6 Tdo 277/2025-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 44 To 335/2024-318, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 41/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 44 To 335/2024-318, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 23. 9. 2024, č. j. 1 T 41/2024-286, byl obviněný R. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 17. 8. 2023 v čase těsně předcházejícím 11:54 hodin na zastávce autobusu MHD XY při výstupu z autobusové linky XY, poblíž domu na adrese XY XY, Praha XY, vědom si protiprávnosti takového jednání, úmyslně a cíleně vytáhl ze své vycházkové hole skrytou čepel o délce ostří 58 centimetrů, přičemž ostří čepele dosahuje v nejširším svém místě šíře 2 centimetry, a tímto zaútočil proti břichu poškozeného V. K., narozeného XY, který se k němu přibližoval, přičemž jej zasáhl do oblasti pravého boku, čímž mu způsobil bodnořeznou krvácející ránu, a dále ostří porušilo poškozenému břišní stěnu a zasáhlo jeho pravou ledvinu, tedy důležitý orgán, kterou poranilo, kdy toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci poškozeného na Jednotce intenzivní péče ve Fakultní nemocnici Motol.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 7 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost podrobit se během zkušební doby probačnímu programu sociálního výcviku „Vnímám i Tebe“. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to vycházkové hole blíže specifikované ve výroku rozsudku.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 11. 2024, č. j. 44 To 335/2024-318, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil toliko výrok o uložení přiměřené povinnosti obžalovanému, aby se podrobil během zkušební doby probačnímu programu sociálního výcviku „Vnímám i Tebe“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný namítl, že soudy hodnotily útoky poškozeného na obviněného izolovaně, nikoliv komplexně a neposoudily tak správně jejich intenzitu. Pokud jde o naplnění znaků nutné obrany, pak o skutečnosti, že obviněný odvracel trvající útok poškozeného není sporu. Stran posouzení intenzity obrany dovolatel namítá, že v rozporu se zavedenou rozhodovací praxí i odbornou literaturou ji soudy posuzovaly objektivně, nikoliv subjektivně, tj. z pohledu obránce (obviněného). Skutečnost, že obviněný vnímal situaci jako život ohrožující vyplynula nejen z jeho výpovědi, ale rovněž z výpovědi znalkyně PhDr. Terezy Benešové, přičemž i svědkyně H. uvedla, že poškozený obviněnému vyhrožoval fyzickou konfrontací a sama z jeho strany cítila ohrožení, ačkoliv jím nebyla přímo atakována.
5. Nesprávně taktéž hodnotily prostředek použitý k obraně, a to podle jeho povahy, nikoliv podle způsobu jeho použití. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně hodnotil kamerový záznam tak, že poškozený se v důsledku své opilosti nabodl na čepel v podstatě sám. S ohledem na zásadu in dubio pro reo měl být tento výklad preferován oběma soudy. Dále soudy kladly nepřiměřené požadavky na osobu obviněného, pokud jde o vyhodnocení situace a možností obrany, když dovodily, že mohl jako prostředek obrany použít hůl, bez vytažení čepele z ní, případně se mohl celou situaci snažit uklidnit, zavolat si na pomoc kolem se nacházející osoby, nebo s čepelí ustupovat. V tomto směru odkazuje na judikaturu, podle které podmínkou nutné obrany není skutečnost, že útok nebylo možné odvrátit jinak. Při posuzování způsobu vedení útoku mělo dojít k zohlednění skutečnosti, že agresivita poškozeného se postupně zvyšovala, a že vedl útok vůči osobě vyššího věku, menšího vzrůstu a zdravotně hendikepované, přičemž jednání obránce mělo být hodnoceno s ohledem na skutečnost, že se celá situace odehrála v rámci nižších jednotek vteřin.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 44 To 335/2024-318, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil rovněž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvádí, že se s dovolací argumentací obviněného ztotožňuje. Soudy skutečně neposuzovaly stupňující se agresivitu poškozeného komplexně. Zároveň ji posuzovaly ex post, a to nevhodně objektivním způsobem. V důsledku toho zejména pominuly růst závažnosti jednotlivých dílčích agresivních projevů a růst celkové závažnosti ohrožujícího jednání poškozeného. Současně nepřihlédly k tomu, jak mohl rostoucí agresivitu poškozeného vnímat obviněný, resp. že se mohl obviněný reálně cítit vážným způsobem ohrožen. Tuto argumentaci by státní zástupce podřazoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Splnění podmínek nutné obrany by se totiž z právního hlediska mělo zakládat především na subjektivním úhlu pohledu obránce. Pro úplnost nicméně dodává, že i z objektivního hlediska považuje jednání poškozeného za poměrně výrazně nebezpečné – pokud poškozený mj. nakopl obviněného zezadu v souvislosti s vystupováním z autobusu, pak mohl obviněnému způsobit nebezpečný pád. Bylo dílem náhody, že k pádu nedošlo. Rozhodně to nesnižuje objektivní závažnost počínání poškozeného. V soudních rozhodnutí není jasno ohledně toho, „zda a do jaké míry si poškozený způsobil sám, svým dopředným, a v důsledku silného ovlivnění alkoholem nekoordinovaným pohybem“ inkriminované poranění. V tomto směru je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soud prvního stupně totiž zmínil, že obviněný provedl nepatrný výpad čepelí vůči poškozenému, zatímco odvolací soud uvedl, že se na čepel nabodl poškozený sám. Tento problém je významný pro posouzení možné trestní odpovědnosti obviněného. Pokud pouze čepel pozvedl, aniž ji zabodl do poškozeného, a ten se naopak v důsledku svého vlastního pohybu nabodl sám, pak by to mohlo značit nedostatek úmyslného zavinění na straně obviněného. To by nepochybně mělo vliv na právní kvalifikaci činu i tehdy, pokud by nebyla dána nutná obrana ve smyslu § 29 tr. zákoníku.
8. Ve vztahu k námitkám pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce soudům vytýká, že nezohlednily subjektivní vnímání dané situace obviněným a hodnotily věc objektivním pohledem ex post. Ani z objektivního hlediska nelze se soudy souhlasit, protože nepřihlédly k objektivní nebezpečnosti nakopnutí zezadu, které mohlo způsobit závažná poranění nepřipravenému, staršímu, a nikoliv zdravému člověku. Soudy také nekomplexně posoudily gradaci agresivních projevů poškozeného, které se objektivně stupňovaly. Soud prvního stupně výslovně konstatoval, že obviněný se cítil ohrožen, což potvrdila i svědkyně H. a znalecké závěry, které dovozují, že obviněný předmětný incident vnímal jako „výjimečnou situaci, stav maximálního ohrožení“. Řádné hodnocení subjektivního vnímání obviněného by
ovlivnilo právní posouzení věci v jeho prospěch, zejména pokud by soudy nekladly nereálné požadavky na zachování klidu či precizní vyhodnocení okolností útoku. K takovému hodnocení však nedošlo.
9. Obviněný správně poukazuje na pochybení soudů týkající se nesprávné aplikace judikatury k nutné obraně s použitím zbraně, posuzování intenzity obranného jednání a požadavku na subsidiaritu obranného jednání. Judikatura stanoví, že obrana musí být intenzivnější než útok, přičemž užití zbraně samo o sobě neimplikuje neadekvátnost nutné obrany; zbraň lze použít i proti neozbrojenému útočníkovi. Nepřiměřenost obrany je nutno poměřovat způsobem útoku, což zahrnuje více prvků než jen objektivní intenzitu útoku, a musí být hodnocena subjektivním vnímáním obránce. Soudy nesprávně požadovaly, aby obviněný volal o pomoc nebo se bránil jiným způsobem, což je v rozporu s textem zákona a rozhodovací praxí. Požadavek odvolacího soudu, aby se obviněný bránil holí místo čepelí, je rovněž nevhodný. Soudy nesprávně konstatovaly zjevnou nepřiměřenost obranného jednání.
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
12. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
13. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K přiměřenosti obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř
14. Námitky obviněného jsou primárně zaměřeny do oblasti hmotněprávního posouzení kritéria nutné obrany spočívajícího v přijatelné intenzitě obrany, která nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nejvyšší soud tudíž považuje za vhodné nejdříve vyložit relevantní hmotněprávní východiska uplatňující se při posouzení uvedené podmínky.
15. K problematice nutné obrany Nejvyšší soud především připomíná následující skutečnosti vyplývající z ustanovení § 29 tr. zákoníku a z jeho ustáleného výkladu v soudní praxi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Za nutnou obranu lze považovat čin jinak trestný, jímž někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový čin by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku. Za nutnou obranu však nelze považovat obranné jednání, které je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení § 29 tr. zákoníku. Těmi jsou, jak plyne z již uvedeného, 1. přímo hrozící nebo trvající útok v době zákroku obránce (§ 29 odst. 1 tr. zákoníku) a 2. obranné jednání, jež není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku (§ 29 odst. 2 tr. zákoníku).
16. Jelikož soudy ve věci rozhodující dospěly ve shodě s tvrzením obviněného, že první zmíněná podmínka byla splněna, Nejvyšší soud níže poskytuje pouze výklad k druhému kritériu nutné obrany.
17. Tímto druhým předpokladem, který musí být současně splněn pro závěr o existenci nutné obrany, je obecně řečeno zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jestliže obráncem nebyl zcela splněn uvedený předpoklad, jedná se o vybočení z mezí nutné obrany označované jako intenzivní exces. Ten byl soudem prvního stupně konstatován i v předmětné věci (bod 30. jeho rozsudku), což bylo následně aprobováno soudem odvolacím (bod 13. jeho usnesení). Tento závěr soud učinil především na podkladě zjištění, že: • první útok poškozeného byl nízké intenzity, jelikož nezanechal žádné následky na tělesné integritě obviněného, který neztratil rovnováhu, ani neupadl na zem, • druhý výpad poškozeného byl spíše snahou o zachycení se o obviněného, kvůli ztrátě rovnováhy, • obviněný měl možnost zavolat o pomoc kolemjdoucí osoby, zaútočil místo snahy o uklidnění situace, případně zastrašení útočníka křikem či obranou holí, • druh dovolatelem použité zbraně byl způsobilý zapříčinit těžkou újmu na zdraví či smrt a její užití bylo zjevně excesivní.
18. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně posuzoval případné splnění podmínek nutné obrany chybně. Zohledňoval totiž především svoje zjištění o objektivním průběhu útoku poškozeného a jeho následcích, které byly mírné. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že přiměřenost (ve smyslu absence zcela zjevné nepřiměřenosti) obrany je třeba posuzovat především z hlediska subjektivního stavu obránce (pojem „zcela zjevně“ je kategorie subjektivní), tedy tak, jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 12. 2. 1980, sp. zn. 5 Tz 143/1979, publikované pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). Obránce zejména v případě náhlého a neočekávaného útoku, jako tomu bylo i v této věci, nemá možnost dlouze, všestranně ani zevrubně hodnotit útok a nebezpečí z něj plynoucí, nemůže být nezaujatý, neboť je zpravidla v psychickém tlaku a v časové tísni (dlouhé rozvažování, které si může dovolit např. soudce při posuzování provedené nutné obrany před rozhodnutím, zde není možné).
19. V tomto směru je však třeba akcentovat, že soud při posuzování otázky přiměřenosti obranného jednání dovolatele zcela opomněl zohlednit svá jinak učiněná a v odůvodnění rozsudku vyjádřená (body 11., 27., 30.) zjištění o vnímání celé situace obviněným jako ohrožující a silně stresující. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie, jehož odborné závěry soud přijal, obviněný „... měl pocit, že nemá jiný způsob, jakým by byl schopen se bránit ze strany někoho, koho vyhodnotil jako většího, silnějšího jedince, který se projevoval agresivně. … Při fyzickém útoku se … ... obával o svůj život a zdraví, přičemž se u něj objevil afekt vyhroceného obranného charakteru. Afekt začal a následně skončil v okamžiku, kdy skončil útok. … Konflikt … ... vnímal jako výjimečnou situaci, stav maximálního ohrožení, a podle toho zareagoval“. Ačkoliv soud tyto znalecké závěry akceptuje a sám zmiňuje dovolatelem vnímané ohrožení, jak vyplynulo i z jeho výpovědi (bod 3. odsuzujícího rozsudku), náležitě je nezakomponoval do svého právního posouzení. Naopak, jak je patrné z výše provedené analýzy jeho závěru o intenzivním excesu z nutné obrany, nepatřičně se zaměřoval na objektivní průběh útoku poškozeného, aniž by náležitě zohlednil subjektivní vnímání situace dovolatelem.
20. Dalším pochybení soudů lze ve vztahu k vyhodnocení kritérií nutné obrany shledávat v kladení důrazu na alternativní možnosti řešení daného incidentu ze strany dovolatele, jako například jeho absentující snahu o uklidnění situace, přivolání si na pomoc kolemjdoucí osoby, možnosti ustoupit a zbraní jen hrozit či použít samotnou hůl (body 30. odsuzujícího rozsudku a 11. usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k této argumentaci je však nezbytné připomenout, že podmínkou nutné obrany není její subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že obránce se útoku nevyhnul útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolil mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 189/2001, publikovaný pod č. 13/2002 Sb. rozh. tr., či usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1994, sp. zn. 7 To 202/94, publikované pod č. 47/1995 Sb. rozh. tr.). Jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu nebo pro jiné východisko (např. přivolání policie, přivolání pomoci dalších osob – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 3. 1975, sp. zn. 1 To 18/75, publikované pod č. 25/1976 Sb. rozh. tr.).
21. Nadto lze zmínit, že v předmětné věci jsou shora odkazované úvahy soudů o alternativním řešení nastalé situace zcela nevhodné již kvůli krátkému (dvousekundovému) časovému rozsahu předmětného konfliktu. Je nerealistické požadovat po obviněném vystupujícím v roli obránce, aby během dvou sekund zhodnotil útok poškozeného s ohledem na alternativy obrany. Uvedené platí o to více, když podstatnou část trvajícího útoku stál obviněný k poškozenému (útočníkovi) zády a ve chvíli otočení se a vytažení čepele z hole byl již poškozený ve výpadu směrem k dovolateli.
22. S ohledem na popsané souvislosti dále nelze stran posouzení přijatelnosti intenzity obrany hodnotit negativně, jak to činí soud prvního stupně (bod 30. jeho rozsudku), že obviněný „… přistoupil instinktivně k náhlému protiútoku skrytou čepelí …“. V daném kontextu je instinktivní reakce obviněného naopak pochopitelná a odůvodňuje vyšší míru benevolence v rámci právního posouzení, zda vyhovuje podmínkám nutné obrany. Tato shovívavost se poté promítá do porovnávání způsobu útoku a povahy užité obrany v konkrétní věci, či při obecném výkladu pojmu zcela zjevné nepřiměřenosti. Požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku totiž neznamená, že by mezi útokem a obranou musela existovat proporcionalita, tzn. není nutné, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany (srov. č. II/1965, s. 28 Sb. rozh. tr). Je naopak nutností, aby obrana byla důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.).
23. Termín „způsob útoku” v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. [srov. ŠÁMAL, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 673, marg. č. 6.]. Jak vyplývá z ustanovení § 29 odst. 2 tr. zákoníku (viz slovní spojení „zcela zjevně nepřiměřená“), o nutnou obranu nejde v případech, když nepoměr mezi způsobem útoku a mírou reakce na něj (obranou) je zcela zjevný, naprosto očividný, resp. mimořádně hrubý, jinak jsou podmínky § 29 tr. zákoníku v tomto směru dodrženy. Z uvedeného vyplývá, že nutná obrana může být ve vztahu ke způsobu útoku „nepřiměřená“ nebo i „zjevně nepřiměřená“. Uvedené poznatky, které je třeba ve vztahu k posouzení vážnosti způsobu útoku hodnotit, jsou objektivními okolnostmi tvořícími jistý korektiv subjektivního pohledu obránce, ze kterého je třeba nahlížet na přiměřenost jím zvoleného způsobu obrany. Nezáleží totiž pouze na tom, jak sám vyhodnocuje nebezpečí plynoucí z odvraceného útoku. Tyto jeho představy musejí být odůvodněné rovněž právě objektivními okolnostmi (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 6. 1980, sp. zn. 6 Tz 31/80, rozhodnutí publikované pod č. 41/1981 Sb. rozh. tr.). Pakliže by tomu tak nebylo, jednání obránce by muselo být posuzováno podle nauky o omylech.
24. V projednávané věci tak měly soudy při posuzování odůvodněnosti subjektivních představ obránce (dovolatele) zohlednit zjištění o věkovém rozdílu mezi poškozeným a obviněným, fyzická omezení dovolatele (byť byl schopen chodit i bez hole), dále, že jej poškozený napadl překvapivě zezadu, což bude obecně zvyšovat závažnost způsobu útoku, a taktéž, že moment od iniciace prvního útoku poškozeným do obrany obviněného v podobě bodnutí poškozeného trval pouhé 2 sekundy, v jejichž rámci poškozený ihned po prvním útoku navázal rychlým přiblížením se k obviněnému s rukou prudce se pohybující k jeho hlavě (bod 13.). Soud do svých hmotněprávních úvah rovněž opomněl patřičně zahrnout okolnosti předcházející útoku poškozeného, který podle jeho zjištění měl obviněného ještě před samotným útokem fyzicky i verbálně obtěžovat a vyhrožovat mu fyzickým napadením, což se jevilo jako ohrožující i svědkyni H. (body 8., 27. odsuzujícího rozsudku), tedy jinému nezúčastněnému pozorovateli.
25. Pro shrnutí Nejvyšší soud uvádí, že pro posouzení poměru mezi způsobem útoku a přiměřeností obrany je podstatné, stejně jako v tomto případě, zda obránce měl dostatečné důvody domnívat se, že útok má potenciál způsobit jemu nebo jiné osobě újmu na zájmech chráněných trestním zákonem, a to vzhledem ke všem okolnostem týkajícím se osoby obránce a útočníka, předcházejícímu chování útočníka (např. výhružky atp.), charakteru útoku samotného apod. Míra této potenciální hrozby (z pohledu obránce opodstatněného objektivními okolnostmi) je pak standardem, vůči kterému je třeba přiměřenost užité obrany posuzovat. Obránce tak nemusí vyčkávat se započtením obrany až do chvíle, kdy jemu nebo jiné osobě začne vznikat újma, aby mohl posoudit, jak silnou obranu použít. Takový přístup by byl absurdní již jen proto, že v takových chvílích může být pro účinné užití obrany pozdě. Zároveň by se jednalo o výklad směřující proti podstatě nutné obrany, jejímž výsledkem je v ideálním případě úplné zabránění vzniku újmy osoby, na níž je útočeno, na trestním zákonem chráněném zájmu.
26. Vhodno dodat, že ani použití zbraně potenciálně umožňující usmrcení útočníka nevylučuje posouzení daného jednání jako učiněného v rámci nutné obrany, a to ani v případě (podle dalších okolností) použití střelné zbraně vůči neozbrojenému útočníkovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 1 Tzn 25/97, publikované pod č. 14/1999 Sb. rozh. tr., rozhodnutí publikované pod č. 47/1995 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci soudy nepřípadně akcentují povahu obviněným použité zbraně (bod 30. rozsudku soudu prvního stupně, bod 11. usnesení odvolacího soudu), aniž by náležitě zohlednily způsob jejího použití, tak jak vyplynul z dokazování. Použité prostředky útočníka a obránce přitom nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku, není závislá na použitém prostředku, ale na tom, jak tento prostředek obránce použije (rozhodnutí publikované pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). K posouzení adekvátnosti zjištěného způsobu použití dané zbraně je třeba jej zasadit do kontextu již výše zmiňovaného subjektivního pohledu obránce a objektivních okolností, na nichž je založen. V předmětné věci tak mělo dojít k zohlednění zjištění, že obviněný poté, kdy byl prvotně napaden poškozeným, vytáhl z hole čepel, namířil ji proti poškozenému, přičemž současným pohybem poškozeného směrem k obviněnému a nepatrným výpadem obviněného čepelí, došlo k probodnutí trupu poškozeného (viz bod 13. odsuzujícího rozsudku).
27. Vhodno připomenout, že ze zmíněné části odkazovaného rozsudku soudu vyplývá, že celá popisovaná část incidentu se odehrála během jedné sekundy. Tato zjištění měl soud zakomponovat do svého právního posouzení způsobu použití zbraně. Dovolatel měl na rozhodnutí a vyplývající obranu jen jednu sekundu a jak sám soud prvního stupně uvádí, učinil pouze nepatrný sotva viditelný výpad danou zbraní.
28. Soudy shledaly obviněného vinným úmyslným zločinem, aniž by přesvědčivě vyložily, v souladu s požadavky plynoucími ze zákona a vyloženými výše odkazovanou judikaturou, proč není jednání vytýkané dovolateli právem dovolené, tj. nutnou obranou, a nepřesvědčivě dovodily intenzivní exces z ní. Uvedený poznatek ústí do závěru, že dovoláním napadené usnesení (resp. i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) zatěžuje vada odpovídající první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
IV./2. K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Obviněný ve vztahu k posouzení intenzity útoku rovněž namítá zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, k čemuž uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jistém smyslu lze i této jeho námitce vyhovět, neboť soud chybně hodnotil razanci (způsob) útoku poškozeného tak, že kop do zad dovolatele postrádal „... větší intenzity, o to více když obžalovaný v důsledku kopu neutrpěl žádnou újmu na tělesné integritě ...“ , případně, že poté se poškozený snažil pouze zachytit obviněného kvůli ztrátě rovnováhy, nikoliv vůči němu učinit útočný výpad, přičemž následně ve vztahu k oběma útokům uvádí, že nebyly s to obviněnému ublížit (bod 30. odsuzujícího rozsudku).
30. V první řadě je třeba uvést, že z absence újmy na těle obviněného po kopu do jeho pozadí v tomto případě nelze dovozovat sílu kopu poškozeného. Jak totiž vyplývá z videozáznamu založeného ve spise (č. l. 188 p. v.), poškozený obviněného plně nezasáhl, jelikož ten se v daný moment při vystupování z prostředku hromadné dopravy od něj vzdaloval. Samotný kop se však jeví jako značně prudký. Není tedy možné bez pochyb přijmout závěr, že daný kop byl slabé intenzity, stejně jako by nebylo na místě akceptovat hypotetickou úvahu, že výstřel ze střelné zbraně nebyl život nebo zdraví ohrožující, jelikož střelec minul. Stejně tak z dané nahrávky vůbec nevyplývá, že by se poškozený snažil obviněného pouze zachytit kvůli ztrátě rovnováhy. Na podkladě takto učiněného zjištění tak nelze uzavírat, že by se nejednalo o výpad poškozeného, který mohl obviněný vnímat jako ohrožující útok vůči němu.
31. Je tedy nutné uzavřít, že ani při akceptaci skutkových zjištění o nízké razanci útoků poškozeného (resp. všech skutkových zjištění, tak jak jsou zachycena v rozsudku soudu prvního stupně), která by mohla do určité míry zpochybňovat odůvodněnost subjektivního vnímání ohrožení obviněného a přiměřenost intenzity jeho obrany, stále by nebylo možné dospět k závěru, že jeho jednání překročilo meze nutné obrany. O to více to však platí v situaci, kdy jsou některá taková zjištění v rozporu s obsahem provedených důkazů, v důsledku čehož nepatřičně nabývají usvědčující povahy.
V. Způsob rozhodnutí
32. Na základě popsaných skutečností Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 44 To 335/2024-318, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal uvedenému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrácení věci tomto soudu je odůvodněno zjištěním, že ve věci není třeba provádět rozsáhlejší dokazování, neboť jeho potřebu neshledal uvedený soud ani v případě svého prvého rozhodování, když pro účely svého rozhodnutí toliko zopakoval již důkaz provedený před soudem prvního stupně.
33. Úkolem odvolacího soudu je, aby o odvolání obviněného opětovně rozhodl, a to i s přihlédnutím k tomu, co je stran otázky hodnocení podmínek nutné obrany obsaženo v tomto rozhodnutí, resp. i v tom, co ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl státní zástupce.
34. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu v z. Mgr. Pavel Göth