6 Tdo 300/2023

6 Tdo 300/2023-1147

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o dovolání obviněného V. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 2 To 43/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 72/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 4 T 72/2020, byl obviněný V. Š. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 4 357 Kč.

2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že:

dne 18. 9. 2019 v době okolo 7:50 hodin v Olomouci na ulici XY, v budově č. XY Základní školy XY v přízemní chodbě nejprve křičel na učitele, zejména na M. U., a po příchodu uniformovaného strážníka Městské policie Olomouc, poškozeného T. A., který byl přivolán na místo v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zejména písm. a) a b) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, k ochraně a bezpečnosti osob a majetku a k dohledu nad dodržováním pravidel občanského soužití, který obviněného V. Š. opakovaně vyzval v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, k předložení občanského průkazu, tak se obviněný V. Š. otočil, přitom chytil strážníka za pas a vší silou jím praštil o dřevěné dveře, na které strážník narazil zejména temenem hlavy a zůstal ležet u dveří, a obviněný V. Š. v kleku nad ním napřáhl svou pravou ruku zaťatou v pěst k úderu strážníka, když v tom mu napřaženou ruku zachytil M. U. a spolu s učitelkou M. M., která obviněného V. Š. uchopila za levou ruku, jej oba dva učitelé stáhli ze strážníka kryjícího si oběma rukama hlavu, poté se obviněný V. Š. postavil a vší silou opakovaně praštil do školní lavice umístěné na chodbě a židlí vedle lavice mrštil o zem, a když byl na místo přivolán druhý strážník, poškozený D. V., a znovu byl strážníkem D. V. obviněný V. Š. vyzván k předložení dokladů, kdy obviněný V. Š. se jevil zklidněným a poškozený strážník D. V. sklonil hlavu, neboť hleděl do služební tašky, tak jej obviněný V. Š. udeřil pěstí pravé ruky do hlavy přes levé ucho a čelist, což chtěl obviněný V. Š. zopakovat, avšak pro obranu obou strážníků se mu to nepodařilo, naopak svedli ho k zemi, kde po chvíli jeho odpor ochabl a byl spoután, a takto jednal nejméně za přítomnosti výše uvedených svědků, dále K. H., M. Š., K. Ch. a nezjištěného počtu dětí ve věku 8 až 9 let, a způsobil tak poškozenému strážníkovi T. A. poranění vlasové části hlavy, zhmoždění zad, bolestivost čelisti s dobou léčení v pracovní neschopnosti od 18. 9. 2019 do 7. 10. 2019 včetně, a poškozenému strážníkovi D. V. pohmožděninu pravé strany čela, bolestivost levého ucha, k tomu léčení v pracovní neschopnosti od 18. 9. 2019 do 6. 10. 2019 včetně.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 4 T 72/2020, podal obviněný v celém rozsahu odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 2 To 43/2022, byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 2 To 43/2022, resp. výroku „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, podal obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. Vytkl, že skutková věta neodpovídá výsledkům dokazování a není podporována provedenými důkazy, resp. je s nimi v rozporu. Podle něj rozhodnutí zčásti spočívá i na nesprávném právním posouzení skutku. Zdůraznil, že z vyslýchaných svědků nebyl nikdo vyjma samotného poškozeného T. A. schopen detailněji popsat útok na tohoto poškozeného. Jediná svědkyně K. H. útok sice popsala, avšak velice kuse a odlišně od obžaloby a od rozhodnutí nalézacího soudu. Útok na poškozeného D. V. pak nebyl schopen popsat nikdo kromě uvedeného poškozeného. Obviněný zpochybnil, zda mohl spáchat vytýkané jednání veřejně, tj. před třemi osobami současně přítomnými [§ 117 písm. b) tr. zákoníku], potažmo na místě veřejnosti přístupném. Měl za to, že jelikož sborovna či dívčí WC nejsou veřejnosti přístupná místa, nemohl se dopustit trestného činu výtržnictví. Dále namítl, že pokud byla na místě skupina osob, o nichž hovoří soudy nižších stupňů, není zřejmé, z čeho měl usoudit, že jej zezadu o prokázání totožnosti žádá právě strážník T. A. Když totiž odcházel ze školy, někdo na něj zaútočil s tím, že začal omezovat jeho svobodu pohybu. Obviněný jako osoba postižená hluchotou vyjádřil přesvědčení, že je neakceptovatelné, aby byl kdokoliv vyzýván k prokázání totožnosti zezadu, natož strážníkem městské policie. V takové situaci se může obdobnému útoku každý oprávněně bránit a takové jednání nemůže být posouzeno jako násilí proti úřední osobě.

6. Za neodpovídající provedeným důkazům označil obviněný závěr soudu o účinku jeho útoku na zdraví poškozených. Na základě výpovědi znalce nelze vyloučit, že zranění, se kterými se oba poškození léčili, si sami způsobili při tom, když obviněného protlačovali futry a následně s ním upadli na zem. Kromě výpovědí poškozených nebyl proveden důkaz, který by vyvracel verzi obviněného. Při pochybnostech přitom nutno postupovat ve prospěch obviněného. Obviněný poznamenal, že v odvolání navrhoval výslech obvodních lékařů poškozených, z jejichž zpráv vycházel znalec, neboť je přesvědčen, že pokud by se jakýkoliv pacient léčil u obvodního lékaře nějakou dobu neúspěšně, bylo by povinností tohoto lékaře předat jej do péče příslušného specialisty, k čemuž ale v posuzované věci nedošlo. Soud, který závěr o délce trvání pracovní neschopnosti učinil součástí skutkové věty výroku o vině, mělo zajímat, proč k takovému předání v případě poškozených nedošlo, když i ze znaleckého posudku vyplynulo, že znalec nepovažoval dobu pracovní neschopnosti poškozeného D. V. za odpovídající běžnému průběhu. Obviněný rovněž navrhoval rekonstrukci, neboť není možné, aby poškozeného D. V. jedním úderem zranil současně na levém uchu a na čelisti. Obviněný závěrem poukázal na údajné nesrovnalosti mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, které považoval za významné (přičemž poukázal na časové rozpory v listinných důkazech a svědeckých výpovědích, jakož i na rozpory ve výpovědích svědků, zejména co se týče přivolání strážníků do budovy školy) a jež podle něj nejsou pouhými „písařskými“ chybami. Jednak vytkl časové nesrovnalosti průběhu skutkového děje, na základě nichž podle něj nutno učinit závěr, že k oznámení útoku muselo dojít minimálně 11 minut předtím, než se útok stal, jednak upozornil na skutečnost, že skutková věta výroku o vině označuje za muže, který se shýbal pro psací potřeby, poškozeného D. V., přičemž z ostatních důkazů vyplynulo, že tou osobou byl poškozený T. A. Podle mínění obviněného se poškození domluvili na popisu děje, avšak jen kusým způsobem, aniž by si vyjasnili podrobnosti.

7. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený výrok odvolacího soudu včetně všech na něj navazujících výroků zrušil.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi soudy nižších stupňů zabývaly. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat z hlediska skutkového děje. Pokud jde o námitku obviněného, že škola a místo, kde k jednání došlo, není místo veřejnosti přístupné, souhlasila s přesně opačným názorem odvolacího soudu. I podmínka přítomnosti více než tří osob byla v daném případě naplněna. Rovněž s námitkou, že si policisté mohli podle znalce způsobit zranění sami při přetlačování se s poškozeným, které skončilo až na dívčí toaletě, se vypořádal soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Obviněný, stejně jako kdokoli jiný, nemá právo se s policisty přetlačovat. Jednání policistů při výkonu jejich pravomoci není útokem, a proto neopravňuje k obraně. Je tedy nerozhodné, kdy došlo ke zranění policistů, protože se tak stalo v důsledku protiprávního jednání obviněného. To bylo prokázáno provedenými důkazy - zejména výslechem poškozených, svědků T. A. a D. V., které zcela korespondují s dalšími provedenými důkazy, a to s výpověďmi svědkyň K. H., I. Š., M. M., M. S. a K. Ch., když k objektivizaci zdravotního stavu poškozených byl dále vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace traumatologie, úrazová chirurgie, jehož závěry znalec potvrdil u hlavního líčení. Mechanismus vzniku poranění poškozených zcela odpovídá popisu jednání obviněného vůči poškozeným. Právní kvalifikace jednání obviněného V. Š. je tak plně přiléhavá.

9. Státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného V. Š. je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV. Důvodnost dovolání

14. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit a dovolání obviněného opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nutno označit za zjevně neopodstatněné.

15. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

16. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč neprovedl důkazy obviněným navrhované v rámci odvolacího řízení. Poukázal na nadbytečnost těchto důkazů (rekonstrukce činu a slyšení obvodních lékařů obou poškozených) a na to, že je obviněný navrhoval před nalézacím soudem, který se s takovými návrhy důsledně vypořádal v bodě 13. svého rozsudku (srov. bod 18. rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti je vhodné připomenout, že nalézací soud v předmětné části odůvodnění svého rozsudku uvedl, že další důkazní návrhy byly ve věci zamítnuty, neboť důkazy již provedenými byly dostatečně objasněny všechny okolnosti projednávaných trestných činů tak, aby mohl soud rozhodnout. Vzhledem k tomu, že byl k otázce zranění strážníků vypracován znalecký posudek, z jehož závěru nevyplynuly pochybnosti k lékařským zprávám, soud zamítl i návrh na slyšení obvodních lékařů poškozených. Návrhy dovolatele na doplnění dokazování tedy nezůstaly mimo pozornost soudů, tyto o nich nejen formálně rozhodly, ale učinily tak i věcně správně.

17. Dovolací soud ve věci nezaznamenal ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 14. až 15. rozsudku nalézacího soudu, body 12. až 19. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně odůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo (viz výhrada obviněného, že v pochybnostech se mělo postupovat v jeho prospěch) či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

18. Dovolací soud nad rámec shora uvedeného doplňuje, že soudy nižších stupňů relevantně reagovaly na veškeré výtky obviněného směřující proti správnosti jejich skutkových závěrů. Nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován výpověďmi poškozených T. A. a D. V., strážníků městské policie, které jsou potvrzeny výpověďmi očitých svědkyň K. H. (matky žákyně školy), M. M. (učitelky), M. S. (asistentky pedagoga), K. Ch. (vychovatelky) a (což soudy výslovně neuvedly) I. Š. (ředitelky), které popsaly vždy část skutkového děje, kterou samy vnímaly. Výpovědi svědkyň přitom v žádném případě nesvědčí pro verzi obviněného, ale naopak podporují verzi poškozených. Soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o věrohodnosti poškozených či svědkyň, jelikož nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti, které by ji zpochybňovaly. Pokud se jedná o odchylky v jejich výpovědích, nalézací soud správně uvedl, že jde o odchylky nepodstatné a drobné, které lze vysvětlit nastalým chaosem na místě incidentu, a v žádném případě nemohou automaticky znamenat nevěrohodnost svědeckých výpovědí, nebo dokonce jejich účelovost, vedenou konspirací proti obviněnému. Jisté odlišnosti v tom, jak si člověk nějaký děj zapamatuje, stejně jako odlišnosti v tom, jak si člověk daný děj vybavuje v rozdílné době po tom, co takový děj vnímal, považoval odvolací soud za korespondující s povahou fungování lidské paměti.

19. Nalézací soud vyhodnotil zcela důvodně jako absurdní a neodpovídající provedeným důkazům obhajovací verzi obviněného. Ten totiž tvrdil, že se učitelský sbor předem domluvil se strážníky na zdržení obviněného ve škole, aby pak strážníci obviněného bezdůvodně napadli a sami si způsobili zranění za účelem jeho křivého obvinění z napadení úřední osoby, a dokonce za tímto účelem ještě před vypuknutím konfliktu zavolali státní policii (o čemž má svědčit zápis v protokolu o jeho zadržení). Nalézací soud správně vyhodnotil obsah svědeckých výpovědí, že k zadržování obviněného ve škole nedošlo, naopak obviněný svým odmítavým přístupem ke konstruktivnímu řešení projednávaných věcí prodlužoval svůj pobyt ve škole (odmítal podepsat převzetí listiny, nesouhlasil s postojem svědkyně K. H. ke konfliktu dětí) nevhodně těsně před zahájením vyučování. Všichni slyšení svědci se pak také shodli na tom, že právě obviněný zcela bezdůvodně a nečekaně napadl přivolané strážníky.

20. Co se týče výhrady stran zranění, která byla poškozeným strážníkům způsobena, odvolací soud uvedl, že zranění byla v prvé řadě popsána samotnými poškozenými, kteří rovněž podrobně uvedli, v čem spočívalo jejich omezení v běžném způsobu života. Zranění byla objektivizována lékařskými zprávami Fakultní nemocnice Olomouc, Oddělením urgentního příjmu, ze dne 18. 9. 2019, a zejména znaleckým posudkem MUDr. Petra Špirocha, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace traumatologie, úrazová chirurgie, který popsal charakter zranění obou poškozených, vyjádřil se k době, po kterou trvalo omezení poškozených v běžném způsobu života, k adekvátnosti trvání jejich pracovní neschopnosti, a v neposlední řadě rovněž k možnému mechanismu vzniku zranění. Dovolací soud v kontextu námitky obviněného, podle níž si poškození zranění, se kterými se oba léčili, způsobili při tom, když obviněného protlačovali futry a následně s ním upadli na zem, doplňuje, že znalec označil mechanismus poranění uváděný poškozenými za způsobilý ke vzniku zjištěných poranění. Vzhledem k tomu, že o věrohodnosti poškozených, jakož i o jimi prezentovaném skutkovém ději není pochyb (viz výše), je námitka obviněného lichá. Nadto, byť se již jedná spíše o úvahu stran právní kvalifikace jednání obviněného (viz níže), třeba souhlasit s odvolacím soudem i státní zástupkyní, že je nerozhodné, kdy došlo ke zranění poškozených, protože se tak stalo (ať již v případě situace líčené poškozenými, tak i situace namítané obviněným) výlučně v důsledku protiprávního jednání obviněného.

21. Pokud jde o poukaz obviněného na jeho údajnou hluchotu, nutno upozornit na argumentaci nalézacího soudu založenou na odborném vyjádření vyžádaném z Fakultní nemocnice Olomouc, podle něhož diagnóza „oboustranná praktická hluchota“ je u obviněného stanovena na základě subjektivního hodnocení pacienta, některá vyšetření dosud provedená k objektivizaci jeho stavu hovoří proti této diagnóze, kdy vpravo byla zjištěna vada v hranici středně těžké nedoslýchavosti, vlevo je praktická hluchota možná. Pro objektivizaci by bylo třeba dalších vyšetření, která jsou proveditelná za alespoň minimální spolupráce pacienta, klaustrofobie není překážkou.

Ze zprávy školy přitom bylo zjištěno, že tuto vadu obviněný sice uvádí, uvádí také, že z tohoto důvodu neslyší zvonek ani domovní telefon, nemá telefon a někdy vyžaduje opakování z důvodu špatných podmínek pro odezírání, nicméně kompenzační pomůcky dle pozorování nepoužívá, má telefonní přístroj, kterým si údajně nahrává rozhovory jednání, reaguje pohotově i na tiché věty a někdy komunikuje i v případě, kdy nevidí dotyčnému do tváře. Navíc nelze přehlédnout, že v projednávané věci jak poškozený T.

A., tak i svědkyně K. H. potvrdili, že obviněný poškozeného T. A., který jej vyzýval k předložení občanského průkazu, vnímal a reagoval na něj, byť mu nestál tváří v tvář. Nadto nikdo ze zúčastněných – očitých svědků – nehovořil o tom, že by na místě registroval jakékoliv známky nedoslýchavosti obviněného.

22. Konečně lze ve shodě se soudy nižších stupňů odmítnout přesvědčení obviněného o předem připraveném incidentu, které obviněný nabyl na základě rozporů mezi časovými i jinými údaji obsaženými v listinných důkazech. Soudy nižších stupňů se námitkou časové disproporce mezi oznámením incidentu a dobou, kdy k němu mělo dojít, pečlivě zabývaly a logicky vysvětlily své stanovisko, že v tomto ohledu došlo k písařské chybě. Dovolací soud nepovažuje za přínosné podrobnou argumentaci nalézacího soudu, který se výtkou obviněného zabýval jako první, opakovat, proto na příslušnou pasáž rozhodnutí nalézacího soudu (srov. bod 15.) toliko odkazuje.

Stejně tak, pokud eventuálně došlo k záměně v popisu účasti obou strážníků na incidentu, stalo se tak v úředním záznamu orgánu Policie České republiky (č. l. 4), popř. v protokolu o zadržení obviněného jako osoby podezřelé (č. l. 7), které ve stručnosti popisují skutečnosti řešené bezprostředně po incidentu v podobě situačního konfliktu mezi vícero osobami. Tyto skutečnosti však mají být teprve následným obstaráním relevantních důkazů ozřejmeny. Soudy pak logicky konstruovaly skutkový děj na základě procesně použitelných výpovědí svědků a dalších výše zmíněných důkazů, přičemž taková důkazní hodnota nutně převyšuje uvedené listinné záznamy policejní hlídky prvotně přítomné na místě činu a kolize obsahu úředních záznamů s obsahem svědeckých výpovědí nemůže v dané věci zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů.

Třeba odmítnou i poukazy obviněného na obsahy úředních záznamů o podání vysvětlení (zejména svědkyně M. M. na č. l. 75 – 76), neboť takový záznam není procesně použitelným důkazem, vyjma jeho přečtení se souhlasem stran u hlavního líčení před nalézacím soudem (srov. § 158 odst. 6 a § 211 odst. 6 tr. ř.), avšak o takovou situaci se nejednalo.

23. Obviněný vyjma skutkových zjištění soudů zpochybnil taktéž právní posouzení skutku. V případě přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nesouhlasil s naplněním znaku „veřejně“ a znaku „na místě veřejnosti přístupném“, pokud jde o zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, uvedl, že je neakceptovatelné, aby byl kdokoliv vyzýván k prokázání totožnosti zezadu, natož strážníkem městské policie, a že v takové situaci se může obdobnému útoku každý oprávněně bránit. Takovým výhradám však dovolací soud nepřisvědčil.

24. Přečinu výtržnictví § 358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle tzv. právní věty výroku o vině se obviněný dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.

25. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 75/2017). Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3325].

26. Přesně podle těchto interpretačních zásad soudy v přezkoumávané věci postupovaly. Vycházely z toho, že výtržnost, k níž na místě veřejnosti přístupném došlo, byla teoreticky postřehnutelná, tzn. pozorovatelná více lidmi, a nebylo podmínkou, aby se na takovém místě v době, kdy k výtržnosti došlo, konkrétní lidé nacházeli. Místa, kde obviněný poškozené fyzicky napadl, byla místy veřejnosti přístupnými i přesto, že osobami, které mohly konflikt vizuálně či sluchově vnímat, byli primárně zaměstnanci školy či její žáci. Prostory školy jsou bezpochyby místy veřejnosti přístupnými, proto bylo správně dovozeno naplnění předmětného znaku.

27. Ke znaku „veřejně“ je třeba ve smyslu ustanovení § 117 tr. zákoníku uvést, že je čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými. K naplnění znaku před více než třemi osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby k spáchání trestného činu došlo před více než třemi osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu.

28. Nalézací soud v souvislosti s naplněním znaku „veřejně“ vyložil, že nejméně třemi současně přítomnými osobami byli M. U., K. H., M. M. a K. Ch. Ačkoli všechny tyto osoby nebyly přítomny bezprostředně celému útoku, když svědkyně K. Ch. seběhla až po ráně, aby zjistila, co se stalo, svědkyně M. M. vybíhala přivolat strážníky a svědkyně K. H. se na poslední fázi běžela schovat do sborovny, přesto byly incidentu v podstatných částech současně přítomny a incident na ně zcela zřejmě působil – právě tak, že se chtěly schovat nebo volat o pomoc. Stejně tak částečně sledovala a vnímala incident svědkyně M. S. a také nezjištěný počet nezletilých dětí ve třídách. Ačkoli okruh těchto dětí nelze nijak přesně vymezit a ačkoli po napadení prvního strážníka byly dveře do tříd zavřeny a děti v nich hlídány, je zřejmé, že na ně celý incident silně působil, byly rozrušené a bály se, tak, jak o tom vypovídali svědci a jak vyplývá i z listinných zpráv ředitelky bezprostředně po incidentu. Podle nich se na ředitelku obraceli rodiče, kterým děti o události referovaly a v návaznosti na ni se bály jít znovu do školy. I před těmito dětmi ve smyslu citovaného ustanovení tedy obviněný svůj trestný čin spáchal. Dovolací soud nemá proti závěrům nalézacího soudu výhrad a s jeho argumentací zcela souhlasí. I znak „veřejně“ byl v projednávané věci naplněn.

29. Co se týče výtky týkající se tvrzené nemožnosti spáchat zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že jednání strážníků městské police nebylo útokem, a proto obviněného neopravňovalo k žádné obraně. Jednalo se o výkon pravomoci úředních osob, které nesmělo být bráněno.

30. Označeného zločinu se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ublíží-li takovým činem jinému na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, neboť pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí, anebo jedná úmyslně pro výkon pravomoci úřední osoby. Násilím se v obecné rovině rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat proti člověku, a to jak proti člověku, jehož odpor má být překonán, nebo jehož odporu chce pachatel zamezit.

31. Ve shodě s nalézacím soudem nutno upozornit, že strážníci obecní policie jsou úředními osobami podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Poškození T. A. a D. V. byli v době incidentu strážníky městské policie, a tedy úředními osobami. Byli oděni ve služebním stejnokroji a obviněný se tak nemohl domnívat, že by se o strážníky nejednalo. Ze skutkových zjištění soudů se ostatně nepodává, že by je zaměnil za jiné osoby a že by nezaregistroval jejich postavení. Když strážníky napadl, učinil tak v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci, neboť odmítl respektovat jakékoli jejich výzvy a podrobit se jejich autoritě. Výzva k prokázání totožnosti nebyla útokem, proti němuž byl obviněný oprávněn se bránit. Strážníci postupovali v intencích zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, a nejednali v rozporu s právním řádem, kteréžto zjištění by jedině bylo způsobilé vyvolat úvahu o eventuální beztrestnosti obviněného trestným činem podle § 325 tr. zákoníku. Podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o obecní policii strážník je oprávněn požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku nebo jeho pachatele, jakož i ke zjištění skutečného stavu věci. Podle písm. c) citovaného ustanovení je strážník oprávněn vyzvat osobu podle písmena a), aby předložila doklady potřebné ke zjištění skutečností podle písmena a). Podle § 12 odst. 2 zákona o obecní policii strážník je oprávněn vyzvat osobu, aby prokázala svoji totožnost, jde-li o osobu, vůči které provádí úkon k plnění úkolů obecní policie, jde-li o osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku, jde-li o osobu, od níž bude třeba požadovat vysvětlení (§ 11), jde-li o osobu, která odpovídá popisu osoby hledané policií nebo osoby pohřešované, na žádost jiné osoby, jestliže tato osoba má na zjištění totožnosti právní zájem, jde-li o osobu, která žádá o prokázání totožnosti podle písmena e), jde-li o osobu, která oznamuje podezření ze spáchání trestného činu nebo přestupku [pozn.: srov. písm. a)–g)]. Podle odst. 3 citovaného ustanovení osoba je povinna výzvě podle odstavce 2 vyhovět. Prokázáno přitom bylo, že strážníci městské policie byli do školy přivoláni, resp. se dostavili, postupně na základě předchozího konfliktního chování obviněného a na základě napadení jednoho ze strážníků. Za této situace jsou tedy výhrady obviněného zcela irelevantními a veškeré zákonné znaky obou trestných činů, které obviněný rozporoval, nepochybně naplněny byly. Dovolací soud tak neshledal pochybení soudů ani v případě přiléhavě použité právní kvalifikace jednání obviněného.

32. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve věci není dána existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů a rozhodnutí nespočívá ani na nesprávném právním posouzení skutku. Uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. proto nebyly naplněny.

V. Způsob rozhodnutí

33. Námitkám obviněného V. Š. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť, ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) jimi naplněny nebyly. Dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 4. 2023

Mgr. Pavel Göth předseda senátu