6 Tdo 262/2022-955
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2022 o dovolání
obviněného V. V. L., nar. XY, občana Vietnamské socialistické republiky, trvale
bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10.
2021, sp. zn. 5 To 141/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 87/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
7. 10. 2021, sp. zn. 5 To 141/2021, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze
dne 22. 1. 2021, sp. zn. 2 T 87/2014, zrušují.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 2 T
87/2014, byl obviněný V. V. L. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena
povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na
náhradě škody částku ve výši 105.443,27 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl
poškozený T. M. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný
pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že:
dne 28. 9. 2012 kolem 19:00 hodin v XY, XY, v prodejně potravin, poté, co si
všiml, že poškozený T. M. uschoval pod bundou láhev červeného vína, vzal u
pokladny nůž o délce cca 20 cm a s nožem v ruce vyzval T. M. k vrácení láhve,
načež ji poškozený T. M. u pokladny odhodil a obviněný ho udeřil otevřenou
dlaní do tváře, poté se poškozený začal bránit a udeřil obviněného několika
ranami pěstí do obličeje, začali se přetahovat a při tom obviněný poškozeného
bodl pravou rukou nožem do levé části hrudníku, čímž poškozenému T. M. nar. XY,
způsobil bodnou ránu na levé boční až bočně – přední straně levé poloviny
hrudníku v úrovni 4. – 5. mezižebří, pokračujícího kanálem ostrého přerušení
měkkých tkání a svaloviny stěny hrudníku šikmo do pohrudniční dutiny a do
přední části dolního laloku levé plíce provázenou krvácením do pohrudniční
dutiny, které si vyžádalo hospitalizaci s operačním zákrokem s dobou léčení
nejméně tří týdnů, kdy poškozený utrpěl bodné poranění levé plíce, jakožto
důležitého orgánu, které by bez potřebného operačního ošetření mohlo vést k
jeho smrti.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 5 To
141/2021, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2021, sp. zn.
5 To 141/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě
dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a
m) tr. ř., a namítl, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků
trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až l).
5. Dovolatel předeslal, že pro posuzovaný skutek byl v dosavadním řízení
dvakrát zproštěn obžaloby [§ 226 písm. b) tr. ř.] rozsudky nalézacího soudu ze
dne 15. 7. 2014 a 30. 7. 2015, přičemž až v důsledku změny předsedy senátu
soudu prvního stupně došlo ke změně právního názoru na trestní věc. Měl za to,
že byla porušena jeho práva garantovaná Listinou základních práv a svobod a
Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména právo na
spravedlivý proces (tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy), právo na tlumočníka (ačkoli při výslechu obviněného dne
29. 9. 2012 tento prohlásil, že neovládá český jazyk, usnesení o zahájení
trestního stíhání nebylo písemně přeloženo, pouze ústně přetlumočeno až u
dalšího jeho výslechu dne 30. 10. 2013, a ani hlavní líčení konané dne 21. 2.
2020 mu nebylo tlumočeno, tudíž se nemohl vyjádřit k provedeným důkazům) a
právo na zákonného soudce (předsedu senátu JUDr. Ivana Nováka, jemuž byl
rozhodnutím ministra spravedlnosti dočasně pozastaven výkon funkce soudce, měla
v rámci senátu 2T nahradit podle rozvrhu práce soudkyně Mgr. Lenka Chalupová,
nikoliv soudkyně Mgr. Iva Dvořáková, přičemž opatření podle § 44 odst. 1, 2
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, učiněné ve věci považoval obviněný
za nepřípustné). Soud prvního stupně dále podle obviněného nerespektoval § 215
odst. 4 tr. ř., když při posledním hlavním líčení konaném dne 22. 1. 2021
neučinil dotaz, zda mají strany trestního řízení návrhy na doplnění dokazování,
a nepředvídatelně toliko rozhodl o neprovedení návrhů vznesených již v
předchozích stádiích řízení před soudem. Současně se dopustil pochybení, zamítl-
li dříve navržené důkazy pro nadbytečnost, aniž by toto své rozhodnutí v
odůvodnění rozsudku blíže zdůvodnil. Dovolatel nesouhlasil zejména se
zamítnutím návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie a
psychiatrie (ten zamítly soudy obou stupňů), který byl stěžejní z hlediska
posouzení otázky aplikace institutu nutné obrany, potažmo právní kvalifikace
skutku jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Vytkl, že
soud vycházel toliko z důkazů zajištěných v rámci přípravného řízení.
6. Obviněný mimo uvedených procesních vad vznesl stěžejní námitku, že jeho
jednání nebylo soudy nižších stupňů posouzeno jako nutná obrana podle § 29 tr.
zákoníku. Rekapituloval podstatné části výpovědí jednotlivých svědků, výpovědi
své, jakož i obsah bezprostředně souvisejících důkazů ostatních a v návaznosti
na to zejména rozporoval část skutkové věty výroku o vině, podle níž „…vzal u
pokladny nůž o délce cca 20 cm a s nožem v ruce poškozeného vyzval…“. Uvedené
zjištění soudů nebylo podle jeho názoru prokázáno, naopak bylo vyvráceno nejen
výpovědí jeho, která je beze zbytku potvrzena výpovědí svědkyně T. B. P.
(kterážto koresponduje s výpověďmi svědků B. M., V. Č. a A. F.), jež mu
příchodem do prodejny v podstatě zachránila život, ale i výpověďmi poškozeného
a dalších svědků. Poškozený sdělil, že v době, kdy k němu obviněný zpoza kasy
vyběhl, neměl nic v rukou. Když se vestoje fackovali, obviněný nůž nedržel.
Svědek J. V. na cílený dotaz policejního orgánu odpověděl, že v době, kdy se
prodejce pral s poškozeným, neviděl, že by měl prodejce v ruce nůž nebo nějaký
ostrý předmět. Svědek D. F. zase uvedl, že nemůže popsat, jak ke zranění
poškozeného došlo, neboť byl pod vlivem alkoholu.
7. Podle obviněného jeho jednání nevykazuje znaky pokusu těžkého ublížení na
zdraví. Byl to totiž právě on, komu bylo krádeží láhve vína zasaženo do
majetkové sféry (v okamžiku, kdy poškozený odnášel láhev z prodejny, útok na
majetkový zájem dovolatele trval) a kdo se vůči takovému zásahu bránil
adekvátním způsobem – fackou. Po této facce následoval fyzický útok ze strany
poškozeného T. M., jemuž pomáhali jeho kamarádi, svědci D. F. a J. V., všichni
značně ovlivněni alkoholem. Dovolatel byl strhnut na zem, kde byl zasypán
množstvím ran a kopů, přičemž v zoufalství poškozeného zasáhl náhodně
nahmataným předmětem - nožem, kterým mu způsobil zranění specifikovaná ve
výroku o vině. S ohledem na početní a výškovou převahu útočníků byla jeho
obrana přiměřená a k ochraně jeho majetku a posléze i zdraví nezbytně nutná.
Vzhledem k situaci nelze uvažovat o jiném (méně intenzivním) způsobu obrany,
který by byl v daném místě a čase spolehlivý a účinný. Mezi zjevně hrozící
újmou na zdraví obviněného a vzniklou újmou – lehké ublížení na zdraví –
rozhodně není mimořádně výrazný, hrubý nepoměr. Stav, kdy byl obviněný vystaven
nejprve krádeži a následně napaden takovým způsobem, že mu zjevně mohlo být
ublíženo na zdraví, nutno hodnotit z pohledu nutné obrany (§ 29 tr. zákoníku).
Dovolatel jednal za okolnosti vylučující protiprávnost jeho činu, v silném
rozrušení, kteréžto mělo soudy vést maximálně k závěru o spáchání trestného
činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, a to
s ohledem na skutečnost, že jednal v nutné obraně, přičemž došlo k excesu z
jejích limitů. Prvotní existence stavu nutné obrany by měla být důvodem pro
aplikaci privilegované skutkové podstaty. Na podporu dovolací argumentace
poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu stran posuzování podmínek
nutné obrany.
8. Obviněný pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 5 To 141/2021, a
rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 2 T 87/2014,
zrušil, aby zrušil i další na ně obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Chomutově
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací argumentaci považuje za
důvodnou
co do klíčové námitky nutné obrany. Protože podle státního zástupce obviněný v
nutné obraně jednal, shledal nadbytečným vyjadřovat se k dovolacím námitkám
procesního charakteru. Ať již ve věci činné soudy dospěly ke svým skutkovým
závěrům v souladu s procesními normami či v rozporu s nimi, zjištěné jednání
vykazuje znaky nutné obrany, a tedy není trestným činem. Výjimkou je obviněným
tvrzený zjevný rozpor, který se týká okolností, za kterých byl použit vůči
poškozenému zraňující nástroj. S tímto rozporem je nutno se vypořádat, neboť má
význam právě pro hodnocení námitky nutné obrany, jakož i z hlediska posouzení
věrohodnosti verze obviněného.
10. Verzi obviněného týkající se okolností, za kterých poškozeného bodl, nutno
podle státního zástupce akceptovat. Závěr soudů, který se promítl do skutkové
věty, že obviněný byl předem ozbrojen nožem, je ve zjevném rozporu s
provedenými důkazy. Akcentoval výpovědi svědků, na něž obviněný upozornil, a
bod 29. napadeného usnesení a uvedl, že nelze tvrdit, že obviněný měl nůž od
počátku v ruce, v důsledku čehož je třeba vycházet ze zjištění, že se ho chopil
až v průběhu potyčky, v jejímž rámci ho tloukl poškozený (tím spíše, je-li
zohledněno pravidlo in dubio pro reo). To posléze vrhá zcela jiné světlo na
úvahy soudů o naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Soudy
vůbec nezohlednily, že celou konfliktní situaci vyvolal poškozený, který v
obchodě obviněného kradl, a udělaly útočníka z okradeného člověka jen proto, že
ve spravedlivém rozhořčení vlepil zloději facku. V konečném důsledku se jeví
být přezkoumávaná rozhodnutí nejen právně závadnými, ale velice nespravedlivými
vůči člověku, který dal pohlavek (úder otevřenou dlaní) zloději přistiženému
při krádeži.
11. Ze stanoviska soudů (str. 17 a 18 rozsudku nalézacího soudu, bod 36. usnesení odvolacího soudu) vyplývá, že obviněný celý konflikt vyvolal, byl
ozbrojen nožem a zaútočil na poškozeného, a tudíž nutná obrana nepřipadá v
úvahu. Ve skutečnosti však byl konflikt vyvolán protiprávně se chovajícím
poškozeným, který kradl v obchodě obviněného. Závěr, že obviněný byl útočníkem
v trestněprávním smyslu, neodpovídá realitě. Nelze tvrdit, že se poškozený
bránil, resp. že byl v roli obránce v trestněprávním smyslu. Facku, kterou dal
obviněný poškozenému, nelze považovat za trestněprávně relevantní útok – útok
ve smyslu § 29 tr. zákoníku, neboť se jednalo o společensky nezávažné,
bagatelní jednání, proti kterému není nutná obrana vůbec přípustná. Facka byla
evidentně jen mírným opatřením, neboť na poškozeném nezanechala žádné fyzické
stopy a ani s ním nijak neotřásla, když vzápětí obviněného napadl tvrdě,
pěstmi. Okolnosti, za kterých padla, rovněž svědčí o nezávažnosti
inkriminovaného úderu otevřenou dlaní a byla zjevně jen pochopitelným a
spravedlivým projevem rozhořčení okradeného obviněného. Takový projev není
dostatečně závažný k tomu, aby byl považován za útok v trestněprávním smyslu,
který by činil ze zloděje obránce a ospravedlňoval jej k jednání v nutné obraně
a zbití okradeného. Protože pohlavek daný v rozčilení zloději nelze v řešeném
případě považovat za útok, který by stavěl zloděje do role obránce ve smyslu §
29 tr. zákoníku, nelze ani tvrdit, že obviněný zaútočil na poškozeného a že
poškozený pak mohl obviněného beztrestně tlouct v mezích § 29 tr. zákoníku. Trestněprávně relevantním útokem je tedy v řešeném případě až atak vedený
tvrdě, pěstmi, poškozeným vůči obviněnému, v průběhu kterého obviněný ve zmatku
sebral nůž, po poškozeném se ohnal a bodl ho. Z toho vyplývá, že byla dána
první podmínka pro jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku,
a to existence stavu nutné obrany daná trvajícím útokem ze strany poškozeného. Pokud jde o druhou podmínku nutné obrany, tj. podmínku adekvátnosti obranné
reakce obviněného, i ta byla podle státního zástupce splněna. Podle uznávané
soudní praxe (kterou státní zástupce uvodil odkazy na konkrétní rozhodnutí
Nejvyššího soudu) je třeba vycházet z toho, že zcela zjevná nepřiměřenost je
dána pouze tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně
neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. K
intenzivnímu excesu, potažmo k závěru o neadekvátnosti nutné obrany, tedy
nepostačuje zjištění, že obrana byla nepřiměřená, ani že byla zjevně
nepřiměřená, pokud nebyla nepřiměřená zcela zjevně. Je v zásadě na obránci,
jaký způsob a prostředek obrany zvolí. Nutnou obranu nevylučuje ani použití
zbraně vůči neozbrojenému útočníkovi. Nutnou obranu nevylučuje ani to, že se
obránce na útok předem připravil, protože obranné jednání nemusí být spontánní,
nerozmyšlené apod. Též je nutno zohlednit názor, podle kterého újma způsobená v
obraně může být větší než újma z útoku. Proporcionalita mezi škodou hrozící z
útoku a škodou způsobenou obráncem není v praxi Nejvyššího soudu v zásadě
žádána.
Pouze výrazně hrubý nepoměr škody hrozící z útoku a škody způsobené v
obraně může vést k závěru, že obrana byla způsobu útoku zcela zjevně
nepřiměřená. Mimořádný význam má všeobecně uznávané pravidlo, že riziko za
výsledek střetu, který je konfliktem útočníka a obránce, musí primárně nést
útočník. Státní zástupce doplnil, že hodnotit adekvátnost obranného jednání je
třeba se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle
toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
12. V posuzované věci dostal obviněný několik tvrdých ran pěstí
do obličeje a ztrácel stabilitu, byl nepochybně otřesen. Poškozený v jeho
obchodě předtím kradl, byl opilý, měl fyzickou převahu a byl doprovázen dvěma
dalšími podnapilými muži. I tito se nějakým způsobem do konfliktu zapojili, byť
není zcela zřejmé, jak konkrétně (v duchu pravidla in dubio pro reo je však
třeba počítat s tím, že i oni představovali pro obviněného z jeho pohledu
hrozbu). Poškozený se nechoval jako řádný, mírumilovný člověk, kradl v obchodě
obviněného. Obviněný, který byl bit pěstmi do obličeje a ztrácel stabilitu a
současně vnímal přítomnost společníků poškozeného a jejich možné zapojení do
potyčky, tak nepochybně čelil obrovskému tlaku a stresu, nemohl se rozhodovat s
chladnou hlavou a zvažovat možné alternativy. Šlo o situaci, které není běžný
člověk uvyklý, nelze tedy obviněnému spravedlivě vyčítat, že se v průběhu
potyčky, ve které byl od dominujícího poškozeného bit, prostě ohnal po
poškozeném tím, co měl po ruce, tedy nožem. Šlo o jediné bodnutí, které se
zjevně omezilo na ukončení, resp. odražení útoku ze strany poškozeného. Na tom
nebylo podle názoru státního zástupce nic zcela zjevně nepřiměřeného, obviněný
ani jinou možnost obrany s ohledem na převahu poškozeného neměl. Měl za to, že
počínání obviněného bylo přirozenou reakcí člověka, který je fyzicky napaden.
Současně neneslo známky jakékoliv surovosti, promyšlenosti ani pomstychtivost;
bylo podmíněno situací, na kterou musel obviněný pružně reagovat. Jednání
obviněného nebylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku poškozeného. Pakliže
někdo bije druhého pěstmi do obličeje, musí on sám nést riziko, že jeho útok
bude odražen, např. i s použitím zbraně. Není povinností napadeného strpět bití
pěstmi, každý má právo bránit se násilí, a to jakýmkoliv způsobem, s výjimkou
způsobu zcela zjevně nepřiměřeného.
13. Státní zástupce tak uzavřel, že obviněný jednal v nutné obraně, neboť byly
naplněny všechny podmínky stanovené v § 29 tr. zákoníku. Doplnil, že v situaci,
kdy by bylo shledáno překročení limitů nutné obrany, ať již z důvodu
intenzivního či extenzivní excesu (např. ve vztahu k původní obraně
odcizovaného majetku), bylo by namístě uvažovat o uplatnění privilegované
skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky
podle § 146a tr. zákoníku, poněvadž „jiné omluvitelné hnutí mysli“ je v řešeném
případě dáno, a to ve formě spravedlivého rozhořčení obviněného nad tím, že
poškozený v jeho obchodě krade, resp. útočí na jeho majetek. Ke zjištění, zda
setkání se zlodějem útočícím na majetek, jeho přistižení přímo při činu,
okradeného člověka silně rozruší (další prvek předmětné skutkové podstaty),
není třeba znaleckého posudku.
14. Rozhodnutí soudů nižších stupňů trpí zjevnými rozpory, proto došlo k
naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, aby zrušil
i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 256l tr. ř. věc uvedenému soudu
přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasil s tím, aby
Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno
v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného V. V. L.
je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§
265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že
splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy
považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady,
které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na
spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě
pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je
tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
19. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod
písmeny a) až l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád
II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174 3175):
řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148
odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly
splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo
odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,
ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K
zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj.
podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na
daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je
vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací
soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního
stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému
rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až
l) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvody
dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
20. Ačkoli obviněný výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř., má Nejvyšší soud za to, že jej obsahově vymezil námitkou
porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít u nalézacího soudu
nezákonným přidělením věci předsedkyni senátu Mgr. Ivě Dvořákové poté, co byl
rozhodnutím ministra spravedlnosti dočasně pozastaven výkon funkce dosavadnímu
předsedovi senátu JUDr. Ivanu Novákovi. Obviněný tak namítl nikoli náležité
obsazení soudu, proto se dovolací soud i takto uplatněnou, byť nikoli správně
formálně označenou dovolací námitkou zabýval (srov. přiměřeně nález Ústavního
soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08). Důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud,
nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval
senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
IV. Důvodnost dovolání
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
21. Podle obsahu uvedených námitek je zřejmé, že obviněný nevytýkal, že šlo o
věcně nepříslušný soud, ale to, že odvolací soud nebyl v době rozhodování jeho
věci náležitě obsazen. K uvedené problematice lze uvést, že se s obsahově
totožnou námitkou beze zbytku vypořádal již soud odvolací (viz bod 22. jeho
usnesení), v návaznosti na který lze tedy pouze zopakovat následující.
22. Pro posouzení, zda byl soud náležitě obsazen, je třeba vycházet z
ustanovení § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, avšak
tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v
souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl.
tohoto zákona, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci“. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti
libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní
právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno
jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým
zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.
2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS
230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998, a ze dne 21. 1. 1999,
sp. zn. III. ÚS 293/1998).
23. Součástí tohoto základního práva na zákonného soudce je i zásada
přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel
obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh
práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří především předvídatelnost a
transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům
řízení. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a
rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy,
jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je
třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou
nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení
soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly
určenými rozvrhem práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 307/2003). Změna obsazení senátu je pak samozřejmá za situace, kdy
byl některý její člen zbaven výkonu funkce soudce, případně mu byl výkon funkce
dočasně pozastaven, neboť za takové situace nemůže vydávat jakákoli rozhodnutí,
resp. veškerá jím vydaná rozhodnutí by byla nulitní. V projednávané věci
nastala právě taková situace.
24. Podle rozvrhu práce byla věc přidělena senátu 2T, kterému předsedal JUDr.
Ivan Novák, případně jeho zástup Mgr. Lenka Chalupová (podle verze dostupné na
http://portal.justice.cz). JUDr. Ivan Novák předsedal hlavním líčením konaným
soudem prvního stupně, než mu byl rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 29.
3. 2016, č. j. MSP-191/2016-OOJ-SO/10, pozastaven výkon funkce soudce. Důvodem
pro toto rozhodnutí bylo trestní stíhání jmenovaného soudce [§ 100 odst. 1
písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Ze spisu (č. l. 558) se podává, že věc
byla dne 3. 5. 2016 přidělena podle § 44 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb. v
souladu s principy rozvrhu práce v zájmu rovnoměrného vytížení všech soudců
trestního úseku Mgr. Ivě Dvořákové (sp. zn. Okresního soudu v Chomutově Spr.
495/2016). Podle rozvrhu práce byl ke dni vydání rozhodnutí senát 2T neobsazen,
neboť JUDr. Ivan Novák byl (dočasně) zproštěn funkce a nemohl nadále vydávat
jakákoli rozhodnutí, případně činit jakékoli úkony příslušející soudci.
Nevyřízené spisy, původně přidělené do senátu 2T, potažmo přímo JUDr. Ivanu
Novákovi, byly přerozděleny jednotlivým soudcům trestního úseku v zájmu
rovnoměrného vytížení všech soudců trestního úseku, jak se ostatně podává i z
příslušné pasáže rozvrhu práce. Takový postup je zcela v souladu s principy
hospodárnosti řízení, přičemž byla zachována transparentnost přidělení, resp.
přerozdělení věcí podle pravidel určených rozvrhem práce. Pokud se dovolatel
domáhá toho, že ve věci měla rozhodovat jakožto zákonný soudce zástupkyně JUDr.
Ivana Nováka Mgr. Lenka Chalupová, zcela opomíjí skutečnost, že senát 2T nebyl
v době vydání rozhodnutí obsazen, tedy žádné členy neměl, a tedy ani Mgr. Lenka
Chalupová nebyla členkou tohoto senátu. V dané věci nedošlo pouze k jakési
personální změně z důvodu odůvodněné nepřítomnosti soudce, ale ke zproštění
funkce soudce, což mělo za následek neobsazení senátu 2T. Jednalo se o situaci
zcela nepředvídatelnou v době, kdy byla dovolatelova věc původně přidělena do
senátu 2T, avšak rozhodně v dané věci nevzniklo jakékoli podezření z libovůle
při změně rozhodujícího soudce (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
6. 2019, sp. zn. 3 Tdo 621/2019, a na ně navazující usnesení Ústavního soudu ze
dne 9. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3141/19).
25. Na podkladě uvedeného shledal Nejvyšší soud námitku obviněného
neopodstatněnou.
K uplatněným dovolacím námitkám procesního charakteru
26. Dovolatel v rámci námitek stran práva na spravedlivý proces především
reklamoval, že mu nebylo přeloženo usnesení o zahájení trestního stíhání, ač
při svém výslechu uvedl, že český jazyk neovládá, a že nebylo tlumočeno hlavní
líčení konané dne 21. 2. 2020. Dále nalézací soud nedostál své povinnosti podle
§ 215 odst. 4 tr. ř. a neumožnil před rozhodnutím ve věci stranám učinit návrhy
na doplnění dokazování.
27. Nejvyšší soud zcela respektuje právo obviněného na tlumočníka podle čl. 6
odst. 3 písm. a) a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a
podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž je třeba
předeslat, že podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva i
Ústavního soudu ne každé porušení některého z procesních ustanovení má za
následek porušení práva na spravedlivý proces, jež by mělo vést k vyvolání
přezkumného řízení před dovolacím soudem a k následné kasaci dovoláním
napadeného rozhodnutí. V dané věci však obviněný pominul zcela zásadní
zjištění, že v žádné fázi trestního řízení, ani před zahájením trestního
stíhání, s ním nebyly činěny žádné úkony bez přítomnosti tlumočníka a nebylo mu
tak upřeno právo na použití rodného jazyka v průběhu trestního řízení. Je sice
pravdou, že při prvním výslechu po doručení usnesení o zahájení trestního
stíhání (za přítomnosti obhájce i tlumočníka dne 29. 9. 2012 – viz č. l. 54)
konaném dne 28. 9. 2012 obviněný uvedl, že jazyk český neovládá, avšak téhož
dne byl protokolárně poučen a za přítomnosti tlumočníka výslovně prohlásil
podle § 28 odst. 2 tr. ř., že nepožaduje pořízení překladu rozhodnutí uvedených
v tomto ustanovení, tj. včetně usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č. l.
104). Takové prohlášení je zcela jednoznačné, zákonem výslovně předvídané, svou
povahou generální a i v dané věci z něj bylo důvodně vycházeno též v pozdějších
stádiích trestního řízení. Pokud mimořádně obviněný vyjádřil potřebu zopakovat
ve vietnamštině obsah úkonu či rozhodnutí, bylo mu ad hoc adekvátně vyhověno.
Např. v závěru uvedeného výslechu ze dne 29. 9. 2012 požádal, aby mu usnesení o
zahájení trestního stíhání bylo přetlumočeno, čemuž bylo následně vyhověno
ústním překladem tlumočníka po zahájení druhého výslechu obviněného dne 30. 10.
2013 a opakovaně i při závěru tohoto druhého výslechu.
28. Pokud jde o hlavní líčení konané dne 21. 2. 2020 a k jeho průběhu vztaženou
námitku, že toto nebylo obviněnému tlumočeno a on tak neměl možnost vyjadřovat
se k provedeným důkazům, je třeba ji zcela odmítnout. Jak plyne z protokolu o
hlavním líčení (č. l. 770 a násl.), jakož i ze zvukového záznamu (č. l. 774),
tlumočník vietnamštiny byl po celou dobu hlavního líčení přítomen a v čase
záznamu z hlavního líčení 3:05 – 3:07 byl výslovně vyzván předsedkyní senátu,
aby se v jednací síni přemístil k obviněnému a průběh hlavního líčení mu
tlumočil. Z protokolace je též zřejmé, že v hlavním líčení byly k důkazu
provedeny tři svědecké výpovědi, ke kterým se obviněný jako k důkazu jednotlivě
a průběžně vyjadřoval. Ani v tomto případě tedy nelze hovořit o jakémkoli
zkrácení práva obviněného na tlumočníka, a tedy práva jednat před orgány
činnými v trestním řízení v rodném jazyce. Lze pouze zdůraznit, že již od
přípravného řízení až do současného řízení dovolacího vykonává obhajobu
obviněného advokát Mgr. Ing. Vlastimil Němec. Jako osoba práva znalá a povinná
dbát zájmů klienta by se nepochybně bezprostředně ohradil, pokud by v kterékoli
fázi trestního řízení došlo k újmě na právech obviněného, zejména pokud jde o
jeho porozumění průběhu jakékoli fáze trestního řízení či jednotlivého úkonu.
Tento okruh námitek je tudíž třeba vyhodnotit jako účelový v pouhé snaze
diskvalifikovat popsanou část přípravného řízení a jedno hlavní líčení před
nalézacím soudem, aniž ovšem k jakékoli újmě na právu obviněného na spravedlivý
proces skutečně došlo.
29. Lze konstatovat, že již i odvolací soud přisvědčil (viz bod 24. jeho
usnesení) výhradě obviněného o porušení § 215 odst. 4 tr. ř. u hlavního líčení
konaného dne 22. 1. 2021. Strany nebyly výslovně dotázány na návrhy na doplnění
dokazování ve věci, nicméně je zjevné, že nalézací soud obšírně a důsledně
podle § 216 odst. 1 tr. ř. reagoval na všechny doposud vznesené návrhy na
doplnění dokazování usnesením o tom, že ve věci další důkazy prováděny nebudou.
Ani v tomto případě neměla obhajoba zapotřebí reagovat bezprostředně na dané
procesní pochybení nalézacího soudu. Vzhledem k okolnostem postupu soudu,
zejména tomu, že dosavadní návrhy neopomněl a výslovně o nich rozhodl, nelze
dané procesní pochybení považovat za natolik fatální, aby mělo bez dalšího za
následek nicotnost následně vyhlášeného rozsudku.
K uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
30. Z hlediska těchto dvou uplatněných dovolacích důvodů je rozhodující
posouzení toho, zda skutková zjištění, která soudy nižších stupňů vyvodily,
umožňují učinění těch závěrů, které jsou důležité pro vyloučení možnosti, že
obviněný jednal v nutné obraně. Jinými slovy vyjádřeno, zda je důvodný závěr
těchto soudů, že v okamžiku, kdy k bodnému zranění poškozeného došlo, jednal
obviněný jako útočník a nikoli jako napadený, kterému zákon umožňuje použít na
svoji obranu takových prostředků, které nejsou ve zcela zřejmém nepoměru k
útoku, jemuž čelí.
31. Aniž by bylo nezbytné detailně rozebírat obsah jednotlivých, a nutno říci
značně si odporujících údajů obsažených ve výpovědích svědků, je třeba
konstatovat, že zcela mimo odezvu v provedených a soudy hodnocených důkazech
zůstává skutkové zjištění, že „se poškozený začal bránit“ poté, co mu dal
obviněný facku v reakci na jeho předcházející závadové jednání spočívající v
tom, že „uschoval pod bundou láhev červeného vína.“ Pro vyslovení takového
závěru by bylo nezbytné učinění zjištění, že obviněný se neomezil na tento (i
jím samotným doznávaný) fyzický atak a že naopak hodlal ve fyzickém napadání
poškozeného pokračovat, nadto snad za použití nože, to vše toliko v reakci na
jím vnímané odcizování láhve vína poškozeným. Nic takového však z napadených
rozhodnutí neplyne.
32. Není úkolem dovolacího soudu, aby reprodukoval obsah jednotlivých
provedených důkazů, a sám hodnotil, zda z nich lze něco takového dovodit.
Vychází-li z toho, co vyjádřil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, tedy
že v rámci tohoto „obranného jednání“ poškozený „“udeřil obviněného několika
ranami pěstí do obličeje, začali se přetahovat a při tom obviněný poškozeného
bodl pravou rukou nožem do levé části hrudníku“, pak je zcela zřejmé, že
uvedený soud skutkově uzavřel, že obviněný bodné poranění poškozenému zasadil
až v okamžiku, kdy byl fyzicky zdatnějším poškozeným vystaven brachiálnímu
násilí.
33. V kontextu toho je třeba hodnotit, zda může obstát odůvodnění soudů nižších
stupňů, které odmítly posoudit tuto část jednání obviněného, tj. bodnutí
poškozeného, za jednání v nutné obraně.
34. V obecné rovině je namístě předeslat, že trestným činem je podle trestního
zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a
který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Nutná obrana jako okolnost
vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení § 29 tr. zákoníku.
Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo
hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným
činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana
zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
35. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy
i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo
trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní
předpoklady obsažené v ustanovení § 29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí
jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání
přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření
objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních
zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví,
lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku,
buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou,
anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani
krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do
doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž
nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal,
nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně
splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana
nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná,
že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i
osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku
apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399 a násl.). Posouzení, kdy je obrana
zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech
konkrétního případu.
36. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím
proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl
trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející
útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu
trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně
různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden
útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy
útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně
obětovány, aby tak byl odvrácen útok (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §
1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399).
37. Soudy obou stupňů se námitkou obviněného, že měly na jeho jednání nahlížet
jako na nutnou obranu, v odůvodnění svých rozhodnutí opakovaně zabývaly a
vyloučily možnost posoudit jeho čin jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29
odst. 1 tr. zákoníku.
38. Soud prvního stupně konstatoval, že to byl obviněný, kdo vyvolal fyzický
konflikt s neozbrojeným poškozeným, kdo jako první fyzicky zaútočil na
poškozeného fackou, a to s nožem v druhé ruce, poškozený se na to začal bránit
pouze pěstmi, načež ho obviněný bodl nožem do levé části hrudníku, kde jsou
uloženy životně důležité orgány. Obviněný tedy měl jednat zcela nepřiměřeně
situaci, když se domníval, že mu poškozený chce z prodejny odcizit láhev vína.
Neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem.
Ani poškozený, ani svědci D. F. a J. V. nevstoupili do prodejny ozbrojeni,
nevyvolávali žádný konflikt s obviněným a žádným způsobem jej neohrožovali.
Skutečnost, že i obviněný utrpěl při konfliktu s poškozeným nějaké zranění,
vyplývá jak z lékařské zprávy, tak i z výpovědi obviněného a z výpovědí svědků
z přípravného řízení. Z lékařských zpráv a charakteru zranění nelze pak
přisvědčit následným výpovědím obviněného, kdy uváděl, že byl brutálně napadán
třemi muži. Jeho zranění odpovídá udeření několika ranami ze strany poškozeného
(srov. str. 18 rozsudku).
39. Se způsobem hodnocení provedených důkazů, jakož i právním závěrem soudu
prvního stupně, vyloučil-li možnost aplikovat ustanovení § 29 tr. zákoníku o
nutné obraně, se odvolací soud ztotožnil. Uvedl, že i z první výpovědi
obviněného po sdělení obvinění plyne, že v době, kdy udeřil poškozeného, již
poškozený neměl víno z jeho prodejny, a že jej udeřil, protože byl rozčílený.
Je tak evidentní, že obviněný nemohl odvracet hrozící ani trvající útok na
zájem chráněný trestním zákonem (zájem na ochraně majetku). Obviněný pak ze
vzteku udeřil poškozeného do obličeje, zahájil tak fyzický útok, a proto se
nemůže dovolávat nutné obrany. Navíc byl ozbrojen nožem. To, že i obviněný
utrpěl při konfliktu s poškozeným zranění, vyplývá z lékařských zpráv i
výpovědí obviněného a svědků. Nelze však přisvědčit následným výpovědím
obviněného, že byl brutálně napaden třemi muži, neboť jeho zranění popsaná v
lékařských zprávách tomu neodpovídají (srov. bod 36. usnesení).
40. Dovolací soud, jak výše naznačeno, úvahy soudů nižších stupňů nesdílí. I
dle popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu použil obviněný nože vůči
poškozenému teprve v reakci na jeho opakované bití pěstí do obličeje
obviněného. V těchto souvislostech se jeví býti stěžejním posouzení, zda v
reakci na facku obviněného následně mohl jednat poškozený v režimu nutné obrany
či nikoli, což má zásadní dopad na právní posouzení následného bodnutí nožem
obviněným. Lze souhlasit se státním zástupcem, že facku, kterou dal obviněný
poškozenému (aniž v napadání poškozeného jakkoli pokračoval, ani nic
nenasvědčovalo tomu, že v napadání by mohl pokračovat), nelze považovat za
trestněprávně relevantní útok, neboť se jednalo o společensky nezávažné,
bagatelní jednání, proti kterému není nutná obrana vůbec přípustná. Tato facka
byla pouze pochopitelným a spravedlivým projevem rozhořčení okradeného
obviněného, když o úmyslu poškozeného a jeho kamarádů odcizit z prodejny
obviněného láhev vína nemůže být pochyb. Je třeba zohlednit, že prvotním
hybatelem celé kritické situace byl právě poškozený, který kradl, a zaútočil
tak na majetkový zájem obviněného (mimochodem též chráněný trestním zákoníkem).
Takový úder však proběhl ze strany obviněného jednorázově a nelze tak hovořit o
přímo hrozícím nebo trvajícím útoku, který by poškozený byl následně nucen
odvracet. Naopak, pokud na facku poškozený reagoval poměrně razantním útokem
opakovanými údery pěstí a kopy, přičemž dostal obviněného do výrazné defenzivy,
je evidentní, že v okamžiku bodnutí nožem vedeného obviněným ve smyslu § 29
odst. 1 tr. zákoníku evidentně nikoli pouze přímo hrozil, nýbrž trval
nepochybně razantní fyzický útok poškozeného na tělesnou integritu a zdraví
obviněného, tedy útok na zájem chráněný trestním zákonem. Nelze tak při
hodnocení celkového kontextu situace přistoupit na konstrukci soudů nižších
stupňů, které v podstatě při hodnocení jednání obviněného odhlédly od
předchozího závadového jednání poškozeného, že onou fackou obviněný vyvolal
stav ohrožení na straně poškozeného, v němž byl naopak ten oprávněn v režimu
nutné obrany fyzicky eliminovat obviněného.
41. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci
nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená
způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě
zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a
vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
str. 334). Jak vyplývá z ustanovení § 29 odst. 2 tr. zákoníku (viz slovní
spojení „zcela zjevně“), o nutnou obranu nejde v případech, když nepoměr mezi
intenzitou útoku a mírou reakce na něj (obranou) je naprosto výrazný. To však
neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, tj.
nevyžaduje se, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany
(srov. rozhodnutí pod č. II/1965, s. 28 Sb. rozh. tr). Obrana by totiž měla být
důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či
trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana
zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech
konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat
především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a
tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem
charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/1980 Sb.
rozh. tr.). Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to,
jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový
rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. (srov.
rozhodnutí pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr.). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená
útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejímuž psychickému
stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení
útoku, a kromě toho též tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu
útoku.
42. Jestliže by nebyly zcela splněny všechny shora uvedené předpoklady k
beztrestnosti obranného jednání, jde o vybočení z mezí nutné obrany (tzv.
exces). Nejvyšší soud připomíná, že exces se v praxi může projevit buď jako
zcela zjevná nepřiměřenost obranného zákroku vůči způsobu útoku (tzv. exces
intenzivní), anebo tak, že obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo
hrozil nebo trval (tzv. exces extenzivní).
43. V posuzované věci bylo možno po obviněném jen těžko spravedlivě požadovat,
aby za situace vypjaté konfliktní situace, kdy přistihl poškozeného při krádeži
a uštědřil mu facku, byl následně minimálně poškozeným razantně přímo fyzicky
napadán, v defenzivě vyvolané útokem poškozeného, zvažoval, vyhodnocoval a
volil obranné údery pro útočníka nejšetrnější. Aniž by Nejvyšší soud jakkoli
bagatelizoval zdravotní následky způsobené poškozenému, rozhodně nelze uzavřít,
že obrana obviněného v takové situaci byla „extrémně“ nepřiměřená útoku. V
tomto ohledu lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp.
zn. 7 Tdo 272/2006, podle něhož soudy činily obviněného příliš přísně
odpovědným za výsledek konfliktu, který vyvolal poškozený a v jehož průběhu se
obviněný ocitl v postavení obránce. Nejvyšší soud zastal názor, od něhož není
důvodu se odchylovat, že riziko za výsledek konfliktu, který je konfliktem
útočníka a obránce, musí primárně nést útočník.
V. Způsob rozhodnutí
44. Nejvyšší soud tedy shledal v rozhodnutích soudů nižších stupňů pochybení v
rozhodných právních úvahách aplikovaných na zjištěný skutkový děj, které jsou
určující pro naplnění znaků projednávaného trestného činu. Lze tak uzavřít i na
pochybení v právní úvaze o absenci znaků nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr.
zákoníku a o spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl
obviněný uznán vinným. Byly tím naplněny jím uplatněné dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. Po zjištění, že dovolání obviněného je v tomto
směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 5 To
141/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 1. 2021, sp.
zn. 2 T 87/2014, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další
rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Nejvyšší soud
přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
45. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. Ten s přihlédnutím
k výše popsanému závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr.
ř.) věc obviněného v naznačeném rozsahu opakovaně projedná a odstraní vady
vytknuté tímto rozhodnutím. V dané fázi řízení se nejeví nutným jakkoliv
doplnit provedené dokazování (dovolací soud v této souvislosti ve shodě se
státním zástupcem konstatuje, že ke zjištění, zda setkání se zlodějem útočícím
na majetek okradeného člověka silně rozruší, není třeba znaleckého posudku),
avšak takovou možnost nelze předem zcela vyloučit. Vyvstane-li potřeba
provedení důkazů, nalézacímu soudu nic nebrání, aby tak učinil. Soud se zaměří
zejména na důsledné vyhodnocení obsahu provedeného dokazování, z něhož zejména
na základě svědeckých výpovědí ustálí provedenému dokazování odpovídající
skutkový děj a popis jednání obviněného. V návaznosti na to posoudí otázku, zda
v konkrétním případě byly splněny podmínky nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr.
zákoníku podle výše uvedeného. Teprve dospěje-li k závěru o překročení mezí
nutné obrany, který je nutno pečlivě a v návaznosti na shora popsaná
judikatorní rozhodnutí odůvodnit, bude možno věnovat pozornost úvahám, zákonné
znaky jakého trestného činu proti zdraví poškozeného byly jednáním obviněného
naplněny, a zda případně aplikovat ustanovení o trestném činu ublížení na
zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Soud prvního stupně
přitom nesmí při svých závěrech opomenout, že v důsledku dovolání podaného
výlučně ve prospěch obviněného nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí
v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth