300 000 Kč, tedy pro obviněného věcí cizí. V rozporu se skutkovými závěry nalézacího soudu je i tvrzení obviněného o vysokých výdajích poškozené, resp. vybírání vysokých částek z hotovosti uložené v domácnosti.

33. Dovolatel rozporuje svoji vědomost stran skutečnosti, že by při odchodu z domácnosti odnesl hotovost, která byla výlučným vlastnictvím poškozené. Vědomost dovolatele stran skutečnosti, že poškozená nabyla 300.000 Kč, jako podíl z dědictví není mezi stranami sporná. Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný se na odchod ze společné domácnosti dlouho připravoval, což zahrnovalo jednak odcizení hotovosti a dokumentů a jednak pořízení kopií dokumentů. Jeho vědomost o skutečnosti, že součástí hotovosti, jež odnesl z domácnosti, byla také částka, která je výhradním vlastnictvím poškozené, je potvrzována manévry, jež doprovázely uložení těchto prostředků do banky a jejich bezprostřední převedení na nově zřízený účet M. V., u něhož byl disponentem. Tvrdil-li obviněný, že 300.000 Kč mělo být zasláno svědkyni na splacení dluhu, pak není zřejmé, proč jí na účet poslal 400.000 Kč. O překotném vývoji v jejich vzájemném vztahu od terapeuta k intimnímu partnerovi se již Nejvyšší soud zmínil výše.

34. Nalézací soud vzhledem k tomu, co si podle výpovědí poškozené a synů obviněný pořídil (nový automobil, nájemní byt včetně veškerého vybavení a spotřebičů, nový počítač), přičemž nic z toho neplatil bezhotovostně a ani na to nevybíral z účtu peníze v hotovosti, dospěl k závěru, že obviněný z domácnosti odnesl větší hotovost, nikoli jen 430.000 Kč, kterou vložil na účet (bod 42 rozsudku). Důvodně proto uvěřil poškozené, že obviněný z trezoru odnesl veškerou hotovost v českých korunách. Z výpovědi poškozené, svědka V. H. i samotného obviněného vyplývá, že obviněný i poškozená považovali peníze v hotovosti uložené v domácnosti za „jednu hromadu“, byť si byli vědomi, že 300.000 Kč je výlučným vlastnictvím poškozené. V souladu s tím také vyznívá výpověď svědka V. H., jemuž měl obviněný sdělit, že „se chalupa prodala a že se peníze daly na jednu hromadu, který potom, když odcházel, tak úplně nerozlišoval, jestli je to z těch kotlíkovejch dotací, že to prostě byla hotovost na jedný hromadě, takže tu vzal.“ (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 18. 5 2022, č. l. 397) Ze shora uvedeného bez pochybnosti vyplývá vědomost obviněného o tom, že částka 300.000 Kč byla výlučným vlastnictvím poškozené, když všechnu hotovost z domácnosti odnesl. Námitka dovolatele o jeho neznalosti této skutkové okolnosti je tudíž neopodstatněná.

35. Pokud jde o argument započtením pohledávky, tento je zcela mimoběžný. Nejenže vychází z vlastního skutkového zjištění o samotné existenci pohledávky, ale nadto dovolatel opět vychází pouze ze svých výpočtů, které úplně náhodou vycházejí tak, aby odpovídaly jeho verzi události. Ve skutečnosti z výpovědí obou manželů vyplývá, že o přesné částce, která by měla být v domácnosti v hotovosti, neměli přehled a využívali ji oba. Vzhledem k tomu (odhlédneme-li od skutečnosti, že obviněný také využíval finance poškozené) by se jednalo o pohledávku neurčitou, a tudíž nezpůsobilou k započtení. Jeho argumentace o vysokých výdajích poškozené či jejím odčerpáváním hotovosti byla zcela vyvrácena nalézacím soudem na základě výpisů z účtů i provedených výslechů svědků.

36. Dovolatel závěrem uvedl, že věc měla být od počátku řešena prostředky občanského práva. Byť výslovně necituje zásadu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud postupuje v jeho prospěch a jeho námitku vyložil tímto způsobem. Avšak vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů se k uvedené otázce již vyjádřili, nebude nadbytečně jejich argumentaci opakovat a svůj výklad omezí. Dovolatel navrhuje vyřízení věci v rámci vypořádání společného jmění manželů či vydání bezdůvodného obohacení. Nalézací soud z připojených spisů zjistil, že mezi obviněným a poškozenou proběhl bez větších problémů nesporný rozvod. Z obsahu těchto spisů a jejich vzájemné korespondence zjistil, že se poškozená pokoušela ohledně chybějících peněz s obžalovaným dohodnout a věc vyřešit smírnou cestou. Až s velkým prodlením (od května 2018), když se jí věc nepodařila tímto způsobem vyřešit, podala v roce 2021 trestní oznámení. Vzhledem k výši způsobené škody ve výši trojnásobku škody větší [§ 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] a postoji obviněného je zvyšována společenská škodlivost spáchaného činu, resp. nelze dovodit, že by konkrétní společenská škodlivost posuzovaného skutku nedosahovala ani nejnižší typové škodlivosti daného trestného činu. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

V. Způsob rozhodnutí

37. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky, jež odpovídaly dovolatelem zvolenému dovolacímu důvodu, byly shledány neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 4. 2023

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu