6 Tdo 317/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2005 o dovolání
obviněného S. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
2. 8. 2004, sp. zn. 3 To 945/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 69/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2004, č. j. 3 To
945/2003-617, byl k odvolání obviněných zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b), d)
tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
25. 7. 2003, č. j. 4 T 69/2002-556 a nově bylo krajským soudem podle § 259
odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný S. V. (společně s obviněnými E. Ž. a
M. M.) byl pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku uznán vinným pokračujícím trestným
činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1,
odst. 3 písm. a), c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, a to dílem samostatně a
dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému byl podle §
148 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 uložen trest odnětí svobody v
trvání dvou let, přičemž výkon uloženého trestu byl obviněnému podle § 58 odst.
1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků
a šesti měsíců.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. Obviněný uvedl, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně
se nedostatečně vypořádaly s otázkou přípustnosti trestního stíhání, které se
proti němu vedlo. Poukázal na to, že trestné činnosti se měl dopustit v letech
1995 a 1996 a trestní stíhání bylo proti němu zahájeno dne 17. 2. 1997 a
pravomocně bylo skončeno až po sedmi a půl letech, tj. 2. 8. 2004. Vyjádřil
přesvědčení, že „délka trestního řízení byla nepřiměřená a vzhledem k této
skutečnosti se jeho trestní stíhání dostalo do rozporu s Úmluvou o ochraně
lidských práv a svobod (dále jen Úmluva), kde podle čl. VI. odst. 6 má každý
právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým soudem“. Rovněž uvádí, že „Úmluva ani trestní řád nemají
jednoznačné ustanovení o zastavení trestního stíhání v takovém případě
(nepřiměřená doba trestního stíhání), avšak je přesvědčen, že z obecných zásad
vyplývá, že nepřípustné trestní stíhání nelze vést a je nutné jej zastavit, a
to analogicky podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.“. Dále odkazuje na znění čl.
36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), se
kterými je rovněž řízení proti němu vedené v rozporu. S ohledem na shora
uvedená ustanovení nesdílí názor soudů, že jeho trestní stíhání nebylo možno
zastavit, neboť toto mezinárodní smlouva výslovně neukládá. Vzhledem k tomu, že
trestní stíhání bylo proti němu vedeno dle jeho názoru v rozporu se shora
uvedenými ustanoveními Úmluvy a Listiny, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2004, č. j. 3 To
945/2003-617, a věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k
dovolání obviněného uvedla, že dovolání obviněného je přípustné, ztotožňuje se
však s názorem odvolacího soudu, který konstatoval, že po podání obžaloby
postupoval okresní soud bez zbytečných průtahů a pokud došlo k odročení
hlavního líčení, bylo tak vesměs z důvodu nepřítomnosti obviněných. Vzhledem k
tomu, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního
stíhání neobsahuje, navrhla odmítnout dovolání obviněného v neveřejném zasedání
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm a) tr. ř./, bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.,
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit otázku, zda námitky uplatněné obviněným po obsahové stránce
naplňují dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, bylo-li proti
obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Obviněný ve svém dovolání odkazuje především na čl. 6 Úmluvy, která se stala od
1. 1. 1993 součástí právního řádu České republiky. Jak již zmínil obviněný ve
svém dovolání čl. 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces, jehož součástí
je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Evropský soud pro lidská práva
(dále jen Soud) však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně
závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Ani již zmíněný
čl. 6 Úmluvy nestanoví žádnou sankci, kterou bylo porušení tohoto práva
stíháno, a to ani v podobě pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního
stíhání. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno
vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému, a proto Soud ve svých
rozhodnutích v případě zjištění průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby,
postupuje tak, že přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě
peněžní náhrady.
V souladu s judikaturou Soudu je také rozhodovací praxe Ústavního soudu České
republiky, který opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno
právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě,
nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a že zákon mu v této
souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru,
že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS
70/97). V některých svých rozhodnutích Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu
veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích, a aby ve věci neprodleně jednal
(sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud ve svém rozhodnutí
ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, připomněl, že přiměřenost délky řízení
je podle dosavadní judikatury Soudu důvodem toliko pro spravedlivé
zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není důvodem pro
zastavení trestního stíhání. K tomu uvedl, že charakteristickým znakem právního
státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení
trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem
a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, kdo rozhoduje podle
zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za
této situace se stát nemůže této své úlohy, ale ani základní povinnosti vzdát
také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám trestního řízení
není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické
osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin
spravedlivě potrestána.
Za potřebné považuje Nejvyšší soud uvést, že trestní řád v § 11 odst. 1 uvádí
příklady, kdy je trestní stíhání nepřípustné a nelze je zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat. Jedná se o taxativně vymezené důvody, a to v
plné míře platí i pro již zmíněný § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., který uvádí, že
trestní stíhání nelze zahájit stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva,
kterou je Česká republika vázána. Shora již bylo uvedeno, že Úmluva je součástí
právního řádu České republiky, avšak výslovně důvod pro zastavení trestního
stíhání nestanoví. V uvedeném kontextu ani Listina ve svém čl. 36 či
následujících, kterých se obviněný dovolává nestanoví výslovně důvody pro
zastavení trestního stíhání. Obecně pouze v čl. 38 odst. 2 uvádí, že každý má
právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené musel Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnout. O odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel věc obviněného meritorně
přezkoumat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto
rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann