6 Tdo 26/2025-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2025 o dovolání obviněného D. Ž., nyní umístěn v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2024, č. j. 4 To 292/2024-117, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Nt 601/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ž. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obviněnému D. Ž. (dále „obviněný“) bylo usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2023, č. j. 8 Nt 601/2023-19, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2023, č. j. 4 To 212/2023-34, uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2024, č. j. 8 Nt 601/2023-99, bylo podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku rozhodnuto o přeměně tohoto ochranného léčení psychiatrického na formu ústavní.
2. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 7. 2024, č. j. 4 To 292/2024-117, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení stížnostního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k) a m) tr. ř. Nejprve obecně uvedl, že z judikatury Ústavního soudu (konkrétně z nálezu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 256/24) vyplývá, že v případě že dojde k přeměně formy ochranného léčení ve fázi „nalézacího řízení“, je dovolání proti takovému rozhodnutí přípustné. Přesně to se přitom mělo stát v jeho případě, neboť výkon ochranného léčení psychiatrického ve formě ambulantní nebyl nařízen z důvodu jeho pobytu ve vazbě. Přeměna tohoto ochranného léčení na ústavní formu je podle obviněného rozhodnutím ve věci samé učiněným v „nalézacím řízení“, tedy dovolání je jeho optikou v předkládané věci přípustné.
4. Obviněný dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, a namítl, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, a proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro jeho uložení s mimořádnou pečlivostí. Dále podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Ani jeden z těchto požadavků podle obviněného soudy nižších stupňů nerespektovaly. Nad to se soudy nevypořádaly s jeho námitkami v dostatečné míře a správně, přičemž nepostupovaly v řízení mimořádně pečlivě tak, jak by v případě zásahu do osobní svobody měly, a to s přihlédnutím k tomu, že rozhodují o osudu duševně nemocného člověka.
5. Kromě uvedeného soudy nezohlednily možnost ponechání mírnější formy ochranného léčení v platnosti a nařízení jeho výkonu tak, aby se obviněný léčil mj. v denním stacionáři. Soudy tuto možnost naopak zcela opomenuly a nevysvětlily, proč by tato mírnější forma léčby nestačila. To i přes to, že ambulantní léčba v denním stacionáři je podle studií srovnatelně účinná s léčbou ústavní.
6. Podle obviněného soudy nezohlednily ani specifika autismu (pozn.: ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný trpí Aspergerovým syndromem), která jsou důležitá pro prevenci dekompenzace. Oproti lidem s jiným duševním onemocněním se lidé s Aspergerovým syndromem špatně adaptují na nové prostředí, mají zvýšenou potřebu soukromí nebo zvýšenou potřebu být v kontaktu s osobami, ke kterým si již vytvořily vztah. O tyto možnosti a způsob života by obviněný při ústavní léčbě přišel. To, že se podle lékaře z Psychiatrické nemocnice Dobřany obviněný na nové prostředí dobře adaptoval, je jen zdáním zvnějšku. Uvnitř totiž strádá a trpí ztrátou motivace.
7. Obviněný se dále neztotožnil ani s tím, že soudy neuvěřily jeho ochotě aktivně podstoupit ochranné léčení ambulantní (zejména s ohledem na jeho dřívější přístup). Podle jeho názoru nelze z jeho dříve rezervovaného postoje vyvozovat takové závěry pro současnost a budoucnost. S ohledem na spáchání činu jinak trestného, prožití si trestního řízení, vazby a hospitalizace v psychiatrické nemocnici konstatoval, že se jeho přístup změnil a je v jeho nejvyšším zájmu, aby nebyl sobě ani okolí nebezpečným. Ačkoliv v minulosti jeho dobrovolná léčba probíhala jen „do míry jeho tehdejšího uvážení“ (nikoliv do té míry, do jaké by lékaři uznali za vhodné), v nynější situaci má na dobrovolnou léčbu a na ochranné léčení ve formě ambulantní jiný názor. Obviněný má také zájem o kognitivně behaviorální terapii, což mu dosud nebylo ve zdravotním ústavu umožněno. Soudy nižších stupňů podle něj na základě presumpce viny (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10) chybně zhodnotily jeho dobrý úmysl se léčit, resp. nepřihlédly k jeho vůli na sobě pracovat a v důsledku toho nesprávně rozhodly. Soudy taktéž nevzaly v potaz další relevantní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 880/2019).
8. Obava, že by obviněný mohl v budoucnu brojit proti ambulantní ochranné léčbě je nedůvodná a ničím nepodložená. Nad to je obviněný rok a čtvrt stabilizovaný, orientovaný, neprojevuje se agresivně. Od srpna 2023 je v kompenzovaném stavu, ve kterém není nebezpečným. Jeho dekompenzace je vždy dlouhodobým a postupným procesem, který však nyní umí rozpoznat a je připraven na svobodě učinit veškeré možné kroky k tomu, aby dekompenzaci předešel.
9. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích a „přikázal soudu“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného. Poté se vyjádřil k přípustnosti dovolání s tím, že z jeho pohledu dovolání obviněného přípustné není. To zdůvodnil tak, že rozhodnutí o změně uloženého ochranného opatření je rozhodnutím činěným ve vykonávacím řízení, které nelze podřadit pod žádnou z kategorií rozhodnutí ve věci samé, které jsou taxativně uvedeny v § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání obviněného tedy nesměřuje proti usnesení, jímž bylo dovolateli meritorně uloženo ochranné opatření, ale pouze proti rozhodnutí o stížnosti směřující proti usnesení, jímž došlo ve vykonávacím řízení ke změně formy ochranného opatření.
11. Přestože se obviněný pokusil přípustnost svého dovolání dovodit výkladem opírajícím se o konkrétní dílčí formulaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 256/24, přičemž dovozoval, že nebylo-li přikročeno k výkonu původně uloženého ochranného léčení ve formě ambulantní, jedná se fakticky o rozhodnutí v „nalézacím“ řízení, státní zástupce se s takovým názorem neztotožnil. Uvedl, že obviněný svoji úvahu dostatečně neodůvodnil, přičemž jeho závěru ani neodpovídá vlastní obsah citovaného zamítavého nálezu.
12. Státní zástupce dále poukázal na to, že předmětem původního řízení o uložení ochranného léčení bylo zjištění všech zákonných podmínek vyplývajících z § 91 tr. zákoníku, tj. spáchání činu jinak trestného, pachatelství, posouzení nepříčetnosti obviněného a existence okolností svědčících o tom, že pobyt posuzovaného na svobodě je nebezpečný. Tento předmět je širší a má zásadní důsledky pro právní postavení posuzovaného. Proto zákonodárce v případě rozhodování o tomto předmětu řízení poskytl dotčeným osobám i širší možnost právní ochrany spočívající v zakotvení přípustnosti dovolání. Naopak v případě nyní napadených rozhodnutí je předmět řízení zřetelně užší, jde o zjištění podmínek pro změnu formy již pravomocně uloženého ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 5 tr. zákoníku. Jde tak skutečně o rozhodnutí činěné v řízení vykonávacím. Podstatné totiž je, že původní „meritorní“ rozhodnutí o uložení ochranného léčení v ambulantní formě nabyla právní moci, přičemž navazující rozhodnutí směřuje pouze k dodatečné změně formy jeho výkonu. Ze znění § 99 odst. 5 tr. zákoníku navíc ani nevyplývá, že by podmínkou pro takovou změnu formy byl předchozí faktický (neúspěšný) výkon původně uložené formy ochranného léčení. Takto popsanou situaci lze přirovnat k rozdílu mezi rozhodováním o vině a uložení trestu, proti čemuž dovolání obecně přípustné je, oproti rozhodnutí o tom, že se původně podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná, proti čemuž již dovolání přípustné není.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlasil přitom s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v souvislosti s tím, že zjistil, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2024, č. j. 4 To 292/2024-117, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.), zkoumal jeho přípustnost.
15. Zabýval se tak otázkou, zda je napadené usnesení rozhodnutím ve věci samé, proti němuž je ve smyslu § 265a tr. ř. dovolání přípustné. Obviněný k tomuto uvedl, že přípustnost dovolání dovozuje z § 265b odst. 1 písm. k) a m) tr. ř., které se však netýkají přípustnosti dovolání (tu upravuje § 265a tr. ř.), pouze vymezují konkrétní důvody dovolání v rámci taxativního výčtu dovolacích důvodů.
16. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst. 2 tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
17. Nejvyšší soud i Ústavní soud se již v minulosti zabývaly otázkou, zda lze za rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. považovat toliko rozhodnutí, kterými je ochranné opatření ukládáno, nebo zda takovým rozhodnutím může být i rozhodnutí jiné (např. rozhodnutí o přeměně ochranného opatření či rozhodnutí o jeho dalším trvání).
18. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1314/2014, uvedl, že dovolání bylo do právního řádu zavedeno jako mimořádný opravný prostředek, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí. Proto byla současně striktně omezena přípustnost jeho podání pouze na ta pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé (§ 265a odst. 1 tr. ř.), která patří do okruhu uvedeného v § 265a odst. 2 tr. ř. Jelikož ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. představuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Dovolání proti usnesení o přeměně ochranného opatření proto Nejvyšší soud v uvedeném usnesení podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl.
19. Citované rozhodnutí následně přezkoumal Ústavní soud, který se s jeho závěry ztotožnil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 3951/14). Totožný náhled na přípustnost dovolání proti rozhodnutím o zamítnutí opravného prostředku proti jiným rozhodnutím týkajícím se ochranných opatření, než jsou rozhodnutí o jejich uložení, přitom zastával Nejvyšší soud již před usnesením uvedeným v bodě 18. tohoto rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Tdo 523/2013, publikované pod č. 19/2014 Sb. rozh. tr.) a zastává jej i nadále (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 250/2016, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 50/2018, či ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1129/2022).
20. Tyto závěry aprobované rozhodnutím Ústavního soudu lze bezezbytku uplatnit i v nyní projednávané věci.
21. Obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že se neztotožňuje s obviněným v tom, že by v jeho případě bylo usnesení o změně formy ochranného léčení vydáno v „nalézacím“ řízení. Jakkoliv je pravdou, že výkon uloženého ochranného léčení psychiatrického ve formě ambulantní nebyl dosud nařízen (obviněný byl ještě před právní mocí rozhodnutí o uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ambulantní vzat do vazby a následně převezen do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech), rozhodnutí o změně formy ochranného léčení je stále rozhodnutím ve vykonávacím řízení, nikoliv v řízení „nalézacím“. Je tomu tak z toho důvodu, že ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě bylo uloženo právě v „nalézacím“ řízení. Tímto bylo „nalézací“ řízení ukončeno. Až následně bylo, a to v téže věci, již uložené ochranné léčení ve formě ambulantní přeměněno na ochranné léčení ve formě ústavní. Protože „nalézací“ řízení v dané věci již bylo skončeno, přeměna nastala až v řízení vykonávacím. Není přitom rozhodné, zda již bylo pravomocně uložené ochranné léčení ve formě ambulantní nařízeno, resp. zda bylo vykonávací řízení ve vztahu k ambulantní formě ochranného léčení formálně zahájeno.
22. Nejvyšší soud proto připouští přezkum formy ochranného opatření, resp. přezkum toho, zda jsou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ve formě ústavní (a tato forma je přiměřená) či nikoliv a ambulantní forma ochranného léčení by byla dostačující, pouze v případech, kdy je dovolání podáno proti rozhodnutí, jímž byla tato ústavní forma ochranného léčení přímo uložena (tak tomu bylo např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017). Jiná by tedy byla situace, kdy by vedle původně uloženého ochranného léčení ve formě ambulantní bylo v novém řízení (odlišném od řízení, ve kterém bylo uloženo ochranné léčení ve formě ambulantní) uloženo další ochranné léčení, tentokrát ve formě ústavní (ačkoliv takové řešení by bylo velice nepraktické). To se však v předkládané věci nestalo. Nad to, jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom disentu k nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 256/24, podle kterého by mělo být dovolání přípustné i proti rozhodnutí o změně formy ochranného opatření, odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu neznamená, že by snad bylo rozhodnutí, k němuž se disent pojí, méně „silné“ či méně závazné. Naopak, i takové rozhodnutí Ústavního soudu je plnohodnotné, a to bez ohledu na počet hlasů, kterým bylo schváleno (viz Šimíček, V. Ústavní stížnost, 4. vyd., v nakladatelství Leges 1. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 218–219). V posledně zmíněném nálezu přitom Ústavní soud setrval na názoru, že dovolání proti rozhodnutí, kterým bylo ve vykonávacím řízení rozhodnuto o změně formy ochranného léčení, není přípustné.
23. V dané situaci proto správně rozhodl o změně ochranného léčení podle § 95 tr. zákoníku ve vykonávacím řízení Okresní soud v Českých Budějovicích, který k tomu byl příslušný podle § 315 odst. 2 tr. ř. (k tomu obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 1988, sp. zn. Ntdf 35/87, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmíněný § 315 tr. ř. upravuje příslušnost ve vykonávacím řízení, přičemž je systematicky zařazen do hlavy XXI., nazvané „vykonávací řízení“. Je totiž podstatné, že původní „meritorní“ rozhodnutí o uložení ochranného léčení v ambulantní formě nabylo právní moci, přičemž navazující rozhodnutí směřuje pouze k dodatečné změně formy výkonu pravomocně uloženého ochranného opatření. Všechny uvedené skutečnosti tedy vypovídají o tom, že v případě obviněného nebylo ve skutečnosti o změně formy ochranného léčení rozhodováno v „nalézacím řízení“ (jak on sám tvrdí), což ani z podstaty věci není možné, ale v řízení vykonávacím. IV. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
24. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné.
25. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 1. 2025
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu