Pro úplnost je na místě připomenout, že při posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě.
Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného.
Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Z rozvedených hledisek je nutné konstatovat, že v současnosti posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil sice delší dobu po předchozích odsouzeních pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy, avšak již nepříliš dlouho po vykonání trestu uloženého mu pro trestné činy vraždy podle § 219 tr. zák. a znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. - propuštěn z výkonu trestu byl dne 8. 7. 2005. Navíc poté byl ještě v ochranném ústavním protialkoholním léčení, z jehož výkonu byl na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 11 To 215/2006, kterým byla přeměněna forma ochranného léčení (na ambulantní), propuštěn dne 30. 6. 2006. K uvedenému je na místě doplnit, že z výkonu trestu, který mu byl uložen za uvedené trestné činy, byl obviněný původně podmíněně propuštěn dne 16. 10. 1991 na zkušební dobu v trvání sedmi let (usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 16. 10. 1991, sp. zn. PP 247/91). Ve zkušební době (dne 10. 1. 1993) se však dopustil dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu - trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., pro který již jako zvlášť nebezpečný recidivista (a dále pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jenž spáchal v jednočinném souběhu s uvedeným trestným činem loupeže) byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 5. 1994, sp. zn. 1 T 75/93, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 1994, sp. zn. 6 To 139/94, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Tento trest vykonal dne 13. 1. 2001. V návaznosti na to bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. PP 247/91, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. 35 To 9/98, že obviněný vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn. Žádosti obviněného o podmíněné propuštění z výkonu tohoto zbytku trestu a trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 5. 1994, sp. zn. 1 T 75/93, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 1994, sp. zn. 6 To 139/94, byly opakovaně zamítnuty (usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 3 PP 105/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 7 To 28/2002, a usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 3 PP 160/2003).
Dále je třeba zdůraznit, že trestné činy vraždy podle § 219 tr. zák. a znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. obviněný spáchal zvlášť brutálním způsobem na malém dítěti. Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.(a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák.) se dopustil ve spolupachatelství s dalšími osobami brutálním, plánovaným a připraveným přepadením poškozené, narozené roku 1913.
V nedlouhém mezidobí mezi propuštěním z výkonu trestu, resp. propuštěním z léčebny, kde vykonával ochranné ústavní protialkoholní léčení, v době, kdy měl vykonávat ochranné protialkoholní léčení ambulantní, konkrétně dne 4. 2. 2007, se obviněný navíc ještě dopustil úmyslného trestného činu, a to ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., pro který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 2 T 15/2007, k peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti.
Pokud jde o nyní projednávaný skutek, pak je třeba zdůraznit, že obviněný opětovně porušil významný zájem spočívající v ochraně svobody lidského rozhodování a ochraně majetku. Činu se dopustil zbraní, přičemž obětí byla jeho matka, žena ve věku vyšším než 60 let, žijící s ním sama v bytě. Motivem jednání obviněného bylo dosáhnout neoprávněného obohacení o peníze, za nevýznamným účelem koupě cigaret a kreditu do mobilního telefonu. Takové jednání samo o sobě nutno hodnotit jako společensky velmi nebezpečné. Navíc nelze přehlížet, že šlo o trestnou činnost páchanou se značnou rozhodností – jak již zmíněno, obviněný k jejímu spáchání použil zbraně – a že obviněný trestný čin nejen dokonal, ale i dokončil.
Rovněž tyto okolnosti přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti předmětného trestného činu.
Z popsaných zjištění vyplývá, že obviněný je osobou, jež opakovaně páchá zvlášť závažné úmyslné trestné činy. V souvislosti s tím, je nutno znovu zdůraznit, že již v minulosti byl pro takový čin odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Žádný z postihů pro tyto zvlášť závažné úmyslné trestné činy zcela zjevně neměl na něho příznivý převýchovný dopad (zneužil dokonce dobrodiní podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Nelze také přehlédnout speciální recidivu v případě zmíněných trestných činů loupeže, a to i s tím, že v případech těchto trestných činů byly vždy oběťmi obviněného starší ženy (v prvém případě žena narozená roku 1913, v druhém případě narozená roku 1943). V rámci nyní projednávané věci se navíc jednalo o jeho matku, přičemž ani tato skutečnost jej neodradila od spáchání trestné činnosti se ziskuchtivým motivem a se zbraní v ruce.
Výše popsané skutečnosti tak dostatečně zřetelně dokládají zřejmou tendenci obviněného k závažné úmyslné protispolečenské činnosti a prokazují, že je ve středním věku již zatvrzelým pachatelem. Je zjevné, že od odsouzení pro zvlášť závažnou trestnou činnost a od výkonu trestu odnětí svobody nedošlo v jeho chování k žádné nápravě, naopak jeho kriminální kariéra dále pokračuje a projevuje se v další (nyní posuzované) zvlášť závažné trestné činnosti.
Lze tedy shrnout, že obviněný jako zatvrzelý, nepoučitelný pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (navíc typově stejný trestný čin – speciální recidiva) za okolností, jež podstatně zvýšily stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. byla v případě obviněným spáchaného zvlášť závažného trestného činu naplněna.
Shodně se státním zástupcem lze dodat, že tímto závěrem není zpochybňováno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004, na něž obviněný poukazuje v rámci dovolání, neboť porovnání společenské nebezpečnosti jednotlivých činů pachatele, u něhož je zvažována aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy, je třeba považovat za jeden z více dílčích aspektů, jež je ovšem v konečném důsledku nutné hodnotit v rámci všech okolností konkrétního případu.
Nejvyšší soud proto nemohl přiznat dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Nejvyšší soud uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když předmětný skutek kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý