6 Tdo 28/2022

6 Tdo 28/2022-750

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný O. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, č. j. 9 To 135/2021-687, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 96/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2021, č. j. 33 T 96/2018-634, byl obviněný O. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

v době od prosince 2015 do 15. listopadu 2018, v Praze 4 ani jinde, řádně nepřispíval na výživu svých nezletilých synů AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, vyjma částečné úhrady výživného na syna AAAAA v prosinci 2015 částkou 1.500 Kč, v lednu, únoru, dubnu 2016 částku po 1.500 Kč, v březnu 2016 částkou 2.500 Kč, v srpnu 2016 částkou 1.513 Kč, v září 2016 částkou 2.457 Kč, v říjnu 2016 částkou 1.745 Kč, v listopadu 2016 částkou 481 Kč, v únoru 2017 částkou ve výši 3.808 Kč, v březnu 2017 částku ve výši 549 Kč, v červnu 2017 částkou ve výši 1.404 Kč, v srpnu 2017 částkou ve výši 886 Kč, v září 2017 částkou ve výši 1.711 Kč, v červnu 2018 částkou ve výši 1.245 Kč a v červenci 2018 částkou ve výši 564 Kč, tedy celkové úhrady ve výši 24.863 Kč, a dále vyjma částečné úhrady výživného na syna BBBBB v prosinci 2015 částkou 1.500 Kč, v lednu, únoru, dubnu 2016 po 1.500 Kč, v březnu 2016 částkou 2.500 Kč, v srpnu 2016 částkou 1.513 Kč, v září 2016 částkou 2.456 Kč, v říjnu 2016 částkou 1.744 Kč, v únoru 2017 částkou ve výši 3.807 Kč, v březnu 2017 částkou ve výši 548 Kč, v červnu 2017 částkou ve výši 1.403 Kč, v srpnu 2017 částkou ve výši 885 Kč, v září 2017 částkou ve výši 1.710 Kč, v červnu 2018 částkou ve výši 1.245 Kč, a v červenci 2018 částkou ve výši 564 Kč, tedy celkové úhrady ve výši 24.375 Kč, a to za situace, kdy mu nebránily žádné objektivní překážky a byl si vědom své povinnosti, přičemž mu tato povinnost vyplývá jednak z občanského zákoníku, jednak mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2013, č. j. 50 Nc 103/2013-317, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 28 Co 109/2014-391, dle kterého je povinen přispívat na výživu syna AAAAA, XY, částkou ve výši 5.000 Kč, na výživu syna BBBBB, nar. XY, částkou ve výši 4.000 Kč, a to do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky M. Š., nar. XY, a dále též rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2018, č. j. 0 P 724/2015-1943, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 28 Co 106/2019-2110, kterým došlo ke snížení výživného tak, že se od srpna 2017 stanovilo výživné na syna AAAAA, nar. XY, na částku 4.000 Kč, a na syna BBBBB, nar. XY, na částku 3.000 Kč, kdy za uvedené období činí dlužná částka na výživném k rukám matky na syna AAAAA nejméně 139.137 Kč a na syna BBBBB nejméně 103.625 Kč, celkem tedy 242.762 Kč.

2. Obviněnému byl za tento přečin a za pomoc k přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 2 T 150/2019, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2021, uložen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a aby do konce zkušební doby podle svých sil zaplatil dlužné výživné a řádně platil běžné výživné. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 40 denních sazbách po 500 Kč, přičemž celková výměra peněžitého trestu činí 20.000 Kč. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 2 T 150/2019, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2021, č. j. 9 To 135/2021-687, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, jímž byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil dlužné výživné a řádně platil běžné výživné, a ve výroku o peněžitém trestu. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Strouhala dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).

5. Obviněný předně připomenul dosavadní průběh řízení, které označil za „pokračování“ již pravomocně zastavené trestní věci, která byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 176/2015, a v níž došlo ke zrušení rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 531/2019. Obviněný má za to, že závěry, k nimž dospěly soudy v uvedené věci, jsou aplikovatelné i na nyní projednávaný případ. Rozhodnutí soudů obou stupňů podle mínění obviněného spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jsou zatížena vadou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť soudy se nevypořádaly s jeho argumentací a důkazními návrhy, a tím jsou do značné míry i v extrémním nepoměru mezi skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním.

6. Obviněný namítl, že skutek nemůže být trestným činem, neboť plnění vyživovací povinnosti probíhalo zcela v souladu s jeho aktuálními schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry, potažmo odůvodněnými poměry nezletilých dětí a schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry jejich matky. Tyto všechny skutečnosti je povinen soud zkoumat a z tohoto dovozovat jeho případnou trestněprávní odpovědnost. K tomuto ovšem nedošlo, neboť soudy přihlížely k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům otce, kdežto úplně odhlédly od toho, že se matka snažila účelově a uměle navyšovat potřeby dětí a zbavovala se vlastního majetku (o čemž uvedla nepravdu, což doložil úředními záznamy). V současnosti nemá a ani neměl prostředky, kterými by uhradil výživné. Nezletilým dětem přispíval vždy v takové míře, která odpovídala jeho situaci, schopnostem a majetkovým poměrům ve smyslu ustanovení § 914 a § 913 o. z.

7. V daných souvislostech obviněný zdůraznil, že soud si nejprve jakožto předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. musí vyřešit nejenom existenci vyživovací povinnosti, nýbrž i její rozsah, neboť v tomto ohledu není vázán rozhodnutím učiněným v občanském soudním řízení. Navíc za situace, kdy jsou tyto rozsudky přijaty za jiné skutkové situace (účelový převod bytu z matky nezletilých dětí na jejich mateřskou babičku apod.). Soudy měly vzít v úvahu § 913 odst. 1, 2, § 914, § 919, § 923 a § 2 odst. 3 o. z., avšak neučinily tak. Z obsahu spisu je patrné, že mezi ním a matkou jsou značné konflikty. Orgány činné v trestním řízení tyto konflikty podporují, když postupují zcela jednostranně vůči němu a poměry na straně matky nezohledňují. Upozornil, že výživné bylo stanoveno v době, kdy se mu dařilo, a obor pojišťovnictví solárních elektráren vzrůstal. Příjmy v oboru však s ohledem na situaci na trhu značně klesly. Jeho zaměření bylo velmi úzkoprofilové. Ohradil se také vůči tomu, aby byl označován za manažera ve středním managementu. Poukázal na exekuci a insolvenci, v jejichž důsledku přišel o lukrativní práci i majetek. Nikdy se z vlastního rozhodnutí nevzdal výhodnějšího zaměstnání a lepší kvality života, aby žil na hranici chudoby.

8. Podle závěru soudu měl zřejmě hledat zaměstnání, údajně odpovídající jeho zkušenostem, které však s ohledem na situaci na trhu vůbec nemusel najít, takže by neměl ani na vlastní živobytí. Namísto toho začal znovu provizorně hledat jakékoli zaměstnání, které se nabízelo, aby alespoň na chvíli vyřešil svoji akutní situaci s tím, že pokračoval v hledání zaměstnání kvalitnějšího. V tomto období docházelo k počátkům rozvoje jeho nemocí, přičemž tento stav měl podíl i na volbě zaměstnání a výkonnosti. Navíc soudy nezohlednily ani to, že jeho celkový stav je do značné míry ovlivněn i jednáním samotné matky. Pravidelně se účastnil pracovních pohovorů, což také oznamoval úřadu práce. Navrhoval, aby byl jeho spis vedený na Úřadu práce vyžádán a byl jím proveden důkaz ohledně snahy získat si odpovídající zaměstnání, avšak bez vysvětlení nebyl tento spis vyžádán a dokazování jím nebylo provedeno. V současné době je proti němu vedeno větší množství exekučních řízení (o nichž poskytl přehled), což ho značně omezuje v dispozici s jeho majetkem a v možnosti řádně hradit výživné.

9. Rozporoval dále závěry obecných soudů s tím, že nikdy neodvezl věci z bytu M. Š., neboť do tohoto bytu neměl ani přístup. Byla to naopak ona, kdo z bytu majetek odvezl (jak vyplývá z úředního záznamu), a to v době, kdy nebylo společné jmění manželů vypořádáno. Poukázal na to, že M. Š. iniciovala řízení o nahrazení souhlasu jednoho z manželů s prodejem nemovitosti, následně návrh vzala zpět, čímž došlo ke zhoršení jejích majetkových poměrů. V případě, že matka disponuje finančními prostředky na neuváženou úhradu soudního poplatku, považuje za klamavá její tvrzení o tom, že nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na výživu svých nezletilých dětí a z tohoto titulu si musí finanční prostředky půjčovat. Nadto dodal, že se prodeji nemovitosti nebrání, ale musí být výhodný a musí z něj být uspokojeni všichni věřitelé. S ohledem na shora uvedené jsou závěry soudů zcela v rozporu se skutečností. Uvedené byly soudy povinny hodnotit v rámci majetkových poměrů, a to i s ohledem na potřeby nezletilých dětí a na majetkové poměry M. Š.

10. Soud vůbec nezohlednil tu skutečnost, že matka se sama nedůvodně vzdala majetkového prospěchu, když bezplatně převedla vlastní byt na svoji matku. Nyní platí v tomto bytě nájem, čímž uměle zvyšuje náklady na své živobytí a živobytí obou synů. Takovýto převod nemůže být z pohledu platného práva platným převodem, když matka tento byt převáděla pouze na oko a celá transakce nebyla myšlena vážně. Obviněný má za to, že převod bytu na matku matky nemůže být platným, neboť matka se zcela zjevně snažila znevýhodnit věřitele. Matka nezletilých dětí dále prodala pozemek za 70.000 Kč a finanční prostředky spotřebovala pro sebe a pro nezletilé. Dále jí byl dán k dispozici osobní automobil Škoda Octavia. V odvoláním napadeném rozsudku je toto vykládáno zcela opačně a nepravdivě proti obviněnému. S tímto extrémním rozporem a touto právně relevantní argumentací se Městský soud v Praze rovněž nevypořádal. Soudy měly v rámci posuzování vyživovací povinnosti posuzovat i případný rozpor s dobrými mravy s ohledem na chování matky nezletilých dětí.

11. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu stran extrémního rozporu a uvedl, že má za to, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je zatíženo těmito extrémními rozpory, a to co se týká mimo jiné právě hodnocení majetkových poměrů v souvislosti např. s užíváním vozidla, pozemkem apod. Namítl dále, že se městský soud nevypořádal s jeho důkazními návrhy v odvolání a v následujících písemných podáních. V tomto případě jde o opomenuté důkazy. Tato skutečnost zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku Městského soudu v Praze a zároveň i zásadní zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. S odkazem na související judikaturu poukázal také na porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.

12. Stran posouzení své zdravotní způsobilosti soudům vyčetl, že zcela nekriticky přejímaly závěry znalce, ačkoliv v nich existují značné rozpory a setrvávají o nich pochybnosti. Na místě bylo vypracovat revizní znalecký posudek, neboť MUDr. Jan Boháč nebyl schopen svůj posudek řádně odůvodnit a ani nebyl schopen se řádně vyjádřit k jeho možnostem a zodpovědět dotazy obhajoby. Zamítnutí návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku není navíc odůvodněno, a není tudíž zřejmé, proč k tomuto s ohledem na výhrady obhajoby došlo. Stejně tak mu soudy kladou k tíži, že bylo o jeho zdravotním stavu a pracovní neschopnosti rozhodováno lékaři a že ho ponechali déle v pracovní neschopnosti atp., přičemž nezohledňují, že se tak stalo nezávisle na jeho vůli.

13. Má za to, že výdělek, kterého dosahoval jako zaměstnanec společnosti K., nebyl soudem snad vůbec hodnocen, zejména skutečnost, že měl ve společnosti K. pobírat mzdu takřka ve dvojnásobku mzdy svědkyně M. Š. Soud zamítl jeho důkazní návrh ke zjištění, jaké zaměstnavatele kontaktoval. Poukázal, že na Úřadu práce nebyla evidována žádná volná místa v oblasti pojišťovnictví, v oblasti správy podniku, administrativy a podpůrných činností. V důkazech není uvedeno, že by se neucházel o práci v pojišťovnách. Tato skutečnost je sama o sobě významnou skutečností k posouzení subjektivní stránky trestného činu neplnění vyživovací povinnosti. Pokud se snažil najít si odpovídající zaměstnání, pak nemožnost tohoto dosáhnout je objektivní překážkou, pro kterou nemohl plnit stanovenou vyživovací povinnost. Z provedeného dokazování a výše uvedeného vyplývá, že se snažil sehnat práci a zajistit výživu nezletilým dětem. O tomto mimo jiné svědčí pracovní smlouva se společností K. i zpráva Úřadu práce ČR. Bral každou příležitost, aby vůči nezletilým dětem splnil alespoň část výživného. Pokud by se chtěl vyhýbat plnění vyživovací povinnosti (úmyslně neplatit výživné), pak by zcela nepochybně neposílal matce žádné peníze.

14. Obviněný rovněž namítl, že již výše výživného stanovená v civilních rozsudcích byla nad jeho možnosti a jeho situace se od té doby (květen 2014) rapidně zhoršovala v důsledku nepříznivého zdravotního stavu. Soud prvního stupně měl v rámci trestního řízení činit vlastní dokazování a závěry o odpovídající výši výživného, nikoliv odkazovat na závěry civilních soudů. Ze zpráv jednotlivých pojišťoven dovodil, že průměrný výdělek v pojišťovnictví mohl činit cca 16.000 Kč až 18.000 Kč. Pokud tedy chtěl soud vycházet z potenciálního příjmu, pak měl vyjít z této částky. Kdyby měl z tohoto příjmu zaplatit výživné ve výši 9.000 Kč měsíčně, pak by mu vůbec nic nezbývalo na jeho životní potřeby. Nehledě na to, že je rovněž zatížen exekucemi. Má tak za to, že posouzení soudem prvního stupně je zcela nesprávné a odhlíží od veškerých skutečností, které v řízení vyšly najevo. Je zřejmé, že došlo k nesprávnému posouzení jeho schopností, možností a majetkových poměrů. Pro stanovení výše výživného dále není rozhodující výhradně situace na straně povinného, ale též odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Soud prvního stupně dále nezohlednil ani tu skutečnost, že v případě dlouhodobějších styků plně hradí veškeré výlohy dětí, což matka potvrdila.

15. K věrohodnosti výpovědi svědkyně M. Š. dále uvádí, že ta je snížena s ohledem na problematickou komunikaci, které mezi ním a svědkyní nastala v době, kdy došlo k poklesu jeho příjmů. Ve vztahu k vyživovací povinnosti vůči synům má za to, že výživné jím bylo hrazeno v zákonné výši, která odpovídala jeho možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům a odůvodněným potřebám oprávněných. Dodal, že se oba soudy nedostatečně zabývaly otázkou společenské škodlivosti jednání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednal totiž zcela v souladu tak, aby zabezpečil sebe a dle svých možností i nezletilé syny. Má za to, že již probíhající exekuce na výživné je dostatečným „trestem“.

16. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 9 To 135/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 33 T 96/2018, zrušil, a podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která poukázala na to, že rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. Soud se tedy při posuzování této předběžné otázky může odchýlit od rozhodnutí orgánu, kterému je speciálně svěřena kompetence rozhodovat o takové vyživovací povinnosti. Pokud ale již bylo o rozsahu a výši vyživovací povinnosti v občanském soudním řízení pravomocně rozhodnuto, pak se s takovým rozhodnutím soud musí v trestním řízení vypořádat a přihlédnout k němu. Hodnotí jej tedy jako důkaz, avšak není jím vázán.

18. Ustanovení § 9 odst. 1, 2 tr. ř. tedy dává soudu možnost, aby – až posoudí všechny rozhodné okolnosti, které je povinen přezkoumat – nebyl takovým rozhodnutím vázán, ale mohl se odchýlit a učinit o této otázce rozhodnutí jiné. Odchýlit se však může v zásadě pouze za takové situace, kdy pro to má na základě zjištěných okolností důvody. Okolnostmi, pro něž se lze odchýlit, mohou být v zásadě zcela zjevná vadnost takového rozhodnutí nebo to, že trestní soud vyhodnotil stejné okolnosti jiným způsobem, anebo nastaly zcela jiné skutečnosti, ke kterým jiný orgán nepřihlížel. Na základě těchto úvah by k odchylným závěrům mělo docházet pouze výjimečně, neboť transparentnost rozhodnutí a jejich akceptace jsou jednou z podmínek důvěry občanů ve stabilitu právního řádu.

19. Je proto nezbytné vycházet zejména ze zjištění soudu v předmětném trestním řízení, kde je soud povinen respektovat podmínky a pravidla pro určení rozsahu výživného daná v občanském zákoníku, tedy § 913 odst. 1, 2 o. z. ve spojení s § 923 odst. 1 o. z. Obviněnému bylo kladeno k tíži nehrazení výživného na syny AAAAA, narozeného XY, a BBBBB, narozeného XY, v době od prosince 2015 do 15. 11. 2018. Výživné byl přitom povinen hradit ve výši 5.000 Kč měsíčně na nezletilého AAAAA a 4.000 Kč na nezletilého BBBBB, kdy tato částka byla od srpna 2017 na každého z nich soudem snížena o 1.000 Kč.

20. Majetková situace obviněného byla detailně v trestním řízení zjišťována. Bylo zjištěno, že má středoškolské vzdělání v oboru podnikání – management a dříve pracoval jako likvidátor v pojišťovně. Exekučním příkazem ze dne 22. 4. 2015 byla pro pohledávku 85.300 Kč proti dovolateli provedena exekuce pozastavením řidičského oprávnění. V evidenci uchazečů o zaměstnání byl veden od 26. 8. 2014 do 3. 4. 2016, přičemž mu byla poskytována podpora v nezaměstnanosti, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. V době od 4. 4. 2016 začal pracovat ve společnosti K. Č. r., jako pracovník provozu pokladen na dobu neurčitou za hrubou mzdu 18.000 Kč měsíčně. Bylo zjištěno, že bydlí v nájemním bytě, za který hradí částku 10.090 Kč. Bylo rovněž zjištěno, že v lednu, únoru, březnu 2018 pobíral invalidní důchod prvního stupně ve výši 6.774 Kč a v lednu 2018 pobíral čistou mzdu ve výši 6.673 Kč. Za období od 1. 1. 2018 do 17. 9. 2018 obdržel na nemocenských dávkách částku 27.660 Kč.

21. Bylo rovněž přihlédnuto k tomu, že trpí astmatem a psychickými problémy a že jsou proti němu vedena exekuční řízení. Obviněný je od srpna 2017 v invalidním důchodu prvního stupně s poklesem pracovní schopnosti o 35 %. Invalidita se duševních potíží obviněného netýká. Z důvodu zdravotních potíží dovolatele byl ve věci zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství, který vypracoval MUDr. Jan Boháč. Z tohoto znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný není v takovém zdravotním stavu, který by mu zcela nebo zásadně bránil v tom, aby si zajistil odpovídající zaměstnání, tedy takové, které by mu přineslo odpovídající příjem, aby mohl učinit vše pro to, aby své děti byl schopen finančně saturovat ve výši výživného stanoveného opatrovnickým soudem. Znalec konstatoval, že ve vhodné pracovní pozici je schopen i zaměstnání na plný pracovní úvazek. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry pachatele ho nemohou zbavit odpovědnosti za výživu jeho dětí, neboť je naopak povinen vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby jejich výživu zajistil.

22. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že ani částečná invalidita obviněného by nebránila pojišťovacím společnostem ho zaměstnat na pozici likvidátora, popř. pojišťovacího poradce. Oslovením širšího spektra pojišťoven bylo zjištěno, že se nesnažil zajistit si pracovní místo, jehož prostřednictvím by mu plynul pravidelný měsíční příjem, ze kterého by mohl hradit výživné. Je tedy třeba shrnout, že s objektivní uplatnitelností obviněného na trhu práce se soudy odpovídajícím způsobem vyrovnaly. Bylo prokázáno, že obviněný měl objektivní možnost najít si zaměstnání, ze kterého by mohl výživné na syny hradit v soudem stanovené výši. S ohledem na důvod invalidity obviněného je možné i laicky dovodit, že problémy s astmatem by obviněnému přímo při výkonu práce likvidátora, případně pojišťovacího poradce nebránily. Soudy správně v rámci zásady potencionality příjmů zhodnotily, že obviněný činil obstrukce v rámci zpeněžení majetku ze SJM a bránil tak prodeji nemovitosti, kdy utržené finanční prostředky by mohly zlepšit jeho celkovou majetkovou bilanci. Stejně tak správně přihlédly k tomu, že obviněný ve své finanční situaci opustil společný byt a nově musel hradit měsíční nájemné ve výši přes 10.000 Kč.

23. V posuzované trestní věci nebyl prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Přezkoumávaný případ není nijak výjimečný ani specifický, neboť obviněný měl platit výživné k rukám matky nezletilých dětí, jak mu bylo uloženo soudem. Takto však nečinil a porušil tak zájem společnosti na zabezpečení výživy svých dvou nezletilých dětí do té míry, že z toho bylo třeba vyvodit trestní odpovědnost, a to zejména vzhledem k jeho přístupu k vyživovací povinnosti, který byl více jak liknavý. Obviněný nevyvinul veškeré úsilí k tomu, aby zajistil výživu svých nezletilých dětí, přestože mu ani zdravotní stav ani situace na trhu práce nebránily vykonávat zaměstnání, z něhož by vyživovací povinnost ve výši stanovené soudem mohl hradit.

24. V trestní věci obviněného nedošlo ani k dotčení pravidel spravedlivého procesu, neboť soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem. Závěr o vině obviněného z důkazů jednoznačně vyplývá. Není možné zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů, neboť informace z úřadu práce, byť by vyzněly jakkoliv pozitivně ve prospěch obviněného, nemohly zvrátit závěr soudu, že nevyvinul veškeré úsilí k tomu, aby zajistil výživu svých nezletilých dětí. Soud totiž jako důkaz provedl zprávy konkrétních pojišťovacích společností, které v zásadě všechny shodně uvedly, že obviněný byl osobou, se kterou mohly na určité bázi spolupracovat, kdy této spolupráci nebránila ani invalidita obviněného. Obviněný však ani jednu z dotázaných pojišťovacích společností nekontaktoval.

25. Pouze pro úplnost státní zástupkyně doplnila, že obviněným napadená rozhodnutí netrpí stejnými vadami, na které reagovalo kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019 v trestní věci vedené na Obvodním soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 176/2015. Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že se soudům nepodařilo prokázat, zda obviněný měl reálnou možnost získat vhodné zaměstnání, neboť si nevytvořily důkazní podklad o stavu vhodných nabídek zaměstnání v dotčeném období, stejně jako o přístupu obviněného k zajištění vhodného zaměstnání a překážkách jeho pracovního zařazení. V nyní projednávané trestní věci však byla objasněna jak schopnost obviněného vykonávat zaměstnání odpovídající jeho vzdělání i zaměření, tak i skutečnost, že na takovou pozici mohl ve stíhaném období dosáhnout.

26. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o tomto dovolacím důvodu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací nicméně již ve své praxi do 31. 12. 2021 při hodnocení skutkových námitek zohledňoval, že výše uvedená zásada nemusí platit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Ochrana práv v uvedeném rozsahu je od účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., jímž byl novelizován trestní řád, tedy od 1. 1. 2022 zakotvena v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [dříve písm. l)] je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). První alternativa dopadá na situaci, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu bylo vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. kdy (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Alternativa druhá představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

33. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a tento opravný prostředek zamítl vzhledem k tomu, že jej neshledal důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

34. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

35. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

36. Napadenými rozhodnutími byl obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo úmyslně neplní svou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Objektem daného trestného činu, který může být po subjektivní stránce spáchán úmyslně i z nedbalosti, je nárok na výživu, pokud je založena na ustanoveních občanského zákoníku. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě, v důsledku čehož se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti.

37. Obviněný v části své dovolací argumentace fakticky namítal, že jeho jednání nelze hodnotit jako zanedbání povinné výživy, neboť svou vyživovací povinnost plnil podle svých možností, schopností a aktuálních majetkových i příjmových poměrů. Taková námitka směřuje do naplnění objektivní stránky daného trestného činu, jde tedy o námitku podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod [podle aktuálně účinného znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Skutková zjištění soudů týkající se výše prostředků poskytnutých na výživu nezletilých synů obviněným v období, které je předmětem této trestní věci, nejsou nikterak zpochybňována. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v relevantním období, zahrnujícím celkem 36 měsíců, obviněný poukázal k rukám matky nezletilých synů finanční prostředky určené na jejich výživu v 16 měsících, přičemž žádná z takto poukázaných částek nedosahovala výše stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 50 Nc 103/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 28 Co 109/2014, jak je podrobně rozepsáno ve výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu. Výživné obecně slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1835/2011, nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2922/2010). Obviněný však poskytoval jen příležitostná a nepravidelná plnění v nepředvídatelné výši, která uvedeným požadavkům neodpovídala. Proto nelze tato plnění považovat za řádné plnění vyživovací povinnosti.

38. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. Pokud již o otázce rozsahu a výše vyživovací povinnosti bylo v občanském (opatrovnickém) soudním řízení pravomocně rozhodnuto, pak soud rozhodující v trestním řízení k takovému rozhodnutí přihlédne a hodnotí je jako důkaz podle § 2 odst. 6 tr. ř., ale není jím vázán. Naopak by měl vždy postupem podle § 9 odst. 1 tr. ř. samostatně posoudit předběžnou otázku, v jaké výši a zda vůbec byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost. V mezidobí totiž mohou nastat zcela odlišné, resp. nové aktuální skutečnosti, ke kterým jiný dříve činný orgán (typicky opatrovnický soud) při stanovení výše výživného nepřihlížel a ani přihlížet nemohl, neboť v době jeho rozhodování neexistovaly, nebo o nich nevěděl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, uveřejněné pod č. 42/2012 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010).

39. Při posuzování rozsahu vyživovací povinnosti coby předběžné otázky jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry na straně jedné, a současně schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného na straně druhé. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je namístě podle potřeby zkoumat také to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Konkrétně je nutno zohlednit zejména věk, zdravotní stav, vzdělání, pracovní návyky a pracovní zkušenosti, flexibilitu, adaptabilnost, sociální zralost nebo nezralost povinného, situaci na trhu práce, stupeň nezaměstnanosti v regionu apod. (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 27/68, uveřejněné pod č. 5/1969 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, uveřejněné pod č. 42/2012 Sb. rozh. tr.). Nestačí např. pouhé zjištění, že obviněný je bez zaměstnání a pobírá příslušný příspěvek od státu. Ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry pachatele v určitém období jej tedy automaticky nezbavují odpovědnosti za výživu svých dětí (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012).

40. Soud prvního stupně se v tomto případě náležitě zabýval všemi okolnostmi významnými pro stanovení výše výživného. Na straně potřeb oprávněných přihlédl k jejich věku, zdravotním potřebám i potřebám rozvoje jejich osobnosti v rámci mimoškolní zájmové činnosti. Hodnotil přitom i materiální poměry v jejich výchovném prostředí u matky nezletilých, která mimo vlastní příjem pobírala příspěvek na bydlení a přídavky na obě děti (viz odst. 18. – 20. rozsudku). V dostatečné míře se pak zabýval i schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry na straně povinného, tedy obviněného.

Vzal přitom v úvahu jeho zdravotní stav, který hodnotil na základě závěrů znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, jehož odborné zaměření plně vyhovovalo potřebám dokazování v této věci. Znalec zejména konstatoval snížení pracovní schopnosti o 35 %, a to z důvodu bronchiálního astmatu. Duševní stav obviněného podle závěrů znalce jeho pracovní schopnost výrazně neomezuje, přičemž jeho hospitalizace v Psychiatrické nemocnici XY nevyplývaly z jeho akutního zdravotního stavu, ale byly deklarovány jako „k úpravě léčby nebo plánované“.

Obviněný je z hlediska zdravotního stavu schopen vykonávat profesi odpovídající jeho vzdělání a dosažené praxi. Dále soud hodnotil jak aktuální majetkové a příjmové poměry obviněného, tak i jeho potencionalitu. Hodnotil jeho reálně dosažené příjmy (odst. 21. rozsudku) a k posouzení potencionality si opatřil vyjádření řady subjektů vyvíjejících obchodní činnost v oboru specializace obviněného (pojišťovnictví), kdy zjistil, že po celé rozhodné období měl obviněný možnost uplatnění v tomto oboru, aniž by jeho zdravotní stav byl významnou překážkou.

Pokud některé z dotázaných pojišťoven podmiňovaly přijetí uchazeče bezúhonností či absencí exekucí, případně insolvencí, nutno uvést, že stav, kdy obviněný tyto požadavky v důsledku nařízených exekucí a odsouzení ve věci Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 2 T 150/2019 [pro pomoc k přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku] nesplňuje, pramení z jeho vlastního dřívějšího jednání. Obviněný tedy sám snížil vlastní způsobilost dosahovat příjmů v oboru, jemuž se dříve věnoval.

41. Nalézací soud pak svá skutková zjištění shrnul v samostatných odstavcích hodnotících jak příjmové (odst. 23. rozsudku), tak majetkové (odst. 24. rozsudku) možnosti obviněného. Ve vztahu k potencionalitě příjmové zdůraznil, že obviněnému zdravotní stav nebránil přijmout práci ve svém oboru a podle vyjádření potenciálních zaměstnavatelů mohl dosáhnout příjmu 30.000 Kč měsíčně. Pojišťovny přitom uváděly, že by se nejednalo o pracovní poměr, ale externí spolupráci, což by obviněnému umožňovalo upravit své pracovní vytížení podle svých zdravotních možností.

Ve vztahu k majetkovým poměrům pak vycházel z vlastnictví bytu v Praze v ul. XY, který byl v rozhodném období součástí společného jmění manželů, přičemž obviněný odmítl dát souhlas s jeho prodejem. Je nutno zdůraznit, že prodej tohoto bytu neznemožnila matka nezletilých M. Š. zpětvzetím návrhu na nahrazení souhlasu jednoho s manželů s prodejem nemovitosti v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5, jak tvrdil obviněný, ale právě obviněný, který svým odmítnutím takového souhlasu zabránil prodeji bytu, přičemž soudní řízení mělo být pouze náhradou jeho (odepřeného) souhlasu.

Byl to tedy obviněný, kdo zcela vědomě znemožnil opatření finančních prostředků, které bylo možno použít na zajištění výživy nezletilých dětí. Nalézací soud také v této souvislosti relevantně zmínil, že dluh na výživném je dluhem prioritním a existence nesplacených závazků z jiných titulů tak nemohou neplnění vyživovací povinnosti odůvodnit. Pokud následně v kontextu uvedených skutkových zjištění vyhodnotil soud prvního stupně výši výživného, stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.

11. 2018, č. j. 0 P 742/2015-1943, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 28 Co 106/2019-2110, za odpovídající (odst. 25. rozsudku) a neshledal potřebu ji jakkoli upravovat, nelze mu vytýkat nedostatečné vyhodnocení přiměřené výše výživného jako předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. Je také třeba zdůraznit, že uvedené rozhodnutí opatrovnického soudu bylo učiněno až po uplynutí období, v němž se měl obviněný dopouštět trestné činnosti, která je předmětem tohoto řízení, přičemž ze skutkových zjištění soudů v této věci nevyplývá, že by po uvedeném opatrovnickém rozhodnutí byla zjištěna tak zásadní změna poměrů obviněného v rozhodném období, pro kterou by bylo nutno toto rozhodnutí revidovat.

Soudy nižších stupňů tak dostály své povinnosti vypořádat se s pravomocným rozhodnutím o výši výživného zcela v souladu se zákonnými požadavky, jak byly v teoretické rovině vymezeny v odst. 39 tohoto usnesení.

42. Vzhledem k dovolací argumentaci, odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 531/2019, kterým byly zrušeny rozsudky Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 4 v předchozí věci obviněného, týkající se jeho vyživovací povinnosti v období od listopadu 2014 do listopadu 2015, Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že obsahově je věc nyní projednávaná od věci odkazované zásadně odlišná. Odkazované usnesení nižším soudům vytýkalo, že své dokazování zaměřily k problematice zdravotní způsobilosti obviněného vykonávat zaměstnání, avšak nezabývaly se tím, zda obviněný měl možnost takové zaměstnání získat a vykonávat. Ve věci nyní projednávané byl tento nedostatek odstraněn, neboť soudy se zabývaly situací na trhu práce se zaměřením na obor specializace obviněného a neopomněly prověřit i vliv zdravotního stavu obviněného na možnost pracovního uplatnění. Mimoto se zabývaly i majetkovou potencionalitou obviněného z hlediska možností překlenout příjmově nepříznivé období zpeněžením majetku, pocházejícího z dřívější, příznivější doby. Nyní projednávaná rozhodnutí nižších soudů tedy vady vytýkané odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu nevykazují.

43. Výrok o vině pak není v rozporu ani se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), jak bylo rovněž namítáno. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je pak korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost pak trestní zákoník výslovně nedefinuje a řešení její potřebné míry z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti je třeba zvažovat s ohledem na naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012)

44. V tomto případě obviněný řádně neplatil výživné na své nezletilé děti po dobu tří let, dluh na výživném přesáhl částku 240.000 Kč, přičemž podle skutkových zjištění nižších soudů jednal úmyslně. Ve prospěch obviněného lze hodnotit jeho zájem o styk s nezletilými syny, kterým se v jeho rámci řádně věnoval. Svou povinnost pravidelné úhrady výživného však přehlížel, neboť na výživu svých synů poskytoval částky v různé výši, které navíc hradil jen nepravidelně. Za tohoto stavu je uplatnění trestní represe adekvátní a námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe je tedy nedůvodná.

45. Podstatná část námitek obviněného se dále týkala hodnocení provedených důkazů a nedostatečného rozsahu dokazování stran příjmů a majetkových poměrů obviněného a matky nezletilých dětí, jakož i posouzení, zda bylo v jeho silách najít si výdělečnější zaměstnání.

46. Obviněný v tomto případě rozsáhlými odkazy na judikaturu Ústavního soudu namítl existenci extrémního rozporu. V konkrétnostech tento stav spatřuje v nevyhovění některým jeho důkazním návrhům, jmenovitě návrhu na připojení spisu obviněného, vedeného u úřadu práce a návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku o jeho zdravotním stavu a z něj vyplývajících možností zaměstnání, přičemž tyto důkazy označil za opomenuté. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 3. 2021, ve kterém byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně (č. l. 604 a násl.), je zřejmé, že obviněný navrhl doplnění dokazování dokumenty týkajícími se jeho exekucí, dále vyžádáním spisu úřadu práce a dále dotazem na lékaře společností, které byly dotázány na volná místa v rámci oboru obviněného, zda obviněný mohl být zaměstnán i přes svá zdravotní omezení, případně od těchto společností zjistit, s kolika lidmi by se na pracovní pozici setkal. Jiné důkazní návrhy vzneseny nebyly. Soud prvního stupně provedl důkaz exekučními příkazy a přehledem exekucí, přičemž další důkazní návrhy usnesením zamítl jako nadbytečné (č. l. 618). Ve veřejném zasedání před odvolacím soudem žádné důkazní návrhy vzneseny nebyly (č. l. 683).

47. K případnému tzv. opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.

Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

48. V této konkrétní věci nalézací soud vyhodnotil shora uvedené navržené důkazy jako nadbytečné, jak to vyplývá z usnesení, jímž byly návrhy na jejich provedení zamítnuty, jakož i z příslušné pasáže (bod 7.) jeho rozsudku. Tento závěr přitom nelze vztáhnout na revizní znalecký posudek, který nebyl před soudem prvního stupně navržen. Při rozhodování o dovolání totiž Nejvyšší soud vychází vždy ze stavu ex tunc tedy k okamžiku rozhodování nižších soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Revizní znalecký posudek nebyl v této věci v řízení před nižšími soudy navrhován, takže se nemůže jednat o opomenutý důkaz. Možnosti pracovního uplatnění obviněného nalézací soud posuzoval na základě dotazů na sedm subjektů, poskytujících služby v oblasti pojišťovnictví, kterých se dotazoval i na vliv zdravotního stavu obviněného na možnosti jeho uplatnění. Od části z těchto subjektů pak zjistil, že nabízely i pozice externích spolupracovníků, takže zjištění soudu byla širší než jen dotaz na zaměstnanecký poměr. Soud prvního stupně v tomto smyslu postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., které mu dává pravomoc provádět dokazování v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí a v tomto smyslu potřebné důkazy z vlastní iniciativy opatřovat a stejně tak i nadbytečné důkazní návrhy zamítat. Nelze tedy v tomto případě uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů.

49. Další odvolací argumentace obviněného, vztažená k namítanému extrémnímu rozporu se pak týkala hodnocení důkazů ze strany nižších soudů. Je nutno uvést, že prakticky totožná argumentace byla uplatněna již v námitkách odvolacích, přičemž odvolací soud se s nimi v dostatečném rozsahu vypořádal, jak mu ostatně jakožto soudu druhého stupně přísluší. Odvolací soud přitom v postupu soudu prvního stupně neshledal pochybení a jeho skutková zjištění označil za správná a dostatečně odůvodněná.

50. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že ve věci není dán žádný, tím méně pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry soudů nižších stupňů a na to navazujícími závěry právními. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 8. – 27. rozsudku soudu prvního stupně a bod 10. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, když žádné zásadní skutkové pochybnosti, které by provedeným dokazováním nebyly objasněny, soudy neměly.

V. Způsob rozhodnutí

51. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzeným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. [v textu dovolání v souladu s právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.)] odpovídají, a to pouze formálně a toliko v omezeném rozsahu, zčásti se však s jejich věcným vymezením míjejí. V této části formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) podle aktuálního znění trestního řádu, účinného od 1. 1. 2022. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 2. 2022

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Roman Raab