6 Tdo 299/2014-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o
dovolání, které podal obviněný M. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 50 To 201/2013, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 21/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 10 T 21/2012,
byl obviněný M. T. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst.
1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil v
jednočinném souběhu společně s obviněným M. S. tím, že „v P. dne 22. 1. 2011
v době od 01:30 hod. až do 02.00 hod. na A. tř. v baru In Café v přítomnosti
E. D. , R. T. , T. L. , L. Ř. , a blíže nezjištěného počtu hostů
společně s D. S. , přistoupili k poškozenému P. V. , který si v rohu u baru
pouštěl písničku, neboť D. S. jej označil jako jednoho s mužů, kteří jej
předtím v témže baru fyzicky napadli a měli mu odcizit mobilní telefon, obž.
M. S. jej rukou otočil, držel jej, opakovaně se na něm dožadovali vydání
mobilního telefonu D. S. , poškozený jim sdělil, že žádný telefon nemá, že
neví, o co jde, sám se prohledal, aby viděli, že žádný telefon nemá, ukázal jim
svůj mobilní telefon, který poté předal své přítelkyni E. D. , navrhl jim, aby
zavolali policii, že podle IMEI telefon najde, což odmítli s tím, že si to
vyřeší sami, poté co mu obž. M. T. řekl, aby si z toho nic nedělal, že si
vytáhl krátkou, aby šel s nimi ven, že jej zbijí, nejprve obž. M. S. udeřil
poškozeného P. V. nejméně 3x pěstí do obličeje, poté společně s M. T. jej
ještě opakovaně vícekrát udeřili pěstí do obličeje, tím mu způsobili zranění
spočívající v krevní podlitině v očních víčkách a okolních měkkých tkání levé
očnice, zhmoždění kořene nosu v podobě otoku, zlomení nosních kůstek, mírně
vychýlené zlomení spodiny levé očnice, které si vyžádalo lékařské ošetření a
hospitalizaci v M. nemocnici od 23. 1. do 24. 1. 2011, kdy poškozený pobyt
svévolně ukončil, omezen v obvyklém způsobu života byl bolestmi hlavy,
zhoršeným viděním levého oka po dobu nejméně jednoho týdne, a tohoto jednání se
obž. M. T. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech sp.
zn. 1 T 88/2000 ze dne 27. 3. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Plzni sp. zn. 7 To 178/2002 ze dne 27. 6. 2002 odsouzen mimo jiné pro tr. čin
výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 21 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 roků, která mu byla
prodloužena do 27. 6. 2007, v níž se osvědčil“. Za tyto přečiny byl obviněný
M. T. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu
byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto
také o vině a trestu obviněného M. S. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o povinnosti obviněných M. S. a M. T. k náhradě škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. T. (a také obviněný
M. S. ), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 8.
2013, sp. zn. 50 To 201/2013. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech stran obou obviněných a podle §
259 odst. 3 tr. ř. znovu o trestech obou obviněných rozhodl. Obviněného M.
T. odsoudil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku s použitím § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil
na zkušební dobu dva a půl roku.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný M. T. (dále
jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. s tím, že výrok o uložení trestu je neúplný a v
řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého
stupně byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož
rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že výrok
rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 123
tr. ř. pro nový rozsudek po částečném zrušení původního rozsudku, a to poukaz
na souvislost nového výroku s výroky, v nichž zůstal dřívější rozsudek
nedotčen. Z výroku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu tak podle
jeho slov není zřejmé, zda a jakým způsobem bylo rozhodnuto o jeho odvolání
proti výroku o vině učiněném nalézacím soudem.
V další části dovolání obviněný stručně zreprodukoval hodnotící úvahy soudu
prvního stupně, přičemž mimo jiné poukázal na konstatování nalézacího soudu, že
stran samotného děje napadení sám poškozený průběh děje líčí „samozřejmě“
odlišně od obžalovaných a také svědků, kteří se s obžalovanými dostavili na
místo. Tito svědci přitom shodně s obviněným potvrzují, že ten do děje vstoupil
až v závěru incidentu, kdy se snažil od sebe oddělit M. S. a poškozeného. To
potvrzuje i svědkyně L. Ř. Přesto nalézací soud učinil závěr o vině obou
obviněných s tím, že byly prokázány skutečnosti odpovídající znakům přečinu
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle
§ 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud zmíněné skutkové
ani právní závěry, jak plyne pouze z odůvodnění jeho rozsudku, nezměnil. Názory
soudů obou stupňů obviněný označil za nesprávné. Zdůraznil, že v dané věci
nebyl skutek objasněn natolik, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, přičemž
vlivem této vady došlo i k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání.
Poznamenal, že nepopřel, že se na incidentu skupiny osob s poškozeným účastnil,
avšak v jiné formě, než vyhodnotil nalézací soud. Tomu vytkl, že neověřil
podstatné skutečnosti, především to, kdo kde stál a co mohl bezprostředně vidět
a o čem tedy mohl podat svědeckou výpověď. Nebyly ani náležitě ověřeny světelné
podmínky v prostoru baru, jež přitom mají významný vliv na věrohodnost
rekognicí následně provedených podle fotografií s poškozeným a jeho přítelkyní.
Podle názoru obviněného nebyly provedeným dokazováním odstraněny rozpory a
dokazování tak zůstalo neúplné. Pro jednoznačný a s nejvyšším stupněm jistoty
učiněný závěr, že se (obviněný) dopustil jednání, pro které byl soudem prvního
stupně odsouzen, a pro soudem použitou právní kvalifikaci tohoto jednání tak
nebyl podklad. Konkrétně nebyla provedena prověrka na místě podle § 104e tr. ř.
a následně rekonstrukce podle § 104d tr. ř., neboť teprve takovým dokazováním
by byla naplněna základní zásada trestního řízení uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř.
a teprve pak bylo možno postupovat podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jen na základě
takto zjištěného skutkového stavu mohl soud prvního stupně vyhodnotit, zda se
(obviněný) dopustil jednání, pro které na něj byla podána obžaloba, a zda vůbec
naplnil znaky nějakého trestného činu. K tomu obviněný dodal, že z rozsudku
odvolacího soudu není pro neúplnost jím učiněného výroku zřejmé, zda posoudil
všechny uvedené pochybnosti o úplně zjištěném skutkovém stavu v rámci
rozhodování o jeho odvolání.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. v celém rozsahu citované rozsudky Krajského soudu v Plzni a Okresního
soudu Plzeň-město, jakož i případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Uvedl, že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. se týkají výlučně údajné neúplnosti skutkových
zjištění. Námitky směřující do oblasti skutkových zjištění však deklarovanému
dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nelze k nim v dovolacím řízení
přihlížet. Žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění
vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných
znaků souzených přečinů dovolání neobsahuje ani v náznaku. Námitky uplatněné v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu sice lze
pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nejsou však důvodné. Tento dovolací
důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný vytýká neúplnost výroku o trestu, fakticky však spíše namítá, že v
rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, kterým by odvolací soud rozhodl o jeho
odvolání proti výroku o vině. O odvolání však odvolací soud rozhoduje vždy jako
o celku. Jestliže odvolací soud shledá odvolání částečně důvodným, a to pouze
ohledně výroku o trestu, a v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně změní,
pak již nerozhoduje zvláštním výrokem o zamítnutí odvolání v části týkající se
výroku o vině. Svoje stanovisko k nedůvodnosti této části dovolání v takovém
případě odvolací soud vyjádří pouze v odůvodnění rozhodnutí, což v daném
případě odvolací soud učinil na str. 5 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací
soudy sice někdy v takovýchto případech v zájmu jednoznačnosti a
srozumitelnosti výroku rozhodnutí i pro osoby práva neznalé učiní součástí
výrokové části rozhodnutí konstatování, že „jinak zůstal napadený rozsudek
nezměněn“ nebo jinou obdobnou formulaci, povinnost takovouto formulaci do
výrokové části rozhodnutí začlenit však odvolacímu soudu nevyplývá z žádného
ustanovení trestního řádu. Pokud tedy v této trestní věci takto odvolací soud
nepostupoval, nelze hovořit o tom, že by jeho rozhodnutí bylo zatíženo absencí
některého obligatorního výroku nebo jeho neúplností. Přitom výrok, kterým
odvolací soud znovu rozhodl o trestu, obsahuje všechny náležitosti stanovené
pro takovýto výrok v § 122 odst. 1 tr. ř., a to včetně odkazu na ustanovení §
146 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterých byl trest ukládán.
Dále státní zástupce konstatoval, že za situace, kdy obviněný
neuplatnil žádnou námitku, která by byla obsahově relevantní z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl relevantně
uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. jeho
část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně
neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro
případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 50 To 201/2013, je
přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je
podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) dovolací důvody uvedené v
předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném
rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí
chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok
jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho
měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho
vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho
uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl
určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného
rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Obviněný namítl, že výrok rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitostí
vyžadované ustanovením § 123 tr. ř. pro nový rozsudek po částečném zrušení
původního rozsudku, a to poukaz na souvislost nového výroku s výroky, v nichž
zůstal dřívější rozsudek nedotčen, takže není zřejmé, zda a jakým způsobem bylo
rozhodnuto o jeho odvolání proti výroku o vině učiněným nalézacím soudem.
Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku
soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. ř. a které jsou obsahem
ustanovení § 256 a násl. tr. ř., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání
jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout
(zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině
tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného
rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela
či zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen
v té části, v níž shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému
prostředku určité osoby pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá, tudíž v
tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže
jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo
388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv.
17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo
1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv.
23/2003, č. 531). Svoje stanovisko k nedůvodnosti této části odvolání v takovém
případě odvolací soud vyjádří pouze v odůvodnění rozhodnutí. Při částečném
vyhovění odvolání činí soud druhé instance zvláštní výrok pouze v tom rozsahu,
v němž zrušil či změnil rozhodnutí nalézacího soudu, a o výrocích zrušením
nedotčených již žádný další výrok nečiní, neboť trestní řád neumožňuje zčásti
odvolání vyhovět a zčásti je zamítnout.
V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.)
dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný ve výrocích o trestech. Proto
tyto oddělitelné výroky podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o uložení trestu oběma obviněným. Za
tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbývajících částech podaných
odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání obviněného, resp. spoluobviněného
M. S. , podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť, jak výše naznačeno, odvolání
obviněného zásadně tvoří jediný celek (jeden opravný prostředek) a nelze mu
tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. Přitom výrok, kterým odvolací soud
znovu rozhodl o trestu obviněného, obsahuje (a to platí též o výroku o trestu
stran obviněného M. S. ), jak správně konstatoval státní zástupce, všechny
náležitosti stanovené pro takovýto výrok v § 122 odst. 1 tr. ř., a to včetně
odkazu na ustanovení § 146 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, podle nichž byl
trest ukládán, a ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku, podle nichž byl výkon trestu podmíněně odložen. Pokud odvolací soud
ve výrokové části svého rozhodnutí nedeklaroval, že v ostatních výrocích zůstal
napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen či nezměněn, nejde o vadu,
jelikož souvislost nových výroků o trestech s výrokem nedotčeným (výrokem o
vině) je dostatečně patrná z kontextu celé výrokové části. Ostatně, tato
skutečnost vyplývá i z odůvodnění předmětného rozhodnutí odvolacího soudu, v
němž tento soud také náležitě vyložil a odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti té
části odvolání obviněného (i spoluobviněného M. S. ) směřující proti výroku o
vině.
Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tedy není
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci
či neúplnosti některého výroku.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému důvodu
dovolání směřují výlučně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž
soudům vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná
skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů odlišný) hodnotící skutkový závěr (tvrdí, že skutek nebyl
objasněn natolik, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti). Pouze z uvedených
skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení
skutku. Touto argumentací ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry
vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností,
neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
K uvedenému lze toliko obiter dictum poznamenat, že soudy obou stupňů si byly
vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily
provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a
právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí
daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. V
této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn.
II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z
tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z vadných
skutkových zjištění a v konečném důsledku z porušení práva na spravedlivý
proces, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však
obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci (alternativa první), nebo byl-li zamítnut řádný opravný
prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
Za situace, kdy obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. v jeho druhé alternativě [s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
zatíženo vadou uvedenou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], avšak
neuplatnil žádnou námitku, která by byla obsahově relevantní z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být relevantně
uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pro úplnost je
možné doplnit, že o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. nemohlo jít proto, že Krajský soud v Plzni jako soud druhého
stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl
ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý